ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 2 leden 2021 OBSAH ÚVODEM Kouzlo změn STALO SE Přehledně Zemřel Vadim Petrov LIDÉ KOLEM NÁS Lyžování je to nejlepší, co může nevidomého potkat NÁZORY A POSTŘEHY Jak může pandemie koronaviru ovlivnit život zrakově postiženého Mluvíme jinak. Tady jsou trendy češtiny pro sezonu 20/21 ZORA RADÍ A INFORMUJE O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky – VI. Částečné úvazky jsou šancí i pro zdravotně postižené BUDE VÁS ZAJÍMAT Hostitelem 10. mezinárodní abilympiády bude letos Moskva Jeden pes na 85 tisíc nevidomých. Vodicí pes je v Číně vzácnější než panda ZDRAVÍ Omlazování buněk bude léčit glaukom? Proč míváme pocity brnění a mravenčení? # ÚVODEM: Kouzlo změn Víte, co je to chucpe? Tohle slovo jsem možná už někdy zmiňoval, ale nevadí, postupem času se čím dál víc hodí pro spoustu veřejně známých osob, ale i pro řadu lidí v mém okolí. Chucpe Leo Rosten v knize Jidiš pro radost charakterizuje jako: „Zlost, otrlost, cynismus, nepochopitelná kuráž, dovolenost spojená s arogancí, prostě něco, co žádné slovo v žádném jazyce nemůže plně vyjádřit.“ (překlad Oty Ornesta, Jidiš pro radost, Academia, Praha 1998) – vypůjčeno z Wikipedie. Chucpe se často ilustruje takto: Mladík je souzen pro vraždu svých rodičů a žádá soud o shovívavost, protože je sirotek. Slovo se často používá k popisu chování bezskrupulózních politiků… Nojo, ale zatímco v původním kontextu a v originálním jazyce (pochází z jidiš, jazyka Židů východní Evropy) mělo jen pouhé negativní konotace, podle stejné Wikipedie již tohle slovo, převzaté do angličtiny jako „chutzpah“ může mít i konotace pozitivní, jako výraz obdivu k nekonformní, ale nebojácné sebejistotě. Tak nevím, je to tou angličtinou, nebo je doba již tak daleko od někdejších kánonů morálky a shody na definici „dobrých mravů“, že i méně dobré mravy, když jsou vyfutrované třeba „milou drzostí“ nebo prostě jen její „větší než malou mírou“, stávají se pro nás přijatelné? Zatímco původní chucpe se používá rozhořčeně k popisu někoho, kdo překročil hranice přijímaného zdvořilého chování ze sobeckých důvodů, v angličtině výrazu chutzpah může být použito v obdivu, a mně se to nelíbí stejně, jako se mě nelíbí nové jevy v češtině. V tomto čísle Zory proto najdete i komentář Jana Lipolda o tom, že „Staré dobré chyby se přizpůsobily novým okolnostem a technologiím.“ Co mě se týče, mohu jen doporučit. A ještě něco – ke stejnému tématu, tedy kvalitě češtiny, se ještě několikrát v tomto pololetí vrátíme. Inspirativní čtení z kovidem stále ještě neochromené redakce Zory přeje Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Druhou lednovou rubriku „Přehledně“ začněme přáním štěstí, zdraví, lásky a všeho dobrého. A také úryvkem příspěvku Václava Zieglera, který uveřejnil předseda OO Semily Václav Paldus: „Tři králové z exotických zemí se přišli poklonit malému Ježíškovi. Cestu k němu jim ukázala kometa, které říkáme Hvězda betlémská. V tento čas obcházeli koledníci domy a na jejich dveře psali křídou C (nebo K) + M + B. Většina lidí to chápe jako počáteční písmena jmen tří králů, Kašpar, Melichar a Baltazar. Správně to ale znamená „Christis mansionem benedicat“, česky „Kristus domu požehnej! Koledníci zpívali a někdy i hru o třech králích hráli. Býval to hezký zvyk a lidé prý měli k sobě blíž. Pro některé z nás končí na Tři krále i vánoční čas a odstrojuje se stromeček. U jiných vydrží doma až do Hromnic.“ Městské kulturní středisko v Kyjově pořádalo každou adventní neděli Adventní koncert ze střechy Domu kultury. Během čtyř neděl se na jeho střeše vystřídalo několik hudebních nebo pěveckých těles. Svá vystoupení věnovala některé z kyjovských organizací. Na zlatou adventní neděli děti ze ZUŠ Kyjov hrály a zpívaly pro místní OO. A bylo to prý velmi milé. Členové OO Kyjov pak ukončili rok 2020 v den zimního slunovratu, 21. 12., a to na pravidelném online setkání. Poněkud netradičně, ostatně tak, jak netradičně jsme jej skoro celý trávili. Připili na lepší zítřky, koledovalo se i „vánočkovalo“, více se ale zdejší členové těší na reálné stisky rukou a klábosení z oka do oka. „Můžeme mít tisíce přání, tužeb a snů, ale jen štěstí, zdraví, láska a přátelství dává smysl našim dnům.“ Takové je novoroční poselství OO Olomouc. Odbočka dále informuje, že prodejna tyflopomůcek v Olomouci je z důvodu přetrvávajících omezení do odvolání uzavřena. Dotazy a objednávky bude vyřizovat prostřednictvím e-shopu (tyflopomucky.cz/olomouc), e-mailu (prodejna-ol@sons.cz) i telefonicky (585 415 130 nebo 777 360 348). Své časopisy vydaly v závěru prosince a v lednu oblastní odbočky v Havlíčkově Brodě (Paprsek), Berouně (Berounské očko), Chrudimi (Maják) a Kroměříži (Informátor). K přečtení i ke stažení jsou na stránkách „sons.cz/odbocky/aktuality“. AV # Zemřel Vadim Petrov V pondělí 7. prosince zemřel hudební skladatel a pedagog profesor Vadim Petrov (24. 5. 1932 – 7. 12. 2020). Rádi bychom touto cestou vzpomněli osobnosti, která kromě nezpochybnitelného významu pro českou a československou hudbu zanechala i výraznou stopu v životě mnoha nevidomých a slabozrakých muzikantů. V roce 1958, ve svých 26 letech založil jako součást Městského domu osvěty v Praze Lidovou konzervatoř, která připravovala lidové hudebníky pro kvalifikační zkoušky. Škola poskytovala se svým kvalitním pedagogickým sborem, který kolem sebe Vadim Petrov soustředil, velmi solidní vzdělání a brzy přerostla rámec osvětového zařízení. Po roce 1968 v důsledku politické perzekuce po pražském jaru musel opustit post ředitele Lidové konzervatoře. Dostal také zákaz veškeré umělecké činnosti v rozhlase, televizi a filmu. S pomocí přátel nastoupil místo profesora na Konzervatoři Jana Deyla pro zrakově postižené. Bylo to období, které mu otevřelo niterní svět slepých studentů. Na škole založil dívčí pěvecké kvarteto „Carmina lucis“, které nezapomenutelným a unikátním způsobem zpívalo jeho čtyřhlasé umělé i lidové písně, pro kvarteto zvlášť upravené či zkomponované. Dva naši čtenáři, Hana a Josef Kalousovi, zaslali do redakce text, který dokresluje obraz skladatele a pedagoga, který v závěru života obdržel i státní cenu ČR – prezident Miloš Zeman mu udělil 28. října 2018 medaili Za zásluhy I. stupně, za zásluhy o stát v oblasti školství a kultury, a roku 2019 od ruského prezidenta Vladimira Putina Řád přátelství, který je nejvyšším státním vyznamenáním pro cizince. Celý článek včetně vzpomínky manželů Kalousových lze najít v prvním letošním čísle našeho čtvrtletníku Hudebník. red # LIDÉ KOLEM NÁS: Lyžování je to nejlepší, co může nevidomého potkat „Je mi blízký sport a snažím se do něho lidi vtáhnout. Člověka s  postižením zraku dokáže přirozeně integrovat, posunout ho vpřed v  motorických dovednostech, zapojit mysl a probudit zájem o komunikaci.“ Zajímavý rozhovor poskytl našemu časopisu PaedDr. Zbyněk Janečka Ph.D., vedoucí Katedry aplikovaných pohybových aktivit Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci a předseda sekce sjezdového lyžování V Českém svazu zrakově postižených sportovců (ČSZPS). Co vás přivedlo k práci s lidmi s postižením zraku? V roce 1985 jsem nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého. Protože jsem byl mladý a perspektivní, a také to nikdo nedělal, řekli mi, že se budu věnovat tělesné výchově osob se zdravotním postižením. Za rok jsem pochopil, že druhů zdravotního postižení je spousta a každý z nich je velmi specifický. Zúčastňoval jsem se ale táborů pro zrakově postižené a řekl jsem si, že práce s nimi je zajímavá a mohla by mě naplňovat. V 90. letech vznikla Fakulta tělesné kultury a Centrum aplikovaných pohybových aktivit (APA). Tady se věnujeme opravdu koncepčně tělesné kultuře osob se všemi typy zdravotního postižení a seniorů. Podobně komplexní pracoviště na světě myslím nenajdete, blíží se nám jen Finové. Vyučujeme studenty v programech aplikovaná tělesná výchova a aplikované pohybové aktivity. V prvním případě vychováváme tělocvikáře, kteří umějí pracovat s dětmi s postižením. Absolventi APA se uplatňují ve sportovních svazech, družinách i volnočasových kroužcích, opět s důrazem na osoby se zdravotním postižením. Chystáme otevřít i nový program, studium fyzioterapie s nadstavbou na psychomotorický vývoj. Jaký je důvod? Dnes se bohužel fyzická zdatnost populace zhoršuje. Vždy se ve třídě našel člověk, který nebyl pohybově nadaný. Ale 90 % dětí se dalo vyučovat frontálně. Dnes se třída dělí na 3 až 4 skupiny a každá by vyžadovala speciální péči. Stačí sledovat chůzi, držení těla, koordinaci svalů, rovnováhu a rytmus, a na povrch vyplave, že základ pohybového vývoje se ne zcela podařil. Jak by mělo být tělesně kultivováno nevidomé dítě? Začnu oklikou. Téměř 20 let působím jako trenér světového lyžování u osob se zrakovým postižením. Zvláště nevidomí od narození trpí řadou odchylek od správného držení těla a pohybových stereotypů, které brání vývoji dovedností na lyžích. To jsem chtěl změnit. 14 let jsme s podporou Nadačního fondu ČRO Světluška pracovali v projektu Plaváček. Snažili jsme se ovlivnit základní pohybové vzorce, které se u dítěte vyvíjejí do tří, šesti, devíti a dvanácti měsíců. Jde o fáze ležení na zádech, obracení se, plazení, polohu rytíře (z polohy na čtyřech se děťátko u opory postavuje, správným způsobem je stoupnutí si přes polohu rytíře - s nákrokem jedné v koleni pokrčené končetiny, nevhodné je naopak vytažení se nahoru pomocí ručiček. Během stoupání se tak utváří bederní lordóza páteře – pozn. red.) a zvedání. Nevidomé děti se mohou vyvíjet pomaleji, ale etapy jsou stejné. Jenže u některých je nesprávně nastaven program, který jejich motoriku řídí. A ne proto, že nevidí, ale do jisté míry nedostatečnou ranou stimulací. Chápu, rodiče prožívají zmatek, zármutek a nemusí být dobře informováni. Kolegyně z rané péče dělají velmi záslužnou práci, řeší dítě, rodinu, zdraví, pomůcky, a mají na to jen 3 roky. Jako speciální pedagogové však vnímají pohyb a tělesnou kulturu jinak než si představuji. První rok života je ale hlavně o motorice, a dětství o tom, jak hlava bude řídit pohyb. Je tedy nutné správně postavit základ a poté dále hledat a nacházet impulsy k pohybu. Dnes přirozená motivace k němu začíná mizet se vstupem do první třídy. A tělesná výchova? Zatím se u nás bere do jisté míry jako okrajový předmět, pro život údajně není až tak důležitá. Přesto, že se celý život hýbeme. Prý se zabýváte i mimovolnými pohyby nevidomých? V literatuře jsou označovány jako blindismy. Setkávám se s nimi téměř u všech lidí od narození nevidomých. Někdo si předkročí a kývá hlavou, Jiný celým tělem, další třepe rukama nebo si mačká oči. Pohyby následně ovlivňují i mluvení. Jejich přesnou příčinu zatím neznáme. Jedna teorie však říká, že jsou náhradou zrakových stimulů, které mozek vidícího člověka dostává, i když jeho oči nic vědomě nesledují. Dle mého názoru jsou však blindismy nepřirozené a zbytečné. Nevidomí by si je měli uvědomovat a zvláště v kontaktu s ostatními je korigovat nebo se je snažit odnaučit. Motorický projev člověka, aniž bych s ním promluvil, je totiž jeho první vizitkou. Vím, tělesné schéma nevidomého je poněkud rozostřené. Představte si ale společenskou akci, hraje vynikající nevidomý hudebník, člověku až padá brada, a poté odloží nástroj a začne se kývat a mačkat si oči. Tedy citlivě upozorňovat a vysvětlovat, proč ne. Měla by to být i součást systematické výchovy. Co vás přivedlo k trénování lyžařů s postižením zraku? Ještě na Pedagogické fakultě mě oslovil kolega, který provozoval lyžařskou školičku. Zda bych zkusil trénovat skupinu dětí. Odpověděl jsem, že nejdříve běžky a na rovince. Tak začaly nedělní kurzy lyžování. Později jsem se potkal s Aloisem Hamrozim, předsedou ČSZPS. I on mě požádal o pomoc, prý už to přece dělám. Já že sice ano, ale spíš jako samouk zatím sbírám zkušenosti. Po dvou letech se ozval znovu, pomoc prý už opravdu potřebuje, a já přeskočil od začátečníků k reprezentaci. Tenkrát ke slavným olympioničkám z Nagana, Kateřině Teplé a Sabině Šromové. Poznal jsem tak zákulisí vrcholového sportu. Reprezentaci jsem dnes už předal Františku Dostálkovi, jinak se ale starám o vše ostatní. Z lásky k profesi, ve volném čase a bez nároku na odměnu. S kolegy Martinem Antlem a Danem Mikeškou dnes vedeme lyžařskou školu v Koutech nad Desnou. Vychováváme mladší a starší školáky, středoškoláky a také děti, kterým říkáme „žampioni“. Už hodně trénují, ale je složitější získat pro ně kvalitní traséry, trenéry i finance. Jen koupit slalomky a obřačky znamená 50 tisíc Kč. K tomu boty, oblečení, vleky atd. Rodina to už obvykle nedokáže financovat, Ministerstvo školství slyší hlavně na reprezentaci a sponzoři chtějí výsledky. Výkladní skříní jsou sice paralympionici, ale bez přípravy „žampionů“ nebude reprezentace, takže vnímat je to třeba jako celek a kontinuitu. Kromě tréninků spolupracujeme také se základními a středními školami pro zrakově postižené. Obracejí se na mě ředitelé i tělocvikáři, když pro dítě s postižením zraku potřebují instruktora na lyžařský kurz. A těmi bývají zase naši studenti s licenčním kurzem. Jakým způsobem trénují nevidomí lyžaři? Ti jsou pro mě velkou výzvou. Snažím se každého z nich přesvědčit, že lyžování je to nejlepší, co ho v životě potkalo. A že když nebude lyžovat, jako by nebyl. Začínají správným držením těla, chůzí a zvládnutím střídavého pohybu. Lyžování poté představuje novou kvalitu, kdy obě nohy stojí, tělo se pohybuje. Zprvu na rovině je učíme vnímat klouzavou fázi a otáčení. Následuje ovládání nohou, které narostly nějaký metr od trupu, vnímání sklonu terénu a rychlosti pohybu. Nejnáročnější fází je přesvědčit vlastní psychiku, že jsem zvládl tělo, terén a dokážu se přesně pohybovat. K tomu všemu naplno zapojit sluch a vnímat pokyny i vzdálenost traséra. Teprve tehdy si začnou věřit a mohou svůj pohyb posouvat a zdokonalovat. Jde o jistou alchymii psychiky, motoriky a vnímání. V tom je lyžování velmi komplexní. Začínám pracovat s  pětiletými dětmi a trvá 6 až 8 let, než zvládnou pohyb, získají sebedůvěru i důvěru v traséra. Až poté se začneme bavit o tom, že jim do cesty postavíme branku. Mám přitom vždy pocit, že si lyžař představí betonovou zeď, do které musí vrazit. V minulosti jsme přišli o dva lyžaře tím, že jsme začali s brankami brzy. Klasická branka je ale tyčka silná 3,5 cm s kloubem u země. Když do ní lyžař najede, ohne se. Přesto představuje psychický blok. Oproti volné jízdě se jejich lyžování vrátí o několik úrovní zpět. Začínáme tedy tím, že si na svah dáme jen kloboučky a později malé 40 cm vysoké branky. Když je lyžař zvládne, dáme mu klasické brány i strmější svah. Se zkušenějšími lyžaři jezdíme do Rakouska, kde vybíráme sjezdovky přiměřené sklonem a volným prostorem. Jsme rádi, když máme klid a nikdo nevjede mezi závodníka a traséra. Ale třeba slalom jsme schopni trénovat i ve velkém provozu. Kurzy prošla i řada lidí později osleplých. Pokud lyžovali, vzpomenou si na sklony kopců, pohyb i překážky. Jejich trénink ale nesmíme uspěchat. U jednoho chlapce jsem si myslel, že z něho vychováme výborného lyžaře. Zpočátku lyžoval, jako kdyby viděl. Ale po první překážce se sekl a přestal. Lyžování je o hlavě a myšlení, i pro vidící. Snažíme se naučit lyžovat i rodinu. Za ta léta jich na hory jezdí několik. Nejdříve nám děti půjčovali, jednoho dne se na ně přijeli podívat, a dnes je otec zkušeným trasérem. Jaká je role traséra? Jsou to výborní lyžaři, o několik úrovní lepší než nevidomí. Musejí odhadnout vzdálenost, sledovat trať a dávat přesné pokyny. Ani lyžař, ani trasér si nesmí plést pravou a levou stranu. Mezi oběma by měla být i jakási chemie souznění. Není to totiž jen o tom sjet kopec, ale třeba se i postarat o nevidomého u vleku, doprovodit ho do jídelny apod. Při tréninku i závodu jede trasér první. Zkoušeli jsme to i opačně. Trasér vidí nevidomého lyžaře před sebou, což se někomu může zdát jednodušší. Ale nevidomý jede do neznáma. Trasér by musel udávat směr i úhly, které nevidomý stejně přesně neodhadne. Když trasér jede vpředu, nevidomý lépe vnímá zvuk jeho hlasu i lyží. Lyžaři skupiny B3 traséra ještě ukoukají, i tak si telefonují přes intercom. U skupiny B1 musí být hlasitý megafon. Že jedou nevidomí, vědí lidé přes tři údolí, ale zatím jsme nic lepšího nevymysleli. Na druhou stranu, čím více je trasér slyšet, tím jednodušší je to pro nevidomého lyžaře. Dráhu oblouku trasér v podstatě vyzpívá. Příliš dlouhá slova „pravá a levá“ zkracuje „Aré a Alí“. Levý oblouk s velkým poloměrem trasér vyzpívá „alilili“ nebo „Ali pojď pojď“. Úhly nevidomý přesně neodhadne, je důležité jet za zvukem. Zkušený trasér má lyžaře stále za sebou, Ti nejlepší třeba jen dva metry. V tom jsou ale roky tréninku. V jakých disciplínách nevidomí lyžaři soutěží? Ve všech olympijských, tedy slalom, obří slalom, super G, sjezd a kombinace. Faktem je, že nevidomí lyžaři (skupina B1) se sjezdu bojí a moc jich ho nejezdí. Dnes ovšem více než jako cíl vnímám lyžování jako prostředek. K překonání pohodlí, ke zvládnutí jistých dovedností i k socializaci s lidmi se stejným zájmem. Člověk s těžkým postižením zraku navíc nemusí mít, zvláště v pubertě, to správné sebevědomí. Každý neúspěch s ním může zacvičit. Lyžování pro něho může naopak představovat výzvu i motivaci. Antonín Vraný # NÁZORY A POSTŘEHY: Jak může pandemie koronaviru ovlivnit život zrakově postiženého K napsání článku mě přivedla současná situace, pandemie koronaviru. Myslela jsem si, že povídání na toto téma přenechám jiným, ale v poslední době se na mě obrátila některá média s žádostí o vyjádření na toto téma. Následující text tedy přináší můj pohled na danou problematiku. Je zřejmé, že každý z nás je originál, a tak máme i rozdílné pohledy na svět, a tak co jeden považuje za nepřekonatelný problém, jiný jej řeší s lehkostí sobě vlastní. Mě samotné se situace dotýká tak nějak ve dvou směrech – jednak jako člověka, který má zrakový hendikep, ale i jako pracovníka v sociálních službách, který poskytuje službu těm, jichž se to bezprostředně dotýká – lidí se zrakovým znevýhodněním. V čem vidím největší úskalí této doby pro člověka se zrakovým postižením? Za prvé je to povinnost nosit zakrytá ústa a nos. Když se člověk orientuje převážně pomocí sluchu, a přijímá tak většinu informací z okolí, pak je velmi frustrující neustálé soustředění na to, co druzí říkají. Pod rouškou je špatně rozumět, špatně se artikuluje a musí člověk mluvit hlasitěji, aby mu bylo tak nějak rozumět. Věřím, že s tímto mají problém nejen zrakově postižení. S ústenkou souvisí i zhoršení orientace, a to v tom smyslu, že má-li člověk zbytek zraku, který při své prostorové orientaci využívá, pak ústenka pod očima působí na orientaci rušivě. Já sama mám tendenci ji šoupat dolů pod okem, na kterém mám zbytek zraku. Také stále jakoby natáčím hlavu jedním uchem směrem k tomu, kdo hovoří, abych ho lépe slyšela. S nošením ústenky také souvisí zamlžování brýlí, ať jsou dioptrické či sluneční proti přesvícení. Toto samozřejmě řeší všichni ti, co musí nosit brýle. Je to velmi nepříjemné a otravné. Udržování bezpečné vzdálenosti – o tom se také hodně mluví. Je asi zřejmé, že člověk, který má problém se zrakem, nemůže dobře odhadnout dostatečnou vzdálenost. Věřím, že kolemjdoucí to pochopí a sami dodrží potřebný odstup. Jenže mně ale vadí, že si to sama nemohu ohlídat, neboť jsou tací, kteří rozestupy neřeší a nevadí jim to. Mně to vadí, ale odhad prostě nemám. Cestování MHD – zde nastává problém podobný. Lidé bez zrakového hendikepu se jistě snaží, je-li to možné, se v hromadné dopravě neshlukovat na jednom místě. Zrakově postižený nemá ale přehled o tom, jak jsou lidé ve voze rozmístěni. S cestováním souvisí zrušení nástupu prvními dveřmi, kterými normálně zrakově postižení nastupují. V Plzni řidiči občas i tak otevřou, že pro nevidomé je výjimka, ale ne vždy se to zadaří. Ve všech městech republiky to ale tak není. Takže i tímto krokem je cestování ztíženo, když není možné nastupovat v místě označníku na zastávce např. městské hromadné dopravy. (V Praze toto v případě daného omezení nelze, uvnitř vozu jsou i fyzické bariéry. – pozn. red.) S dodržováním sociálního distance souvisí i strach lidí pomáhat druhým. Občas se mi stávalo, že se vás někdo ujal na přechodu a táhl vás na druhou stranu, aniž by se optal, zda je jeho pomoc žádoucí. V této době si to asi každý rozmyslí z obavy z možné nákazy. I když věřím, že ochotných duší je stále více než těch, co se bojí. Sociální izolace – tento problém se jistě týká nejen zrakově postižených. Já to beru z pohledu svého hendikepu a lidí, s kterými pracuji. Z mojí praxe vím, že lidé se zrakovým postižením často navštěvují různé sociálně-aktivizační služby, kde se potkávají s lidmi se stejným hendikepem. Mohou si vzájemně svěřovat své životní příběhy, získávat nová přátelství, vzájemně se inspirovat a motivovat. Také se společně vzdělávají, učí se novým dovednostem či vyrážejí na společné výlety nebo vycházky. Často tito lidé mají ve svém životě pouze onu sociální službu, která jim denně pomáhá zvládat jejich každodenní starosti v souvislosti s jejich postižením. Stejně tak se to týká i služeb rehabilitace těžce zrakově postižených, kde se učí lidé se zrakovým hendikepem zvládat svůj život v rámci svých zrakových možností – učí se postupy a procesy, které jim pomohou na jejich cestě k samostatnosti. Ať jsou to úkony spojené se sebeobsluhou – péče o sebe, domácnost, vaření, praní, péče o oděv, nebo v neposlední řadě kurz prostorové orientace a samostatného pohybu. I když nebyly všechny tyto služby na podzim zastaveny, pak na jaře ano. Všichni tito lidé museli na spuštění služby čekat dlouhé měsíce, a tak se prodlužovala doba, kdy mohli propadat úzkosti a depresím, jelikož oddalování výuky nových věcí nic pozitivního nikomu nepřineslo. I když nyní služby v omezené míře běží, tak i ti, co je potřebují, mají obavy ze styku s jinými lidmi kvůli nákaze, a tak se opět prohlubuje míra frustrace. Stejně je to s nácvikem obsluhy kompenzačních pomůcek. Člověk čeká na vyřízení žádosti o kompenzační pomůcku několik měsíců, někdy i rok. Když má pomůcku konečně doma, tak se na ni může jen koukat, neboť služba poskytující výuku má provoz pouze distančně, což je ale samozřejmě pochopitelné. Pro ty, kteří jsou technicky zdatní, tak lze nácvik práce s pomůckou udělat např. po Skype či přes jiné formy online nástrojů, ale ne všichni tuto možnost mají. A určitě se nemůžeme divit sociálním pracovníkům, že návštěvy v domovech klientů omezili. Ztráta zaměstnání – i to se týká zrakově postižených. Hodně z nich muselo kvůli pandemii zůstat doma a nevědí, zda i poté budou mít zaměstnání, kam se vrátit. Všichni víme, že získat práci jako OZP není jednoduché. Zrakově postižení jsou maséři, hudebníci, pracovníci v různých expozicích, ale také návštěvníci seniorů aj. Těchto všech se již několik měsíců dotýká uzavření služeb, produkcí a sociálních zařízení. Školství – je třeba rovněž zmínit sice krátké, ale jistě zásadní uzavření speciálních škol. Věřím, že pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami to bylo velmi náročné. Tito studenti mají své metody, postupy, a dokonce i asistenty, na které je třeba během procesu výuky brát zřetel. Což jistě v domácím prostředí nešlo zcela efektivně uskutečnit stejně, jako to lze ve specializované instituci. Bylo to jistě náročné pro studenty i pedagogy. Uzavření škol, které v tuto chvíli pro některé žáky stále trvá, je jistě náročné i např. pro zrakově hendikepované rodiče, kteří mají své děti na distanční výuce. Pravda je, že každá krize nás učí hledat nové možnosti a postupy. Rok 2020 nás v překonávání sama sebe a výstupu z komfortní zóny jistě vyškolil dostatečně, tak si přejme, ať rok 2021 je pro nás všechny méně záludný v překonávání náročných výzev. A pokud snad budeme čelit nějaké další epidemii či pandemii, tak si přeji, ať ve vládních nařízeních se více hledí na potřeby lidí s hendikepem. Linda Albrechtová Zdroj: blindicka.com # Mluvíme jinak. Tady jsou trendy češtiny pro sezonu 20/21 Staré dobré chyby se přizpůsobily novým okolnostem a technologiím Ve světle – nebo ve stínu, to je jedno – zápolení s nákazou stojí za to si všimnout, jak mluvíme. Já vím, není to to hlavní. Ale přesto: vzpomínková mapa na rok 2020 by bez toho byla slepá. Tak především – letos nastala velkovýroba zpravodajských titulků, které budoucím generacím odkážeme jako záhadu. Budou nad nimi stát jako nad tajemnými obrazci na náhorní planině Nazca. A marně se snažit pochopit: Čím to ti lidé žili, odkud se to vzalo, co se tehdy dělo? Například: Kalousek si dal pivo v zavřené hospodě (Solidní výkon, ale co má jako být?) – Havlíček: V Česku se bude lyžovat (Byla nastolena skidiktatura?) – Ředitel Zoo Brno: Zavřeli nás a nikdo s námi nekomunikuje (Planeta opic?) – Cheb chce upravit vánoční trhy, aby se lidé méně koncentrovali (Nesoustředěnost je přece naopak náš letitý nešvar, tak proč ji na tržišti ještě podporovali?). Globálním úkazem roku jsou fronty. Dělíme je na fyzické (a ty dále na klasické stojné a na drive-in) a na virtuální (rezervační systémy všeho druhu, pořadníky, online zásilky atd.). Úloha front v životě společnosti rapidně stoupla a povoláním roku se stal manažer/ka front. Staré dobré jazykové chyby se přizpůsobily novým okolnostem a technologiím. O kolegovi, kterého na online poradě není slyšet, říkáme, že „je hluchý“, úplně stejně jako o telefonu, ze kterého se nic neozývá. Vydavatelé slavných oxfordských slovníků poprvé odmítli prohlásit za slovo roku jen jedno, protože takovou invazi novot ještě nezažili. Kdyby byly otevřené, po hospodách (česky: v gastro segmentu) by se v rámci volnočasových aktivit řešilo promořování a oplošťování, lockdown a rozvolňování, odběrová místa a navolávání kontaktů, exponenciála a klouzavý průměr a virová nálož a pes. Roušky a nosálové. Kdo obcuje se zpravodajstvím trochu víc, osvojil si dokonce celá úsloví jako „best in covid“, „ti, co měli přijít, nepřišli“ nebo „vysoké stropy“, které jsou v češtině shodou okolností od roku 2013 v tomtéž šuplíku, jako když se řekne „viróza“. Na druhou stranu, jiná slova pro řadu lidí ztratila smysl, na prvním místě slovo „docházka“ pro zaměstnance. Přídavnými jmény roku byla zvolena „masivní“, „robustní“, „rekordní“ a „bezprecedentní“. Osobností přídavných jmen se stal Karel Havlíček. Slovo „subtilní“ bylo zrušeno pro nadbytečnost. Stejně jako „módu“ diktuje pohodlnost, také v jazyce se rozmohlo nošení tepláků. Jde o jakousi protivnou laxnost, lenost mluvit pořádně i tam, kde by to bylo záhodno a kde bychom to snad ještě čekali, například při televizních vystoupeních veřejných činitelů. Tepláky a „uvolněný pátek“ každý den v týdnu. To je odkaz covidu Že místo „my bychom“ říká „my bysme“ předseda vlády, to se dá vysvětlit nebo i částečně omluvit tím, že není rodilým mluvčím. Jenže on je to už standard, tyhle jazykové tepláky! Takhle mluví pomalu každý! Nedbalost ve vyjadřování je – protože ji máme na talíři od rána do večera – jak říkají chlapi u nás v hospodě, collateral damage boje s covidem. Páč není čas na jazykové hrdinství. Konverzaci komplikují roušky. Mluvení je obtížnější. Účel, abychom si akusticky rozuměli, je natolik dominantní, že může omluvit i nedbalost nebo nezdvořilost. Zdravení a odpovídání na pozdrav slovy se stává pracnějším, i proto se šíří polopozdravy „zdravím“ a „dobrej“, jež jsou za normálních okolností patřičné snad jen v okruhu přátel a známých. A když jeden druhého dobře neslyší, vyzve ho suše „ještě jednou“, což se bere jako regulérní náhražka místo „promiňte, já vám dobře nerozuměl/a, mohl/a byste to, prosím, zopakovat“? V rouškách je třeba mluvit stručně a hlasitě, to je první pravidlo. Nepárat se s tím. Takové jsou trendy češtiny 2.0 i 2.1. JAN LIPOLD, komentátor # ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Přátelství včera, dnes a navěky – VI. V tomto závěrečném pojednání o přátelství si povšimneme několika mýtů a zkreslených pojmů, které nás mohou v hledání přátel dokonale pomýlit. Jedním z nepochopených pojmů je komunikace. Většinou toto slovo překládáme jako předávání informací, které však samo o sobě přátelství nevytváří. Chceme-li, aby naše komunikace tvořila základ vztahu (přátelství), je třeba ji povýšit na sdílení – sdílíme nejen témata, ale radosti, starosti, bolesti a třeba i podíl na společném úsilí, které vede k vytčenému cíli. Postmoderní společnost v nás často vzbuzuje pocit, že máme jakési právo na nekonečné uspokojování svých hmotných i duševních požadavků. Omylnou interpretací se nám dostává do podvědomí očekávání jakési nekonečné emoční slasti, jejímž dodavatelem je láska a přátelství. K nepochopení dochází ve chvíli, kdy si partneři uvědomí, že jejich vztah je čistě symbiotický, tedy založený na oboustranné prospěšnosti. Pokud partneři nejsou na této formě vztahu jednoznačně dohodnuti, dochází k bolestnému zklamání u toho, kdo očekával hluboké porozumění a láskyplné opětování citů. Velké rozčarování může v přátelském vztahu přinést též nereálné očekávání, že je náš protějšek bezchybný, obdivujeme svou kamarádku nebo kamaráda až k výšinám. Může to být proto, že máme potřebu někoho obdivovat anebo proto, že jsme byli v předchozích vztazích zklamáni. Ale obdiv není přátelství. Může být naším hnacím motorem nebo vodou na kamarádův mlýn, avšak k vyváženému, korektnímu a hlavně láskyplnému vztahu nedochází. Tato skutečnost se dříve či později projeví a zklamání je tu, než se nadějeme. Někdy jsme v životě neměli dostatek příležitostí projevit ve vztazích svou moc. Nikdo nerespektoval naše názory, naše potřeby. Anebo zcela opačně – vždy jsme byli ti, kdo měli vztah „ošéfovaný“, my jsme měli dobré nápady nebo určovali podmínky soužití. A chceme to tak i nadále. Jenže – cosi se zvrtlo. V čase pozdních přátelství nám nemusí vycházet to, co bylo celý život naší prioritou. Je tedy možné definovat oboustranně vyvážený, emancipovaný a zároveň citový vztah, který bychom rádi označili jako přátelský? Nejblíže má k takovému pojetí vztahu forma lásky, kterou pojmenoval Tomáš Akvinský jako agapé. Je to láska pečující, která nehledá jen vlastní prospěch, ale dává a je schopná přijímat i něco hlubšího, případně vyššího, než je uspokojování praktických sociálních, kulturních i duševních potřeb. Je to vztah naplněný respektem, pochopením, úctou, upřímnou sdílností, laskavostí a odpouštěním partnerových nedostatků. Tento druh vztahu je vyvážený, oboustranně uspokojující, ale velmi draze zaplacený zkušenostmi a celoživotním zráním. Zdá se, že takového vztahu by měli být schopni především senioři. Ti totiž vědí, co očekávat, vědí, jak důležité je dávat i přijímat, jak dobře je člověku, není-li sám. Ale jak už to bývá, není všechno tak snadné, jak nabízí články v náboženských, filozofických nebo psychologických knihách. Ano, je dobré vědět, o čem je řeč, když se mluví o lásce nebo přátelství, ale zároveň je dobré se připravit na všednodenní skutečnost. Reálný přítel, který je člověk jako já, nutně musí mít své nedostatky, jako i já je mám. Je moje přátelství schopné tyto nedostatky unést, mít rád druhého i s jeho neodstranitelnými chybami? Zkušenosti nás také učí, že kde chybí komunikace (sdílení), nemůže vztah ani vzniknout, ani se udržet. Málokdy si však uvědomujeme, že může existovat i naprosto tichá komunikace, chvíle, kdy víme, na co ten druhý myslí, jaký má názor na něco, co se kolem nás nebo mezi námi děje. Není třeba své pocity za každou cenu oblékat do vyřčených slov. Jak kdysi napsal Miroslav Horníček – řeči někdy prospěje, postojí-li. Můžeme potichu souznít, můžeme potichu nesouhlasit, můžeme ale jen tak mlčet, třeba jen pro tu chvíli, kdy si užíváme vzájemnou přítomnost. Agapé je investice s velkými riziky. Od spřízněné duše se mohu dočkat stejných zklamání nebo zranění, jako se mi to může stát kdekoliv. Od spřízněné duše to ale o mnoho víc bolí. Chci něco takového podstoupit? Ustojím to? Ustojí můj partner, přítel, kamarádka, když se něčeho tak bolestného dočká ode mě? Čím jsme starší, tím víc víme o životě, o jeho smyslu a nástrahách. Mezi námi žije spousta seniorů, kteří jsou rozvedeni, a tedy sami. Napadá nás, proč si někoho k sobě nenajdou? Proč nehledají ani nové manželství ani hluboké přátelství? Vždyť přece – není dobře člověku samotnému! Dospělí, a tím spíše starší lidé, většinou vědí, v čem hledat hodnotu, co jim přináší uspokojení a smysl. Paradoxně to může být samota. Nechtějí na své aktuální situaci nic měnit, protože jim vyhovuje být sami se sebou, konečně se nikomu násilně nepřizpůsobovat, neřešit konflikty. Dávají přednost krátkodobým nebo nezávazným vztahům, protože nejsou připraveni na ty dlouhodobé a zavazující. Uvítají vztah, když na něj budou připraveni, nikoliv kvůli tomu, aby nebyli sami. Celý život se učíme, a to platí i o přátelství. Učíme se v komunitě, učíme se ve vztahu s jednotlivci. Jenže existuje něco, čemu psychoterapeut Jan Vojtek říká „mentální incest“. To je velmi ošidná situace. Cituji: „Osvěžující pokec s tou stejnou kamarádkou, kterou pravidelně potkáváme celý život, může ve stáří představovat riziko. Pokud jsme v kontaktu se stejnými lidmi, čelíme stejným názorům a neměnícím se informacím, z mentálního oživení se najednou stane tzv. mentální incest. Stejné myšlenky jsou totiž pro mozek náramně pohodlné. Mozek nenávidí dilemata. Jejich řešení je extrémně energeticky náročné. Musím-li je otevřít, odpovídat si na složité otázky, tělo nutně investuje do takového procesu mnoho sacharidů, a to se mu samozřejmě nechce. Zde tkví odpověď na otázku, proč se starší lidé brání novým výzvám a tématům. Proč se neustále utvrzují v jedné zažité pravdě.“ Mnohé výzkumy v oboru sociální psychologie potvrzují, že fyzické zdraví i mentální akceschopnost se nejlépe posiluje a prohlubuje v komunitním životě. Není vždy snadné se zapojit, jsme-li zvyklí na celoživotní model táta, máma, dítě. Ale jde to. Mnozí členové spolků, kde se sdružují lidé se zrakovým postižením, jsou toho živým důkazem. A nemyslím si, že jsou snad lépe vybaveni zkušenostmi v internátních školách. Spíš spontánně dokazují, že se nebojí života ve společenství, které sice může mít daleko k ideální společnosti, ale které umožňuje seberealizaci a navazování nových přátelství. V letošním roce, kdy je celá Evropa zatížena protiepidemickými opatřeními, mají k sobě lidé s handicapem technicky ještě dál, než tomu je za normálních okolností. A přesto – ti, kteří už přátelství navázali, jsou i nadále, aktuálně sice v distančním, ale přece jen trvajícím přátelském vztahu. Mnozí, kteří se dosud spoléhali jen na živé setkání, případně telefon, sdílejí svůj život nejen na sociálních sítích, ale naučili se skype a další technologie, které jim umožňují ten kýžený zdravý pokec, byť jen on line. Vím o jednotlivcích, kteří, ač nevidí, zapojili přátele a pořizují klipy, videa a další produkty, kterými obohacují nudný život s covidem v patách přátelům, známým i příbuzným. Je úžasné, když se třeba ze Šumperka ke mně elektronickou poštou dostane nabídka on line koncertu nebo z Varnsdorfu video s tančícími nevidomými včetně vodicího psa. Nemít přátele, nevěděla bych nic a byla bych chudá. Takhle vím, že přátelé žijí a že se můžeme navzájem velice obohacovat. Jednoduchý návod na získání přátel v seniorském věku neexistuje, bez ohledu na stupeň epidemické zátěže. Spolu s Janem Vojtkem jsem přesvědčena, že s přibývajícími roky a leckdy nepěknými zkušenostmi se hranice mezi zónami komfortu, učení a strachu ztenčují. Seniory nelze přesvědčovat argumenty nebo mentorováním. Spíše hledejme inspiraci a pomozme zviditelnit ty, kteří svůj strach z rizika překonali a chtějí se nejen učit nové věci, ale poznávat nové lidi a na chvíli zapomenout na pohodlí a bezpečí gauče a ozvučeného tabletu. Jako všechny vztahy, je i přátelství mezi seniory dynamické, a ne vždy lze uplatnit nějaká univerzální a striktní pravidla. Stejně jako jiná forma lásky, vyžaduje přátelská láska – agapé - úsilí, toleranci a odpovědnost. Porozumění a budování vztahů se zejména v seniorském věku ukazuje jako snad nejdůležitější součást celého lidského života. Nechtějme patřit k těm, kteří budou až do smrti prožívat pocity, že promarnili svoje šance na dobré stáří. Nikdy není pozdě na dobrou změnu, ale rozhodnout se musí každý sám za sebe. Dr. Jaroslava Novotná # Částečné úvazky jsou šancí i pro zdravotně postižené Možnost práce na zkrácený úvazek není u českých zaměstnavatelů příliš populární. Přesto bude možná pro některé z nich šancí, jak ustát současné ekonomické problémy. Zájem o práci na zkrácený či částečný úvazek ze strany zaměstnanců je dlouhodobě poměrně vysoký. „V ČR je stále podíl částečných úvazků na trhu velmi nízký, jeden z nejnižších v EU, aktuálně do sedmi procent ze všech zaměstnaných,“ říká Tomáš Ervín Dombrovský, analytik pracovního trhu ve společnosti LMC. Současně připomíná, že právě lidé pracující na částečné úvazky a dohody o provedení práce či pracovní činnosti patřili mezi první propuštěné po vypuknutí pandemie. Využít potenciál Malá nabídka částečných úvazků je podle Dombrovského pro významnou skupinu lidí bariérou ve vstupu na trh práce. Podle něj se ale ukazuje, že nutnost reagovat na epidemiologická opatření otevřela cestu urychlení digitalizace, která má potenciál velmi výrazně proměnit trh práce a změnit poptávku po pracovní síle. Dlouhodobě nabízí práci na zkrácený úvazek třeba společnost M2C, která se zabývá správou nemovitostí a ostrahou budov. „Nabídka částečných úvazků se nám velmi osvědčila. Daří se nám díky ní oslovovat lidi, kterým jejich aktuální situace neumožňuje pracovat na plný úvazek, často i z důvodu zdravotního omezení. V některých profesích jsou kratší úvazky výhodnější jak pro zaměstnance, tak pro nás. Oběma stranám totiž umožňují větší flexibilitu při plánování směn,“ vysvětluje ředitelka náboru společnosti Zita Čížková. Jen pětina OZP pracuje Digitalizace v kombinaci s částečnými úvazky je šancí i pro některé lidi se zdravotním postižením (OZP), kterým se tak otevírají profese, jež pro ně byly doposud kvůli zdravotním omezením nepřístupné. V Česku je více než milion lidí s nějakým typem zdravotního postižení. Byť asi 60 procent z nich jsou důchodci, pořád tu zbývá kolem 400 tisíc lidí, kteří jsou v produktivním věku. Pracuje jich jen necelá pětina. „Lidé s postižením bohužel nyní na trhu čelí výrazně silnější konkurenci kandidátů, kteří v důsledku koronaviru přišli o práci. Výhled do dalších měsíců není příliš radostný. Nezaměstnanost přes zimu celkem jistě poroste a podíl OZP mezi nezaměstnanými se velmi pravděpodobně bude též zvyšovat,“ připomíná Dombrovský. kk, zdroj Právo I na práci z domova se vztahuje zákoník Stejně jako po vypuknutí pandemie na jaře tohoto roku, i v průběhu podzimu stále víc zaměstnavatelů umožňuje svým zaměstnancům vykonávat práci z domova. Tzv. home office je jedním z preferovaných opatření, jak snížit riziko nákazy na standardním pracovišti a ochránit tak sebe i své pracovníky. Zaměstnanci většinou home office vítají, protože jim umožňuje lépe sladit pracovní a rodinný život. Výkon práce z domova má ale svá pravidla, jichž si musí být zaměstnavatel i zaměstnanec vědomi před tím, než se pro tento způsob práce rozhodnou. Překážka může nastat také doma „Výkon práce z domova je výkon sjednaného druhu práce se vším všudy. To znamená, že zaměstnanec musí plnit své pracovní úkoly stejně kvalitně, jako kdyby je vykonával na standardním pracovišti. Fakt, že pracuje z domova, není omluvou pro nižší kvalitu práce nebo nižší výkonnost,“ připomněla Lucie Kalašová, advokátka spolupracující se společností bpv Braun Partners. „Na druhou stranu platí, že zaměstnavatel může po zaměstnanci požadovat jen takové práce, které jsou kryté sjednaným druhem práce podle pracovní smlouvy. Jiné práce (i když by byly z domova realizovatelné) není zaměstnanec povinen vykonávat, pokud s jejich výkonem nesouhlasí,“ dodala. I během doby, kdy zaměstnanec pracuje z domova, může nastat situace, kdy zaměstnavatel pro něj nemá dostatek pracovních úkolů, aby vykryl celou pracovní směnu. V takovém případě však nemůže tvrdit, že zaměstnanec nemá žádné mzdové nároky za dobu, kdy nepracoval, protože byl doma a mohl se tedy věnovat svým soukromým záležitostem. „Překážka na straně zaměstnavatele vznikla a je nutné ptát se proč. Podle důvodu pak lze určit, na jak vysokou náhradu mzdy má zaměstnanec nárok,“ upozornila Kalašová. Výkon práce z domova podle ní nepředstavuje žádnou výjimku z obecných pravidel výkonu závislé činnosti. „Obecně platí, že závislá práce musí být vykonávána na náklady zaměstnavatele. To znamená, že zaměstnavatel by měl zaměstnanci poskytnout potřebné pracovní prostředky a nahradit mu případné účelně vynaložené výdaje spojené s výkonem práce z domova, třeba náklady za internetové připojení v rozsahu odpovídajícím vykonávané práci,“ shrnula advokátka. Rozvrhuje-li zaměstnavatel zaměstnanci začátek a konec směny i při práci z domova a zaměstnanec pracuje se souhlasem zaměstnavatele přesčas, má nárok na mzdu, na kterou mu vzniklo právo, a příplatek za práci přesčas. „Za souhlas s prací přesčas se považuje i to, když zaměstnavatel výsledky práce odebere za podmínky, že ví, že práce byla vykonána jako přesčasová práce,“ zdůraznila Kalašová. Zároveň však připomněla, že mzda ani příplatek zaměstnanci nenáleží, je-li jeho mzda sjednána i s přihlédnutím k určitému množství přesčasové práce a provedená práce je kryta tímto limitem. „Mzda ani příplatek za práci přesčas zaměstnanci nenáleží ani v případě, kdy se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodli, že zaměstnanec si bude sám rozvrhovat pracovní dobu. Jde o případy, v nichž zaměstnavatel neurčuje, kdy zaměstnanec práci vykonává, důležité pro něj pouze je, že zaměstnanec odevzdá hotovou práci v určitém termínu,“ upozornila Kalašová. Zvláštní dohoda Zaměstnance by podle ní nemělo překvapit, pokud jej zaměstnavatel požádá, aby spolu uzavřeli písemnou dohodu upravující některá základní pravidla pro práci z domova. „Tato dohoda může obsahovat i povinnost zaměstnance umožnit zaměstnavateli vstup do prostor, kde práci vykonává, za účelem splnění povinností zaměstnavatele v souvislosti s bezpečností a ochranou zdraví při práci. Běžný je i závazek mlčenlivosti a základní pravidla pro práci s osobními údaji,“ vysvětlila advokátka. Závěrem poukázala, že dosud nesjednanou práci z domova si nemůže ani jedna ze stran vynucovat. „Zaměstnavatel nemůže zaměstnance k práci z domova nutit a ani zaměstnanec si nemůže práci z domova v rozporu s uzavřenou pracovní smlouvou vynucovat,“ zdůraznila Kalašová. kk, zdroj: Právo # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Hostitelem 10. mezinárodní abilympiády bude letos Moskva Rusko má jistě bohaté zkušenosti s velkými šampionáty. Tentokrát se ruská vláda, město Moskva a další organizace rozhodly uspořádat 10. mezinárodní abilympiádu (10th International Abilympics, IA), a to ve dnech 26. až 30. května 2021 v Moskvě. Záměr Ruska potvrdila korespondenčním hlasováním většina členů Mezinárodní abilympijské federace (IAF). Jako hlavní dějiště, které plně zajišťuje podmínky pro instalaci zařízení i dopravní dostupnost pro osoby se zdravotním postižením, bylo vybráno Výstaviště úspěchů národní ekonomiky / Všeruské výstavní centrum (VDNCH). Na tomto místě se konají také ruské národní abilympiády. Velkým lákadlem je jistě zahajovací ceremoniál a slavnostní zakončení, které proběhne ve Státním kremelském paláci. Pořadatelé navrhují 55 soutěžních disciplín, 48 profesních dovedností a 7 volnočasových aktivit, včetně 10 nových disciplín. Na základě údajů o možném počtu soutěžících v každé disciplíně bude rozhodnuto, které budou nakonec schváleny. Soutěže doplní bohatý doprovodný program. Pro více informací navštivte stránky centrumkosatec.cz/nase-aktivity/abilympiada/svetova/moskva-2021/ Připomeňme, že 9. mezinárodní abilympiády ve francouzském Bordeaux se v roce 2016 zúčastnily dvě osoby se zrakovým postižením, Anton Kozák v disciplíně výroba košíků a Vladimír Zrna v disciplíně montáž počítače. Oba v té době pracovali v dílnách Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina. Antonín Vraný # Jeden pes na 85 tisíc nevidomých. Vodicí pes je v Číně vzácnější než panda Být nevidomým v Číně je problém na druhou. Na 17 milionů zrakově postižených totiž připadá zhruba jen 200 vodicích psů. Bez nich je přitom pohyb napříč čínskými městy mnohdy otázkou života a smrti. Bylo mu 11 let, když Jang Kchang ztratil zrak kvůli vzácnému typu rakoviny očí. Přesto o sobě může mezi miliony nevidomých Číňanů mluvit jako o šťastlivci – má svého vodicího psa. Jang žije v Pekingu se svou manželkou. Ve svém rodném městě Tchang-šan pak provozuje klavírní studia. Rozlehlé průmyslové město leží od Pekingu asi 160 kilometrů. Jeho týdenní cestovní itinerář zahrnuje jízdu vysokorychlostním vlakem, dvě jízdy autobusem a tři přestupy v často přeplněných stanicích metra. Odyssea, kterou si může dovolit jen minimum nevidomých Číňanů. Asistenční psi jsou v Číně tak vzácní, že Jang na toho svého, čtyřletého labradora jménem Dick, čekal pět let. Podle údajů čínské státní CCTV měla v dubnu Čína k dispozici pouze 200 speciálně vycvičených psů. Je tedy vzácnější narazit na čínského psího asistenta než na pandu velkou. Nedostatek vodicích psů je o to více alarmující, vezme-li se v potaz kvantum lidí, pro které je jejich pomoc životně důležitá. Čínská asociace nevidomých odhaduje zrakově postiženou populaci v zemi na více než 17 milionů. Podle Světové zdravotnické organizace je osm milionů Číňanů zcela slepých, což je zhruba celá populace Švýcarska. Jeden vodicí pes tak připadá na každých 85 000 Číňanů, kteří částečně nebo úplně ztratili zrak. Pro lepší představu, ve Spojených státech pracuje s vodicími psy každý padesátý nevidomý či zrakově postižený. V Británii se každoročně vycvičí přes 1000 vodicích psů pro celkem 36 000 lidí, kteří jsou registrováni jako slepí nebo slabozrací. Pohyb po čínských městech přitom i pro člověka se zdravýma očima může být skličující úkol. O to víc pro nevidomého, který má trasu zvládnout bez úhony sám. Z průzkumu Čínské aliance pro přístupnost informací z roku 2016 vyplynulo, že 30 % zrakově postižených v zemi málokdy opouští své domovy. Pouze každý čtvrtý pravidelně chodí ven sám, zbytek většinou za doprovodu rodiny a přátel. Jang se před příchodem Dicka spoléhal jen na bílou hůl. Jak podle CNN popisuje, žil neustále ve strachu z překonávání víceproudých silnic a četných nadjezdů a tunelů, kterých je hlavní město plné. „Měl jsem neustálý strach,“ řekl. „Nejděsivější věcí je vůbec netušit, jaká je cesta před vámi.“ Stezka odvahy V posledních letech sice došlo k velkému pokroku, čínská města ale mají do statusu ZTP friendly hodně daleko. Ani Peking na nevidomé nemyslí ve všech ohledech – na mnoha důležitých přechodech pro chodce například chybí zvukový signál, říká Jang. Když už pomocná zařízení dostupná jsou, ne vždy plní svůj účel. Většina čínských měst na základě zákona z roku 2001 nainstalovala plastické chodníčky, které mají za úkol vést slepé po hlavních ulicích. Vkládat v nich důvěru ale často znamená přímo se ohrozit na životě. Některé se vedou cik-cak napříč ulicí, jiné končí ve stromech, sloupech veřejného osvětlení nebo přes požární hydranty. Trasy mnohdy blokují špatně zaparkovaná auta, jízdní kola nebo pouliční prodavači. „Po slepeckých stezkách se v zásadě chodit nedá,“ pokračuje Jang a dodává, že tyto trasy před lety vzdal. „Nejsou postaveny ani udržovány s ohledem na pohodlí nevidomých.“ CNN položilo Ministerstvu pro bydlení a rozvoj měst a venkova otázku, zda dohlíží na to, jak jsou hmatové dlažby pro nevidomé stavěny a udržovány. Na odpověď nedošlo. Špatná údržba silnic obecně představuje další nebezpečí – Jang kdysi prošel starou obytnou budovou a spadl do nekryté, dva metry hluboké šachty. Naštěstí neutrpěl vážná zranění a dokázal sám vylézt. Kryty z kanálů jsou v Číně častým terčem zlodějů, kteří je pak prodávají na kovový šrot. Podle státních médií došlo v letech 2017 až 2019 k více než 70 veřejně hlášeným zraněním nebo úmrtím v důsledku odcizení nebo rozbití poklopů kanálů. Incidenty jsou tak rozšířené, že čínský nejvyšší soud v dubnu oznámil přísnější tresty. Osobám, které poklopy odstraní nebo poškodí a v jejich důsledku dojde ke zranění nebo úmrtí člověka, hrozí až doživotí. Průkopničtí sportovci ze Západu Jang se o vodicích psech poprvé dozvěděl v roce 2008 díky Jali Pchingovi, prvnímu částečně slepému skokanovi do dálky, který na paralympiádě získal zlatou medaili. Janga ale spíš zaujal jeho doprovod na zahajovací ceremonii – zlatý retrívr. Po třech letech telefonování a domlouvání Jang zjistil, kde takového psa získat. Musel do výcvikového střediska vodicích psů v severovýchodním městě Ta-lien. Zdejší výukové centrum bylo založeno v roce 2006, a zatímco po celém světě obdobná místa fungovala po desítky let, v Číně bylo první svého druhu. Podle Mezinárodní federace vodicích psů (IGDF) začala v Německu první škola vodicích psů fungovat během první světové války. Tehdy měli vycvičení psi za úkol doprovázet vojáky, kteří byli v první linii oslepeni. V USA škola psů začala fungovat v roce 1929, ve Spojeném království v roce 1940. Čínský nedostatek se jako první pokusil zaplnit muž jménem Wang Jing-jü, odborník na chování zvířat na lékařské univerzitě v Ta-lienu. I v jeho případě došlo k prozření při sledování sportu, konkrétně paralympijských her v Aténách, kdy nevidomé sportovce ze Západu na rozdíl od čínských protějšků doprovázeli vodicí psi. Psí školy Po otevření centra o dva roky později o psa zažádalo 50 tisíc lidí. Psy měl Wang k dispozici dva. „Náš telefon neustále zvoní,“ řekl Wang státní tiskové agentuře Sin-chua. Nyní je schopen vychovat okolo dvacítky psích absolventů ročně. Štěňata, většinou zlatí retrívři a labradorové, vybraní pro svou jemnou a přátelskou povahu, jsou nejprve na rok poslána do pěstounských rodin, kde se naučí sžívat s člověkem. Poté se vrací do centra, kde pokračuje rok odborného výcviku. Jde o zdlouhavý a přísný proces, během kterého je obvykle 60 procent psů diskvalifikováno a „degradováno“ k adopci do role rodinného mazlíčka. Důvodem k diskvalifikaci můžou být projevy agresivity, nadměrné energie, přílišné citlivosti na tlak a nedostatečná schopnost soustředit se nebo strach z automobilu. 40denní trénink pak musí absolvovat pes přímo se svým novým pánem. Problém: Peníze Za poslední roky se v Číně otevřelo několik menších výcvikových středisek pro vodicí psy, ale středisko v Ta-lienu zůstává největším v zemi a jedním z pouhých dvou uznaných Mezinárodní federací vodicích psů. Druhá škola byla otevřena v Šanghaji v roce 2018. Klíčovým omezením pro čínské výcvikové školy je nedostatek finančních prostředků. Vycvičit jednoho psa stojí zhruba 200 000 juanů (30 353 dolarů resp. 660 tisíc Kč). V prvních letech Wang používal své vlastní úspory k udržení chodu centra. V roce 2010 pak vláda Dalian začala dotovat středisko částkou 60 000 juanů (okolo 67 tisíc korun) za každého vycvičeného vodicího psa. Centrum také dostává dary od veřejnosti, ale často to nestačí ani na pokrytí nákladů. Nadějí těchto center by do budoucna mohl být i větší zájem ústřední vlády v Pekingu a případně poskytnuté finance. Problém: Čínská veřejnost Základním problémem v Číně je vůbec postavení psa a člověka. Vodicí psi jsou čínskou veřejností lépe přijímáni až v posledních letech. Ve velkých městech, jako je Peking, Šanghaj nebo Šen-čen, mohou tato zvířata do metra, autobusu i vlaku. Takto dogs friendly měst však není zdaleka dostatek. V dubnu proběhl v provincii Šan-si toleranční test veřejnosti, kdy měli lidé předstírat slepotu a pokusit se nastoupit do autobusu s asistenčním psem. Řidič na něj nervózně mával z okénka a cestující nadávali, že je okrádá o čas a zdržuje. Video z akce sdílené na sociálních sítích bylo jedním ze způsobů, jak zvýšit podvědomí o problémech, kterými slepí Číňané v zemi čelí. Vodicí psy ale stále nepřijímá spousta hotelů a byrokratickou noční můrou je pak i nákup letenek. Čínské zákony o používání vodicích psů na veřejnosti jsou navíc velice nekonkrétní. Zákon o ochraně zdravotně postižených osob říká, že „nevidomí musí při vstupu na veřejná místa s vodicími psy dodržovat příslušné státní předpisy.“ Nikde už ale není stanoveno, jaké „příslušné státní předpisy“ má zákon na mysli. Daniela Kučerová Zdroj: seznamzprávy.cz # ZDRAVÍ: Omlazování buněk bude léčit glaukom? Vědci přišli na „omlazovací koktejl“; narazili na milník ve výzkumu léčby proti stárnutí, když obnovili zrak u myší, kterým vrátili buňky do mladistvého stavu. „V budoucnu bychom tak mohli pomoci léčit glaukom a další nemoci související s věkem,“ zveřejnili v Nature vědci své pokroky. Tento proces nabízí lákavou možnost účinného omlazení buněk a pomoci obnovit jejich schopnost léčit škody způsobené úrazy, nemocemi a věkem. Upozorňují však, že výzkum prováděli zatím jen na myších. „Jsem nadšený, že mohu omlazovat orgány a tkáně, které selhávají v důsledku stárnutí a nemocí, zejména tam, kde neexistuje účinná léčba, jako je demence,“ řekl agentuře AFP hlavní autor studie David Sinclair, profesor genetiky na Harvardské lékařské fakultě. „Doufáme, že už za dva roky budeme ve zkušební fázi schopni léčit glaukom u lidských pacientů,“ dodal. Léčba vychází z vlastností, které mají buňky v době, kdy se tělo vyvíjí jako embryo. V této fázi mají totiž buňky schopnost se samy regenerovat nejsilnější, s věkem jejich kapacita rychle klesá. Vědci tedy usoudili, že pokud by dokázali přimět buňku vrátit se v čase do mladistvého stavu, byly by schopny napravit svá poškození. Aby vědci vrátili čas, upravili proces, který se obvykle používá k vytvoření buněk. Připravili „koktejl“ ze tří proteinů, které buňce navrátí mladistvou sílu. Zaměřili se na gangliové buňky sítnice v oku, které jsou spojeny s mozkem prostřednictvím spojení nazývaných axony. Tyto axony tvoří optický nerv – a jejich poškození způsobené zraněním, stárnutím nebo nemocí způsobuje špatné vidění a slepotu. K otestování účinku koktejlu jej nejprve vložili do zraněného zrakového nervu očí myší. Viděli dvojnásobné zvýšení počtu přežívajících gangliových buněk sítnice a pětinásobné zvýšení nervového růstu. „Léčba umožnila nervům dorůst zpět k mozku. Normálně by prostě zemřely,“ řekl Sinclair. Po injekci koktejlu se vidění myší zlepšilo a jejich optické nervové buňky vykazovaly elektrické signály a další rysy podobné těm u mladších myší. Studie byla provedena v průběhu roku a myši nevykazovaly žádné vedlejší účinky. Zdroj: Echo24.cz # Proč míváme pocity brnění a mravenčení? Asi každý z nás zná ten pocit, kdy si ve spánku přeleží ruku, po dlouhém sezení necítí nohy nebo v nich vnímá slabý elektrický proud, pocit brnění a mravenčení. Krátkodobě jste si utlačili nervy, které vedou vzruchy z mozku do svalů, čímž jste porušili jejich funkci. Jakmile tlak uvolníte, funkce se postupně obnoví a vše se vrací do normálu. Někdy však pocity brnění mohou přicházet častěji a nemusejí ustupovat. Známý je třeba syndrom karpálního tunelu, kdy je nerv přivádějící vzruchy do ruky utlačován v zápěstním kanálu. Obvykle se tak stane při dlouhodobé námaze, manuální práci, ale třeba i při psaní na klávesnici. Jindy je příčina v oblasti výstupu nervů z páteřní míchy. Třeba při vyhřeznutí ploténky nebo křeči (spasmu) meziobratlového svalu. Útlak nervu může způsobit rovněž nádor. A v dalších případech může být příčinou brnění přímo mozek, který má problém s převodem vzruchů. Tehdy je třeba pátrat po příčině, která vede k trvalému tlaku na nerv. Při neurologickém vyšetření zjišťuje lékař místo, typ a stupeň postižení, zda je utlačen jeden nerv nebo skupina nervů a zda je problém periferní či centrální. Přitom využívá metody jako nukleární magnetická rezonance či elektromyografie, která hodnotí vedení vzruchů nervovými vlákny. Pokud odhalí mechanickou příčinu, bude jeho další snaha směřovat k jejímu chirurgickému odstranění. Brnění a mravenčení se však může objevit i z jiných příčin. Lékař se proto bude dále zajímat o vaše současné a dříve prodělané závažné choroby, záněty, infekce i o léky, které užíváte. Brnění a mravenčení se může objevit po prodělané borelióze či doprovázet řadu jiných chorob, typicky roztroušenou sklerózu, nedostatečnou funkci ledvin, poruchy štítné žlázy nebo dlouhodobou a špatně léčenou cukrovku. Při té se postupně poškozují a uzavírají drobné cévky, které vyživují nervy. Vzniká diabetická neuropatie, která se projevuje poškozením nervů, brněním konců končetin, bolestmi a poruchami citlivosti. Další příčinou může být nedokrvení končetin při rozvinuté ateroskleróze. Hovoříme o ischemické chorobě dolních končetin. Kromě brnění se projevuje také bolestmi při chůzi. V neposlední řadě je třeba sledovat způsob stravování, trávení potravy a příjem důležitých vitamínů. Fakt, že k poškozování mozku i periferních nervů dochází u osob, které dlouhodobě požívají alkohol, je obecně známý. K brnění a mravenčení ale může docházet i z takových příčin, které byste možná nečekali. Třeba v důsledku hysterického záchvatu, kdy pacient hluboce a rychle dýchá. Nebo vlivem ekzémů a kožních zánětů, které také dráždí nervová zakončení. Jiří Petr Zdroj: prozdravi.cz *.* Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 2, leden 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.