Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 24 Prosinec 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Každý konec je také začátek
STALO SE: Pětadvacet let, to už je tradice
LIDÉ KOLEM NÁS: S Ondřejem Zmeškalem o sportu i charitě
ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Sedím v křesle a je mi do breku
ZDRAVÍ: O dlouhodobě vysoké konzumaci vápníku aneb Čeho je moc…
KULTURA: Dagmar Patrasová – vzpomínky a plány
VÁNOČNÍ ZASTAVENÍ: Kde se vzaly Vánoce?
Vánoce Josefa Lady
POZVÁNKA: Světlo ve tmě – vánoční koncert
ANEKDOTY K SVÁTKU SV. SILVESTRA
SPORT: Poslepu 2018
Mezinárodní dáma mezinárodně
Deskové hry v moderní době
INZERCE

KULTURA: Dagmar Patrasová – vzpomínky a plány

„Mé dětství bylo skutečně krásné, u dětí s hendikepem obdivuji jejich sílu a touhu k životu,“ říká Dagmar Patrasová

Děti ji znají nejčastěji z pořadů „Tancujeme s Dádou“ nebo „Kouzelná školka“. Nás dospělé zaujala jako Emilia Fernandez alias Káťa Jandová v seriálu „Návštěvníci“, a v roli princezen. Třeba té, která ráčkovala, Koloběžky první a hlavně Xenie v seriálu „Arabela“. Náš rozhovor s herečkou a zpěvačkou Dagmar Patrasovou však rozhodně není jen o vzpomínání.

Vraťme se ale na chvilku do minulosti. Co vás přivedlo k roli Xenie, jak jste ji prožívala a jak jste v ní vnímala ostatní herce?
V té době jsem studovala konzervatoř. Jako posluchači jsme byli vybíráni do různých filmů. Mě si vybral režisér Václav Vorlíček se scénáristou Milošem Macourkem jako princeznu Xenii, protipól k hodné Arabele. Tu měla původně hrát Libuše Šafránková. Musela však být přeobsazena Janou Nagyovou, tedy jí alespoň propůjčila svůj krásný a nezaměnitelný hlas.
Otázky na princeznu Xenii dostávám poměrně často. Ale z mého pohledu se při natáčení zas tak moc zajímavého nepřihodí. Tam je obrovský štáb lidí, točí se a pracuje, to hlavně. Zajímavostí je pro mě celý seriál. I když jsem zrovna sama netočila, chodila jsem se dívat na natáčení ostatních scén. To bylo pro tehdejší posluchačku konzervatoře skutečně velkou školou, dívat se na tak skvělé lidi, jako byl Vladimír Menšík, Stela Zázvorková, Vlastimil Brodský nebo Jiří Sovák. To byla plejáda úžasných herců a mých pozdějších kolegů.
Vladimír Menšík, to byl živel. Přišel na plac a už bylo veselo. Hrála jsem s ním v Arabele i v Návštěvnících. Jako velmi humornou jsem vnímala scénu, kdy jako policajt zatkl dědka Drchlíka, který kouzelnou pilkou zbořil celý plot. Vlastimil Brodský byl nejen dobrý herec a kolega, ale i přítel. Měl svůj specifický suchý humor. Často a ráda na něho vzpomínám.
Ale neúčinkovala jsem jen jako Xenie. Výborně se mi hrálo s Janem Čenským. Je to hrozně fajn člověk a milý kolega. A úžasné bylo mé působení v Semaforu. Díky Jiřímu Suchému jsem kromě konzervatoře získala i druhou školu, tedy školu civilního herectví. A ukázalo se, že to je škola na prvním místě.

Jsme časopis pro lidi se zrakovým postižením, máte s nimi nějaké zkušenosti?
Dlouhou dobu jsem bydlela v Loretánské ulici, hned vedle školy Jaroslava Ježka pro nevidomé děti. Proto jsem se s nimi setkávala denně. S některými jsme si i popovídali a byli jsme kamarádi. Nevidomé děti chodí i na má představení, protože ty jsou hodně zaměřeny na písničky a zvukový projev. Po dlouhou dobu jsem měla divačku, která se mnou rostla, bohužel kromě postižení zraku měla též onkologické onemocnění. Na pódium jsem pravidelně zvala i další, úplně nevidomou holčičku. Znala všechny mé písně a zpívala je se mnou.
Děti nevidomé a obecně s nějakým handicapem velice obdivuji. Obdivuji jejich sílu, touhu k životu. Myslím si, že my, kteří jsme zdraví, bychom si měli více všímat dětí s handicapem a dalšími problémy a více se jim věnovat. A nejen obyčejní lidé, ale myslím tím i politiky a další, kteří mohou účinně pomoci.

Jaké bylo vaše dětství?
Prožila jsem ho s rodiči a bylo skutečně krásné. Bydleli jsme v Břehové ulici na Starém Městě. Z balkonu jsme měli pohled do židovského hřbitova. Tou ulicí projelo velmi málo automobilů. Mohli jsme si tam hrát třeba na vodníka. Jedno z dětí bylo vodník a stálo uprostřed ulice. Ostatní ji přebíhali a koho on chytil, ten se stal jeho dušičkou. To dnešní děti kvůli velkému provozu nemohou. K babičce jsme jezdili do Přezletic, kde jsem měla kamarády, především chlapce. Chodila jsem s nimi na třešně a hrála fotbal, i jako brankář.
Jako dítě jsem dělala sportovní gymnastiku. Vždy jsem měla ráda dobrodružství a jako zajímavost mohu uvést, že jsem se nikdy nenechala zastupovat kaskadérem nebo kaskadérkou. Vloni jsem se ve svém věku rozjela do pevnosti Boyard. Slaňovala jsem i vysoký panelák a v Prachovských skalách jsem slezla jednu horu.
Lásku k hudbě jsem zdědila zřejmě po tatínkovi. Byl sólista České filharmonie a profesor na AMU. Vyučoval hře na harfu a dá se říci, že u nás založil harfovou školu. Když jeli s filharmonií na zájezd, dostávali na cesty do ciziny diety. Kupoval za ně noty a struny na harfu pro svou třídu. Mým přičiněním objevil dnes slavnou harfistku Kateřinu Englichovou. Když jsem působila v Semaforu, přišel za mnou ředitel divadelního studia a požádal, zda by se můj tatínek podíval na jeho dceru, tehdy dvanáctiletou. On si ji vyzkoušel u klavíru a poznal v ní ohromný talent. Panu Englichovi poté řekl: „Tak teď už zbývá jen jedna věc, sehnat harfu.“ I Kateřina na tatínka často vzpomíná.

Vzpomenu si na písničky, jako je „Chytila jsem na pasece žížalu, Hodný velbloud nekouše nebo Slon má k obezitě sklon“. Kdo vám k nim píše texty?
Ivan Mládek. Spolupodílel se již na mé první desce „Pasu, pasu písničky“ a napsal pro mě samostatné CD „Škola zvířátek“. Texty mi píše dodnes, nyní dokončuje další CD, které nazpívám pro děti. Spolupracuji s ním ale i na písničkách takzvaně pro dospělé. Třeba písně „Včera večer u Sila, já to prvně zkusila“, „Já mám ráda Jindru, nemá ani vindru“ nebo „Jeníku, Jeníku, sejdeme se v seníku“ byly původně psané pro mě. Dnes žijí vlastním životem v interpretaci zpěvaček jeho souboru.
Ivan mi namaloval i několik obrázků. Poslední se jmenuje „In flagranti“. Je úžasný a velice vtipný. Namísto lidí jsou tu černé obdélníky. Do dveří pokoje vstupuje obdélník. Dále je tu postel, ve které jsou v milostné póze dva obdélníky. A nad nimi visí svatební foto, také ze dvou obdélníků. Je na mém Instagramu.

Na čem v současnosti pracujete?
Hraji ve dvou muzikálech v divadle Hybernia. Titulní roli ve „Sněhové královně“ a další v „Alence v kraji zázraků“. Oba jsou určeny rodičům s dětmi. Chystám se na desku od Ivana Mládka a ráda bych si odskočila k šansonům. Těch mám také spoustu. Málo se to ví. Jsou to ale krásné věci. Hudbu a texty pro ně píší třeba Vladimír Popelka, Jiří Suchý, Ondřej Suchý nebo Pavel Vrba. Jeden šanson, tak trochu k zamyšlení, se jmenuje „Kam dojdou“. Nazpívala jsem ho v češtině a italštině.

Čtete ráda?
Čtu. Když jsem byla malá, přečetla jsem celou naši knihovnu. Jen co jsem přišla ze školy, flákla jsem s aktovkou a četla. Díky tomu jsem měla dobré známky z češtiny. Nyní čtu knihu „Léčebný kód“. Je o zlepšení zdraví. Člověk by si ho měl opravdu vážit. Ta chemie, která je do nás dávána, to asi není moc dobře. A často se také říká, že vše je ve vaší hlavě. Každý by měl proto přemýšlet o způsobu života, kde platí „něco za něco“. A ptát se sám sebe, proč se mi zrovna tohle stalo. Proč se mi podvrtnul ten kotník? No asi proto, že jsem stále někam pospíchala. Proč se musím pořád za něčím štvát? Když jsem se poté zastavila, zjistila jsem, že se vůbec nic nestalo.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 24 Prosinec 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Každý konec je také začátek
STALO SE
Pětadvacet let, to už je tradice
LIDÉ KOLEM NÁS
S Ondřejem Zmeškalem o sportu i charitě
ZORA RADÍ
O čem se moc nemluví – Sedím v křesle a je mi do breku
ZDRAVÍ
O dlouhodobě vysoké konzumaci vápníku aneb Čeho je moc…
KULTURA
Dagmar Patrasová – vzpomínky a plány
VÁNOČNÍ ZASTAVENÍ
Kde se vzaly Vánoce?
Vánoce Josefa Lady
POZVÁNKA
Světlo ve tmě – vánoční koncert v Olomouci
ANEKDOTY K SVÁTKU SV. SILVESTRA
SPORT
Poslepu 2018
Mezinárodní dáma mezinárodně
Deskové hry v moderní době
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.