Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 2 leden 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Kouzlo změn
STALO SE: Přehledně
Zemřel Vadim Petrov
LIDÉ KOLEM NÁS: Lyžování je to nejlepší, co může nevidomého potkat
NÁZORY A POSTŘEHY: Jak může pandemie koronaviru ovlivnit život zrakově postiženého
Mluvíme jinak. Tady jsou trendy češtiny pro sezonu 20/21
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky – VI.
Částečné úvazky jsou šancí i pro zdravotně postižené
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Hostitelem 10. mezinárodní abilympiády bude letos Moskva
Jeden pes na 85 tisíc nevidomých. Vodicí pes je v Číně vzácnější než panda
ZDRAVÍ: Omlazování buněk bude léčit glaukom?
Proč míváme pocity brnění a mravenčení?

LIDÉ KOLEM NÁS: Lyžování je to nejlepší, co může nevidomého potkat

„Je mi blízký sport a snažím se do něho lidi vtáhnout. Člověka s postižením zraku dokáže přirozeně integrovat, posunout ho vpřed v motorických dovednostech, zapojit mysl a probudit zájem o komunikaci.“ Zajímavý rozhovor poskytl našemu časopisu PaedDr. Zbyněk Janečka Ph.D., vedoucí Katedry aplikovaných pohybových aktivit Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci a předseda sekce sjezdového lyžování V Českém svazu zrakově postižených sportovců (ČSZPS).

Co vás přivedlo k práci s lidmi s postižením zraku?
V roce 1985 jsem nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého. Protože jsem byl mladý a perspektivní, a také to nikdo nedělal, řekli mi, že se budu věnovat tělesné výchově osob se zdravotním postižením. Za rok jsem pochopil, že druhů zdravotního postižení je spousta a každý z nich je velmi specifický. Zúčastňoval jsem se ale táborů pro zrakově postižené a řekl jsem si, že práce s nimi je zajímavá a mohla by mě naplňovat.
V 90. letech vznikla Fakulta tělesné kultury a Centrum aplikovaných pohybových aktivit (APA). Tady se věnujeme opravdu koncepčně tělesné kultuře osob se všemi typy zdravotního postižení a seniorů. Podobně komplexní pracoviště na světě myslím nenajdete, blíží se nám jen Finové. Vyučujeme studenty v programech aplikovaná tělesná výchova a aplikované pohybové aktivity. V prvním případě vychováváme tělocvikáře, kteří umějí pracovat s dětmi s postižením. Absolventi APA se uplatňují ve sportovních svazech, družinách i volnočasových kroužcích, opět s důrazem na osoby se zdravotním postižením. Chystáme otevřít i nový program, studium fyzioterapie s nadstavbou na psychomotorický vývoj. Jaký je důvod? Dnes se bohužel fyzická zdatnost populace zhoršuje. Vždy se ve třídě našel člověk, který nebyl pohybově nadaný. Ale 90 % dětí se dalo vyučovat frontálně. Dnes se třída dělí na 3 až 4 skupiny a každá by vyžadovala speciální péči. Stačí sledovat chůzi, držení těla, koordinaci svalů, rovnováhu a rytmus, a na povrch vyplave, že základ pohybového vývoje se ne zcela podařil.

Jak by mělo být tělesně kultivováno nevidomé dítě?
Začnu oklikou. Téměř 20 let působím jako trenér světového lyžování u osob se zrakovým postižením. Zvláště nevidomí od narození trpí řadou odchylek od správného držení těla a pohybových stereotypů, které brání vývoji dovedností na lyžích. To jsem chtěl změnit. 14 let jsme s podporou Nadačního fondu ČRO Světluška pracovali v projektu Plaváček. Snažili jsme se ovlivnit základní pohybové vzorce, které se u dítěte vyvíjejí do tří, šesti, devíti a dvanácti měsíců. Jde o fáze ležení na zádech, obracení se, plazení, polohu rytíře (z polohy na čtyřech se děťátko u opory postavuje, správným způsobem je stoupnutí si přes polohu rytíře - s nákrokem jedné v koleni pokrčené končetiny, nevhodné je naopak vytažení se nahoru pomocí ručiček. Během stoupání se tak utváří bederní lordóza páteře – pozn. red.) a zvedání. Nevidomé děti se mohou vyvíjet pomaleji, ale etapy jsou stejné. Jenže u některých je nesprávně nastaven program, který jejich motoriku řídí. A ne proto, že nevidí, ale do jisté míry nedostatečnou ranou stimulací. Chápu, rodiče prožívají zmatek, zármutek a nemusí být dobře informováni. Kolegyně z rané péče dělají velmi záslužnou práci, řeší dítě, rodinu, zdraví, pomůcky, a mají na to jen 3 roky. Jako speciální pedagogové však vnímají pohyb a tělesnou kulturu jinak než si představuji. První rok života je ale hlavně o motorice, a dětství o tom, jak hlava bude řídit pohyb. Je tedy nutné správně postavit základ a poté dále hledat a nacházet impulsy k pohybu. Dnes přirozená motivace k němu začíná mizet se vstupem do první třídy. A tělesná výchova? Zatím se u nás bere do jisté míry jako okrajový předmět, pro život údajně není až tak důležitá. Přesto, že se celý život hýbeme.

Prý se zabýváte i mimovolnými pohyby nevidomých?
V literatuře jsou označovány jako blindismy. Setkávám se s nimi téměř u všech lidí od narození nevidomých. Někdo si předkročí a kývá hlavou, Jiný celým tělem, další třepe rukama nebo si mačká oči. Pohyby následně ovlivňují i mluvení. Jejich přesnou příčinu zatím neznáme. Jedna teorie však říká, že jsou náhradou zrakových stimulů, které mozek vidícího člověka dostává, i když jeho oči nic vědomě nesledují. Dle mého názoru jsou však blindismy nepřirozené a zbytečné. Nevidomí by si je měli uvědomovat a zvláště v kontaktu s ostatními je korigovat nebo se je snažit odnaučit. Motorický projev člověka, aniž bych s ním promluvil, je totiž jeho první vizitkou. Vím, tělesné schéma nevidomého je poněkud rozostřené. Představte si ale společenskou akci, hraje vynikající nevidomý hudebník, člověku až padá brada, a poté odloží nástroj a začne se kývat a mačkat si oči. Tedy citlivě upozorňovat a vysvětlovat, proč ne. Měla by to být i součást systematické výchovy.

Co vás přivedlo k trénování lyžařů s postižením zraku?
Ještě na Pedagogické fakultě mě oslovil kolega, který provozoval lyžařskou školičku. Zda bych zkusil trénovat skupinu dětí. Odpověděl jsem, že nejdříve běžky a na rovince. Tak začaly nedělní kurzy lyžování. Později jsem se potkal s Aloisem Hamrozim, předsedou ČSZPS. I on mě požádal o pomoc, prý už to přece dělám. Já že sice ano, ale spíš jako samouk zatím sbírám zkušenosti. Po dvou letech se ozval znovu, pomoc prý už opravdu potřebuje, a já přeskočil od začátečníků k reprezentaci. Tenkrát ke slavným olympioničkám z Nagana, Kateřině Teplé a Sabině Šromové. Poznal jsem tak zákulisí vrcholového sportu. Reprezentaci jsem dnes už předal Františku Dostálkovi, jinak se ale starám o vše ostatní. Z lásky k profesi, ve volném čase a bez nároku na odměnu.
S kolegy Martinem Antlem a Danem Mikeškou dnes vedeme lyžařskou školu v Koutech nad Desnou. Vychováváme mladší a starší školáky, středoškoláky a také děti, kterým říkáme „žampioni“. Už hodně trénují, ale je složitější získat pro ně kvalitní traséry, trenéry i finance. Jen koupit slalomky a obřačky znamená 50 tisíc Kč. K tomu boty, oblečení, vleky atd. Rodina to už obvykle nedokáže financovat, Ministerstvo školství slyší hlavně na reprezentaci a sponzoři chtějí výsledky. Výkladní skříní jsou sice paralympionici, ale bez přípravy „žampionů“ nebude reprezentace, takže vnímat je to třeba jako celek a kontinuitu. Kromě tréninků spolupracujeme také se základními a středními školami pro zrakově postižené. Obracejí se na mě ředitelé i tělocvikáři, když pro dítě s postižením zraku potřebují instruktora na lyžařský kurz. A těmi bývají zase naši studenti s licenčním kurzem.

Jakým způsobem trénují nevidomí lyžaři?
Ti jsou pro mě velkou výzvou. Snažím se každého z nich přesvědčit, že lyžování je to nejlepší, co ho v životě potkalo. A že když nebude lyžovat, jako by nebyl. Začínají správným držením těla, chůzí a zvládnutím střídavého pohybu. Lyžování poté představuje novou kvalitu, kdy obě nohy stojí, tělo se pohybuje. Zprvu na rovině je učíme vnímat klouzavou fázi a otáčení. Následuje ovládání nohou, které narostly nějaký metr od trupu, vnímání sklonu terénu a rychlosti pohybu. Nejnáročnější fází je přesvědčit vlastní psychiku, že jsem zvládl tělo, terén a dokážu se přesně pohybovat. K tomu všemu naplno zapojit sluch a vnímat pokyny i vzdálenost traséra. Teprve tehdy si začnou věřit a mohou svůj pohyb posouvat a zdokonalovat. Jde o jistou alchymii psychiky, motoriky a vnímání. V tom je lyžování velmi komplexní.
Začínám pracovat s pětiletými dětmi a trvá 6 až 8 let, než zvládnou pohyb, získají sebedůvěru i důvěru v traséra. Až poté se začneme bavit o tom, že jim do cesty postavíme branku. Mám přitom vždy pocit, že si lyžař představí betonovou zeď, do které musí vrazit. V minulosti jsme přišli o dva lyžaře tím, že jsme začali s brankami brzy. Klasická branka je ale tyčka silná 3,5 cm s kloubem u země. Když do ní lyžař najede, ohne se. Přesto představuje psychický blok. Oproti volné jízdě se jejich lyžování vrátí o několik úrovní zpět. Začínáme tedy tím, že si na svah dáme jen kloboučky a později malé 40 cm vysoké branky. Když je lyžař zvládne, dáme mu klasické brány i strmější svah. Se zkušenějšími lyžaři jezdíme do Rakouska, kde vybíráme sjezdovky přiměřené sklonem a volným prostorem. Jsme rádi, když máme klid a nikdo nevjede mezi závodníka a traséra. Ale třeba slalom jsme schopni trénovat i ve velkém provozu.
Kurzy prošla i řada lidí později osleplých. Pokud lyžovali, vzpomenou si na sklony kopců, pohyb i překážky. Jejich trénink ale nesmíme uspěchat. U jednoho chlapce jsem si myslel, že z něho vychováme výborného lyžaře. Zpočátku lyžoval, jako kdyby viděl. Ale po první překážce se sekl a přestal. Lyžování je o hlavě a myšlení, i pro vidící.
Snažíme se naučit lyžovat i rodinu. Za ta léta jich na hory jezdí několik. Nejdříve nám děti půjčovali, jednoho dne se na ně přijeli podívat, a dnes je otec zkušeným trasérem.

Jaká je role traséra?
Jsou to výborní lyžaři, o několik úrovní lepší než nevidomí. Musejí odhadnout vzdálenost, sledovat trať a dávat přesné pokyny. Ani lyžař, ani trasér si nesmí plést pravou a levou stranu. Mezi oběma by měla být i jakási chemie souznění. Není to totiž jen o tom sjet kopec, ale třeba se i postarat o nevidomého u vleku, doprovodit ho do jídelny apod.
Při tréninku i závodu jede trasér první. Zkoušeli jsme to i opačně. Trasér vidí nevidomého lyžaře před sebou, což se někomu může zdát jednodušší. Ale nevidomý jede do neznáma. Trasér by musel udávat směr i úhly, které nevidomý stejně přesně neodhadne. Když trasér jede vpředu, nevidomý lépe vnímá zvuk jeho hlasu i lyží.
Lyžaři skupiny B3 traséra ještě ukoukají, i tak si telefonují přes intercom. U skupiny B1 musí být hlasitý megafon. Že jedou nevidomí, vědí lidé přes tři údolí, ale zatím jsme nic lepšího nevymysleli. Na druhou stranu, čím více je trasér slyšet, tím jednodušší je to pro nevidomého lyžaře. Dráhu oblouku trasér v podstatě vyzpívá. Příliš dlouhá slova „pravá a levá“ zkracuje „Aré a Alí“. Levý oblouk s velkým poloměrem trasér vyzpívá „alilili“ nebo „Ali pojď pojď“. Úhly nevidomý přesně neodhadne, je důležité jet za zvukem. Zkušený trasér má lyžaře stále za sebou, Ti nejlepší třeba jen dva metry. V tom jsou ale roky tréninku.

V jakých disciplínách nevidomí lyžaři soutěží?
Ve všech olympijských, tedy slalom, obří slalom, super G, sjezd a kombinace. Faktem je, že nevidomí lyžaři (skupina B1) se sjezdu bojí a moc jich ho nejezdí.
Dnes ovšem více než jako cíl vnímám lyžování jako prostředek. K překonání pohodlí, ke zvládnutí jistých dovedností i k socializaci s lidmi se stejným zájmem. Člověk s těžkým postižením zraku navíc nemusí mít, zvláště v pubertě, to správné sebevědomí. Každý neúspěch s ním může zacvičit. Lyžování pro něho může naopak představovat výzvu i motivaci.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 2 leden 2021
OBSAH
ÚVODEM
Kouzlo změn
STALO SE
Přehledně
Zemřel Vadim Petrov
LIDÉ KOLEM NÁS
Lyžování je to nejlepší, co může nevidomého potkat
NÁZORY A POSTŘEHY
Jak může pandemie koronaviru ovlivnit život zrakově postiženého
Mluvíme jinak. Tady jsou trendy češtiny pro sezonu 20/21
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky – VI.
Částečné úvazky jsou šancí i pro zdravotně postižené
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Hostitelem 10. mezinárodní abilympiády bude letos Moskva
Jeden pes na 85 tisíc nevidomých. Vodicí pes je v Číně vzácnější než panda
ZDRAVÍ
Omlazování buněk bude léčit glaukom?
Proč míváme pocity brnění a mravenčení?

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.