Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 24 Prosinec 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Každý konec je také začátek
STALO SE: Pětadvacet let, to už je tradice
LIDÉ KOLEM NÁS: S Ondřejem Zmeškalem o sportu i charitě
ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Sedím v křesle a je mi do breku
ZDRAVÍ: O dlouhodobě vysoké konzumaci vápníku aneb Čeho je moc…
KULTURA: Dagmar Patrasová – vzpomínky a plány
VÁNOČNÍ ZASTAVENÍ: Kde se vzaly Vánoce?
Vánoce Josefa Lady
POZVÁNKA: Světlo ve tmě – vánoční koncert
ANEKDOTY K SVÁTKU SV. SILVESTRA
SPORT: Poslepu 2018
Mezinárodní dáma mezinárodně
Deskové hry v moderní době
INZERCE

LIDÉ KOLEM NÁS: S Ondřejem Zmeškalem o sportu i charitě

Získal titul železného muže v triatlonu a zaběhl maraton na velké čínské zdi. V disciplíně para triatlon se připravuje na paralympiádu v Tokiu. Letos v září přeběhl Českou republiku od západu na východ. Jeho trasa byla 600 km dlouhá a on ji zdolal za 10 dnů. A poslepu, protože jak sám říká, jinak ani nemůže. Neběžel ji ale jen proto, aby si udržel fyzičku. Do cíle ho hnala hlavně touha podpořit další zrakově postižené děti, které si také přejí sportovat. Nevidomý vytrvalostní běžec a triatlonista Ondřej Zmeškal poskytl rozhovor i našemu časopisu.

Sportoval jste i v době, kdy jste viděl? Jak složité pro vás bylo vrátit se ke sportu po ztrátě zraku?
Už na základní škole jsem provozoval atletiku, hrál fotbal i hokej, závodně jezdil na kole. Dostat se znovu ke sportu po ztrátě zraku tak pro mě bylo o něco snazší, než kdybych s ním začínal. V podstatě jsem si prošel obdobím, kdy jsem myslel, že už žádný sport dělat nebudu, a obdobím, kdy se pro mě stal opět motivací. Začal jsem s futsalem, o kterém jsem si myslel, že ho „uposlouchám“. Mám ale menší sluchový handicap. Když jsem se snažil nakopnout míč, nešlo to. Potom mi kamarád nabídl, že bychom spolu mohli běhat. Nejdříve jsem si myslel, že je blázen, ale postupně jsem si začal uvědomovat, že by to šlo. Sluchový handicap při běhu snadněji překonám.

Získal jste titul železný muž (iron man). Jaký výkon jste k jeho dosažení podal a jak jste se během závodu občerstvoval?
Uplavali jsme necelé 4 km, na kole ujeli 180 km a uběhli maraton. Vše jsme zvládli za 11 hodin a 10 minut. Umístili jsme se na 6. místě a na stupně vítězů nám mnoho nescházelo. Před závodem jsem měl snídani a po něm dvě večeře. Během závodu, zhruba po 5 km, musím pít vodu a dodávat cukry i tuhou stravu. Kdybych přestal jíst, brzy bych skončil. Nelze se ani najíst najednou a pak doufat, že uběhnu závod. Něco máme s sebou, voda a iontové nápoje se podávají na trase.

Co vás zaujalo při běhu maratonu na velké čínské zdi?
Překvapila mě spousta schodů, nahoru i dolů, každý jinak vysoký. A jindy je to po kamenech. Ale o tom jsem věděl. Měl jsem možnost dva dny před závodem projít si trasu a říkal jsem si, že tohle nebude zadarmo. Jen projít ji bylo náročné. Ale když jsem pak závodil, byl to takový adrenalin, že pro strach nezbyl prostor. S trasérem mě pojila 10 cm dlouhá gumička nebo jsem se ho držel za ruku či za paži. Vodicí linku jsem tu neměl, zeď je široká pro 6 jezdců na koních. Běžel jsem často tam, kde bylo volno a jen občas použil zábradlí. Měl jsem s sebou i krátkou bílou hůl, tou jsem ťukal a zjišťoval výšku schodů. Po jejich překonání jsem ji schoval za pás a běžel dále.

Jak jste se k maratonu dostal?
Když jsem začínal běhat, přečetl jsem si článek Jitky Křížové, která dělá trasérku. V dopise jsem jí oslovil a setkali jsme se. O maratonu mi povídala. Neřekl jsem jí, že bych se ho chtěl zúčastnit, byl to můj nevyslovený sen. A jednoho dalšího dne se mi splnil. Tehdy mi oznámila, že má pro mě nabídku, která se neodmítá. Takže jsem neodmítl. A svého traséra jsem oslovil stejně, tedy že pro něj mám nabídku, která se neodmítá.

Co je potřeba k tomu, abyste se kvalifikoval na paralympiádu?
Zvládnout v příštím roce kvalifikační závody a být v disciplíně para triatlon v první desítce. A poté bude záležet na rozhodnutí olympijského výboru.

Jaké jsou vaše myšlenky, když naplno běžíte? A jaké, když doběhnete, případně zvítězíte?
Při krátkých bězích vnímám hlavně traséra a na přemýšlení nemám prostor. Při těch delších se snažím soustředit se na výkon, a abych něco nepokazil. A když doběhnu? Samozřejmě zvítězím hlavně sám nad sebou a překonám nějakou hranici, což je super. A také jsem rád, že to mám za sebou. Když jsem uběhl závod iron man nebo přeběhl napříč republikou, týden jsem nad ničím nepřemýšlel. Faktem ale je, že dlouhodobě si určitě dám nějaký vyšší cíl.

Jak vnímáte při běhu povrch, rychlost, vzdálenost a čas?
Snažím se vnímat povrchové nerovnosti, abych připravil nohu na došlap. Když ale běžím hodně rychle, většinou to nestíhám. O vzdálenosti mě nikdo neinformuje. Trasér má při běhu plno práce se mnou i sám se sebou a na mluvení mu čas nezbývá. Ze zkušenosti umím zhruba odhadnout, jak daleko jsme. Snazší je to v případě běhu nebo jízdy po oválu. Tady rychlost, vzdálenost i čas snadněji odhadnu a lépe rozložím síly.

Je někdy vaším průvodcem při běhu vodicí pes?
Do restaurace a zpět (smích). Na závody ho neberu. Běžel se mnou nejvíce 6 km a moc ho to nenadchlo.

Triatlon je také jízda na kole. Na tandemu se při závodu Do pedálů opíráte s trasérem oba?
Ne, jen trasér, já se flákám (směje se). Samozřejmě musíme makat oba, nemohu přece vézt svého traséra. Oba také poznáme, když ten druhý šlape méně. Pak na sebe křičíme. Čas je ale měřen mě.

Podle mého názoru řada lidí dnes vnímá charitu spíš jako byznys než jako pomoc potřebným. Jak ji vnímáte vy a jak si vybíráte lidi, které chcete podpořit?
Když jsem běžel napříč republikou, jako byznys jsem to určitě nevnímal. A pak, všichni ti, kteří pro charitu pracují, to nemohou dělat úplně zdarma. Je fajn přispět nevidomým, ale spolu s tím je třeba podpořit i lidi, kteří jim pomáhají, aby i nadace mohla fungovat. Sám jsem pomoc potřeboval, a vážím si lidí, kteří mi ji poskytli. Spíš mám někdy pocit, že lidé, kteří do nadací přispívají, nevědí, kam jejich finanční dary jdou. Mohou mít proto strach, že peníze budou vynaloženy jinak, než jak bylo přislíbeno. Osobně spolupracuji s nadací Leontinka a každopádně vím, ke komu vybrané peníze putují. Všechny informace jsou zveřejněny na adrese nadaceleontinka.cz i na mých stránkách ondrejzmeskal.cz.
Podpořit chci hlavně konkrétní děti se zrakovým postižením, které sportují, protože i mně samotnému sport pomohl. Vím, o jaké děti jde, a zjišťuji jejich motivaci. Do budoucna s nimi chci zůstat v kontaktu a očekávám, že poznám, jak se vyvíjejí a zlepšují. Tohle má pro mě velký smysl a věřím, že to osloví i veřejnost. A ještě poznámku. Ono je super přispět penězi, ale je také fajn, když ti, kteří byli podpořeni, vědí, že nic není zadarmo. Aby se člověk mohl posunout dále nebo dostal podporu, musí pro to něco udělat.

Čemu se kromě vrcholového sportu věnujete a co byste chtěl dělat, až s ním skončíte?
Na Facebooku píši blog „Ondřej Zmeškal, ze života slepce“. Napsal jsem knihu a chtěl bych příští rok napsat další. Absolvoval jsem masérský kurz a občas masíruji. Do budoucna bude pro mě tato práce asi důležitější, ale uvidíme, kam mě osud zavane. V současnosti je mou prioritou sport.

Mohl by nevidomý trénovat jiné nevidomé? Zvládl byste to?
To jde strašně těžko. Samozřejmě mám zkušenosti ze závodů a obecně ze sportu. Mohu se o ně podělit nebo poskytnout radu, ale nejsem kompetentní k tomu, abych mohl někoho trénovat.

Co byste poradil později osleplému člověku, který chce začít běhat nebo jinak sportovat, ale bojí se?
Samozřejmě, aby to zkusil. Pokud má motivaci a chce začít, ať si najde sport, který ho bude bavit a ve kterém se bude on sám i jeho blízcí posouvat dále. Všichni a vždy bojujeme se svým strachem. Jde o to snažit se ho překonat. Není to vždy snadné, nevíme, co nás čeká, ani jak zareagují ostatní.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 24 Prosinec 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Každý konec je také začátek
STALO SE
Pětadvacet let, to už je tradice
LIDÉ KOLEM NÁS
S Ondřejem Zmeškalem o sportu i charitě
ZORA RADÍ
O čem se moc nemluví – Sedím v křesle a je mi do breku
ZDRAVÍ
O dlouhodobě vysoké konzumaci vápníku aneb Čeho je moc…
KULTURA
Dagmar Patrasová – vzpomínky a plány
VÁNOČNÍ ZASTAVENÍ
Kde se vzaly Vánoce?
Vánoce Josefa Lady
POZVÁNKA
Světlo ve tmě – vánoční koncert v Olomouci
ANEKDOTY K SVÁTKU SV. SILVESTRA
SPORT
Poslepu 2018
Mezinárodní dáma mezinárodně
Deskové hry v moderní době
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.