Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 18 Září 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Loučení a uklízení
POZVÁNKA: Máte program na září? Tma přede mnou aneb dotkněme se Krkonoš
STALO SE: Vokál Klub zpíval v Janských Lázních
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Přehledně
Komunitní centrum Vrchlická
Všichni jsou už v Mexiku
LIDÉ KOLEM NÁS: Zvukové cesty: výpravy, při kterých si pod nohy vidět nemusíte
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana (Dokončení z minulého čísla)
Plno techniky… A ono stačí mlasknout?!?
ZDRAVÍ: Umíme správně dýchat?
KULTURA: Andrzej Jakimowski – Představivost je největší silou lidské mysli
JAZYKOVÝ KOUTEK: O našem, svém a jeho a o třetím, který není
SPORT: V Blansku vítězí ŠTART Levoča a Karel Pařil

JAZYKOVÝ KOUTEK: O našem, svém a jeho a o třetím, který není

Není to ani tak dávno, co se mě kdosi zeptal na to, „co si myslím o těch děsnejch anglicismech, který tak pronikaj do našeho krásnýho jazyka. Dyť čeština je krásná a každej by si jeho jazyk měl hlídat.“
Trochu jsem se tehdy – v té tramvaji, nebo čím jsme to právě jeli – pousmál a dal se do hovoru. Ne že bych nebyl zvyklý, člověka občas takhle někdo osloví, když na otázku: „Proč na tu fakultu jdete, cože to tam studujete?“, odpoví cosi o „české literatuře“. Asi málo z nás rozlišuje mezi „literaturou“ a „lingvistikou“, totiž vědou o jazyce; pravda, jsou to obory dost příbuzné, ale rozhodně nebudou sourozenci, spíš tak nějakými bratránky… Že máme nějaké básníky, se ale většině lidí po opuštění školních škamen z hlavy zřejmě vykouří, zatímco hrůzné vzpomínky na červené diktáty v nich zůstávají o něco déle – a tak si „češtináře“ představují jako suchého pedanta opravujícího každou nespisovnost a škobrtnutí…

Ale vraťme se k citátu nahoře, citátu, jenž byl tentokrát pronesen v té nejbezprostřednější hovorové češtině – což si zaslouží hold už proto, že snaží-li se před vámi jako před „češtinářem“ někdo záměrně mluvit spisovně, působí většinou dost nepřirozeně, komicky – a jak se lidově říká, „blbě“. Vždyť právě v tom je naše čeština tak krásná, že existuje ve dvou tak různých variantách, že máme jazyk, jímž píšeme, a pak nějaký trošku jiný, jímž mluvíme s přáteli – a pak řadu mezistupňů a variací mezi těmi dvěma. Ale o tom snad někdy jindy…

Hlavou mi tedy neprolétlo nic o spisovnosti, ba dokonce ani nic o té „ušlechtilé snaze zušlechťovat náš jazyk“. Ta snaha je totiž – i když by to člověk neřekl – dost běžná. Spousta lidí má dneska pocit, že je něco s naším jazykem, jak ho používáme, špatně, a že by se tedy něco asi mělo změnit. Už jenom málo z nich si uvědomuje, že to ani zdaleka není tak prosté a jednoduché – pro většinu největší zlo představují ty „moderní anglicismy“, kterých je podle jejich názoru v jazyce plno. Nedovolil bych si s tímto dnes tak populárním názorem polemizovat ani v nejmenším, zejména technikové všeho ražení, ale i manažeři a jim podobní „světoví lidé“ mají v tomhle tak trochu svůj vlastní, na angličtině založený jazyk, kterému běžný smrtelník obvykle moc nerozumí – a mezi mládeží a mladší generací vůbec (tak příznačně – a tak pochopitelně – fascinovanou všemi technickými novinkami) je tenhle jazyk stále populárnější.

Je tu ale něco jiného – to, že cizích prvků ve svém jazyce užíváme mnohdy i tenkrát, když si toho vůbec nejsme vědomi. A právě onen tak bodrý a vlastenecky zapálený „tramvajový mluvčí“ je toho krásným (záměrně neříkám „smutným“) příkladem. Jeho vyjádření, že „každej by si jeho jazyk měl hlídat“, o tom vypovídá víc než dost, a právě ono bylo asi tím, co mě donutilo nejprve k pousmání, pak ke troše přemítání.

Slovíčka „svůj“ a „jeho“ jsou tak trošku českou raritou. Ne, nejsme s něčím takovým v Evropě sami, to určitě ne, ale zas tak moc jazyků tohle rozlišování s námi nesdílí. Dneska už ho prakticky nemá ani ruština (i když před nějakým tím stoletím ho snad měla) a všechny západní jazyky si o něm také mohou nechat zdát. Právě tohle rozlišování představuje něco tak trochu na hraně vysvětlitelnosti, něco efemérního a češtině vlastního, co se jenom těžko zafixuje nějakou poučkou, co ale bylo (a snad pořád je) našinci vrozené, co se učíme rozlišovat už v idylicky krásných dobách svého raného dětství.

Nemá to být jenom narážka na to, že onen nebohý citovaný mluvčí (a to, že mě inspiroval k zamyšlení, budiž mu satisfakcí za to, že ho – byť anonymně – vláčím tiskem), evidentně „chybně užil“ zájmena jeho, kde měl říci „svůj“ – ten jev je totiž možno vidět čím dál častěji, a to i v psaných oficiálních textech. Setkáte se s tím u právníků, politologů, politiků i všech ostatních, kteří se jinak snaží na svém písemném projevu si zakládat – vidíte to opravdu všude. A přitom – Pravidla pravopisu o tom mlčí, a i po nahlédnutí do dalších příruček zjistíte zhruba jenom tolik, že je to „moravský dialektismus“, který ale podle pevného přesvědčení jazykovědců minulých desetiletí nám už i na té Moravě setsakra rychle vymírá a mizí. Proč je tedy skutečnost tak jiná?

Než se na to pokusíme odpovědět, udělejme to, co jsme před chvílí sami zavrhli – zkusme totiž definovat, jak se daný jev správně používat má. Zájmeno „svůj“ užíváme tehdy, když odkazuje k něčemu, co náleží dané osobě, o které se mluví (ať už jsme to my nebo někdo druhý). Naopak zájmeno „jeho“ bychom měli používat, když odkazuje k něčemu, co patří někomu dalšímu, třetímu. Když řeknu: „Mám svoje peníze“ a „Mám jeho peníze“, je to přece rozdíl dost znatelný. A stejně tak pokud řekneme, že „Karel má svoje auto“ nebo že „Karel má jeho auto“. Jenom na druhou větu se můžeme zeptat: „Čí?“ a být zvědavi, který naivka tak špatnému řidiči, jakým Karel je, půjčil svůj vůz.

Stejně jako si „svůj“ a „jeho“ nepleteme, pokud mluvíme o sobě (1. osoba), nestane se nám snad ani to, že bychom ho zaměnili, mluvíme-li o někom v osobě druhé: věta „Ty pojedeš jeho vozem“ zkrátka někoho třetího potřebuje. Přesto ale v obou osobách používáme často jiná zájmena, a to ze stejné řady, do nichž ono slovíčko „jeho“ patří: „Mám moje peníze“, „Pojedeš tvým vozem“ – jestliže to nevídáme napsané, určitě jsme to už někdy kolem sebe slyšeli… A totéž i pro číslo množné: „Máme náš dům“, „Máte váš styl“, „Odnesli jejich nákup.“ – Tak proč, i když jsou všechna ta tři vyjádření nespisovná, jenom to třetí dělá problém i významově?

Zájmeno „svůj“ je zkrátka na tom stejně jako slovíčko „sobě“ nebo „sebe“. I tím „sobě“ vždy o něčem říkáme, že to patří „nám“ a ne „jim“. „Myslí si hodně o sobě“ a „myslí si hodně o něm“ je přece dost rozdílné. (Nebo co kdyby se na oponě Národního divadla skvěl zářivý nápis „Národ jemu“?) A právě tak je to i s tím zatroleným „svůj“ – jestliže nějaký předmět patří tomu, o kom se ve větě mluví (jak říkáme my „češtináři“, kdo je její podmět), užíváme právě tohle „svůj“, když ne, řekneme „jeho“. A právě proto, že tohle „svůj“ je tak univerzální – „mám/máš/má/máme/máte/mají svůj rozum“, ale „jeho/jejich“ platí jenom pro „něho/ně“, tedy pro osoby třetí, vzniká právě jenom tady zmatek. (Že je těžké to pochopit? – Důkaz je na ráně: Dává snad věta „mám/máš/máme/máte jeho/jejich rozum“ nějaký smysl, než že vlastníme rozum někoho dalšího, třetího, komu bychom řekli „on/oni“?)

Na slovíčko „svůj“ se zkrátka v češtině zapomíná, vytrácí se z ní. Nastupuje místo něj nová řada „můj/tvůj/jeho“. Ty první dva případy jsou sice nemilé, ale v zásadě pochopíme smysl takových vět, ale ten třetí – jak jsme si právě řekli – nám dělá v tom, co chceme říct, dost paseku.

Je tohle celé vliv cizích jazyků? Patrně ano. Promítněte si ono anglické „my/your/his“ nebo německé „mein/dein/sein“ – anebo klidně něco dalšího. Cizí jazyky tohle zkrátka nerozlišují, a když Angličan řekne: „John has his money“ a Němec to přeloží jako: „Hans hat sein Geld“, je jasné, že Honzík nikoho neokradl a má tedy peníze nikoli „jeho“, ale „své“. Aby Angličan nebo Němec mohli vyjádřit skutečnost opačnou, museli by říct něco ve smyslu, že má John nebo Hans peníze „něčí“ nebo „cizí“.

Protože v češtině tohle užívání zájmena „jeho“ ale není možné, protože máme – jak jsme si ukázali už dostatečně – prostě o jedno zájmeno navíc, je to možná právě jeden z těch „zatracených anglicismů“. Nebo snad „germanismů“ či ještě jiných -ismů? Třeba to žádný -ismus ale vůbec není a prostě se to jmenuje pohodlnost (ne člověka, ale jazyka, který by chtěl logicky mít co nejmíň podobných slov). To je asi jedno. Rozhodně to ale do naší „krásné“ češtiny nepatří.

Nepatří. Říkám to znovu a nesmlouvavě, i když nejsem ten „pedantský lingvista“, co by bazíroval na tom, jen aby se náš jazyk proboha neměnil. Jenže tady už svoji mluvu dost ochuzujeme. Když už tak úzkostlivě rozlišujeme mezi „svým“ či „naším“ a na druhé straně „jejich“, když mluvíme o sobě, nezapomínejme na to ani tehdy, když budeme mluvit o tom nešťastném Karlovi, Honzovi nebo komkoli třetím. A nemějme jim za zlé, že budeme to postupně mizející a asi nepopulární slovíčko „svůj“ v jejich případě prostě potřebovat…

Jiří Hubáček

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 18 Září 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček,
Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Loučení a uklízení
POZVÁNKA
Máte program na září? Tma přede mnou aneb dotkněme se Krkonoš
STALO SE
Vokál Klub zpíval v Janských lázních
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
Komunitní centrum Vrchlická
Všichni jsou už v Mexiku
LIDÉ KOLEM NÁS
Zvukové cesty: výpravy, při kterých si pod nohy vidět nemusíte (Pavel Švec)
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana – II.
Plno techniky… A ono stačí mlasknout?!? – fejeton Evy Budzákové
ZDRAVÍ
Umíme správně dýchat?
KULTURA
Andrzej Jakimowski – Představivost je největší silou lidské mysli
JAZYKOVÝ KOUTEK: O našem, svém a jeho a o třetím, který není
SPORT
V Blansku vítězí ŠTART Levoča a Karel Pařil

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.