Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR
|
Již přísloví říká, že chybami se moudrá hlava učí. Staly se chyby, některé z nich jsme nemohli ovlivnit, některým šlo možná zamezit, ale k tomu už nedošlo a nyní jsme tam, kde jsme. Z chyb je třeba se poučit. Přes 40 let jsme byli zvyklí, že pracovní místo je "pod penzí". Častější změna pracoviště byla považována za cosi nenormálního a výstředního, z člověka se stal "fluktulant". Nyní to náhle neplatí. Budeme si muset naopak zvykat, že začínat potřetí, popáté je normální.
Můžeme uvést příklad dvou skupin vysokoškolských studentů, kteří byli takzvaně "neúspěšní" a museli opustit fakultu, kterou si původně zvolili. Studenti skupiny, kteří se rozhodli jas- ně a rychle, se později daleko lépe uplatnili buď na jiné škole, nebo v životě. Skupina, která odmítla vzít na vědomí, že daný obor jí "nesedí" a využívala všech možností, aby svůj pobyt na škole prodloužila, měla později mnohem větší problémy se svým zařazením a nalezením si místa v životě.
Úvaha, "proč zrovna já, proč ne oni", nám nepomůže, vede jen k zahrabávání se do vlastní sebelítosti, křivdy, k bezmocnému vzteku a dalším reakcím, kterými nic nezlepšíme a sobě jen uškodíme. Berme svou situaci ještě více jako výzvu k aktivitě. Lidé, kteří jsou trvale úspěšní a jedou po vyježděných kolejích, jakoby ztráceli zdravé instinkty. Bojí se přiměřeně riskovat a jsou nakonec nepříjemně zaskočeni drobným životním stresem. Naopak člověk, u kterého zásadní otřes zmobilizoval všechny pohotovostní mechanizmy, může najít nekonvenční řešení své obtížné situace. Stres není jednoznačně škodlivý, je pouze velice náročný. Ale na druhé straně připravuje organizmus na boj, zlepšuje sociální určení a vede k pohotovému přizpůsobení.
První poznatky z našich zdravotnických pracovišť naznačují, že část zdravotních potíží u nezaměstnaných má tento charakter. Jsou to především depresivní projevy a k nim vázaná psychosomatická symptomatologie. Rozrušení režimu je sice pochopitelné, ale není rozumné. Je jasné, že když má svět náhle šedočernou barvu, když množství času, po kterém jsme tak často volali, je najednou v přebytku, ale není volný, nýbrž děsivě prázdný a bezútěšný, máme chuť především všechno zaspat. Takové řešení je však krátkodobé a únikové. Je podstatně chytřejší zůstat u roky zachovávaných zvyklostí a využít volných chvil ke skutečně užitečné a účelné práci pro sebe.
V takovýchto situacích se vyplácejí někdy posměvné postoje britských úředníků z minulosti, kteří kdekoliv na světě a v jakýchkoliv podmínkách byli vždy hladce oholeni a perfektně oblečeni.
S. Sullivan, vedoucí významné americké instituce kdysi řekl, že kdo z jeho zaměstnanců se nedokáže řádně postarat o sebe, neskýtá záruky, že se bude řádně starat o svěřené záležitosti. V orientálních zemích působí předvedení co největší bídy a ubohosti jako účinná podpora vznášených požadavků. V naší kultuře je tomu naopak. Experimentální studie zaměřené na získání "malé pomoci a podpory" opakovaně prokázaly, že seriózní vystupování a korektní vzhled mají větší naději na úspěch. Např. dvěma skupinám studentů bylo uloženo, aby si členové těchto skupin vyprosili na cizích lidech před nádražím malý obnos na krátkou cestu vlakem. Postupovali všichni stejně, přesto však výrazně úspěšnější byla ta polovina studentů, která měla kravatu.
"V nouzi ti dá radu každý dobrý přítel, ale málokterý dá ti peněz pytel", říká Karel Havlíček Borovský.
Víme však dnes, že informace patří k nejcennějšímu zboží, ironie epigramu se poněkud vytrácí. Pohled odjinud a dobrá rada mohou přinést zásadní změnu a dát našemu hledání správný směr. Ponechme si ve všech vztazích původní rovnováhu, i když v současné době můžete tomu druhému nabídnout méně, než jsme byli zvyklí. Vždyť zítra mohou být naši přátelé ve stejné situaci a mohou ocenit naši zkušenost.
V posledních letech jsme měli možnost sledovat posun celé řady běžných rodinných aktivit na pracoviště: daleko více než doma se zde oslavovaly svátky a narozeniny, běžně zde vznikaly těsnější mezilidské vztahy, lidé se častěji než svým partnerům a partnerkám svěřovali se svými starostmi a trápením spolupracovníkům a spolupracovnicím a u nich také hledali radu, řešení a podporu. Rodinný život se zúžil na zajišťování požadovaného životního standardu (nákupy, shánění, melouchy), sledování televize (jejíž programy byly zase intenzivně probírány v zaměstnání) a na udržování chalup a chat. Velká část z nás trávila nejen více času, ale také mnohem více důvěrných okamžiků na pracovištích (kde to úroveň organizace práce a pracovní morálka dovolily) než doma. Říkalo se dokonce: nezkracujte lidem pracovní dobu, připravíte je o poslední zbytek volného času!
Je nutné se v této těžké situaci vyhnout pocitům křivdy, závisti, sebelítosti, žárlivosti a závislosti, a když se nám to nepodaří, je nezbytné nezatahovat tyto pocity do vztahů v rodině, zejména ne přenosovým způsobem. Co je to "přenosový způsob"? Uveďme příklad:
Na úřadě jsem po dlouhém čekání dorazil k okénku, které se pro dnešek právě uzavřelo. Řidič autobusu mi ujel před nosem, prodavačka mi vynadala, když jsem sháněl nedostatkové zboží. Ze schránky jsem vylovil obsílku k projednání svého dopravního přestupku. V tuto chvíli se veškerý můj nahromaděný vztek snese na hlavu někoho, kdo s tím nemá nic společného. Na někoho z rodiny, na někoho, kdo vůbec nemůže pochopit, proč třeba posunutí večeře o pět minut vyvolalo nečekaný výbuch nebývalé ibntenzity.
Nepřenášejme vztek z jedné situace do situace jiné, nevyřizujme si v rodině účty za neúspěchy jinde. Je daleko výhodnější (a není to slabošské fňukání) vysvětlit, že jsem naštvaný a proč jsem naštvaný, než své pocity neúspěšně skrývat a nechat je propuknout po nepatrné zámince. A obrátit je navíc proti lidem, kteří za nic nemohou a kteří by naopak měli být mými nejbližšími spojenci.
Právě naopak, tato výzva je míněna jako doporučení k aktivnímu zlepšování celkového stavu, k posilování hodnoty označované jako zdraví. Vezměte přitom v úvahu, že zdraví je v současné době definováno nikoli jako pouhá nepřítomnost choroby, ale jako dynamický aktivní stav, ve kterém jedinec dosahuje plné tělesné, psychické i sociální pohody. V tomto pasivním a celostním pohledu je třeba své zdraví chápat a také podle toho k jeho zlepšování přistoupit.
Ruku na srdce, kolikrát jsme si říkali, co všechno bychom pro sebe a pro své zdraví udělali, jen kdybychom měli čas. Naše zbožná (a díky trvalému shonu neuskutečnitelná) přání nezřídka tvořila rozumný ucelený systém: přestali bychom kouřit, přestali bychom s nadměrným pitím kávy, chodili bychom si denně zaběhat a jednou týdně zaplavat, přestali bychom s poledními chlebíčky či houskami se salámem, začali bychom se pravidelně a zdravě stravovat, věnovali se studiu cizího jazyka, mohli bychom třeba také chodit na jógu, začali bychom…nyní máme příležitost uvést všechny "bychy" do života.
Je nespočetné množství dostupných možností, jak udělat něco pro sebe a pro své zdraví. A uvědomte si, že kromě bezprostředního účinku můžeme jejich příznivý vliv vidět i v tom, že pomáhají upevnit náš otřesený životní smysl, že nám pomáhají znovu nastolit v našem životě řád.
Z chemického a farmakologického hlediska je alkohol látka, která vyvolává depresi, rozladěnost a agresivitu, což všechno jsou faktory, která se nám pro skutečně střízlivé zhodnocení situace a věcné jednání opravdu nehodí. Pověra o jeho rozveselujícím účinku vznikla ze skutečnosti, že mnoha lidem pomáhá překonat společenské nebo spíše neurotické zábrany, že společenský rámec, ve kterém se alkohol podává, dovoluje současně přestoupení některých jinak platných pravidel a že alkohol většinou slouží více než k překonání ostychu jako záminka k počínání, které by nám samotným za střízliva připadalo nepřijatelné. Podáme-li však "společenskou" dávku alkoholu ve slepém pokusu (tj. tak, že pokusná osoba neví, jaká látka jí byla podána, a to lze zařídit), ukáží nám objektivní měření zhoršení pozornosti, myšlení, výkonnosti i nálady.
A podobné skutečnosti platí i pro lékařem neindikované, nadměrné a dlouhodobé pojídání nejrůznějších Neurolů, Radepurů, Diazepamů, Defobinů a dalších, zvláště ženám dobře zná- mých tablet.
Okolnosti jsou takové, že rozhodujeme sami o sobě - nikdo to neudělá za nás, a jak říká Mark Twain: "Nejjistější pomocnou ruku najdeš na konci svého pravého ramene". Naše rozhodnutí musí proto vycházet ze skutečně věcné analýzy situace. V úvahách směřujících k budoucnosti musíme mít rozmyšleny alespoň dva kroky dopředu. Když volím řešení A, musím uvážit, že může mít výsledek B, nebo C, když volím alternativu Z, může mít za nás- ledek stav X, nebo Y a pro všechny tyto případy hledám již nyní schůdná řešení. Myšlenka, která předchází čin, dovoluje předem stanovit míru rizik a optimální postupy.
Počítejme též s přirozenou dávkou stresu a nevyžadujme uklidnění za jakoukoli cenu a jakýmikoli prostředky. Přílišný klid, zvláště chemicky navozený, může vyvolat ochromení našich schopností. Pochopitelně takový handicap přináší i nadměrná stresová zátěž: Nicméně bychom měli vědět, že nejlepším protistresovým prostředkem je tělesná a společenská aktivita a ne "prášky na uklidnění".
Naše pocity v době osudového zhoršení životní situace nejsou příjemné, jen menší procento lidí se smiřuje se stavem bez zaměstnání jako se svou životní ideou. Jsme-li však bez za- městnání, neznamená to automaticky, že máme nebo musíme zůstat bez smysluplné práce.
V naší zemi, stejně jako jinde na světě je kolem 10 % spoluobčanů se závažným zdravotním postižením, i když ten dojem třeba dnes nesdílíme. Minulý režim předstíral, že se o tuto skupinu dokonale starají státní, nebo polostátní instituce (např. zbyrokratizovaný monopolní Svaz invalidů), což bylo přikrmováno ještě další lží, že máme veškerou zdravotní péči bezplatnou. Celá péče však spočívala v tom, že zdravotně postižení byli "uklizeni" do jakéhosi Gheta a zbytek společnosti se o ně nezajímal, protože o nich ani nevěděl.
První, co každého doslova uhodí do očí v zemích na západě od Aše, je množství vozíčkářů na ulicích, v kinech, v obchodních domech. Není to tím, že byx jich tam bylo více než u nás, ale tím, že mají podmínky pro to, aby žili uprostřed ostatních lidí, zatímco u nás zůstávají uzavře- ní ve svých amatérsky vylepšených domovech, protože fyzické a psychologické bariéry jim nedovolují vyjet.
V posledních letech u nás vznikly desítky svépomocných organizací, které se chtějí na rozdíl od dřívějších mocenských aparátů odpovědně starat o své nemocné, ať už se jedná o lidi s tělesným, psychickým, smyslovým nebo vnitřním postižením. Všichni uvítají pomocnou ru- ku: od speciálních znalostí až po prostou lidskou pomoc. Může se zdát protismyslné nabádat lidi, kteří "mají svých starostí až nad hlavu", aby se ještě starali o další. Ale zas tak absurdní to není, mohu-li někomu něco poskytnout, nejsem zcela bezmocný. Morální odměna přináší vnitřní uspokojení, dodává naději, zabraňujte stavům marnosti a demoralizace.
Pomoc může přinést nejen zasloužený pocit dobře udělané a dobře investované práce, ale také nové pracovní příležitosti, nový způsob trvalého užitečného zaměstnání až povolání. Všude na světě, kde společnost funguje jako živoucí a dobře vyvinutý organizmus, přestala být péče o zdravotně postižené předmětem charitativní dobročinnosti a stala se součástí celospolečenské- ho sociálně ekonomického systému (sice s dotací od státních a obecních orgánů, ale svébytně pracující a fungující). V Anglii tento okruh loni vytvářel 250 000 pracovních míst - a jistě si nikdo nebude idealizovat výši státní dotace v ekonomickém modelu nazývaném všeobecně "thatcherismus". Přestaňme v zájmu celé společnosti a především v zájmu svém čekat, až nám dobrý strýček "Stát" něco přidělí a začněme si pomáhat: Ti silní i méně silní těm nejslabším a všichni sobě navzájem.