Říká se, že každý je nahraditelný; tohle - ostatně jako každé zjednodušující úsloví - však neplatí bezvýjimečně. Nahraditelní jsou pouze ti, s nimiž se přestaneme setkávat, i když žijí dál ve své šedi a prázdnotě, bez chuti dávat sobě i jiným. Naopak nenahraditelnými jsou ti, kdo tvoří, kdo radí, kdo vedou, kdo budují … S takovými lidmi se zpravidla nerozcházíme, dokud žijí; loučíme se s nimi až tehdy, když se neúprosně naplní běh jejich pozemské pouti. Takovým člověkem byl pro nás všechny, kdo jsme ho znali, i pan Vlastimil Císař, viceprezident naší organizace. Vzděláním hutní inženýr, povoláním vědeckovýzkumný pracovník, srdcem bojovník za práva těch, jejichž osud v druhé polovině života sdílel, aniž by si takovou cestu dobrovolně vybral. Kolik později osleplých lidí rezignuje, zůstane v ústraní a uzavře se do hořkosti nepřízně osudu! Ne tak Vlastík Císař. Když zjistil, že má vážnou zrakovou vadu, která nepůjde nikdy odstranit, šel mezi sobě podobné a začal se "rozhlížet". Lidé v základní organizaci Svazu invalidů na Praze 6 v něm brzy rozpoznali důvěryhodného, pracovitého a poctivého člověka; člověka, který je bude umět vést v nelehkých dobách reálného socialismu. Ve svých funkcích na úrovni pražského obvodu se plně osvědčil, což dokládá i skutečnost, že ti nahoře, kteří o něm věděli, neprojevili zájem, aby postoupil do vyšších (třeba nijak nevýznamných) funkcí. Jeho talent vůdčího ducha i konatele se mohl plně rozvinout teprve počátkem devadesátých let, kdy vyvedl z vážné krize tehdy mladou Společnost nevidomých a slabozrakých České republiky. Tehdy jsem se s ním začal osobně ostře střetávat na kolbišti politického boje mezi Společností a Unií. Stačilo málo, abych poznal, že - ač zanícený bojovník za názory těch, kdo si ho zvolili do čela - je Vlastík především koncepčně myslící člověk, řídí se zdravým rozumem a ví, že úloha čelného funkcionáře občanského sdružení nespočívá pouze v tom, aby plnil přání voličstva, nýbrž i v tom, aby své členstvo vedl vstříc lepšímu životu, o nějž se bojuje nejen válkou s Unií. Tak se stal jedním s iniciátorů sjednocení hnutí nevidomých a ve chvílích rozhodujících dokázal členy své organizace o správnosti sjednocení rázně přesvědčit. Tím dal nám všem názorný příklad toho, jak má v životě jednat člověk, který nezodpovídá jen sám za sebe. Výrazem obecné důvěry ve Vlastíkovy schopnosti a povahové vlastnosti bylo jeho trojnásobné zvolení do funkce viceprezidenta Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, a to pokaždé téměř jednomyslně; vezmeme-li v úvahu fakt, že mnozí nevidomí mají poněkud svéráznou představu o demokracii a že v naší organizaci se uplatňuje většinový volební systém, je Vlastíkův úspěch o to větší. Sečteno a podtrženo: Lidé ho měli rádi a bude jim chybět - není nahraditelný.

Závěrem si dovolím osobní slovo na rozloučenou: Řekl jsem o Tobě, Vlastíku, pramálo. Nemluvil jsem o rodině, kterou jsi miloval a o kterou jsi se vzorně po celý život staral; rodina Ti jistě bude věnovat stálou vzpomínku, do které nám ostatním nepřísluší vstupovat. Sám za sebe Ti vzkazuji: Při rozhodování o tom, kam se máme my, nevidomí, na spletité cestě moderní civilizace ubírat a jak bojovat o svoje místo na slunci, mi bude chybět Tvoje vizionářsky rádcovská a zároveň pragmatická mysl - i pro mne zůstáváš nenahraditelným!

R. Volejník