ZORA
časopis pro zrakově postižené

Ročník 102 Číslo 18 Září 2018

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček,
Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM
Loučení a uklízení

POZVÁNKA
Máte program na září? Tma přede mnou aneb dotkněme se Krkonoš

STALO SE
Vokál Klub zpíval v Janských lázních

ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
Komunitní centrum Vrchlická
Všichni jsou už v Mexiku

LIDÉ KOLEM NÁS
Zvukové cesty: výpravy, při kterých si pod nohy vidět nemusíte (Pavel Švec)

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana – II.
Plno techniky… A ono stačí mlasknout?!? – fejeton Evy Budzákové

ZDRAVÍ
Umíme správně dýchat?

KULTURA
Andrzej Jakimowski – Představivost je největší silou lidské mysli
JAZYKOVÝ KOUTEK: O našem, svém a jeho a o třetím, který není

SPORT
V Blansku vítězí ŠTART Levoča a Karel Pařil

#
ÚVODEM: Loučení a uklízení

Josef Tkaloun, hlavní postava ve filmu Vratné lahve o sobě ústy Zdeňka Svěráka říká, že je vítací typ, a aby se mohl vítat, musí předtím odejít – a tedy se i loučit. Jedno bez druhého nejde. Tedy – asi jde, viz třeba biblický návrat ztraceného syna, ale je to tak nějak hloupé – vítat se, když se člověk někdy předtím nerozloučil. Nebo naopak. Má se ctít i loučení – máme-li blízkého, který odešel „tam, odkud se zatím nikdo nevrátil“, sluší se s ním rozloučit. Prakticky všechny zaznamenané kultury mají či měly svoje pohřební rituály a věřily, že bez nich by duše zemřelých, ale ani těch pozůstalých, nedošly klidu a pokoje. O tom, jak psychicky devastující je splnit přání rodičů typu „nechci žádný obřad ani pohřeb“, bych mohl vyprávět. Bratři toto přání tatínka chtěli splnit za každou cenu, ale nakonec jsme stejně museli svolat cosi jako pohřební setkání…
Dost ale funerálních témat, ono těch loučení člověk zažívá dnes a denně spousty. Odcházíte ze zaměstnání – a třeba jen do druhého dne, ale když neřeknete alespoň „nashle“ nebo čau, přijde mi to neslušné. Stejně jako je neslušné nepozdravit (se), když se ráno s kolegou vidím poprvé. Loučíme se ale i – a teď jsem konečně u toho, o čem mluvit chci – s věcmi. S tím, co denně používáme a ono to nějak překročilo hranice životnosti. Nebo jsem tomu jaksi „odrostl“. A nemusí jít jen o oblečení – odrůst můžete i některým aktivitám, od adrenalinových sportů po divoké mladistvé pitky.
Když se ale vrátíme k věcem – o takových loučeních vědí svoje hlavně ženy. Nevěříte? A co to tedy je uklízení, když ne většinou loučení se starými, nepotřebnými věcmi? S pochroumanými hračkami dětí, opotřebovanými kusy oděvů, botami, povlečením nebo i nádobím a čímkoli z vybavení. Jasně, i muži uklízejí, ale všimli jste si, jak to probíhá? Nojo, tenhle svetr jsem už neměl na sobě snad pět let, ale co kdyby se mi někdy hodil!? Třeba do dílny… Je úplně jedno, že svetr do dílny, kdy se práší z broušení dřeva nebo kape olej při vrtání, odlétají jiskry při svařování, není tím nejvhodnějším kusem oděvu – to si my nepřipouštíme. Dokonce nezáleží na tom, že není ani žádná dílna. Prostě se s ním nechceme rozloučit. Stejně jako s kalhotami, které už nejméně deset let neopustily skříň, protože v pase chybí tak patnáct čísel materiálu.
Když mě tohle téma napadlo, nedošlo mi, jak je vlastně rozsáhlé. Protože loučení je stejně frekventovanou každodenní činností, jako je jídlo, dýchání nebo spánek. Nechce se vám na loučení si zvykat? Nechcete opouštět věci, na nichž ulpěly vaše dávné i nedávné vzpomínky? Hrozí vám pak ale nebezpečí, že za čas budete žít v muzeu. A jakkoli je zajímavé a až povinné tu a tam do muzea zajít, už kvůli kontinuitě, žít v něm natrvalo se nedá.
Tak až skončí tohle nekonečné, horké a děsivě suché léto (nebo už konečně skončilo?), prověřte, jestli jste neodrostli třeba plavkám, tomu úžasnému tričku nebo čemukoli jinému – třeba i letním láskám. Ukliďte staré haraburdí, ať můžete zase začít shromažďovat to nové, ze kterého bude staré haraburdí až za pár let…
Inspirativní čtení za sebe i za redakci přeje
Václav Senjuk

#
POZVÁNKA: Máte program na září? Tma přede mnou aneb dotkněme se Krkonoš

Jde již o tradiční akci Tma přede mnou, která je určena nejen slabozrakým, ale i běžné veřejnosti, která absolvuje vše také bez použití zraku. Zjistíte mj., jak se liší zobáky ptáků, jak dlouhá těla mají naše šelmy, jak jemná či hrubá dokáže být kůra stromů, přivoníte k bylině, která v Krkonoších nahrazuje anýz apod. Protože ve všedních dnech chodí na akci mnoho škol, k objednání a návštěvě doporučujeme spíše neděli 16. září (bohužel pozvánka došla po uzávěrce minulého čísla, ale do 21. je ještě čas… – pozn. redakce)

Smyslová stezka pro slabozraké a veřejnost
Termín: 17. – 21. září a přednostně 16. září 2018 od 9 do 15 hodin
Kde: KCEV Krtek a klášterní zahrada ve Vrchlabí, vstupné: zdarma
Budete řešit neobvyklé úkoly pomocí sluchu, hmatu a čichu v prostředí klášterní zahrady ve Vrchlabí. Projdete si smyslovou nášlapnou stezku s průvodcem. Je třeba se objednat na konkrétní hodinu, a to do 13. 9. Informace a přihlášky: Dan Bílek, dbilek@krnap.cz, tel. 499 456 322 nebo 737 225 417.

Ing. Daniel Bílek, odborný pracovník ekologické výchovy

#
STALO SE: Vokál Klub zpíval v Janských Lázních

Pod vedením sbormistra Pavla Menharta se ve druhém srpnovém týdnu v Janských Lázních učili nové a pilovali ty starší skladby členové Vokál Klubu SONS. Celé toto snažení – v podstatě již tradiční, neboť letní týdenní soustředění je jedinou dlouhodobější možností sezpívat se – vyvrcholilo v podobě dvou vystoupení. Nejdříve sbor vystoupil v evangelickém kostele Sola Fide, kde kromě sborového repertoáru (Canticorum, Signum, Ó Pane díky atd.) zazněla i dvě sóla – Aleluja od W. A. Mozarta (I. Töroková) a Nebeští kavalérové od A. Michny (T. Hnízdil). Dorazili posluchači bez rozdílu víry a potleskem odměňovali nejen zmíněné sólisty ale i celý sbor.
Na další vystoupení, tentokrát přímo na kolonádě, si sbor připravil dvě písně v angličtině, ve 4hlasém provedení „Everybody Lavs Somebody“ a Ja-Da (vyslov Džada). Krom toho samozřejmě posluchači vyslechli latinu (O felix anima), češtinu (a moravštinu – Jede sedlák, Tancuj tancuj vykrúcaj) nebo hebrejštinu (Shalom Alejchem) a další.
Mimochodem, tady je vzkaz pro naše čtenáře: Přijďte si zazpívat s námi i Vy! Třeba 12. října do Soběslavi, 13. října do Tábora a 14. října do Církve bratrské v Táboře.

jis

#
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Přehledně

Členové OO Česká Lípa v letních měsících uskutečnili besedy na dětských táborech, a to hned tři. Dvakrát jeli na tábor do Lindavy a jednou byli v Jiřetíně. Besedovali o životě a sportech nevidomých a představili odbočku. Děti i vedoucí si vyzkoušeli chůzi s bílou holí, zvukovou střelbu, stolní hry pro nevidomé, nalévání nápojů pomocí hladinky, hmatovou soutěž v určování drobných předmětů a napsali si své jméno na Pichtově psacím stroji. Královnou besed ale byla fenka Kaya, která všem ukázala, jak pomáhá vodicí pes nevidomému.

V Kyjově si krátili chvíli oblíbenou kuličkiádou v klimatizované místnosti na speciálním stole. Pomohli kamarádi navigací či radou a pochopitelně svůj prostor dostala i prostorová orientace v mikroprostoru. Takže kuličkiáda je všestranný pomocník pro trénování jak sebeobsluhy, orientaci v prostoru, osvětou pro dobrovolníky a utužování vzájemných kamarádských vztahů.

Vsetínští členové ve dnech 18.-22. července získali spoustu nových zážitků v krásném a neobyčejném historickém městě Znojmě. Do sytosti si užili všech tamních architektonických pamětihodností. Do programu byl také zařazen turistický výšlap po stezce lesem, kdy se došlo k Vinici Šobes v Hnánicích. Poslední den navštívili bývalé premonstrátské sídlo Loucký klášter, který je majetkem Sklepů Znovín.

Rok s rokem se sešel a olomoucká odbočka SONS opět koncem července vyjela na sedmidenní rekondiční pobyt. Tentokrát dorazila železnicí do Loučné nad Desnou, do hotelu Dlouhé stráně. Cvičili zde paměť i svaly a užívali si místního bazénu. Také si zahráli řadu her pro nevidomé a slabozraké a absolvovali zajímavou besedu s mladým záchranářem horské služby. Věnovali se poznávání zajímavostí okolních přírodních krás, památek a pozoruhodností a vyjížděli do blízkých Velkých Losin, kde navštívili výrobnu ručního papíru, nový aquapark s termální vodou a krásný starobylý zámek.

Koncem července se táborská odbočka vypravila do místní botanické zahrady. Ta byla založena při Královské české vyšší hospodářsko-průmyslové škole. Tato škola zachovává semena různých hospodářských rostlin a je druhou nejvýznamnější a nejstarší v Čechách. 

Kyjovští uspořádali o prázdninách výlet na hrad Sovinec, kde narazili na skvělého empatického průvodce, který je nechal poznávat exponáty hmatem a velmi poutavě podal celou historii.

Horký letní den 30. 7. si blanenští vybrali k návštěvě golfového hřiště Kořenec. Hřiště je vybudováno na 60 ha přírodního parku Řehořkovo Kořenecko. O jeho historii a okolnostech vzniku téměř dvě hodiny poutavě povídal ředitel resortu. Jeho zaujetí pro golf se přeneslo i na členy odbočky. 

V Trutnově se vypravili na novodobou křížovou cestu ve volné přírodě nedaleko obcí Kuks a Stanovice. Je ztvárněn v hořickém pískovci, tradičním kameni tohoto kraje, 15 díly významných českých sochařů tří generací s blízkým vztahem k východním Čechám. Výhodou bylo, že proti klasické křížové cestě si jednotlivá zastavení mohli osahat.

Táborští o prázdninách podnikli i exkurzi do Benešovy vily v Sezimově Ústí, která sloužila jako oblíbený letní byt československého prezidenta Edvarda Beneše. Expozice ukázala prostředí, kde žil tento velice skromný a pracovitý, cílevědomý člověk s manželkou, v sousedství přátel.

Členové OO Kyjov navštívili Pradědovu galerii U Halouzků, galerii řezbářských prací, kde vše je dovoleno. Lze prozkoumat každý detail vyřezané sochy, pokud je libo se posadit na koně, vyřezávanou židli, na medvěda... Prostě ráj pro nevidomé.

#
Komunitní centrum Vrchlická

O otevření „Komunitního centra Vrchlická“ jsme vás již informovali v časopisu ZORA s pořadovým číslem 5/2017. V současné době má zmíněné centrum za sebou téměř rok a půl organizování nejrůznějších vzdělávacích akcí a zajímavých činností.
Z tohoto důvodu jsem požádala o krátký rozhovor paní Mgr. Věru Macháčkovou, vedoucí Komunitního centra Vrchlická, které sídlí v ulici Vrchlického 74, v Praze 5.

Připomeňme si, kdo může služby centra využívat?
Komunitní centrum nabízí možnost neformálního vzdělávání a trávení volného času nejen osobám nevidomým a slabozrakým, které žijí na území hlavního města Prahy, ale také jejich rodinám, příbuzným či přátelům.

Co vše nabízíte?
Kromě pravidelných aktivit zaměřených na vzdělávání, což jsou například – semináře a kurzy buď finanční gramotnosti, prevence dluhů, či obrany proti tzv. „šmejdům“ nabízíme i ukázky a výuku práce s náročnými kompenzačními pomůckami jako jsou např. chytré mobilní telefony.
V nabídce jsou i různé kulturní akce. Mezi oblíbené patří Ambientně rockové večery, což je poslech zajímavých hudebních ukázek s komentářem hudebního redaktora.
Stejně oblíbené jsou i pravidelné filmové kluby, kde jsou promítány filmy s komentářem pro osoby nevidomé a slabozraké, popřípadě s následnou besedou o tom, jak se divákům film líbil, kde a jak se natáčel, co jim utkvělo v mysli, co by chtěli dovysvětlit, co jim bylo nejasné či připadalo skryté.
V nabídce máme cestovatelské přednášky, pořádáme vycházky Prahou s odborným výkladem pro osoby s těžkým zrakovým postižením. Tady bych zejména pochválila vycházku za poznáváním ptačích hlasů, kterou nám připravili na míru ornitologové.
Nemalou pozornost věnujeme zdravotní osvětě a prevenci obezity. Velmi oblíbené jsou semináře či  besedy o bylinkách a zdravém chutném vaření.
V naší nabídce nechybí ani kurzy věnované výchově znevýhodněných dětí, kde nám odborně radí psycholožky či speciální pedagogové.
V dnešní uspěchané době je velmi důležité věnovat se aktivnímu stárnutí a vícegeneračnímu soužití. Na seminářích nám tuto tematiku vysvětlila paní psycholožka. Ta nám také ukázala různé techniky jednání a cvičení.

O jaké aktivity je největší zájem?
Největší zájem je o vycházky s odborným výkladem, ale i filmový klub má své příznivce. Velmi navštěvované jsou také besedy s bylinkářkou paní Magdalenou Dobromilou Staňkovou, která nám zajistila i text své knihy „Bylinky pro děti a maminky“ pro zrakově postižené čtenáře. Velký úspěch měla konzultace s vizážistkou. Oblíbená a pravidelná jsou setkání hráčů Mezinárodní dámy, kteří se díky tréninkům zúčastnili i turnaje pro širokou veřejnost letos v Pardubicích.
V rámci našeho centra je možné zajistit i psychologickou a pedagogickou pomoc zrakově postiženým jednotlivcům i rodinám s postiženými dětmi.

Jak taková pomoc probíhá?
Pomoc probíhá formou individuální konzultace. Jde o pohovor s odborníkem, psychologem či speciálním pedagogem.

Kolik klientů využilo některou z nabídek vašeho centra?
Naše služby zatím využilo sto dvacet devět znevýhodněných osob. Je to zatím jen orientační číslo, protože mnoho zájemců přichází se svými přáteli, nebo rodinnými příslušníky. My započítáváme pouze osoby těžce zrakově či jinak znevýhodněné, které se u nás zaregistrují, doprovody jen požádáme o podpis do prezenční listiny.

Co je podle vás důvodem toho, že se lidé více nezapojují?
Důvodem je zatím krátká doba naší činnosti, ale i roztříštěnost v naší komunitě. Určitou roli také hraje dostupnost mnoha jiných aktivit, různých kulturních akcí a v neposlední řadě i pohodlnost.
Občas se lidem nechce nikam docházet, je jednodušší si zapnout počítač či chytrý telefon a zabavit se sám. A tak někteří lidé zůstávají izolováni od okolního světa. Jsou raději doma a o dění okolo sebe ztrácejí zájem.
Právě tady je místo pro naše komunitní centrum. Naším úkolem je přimět lidi k tomu, aby se setkávali, seznamovali se, předávali si zkušenosti a trávili čas společně.
Nabídka akcí je široká, ale uvítáme i návrhy od klientů. Pokud právě tu vaši oblíbenou činnost v nabídce nemáme, ozvěte se nám. Možná se najdou i další lidé, kteří by měli zájem o to, co baví právě vás. Poptáme se v komunitě a v případě zájmu většího počtu lidí se pokusíme uspořádat takovou akci, která by byla šitá takřka na míru. Propojíme vás s lidmi, kteří mají podobné zájmy jako vy. I tohle je úkolem centra. Lidé zde mohou najít nejen spoustu informací, rad či kulturních zážitků, ale i nové přátele.

Pokud někomu unikla informace o komunitním centru, kde se dozví o připravovaných akcích?
Informace o dění v Komunitním centru najdete přes konference určené pro zrakově postižené uživatele: jsou to Informace z Prahy phainfo@konference.braillnet.cz, pha_info@braillnet.cz.
Klienti, kteří některou z našich akcí navštívili, většinou mají zájem i o další. Těm na jejich žádost seznam akcí posíláme přes e-mailovou adresu, kterou nám dají.
Informace jsou zveřejňovány také na webových stránkách SONS ČR – www.sons.cz/projekty/kcvrchlicka/akce.
V pracovních dnech v době od 9 do 16 hod můžete kontaktovat i mě přes e-mailovou adresu machackova@sons.cz.

Na jaké adrese zájemci centrum najdou a jak se k němu dostanou?
„Komunitní centrum Vrchlická“ najdete v Praze 5, v ulici Vrchlického 74.
Jezdí k nám tramvajové linky číslo 1, 7, 9, 12, 20, 99. Vystoupíte na stanici Klamovka. Cesta od zastávky není nikterak dlouhá, přesto klientům nabízíme, že na ně po telefonické domluvě na stanici počkáme. Zdejší akce jsou plánované. My víme, kdo k nám přijde, a tak není problém se domluvit na doprovodu od zastávky.
Někdy míváme sraz přímo v Krakovské ulici před sídlem SONS. Přece jen tuto adresu lidé už za ta léta dobře znají.

Co plánujete na září?
Září přináší bohatý program. Ráda bych čtenáře ještě pozvala například na následující akce:
21. září nás opět navštíví vizážistka Adélka,
24. září se uskuteční sezení s psycholožkou – je nutná rezervace přes e-mail machackova@sons.cz.

Je nutné potvrdit účast na všech akcích?
Pokud vás některá z nabídek zaujala, prosím, potvrďte svou účast přes e-mailovou adresu machackova@sons.cz nebo novotny@sons.cz, abychom věděli, kolik klientů přijde, popřípadě vám dali vědět o změnách, které mohou nastat.

Zmíněné kurzy a semináře budou realizovány v rámci projektu do prosince roku 2018. 
Plánujete nějaké návazné akce, přímo v centru?
Samozřejmě bude záležet na zájmu lidí, protože právě kvůli nim centrum vzniklo. Nejoblíbenější akce budeme pořádat i nadále.

Podařilo se vám propojit komunitu nevidomých a slabozrakých s dobrovolníky, nebo dalšími komunitami či organizacemi osob s těžkým zdravotním postižením?
Spolupráci jsme navázali se školami pro zrakově postižené, dále s LORMem, což je Společnost pro hluchoslepé, zapsaný spolek, který sdružuje od r. 1991 hluchoslepé spoluobčany, jejich rodinné příslušníky a zájemce o problematiku osob s hluchoslepotou.

Děkuji vám za rozhovor a přeji „Komunitnímu centru Vrchlická“ hodně spokojených klientů.

Ilona Ozimková

#
Všichni jsou už v Mexiku

Když se řekne Mexiko, vybaví se každému z nás lidnatá země na jih od Spojených států amerických. Pro obyvatele Ostravy a blízkého okolí však tento název označuje i něco trošku jiného. Mexiko se totiž jmenuje osada na jihozápad od ostravské čtvrti Poruba. Je součástí Klimkovic a je vyhledávaným místem turistů a rodin s dětmi. Čas od času se tam vydávají i členové odboru zrakově postižených Klubu českých turistů a stalo se tak již poněkolikáté i letos koncem jara. 
Od svinovského vlakového nádraží jezdí pravidelně autobus MHD, kterým se dostanete za slabou půlhodinku ke klimkovickým sanatoriím. Prohlídka lázeňského areálu, posezení v kavárně U fontánky a procházka stezkou zdraví patří k příjemným zážitkům výletu. Do Mexika se můžete vydat dvěma trasami – lesní pěšinkou nebo bezbariérovou stezkou. První zastávkou se v osadě stává návštěva zdejšího Muzea veteránů. Jeho majitelem je bývalý hokejový reprezentant a trenér Vladimír Vůjtek. Milovníci starých automobilů se mohou pokochat nebo polaskat s několika desítkami automobilů od pragovek až po Rolls Royce. Pochopitelně, že se ke každému vozu váže nějaká historie a osobnost. O tom a mnoha dalších věcech je možné popovídat si s průvodcem a majitelem v jedné osobě. Muzeum není veřejnosti zatím příliš známé.
Tím hlavním „tahákem“ je pro valnou většinu Ostravanů místní restaurace, jejíž hlavním menu je už dlouhou dobu pokrm všech labužníků a pivařů – olomoucké tvarůžky. Návštěvníci je mohou ochutnat v mnoha úpravách, nakládané, ochucené či smažené. Chybí snad jenom tvarůžkové zákusky, které dostanete pouze v místě výroby lahodných sýrů v Lošticích. No a není snad nutné dodávat, jak po požití tohoto pokrmu chutná točené pivo! V areálu mexické tvarůžkárny je i zábavné hřiště, kde si mohou vyhrát děti.
Po hezkém posezení se vydáváme na zpáteční cestu. Vracíme se k lázním a poté se vydáváme po pohodlném chodníku ze zámkové dlažby do centra městečka Klimkovice. Tady si prohlédněte při své eventuální návštěvě historické náměstí a zámek se zámeckým parkem. Budovu zámku spojuje s přilehlým kostelem krytá chodba. Až vyrazíte do Ostravy, nezapomeňte navštívit i Mexiko. My všichni jsme tam už byli a vřele vám toto místo doporučujeme.

Milan Linhart

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Zvukové cesty: výpravy, při kterých si pod nohy vidět nemusíte

Úplně nový zážitek a pocit z přírodních krás nabízí handicapovaným nadšencům malíř a ornitolog Pavel Švec. Na jeho Zvukových cestách mohou lidé poznat přírodu skutečně zblízka, všemi smysly, v klidném tempu a po svém.
„Ornitolog nesmí být hluchý, ale slepý klidně, já ty ptáky taky skoro nevidím,“ vtáhne mě rovnou do svého světa Pavel Švec. Ani čtrnáct let v pražské zoo v roli průvodce a poté machra na zvířecí krmiva mu v jeho denní dávce potřeby přírody nestačí. Proto ve svém volném čase víc než rok podniká Zvukové cesty, několikahodinové průzkumné toulky krajinou a terénem s těmi, kteří špatně chodí nebo vidí. Společně tak mohou nechat handicap ladem a zkoumat, stopovat, přivonět, osahat i naslouchat všemu, co se v přírodě zrovna namane.
Na počátku tohoto nápadu byl prostý zájem o svět nevidomých umělců, vlastní drobná vada řeči a vysoká míra empatie a všímavosti. Pavel si v práci uvědomil, že handicapovaní návštěvníci si prohlídku nestíhají užít, navíc faunu a floru potřebují vnímat a pozorovat po svém. „Konečně se tedy někdo zdravý přizpůsobí jim, se mnou mají dostatek času a mohou si leccos přímo vzít do ruky a prohlédnout.“
Pavel trasy vybírá hlavně na Mělnicku, Kokořínsku a v Tróji, nahrává přitom na diktafon třeba čmeláky, včely, mouchy nebo zpěv ptáků a praskot šišek. Hledá hnízda nebo různé plody, květy a stopy zvířat. Celou cestu si prochází nejdřív sám se zavázanýma očima nebo klidně po čtyřech, aby měl podobný pocit či optiku jako člověk, se kterým na vycházku půjde.
Pavel na Zvukové cesty chodí se zájemci sám, nevadí mu ani menší skupinky či zájemce s asistentem. Stačí mu zavolat nebo napsat na jeho profil na Facebook, domluvit čas, místo a pár dalších podrobností, a pak už můžete společně brázdit okolí. Nebo se spojit se sdružením Okamžik, se kterým Pavel čerstvě spolupracuje a s nímž na konci května podnikl první větší společnou Zvukovou cestu.
Chcete-li se pro začátek toulat přírodou online, najděte si Pavlovu facebookovou skupinu Přírodou krok za krokem. Pavel Švec je také malíř a pořádá v přírodě arteterapeutické dílny. Více na facebookové skupině Svět pastelů.
Zdroj: inspinante.cz

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Počátky, vývoj a současnost Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana (Dokončení z minulého čísla)

Jako svého druhu bilanci a příspěvek k úvahám o sto letech (ne)kontinuální státnosti v české kotlině jsme zveřejnili dvě ohlédnutí za prací Metodického centra odstraňování bariér SONS, v minulém čísle Zory pak vyšla i první část stručné historie KTN. Příspěvek vedoucí úseku knihovny Mgr. Briany Čechové jsme opustili u faktického rozdělení cest Knihovny a tiskárny na jedné a našeho časopisu na druhé straně.

Připomeňme si závěr minulého dílu:
Došlo rovněž k oddělení redakce Zory a knihovny, a to jak personálně, tak organizačně. Místo šéfredaktora Zory přijal Zdeněk Šarbach, Ferdinand Wildmann se stal ředitelem knihovny, která od roku 1951 nesla název Slepecká knihovna a tiskárna K. E. Macana.

Slepecká knihovna a tiskárna K. E. Macana
Jakožto sazeč a tiskař s dlouholetou praxí Ferdinand Wildmann své práci rozuměl a dokázal za deset let ve funkci (1950-1960) zmodernizovat zastaralé technické zařízení, získat nové tiskařské vybavení. V 50. letech knihovna pokračovala v práci svého zakladatele, přepisovaly a tiskly se tady knihy a časopisy v Braillově písmu a poskytovaly se nevidomým čtenářům, Zora se v dílnách už jen tiskla. Wildmannovi se podařilo dům v Krakovské uhájit pro specifické potřeby zrakově postižených proti snahám Svazu handicapované uměle sdružovat bez ohledu na jejich potřeby a postižení. Zařízení bylo tehdy výrazně slepeckým pracovištěm s převahou zrakově postižených pracovníků, kteří působili v bezpečném prostředí.

Pro období řízení Miloslava Filipce (1960-1974) byly důležité dvě události. První představovalo zavedení nové techniky tisku na poloautomatech Grafopress, který pro účely slepeckého tisku upravily Adamovské strojírny. Produkce tiskovin se tím značně urychlila. Mezi změny nejvýznamnější pak patří zahájení činnosti studia zvukové knihy. Zvukové knihy se staly zásadním nositelem obratu v životech zrakově postižených. První z nich byly natočeny v Brně v bytě dr. Josefa Smýkala v letech 1958 – 1959, který s myšlenkou načítání knih na magnetofonové pásky přišel. O prospěšnosti celého projektu však bylo třeba přesvědčit také ředitele Wildmanna, a tak se stalo, že první studio zvukové knihy zahájilo v Praze svou činnost až v roce 1962, pod novým vedením knihovny.

Knihy namlouvali profesionálové v oboru – herci a rozhlasoví redaktoři, jejichž hlasy se pro uživatele brzy staly vítanými společníky. Mnozí z nich pro knihovnu pracovali či dosud pracují celá desetiletí, na práci první generace načitatelů leckdy navázali i další rodinní příslušníci, a tak se čtenáři mohou zaposlouchat do své oblíbené knihy v podání Richarda Honzoviče nebo jeho dcery Renaty Volfové, Hedy Čechové či jejího syna Vladimíra Čecha a snachy Milady Čechové. Stovky titulů pro ně už interpretovali Jan Hyhlík, Helga Čočková, Hana Benešová, František Dočkal, Hana Rychetníková a mnozí další. V době, kdy se stávalo, že byli někteří umělci za své postoje trestáni zákazem účinkování v divadle, filmu i televizi, znamenala pro ně práce ve zvukovém studiu důležité místo k uplatnění talentu i vítaný výdělek.

Po ideologicky uvědomělém Filipcovi působil na pozici ředitele nevýrazný Vojtěch Omasta (1975-1980), za něhož se ale podařilo získat nové prostory v ulici Ve Smečkách 15, což byl velký úspěch. V roce 1978 byl dokončen převod sazby bodového písma ze zinku na nový způsob do umělé hmoty durofol, zahájen tisk černotisku na ofsetovém stroji Romayor a černotisková Zora začala vycházet ve velkém typu písma v nové grafické úpravě s fotografiemi.

Politické uvolnění na počátku 80. let se projevilo i ve fungování Slepecké knihovny a tiskárny. V roce 1981 byl do jejího čela jmenován Miroslav Sojka (1981-1994), který pracoval v tiskárně už od roku 1977, a tak byl obeznámen se situací. Termíny knihovna a tiskárna se v názvu instituce vyměnily, což naznačuje, že hlavní důraz byl kladen na výrobu, již knihovní činnost doplňovala. Roku 1985 bylo tak do provozu uvedeno zařízení pro zhotovování kopií zvětšených textů, převážně pro slabozraké učitele hudby, v následujícím roce byl vyroben první nástěnný kalendář a v roce 1988 začala výroba reliéfních obrázků v kombinaci s barevným tiskem. Zástupce ředitele Josef Doksanský pokračoval ve své osvětové činnosti – díky jeho snahám se načítáním zvukových knih zabývali opravdu známí pražští herci, stál u zrodu České unie nevidomých a slabozrakých a také vstoupil v zájmu nevidomých do vrcholné politiky. V době, kdy působil ve Federálním shromáždění (1990-1992), došlo ke změně názvu instituce. Zřizovací listina, podepsaná v roce 1991 ministrem kultury Milanem Uhdem, uvádí její dodnes platný název Knihovna a tiskárna pro nevidomé Karla Emanuela Macana.

Tak byl roku 1995 na místo ředitele jmenován bývalý vedoucí výroby a doposud zastupující ředitel Bohdan Roule, který v čele instituce stojí do současnosti. Jeho zásluhou už v době vedení úseku výroby byla výměna většiny strojního vybavení, modernizace s důrazem na přechod z ručního sázení na sázení řízené počítačem. Po jmenování začal ředitel Roule zdokonalovat rovněž práci na dalších úsecích: změny doznala organizační struktura podniku, jeho vybavenost i poskytování služeb. Roku 2009 bylo např. zahájeno fungování digitální internetové knihovny, která se letos ještě rozrostla o systém pro zpřístupnění periodického tisku.

Podle výroční zprávy za rok 2017 měli ke dni 31. 12. 2017 čtenáři k dispozici 2513 bodových knih, 3252 hudebnin, 472 titulů odborné literatury, 60 publikací v esperantu a 14 titulů periodik. V digitalizované textové podobě to bylo 928 knih. Fond zvukové knihovny je tvořen populárně naučnou literaturou, odbornou literaturou a beletrií, zvukovými záznamy na kazetách a ve formátech CD a MP3. Ke konci roku 2017 si mohli uživatelé vybírat z 6021 titulů na kazetách, 3028 na CD a 5338 na MP3. KTN je ze zákona příjemcem povinného výtisku, což se vztahuje na veškeré publikace v bodovém písmu vydané na území ČR.

Znalost Braillova bodového písma a dovednost ho používat je součástí gramotnosti nevidomého čtenáře, proto je nutné ji maximálně podporovat, aby v době moderních technologií nesmírně cenná a vítaná možnost poslechu načteného textu nezbavila handicapovaného uživatele soběstačnosti. Výroba publikací, dokumentů a výrobků tištěných Braillovým písmem se realizuje v provozu tiskárny KTN. Vedle knižní produkce v počtu kolem 50-60 titulů ročně (beletrie, učebnice, hudebniny, dětská literatura, poezie, křížovky, kalendáře) se zde tisknou také časopisy. KTN připravuje tři vlastní periodika – Literární pohledy, Záškoláka a Křesťanskou orientaci. Pro externí zadavatele vyrábí časopis Zora včetně všech jeho příloh, a dva časopisy v jazyku esperanto, Ligilo a Auroro, druhý ze jmenovaných rovněž z vydavatelství Zora.

Briana Čechová, vedoucí knihovny KTN
krácení a redakční úprava Václav Senjuk

#
Plno techniky… A ono stačí mlasknout?!? 

Zdá se, že přehorké léto rychle přechází v podzim. A ten přímo láká vyjít si někam na procházku. Ale co s sebou, pokud si takříkajíc nevidíme pod nohy? Máme na vybranou. Buď telefon s navigací, což je zatím nejčastější technika pro orientaci, nebo jít jen tak. A mlaskat si. Nebo tleskat…?
Proč začínám právě takhle? U ruky mám dvě bodové Zory, tentokrát docela zajímavé čtení na různé cesty. V čísle 15 na stránce 52 mi brnkl o prsty článek Naučit se echolokaci. Přečteno se zájmem, ale ne bez předešlé informace. Té se mi, snad před rokem, dostalo na mailové konferenci Pavlač. A vznikla o panu Danieli Kischovi debata. Hlavně o tom jeho ježdění na kole. Samostatném, nikoli v tandemu. 
Také jsem zkoušela jezdit na kole, které bratr přidržoval. Ale kampak bych dojela, kdyby mne pustil?
Mám teď zpochybňovat schopnosti, kterými vládne pan Daniel? Neznám ho, tak mne napadá malá výzva pro někoho s dobrou angličtinou: Snad se s ním dá přímo spojit?
Číslo16 od str. 11 nabízí další hrst informací o všem kolem echolokace, tedy i o Danielovi a jeho žácích. Kdybych zde oba texty rozebírala, bylo by to zbytečné, přece jsou na webu, v na dvojí způsob tištěné nebo zvukové formě či dokonce v hlavách čtenářů? Přizpůsobování se okolí, takzvaně zdravému, případně jeho opak, to by bylo na dlouhé debaty.
„Bolest je cenou za svobodu“, ta věta mne zaujala. A představím si nás s manželem, ještě mnohem mladší, jak spěcháme na autobusové nádraží. A já hlavou buch do železného sloupu, boule je tady. Ale došli jsme! „Narazit do sloupu je prostě srážka, ale nikdy nedostat dovoleno vrazit do sloupu, to je pohroma.“
Kudy chodím, tudy mlaskám, tak jsem původně hodlala nazvat tento článek, který nemohu pojmout jinak než fejetonisticky, nezávisle na faktech a vědeckých hypotézách. S tím mlaskáním, tleskáním, různým povoláváním na ozvěnu má zřejmě každý zkušenosti od dětství. No a já, jdouc naším městem, jsem si také sem tam mlaskla. A nic. Snad je na objevování netušených schopností pozdě?
Různé odrazy zvuku, to zde logicky je, ale vsadit vše jen a jen na echolokaci? Nebo spoléhat na techniku? Že nám chytří lidé nadělají všude patřičné opěrné body?
Zúčastnila jsem se dvou prezentací „milé drobnůstky“, kterou připojíte na brýle, zvané Orcam. Úžasné, že? Ale na otázku, zda pomůže najít překážky, byl tazatel odkázán kam? No přece ke staré dobré holi!
V Zoře č. 15 (snad nikoho nenazlobí tolik odkazů?) nalezneme od str. 49 článek o mé jmenovkyni. Eva, toť pomůcka, která nahradí vodicího psa, jen pro její pomoc v orientaci třeba připravit spoustu čidel.
Kdysi se řešil problém: Pichtův stroj nebo počítač? Tedy, řešily ho dámy, které dnes lze najít na Úřadu práce. Nevím přesně kde, ale chci věřit, že šlo o výjimku: „K čemu ten stroj potřebujete, když už máte počítač?“ Lze doufat, že ona milá paní mezi tím mnohé pochopila nebo se dala jinou cestou, řekněme, že si například zařídila butik. A najde se možná podobná, která, půjde-li klientovi o orientační pomůcku, prohlásí: „Proč něco takového chcete, když se přece můžete vycvičit v echolokaci? Nedávno jsem o tom četla pěkný článek.“
Proč pořád něco nezkoušet, nehledat nové možnosti? Ale ony i ty možnosti mají své meze. Myslím, že tohle téma, ať už je brano odlehčeně či zcela vážně, by se nemělo ze stránek našeho časopisu hned tak ztratit. Nejspíš je nás víc, schopných k němu něco říct.

Eva Budzáková

Za redakci Zory jen poznámka:
Snažíme se, abychom přinášeli (nejen) zajímavosti rozmanité, čtivé, inspirativní. Nemáme však prostor, a vlastně ani možnosti všechno, co pro vás v džunglích mediálních objevíme, verifikovat, dokonce ani ne vyzkoušet a připojit k diskutabilnímu textu vlastní ověření, názor, zkušenost. Když čtete o nových výzkumech ve švýcarském vědeckém centru CERN, také si neověřujete, zda opravdu nehrozí (jak se v jednom, mimochodem vůbec ne špatném, článku bojí J. X. Doležal) malá, ale stejně nebezpečná černá díra, kterou by mohl některý experiment jen tak en passant vyvolat…
Možná ale jako příspěvek k diskusi, kterou opravdu vítáme, poslouží i názor mého dávného kamaráda a řadu let již i člověka nevidomého, Václava Fanty. Na informaci o brýlích – a nejspíš nejde jen o Orcam – které za člověka hlídají orientaci a bůhví co ještě, prohlásil, že podle něj je to cesta do pekel, ta snaha být za každou cenu nezávislý na jiných… I když má kouzelnou krabičku, která mu řekne, jaká tramvaj přijíždí a kam směřuje, raději se zeptá lidí kolem. Jednak má hned lidský kontakt, a většinou i rovnou hmatatelnou pomoc, nezřídka i nového známého nebo alespoň zajímavé popovídání. „Když není koho se zeptat, proč ne? Ale pokud jsou kolem lidé, je lepší a prospěšnější nechat si poradit, pomoci, dopřát jim být lidsky užitečný a nevypadnout do úplné samoty…“
A ještě něco – námi inzerovaný ještě není automaticky doporučený produkt. A tak se chystáme, jak jen bude k dispozici, zveřejnit výsledky nezávislého testu, který i na zakázku ministerstva a úřadů práce zpracovává s týmem testerů kolega Jiří Ježek z Tyfokabinetu SONS.
sj

#
ZDRAVÍ: Umíme správně dýchat? 

Náš dech je s námi od prvního nádechu novorozeněte a doprovází nás až k výdechu poslednímu. Jako děti jsme téměř všichni dýchali zcela přirozeně. Dnes při vybídnutí k hlubokému nádechu zřejmě vtáhneme břicho, roztáhneme horní část hrudníku a zvedneme ramena. Poté vdechneme vzduch do horní poloviny plic. Jenže nejvíce krve na okysličení čeká v jejich spodních nejhlubších částech. Více než polovina objemu plic je tak kvůli povrchnímu dýchání okrádána o čerstvý vzduch.
Díky vylučování endorfinu, hormonu štěstí, je vědomé, klidné a hluboké dýchání velmi příjemným zážitkem. Navrací nás do přítomnosti a omezuje přílišné přemýšlení, zdroje stresu a starostí. Dýcháním se organismus zbavuje 70 % škodlivin. V dobře okysličeném těle nemají šanci bakterie, viry, plísně ani rakovina. Podporou periferního prokrvení pomáhá hluboké dýchání při studených končetinách. I fyzická bolest snáze odezní, dýcháme-li v myšlence do jejího centra. Jde-li o bolest zatuhlého svalu, lze dýchání podpořit i jeho zatnutím při nádechu a povolením s výdechem. Stejným způsobem lze rozdýchat intenzivní emoce jako smutek, strach nebo vztek.
Naopak omezený přívod kyslíku způsobuje pocity napětí, nervozity, závratě a bolesti hlavy, zvýšenou srdeční činnost a krevní tlak, zpomalení proudění krve i lymfy, snížení množství zažívacích šťáv i zpomalení pohybu střev. Oslabeny jsou prakticky všechny tělesné systémy, což nás činí náchylnými k akutním i chronickým onemocněním. Dýcháme-li nedostatečně, nemůžeme zhubnout. Nedostatkem kyslíku se namísto tuků spalují pouze sacharidy, následkem čehož dochází k překyselení organismu.
Pro zdravé dýchání je důležité rytmické roztahování a stahování bránice. Ta odděluje hrudník od dutiny břišní. Skrz ni prostupuje jícen, aorta nebo bloudivý nerv. Ona samotná je tvarovaná jako kopule. Při nádechu klesá dolů k břišním orgánům, zatímco mezižeberní svaly rozšiřují hrudník. Každému milimetru bráničního poklesu odpovídá zvýšení objemu vzduchu v plicích přibližně o čtvrt litru. Když se plně nadechneme, bránice masíruje žaludek, slinivku břišní, játra, ledviny a střeva. Při výdechu se zvedá vzhůru a pomáhá vytlačovat vzduch z plic.
K procítění bráničního pohybu dejte ruce v bok v úrovni pupku. Při hlubokém nádechu ucítíte, jak rozpínající se bránice tlačí na vaše prsty. Poté pomalu vydechujte, až vaše břicho klesne do původní polohy. Uvědomujte si, že dýcháte právě teď. V ideálním případě by objem přijatého vzduchu měl odpovídat kapacitě vašich plic, tedy asi 5 litrů. 
Přirozený pohyb bránice omezuje nejčastěji napětí v břišních svalech a vnitřních orgánech, které vzniká následkem chronického stresu a potlačených emocí. Naše dýchání je ale ovlivňováno také špatným držením těla. I nepatrný pokles ramen sníží objem hrudníku a nutí vás dýchat jen jeho horní částí, bez účasti žeber a bránice. Mnozí z těchto důvodů tak přijmou v jednom nádechu jen asi půl litru vzduchu.
Jednoduchý nácvik hlubokého dechu můžete však udělat v pár minutách, kdykoliv a kdekoliv. Zastavte se na okamžik, zpomalte a na chvíli pobuďte jen se svým vlastním dechem. Uděláte tak něco nejen pro své zdraví, ale především pro svoji pohodu a dobrý pocit.

Antonín Vraný

#
KULTURA: Andrzej Jakimowski – Představivost je největší silou lidské mysli

Polský režisér Andrzej Jakimowski (1963) natočil zatím pět filmů, kde každý měl hlubší myšlenku. Nás velmi zaujal film Imagine (Představ si), který pojednává o nevidomém učiteli stejně postižených chovanců ústavu v Lisabonu. Protože jsme ještě nikdy nečetli o natáčení se slepými herci a hlavního hrdinu hrál velice věrohodně herec vidoucí, zeptali jsme se pana režiséra na okolnosti tohoto natáčení.

Píšete scénáře, režírujete a produkujete své filmy. Je to z důvodů touhy po absolutní nezávislosti nebo proto, že víte, že vaše vážná a hluboká témata by nezaujala potenciální producenty do té míry, aby do projektu investovali?
Řekl bych, že z obou důvodů. Jako každý amatérský filmař rád točím, co mě napadne a co chci. Dělám to pouze pro radost točit filmy svým způsobem. Velice mě těší, když se ostatním lidem líbí, ale nepotřebuji dělat kompromisy z komerčních důvodů.

Všechny vaše filmy mají námět, který nutí lidi přemýšlet: svět dětí, problémy mezi dětmi a dospělými, svět nevidomých nebo nacionalismus? Berete to jako nějaké svoje poslání točit podobná témata raději než řekněme hloupou komedii nebo thriller, nebo ve filmech odrážíte svoje osobní zkušenosti a pocity a chcete, aby se o nich veřejnost dozvěděla?
Všechny moje filmy jsou přímo inspirovány mojí osobní zkušeností či prožitkem. Když jsem točil film Přimhuř oči, nebylo to tak dlouho po tom, co mi zemřela matka. Bylo to něco na způsob odpovědi pro mou dceru, které tehdy bylo 7 let. Natočil jsem Triky po smrti svého otce. Příběh chlapce, který si hraje s osudem, byl pro mě útěchou. Pak přišel film Představ si, kde jsem ukázal nejzajímavější zkušenosti s přijímáním fikce a pravdy. Spisovatelé, stejně jako filozofové, přichází s oběma faktory velmi často do styku. Jednou v listopadu byla vzpomínka na moje vlastní svědectví.

Opravdu se nám moc líbil film Představ si. Co vás přivedlo na myšlenku natočit film o světě nevidomých, což není moc často filmovaný námět? Máme za to, že myšlenkou filmu bylo ukázat důležitost vlastní fantazie a představivosti, snění a vytvoření vlastního světa a chutě žít ho naplno nehledě na omezení. Uhádli jsme to správně?
Vždycky mě to zasáhne, že můžeme nalézt tolik pravdy ve fikci. Někdy fikce odráží pravdu ještě mnohem lépe než opravdové pozorování. Obšírné nebo všední pozorování nemusí přinést vůbec nic, zatímco fiktivní model může přinést řešení v podobě odpovědi na otázku, jak věci opravdu fungují. 
Představivost je tou největší silou lidské mysli. Je zvláštní, že tohle jsem prožil již při psaní scénáře pro film Představ si. Když jsem se dozvěděl, že jak Stevie Wonder, tak Ray Charles se pohybovali lépe a bezpečně na jevišti díky poslouchání zvuku svých bot, rozhodl jsem se napsat první verzi scénáře o nevidomém chlapci, který je schopen slyšet ozvěnu svých bot tak dobře, že bezpečně chodí po ulici. Když jsem to dopsal, četl jsem v novinách článek o nevidomém chlapci Benu Underwoodovi, který to dělal i v reálném světě a životě. Byl však rozdíl v tom, že Ben neměl boty, chodil bosý. Ale mlaskal jazykem, aby vyprodukoval zvuk, stejně jako to dělají netopýři nebo delfíni a pak se orientují podle ozvěny. Prostudoval jsem si dostupné materiály o echolokaci jako technice pro nevidomé a pak jsem napsal finální verzi svého scénáře. Ve filmu Ian používal jak podpatky svých bot, tak jazyk jako zdroj zvuku pro echolokaci, což je směsice pravdy a fikce, ale to vůbec nevadí. V tomto případě jsem znal pravdu ještě předtím, než jsem o ní četl.

Musel jste vy sám podstoupit nějaký tréning, kdy jste měl třeba déle zavázané oči, abyste se vžil do toho pocitu a nepsal do scénáře nějaké nesmysly?
Ne, neprošel jsem žádným tréningem. Zdravý herec Edward Hogg trénoval s nevidomým expertem Alechandro Navasem. Chodili dva týdny po ulicích Londýna, slepý Alechandro provozující echolokaci, který vedl Edwarda se zavázanýma očima, nebo naopak.

Hlavní hrdina, Edward Hogg, byl velmi realistický. Jak dlouho se musel učit všechny aspekty slepoty, aby byl perfektně „v roli“? Byl to váš jediný adept na roli, nebo jste jich měl víc? Nechtěl jste rovnou angažovat nevidomého herce?
V důležitých rolích hraje mnoho nevidomých herců. Jedním z nich je Melchior v roli Serrana a pak také všechny děti. Některé z nich provádějí zcela normálně echolokaci, jako například Tiago.

Spolupracoval jste s lékaři nebo experty na zvukovou resonanci, nebo jste tuto látku sám nastudoval, než jste se pustil do filmování, a pak jste dělal veškeré poradenství sám?
Studoval jsem všechno důkladně sám. Pak jsem konzultoval scénář s Henrykem Weredou, což je slepec, který učí nevidomé děti v Poznani. Jeho zkušenosti byly téměř identické s těmi, jaké měl ve filmu hlavní hrdina.

Kdo byli ti slepí lidé ve filmu? A bylo těžké získat pro filmování pro ně povolení? Bylo s nimi filmování náročné, aby třeba nešli mimo záběr nebo aby pochopili, jak se mají „dívat“ do kamery?
Byli to Angličané, Portugalci a Francouzi. Anglický soud nám vydal povolení na práci s nimi jen několik dní před zahájením natáčení, u Portugalců a Francouzů to bylo o mnoho lehčí a jednodušší. „Dívání se“ do kamery, pohyb po place a vycházení ze záběrů, to byl velmi náročný úkol pro všechny zúčastněné. Ale děti se hodně snažily, byly velice kreativní při tvorbě dialogů a v neplánovaných situacích. I já jsem se při natáčení naučil spoustu věcí, třeba jak odhadnout, co všechno po nevidomých hercích mohu chtít. Bylo to i pro ně namáhavé, mohli hrát dvě až tři hodiny v kuse, pak už začali být nesoustředění a neklidní, protože i přesto, že jsme se snažili, byly tam při natáčení různé zvuky a oni nevěděli, co znamenají.

Děkujeme za rozhovor.
Vítek Formánek a Eva Csölleová

#
JAZYKOVÝ KOUTEK: O našem, svém a jeho a o třetím, který není

Není to ani tak dávno, co se mě kdosi zeptal na to, „co si myslím o těch děsnejch anglicismech, který tak pronikaj do našeho krásnýho jazyka. Dyť čeština je krásná a každej by si jeho jazyk měl hlídat.“ 
Trochu jsem se tehdy – v té tramvaji, nebo čím jsme to právě jeli – pousmál a dal se do hovoru. Ne že bych nebyl zvyklý, člověka občas takhle někdo osloví, když na otázku: „Proč na tu fakultu jdete, cože to tam studujete?“, odpoví cosi o „české literatuře“. Asi málo z nás rozlišuje mezi „literaturou“ a „lingvistikou“, totiž vědou o jazyce; pravda, jsou to obory dost příbuzné, ale rozhodně nebudou sourozenci, spíš tak nějakými bratránky… Že máme nějaké básníky, se ale většině lidí po opuštění školních škamen z hlavy zřejmě vykouří, zatímco hrůzné vzpomínky na červené diktáty v nich zůstávají o něco déle – a tak si „češtináře“ představují jako suchého pedanta opravujícího každou nespisovnost a škobrtnutí…

Ale vraťme se k citátu nahoře, citátu, jenž byl tentokrát pronesen v té nejbezprostřednější hovorové češtině – což si zaslouží hold už proto, že snaží-li se před vámi jako před „češtinářem“ někdo záměrně mluvit spisovně, působí většinou dost nepřirozeně, komicky – a jak se lidově říká, „blbě“. Vždyť právě v tom je naše čeština tak krásná, že existuje ve dvou tak různých variantách, že máme jazyk, jímž píšeme, a pak nějaký trošku jiný, jímž mluvíme s přáteli – a pak řadu mezistupňů a variací mezi těmi dvěma. Ale o tom snad někdy jindy…

Hlavou mi tedy neprolétlo nic o spisovnosti, ba dokonce ani nic o té „ušlechtilé snaze zušlechťovat náš jazyk“. Ta snaha je totiž – i když by to člověk neřekl – dost běžná. Spousta lidí má dneska pocit, že je něco s naším jazykem, jak ho používáme, špatně, a že by se tedy něco asi mělo změnit. Už jenom málo z nich si uvědomuje, že to ani zdaleka není tak prosté a jednoduché – pro většinu největší zlo představují ty „moderní anglicismy“, kterých je podle jejich názoru v jazyce plno. Nedovolil bych si s tímto dnes tak populárním názorem polemizovat ani v nejmenším, zejména technikové všeho ražení, ale i manažeři a jim podobní „světoví lidé“ mají v tomhle tak trochu svůj vlastní, na angličtině založený jazyk, kterému běžný smrtelník obvykle moc nerozumí – a mezi mládeží a mladší generací vůbec (tak příznačně – a tak pochopitelně – fascinovanou všemi technickými novinkami) je tenhle jazyk stále populárnější. 

Je tu ale něco jiného – to, že cizích prvků ve svém jazyce užíváme mnohdy i tenkrát, když si toho vůbec nejsme vědomi. A právě onen tak bodrý a vlastenecky zapálený „tramvajový mluvčí“ je toho krásným (záměrně neříkám „smutným“) příkladem. Jeho vyjádření, že „každej by si jeho jazyk měl hlídat“, o tom vypovídá víc než dost, a právě ono bylo asi tím, co mě donutilo nejprve k pousmání, pak ke troše přemítání. 

Slovíčka „svůj“ a „jeho“ jsou tak trošku českou raritou. Ne, nejsme s něčím takovým v Evropě sami, to určitě ne, ale zas tak moc jazyků tohle rozlišování s námi nesdílí. Dneska už ho prakticky nemá ani ruština (i když před nějakým tím stoletím ho snad měla) a všechny západní jazyky si o něm také mohou nechat zdát. Právě tohle rozlišování představuje něco tak trochu na hraně vysvětlitelnosti, něco efemérního a češtině vlastního, co se jenom těžko zafixuje nějakou poučkou, co ale bylo (a snad pořád je) našinci vrozené, co se učíme rozlišovat už v idylicky krásných dobách svého raného dětství. 

Nemá to být jenom narážka na to, že onen nebohý citovaný mluvčí (a to, že mě inspiroval k zamyšlení, budiž mu satisfakcí za to, že ho – byť anonymně – vláčím tiskem), evidentně „chybně užil“ zájmena jeho, kde měl říci „svůj“ – ten jev je totiž možno vidět čím dál častěji, a to i v psaných oficiálních textech. Setkáte se s tím u právníků, politologů, politiků i všech ostatních, kteří se jinak snaží na svém písemném projevu si zakládat – vidíte to opravdu všude. A přitom – Pravidla pravopisu o tom mlčí, a i po nahlédnutí do dalších příruček zjistíte zhruba jenom tolik, že je to „moravský dialektismus“, který ale podle pevného přesvědčení jazykovědců minulých desetiletí nám už i na té Moravě setsakra rychle vymírá a mizí. Proč je tedy skutečnost tak jiná? 

Než se na to pokusíme odpovědět, udělejme to, co jsme před chvílí sami zavrhli – zkusme totiž definovat, jak se daný jev správně používat má. Zájmeno „svůj“ užíváme tehdy, když odkazuje k něčemu, co náleží dané osobě, o které se mluví (ať už jsme to my nebo někdo druhý). Naopak zájmeno „jeho“ bychom měli používat, když odkazuje k něčemu, co patří někomu dalšímu, třetímu. Když řeknu: „Mám svoje peníze“ a „Mám jeho peníze“, je to přece rozdíl dost znatelný. A stejně tak pokud řekneme, že „Karel má svoje auto“ nebo že „Karel má jeho auto“. Jenom na druhou větu se můžeme zeptat: „Čí?“ a být zvědavi, který naivka tak špatnému řidiči, jakým Karel je, půjčil svůj vůz. 

Stejně jako si „svůj“ a „jeho“ nepleteme, pokud mluvíme o sobě (1. osoba), nestane se nám snad ani to, že bychom ho zaměnili, mluvíme-li o někom v osobě druhé: věta „Ty pojedeš jeho vozem“ zkrátka někoho třetího potřebuje. Přesto ale v obou osobách používáme často jiná zájmena, a to ze stejné řady, do nichž ono slovíčko „jeho“ patří: „Mám moje peníze“, „Pojedeš tvým vozem“ – jestliže to nevídáme napsané, určitě jsme to už někdy kolem sebe slyšeli… A totéž i pro číslo množné: „Máme náš dům“, „Máte váš styl“, „Odnesli jejich nákup.“ – Tak proč, i když jsou všechna ta tři vyjádření nespisovná, jenom to třetí dělá problém i významově? 

Zájmeno „svůj“ je zkrátka na tom stejně jako slovíčko „sobě“ nebo „sebe“. I tím „sobě“ vždy o něčem říkáme, že to patří „nám“ a ne „jim“. „Myslí si hodně o sobě“ a „myslí si hodně o něm“ je přece dost rozdílné. (Nebo co kdyby se na oponě Národního divadla skvěl zářivý nápis „Národ jemu“?) A právě tak je to i s tím zatroleným „svůj“ – jestliže nějaký předmět patří tomu, o kom se ve větě mluví (jak říkáme my „češtináři“, kdo je její podmět), užíváme právě tohle „svůj“, když ne, řekneme „jeho“. A právě proto, že tohle „svůj“ je tak univerzální – „mám/máš/má/máme/máte/mají svůj rozum“, ale „jeho/jejich“ platí jenom pro „něho/ně“, tedy pro osoby třetí, vzniká právě jenom tady zmatek. (Že je těžké to pochopit? – Důkaz je na ráně: Dává snad věta „mám/máš/máme/máte jeho/jejich rozum“ nějaký smysl, než že vlastníme rozum někoho dalšího, třetího, komu bychom řekli „on/oni“?) 

Na slovíčko „svůj“ se zkrátka v češtině zapomíná, vytrácí se z ní. Nastupuje místo něj nová řada „můj/tvůj/jeho“. Ty první dva případy jsou sice nemilé, ale v zásadě pochopíme smysl takových vět, ale ten třetí – jak jsme si právě řekli – nám dělá v tom, co chceme říct, dost paseku. 

Je tohle celé vliv cizích jazyků? Patrně ano. Promítněte si ono anglické „my/your/his“ nebo německé „mein/dein/sein“ – anebo klidně něco dalšího. Cizí jazyky tohle zkrátka nerozlišují, a když Angličan řekne: „John has his money“ a Němec to přeloží jako: „Hans hat sein Geld“, je jasné, že Honzík nikoho neokradl a má tedy peníze nikoli „jeho“, ale „své“. Aby Angličan nebo Němec mohli vyjádřit skutečnost opačnou, museli by říct něco ve smyslu, že má John nebo Hans peníze „něčí“ nebo „cizí“. 

Protože v češtině tohle užívání zájmena „jeho“ ale není možné, protože máme – jak jsme si ukázali už dostatečně – prostě o jedno zájmeno navíc, je to možná právě jeden z těch „zatracených anglicismů“. Nebo snad „germanismů“ či ještě jiných -ismů? Třeba to žádný -ismus ale vůbec není a prostě se to jmenuje pohodlnost (ne člověka, ale jazyka, který by chtěl logicky mít co nejmíň podobných slov). To je asi jedno. Rozhodně to ale do naší „krásné“ češtiny nepatří. 

Nepatří. Říkám to znovu a nesmlouvavě, i když nejsem ten „pedantský lingvista“, co by bazíroval na tom, jen aby se náš jazyk proboha neměnil. Jenže tady už svoji mluvu dost ochuzujeme. Když už tak úzkostlivě rozlišujeme mezi „svým“ či „naším“ a na druhé straně „jejich“, když mluvíme o sobě, nezapomínejme na to ani tehdy, když budeme mluvit o tom nešťastném Karlovi, Honzovi nebo komkoli třetím. A nemějme jim za zlé, že budeme to postupně mizející a asi nepopulární slovíčko „svůj“ v jejich případě prostě potřebovat…

Jiří Hubáček

#
SPORT: V Blansku vítězí ŠTART Levoča a Karel Pařil

V Blansku se na místní šestidráhové kuželně v sobotu 25. srpna uskutečnil již 11. ročník Mezinárodního turnaje zrakově postižených kuželkářů. Bojovat o co nejlepší výkony a umístění, jak v soutěži jednotlivců, tak i v soutěži družstev, přijelo 54 hráčů a hráček z 8 českých a 5 slovenských oddílů.
Hrát se začalo již v 7 hodin ráno a ve druhém a třetím kole nastoupila řada favoritů. Loňský vítěz Karel Pařil zahrál výborně a nasadil ostatním laťku hodně vysoko, když porazil 738 kuželek. Jak se ukázalo na konci turnaje, byl tento výkon pro ostatní nedostižitelný. Nejblíže se přiblížili svým výkonem přes 700 kuželek L. Koprda (722) a V. Trnka (709), oba dva hráči ze slovenské Levoče.
Mezi 13 tříčlennými družstvy se nejvíce dařilo hráčům z Levoče, kteří celkovým výkonem 2117 bodů tento turnaj vyhráli. Druhé místo obsadil Sokol Brno IV „A“, který zůstal zpět o 28 bodů za vítězem. Bronzové plakety překvapivě získalo „béčko“ Sokola Brno IV svým výkonem 1980 bodů.

V jednotlivých kategoriích bylo na prvních 3 místech následující pořadí:
V kategorii B1 zvítězila D. Hladíková (Sokol Brno IV, 677 bodů) před svým oddílovým kolegou J. Borýskem (621 bodů). Třetí skončil hráč Vrůtek M. Ondrůžka (633 bodů). 
V kategorii B2 se přes sedmistovkovou hranici dostal pouze V. Trnka (Levoča, 709 bodů). Druhá byla jeho spoluhráčka B. Rumanová (686 bodů) a třetí skončila J. Medveďová (Šintava, 673 bodů). 
V kategorii B3 zvítězil K. Pařil s celkově nejlepším výkonem (Sokol Brno IV, 738 kuželek) a skončil před druhým A. Koprdou (Levoča, 722 kuželek) a třetím V. Webrem (Rokycany, 699 kuželek).
V kategorii OPEN startovalo 9 hráčů a hráček a z nich nejlepší výkon podal J. Maška (Dolní Lhota, 687 bodů) před svým oddílovým spoluhráčem P. Flekem (679 bodů) a D. Maškou (Sokol Brno, 674 bodů).

Čtyřiapadesát věcných cen bylo připraveno pro nejlepší hráče celkového pořadí bez rozdílu kategorií. První tři místa obsadili „sedmistovkaři“, a to první K. Pařil (Brno, 738), druhý A. Koprda (Levoča, 722), třetí V. Trnka (Levoča, 709). 
Pro zajímavost uvádíme další pořadí hráčů do desátého místa: čtvrtý V. Weber (Rokycany, 699), pátý V. Chmelík (Brno, 698), šestý M. Červeňák (Bratislava, 697), sedmý P. Vrablec (Bratislava, 690), osmá I. Vlachová (Brno, 689), devátý J. Maška (Dolní Lhota, 687), desátá B. Rumanová (Levoča, 686).
Věříme, že se všem zúčastněným v Blansku líbilo a že se znovu za rok sejdeme na již 12. ročníku.
PK