ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 102 Číslo 24 Prosinec 2018 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. OBSAH ÚVODEM Každý konec je také začátek STALO SE Pětadvacet let, to už je tradice LIDÉ KOLEM NÁS S Ondřejem Zmeškalem o sportu i charitě ZORA RADÍ O čem se moc nemluví – Sedím v křesle a je mi do breku ZDRAVÍ O dlouhodobě vysoké konzumaci vápníku aneb Čeho je moc… KULTURA Dagmar Patrasová – vzpomínky a plány VÁNOČNÍ ZASTAVENÍ Kde se vzaly Vánoce? Vánoce Josefa Lady POZVÁNKA Světlo ve tmě – vánoční koncert v Olomouci ANEKDOTY K SVÁTKU SV. SILVESTRA SPORT Poslepu 2018 Mezinárodní dáma mezinárodně Deskové hry v moderní době INZERCE # ÚVODEM: Každý konec je také začátek Už jsem se tady na tom místě dopustil mnoha vět a slov. Někdy vedly odněkud někam, jindy ale ne a ne se pohnout z místa. Říkám si, že psát vám, co vás čeká na dalších stránkách, pokud na něco nechci zvlášť upozornit, je jen plýtvání papírem a vaším časem. Tentokrát se navíc hned vzápětí dostanete k mému líčení koncertu, který SONS jako každý rok uspořádal na Hradě. Co jsem chtěl říci k němu, to najdete tam, ale – mezi námi – letos se na závěr, při tzv. „číši vína“, podávalo výrazně lepší víno než předešlé dva ročníky – jen co tak mohu porovnat na vlastní jazyk. Ale to by na koncertu podstatné být nemělo, že? Končí nám rok. Člověk má tendenci bilancovat, a pak také dělat předsevzetí. Hodnotit se zpětně a plánovat, jak se zlepší v tom či onom. Poslechněte – nedělejte to. Stejně vás každá příchozí událost, ať je pozitivní, nebo nedej bože nepříjemná, hned ve svém počátku vezme jako nepopsaný list papíru. A buď z vás udělá lodičku a pošle někam po vodě, nebo z vás složí letadýlko či šipku, v lepším případě origami nebo takového toho papírového čerta, anebo budete jen čákou na hlavě malíře – svého údělu. Nemá smysl se dopředu chystat a opakovat chybu všech generálů, kteří se pečlivě připraví – na tu minulou válku. Jediné, co stojí za to učinit na každém začátku, je říci si, že když jsem více méně úspěšně dožil do dneška, určitě si poradím i s tím, co přijde. Na tohle bych si s vámi rád na konci roku připil, já i celá redakce. Hodně štěstí, aby se každému z vás dařilo i v roce příštím. Václav Senjuk # STALO SE: Pětadvacet let, to už je tradice Pětadvacítka v životě člověka se považovala za ukončení první třetiny života a dejme tomu za praktickou dospělost. (Dnes je to sice jinak, ale to jen u lidí – u těch to konec konců začíná být spíš první čtvrtina, jak se nám prodlužuje průměrný věk dožití…) V každém případě pětadvacátý slavnostní koncert SONS ČR na Pražském hradě, v barokně nádherném Španělském sále, spíš svědčí o skutečné dospělosti. Po dvou tak trochu diskutabilních experimentech minulých ročníků program toho jubilejního byl po všech stránkách hodný superlativů, prostě skvělý. Jubileí se v to pondělí 3. prosince sešlo více: obligátní „stovka“ od vzniku samostatného Československa, sto let od vzniku Českého slepeckého tisku, spolku, který vznik republiky ještě o pár měsíců předešel, a shodou okolností to bylo i datum ustavení České unie nevidomých a slabozrakých v roce 1989, občanského sdružení, po jehož sloučení se Společností nevidomých a slabozrakých v ČR začala historie SONS – Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR. Ale dost historie, přes dva tisíce žárovek v lustrech a lustrových lucernách Španělského sálu svítilo v pondělí třetího prosince večer na tu nejsoučasnější současnost a na téměř zaplněný sál s kapacitou 700 míst. První dějství – oficiální předání cen Je ctí pro SONS a jeho slavnostní koncert, jako tradičně i tentokrát pod záštitou prezidenta republiky a pražského arcibiskupa, že – rovněž již poněkolikáté – se v jeho úvodu odehrává slavnostní dekorování dvou osobností tuzemské scény zdravotně postižených občanů Cenou ministra zdravotnictví. Ono již několikrát zmiňované datum 3. prosince je totiž také Mezinárodním dnem zdravotně postižených. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch předal ceny letošním laureátům, a to Bc. Dagmar Soukupové za rozvoj zdravotně sociální péče a Mgr. Václavu Krásovi za práci ve prospěch zdravotně postižených. „My, kteří máme to štěstí a prožíváme své dny na tomto světě ve zdraví, bychom za to měli být vděční. Velmi si vážím toho, že mezi námi existují i lidé, kteří věnují svůj čas a energii těm bližním, kteří na rozdíl od nás neměli to štěstí a dlouhé roky nebo i celý život se musí potýkat se zdravotními obtížemi. Tito obětaví lidé si zaslouží naše veřejné uznání. Vážím si toho, že mohu předat ceny právě těmto významným osobnostem, které činí naši společnost sociální, civilizovanou a humánní. A mimořádně si vážím toho, že mohu jednu z cen předat člověku, který sám z invalidního vozíku poznal úskalí života zdravotně postižených. A i přes tento svůj handicap celý svůj život neúnavně pomáhá ostatním lidem,“ uvedl mj. při předávání cen ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Ministr ovšem ve své řeči zmínil i to, že pomoc handicapovaným je samozřejmou součástí činnosti civilizovaného státu a společnosti. Ovšem i aktivní zapojení adresátů této pomoci, zdravotně znevýhodněných, ale nezřídka schopných i výjimečných aktivit a plnohodnotného pracovního zapojení, do tohoto proudu pomoci také patří. Nebylo pak nic logičtějšího, než se oddat tónům skladeb následujícího koncertu, kdy oba sólisté byli zrakově handicapovaní, ale také profesionálně a umělecky výjimeční. Pod taktovkou Ondřeje Vrabce Ještě před projevem ministra Vojtěcha, na samé zahájení pozval jako vždy skvělý Luboš Zajíc coby moderátor před mikrofon k úvodnímu slovu zástupce pořádající organizace, prezidenta SONS ČR, z. s., Václava Poláška. Ten poděkoval sponzorům, bez nichž by se pochopitelně nejspíš žádný koncert nekonal, přivítal přítomné i umělce a popřál všem krásný prožitek. Asi by si přál, aby se všechna jeho přání plnila tak, jako se naplnilo právě tohle! Dirigent a hornista Ondřej Vrabec (39) se může pyšnit bohatou kariéru sólisty, komorního i orchestrálního hráče na lesní roh, a pak i prestižními posty dirigentskými, a tak nepřekvapí, že například po Jiřím Bělohlávkovi je nejčastěji vystupujícím dirigentem České filharmonie – u té je asistentem šéfdirigenta. V čele orchestru Czech Virtuosi při koncertech SONS stál ostatně i vloni a předloni. Komorní orchestr Czech Virtuosi, jehož uměleckým vedoucím je Karel Procházka, má za sebou již přes dvacet let účinkování, během nichž se – vedle svého poměrně širokého záběru – vyprofiloval na špičkového interpreta děl W. A. Mozarta. Tuto svou dominantní schopnost také na aktuálním koncertě SONS brilantně předvedl – ze sedmi programových děl byly hned čtyři od tohoto autora. Úvod ovšem patřil Beethovenově předehře k dílu Stvoření Prométheova (op. 43) a zdá se, že pravdu měla recenzentka Eva Polívková, když před dvěma lety toto dílo označila mimo jiné jako „padesát odstínů jásání“. Druhou třetinu koncertu nesla spolu s orchestrem na svých křehkých bedrech Petra Musilová, absolventka oboru zpěv na Konzervatoři Jana Deyla v Praze a pak i řady mistrovských kurzů. Dnes vedle zpěvu sólového a ve sboru ještě na několika místech zpěv učí. Pět árií (J. S. Bach, G. F. Haendel a třikrát W. A. Mozart) spolu s jejím svítivým hlasem předznamenaly stoupající náročnost i působivost koncertu. A vrchol měl teprve přijít. Klavír Dimitrije Budnikova Trochu nechápu, proč pro transkripci dokonce i ruských jmen namísto té tradiční a kvalitní české používáme skoro všude transkripci anglickou. (Stejně nesmyslně přepisujeme i čínštinu, ale to sem nepatří – a navíc prý na tom trvají sami Číňané a my se jim podřizujeme, ale to už je zcela jiná kapitola.) Takže v programu kromě jména umělce bude nejspíš nečesky i více údajů, ale my si zakládáme na čistotě češtiny, takže Dimitrij. Ale teď honem k mladému, sedmadvacetiletému umělci, který je navzdory věku již nepochybně hvězdou přinejmenším ruské hudební scény, a to nejen mezi nevidomými. Vynechám všechna jeho angažmá, jak jsou uvedena v programu koncertu, byť úctyhodné je široké rozkročení od klavíru a varhan přes flétnu, zpěv a skladbu až po publicistiku expertní i populární. Má-li za interpreta mluvit jeho výkon, Dimitrij Budnikov byl více než přesvědčivý jak v provedení Koncertu pro klavír a orchestr A dur, K. 414, tak snad ještě více v přídavku, kterým byla jeho vlastní sólová skladba. Výběr sólistů se letos organizátorům mimořádně vydařil. Poslední diváci a posluchači odcházeli z prostor Španělského sálu hluboko po 22. hodině. Pokud jsem mohl zaslechnout, reakce na celou akci byly výhradně pozitivní. Asi by tady měl být i smajlík, ale na ten my si nehrajeme. Václav Senjuk # LIDÉ KOLEM NÁS: S Ondřejem Zmeškalem o sportu i charitě Získal titul železného muže v triatlonu a zaběhl maraton na velké čínské zdi. V disciplíně para triatlon se připravuje na paralympiádu v Tokiu. Letos v září přeběhl Českou republiku od západu na východ. Jeho trasa byla 600 km dlouhá a on ji zdolal za 10 dnů. A poslepu, protože jak sám říká, jinak ani nemůže. Neběžel ji ale jen proto, aby si udržel fyzičku. Do cíle ho hnala hlavně touha podpořit další zrakově postižené děti, které si také přejí sportovat. Nevidomý vytrvalostní běžec a triatlonista Ondřej Zmeškal poskytl rozhovor i našemu časopisu. Sportoval jste i v době, kdy jste viděl? Jak složité pro vás bylo vrátit se ke sportu po ztrátě zraku? Už na základní škole jsem provozoval atletiku, hrál fotbal i hokej, závodně jezdil na kole. Dostat se znovu ke sportu po ztrátě zraku tak pro mě bylo o něco snazší, než kdybych s ním začínal. V podstatě jsem si prošel obdobím, kdy jsem myslel, že už žádný sport dělat nebudu, a obdobím, kdy se pro mě stal opět motivací. Začal jsem s futsalem, o kterém jsem si myslel, že ho „uposlouchám“. Mám ale menší sluchový handicap. Když jsem se snažil nakopnout míč, nešlo to. Potom mi kamarád nabídl, že bychom spolu mohli běhat. Nejdříve jsem si myslel, že je blázen, ale postupně jsem si začal uvědomovat, že by to šlo. Sluchový handicap při běhu snadněji překonám. Získal jste titul železný muž (iron man). Jaký výkon jste k jeho dosažení podal a jak jste se během závodu občerstvoval? Uplavali jsme necelé 4 km, na kole ujeli 180 km a uběhli maraton. Vše jsme zvládli za 11 hodin a 10 minut. Umístili jsme se na 6. místě a na stupně vítězů nám mnoho nescházelo. Před závodem jsem měl snídani a po něm dvě večeře. Během závodu, zhruba po 5 km, musím pít vodu a dodávat cukry i tuhou stravu. Kdybych přestal jíst, brzy bych skončil. Nelze se ani najíst najednou a pak doufat, že uběhnu závod. Něco máme s sebou, voda a iontové nápoje se podávají na trase. Co vás zaujalo při běhu maratonu na velké čínské zdi? Překvapila mě spousta schodů, nahoru i dolů, každý jinak vysoký. A jindy je to po kamenech. Ale o tom jsem věděl. Měl jsem možnost dva dny před závodem projít si trasu a říkal jsem si, že tohle nebude zadarmo. Jen projít ji bylo náročné. Ale když jsem pak závodil, byl to takový adrenalin, že pro strach nezbyl prostor. S trasérem mě pojila 10 cm dlouhá gumička nebo jsem se ho držel za ruku či za paži. Vodicí linku jsem tu neměl, zeď je široká pro 6 jezdců na koních. Běžel jsem často tam, kde bylo volno a jen občas použil zábradlí. Měl jsem s sebou i krátkou bílou hůl, tou jsem ťukal a zjišťoval výšku schodů. Po jejich překonání jsem ji schoval za pás a běžel dále. Jak jste se k maratonu dostal? Když jsem začínal běhat, přečetl jsem si článek Jitky Křížové, která dělá trasérku. V dopise jsem jí oslovil a setkali jsme se. O maratonu mi povídala. Neřekl jsem jí, že bych se ho chtěl zúčastnit, byl to můj nevyslovený sen. A jednoho dalšího dne se mi splnil. Tehdy mi oznámila, že má pro mě nabídku, která se neodmítá. Takže jsem neodmítl. A svého traséra jsem oslovil stejně, tedy že pro něj mám nabídku, která se neodmítá. Co je potřeba k tomu, abyste se kvalifikoval na paralympiádu? Zvládnout v příštím roce kvalifikační závody a být v disciplíně para triatlon v první desítce. A poté bude záležet na rozhodnutí olympijského výboru. Jaké jsou vaše myšlenky, když naplno běžíte? A jaké, když doběhnete, případně zvítězíte? Při krátkých bězích vnímám hlavně traséra a na přemýšlení nemám prostor. Při těch delších se snažím soustředit se na výkon, a abych něco nepokazil. A když doběhnu? Samozřejmě zvítězím hlavně sám nad sebou a překonám nějakou hranici, což je super. A také jsem rád, že to mám za sebou. Když jsem uběhl závod iron man nebo přeběhl napříč republikou, týden jsem nad ničím nepřemýšlel. Faktem ale je, že dlouhodobě si určitě dám nějaký vyšší cíl. Jak vnímáte při běhu povrch, rychlost, vzdálenost a čas? Snažím se vnímat povrchové nerovnosti, abych připravil nohu na došlap. Když ale běžím hodně rychle, většinou to nestíhám. O vzdálenosti mě nikdo neinformuje. Trasér má při běhu plno práce se mnou i sám se sebou a na mluvení mu čas nezbývá. Ze zkušenosti umím zhruba odhadnout, jak daleko jsme. Snazší je to v případě běhu nebo jízdy po oválu. Tady rychlost, vzdálenost i čas snadněji odhadnu a lépe rozložím síly. Je někdy vaším průvodcem při běhu vodicí pes? Do restaurace a zpět (smích). Na závody ho neberu. Běžel se mnou nejvíce 6 km a moc ho to nenadchlo. Triatlon je také jízda na kole. Na tandemu se při závodu Do pedálů opíráte s trasérem oba? Ne, jen trasér, já se flákám (směje se). Samozřejmě musíme makat oba, nemohu přece vézt svého traséra. Oba také poznáme, když ten druhý šlape méně. Pak na sebe křičíme. Čas je ale měřen mě. Podle mého názoru řada lidí dnes vnímá charitu spíš jako byznys než jako pomoc potřebným. Jak ji vnímáte vy a jak si vybíráte lidi, které chcete podpořit? Když jsem běžel napříč republikou, jako byznys jsem to určitě nevnímal. A pak, všichni ti, kteří pro charitu pracují, to nemohou dělat úplně zdarma. Je fajn přispět nevidomým, ale spolu s tím je třeba podpořit i lidi, kteří jim pomáhají, aby i nadace mohla fungovat. Sám jsem pomoc potřeboval, a vážím si lidí, kteří mi ji poskytli. Spíš mám někdy pocit, že lidé, kteří do nadací přispívají, nevědí, kam jejich finanční dary jdou. Mohou mít proto strach, že peníze budou vynaloženy jinak, než jak bylo přislíbeno. Osobně spolupracuji s nadací Leontinka a každopádně vím, ke komu vybrané peníze putují. Všechny informace jsou zveřejněny na adrese nadaceleontinka.cz i na mých stránkách ondrejzmeskal.cz. Podpořit chci hlavně konkrétní děti se zrakovým postižením, které sportují, protože i mně samotnému sport pomohl. Vím, o jaké děti jde, a zjišťuji jejich motivaci. Do budoucna s nimi chci zůstat v kontaktu a očekávám, že poznám, jak se vyvíjejí a zlepšují. Tohle má pro mě velký smysl a věřím, že to osloví i veřejnost. A ještě poznámku. Ono je super přispět penězi, ale je také fajn, když ti, kteří byli podpořeni, vědí, že nic není zadarmo. Aby se člověk mohl posunout dále nebo dostal podporu, musí pro to něco udělat. Čemu se kromě vrcholového sportu věnujete a co byste chtěl dělat, až s ním skončíte? Na Facebooku píši blog „Ondřej Zmeškal, ze života slepce“. Napsal jsem knihu a chtěl bych příští rok napsat další. Absolvoval jsem masérský kurz a občas masíruji. Do budoucna bude pro mě tato práce asi důležitější, ale uvidíme, kam mě osud zavane. V současnosti je mou prioritou sport. Mohl by nevidomý trénovat jiné nevidomé? Zvládl byste to? To jde strašně těžko. Samozřejmě mám zkušenosti ze závodů a obecně ze sportu. Mohu se o ně podělit nebo poskytnout radu, ale nejsem kompetentní k tomu, abych mohl někoho trénovat. Co byste poradil později osleplému člověku, který chce začít běhat nebo jinak sportovat, ale bojí se? Samozřejmě, aby to zkusil. Pokud má motivaci a chce začít, ať si najde sport, který ho bude bavit a ve kterém se bude on sám i jeho blízcí posouvat dále. Všichni a vždy bojujeme se svým strachem. Jde o to snažit se ho překonat. Není to vždy snadné, nevíme, co nás čeká, ani jak zareagují ostatní. Antonín Vraný # ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Sedím v křesle a je mi do breku „Je fajn, že se v Zoře a Emě objevují témata ze života. Tím myslím také Odpovědnu a rubriku Nad zlato. Nemyslela jsem si, že to budu zrovna já, kdo napíše svěřovací dopis. Ale teď nazrála doba, kdy si nevím rady, a tak píšu. Na jaře mi zemřela matka a nedlouho po ní kamarádka, se kterou jsme se znaly od dětství, protože jsme vyrostly v internátní škole pro zrakově postižené. A aby toho nebylo málo, v září mi umřel i vodicí pes, který se mnou byl třináct let. Letní čas jsem prožila sice ve smutku, ale pobývala jsem většinou se sestrou na chalupě – to jsem ještě měla psa –, starala jsem se o neteře, sklízeli jsme úrodu, zavařovali. Měli jsme všichni spoustu práce, a i když už s námi nebyla máma, zvládali jsme to docela statečně. Přišlo září, všichni jsme se vrátili k městskému životu, neteře chodí do školy a moje sestra do práce. Já pracuji z domova, ale dala jsem si pauzu, protože když mi ze dne na den umřel pes, vůbec už si se sebou nevím rady. Pořád jen brečím, beru prášky na spaní, a ráno jsem tak otupělá, že nejsem schopná normálně vstávat. O nového psa zatím nežádám, přijde mi divné mít jiného, než na kterého jsem byla léta zvyklá. A teď přijde to hlavní: moji známí, sousedi a přátelé si začínají všímat, že nikam nechodím, že do telefonu jen brečím a že jsem odmítla i společný pobyt na horách mezi vánočními svátky a Novým rokem. Mně se totiž vůbec nikam nechce, nechce se mi odpovídat na dotazy a poslouchat utěšující řeči. Všichni vědí o mých ztrátách a ve snaze mi tzv. pomoct vybřednout ze smutku mě akorát štvou a já jsem pak nepříjemná. Bojím se dvou věcí – že zůstanu úplně bez přátel a že mě třeba postihne nějaká nevyléčitelná psychická nemoc, o kterých jsem četla. Jak dlouho je normální, abych se takhle chovala?“ Lída Odpověď Naše dopisovatelka se ocitla ve fázi smutku a truchlení, která přirozeně nastává, když nám zemře nebo nás opustí blízká osoba. Většina tohoto roku se paní Lídě stala zdrojem velkého žalu, protože se nestačila smířit se ztrátou matky a kamarádky, a přidala se k tomu ztráta věrného psího přítele. Dobré znamení je, že v sobě našla odhodlání a svěřila se s tím, co jí nejvíc bolí. Nedovedeme ani částečně zmírnit lidskou bolest, ale můžeme se alespoň pokusit o nějaká doporučení, která by ukázala na naději i pevný bod v budoucnosti: - Nikdy si nevyčítejte pláč za ztrátu někoho drahého. Pokud člověk svou lítostí nezahlcuje všechno své okolí, může si plakat, jak se mu zachce. Věřte, že lidé, kteří potlačují svoje emoce, inklinují k psychickým i somatickým onemocněním častěji než ti, kteří své emoce nechají přirozenou cestou odeznít. - Nechce-li se vám navštěvovat známé a přátele, a dáváte přednost klidu a tichu, není to nic škodlivého. Duše, která se zotavuje z traumatu, sama nejlépe pozná, kdy je dobré otevřít dveře a vykročit nebo si pozvat hosty. - Doba smutku a truchlení se obvykle pohybuje kolem 12 měsíců. Je to čas, kdy se ve vzpomínkách vrací emoce a prožitky, rituály, svátky i sezonní zvyklosti. Truchlící člověk by si měl tyto „návraty“ odžít způsobem, který si sám zvolí. Nemusí vždy platit, že truchlícímu člověku udělá dobře změna prostředí a chápající lidé kolem něho. Pokud se rozhodne trávit Štědrý den nebo narozeniny sám ve svém bytě, nebraňme mu, jen dejme na srozuměnou, že tu budeme, až nás bude potřebovat nebo jen tak s námi být. - Neraďme truchlícímu, aby se co nejrychleji zbavil předmětů, které po sobě zanechal zemřelý nebo odchozí člověk. Totéž platí i o pelíšku po psovi, jeho hračkách i vodítku a postroji. Až přijde ten pravý čas, opuštěný páníček se těch věcí zbaví nebo je daruje nově příchozímu psu. Není vždy dobré zahrnout opuštěného člověka dobrými radami, které můžou způsobit ještě větší bolest. - Jestliže se truchlícímu člověku naskytne možnost trávit Vánoce nebo dovolenou v prostředí, které zná, a s lidmi, kteří ho budou respektovat, není to vůbec špatné řešení. Nemělo by to být ale tak, že všichni budou celé dny plakat nebo naopak dělat, že se nic neděje a všichni „jsme v pohodě“. Ať se již dotyčný rozhodne jakkoliv, měl by mít možnost své rozhodnutí změnit i na poslední chvíli, aniž by tím zasel nějaké pochybnosti o svém zdravém rozumu. V situaci, jakou prožívá např. paní Lída, je dobré být tolerantní a chápající, jakkoliv se její specifické chování může jevit nestandardně. - Je pravda, co se zpívá v jedné filmové pohádce – dělání všechny smutky zahání. Je dobré, když i truchlící člověk si stanoví pravidelný denní program, do kterého lze zahrnout i práci. Nepůsobí-li pracovní zatížení další stres, mívá naopak obrodný účinek. Hodně smutků lidé přestáli díky tomu, že museli obstarat domácí zvířata, rodinu nebo třeba roznášet poštu. Zvladatelné povinnosti pomáhají smutek uzdravit a vyvádějí z izolace. Na závěr ještě přidáváme praktickou zkušenost: trvá-li truchlení, slzy a nepřekonatelný smutek příliš dlouho, není špatné požádat ošetřujícího lékaře o lehká antidepresiva, která nemají návykový účinek. Po nějaké době se mohou léky postupně omezit a pak zcela vynechat. Po určitou dobu však mohou působit jako ochranný obvaz na duši, aby se dokázala rychleji zahojit. Dr. Jaroslava Novotná # ZDRAVÍ: O dlouhodobě vysoké konzumaci vápníku aneb Čeho je moc… Vápník je v lidském těle zodpovědný za tvrdost a pevnost kostí a zubů. Ovlivňuje ale i činnost srdce, svalů, srážlivost krve a podílí se na vedení nervového vzruchu. Zásobárnou vápníku je kostra. Pokud ho lidské tělo nemá dostatek, odebírá si ho právě odtud. Ale v případech dlouhodobého nedostatku převažuje vyplavování vápníku z kostí nad jeho ukládáním. Člověk pak může trpět nadměrnou kazivostí zubů a řídnutím kostí, které se stávají křehčími. Vzniká osteoporóza. Podívejme se nyní podrobněji na látkovou výměnu kostí. Pro tvorbu nové kostní tkáně jsou potřeba speciální buňky zvané osteoblasty. Ty nejprve vytvoří v kosti jakési mini prostory, matrice, do kterých následně ukládají vápník. Při potřebě vyšší hladiny vápníku v krvi je naopak nutné jej z kostí vyplavit. K tomu slouží aktivita buněk zvaných osteoklasty. Pokud konzumujete nadbytek vápníku, vzniká v mladším věku nejprve více osteoblastů a zvýšená je i jejich aktivita. Kostní hmota houstne. Ale možnosti množení osteoblastů jsou předem stanovené a omezené. Poté se jejich reprodukční schopnost vyčerpá a v důsledku jejich nedostatku se ve vyšším věku proces tvorby kostí zpomalí. Nové matrice se vytvářejí méně, pomaleji a vápník se do nich hůře ukládá. To neplatí pro osteoklasty, ty vyplavují vápník z kostí bez větších změn. Tak může vzniknout osteoporóza, která na naší planetě způsobí každé tři sekundy jednu zlomeninu kosti. To je téměř 9 milionů ročně. Zní to málo pravděpodobně, ale dlouhodobě vysoký příjem vápníku je přímo zodpovědný za jeho vlastní nedostatek ve vyšším věku, a tedy i příčinou osteoporózy. Při jeho optimálním příjmu kosti stárnou pomaleji. Pro svůj růst a vývoj potřebují novorozenci a kojenci 500 mg vápníku denně. Jejich nejčastější potravou je mateřské mléko, v jehož 100 g najdeme 32 mg vápníku. v prvních třech letech života dítěte se vytvoří téměř 30 % kostní hmoty a v pubertě dalších 40 %. Denní potřeba vápníku u dospělého člověka je asi 1000 mg (1 g), u těhotných žen a starších lidí až 1500 mg. A pak tu máme mléko kravské. Právě u něho se podařilo vzbudit dojem, že je pro naše zdraví důležité a že se bez jeho konzumace neobejdeme. Obsahuje čtyřikrát více vápníku, 120 mg ve 100 g. Je také mateřským mlékem, pro telata. Jen pro zajímavost, ve srovnání s lidským novorozencem je hmotnost novorozeného telete cca 30 kg. A vyroste z něho dospělá kráva s hmotností až 500 kg nebo býk až se 700 kg. Několik dalších čísel. Nejvyšší výskyt osteoporózy je v zemích Skandinávie, ve Švýcarsku a v Holandsku. Spotřeba mléka je tu až 400 kg na obyvatele ročně (to představuje 1320 mg vápníku denně). Číňané ho zkonzumují jen 8 kg na obyvatele za rok a výskyt osteoporózy a zlomenin je u nich naopak jeden z nejnižších na světě. V zemích, kde se pije mléko jen ojediněle (Kongo, Guinea), osteoporózu téměř neznají. Někdo by mohl namítnout, že bělošské obyvatelstvo k ní má větší genetické předpoklady. Jenže výskyt osteoporózy u asijských a afrických žen žijících v Asii a Africe je mnohem nižší než u Asiatek a Afričanek, které se přestěhovaly do USA. Jako u všeho ostatního, i v případě konzumace mléka a mléčných výrobků je třeba dbát na určitou míru. A zdrojem vápníku může být také mák, vaječné žloutky, ořechy nebo košťálová zelenina. Antonín Vraný Zdroj: uspesna-lecba.cz, cs.wikipedia.org, zelenahvezda.cz, vimcojim.cz # KULTURA: Dagmar Patrasová – vzpomínky a plány „Mé dětství bylo skutečně krásné, u dětí s hendikepem obdivuji jejich sílu a touhu k životu,“ říká Dagmar Patrasová Děti ji znají nejčastěji z pořadů „Tancujeme s Dádou“ nebo „Kouzelná školka“. Nás dospělé zaujala jako Emilia Fernandez alias Káťa Jandová v seriálu „Návštěvníci“, a v roli princezen. Třeba té, která ráčkovala, Koloběžky první a hlavně Xenie v seriálu „Arabela“. Náš rozhovor s herečkou a zpěvačkou Dagmar Patrasovou však rozhodně není jen o vzpomínání. Vraťme se ale na chvilku do minulosti. Co vás přivedlo k roli Xenie, jak jste ji prožívala a jak jste v ní vnímala ostatní herce? V té době jsem studovala konzervatoř. Jako posluchači jsme byli vybíráni do různých filmů. Mě si vybral režisér Václav Vorlíček se scénáristou Milošem Macourkem jako princeznu Xenii, protipól k hodné Arabele. Tu měla původně hrát Libuše Šafránková. Musela však být přeobsazena Janou Nagyovou, tedy jí alespoň propůjčila svůj krásný a nezaměnitelný hlas. Otázky na princeznu Xenii dostávám poměrně často. Ale z mého pohledu se při natáčení zas tak moc zajímavého nepřihodí. Tam je obrovský štáb lidí, točí se a pracuje, to hlavně. Zajímavostí je pro mě celý seriál. I když jsem zrovna sama netočila, chodila jsem se dívat na natáčení ostatních scén. To bylo pro tehdejší posluchačku konzervatoře skutečně velkou školou, dívat se na tak skvělé lidi, jako byl Vladimír Menšík, Stela Zázvorková, Vlastimil Brodský nebo Jiří Sovák. To byla plejáda úžasných herců a mých pozdějších kolegů. Vladimír Menšík, to byl živel. Přišel na plac a už bylo veselo. Hrála jsem s ním v Arabele i v Návštěvnících. Jako velmi humornou jsem vnímala scénu, kdy jako policajt zatkl dědka Drchlíka, který kouzelnou pilkou zbořil celý plot. Vlastimil Brodský byl nejen dobrý herec a kolega, ale i přítel. Měl svůj specifický suchý humor. Často a ráda na něho vzpomínám. Ale neúčinkovala jsem jen jako Xenie. Výborně se mi hrálo s Janem Čenským. Je to hrozně fajn člověk a milý kolega. A úžasné bylo mé působení v Semaforu. Díky Jiřímu Suchému jsem kromě konzervatoře získala i druhou školu, tedy školu civilního herectví. A ukázalo se, že to je škola na prvním místě. Jsme časopis pro lidi se zrakovým postižením, máte s nimi nějaké zkušenosti? Dlouhou dobu jsem bydlela v Loretánské ulici, hned vedle školy Jaroslava Ježka pro nevidomé děti. Proto jsem se s nimi setkávala denně. S některými jsme si i popovídali a byli jsme kamarádi. Nevidomé děti chodí i na má představení, protože ty jsou hodně zaměřeny na písničky a zvukový projev. Po dlouhou dobu jsem měla divačku, která se mnou rostla, bohužel kromě postižení zraku měla též onkologické onemocnění. Na pódium jsem pravidelně zvala i další, úplně nevidomou holčičku. Znala všechny mé písně a zpívala je se mnou. Děti nevidomé a obecně s nějakým handicapem velice obdivuji. Obdivuji jejich sílu, touhu k životu. Myslím si, že my, kteří jsme zdraví, bychom si měli více všímat dětí s handicapem a dalšími problémy a více se jim věnovat. A nejen obyčejní lidé, ale myslím tím i politiky a další, kteří mohou účinně pomoci. Jaké bylo vaše dětství? Prožila jsem ho s rodiči a bylo skutečně krásné. Bydleli jsme v Břehové ulici na Starém Městě. Z balkonu jsme měli pohled do židovského hřbitova. Tou ulicí projelo velmi málo automobilů. Mohli jsme si tam hrát třeba na vodníka. Jedno z dětí bylo vodník a stálo uprostřed ulice. Ostatní ji přebíhali a koho on chytil, ten se stal jeho dušičkou. To dnešní děti kvůli velkému provozu nemohou. K babičce jsme jezdili do Přezletic, kde jsem měla kamarády, především chlapce. Chodila jsem s nimi na třešně a hrála fotbal, i jako brankář. Jako dítě jsem dělala sportovní gymnastiku. Vždy jsem měla ráda dobrodružství a jako zajímavost mohu uvést, že jsem se nikdy nenechala zastupovat kaskadérem nebo kaskadérkou. Vloni jsem se ve svém věku rozjela do pevnosti Boyard. Slaňovala jsem i vysoký panelák a v Prachovských skalách jsem slezla jednu horu. Lásku k hudbě jsem zdědila zřejmě po tatínkovi. Byl sólista České filharmonie a profesor na AMU. Vyučoval hře na harfu a dá se říci, že u nás založil harfovou školu. Když jeli s filharmonií na zájezd, dostávali na cesty do ciziny diety. Kupoval za ně noty a struny na harfu pro svou třídu. Mým přičiněním objevil dnes slavnou harfistku Kateřinu Englichovou. Když jsem působila v Semaforu, přišel za mnou ředitel divadelního studia a požádal, zda by se můj tatínek podíval na jeho dceru, tehdy dvanáctiletou. On si ji vyzkoušel u klavíru a poznal v ní ohromný talent. Panu Englichovi poté řekl: „Tak teď už zbývá jen jedna věc, sehnat harfu.“ I Kateřina na tatínka často vzpomíná. Vzpomenu si na písničky, jako je „Chytila jsem na pasece žížalu, Hodný velbloud nekouše nebo Slon má k obezitě sklon“. Kdo vám k nim píše texty? Ivan Mládek. Spolupodílel se již na mé první desce „Pasu, pasu písničky“ a napsal pro mě samostatné CD „Škola zvířátek“. Texty mi píše dodnes, nyní dokončuje další CD, které nazpívám pro děti. Spolupracuji s ním ale i na písničkách takzvaně pro dospělé. Třeba písně „Včera večer u Sila, já to prvně zkusila“, „Já mám ráda Jindru, nemá ani vindru“ nebo „Jeníku, Jeníku, sejdeme se v seníku“ byly původně psané pro mě. Dnes žijí vlastním životem v interpretaci zpěvaček jeho souboru. Ivan mi namaloval i několik obrázků. Poslední se jmenuje „In flagranti“. Je úžasný a velice vtipný. Namísto lidí jsou tu černé obdélníky. Do dveří pokoje vstupuje obdélník. Dále je tu postel, ve které jsou v milostné póze dva obdélníky. A nad nimi visí svatební foto, také ze dvou obdélníků. Je na mém Instagramu. Na čem v současnosti pracujete? Hraji ve dvou muzikálech v divadle Hybernia. Titulní roli ve „Sněhové královně“ a další v „Alence v kraji zázraků“. Oba jsou určeny rodičům s dětmi. Chystám se na desku od Ivana Mládka a ráda bych si odskočila k šansonům. Těch mám také spoustu. Málo se to ví. Jsou to ale krásné věci. Hudbu a texty pro ně píší třeba Vladimír Popelka, Jiří Suchý, Ondřej Suchý nebo Pavel Vrba. Jeden šanson, tak trochu k zamyšlení, se jmenuje „Kam dojdou“. Nazpívala jsem ho v češtině a italštině. Čtete ráda? Čtu. Když jsem byla malá, přečetla jsem celou naši knihovnu. Jen co jsem přišla ze školy, flákla jsem s aktovkou a četla. Díky tomu jsem měla dobré známky z češtiny. Nyní čtu knihu „Léčebný kód“. Je o zlepšení zdraví. Člověk by si ho měl opravdu vážit. Ta chemie, která je do nás dávána, to asi není moc dobře. A často se také říká, že vše je ve vaší hlavě. Každý by měl proto přemýšlet o způsobu života, kde platí „něco za něco“. A ptát se sám sebe, proč se mi zrovna tohle stalo. Proč se mi podvrtnul ten kotník? No asi proto, že jsem stále někam pospíchala. Proč se musím pořád za něčím štvát? Když jsem se poté zastavila, zjistila jsem, že se vůbec nic nestalo. Antonín Vraný # VÁNOČNÍ ZASTAVENÍ: Kde se vzaly Vánoce? Dávno, dávno tomu, kdy naši prapředkové poprvé slavili Vánoce. A víte proč? Protože se naštvali. V římském kalendáři se totiž v roce 336 objevil zbrusu nový svátek. Jmenoval se Adventus Divi, což se dá přeložit jako Příchod Božského a měl připomenout jubileum panovníkova nástupu. Jenomže křesťané, kteří římskému imperiu měli co vyčítat, protože byli velmi dlouho pronásledováni, odmítli uctívat nějakého člověka jako boha. A tak zavedli jiný svátek – Adventus Domini neboli Příchod Páně. A poprvé ho slavili v roce 354. Proč byla pro tak krásný svátek zvolena zima? I to má své vysvětlení. Předkové vyšli z pohanských oslav svátků slunovratu a asi si chtěli vylepšit studené a dlouhé zimní noci. Připomenout si, že to sice ještě nějaký čas potrvá, ale slunce, teplo a jaro už se začínají přibližovat. Noci se zkracují, dny se prodlužují. Adventní kalendář K těm nejkrásnějším adventním zvykům bezpochyby patří adventní kalendář. V současné době je chutným dárkem pro naše děti, neboť bývá plněn různými sladkostmi. Adventní kalendář má nejen dětem připomenout smysl a význam čtyři neděle trvajícího předvánočního času, ale i zároveň zkrátit čekání na nazdobený stromeček a štědrovečerní nadílku. Prvním adventním obrázkovým kalendářem byl výtvor Němce Gerharta Langa na počátku 20. století. Když v roce 1908 nápaditý měšťan a majitel prosperující tiskárny v Mnichově na vlastní náklady vytiskl vystřihovací kalendář s názvem V zemi Ježíškově, nechtěně tím vytvořil krásný a dodnes velmi rozšířený zvyk. V padesátých a šedesátých letech 20. století se adventní kalendáře začaly objevovat na pultech většiny evropských zemí. Každý národ si zanedlouho vytvořil svou vlastní variantu předvánočního kalendáře, charakterizující vkus a cítění dané země. V posledním desetiletí si na adventní kalendář zvykly i české děti. Je jen škoda, že se zatím neobjevil žádný kalendář s ryze českou vánoční tematikou. Jak krásný by mohl být adventní kalendář s obrázky Josefa Lady. Ale snad se jednou dočkáme českých adventních kalendářů podobně laciných jako v sousedních zemích, jako je Německo, Rakousko aj. Adventní věnec Strojení adventního věnce patří k relativně mladým, zato velmi oblíbeným zvyků předvánočního času. Kořeny tradice sahají do první poloviny 19. století. V Rakousku a v Německu jsou adventní věnce prvními posly blížících se vánočních svátků. Nejstarší písemně doložená zpráva o adventním věnci pochází z roku 1838 z bohatého přístavního města Hamburky. Teolog Johann Heinrich Wichern tehdy nade dveře sirotčince, který spravoval, pověsil na počátku adventu velký věnec vyřezávaný ze dřeva. Každý den na něj umístil jednu zapálenou svíci. Pod věncem stála pokladnička, do které mohli zbožní lidé házet vánoční milodary pro opuštěné a osiřelé děti. Ze severního Německa se zvyk rozšířil do dalších krajů především zásluhou evangelického hnutí mládeže. Mezi dvěma světovými válkami pronikl za hranice německy mluvících zemí. Adventní věnce se už vyřezávaly nejen ze dřeva a barvily na zeleno, ale zhotovovaly se také ze zelených větviček jehličnanů. Živé adventní věnce symbolizovaly věčný život, který věřícím přislíbil Ježíš Kristus. Kruhový tvar věnce vyjadřoval jednotu společenství lidí a Boha, plamen svíček připomínal Krista jako světlo ozařující plamenem lásky každého člověka. Poněvadž adventní čas začíná čtvrtou nedělí před Vánocemi, ustálil se počet svící na adventním věnci na čtyřech. Každou adventní neděli se jedna z nich zapálí. Dnes jsou adventní věnce běžným zvykem i v českých domácnostech. Vyrábějí se z chvojí, šišek a jeřabinových proutků, ale i z dalších materiálů, kromě jiných míst je lze koupit již na „dušičkových“ tržnicích u hřbitovů. Roráty Smysl adventní doby, totiž doby oddaného a radostného očekávání, doby přípravy na oslavu Narození Páně – jeho prvního příchodu a též očekávání druhého Kristova příchodu, vystihuje i zvyk slavit každý den časně zrána mši svatou ke cti Panny Marie, zvanou roráty. Název roráty je odvozen ze vstupního zpěvu (introitu) „Rosu dejte, nebesa shůry“ – latinsky „Rorate coeli desuper“ (Iz 45,8). To, že bývala tato mše brzy ráno, mělo připomínat, že Panna Maria zasvitla lidem jako „Hvězda jitřní“ před východem Slunce – Ježíše Krista. Ve 14. stol., v době Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic, zpívaly se latinské chorály při této ranní mši podle mešního formuláře „Rorate“. Od poloviny 16. stol. se začal vkládat český text pod upravený latinský chorál a též tvorba nových českých písní – rorátů. Roráty patří jako čistý a vroucí výraz mariánské úcty našich předků k nejkrásnějším výtvorům duchovní písně vůbec. Dárky Obdarovávání má svou historii. Už ve starém Římě si lidé na oslavu Nového roku dávali dárky. Později se zimní slunovrat stal vánočním svátkem a obdarovávání zůstalo. Stalo se projevem přátelství a křesťanské lásky k bližnímu. Od šestnáctého století existují důkazy o vyměňování dárků mezi přáteli a příbuznými. Nejvíce dárků dostávaly především děti. V následujících dvou stech letech už nosil dárky Ježíšek, Santa Claus či Vánoční muž. Bývalo zvykem, že se dárky začnou rozbalovat až v okamžiku, kdy se objeví na nebi první hvězdička. Tím se připomíná betlémská hvězda, která zářila nad Betlémem. Dnes se ve většině zemí dárky rozdávají na Štědrý den nebo druhý den ráno na Boží hod vánoční. Ježíšek přiveze na saních (u nás a v dalších zemích) dárky na Štědrý večer 24. prosince a nadělí je pod stromeček. V Kanadě či Spojených státech amerických vozí dárky Santa Claus, který je přinese o štědrovečerní noci komínem a vloží je do připravených sáčků v podobě boty. Dárky se rozbalují až druhý den ráno. Jak to bylo s dárky? Nejdříve je nosil svatý Mikuláš a jiné bytosti, třeba Štědroň na Moravě. Ježíšek se objevil za reformace v Německu, říkali mu tam Christkind. Na severu, kde žili evangelíci, zase Weinachtsmann. V Čechách jsme mu nejdřív říkali trochu zkomoleně – Krystkyndle, ale pak jsme se shodli na Ježíškovi. Kde a kdo rozdává vánoční dárky dnes? Zatímco děti v českých a moravských rodinách rozbalují dárky od Ježíška, jejich vrstevníci v blízkém i vzdálenějším okolí nemají většinou ponětí o „českém“ dárci. Dárky jim totiž nosí „vánoční muži“, různí dědové nebo drobní skřítci. Jednoznačně nejpopulárnější je Santa Claus. Například holandské děti již navštívil Sinterklaas. Dárky roznášel už 5. prosince, takže to byl zároveň Mikuláš. Na skřítka se těší děti v Norsku, jmenuje se Julenissen a v oblibě soupeří s populárním Santa Clausem, nosí červenou čapku s bambulí, vlněný pletený svetr, vlněné pumpky, hrubé vlněné podkolenky a holiny. Ve Švédsku nosí dárky přihrblý trpasličí dědeček Jultombe, občas i v podobě kozla. Ostatně Norsko se pře se skandinávskými zeměmi o to, kde má Santa Claus svou trvalou adresu. V Německu a Rakousku obdarovává „vánoční muž“ – Weinachtsmann, Lužickosrbské děti si mohou vybrat mezi Weinachtsmannem a „klasickým“ Ježíškem – Kristkindem. Ježíška ostatně znají i na Slovensku, v Rakousku a v Itálii – zde mu říkají Babbo Natale. V Británii, členských zemích Commonwealthu a v anglofonní Africe naděluje většinou „otec“ – Father Christmas. Dárky, které uloží v noci do ponožky zavěšené nad krbem, děti rozbalují až 25. prosince. Francouzské děti a jejich vrstevníci ve francouzsky mluvících afrických zemích očekávají, že je přijde navštívit a bohatě obdaruje také „otec Vánoc“. Říkají mu Pere Noël. Papa Noel nosí dárky i španělsky mluvícím dětem – kromě Španělska také ve většině latinskoamerických zemí. Tady soupeří jak se Santa Clausem, tak s Los Reyes Magos (Tři králové) a například v Kolumbii s Ježíškem (Niňo Dios). V mnoha latinskoamerických zemích, ale I třeba na Kanárských ostrovech děti dostávají dárky většinou až 6. ledna – na Tři krále. Děti ve Spojených státech, Irsku, ale i v mnoha asijských zemích mají jasno – pokud už nějaká nadpřirozená bytost chodí nadělovat, pak to nemůže být nikdo jiný než Santa Claus. Svého „starého vánočního muže“ mají i čínští křesťané – jmenuje se Tun Čche Lao – žen. Japonským dětem nosí dárky jeden ze starých šintoistických bůžků – Hoteišó. Ruským a ukrajinským dětem tradičně na Nový rok naděluje Děda Mráz. Výjimkou je Zakarpatská Ukrajina, kde nosí dárky Svjatoj Nikolaj. V týž den nacházejí dárky i děti v Srbsku – ovšem jen ty, kde už Sveti Nokolaj neobdaroval 6. prosince. Značný chaos v tom, kdo a kdy přijde s dary, mají v Chorvatsku. 24. prosince přichází vánoční děda Božičnjak, ale dárky se rozdávají i na Mikuláše. Skalním katolíkům z centrální části Chorvatska pak nosí dárky 24. prosince Jezus. Bulharským dětem naděluje dárky starý muž. Říkají mu děda Koleda. zdroj: ceske-tradice.cz # Vánoce Josefa Lady A než jsem se nadál, přikvapily vždy Vánoce a s nimi nejkrásnější den v roce – Štědrý den! Netěšíval jsem se na něj pro nějaké dárky – nikdy jsem žádné nedostával – ale těšil jsem se na Vánoce pro tu obecnou krásnou náladu. Stromeček míval jsem jen malý a chudě vyzdobený, ale měl jsem z něho třeba větší radost než děti, které měly stromy až do stropu a bohatě vyzdobené. Kolem dokola visely z něho řetízky z barevných papírů, na větvích cukroví v některých řasnatých papírcích a červená jablíčka se rděla ve svěží zeleni. Na větvích byly různobarevné svíčky a nahoře svítila betlémská hvězda vystřižená z pozlaceného papíru. Když bylo po večeři, která se sestávala z černé omáčky, připravené z perníku, sušených švestek, rozinek, mandlí, ořechů, sirupu a z černého kuby, rozsvítil tatínek na stromečku svíčky. V tu dobu obyčejně obecní slouha vytruboval po vsi vánoční koledu... Od té doby, kdy se tichou vesničkou rozlétly první jásavé tóny vánoční koledy, začínaly teprve Vánoce doopravdy. Tak Josef Lada popisuje Štědrý den v Hrusicích, kde prožil dětství a mládí své vánoční svátky, protože Vánoce, to byly pro něho především rodinné svátky. Dodnes na nás z jeho obrázků s vánoční tematikou dýchá ta krásná atmosféra vánoc. A v jeho době rozhodně ještě lidé mnohde praktikovali, neb nebylo televizí, odkud by nás atakovaly agresivně všudypřítomné pohádky – tradiční vánoční zvyky, kouzla a pověry. Kaleidoskop vánočních zvyků a kouzel Mnohé vánoční zvyky a kouzla mají původ ještě v dobách pohanských. Nejčastěji jsou spojeny s pokusem nahlédnout do budoucnosti a z různých znamení vyčíst svůj osud. Jsou jich desítky – od všeobecně rozšířených až po některé krajové a místní speciality. Ostatně koho z nás na přelomu roku nenapadne – co mě asi čeká v roce příštím? Běžné je věštění osudu z jablka, rozkrojeného napříč po štědrovečerní večeři. Jasně zřetelná hvězdička jádřince znamená pro příští rok zdraví, počítat se dá i se štěstím a úspěchem. Nehezký jádřinec, napadený navíc červem, je známkou nemoci, neštěstí, zármutku. Jádřinec ve tvaru kříže nikomu nepřejeme – věští velké neštěstí, dokonce smrt. Budoucnost zjistíme také z ořechů, nejlépe vlašských. Louskají se po večeři a měly by být čtyři. Pokud jsou jádra ve všech pěkná a zdravá, lze se nadít zdraví po celý následující rok. Načernalé, vyschlé nebo zkažené jádro věští nemoc – a čím více takových jader je, tím spíše se předpověď splní. Až rozlouskáme ořechy a najdeme krásná jádra, můžeme skořápky použít k další věštbě. Potřebujeme k tomu umyvadlo a menší kousky svíček, které zasadíme do skořápek (ukápneme trochu vosku a svíčku přilepíme), zapálíme a skořápku položíme na vodu v umyvadle. Neměla by být ani příliš u kraje, ani uprostřed a „lodičky“ rodiny by měly být pokládány vedle sebe. Pokud se u sebe drží, bude rodina pohromadě, či lodička zamíří od ostatních pryč, ten se vydá do světa. Pozor, aby svíčka nezhasla nebo se loďka nepřevrhla, to znamená neštěstí. Existuje i varianta pro milence – ona položí svou lodičku pravou rukou, on levou rukou proti její loďce, vezmou se za ruce a čekají, co se stane. Pokud lodičky zamíří k sobě a setkají se, je s láskou vše v pořádku, jestliže k sobě nechtějí, pak je třeba se nad vztahem a jeho budoucností zamyslet. Klasickou pověrou je také házení pantoflem. Svobodné a nezadané dívky a ženy se postaví zády ke dveřím, do pravé ruky vezmou pantofel nebo jinou vhodnou obuv a hodí ji za sebe. Míří-li střevíc špičkou ke dveřím, bude pravděpodobně svatba a odchod z domu, špička v opačném směru znamená ještě nejméně rok zůstat „na ocet“. A teď jedna z několika jablečných „pranostik“. Dvanáct jadérek dáme do misky s vodou. Kolik jich vyplave na hladinu, tolik bude v příštím roce suchých měsíců, což je zjištění důležité především pro zemědělce, chalupáře a zahrádkáře. Pro zvlášť zvědavé jiný osvědčený způsob – z cibule naloupáme dvanáct sukének, položíme je vedle sebe a do každé nasypeme trochu soli. Každá sukénka představuje jeden měsíc v roce: na kterém se sůl do rána rozpustí, v tom (podle pořadí vedle sebe) bude pršet, ve kterém jen zvlhne, ten bude srážkově průměrný a ve kterém většina zůstane, v tom lze čekat sucho. Už téměř zapomenutý je slovanský zvyk namazat si na Štědrý den tváře medem. A to si jím přitom můžeme zajistit, že nás po celý příští rok budou mít všichni rádi. Závěrem ještě zvyk, jehož účinek se bude určitě hodit všem. Dvě nebo tři omyté šupinky z vánočního kapra vložte do peněženky a ponechte je tam. Tak byste měli mít jistotu, že v ní bude vždycky dost a nebude vadit zvyšování cen ani nájemného. I když… zdroj: ceske-tradice.cz # POZVÁNKA: Světlo ve tmě – vánoční koncert Oblastní odbočka Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých Olomouc V kapucínském kostele Zvěstování Páně na Dolním náměstí v Olomouci koncert zazní v pátek 28. 12. 2018 od 18 hodin. Vystoupí na něm nevidomý varhaník Pavol Pekný a sólově členky flétnové skupiny Black Ladies. Vstupenky v ceně 100 Kč, členové odbočky, ZTP a ZTP/P 50 Kč k zakoupení po domluvě v kanceláři odbočky (tel.: 585 427 750) nebo přímo na místě konání koncertu. Na programu budou skladby J. S. Bacha a J. K. Kuchaře, improvizace na duchovní písně a – i když po Vánocích – ještě i vánoční tematika – koledy. # ANEKDOTY K SVÁTKU SV. SILVESTRA Dcera volá svojí mamince: „Mami, zase se se mnou hádal, už to nevydržím, přijdu bydlet k tobě!“ Matka odpovídá: „Ne, ne, miláčku, on musí zaplatit za svoje chyby! Já přijdu bydlet k vám!“ „Ťuk – ťuk.“ – Kdo tam? „Tvoje smrt.“ – Běž do prdele! „Dobře – píšu si – rakovina konečníku.“ Miláčku, kdybys umřel, a já si vzala potom nějakého úplně cizího člověka, bylo by ti to líto? Prosím tě, proč by mě mělo být líto nějakého úplně cizího člověka? Poslechněte, ta dnešní morálka, to je katastrofa. Oni spolu už i bydlí, a to nejsou vůbec sezdaní... Já vám řeknu, že se svou manželkou jsem žádný intimní styk před svatbou neměl! A vy? No, to nevím – jak se jmenovala vaše paní za svobodna? Dvě blondýny se dohodnou, že si udělají autoškolu. Jedné už se podaří složit zkoušky a ptá se druhé: „Tak co, už to taky máš?“ Druhá odpoví: „Nemám, vyhodili mě.“ „To není možný, a proč?“ ptá se první. „No, přijeli jsme na kruhovej objezd a tam byla značka ,30‘, tak jsem to třicetkrát objela a oni mě vyhodili.“ „Za tohle, jo?! A počítala jsi správně?“ Jde blondýnka se psem po ulici, zastaví ji policajt a povídá: „Slečno, jak to, že váš pes nemá košík?“ „My ale nejdeme nakupovat…“ – „Aha, tak promiňte.“ Sedí dva smutní správci v serverové místnosti. „Co se stalo?“ ptá se šéf. „No, včera jsme se ožrali a měnili jsme hesla...“ Blondýnka už delší čas stojí na autobusové zastávce. Všimne si toho muž, který prochází kolem, a říká jí: „Slečno, ten autobus jezdí jen ve svátek.“ Blondýnka se rozzáří jako vánoční stromeček a s úsměvem povídá: „No tak to mám velké štěstí, protože ten mám právě dneska!“ Kdysi jsem byl na dovolené v Černé Hoře. Jako zkušenost to stačilo – už nikdy! A právě proto se kloním k tomu, věřit následujícímu desateru. Ostatně – tam jsem ho dostal. Jen se bojím, že není jen o Černohorcích… 1. Člověk se rodí unaven a žije, aby si odpočinul. 2. Miluj postel svou jako sebe samého. 3. Odpočívej ve dne, ať můžeš v noci spát. 4. Nepracuj – práce zabíjí! 5. Když uvidíš někoho, jak odpočívá, pomoz mu. 6. Pracuj méně, než můžeš, a co můžeš, přenechej druhému. 7. Ve stínu je spása – z odpočívání ještě nikdo neumřel. 8. Práce nosí bolest – neumři mlád. 9. Když se ti zachce pracovat, zastav se, počkej, uvidíš – přejde to! 10. Když uvidíš, že někde jedí a pijí, přidej se, když uvidíš, že pracují, uhni, ať nepřekážíš. A na závěr: Ježíš prý vzkázal Černohorcům: „Nic nedělejte, dokud se nevrátím.“ Takže už dva tisíce let nic nedělají. # SPORT: Poslepu 2018 TJ Zora Praha uspořádala v sobotu 3. listopadu v tělocvičně ZŠ Chelčického již tradiční otevřené turnaje sportů určené pro nevidomé a slabozraké. Golbal, showdown a zvukovou střelbu si mohl vyzkoušet každý. Pro mnohé to bylo poprvé, kdy si vzali přes oči neprůhledné klapky a zkusili si sporty, které před tím neznali. Počet 11 týmů byl v sedmém ročníku rekordní! Vyhráli všichni, kteří přišli. Přesto vítěze v jednotlivých sportech předseda Zory Jaroslav Jelínek vyhlásil. V golbalovém turnaji zvítězil tým z Krče před Styroteam. Zvukovou střelbu vyhrál tým KC Vrchlického před Jasnou pákou. V jednotlivcích zazářila Hana Hromádková, která nastřílela 88 bodů. Na druhém místě se s 84 body umístili Lenka Matějná a Karel Macháček. Jako nejlepší showdownistka byla vyhlášena Věra Macháčková, která si tento sport vyzkoušela poprvé. Golbal na té nejvyšší úrovni jsme mohli vidět v exhibičním zápase nabitém reprezentanty – mezi Zorou a Perunem. Perun vrátil Zoře loňskou porážku a vyhrál po urputném boji těsně 9 : 8. Karel Novotný # Mezinárodní dáma mezinárodně Ve dnech 9. až 11. listopadu se v Praze uskutečnilo za účasti 29 hráčů ze tří zemí první otevřené mistrovství České republiky zrakově postižených v mezinárodní dámě. Turnaj podle očekávání vyhrál mistr světa Ukrajinec Ivan Fidik (12 bodů ze 7 partií) před svými krajany G. Saienkem a L. Guslievou (oba 11 bodů). Vynikajícího výsledku dosáhla teprve desetiletá naše Ema Radoňová, která obsadila s 10 body čtvrté místo. Pátý skončil Polák K. Pichlak. „O budoucnost mezinárodní dámy v Česku se bát nemusíme, vždyť polovina hráčů byla v kategorii junioři,“ uvedla s uspokojením hlavní organizátorka Petra Dušková. Turnaj, který se hrál švýcarským systémem, řídil hlavní rozhodčí Leszek Petlicky, předseda mezinárodní organizace sportovců s hendikepem (IDCD). S turnajem byl velmi spokojen a přislíbil spolupráci s pořádáním turnaje i v příštím roce. Turnaj uspořádala Česká federace dámy ve spolupráci se ZŠ pro žáky s poruchami zraku a SONS ČR. Akci finančně podpořila společnost T-Mobile z programu Mluvme spolu. JR # Deskové hry v moderní době Společenské deskové a karetní hry jsou, vedle internetu a počítačů, bezesporu fenoménem dnešní moderní doby. Česká republika prakticky patří mezi herní světovou špičku. Nikde jinde ve světě nenajdeme pohromadě tolik rozmanitých deskových a karetních her jako právě u nás. A stále jich přibývá. Již druhým rokem se členové Společenství duševních sportů, z. s., snaží přiblížit některé vybrané hry nevidícím a slabozrakým hráčům. Zajímavé kombinační hry jsou přepracované do hmatové podoby. Zcela nové pak vznikají za podpory sponzorů a ve spolupráci přímo s nevidomými hráči. Vznikly kluby, kde se hráči pravidelně scházejí, seznamují se s jejich pravidly i strategiemi a především hrají ligu Deskovek. Jednou z takových možností, kde si lze hry vyzkoušet a do hraní se bez ostychu zapojit, je klub Deskových her při Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku na Dědině v Praze 6 – Dědina. Všichni zájemci mají možnost se s hrami seznámit a naučit se je. Celonárodní liga deskových her je zde v plném proudu. Každý měsíc se odehraje jeden turnaj, započítávaný do celého ročníku LIGAN/LIGAS 2018-2019. Loňskou vítězkou, respektive vítězkami, se v kategorii nevidomí stala Lenka Čermáková. V kategorii slabozrací hráči první místo obsadila Helena Škramlíková, která je současně i úřadující mistryní ČR v brazilské dámě pro rok 2018. Z mimopražských klubů pravidelně probíhají oblíbené Deskovky při středisku SONS v oblastní pobočce v České Lípě. Velká podpora této volnočasové aktivity ze strany vedení pobočky i místních hráčů je příslibem a současně i naším závazkem aktivitu v klubu dále rozvíjet, představovat nové hry v hmatové podobě, soutěžit a zaujmout pokud možno ještě více hráčů pro tuto zajímavou myšlenku. Pokud se sejde dostatek zájemců, vhodné zázemí a podpora organizátorů, určitě by nebyl problém založit kluby deskových a karetních her i v dalších městech. Za SDS, z. s., mohu konstatovat, že rádi poradíme a možnosti představíme. Kromě pravidelných klubů a ligových turnajů nás v nejbližší době čeká 1. Mistrovství ČR v královské dámě, které se bude konat tradičně ve Středisku na Dědině, v sobotu dne 15. 12. 2018 od 9.30 do 19.00 hod. Všichni hráči se na tuto společensko sportovní událost těší. Ne, není to chyba! Mezinárodní dáma, stejně tak jako její další varianty, je, podobně jako šachy, zařazena do kategorie sportu! Všechny turnaje pořádané SDS, z. s., jsou koncipovány jako OPEN, tedy otevřené. Kdo zná pravidla, může se bez obav přihlásit. A ten, kdo je nezná, ale přitom má chuť a elán se je naučit s námi, může se do klubu Deskovek přihlásit e-mailem na kontakt: SDSZS@seznam.cz nebo přes konferenční vlákno: deskovky@konference.braillnet.cz. Všem zájemcům rádi podáme informace a zodpovíme jejich dotazy. Za Společenství duševních sportů, z. s., a všechny hráče „Deskovkám“ i sportu zdar! Jaroslav Slanina – předseda # INZERCE Ráda bych si telefonovala a dopisovala s mužem nebo ženou. Znalost Braillova písma je nutná. Jsem nevidomá, 56letá z Prahy. Tel.: 728 934 287 68letá nevidomá, střední postavy, by se ráda seznámila s nevidomým mužem od 57 do 77 let, který je sám jako já a má stejné zájmy – to znamená hudbu lidovou, dechovku, country, a také aby mu nevadil pejsek. Já ho totiž mám, je vodicí. Ostatní si povíme po telefonu. Prosím volejte na mobil 732 213 674. Kdo prodá funkční kazetový magnetofon. Tel.: 774 989 592 Koupím zachovalý funkční pravoruční Pichtův psací stroj. Tel.: 515 271 448