Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 240 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor-Z - Zdraví (dříve Masér), Obzor-I - Intimita (dříve Vstupte), Naše šance, Aúroro, Obzor-H - Harmonie a časopis Téčko (dříve Technická revue).


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 13 Červenec 2013

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


Je Braillovo písmo v ohrožení?
Jak jsem kvůli „brajlu“ začala sbírat kabelky
Pravda a mýty o zraku
Neuroplasticita
Česky mluvící hodinky
Bocelli v Praze zazářil
Byl objevitel šampaňského slepý?
Černobílé problémy
Byli jsme v Polsku
Sportovní hry mládeže
Žně ZTP bowlerů


Jak jsem kvůli „brajlu“ začala sbírat kabelky


Poznámka překladatele:
Díky mezinárodním literárním soutěžím sponzorovaným velkými japonskými společnostmi (ve kterých v minulosti úspěšně bodovaly také autorky z České republiky) i díky oslavám 200. výročí narození Louise Brailla mi prošly rukama desítky oslavných i odborných článků na téma My, nevidomí a bodové písmo. Málokterý z nich má ale takový náboj jako následující text; užijte si jeho čtení či poslech.
4. ledna 2013 by měl Louis Braille 204. narozeniny. Jak si tak čtu spoustu komentářů na tvitru a fejsbuku věnovaných jeho jubileu, začínám rozvažovat nad tím, jak moc Braillovo písmo v posledních několika letech změnilo můj život. Ačkoli jsem ze zákona nevidomá už od narození, ve skutečnosti jsem byla těžce slabozraké děvče integrované do běžných škol, které stále ještě zvládalo číst černotisk. Pravda, někdy jsem se uchylovala ke zvětšenému písmu; čím jsem byla starší a musela stále víc číst, nezbylo než obrátit se ke zvuku, abych stačila svým vidomým spolužákům.
Nikdo mi nikdy ani slovem nenaznačil, že by pro mne snad mohlo být přínosem, kdybych se naučila bodové písmo; upřímně řečeno: kdyby mi to byl i někdo navrhl, nejspíš bych se byla vzepřela s veškerou silou své náctileté bytosti. Byla jsem mladá a sama sebou nejistá, svoji slepotu jsem se snažila skrýt, abych netrčela. Nepochybuji, že představa, jak píšu a čtu „brajla“ ve škole, by pro mne byla přímo úděsná.
Při pohledu nazpět si myslím, že by mě byli spolužáci přijímali pravděpodobně daleko líp, kdybych byla slepotu neskrývala. Přinejmenším by byli chápali moje podivná počínání, z nichž si často činili posměšky. Zůstávala jsem většinou sama a držela se malé skupinky kamarádů, kteří mne brali bez otázek a potřeby cokoli vysvětlovat. Pořád jsem se cítila trapně, jakože mezi ostatní nějak nepatřím a styděla jsem se, protože jsem byla jiná; ale přežila jsem a nějak jsem se školou protloukla. Pak jsem se dostala na práva. I když tlak na zapadnutí mezi ostatní s věkem klesal, stále jsem dělala všechno možné, abych svou slepotu zamaskovala.
V roce 1999 se mi odchlípla sítnice v levém oku a já na ně úplně přestala vidět. Bylo mi pětadvacet, byla jsem čerstvou absolventkou práv, která hledá své první zaměstnání v advokacii. Když jsem přišla o zrak v levém oku, vzpomínám si, že jsem si říkala: „S koukáním na to druhé oko žiješ nejspíš na dluh a asi by právě teď nebylo od věci naučit se „brajla“.“
Když ale prvotní šok odezněl a já si zvykla koukat jen jedním okem, zůstala jsem u starých zvyků číst trochu černotisk a poslouchat nahrávky. Nakonec přišel únor 2006, kdy jsem podstoupila druhou vitrektomii pravého oka jako součást snahy opravit odchlíplou sítnici. Když jsem po operaci poprvé otevřela oko a viděla jsem jen rozmazané tvary, světlo a barvy, s hrůzou jsem si uvědomila, že už nebudu s to hrát si na vidomou a klouzat tak dál životem. Oslepla jsem a spousta věcí se měla změnit.
Ze všeho toho, co už jsem nemohla dělat, mě nejvíc rozčilovalo, že nemůžu číst. Černotisk už číst nemůžu a „brajla“ jsem se nikdy neučila. Navzdory dosaženému elitnímu vzdělání a všelikým exotickým diplomům visícím na stěně mé kanceláře jsem byla reálně negramotná. Tohle zjištění mi dalo opravdu pořádnou duševní pecku. Věděla jsem, že všechny ostatní slepecké dovednosti, které se naučím v základní rehabilitaci, jsou důležité a pro samostatnost nepostradatelné, nicméně „brajla“ jsem potřebovala k obnovení vlastní sebeúcty ze všeho nejvíc.
Měla jsem jít do rehabilitačního střediska na dvanáctitýdenní kurs „brajla“ a dalších slepeckých dovedností. Když jsem se v červnu 2006 do střediska dostavila na dvoutýdenní diagnostické posouzení, začali mi vtloukat do hlavy ony obvyklé nesmysly o tom, jak je to pro dospělého později osleplého těžké naučit se bodové písmo a že od toho nemám nic moc očekávat. V podstatě jsem z těch řečí nabyla dojmu, že se mám soustředit na to, jak se co nejlíp naučit „číst poslechem“. Naštěstí platí, že nejlepší způsob, jak mě donutit něco udělat, je, když se mi řekne, že to nejde.
A tak jsem odjela domů rozhodnutá, že do učení bodového písma skočím doslova po hlavě. Říkali mi, že učení braillskému plnopisu zabere celý dvanáctitýdenní kurs. S takovou jsem se nespokojila. Pokud mne chtějí naučit jenom tohle, rozhodla jsem se, že se plnopis naučím sama, než se do střediska v září vrátím a pak je donutím, aby mě naučili víc. V Oklahoma City jsem si našla učitele bodového písma a za čtyři týdny jsem už četla v braillském plnopisu. Ne, že bych četla kdovíjak rychle, ale byl to povzbuzující začátek a důkaz, že ty nesmysly, kterými mě během diagnostického pobytu krmili, byly opravdu totální hlouposti.
V září 2006 jsem se vrátila do střediska na dvanáctitýdenní výcvik. Jeden z vrcholných zážitků přišel, když jsem zasedla k první hodině výuky bodového písma. Dali mě do dvojice ještě s jednou, která se s bodovým písmem nikdy dříve nesetkala a měla k jeho učení záporný postoj. Když nám instruktorka rozdala slabikáře v plnopisu, zvedla jsem hlas a řekla jí, že už jsem se plnopis přes léto naučila a teď že se chci začít učit zkratkopis. Mé prohlášení se setkalo s konsternovaným ledovým mlčením. Po chvíli učitelka prudce obrátila stránky až na poslední lekci a vyzvala mě, abych ji přečetla. Arogance a sebedůvěra ze mne jen kapala, když jsem její hozenou rukavici zvedla a přečetla požadovaný text. Sotva jsem se udržela, abych na stole nezatančila vítězný tanec.
Příštího dne moje spolužačka se záporným postojem k „brajlu“ z kursu vypadla, a tak se stalo, že jsem měla individuální výuku zkratkopisu. Byla jsem ve středisku jedinou klientkou, která se během jednoho turnusu výcviku byla schopna naučit zkratkopis. Asi po deseti týdnech výuky mi učitelka dala moji první braillskou knihu ke čtení: O slonu Hortonovia Kdesicích. Byla mými pokroky moc nadšená a řekla mi, že za léta ve středisku ještě nikoho zkratkopis neučila. To mě zarazilo, a tak jsem se jí začala vyptávat. Řekla mi, že většina jejích žáků vlastně ani nedokončila základní kurs plnopisu, protože bodové písmo je prý moc těžké, a tak dávali přednost poslechu. Tohle odhalení mě skličovalo a neuměla jsem si představit, proč si někdo dobrovolně vybere negramotnost, pokud k tomu nemá nějaký dobrý, zejména zdravotní důvod. Došlo mi, že od dospělých později osleplých se toho moc neočekává, a bylo mi z toho smutno.
Trvalo pak ještě několik let, než jsem objevila Národní federaci nevidomých a zjistila, že existují lidé, kteří mají větší očekávání, a lidé, kteří opravdu věří ve schopnosti nevidomých. Ono rehabilitační středisko jsem opustila s falešným přesvědčením, že to, čeho jsem dosáhla ve výuce bodového písma, je něco výjimečného. Později jsem se v Národní federaci naučila, že tomu tak není a že mohu dosáhnout daleko víc.

A tak jsem se naučila bodové písmo a přečetla dětskou knížku. Úžasné! Moc rychle jsem nečetla, takže jsem bodové písmo používala jen na popisování nálepek a stručné poznámky. Byl to sice začátek, ale mě to nestačilo. V práci jsem bodové písmo nepoužívala. Hltala jsem zvukové knihy, ale braillské jsem nečetla. Náhle mi došlo, že ke skutečné gramotnosti nestačí, když se naučím nějaký kód zpaměti. Skutečností bylo, že jsem bodové písmo neuměla číst tak, aby mi bylo k užitku, a napsat si příležitostnou poznámku nebo popsat nálepku mi nestačilo; byla jsem prostě pořád negramotná. Ve středisku, kde jsem se „brajla“ učila, mi moc nepomohli, když mě utvrzovali ve falešném přesvědčení, že jsem nějak výjimečná. Nakonec jsem se rozhodla, že čtení bodového písma budu věnovat daleko větší úsilí.
Objednala jsem si domů braillskou knihu. Snažila jsem se číst alespoň hodinu denně. Sice jsem tento cíl pokaždé nesplnila, protože jsem pracovala na plný úvazek a měla jsem taky jiné zájmy, ale moje úsilí neumdlévalo, takže jsem četla čím dál rychleji. Když jsem už přečetla knih několik a moje rychlost uspokojivě rostla, rozhodla jsem se, že si ke svému dotykovému iPodu pořídím elektronický braillský řádek. Shledávám čtení na elektronickém řádku pohodlnějším, protože odpadá hledání místa na stránce papíru, kde jsem skončila. Na iPodu jsem vypnula mluvení a čtu si knížky z naší americké knihovny digitálních dokumentů BookShare jen v bodovém písmu.
Později jsem začala číst i noviny, což mi přinášelo zvláštní uspokojení: Díky krátkým článkům bylo snadné dokončit denní cvičení a mít pocit, že jsem něčeho dosáhla. Taky jsem začala louskat zprávy na tvitru, abych se denně donutila číst a měla pocit, že jsem pokaždé něco dokončila. Moje úsilí se začalo vyplácet a já cítila, že už čtu tak dobře, abych mohla v restauraci požádat o braillský jídelní lístek a v přiměřené době jej přečíst.
Teď se dostáváme k psaní: Nedávno mi nadobro odešel můj tlačítkový mobilní telefon a mně nezbylo, než jít do iPhonu. Byla jsem sice už zkušenou uživatelkou odečítače VoiceOver na dotykovém iPodu, ale vůbec se mi nechtělo opouštět tlačítkové psaní SMSek. VoiceOver na iPhonu mi vyhovuje, ale psaní na dotykové obrazovce je při nejlepším únavné, ne-li otravné. Po několika víceméně neuspokojivých pokusech s bezdrátovými běžnými klávesnicemi jsem se rozhodla, že nastal čas naučit se psát na braillské klávesnici mého elektronického řádku. Ze začátku jsem byla pomalá, ale po čtrnácti dnech mi šlo psaní natolik rychle, že jsem si říkala, proč už jsem s tím dávno nezačala. Úžasný vedlejší efekt psaní na řádku spočívá v tom, že i líp čtu.
Dnes jsem na braillském řádku závislá stejně jako na iPhonu. Tyhle dva přístroje jsou podle mého soudu neoddělitelné a já se bez nich nehnu. Chci mít braillský řádek po ruce neustále natolik, že jsem si na něj pořídila speciální kabelku. Ne nějakou obyčejnou brašnu, to ne – skončila jsem u třistadolarové kabelky značky Coach. Tento výdaj jsem si zdůvodnila argumentem, že můj drahocenný braillský řádek si zaslouží být nošen ve velkém stylu. Dříve jsem považovala ženy, které utrácely stovky dolarů za kabelky, za hlupačky. Dneska kvůli braillskému řádku nejen že nosím kabelku, ale utratila jsem za ni nehorázně vysokou částku peněz a z nákupu kabelek se mi stal koníček. Už mám řadu kabelek pro různé příležitosti a neodolám, abych se neprošla oddělením kabelek, kdykoli se octnu v obchodním domě.
A příčina mé kabelkové posedlosti? No přece Braillovo písmo, které se stalo nepostradatelnou součástí mé každodenní existence.
Audrey T. Farnumová
Braille Monitor, květen 2013, roč. 56, č. 5 (kráceno)
Přeložil Rudolf Volejník


Obsah

Je Braillovo písmo v ohrožení?
Jak jsem kvůli „brajlu“ začala sbírat kabelky
Pravda a mýty o zraku
Neuroplasticita
Česky mluvící hodinky
Bocelli v Praze zazářil
Byl objevitel šampaňského slepý?
Černobílé problémy
Byli jsme v Polsku
Sportovní hry mládeže
Žně ZTP bowlerů


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 97 Číslo 13 Červenec 2013
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Mgr. Taťána Králová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč
Obsah:
Je Braillovo písmo v ohrožení?
Jak jsem kvůli „brajlu“ začala sbírat kabelky
Pravda a mýty o zraku
Neuroplasticita
Česky mluvící hodinky
Bocelli v Praze zazářil
Byl objevitel šampaňského slepý?
Černobílé problémy
Byli jsme v Polsku
Sportovní hry mládeže
Žně ZTP bowlerů



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz, v případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR