Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 240 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 15 Srpen 2018

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


ÚVODEM: Pokora je skromnost duše
STALO SE: V Liberci pokřtili novou audioknihu pro nevidomé děti z celého Česka
Nevidomí v Liberci testovali novou navigaci Naviterier
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Miroslav Mach
S Eliškou Hluší za historií kultury nevidomých
ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Bipolární porucha II. část
Jak zvýšit účinnost hubnutí i léčby diabetu
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Jak se „bořily“ bariéry při užívání peněz
Speciální brýle namísto vodicího psa
ZDRAVÍ: Naučit se echolokaci
Průlom v očním lékařství? Záplata z kmenových buněk vrátila dvěma lidem zrak
KULTURA: Zveme vás do divadla Husa na provázku
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
INZERCE


LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Miroslav Mach


„Tady je Navigační centrum SONS, co pro vás mohu udělat...?“ ptá se příjemným hlasem chlapík, který mi už nejednou hbitě postavil pomyslný most přes údolí plné bludných kamenů anebo železniční most s pravidelnou osobní přepravou.

Navigační centrum SONS, jehož služby mnozí z nás využívají, je přátelské a spolehlivé. Tento kompliment je ale přímo závislý na pracovnících, kteří se nás ujímají a svou osobní účastí nám pomáhají bezpečně vyjít či vycestovat z místa A do místa B. Mirku, znám váš hlas celkem důvěrně, protože už mnoho let využívám pomoci Navigačního centra SONS. Ale jinak o vás nic nevím. A já jsem tuze zvědavá, a možná i naši čtenáři. Myslím, že ke každému důležitému hlasu určitě patří i jeho příběh. Jaký je ten váš?

„Do Prahy jsem se přistěhoval s manželkou a synem před osmi lety. Přibližně stejnou dobu pracuji v SONS. O možnosti být navigátorem jsem se dozvěděl z inzerátu. Nabídka mě hodně zaujala, a tak jsem se přihlásil do výběrového řízení. Zájem o práci navigátora byl tehdy hodně velký, a tak jsem byl rád, že vybrali i mě. Žádnou zvláštní kvalifikaci nemám, jsem samouk v mnoha disciplínách, IT nevyjímaje. Při pohovoru se nikdo neptal na mou znalost speciálních aplikací pro nevidomé, protože základním předpokladem byla schopnost komunikovat s lidmi, spolehlivě vyhledávat dopravní spoje a rychlá orientace v mapách. To je důležitý předpoklad k poskytnutí nezbytných informací klientovi. Práci s počítačem rozumím kompletně a hrozně rád se učím nové věci v tomto oboru. Takže když jsem porozuměl hardwaru i softwaru, naučil jsem se účetnictví a další věci. Postupně tedy s novým zaměstnáním v navigaci došlo i k tomu, že jsem slušně porozuměl i speciálním softwarům pro nevidomé a dovedu pomoci i při nějakých karambolech v této oblasti.“

Je nesporně zajímavé, že jste se zaměřil speciálně na pomoc nevidomým, máte pro tuhle práci nějaký osobní motiv?
„Od narození mám ochrnuté obě ruce. Když jsem byl v raných školních letech, integrace se u nás na okrese Znojmo ještě nekonala. Musel jsem šest let dojíždět do Brna, bydlel jsem tam na internátě speciální školy Na Kociánce. Tam jsem prožil své první kontakty s těžce postiženými spolužáky. Tam jsem také pochopil, že někdo jiný než já potřebuje pomoc. Vychovatelek bylo málo a nočních ještě míň. Tam jsem si tedy pomáhání užil dosyta, a nikdy by mě nenapadlo, že mě to jednou bude bavit, i když je ta pomoc zaměřena úplně jinak a na jinou cílovou skupinu.
V šesté třídě jsem se vrátil domů a dochodil základku u nás. Na gymnáziu jsem také studoval se zdravými spolužáky. Se psaním jsem potíže neměl, zvládám nohama psát na klávesnici stejně dobře, jako jiný rukama. Nohama vlastně umím všechno, mohu rozebrat a složit počítač i hodinky. S tím není problém. Někdy je ale potřeba napsat si poznámku nebo se někde podepsat, a to jsem se naučil s tužkou, kterou držím v puse.
Odjakživa mi bylo jasné, že jsem kvůli těm ochrnutým rukám trochu nestandardní studijní typ. Mě ale lákala spousta věcí, které jsem se dokázal učit rychleji a praktičtěji, než bych to dělal na vysoké škole. Takže už po maturitě, a vlastně ještě před ukončením střední školy, jsem měl jasno v tom, co budu dělat. Jako kluk jsem chtěl být chirurgem, ale postupně jsem pochopil, že operatér, který drží skalpel nohou, by na tom sále asi tak nějak nepůsobil dobře. Ostatní sny jsem si postupně splnil, nikdy jsem nemusel pracovat tam, kde by mě to nebavilo. Od dětství jsem byl hodně zvídavý, a tak jsem se naučil i spoustu řemeslných prací, jakkoliv je sám dělat nemůžu. Ale mluvit k věci do ledačeho můžu. Firmy mě rády využívají třeba jako konzultanta. Asi pět let jsem byl ve vedení restaurace, kde jsem měl na starosti veškerou logistiku a údržbu. Udělal jsem si také kurz účetnictví a finančního poradenství, a tak jsem s bratrem vedl naši vlastní počítačovou hernu v místě našeho bydliště. To mě hodně bavilo, bylo v tom i programování a převody počítačových her do českého prostředí. Ale pak jsem se oženil, a tak jsme hernu zavřeli. Vzal jsem si slečnu z Prahy, se kterou jsme si několik let dopisovali. Brzy po svatbě se nám narodil synek.“

Postoj veřejnosti k lidem s viditelným handicapem je většinou plachý, rozpačitý, ne-li rovnou odmítavý. Vy o sobě, Mirku, říkáte, že si vás práce sama hledá. Máte nějaké zvláštní komunikační vlohy nebo si lidé váš handicap neuvědomují?
„Já vyrůstal na vesnici, kde se všichni známe. Lidé mě znali, věděli, že mám ochrnuté ruce, ale nikomu to nevadilo, prostě mě takhle odjakživa vnímali. Jako všichni jsem si hrál s místními dětmi, u všeho jsem byl, do všeho strkal nos. Asi tehdy jsem se naučil, že jsem pro ostatní přijatelný a podle toho i s lidmi komunikuji. Není to žádné kouzlo, spíš dobrá zkušenost od dětství, kdy mě nikdo nesoudil podle jiného metru než ty zdravé. Když jsem povyrostl, sousedky za mnou chodily, abych jim něco opravil nebo třeba naladil televizi. Tady v Praze je to trochu horší, někdy si uvědomuji, že jsem pro druhé nápadný, ale zvykl jsem si.“

Vaše základní vloha, Miroslave, je empatie. Když s vámi člověk chvilku mluví, hned má pocit, že býváte v pravý čas na pravém místě. Sám jste řekl, že práce si vás sama hledá, volávají vám známí nebo známí vašich známých a nabízejí vám práci, ať je to vedení speciální knihovny nebo monitoring pohybu zboží světové firmy. Vyhledávají vás ale i jednotlivci, kteří potřebují vaši pomoc. Jak se to projevuje ve vašem současném zaměstnání?
„Uvedl bych to tím, že mám opravdu hodně dobrý pocit, vlastně už od těch školních let na Kociánce, když se jakoby prolnou světy těch, kdo hledají pomoc a těch, kdo ji mohou poskytnout. Nemusí to být vždycky tak, že potřebný je ten s postižením a pomáhající musí být za každou cenu v perfektní kondici.
Když jsem začal pracovat v navigačním centru, nevěděl jsem o problémech nevidomých takřka nic. Ale zajímalo mě, jak fungují v terénu, co mají za potíže. Díky tomu, že jsem začal pracovat ve dvojici se zkušeným kolegou, mi spousta věcí rychle došla a naučil jsem se je. Třeba, jak dělat popisy tras. Jak s lidmi komunikovat, i když jsou někdy složitější povahy. Jak přemýšlet dopředu, když někomu pomáhám přímo, třeba něco najít nebo se zorientovat na cestě.“

Je-li někdo mostem mezi realitou světa vidomých a realitou světa nevidomých, nestačí se naučit vyhledávat spoje a vypracovat popis nějaké cesty. Je přece spousta nástrojů, které nevidomí využívají, a o těch asi musíte něco vědět. Navíc, každý člověk je originál. Každý klient má určitě i svůj způsob, jak přemýšlí o svém pohybu v určitém prostředí. To asi není pro vás jednoduché, odvažuji se nahlas spekulovat.
„Technické novinky přicházejí a zase odcházejí. Když jsem nastoupil, používali někteří klienti GPS zařízení v malé krabičce, a tak to bylo první, co jsem se musel naučit. Vést klienta pomocí signálu, který přes tohle zařízení vysílal do mého počítače. Pak přišly chytré telefony a s nimi aplikace remont asistent, což byly vlastně oči toho člověka. On sám vůbec nemusel vědět, kam zabloudil, já ho mohl snadno najít na své mapě a vysvětlit mu cestu. Vlastně ho doprovázet krok po kroku, třeba i v lese. Tahle aplikace měla i výhodu, že fungovala pomocí kamery, takže jsem třeba mohl přečíst klientovi dopis nebo mu něco najít, pokud tam tu kameru zaměřil. Úspěšně jsem takhle našel na zahradě želvu a taky kočku schovanou na skříni. Pomohl jsem uklidit střepy v kuchyni, aby si pes klientky neporanil tlapku. Tuto aplikaci vyvinuli na ČVUT, ale bohužel už nefunguje, protože peníze na tenhle projekt skončily. Do značné míry se dá nahradit tím, že se do chytrého telefonu instaluje skype. A tak si někdo zatelefonuje, že potřebuje vytřídit prádlo, nastavit pračku nebo neví, jakou mouku má v sáčku. Po skypu pomáhám opravit počítač, koukám na monitor a říkám tomu uživateli, kam zajet myší, když nejde hlas, co a jak má nastavit. Takže jsem se musel naučit, jak fungují speciální aplikace pro nevidomé. Nebo třeba dělám technickou podporu, když někdo potřebuje objednat zboží nebo nějakou službu, a na té stránce je spousta grafiky, včetně grafického kódu, který se musí přepsat. To už není jen navigace a pomoc při orientaci. Jsme tady v tom Navigačním centru jako Ferdové mravenci, práce všeho druhu,“ líčí s úsměvem navigátor Mach.

Vím, že spolupracujete s vývojovými pracovišti ČVUT. Měli jste možnost spolupracovat i s jinými subjekty při vývoji pomůcek pro nevidomé?
„Ano, testovali jsme hůl s kamerou, která vlastně nahradila aplikaci v telefonu, testovali jsme i brýle, ve kterých byla zabudovaná kamera. Vždycky k tomu máme co říct, vysvětlit, co je nutno změnit nebo co je třeba zbytečné. Nikdo nás neškolí, v podstatě se učíme za pochodu, jen s nějakou základní informací o té pomůcce. Jako by ti vývojáři předpokládali, že už dopředu všechno víme. Ale to jsou spíš vedlejší věci. Mě hlavně mrzí, že je spousta nevidomých, kteří sice mají chytré telefony, ale jejich využití ve spolupráci s Navigačním centrem je minimální nebo žádné. Nevím, jestli je lidem líto těch pár korun na zaplacení našich služeb, nebo jestli se třeba stydí si o pomoc požádat. Myslím, že tady by mělo být víc osvěty,“ uvažuje nahlas Miroslav Mach.

Přestože práce s lidmi je u vás neoddělitelně spojená s informačními technologiemi, určitě si o svých klientech tvoříte nějaké představy. Jak důležité je znát klienta, kterého třeba nikdy v životě nevidíte skutečného?
„Tak tohle mám právě na své práci rád. Naučil jsem se rozpoznávat, jaký způsob komunikace někteří klienti vyžadují, ale i jaké mají konkrétní specifické problémy. Jsou klienti, kteří chtějí velmi detailní popisy tras, jiní se spokojí jen s několika zásadními orientačními body. Je fajn, když už klienta znám a dopředu vím, jak je zvyklý pohybovat se v terénu, jak je třeba pro něho důležité vědět, že je někdo na příjmu a může mu poskytnout pomoc v cizím prostředí nebo v nesnázích.
To, co mě někdy nebaví, je, když několik hodin nikdo nezavolá. Pak si připadám trochu zbytečný. Jen ale na to začnu takhle myslet, najednou se s klienty roztrhne pytel a já nestíhám brát telefony a dělat popisy. Nicméně, zvykl jsem si, že to takhle bývá a nevadí mi to. Snažím se vždycky vmyslet do situace klienta, a pokud ho neznám, nabízím možnosti nebo varianty, aby si mohl vybrat, co je pro něho nejlepší. Hledá třeba restauraci a neví nic konkrétního, tak mu nabídnu levnější nebo dražší, se specialitami nebo upozorním na některé zvláštnosti. Většinou se s lidmi domluvím a vyhovím jejich požadavku, i když je třeba složitější. Mě prostě baví ta komunikace a cílené řešení.“

Pociťujete někdy i nějaký nevděk nebo hrubé jednání?
„To je tak,“ přemítá Miroslav, „oni ti lidé nejsou stejní. Někdo snáší svůj handicap tak, že si ani neuvědomíte, jak vážný problém to je. Jiný člověk je zase bezdůvodně nabroušený, netrpělivý nebo jinak protivný, a třeba má i slušné zbytky zraku. Ale v jeho povaze je být negativní. Určitě to neberu osobně, nezlobím se, nejsem zahořklý. Ale co si budeme povídat – když vám někdy někdo hezky poděkuje nebo popřeje něco dobrého, máte radost. Jestli někdo nahlíží na život pozitivně, je moc příjemné, když vám něco z takového náhledu předá. A tak i já se snažím, aby se klienti, kteří volají, cítili dobře, aby ten komunikační režim byl klidný a příjemný. Když se cítí dobře klienti, cítím se dobře i já a moje práce dává smysl,“ končí své povídání navigátor Miroslav Mach.

Rozmlouvala Jaroslava Novotná.


Obsah

ÚVODEM: Pokora je skromnost duše
STALO SE: V Liberci pokřtili novou audioknihu pro nevidomé děti z celého Česka
Nevidomí v Liberci testovali novou navigaci Naviterier
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ - Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS: Mosty – Miroslav Mach
S Eliškou Hluší za historií kultury nevidomých
ZORA RADÍ: O čem se moc nemluví – Bipolární porucha II. část
Jak zvýšit účinnost hubnutí i léčby diabetu
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Jak se „bořily“ bariéry při užívání peněz
Speciální brýle namísto vodicího psa
ZDRAVÍ: Naučit se echolokaci
Průlom v očním lékařství? Záplata z kmenových buněk vrátila dvěma lidem zrak
KULTURA: Zveme vás do divadla Husa na provázku
SPORT: ČERNOBÍLÉ PROBLÉMY
INZERCE


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 102 Číslo 15 Srpen 2018
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček,
Petr Mašek, Ilona Ozimková,
Mgr. Ing. Antonín Vraný
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
Pokora je skromnost duše
STALO SE
V Liberci pokřtili novou audioknihu pro nevidomé děti z celého Česka
Nevidomí v Liberci testovali novou navigaci Naviterier
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Mosty – Miroslav Mach
S Eliškou Hluší za historií kultury nevidomých
ZORA RADÍ
O čem se moc nemluví – Bipolární porucha II. část
Jak zvýšit účinnost hubnutí i léčby diabetu
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Jak se „bořily“ bariéry při užívání peněz
Speciální brýle namísto vodicího psa
ZDRAVÍ
Naučit se echolokaci
Průlom v očním lékařství? Záplata z kmenových buněk vrátila dvěma lidem zrak
Čeští lékaři objevili gen zodpovědný za vážné onemocnění rohovky
KULTURA
Zveme vás do divadla – Divadlo Husa na provázku
SPORT
Černobílé problémy
INZERCE



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR