ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 97 Číslo 13 Červenec 2013 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Mgr. Taťána Králová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč Obsah: Je Braillovo písmo v ohrožení? Jak jsem kvůli „brajlu“ začala sbírat kabelky Pravda a mýty o zraku Neuroplasticita Česky mluvící hodinky Bocelli v Praze zazářil Byl objevitel šampaňského slepý? Černobílé problémy Byli jsme v Polsku Sportovní hry mládeže Žně ZTP bowlerů # Je Braillovo písmo v ohrožení? Ve Francii je odhadem 7000 pravidelných uživatelů Braillova písma, a to z celkového počtu šedesáti pěti tisíc nevidomých, resp. 1,2 milionu zrakově postižených. V současné době používá toto písmo méně než čtvrtina studentů institucí, jež jsou zaměřeny na vzdělávání zrakově postižených. Pokles popularity Braillova písma lze sledovat i na počtu odběratelů časopisu Le Louis Braille: Zatímco v sedmdesátých letech měl 3000 odběratelů, o 20 let později jich byly tisíce pouze dva, a do dnešního dne jich zůstalo méně než tisíc. Pro srovnání: Ve Spojených státech používalo v roce 1963 53 % z 1,3 milionu úplně či prakticky nevidomých osob ke čtení primárně Braillovo písmo. V roce 2007 spadl tento podíl na pouhých 10 %, a v roce 2011 byl dokonce již pod devíti procenty. Pokles popularity lze sledovat i V České republice: zatímco v roce 1967, kdy vycházel jubilejní padesátý ročník Zory, bylo 1525 odběratelů, dnes jich je v bodové verzi méně než čtvrtina, pouhých 370. Důvody ústupu 1) Braillovo písmo je přijímáno s nevolí V některých státech existuje organizace zodpovědná za oficiální standardizaci a prosazování Braillova písma, která je podporovaná místní vládou. Jakkoli je práce takových organizací velmi ceněna, mají často těžkosti vládu přesvědčit k podpoře i na další funkční období. 2) Mizerné využívání technologií Pro studenty je dnes velkým pokušením číst své dokumenty s pomocí hlasového syntezátoru počítače. Syntezátory jsou nyní celkem kvalitní, a vyžadují nepochybně méně energie než dekódování braillského textu. Nezvládnutí Braillova písma s sebou však nese riziko negramotnosti. Dnešní mladí nevidomí čím dál více pasivně používají zvuková média, poslouchají text v tempu vnuceném mluvčím či syntezátorem, tedy v tempu, které znemožňuje skutečné zaměření posluchačovy pozornosti. Pokud posluchač nějakému slovu či pasáži neporozumí, nebo se jeho myšlenky na chviličku zatoulají, málokdy se přinutí si znovu poslechnout místo, kde se ztratil. 3) Inkluzivní vzdělávání Zatímco vzdělávání zrakově postižených dětí v běžných třídách je čím dál častější, stává se výuka Braillova písma čím dál vzácnější. Ve Francii nyní dvě třetiny z šesti tisíc nevidomých studentů studují v běžných třídách. Pokud však k inkluzi dojde příliš brzy, vede to k selháním, anžto dítě ještě není dostatečně zběhlé v Braillově písmu a nestihlo si dostatečně osvojit speciální techniky vyučované ve zvláštních školách. Nejenže množství učitelů Braillova písma klesá, ale čím dál méně jich umí číst prstem. Přitom Braillovo písmo je taktilní, a nikoli vizuální, což pak vede k rozdílům ve výuce, a mimo jiné k tomu, že méně a méně studentů se naučí číst obouruč, tedy způsobem, jež je plynulejší. 4) Slabozrakost Nikdo si pochopitelně nebude stěžovat, pokud pokrok v medicíně zmenší počet úplně nevidomých. Učitelé a instruktoři dnes povzbuzují k využívání zbytků zraku, k újmě Braillova písma, které v tu chvíli není užitečné, a bude-li jednou potřeba, dotyčný se jej přeci může doučit. Ke zběhlosti ve čtení je však nutné naučit se Braillova písma co nejdříve; jakmile student jednou dospěje, je mnohem obtížnější hmat rozcvičit. Navíc pokud slabozraký člověk ztratí svůj zrak v dospělosti úplně, je méně motivovaný vracet se a učit Braillovo písmo znovu. I se zachovanými zbytky zraku však může být vizuální čtení zvětšeného černotisku natolik pomalé, že studenta diskvalifikuje v porovnání s jeho kolegou, který čte prstem. Kombinace výše uvedených faktorů způsobuje riziko skutečné negramotnosti mezi zrakově postiženými mladými lidmi. Studenti přestávají být schopni psát; přestávají být schopni udržet hlavní myšlenku v rámci svých úvah, případně spojovat věty a odstavce. Už neví, jak používat interpunkci, jak text strukturovat, a ztrácí se v logických návaznostech příčiny a následku. Pokud se jich týká, vše je na stejné úrovni, všechno pomíjivě mizí, jakmile je jednou přečteno. Nejhorší je úplná ztráta logického rozvoje a absence odkazování v prostoru. INJA se rozhodla pro zvrácení tohoto stavu věcí vytvořit „braillské centrum“, kde chce 80 % svých žáků znovunaučit základům papírového Braillova písma. Tři roky nazpátek vyšel v prestižním deníku New York Times článek s názvem Poslech Brailla, v němž se píše: „Zjistili jsme, že studenti jsou velmi chytří, verbálně velmi schopní – a negramotní.“ A dále pokračuje: „Přestali jsme učit naše nevidomé žáky, jak číst a psát. Dáme jim na stůl magnetofon, a poté počítač. Žádný div, že jejich písemný projev je fonetický a otřesný. Nikdy se nemuseli učit kráse, tvaru a struktuře jazyka.“ Blogger Darrell Shandrow se domnívá, že ústup čtení Brailla je krokem zpět, a nikoli kupředu. Podle jeho slov „je to jako vracet se do patnáctého století, než se na scéně objevil Guttenbergův knihtisk. Pouze učenci a mniši uměli číst a psát. A pak zde byl negramotný lid, sedláci.“ Papírová předloha čtenáři umožňuje upevnit znalosti, uspořádat myšlenky a zapamatovat informace. Oproti audiu ukazuje vedle textu i vše okolo: interpunkci, rozložení nadpisů a odstavců, zvýraznění vybraných částí vystředěním, zarovnáním zleva, či zprava, využití kapitálek, tučného a podtrženého písma nebo kurzívy. Důvody k naději Každodenní soběstačnost Když si nevidomý v lékárně vyzvedne předepsané léky, nevyhnutelně skončí se spoustou různých krabiček. Ty jsou díky nařízení EU od roku 2010 naštěstí povinně označené Braillovým písmem, takže se mu nepopletou. Když nevidomý nastoupí do výtahu, může najít tlačítko správného patra díky tomu, že je takové značení podle posledních standardů přístupnosti povinné. Když nevidomý doma vybaluje nákup potravin, může rozpoznat výrobky některých značek, které nyní braillské popisky přidávají. A u produktů, které takové označení nemají, může použít čtecí zařízení, jež rozpozná text, a následně si sám vytvořit braillské popisky. Ty pak může připevnit na krabice, nádoby, či lahve tak, aby je následně mohl rozeznat. V Japonsku mohou nevidomí hlasovat v Braillově písmu, a v některých případech si v něm mohou v přečíst dokonce i kandidátská prohlášení. Toto jsou jen některé z příkladů demonstrující nepostradatelnost Braillova písma pro každodenní soběstačnost nevidomých a slabozrakých osob. Všimněte si také, že Braillovo písmo zpřístupňuje též matematiku, chemii a hudbu. Hlasová syntéza jednoduše není schopna přečíst matematické či vědecké vzorce, složité tabulky či notový zápis. Snadnější přístup ke čtení Ve Francii se nabídka braillských knih neustále rozšiřuje, a to díky výjimkám v legislativě ve prospěch těch, kterým „není umožněno číst“, a díky platformě Platon pro stahování digitálních děl. „Dříve nabízelo mediocentrum AVH 100 nových titulů v Braillově písmu ročně, v roce 2011 jich vydalo přes 300. To je exponenciální nárůst,“ říká Luc Maumet, který za tuto oblast zodpovídá. Ve Spojených státech legislativa vynucuje dodávku školních učebnic v Braillově písmu pro všechny zrakově postižené žáky. Ve výsledku tamní braillské tiskárny prosperují, zatímco ty francouzské existují jen díky dotacím. Dopad Braillova písma na zaměstnanost Braillovo písmo nabízí též mnoho profesních výhod. Průzkum Louisianské technické university odhalil, že zrakově postižení, kteří se naučí Braillovo písmo, mají větší naději na získání zaměstnání, a to i v porovnání s těmi, kteří jsou schopni číst zvětšený černotisk. A jakmile již práci seženou, Braillovo písmo jim pomáhá ji i udržet. Čísla vypovídají samy za sebe: Podle tohoto průzkumu nemělo zaměstnání 44 % nevidomých Američanů, kteří umějí Braillovo písmo, zatímco mezi těmi, kteří se jej nikdy nenaučili, bylo nezaměstnaných 77 %. Kvalifikovanou pozici mělo 23 % těch z první skupiny, ale pouze 10 % těch z druhé. Technologie – nebývalá příležitost Jak jsme viděli, hlasová syntéza má dramatické následky, pokud se používá jako jediná metoda čtení. Nicméně jde o cenný doplněk elektronických zařízení, jež jsou schopna zobrazovat braillské znaky. Jakmile je takové zařízení připojeno k počítači, zprostředkovává čtenáři text na obrazovce zvedáním bodů pod jeho prsty. Jde o revoluční nástroj s mnoha výhodami: Braillský papír je velmi objemný (braillská verze francouzského malého slovníku Larousse zabírá 20 kvartových svazků); čitelnost vytlačených braillských bodů se v čase zhoršuje; tištění braillských knih s sebou nese velké náklady, a trvá často mnoho měsíců. Na druhou stranu braillský řádek zobrazuje braillské body ve vynikající kvalitě, a efektivně eliminuje problém objemných svazků, protože používá elektronické soubory, které nezabírají žádné fyzické místo. Takové soubory mohou být nyní použity k výrobě děl, jež mohou být čtena jak na braillském papíře, tak i na braillském řádku, vytištěna ve zvětšeném černotisku pro slabozraké, nebo přehrávána jako audio na počítači, v MP3 přehrávači či mobilu za pomoci hlasového syntezátoru. Přestože jsou braillská zařízení nepopiratelně drahá, vkládáme velké naděje do projektu podporovaného konsorciem DAISY, investujícího do výroby braillských řádků, které by byly výrazně levnější, než kolik stojí dnes. Ti, kdo tvrdí, že je Braillovo písmo na ústupu, se jednoduše pletou. Braillovo písmo je neporovnatelně všestranné, flexibilní a přizpůsobivé. Místo rizika bezprostředního zániku technologie vdechuje nový život. Braillovo písmo je nyní přenosné, rychle přístupné, stažitelné, a konvertovatelné. I přes nepochybný vědecký a technický pokrok zůstává jediným systémem, který zrakově postiženým umožňuje přístup k psaným dílům. Z dubnového zpravodaje EBU přeložil Jan Urbánek # Jak jsem kvůli „brajlu“ začala sbírat kabelky Poznámka překladatele: Díky mezinárodním literárním soutěžím sponzorovaným velkými japonskými společnostmi (ve kterých v minulosti úspěšně bodovaly také autorky z České republiky) i díky oslavám 200. výročí narození Louise Brailla mi prošly rukama desítky oslavných i odborných článků na téma My, nevidomí a bodové písmo. Málokterý z nich má ale takový náboj jako následující text; užijte si jeho čtení či poslech. 4. ledna 2013 by měl Louis Braille 204. narozeniny. Jak si tak čtu spoustu komentářů na tvitru a fejsbuku věnovaných jeho jubileu, začínám rozvažovat nad tím, jak moc Braillovo písmo v posledních několika letech změnilo můj život. Ačkoli jsem ze zákona nevidomá už od narození, ve skutečnosti jsem byla těžce slabozraké děvče integrované do běžných škol, které stále ještě zvládalo číst černotisk. Pravda, někdy jsem se uchylovala ke zvětšenému písmu; čím jsem byla starší a musela stále víc číst, nezbylo než obrátit se ke zvuku, abych stačila svým vidomým spolužákům. Nikdo mi nikdy ani slovem nenaznačil, že by pro mne snad mohlo být přínosem, kdybych se naučila bodové písmo; upřímně řečeno: kdyby mi to byl i někdo navrhl, nejspíš bych se byla vzepřela s veškerou silou své náctileté bytosti. Byla jsem mladá a sama sebou nejistá, svoji slepotu jsem se snažila skrýt, abych netrčela. Nepochybuji, že představa, jak píšu a čtu „brajla“ ve škole, by pro mne byla přímo úděsná. Při pohledu nazpět si myslím, že by mě byli spolužáci přijímali pravděpodobně daleko líp, kdybych byla slepotu neskrývala. Přinejmenším by byli chápali moje podivná počínání, z nichž si často činili posměšky. Zůstávala jsem většinou sama a držela se malé skupinky kamarádů, kteří mne brali bez otázek a potřeby cokoli vysvětlovat. Pořád jsem se cítila trapně, jakože mezi ostatní nějak nepatřím a styděla jsem se, protože jsem byla jiná; ale přežila jsem a nějak jsem se školou protloukla. Pak jsem se dostala na práva. I když tlak na zapadnutí mezi ostatní s věkem klesal, stále jsem dělala všechno možné, abych svou slepotu zamaskovala. V roce 1999 se mi odchlípla sítnice v levém oku a já na ně úplně přestala vidět. Bylo mi pětadvacet, byla jsem čerstvou absolventkou práv, která hledá své první zaměstnání v advokacii. Když jsem přišla o zrak v levém oku, vzpomínám si, že jsem si říkala: „S koukáním na to druhé oko žiješ nejspíš na dluh a asi by právě teď nebylo od věci naučit se „brajla“.“ Když ale prvotní šok odezněl a já si zvykla koukat jen jedním okem, zůstala jsem u starých zvyků číst trochu černotisk a poslouchat nahrávky. Nakonec přišel únor 2006, kdy jsem podstoupila druhou vitrektomii pravého oka jako součást snahy opravit odchlíplou sítnici. Když jsem po operaci poprvé otevřela oko a viděla jsem jen rozmazané tvary, světlo a barvy, s hrůzou jsem si uvědomila, že už nebudu s to hrát si na vidomou a klouzat tak dál životem. Oslepla jsem a spousta věcí se měla změnit. Ze všeho toho, co už jsem nemohla dělat, mě nejvíc rozčilovalo, že nemůžu číst. Černotisk už číst nemůžu a „brajla“ jsem se nikdy neučila. Navzdory dosaženému elitnímu vzdělání a všelikým exotickým diplomům visícím na stěně mé kanceláře jsem byla reálně negramotná. Tohle zjištění mi dalo opravdu pořádnou duševní pecku. Věděla jsem, že všechny ostatní slepecké dovednosti, které se naučím v základní rehabilitaci, jsou důležité a pro samostatnost nepostradatelné, nicméně „brajla“ jsem potřebovala k obnovení vlastní sebeúcty ze všeho nejvíc. Měla jsem jít do rehabilitačního střediska na dvanáctitýdenní kurs „brajla“ a dalších slepeckých dovedností. Když jsem se v červnu 2006 do střediska dostavila na dvoutýdenní diagnostické posouzení, začali mi vtloukat do hlavy ony obvyklé nesmysly o tom, jak je to pro dospělého později osleplého těžké naučit se bodové písmo a že od toho nemám nic moc očekávat. V podstatě jsem z těch řečí nabyla dojmu, že se mám soustředit na to, jak se co nejlíp naučit „číst poslechem“. Naštěstí platí, že nejlepší způsob, jak mě donutit něco udělat, je, když se mi řekne, že to nejde. A tak jsem odjela domů rozhodnutá, že do učení bodového písma skočím doslova po hlavě. Říkali mi, že učení braillskému plnopisu zabere celý dvanáctitýdenní kurs. S takovou jsem se nespokojila. Pokud mne chtějí naučit jenom tohle, rozhodla jsem se, že se plnopis naučím sama, než se do střediska v září vrátím a pak je donutím, aby mě naučili víc. V Oklahoma City jsem si našla učitele bodového písma a za čtyři týdny jsem už četla v braillském plnopisu. Ne, že bych četla kdovíjak rychle, ale byl to povzbuzující začátek a důkaz, že ty nesmysly, kterými mě během diagnostického pobytu krmili, byly opravdu totální hlouposti. V září 2006 jsem se vrátila do střediska na dvanáctitýdenní výcvik. Jeden z vrcholných zážitků přišel, když jsem zasedla k první hodině výuky bodového písma. Dali mě do dvojice ještě s jednou, která se s bodovým písmem nikdy dříve nesetkala a měla k jeho učení záporný postoj. Když nám instruktorka rozdala slabikáře v plnopisu, zvedla jsem hlas a řekla jí, že už jsem se plnopis přes léto naučila a teď že se chci začít učit zkratkopis. Mé prohlášení se setkalo s konsternovaným ledovým mlčením. Po chvíli učitelka prudce obrátila stránky až na poslední lekci a vyzvala mě, abych ji přečetla. Arogance a sebedůvěra ze mne jen kapala, když jsem její hozenou rukavici zvedla a přečetla požadovaný text. Sotva jsem se udržela, abych na stole nezatančila vítězný tanec. Příštího dne moje spolužačka se záporným postojem k „brajlu“ z kursu vypadla, a tak se stalo, že jsem měla individuální výuku zkratkopisu. Byla jsem ve středisku jedinou klientkou, která se během jednoho turnusu výcviku byla schopna naučit zkratkopis. Asi po deseti týdnech výuky mi učitelka dala moji první braillskou knihu ke čtení: O slonu Hortonovia Kdesicích. Byla mými pokroky moc nadšená a řekla mi, že za léta ve středisku ještě nikoho zkratkopis neučila. To mě zarazilo, a tak jsem se jí začala vyptávat. Řekla mi, že většina jejích žáků vlastně ani nedokončila základní kurs plnopisu, protože bodové písmo je prý moc těžké, a tak dávali přednost poslechu. Tohle odhalení mě skličovalo a neuměla jsem si představit, proč si někdo dobrovolně vybere negramotnost, pokud k tomu nemá nějaký dobrý, zejména zdravotní důvod. Došlo mi, že od dospělých později osleplých se toho moc neočekává, a bylo mi z toho smutno. Trvalo pak ještě několik let, než jsem objevila Národní federaci nevidomých a zjistila, že existují lidé, kteří mají větší očekávání, a lidé, kteří opravdu věří ve schopnosti nevidomých. Ono rehabilitační středisko jsem opustila s falešným přesvědčením, že to, čeho jsem dosáhla ve výuce bodového písma, je něco výjimečného. Později jsem se v Národní federaci naučila, že tomu tak není a že mohu dosáhnout daleko víc. A tak jsem se naučila bodové písmo a přečetla dětskou knížku. Úžasné! Moc rychle jsem nečetla, takže jsem bodové písmo používala jen na popisování nálepek a stručné poznámky. Byl to sice začátek, ale mě to nestačilo. V práci jsem bodové písmo nepoužívala. Hltala jsem zvukové knihy, ale braillské jsem nečetla. Náhle mi došlo, že ke skutečné gramotnosti nestačí, když se naučím nějaký kód zpaměti. Skutečností bylo, že jsem bodové písmo neuměla číst tak, aby mi bylo k užitku, a napsat si příležitostnou poznámku nebo popsat nálepku mi nestačilo; byla jsem prostě pořád negramotná. Ve středisku, kde jsem se „brajla“ učila, mi moc nepomohli, když mě utvrzovali ve falešném přesvědčení, že jsem nějak výjimečná. Nakonec jsem se rozhodla, že čtení bodového písma budu věnovat daleko větší úsilí. Objednala jsem si domů braillskou knihu. Snažila jsem se číst alespoň hodinu denně. Sice jsem tento cíl pokaždé nesplnila, protože jsem pracovala na plný úvazek a měla jsem taky jiné zájmy, ale moje úsilí neumdlévalo, takže jsem četla čím dál rychleji. Když jsem už přečetla knih několik a moje rychlost uspokojivě rostla, rozhodla jsem se, že si ke svému dotykovému iPodu pořídím elektronický braillský řádek. Shledávám čtení na elektronickém řádku pohodlnějším, protože odpadá hledání místa na stránce papíru, kde jsem skončila. Na iPodu jsem vypnula mluvení a čtu si knížky z naší americké knihovny digitálních dokumentů BookShare jen v bodovém písmu. Později jsem začala číst i noviny, což mi přinášelo zvláštní uspokojení: Díky krátkým článkům bylo snadné dokončit denní cvičení a mít pocit, že jsem něčeho dosáhla. Taky jsem začala louskat zprávy na tvitru, abych se denně donutila číst a měla pocit, že jsem pokaždé něco dokončila. Moje úsilí se začalo vyplácet a já cítila, že už čtu tak dobře, abych mohla v restauraci požádat o braillský jídelní lístek a v přiměřené době jej přečíst. Teď se dostáváme k psaní: Nedávno mi nadobro odešel můj tlačítkový mobilní telefon a mně nezbylo, než jít do iPhonu. Byla jsem sice už zkušenou uživatelkou odečítače VoiceOver na dotykovém iPodu, ale vůbec se mi nechtělo opouštět tlačítkové psaní SMSek. VoiceOver na iPhonu mi vyhovuje, ale psaní na dotykové obrazovce je při nejlepším únavné, ne-li otravné. Po několika víceméně neuspokojivých pokusech s bezdrátovými běžnými klávesnicemi jsem se rozhodla, že nastal čas naučit se psát na braillské klávesnici mého elektronického řádku. Ze začátku jsem byla pomalá, ale po čtrnácti dnech mi šlo psaní natolik rychle, že jsem si říkala, proč už jsem s tím dávno nezačala. Úžasný vedlejší efekt psaní na řádku spočívá v tom, že i líp čtu. Dnes jsem na braillském řádku závislá stejně jako na iPhonu. Tyhle dva přístroje jsou podle mého soudu neoddělitelné a já se bez nich nehnu. Chci mít braillský řádek po ruce neustále natolik, že jsem si na něj pořídila speciální kabelku. Ne nějakou obyčejnou brašnu, to ne – skončila jsem u třistadolarové kabelky značky Coach. Tento výdaj jsem si zdůvodnila argumentem, že můj drahocenný braillský řádek si zaslouží být nošen ve velkém stylu. Dříve jsem považovala ženy, které utrácely stovky dolarů za kabelky, za hlupačky. Dneska kvůli braillskému řádku nejen že nosím kabelku, ale utratila jsem za ni nehorázně vysokou částku peněz a z nákupu kabelek se mi stal koníček. Už mám řadu kabelek pro různé příležitosti a neodolám, abych se neprošla oddělením kabelek, kdykoli se octnu v obchodním domě. A příčina mé kabelkové posedlosti? No přece Braillovo písmo, které se stalo nepostradatelnou součástí mé každodenní existence. Audrey T. Farnumová Braille Monitor, květen 2013, roč. 56, č. 5 (kráceno) Přeložil Rudolf Volejník # Pravda a mýty o zraku Co je skutečně pravda a co už patří mezi nepodložené nesmysly? S kontaktními čočkami nechoďte do vody PRAVDA Kontaktní čočky ve spojení s vodou přinášejí značné riziko. Ve vodách přežívají bakterie, viry, chlamydie, plísně a akantaméby. Mikroorganismus je díky kontaktní čočce v dlouhodobém kontaktu s povrchem oka. Chlamydiové oční záněty můžou vzniknout i týdny či měsíce po pobytu ve vodě. Ve vodách, řekách, jezerech a horských potocích jsou přítomné i nebezpečné mikroorganismy akantaméby. Způsobují závažný zánět rohovky spojený s velkými bolestmi, světloplachostí, začervenáním a slzením. V kritických případech hrozí i oslepnutí. Zdrojem akantaméb jsou také nádobky s roztoky a pouzdra na kontaktní čočky. Mrkev zlepšuje zrak MÝTUS Lékařka Věra Kalandrová vysvětluje: „Hodně lidí se mylně domnívá, že když budou jíst hodně mrkve, brýle nebudou potřebovat. S dioptrickými vadami oka však konzumace mrkve vůbec nesouvisí. Mrkev je bohatá na beta-karoten, z kterého v lidském těle vzniká vitamin A, jež vyživuje sítnici. Nepřímo tak pomáhá kvalitnímu vnímání zrakového vjemu na sítnici. Podobnou službu nám poskytují i další zraková barviva (flavonoidy, zeaxantýn a lutein nacházející se v zelené listové zelenině a kukuřici). Také nenasycené omega 3 mastné kyseliny v rybím oleji.“ Dívání se do sluníčka způsobuje slepotu PRAVDA Každý pohled do ostrého světla způsobuje krátkodobé oslepnutí. Při delším dívání se do slunce nastávají v oku nezvratné změny, včetně zjizvení nejdůležitějších struktur pro vidění. Výjimečně nebezpečné je zatmění slunce, kdy se lidé vydrží dívat do slunce delší dobu a nevnímají riziko. Časté sledování televize zhoršuje zrak MÝTUS Sledování televize nezpůsobuje žádné výrazné problémy. Platí však dvě základní pravidla – televizor mít ve vzdálenosti více než dva metry od očí a obrazovka by neměla být jediným zdrojem světla v místnosti. Dnešní LCD monitory nevytvářejí žádné škodlivé vyzařování. Staré televizní přijímače měly v porovnání s dnešními velké elektromagnetické vyzařování, navzdory tomu nepředstavovaly žádnou vážnější zdravotní hrozbu. Nedostatečně zkorigované dioptrie můžou způsobit vypadávání vlasů PRAVDA Z nesprávně zkorigovaných dioptrií můžou skutečně vypadávat vlasy. Oko se extrémně namáhá při zaostřování obrazu, čímž je drážděné velké množství nervových vláken. Celý komplikovaný proces na úrovni mozku vede k nadměrnému vypadávání vlasů. V těhotenství se oční vady vždy zhoršují MÝTUS V období těhotenství a kojení se dioptrická vada zhorší přibližně u 20 procent všech žen. V 80 procentech zůstává stabilní. Krátkozrakým pacientkám se může vada zhoršit. Statisticky však maximálně do jedné dioptrie. Modré oči jsou citlivější na oční onemocnění než tmavé PRAVDA Některá onemocnění se vyskytují statisticky častěji u světlých duhovek. Například věkem podmíněná makulární degenerace. Vše souvisí s pigmentovým epitelem, který se nachází v oku a zabezpečuje správnou výživu a metabolismus oka. Ve světlých duhovkách ho je méně. Šedý zákal musí dozrát MÝTUS Starý mýtus, že zákal musí dozrát, než se operuje, už neplatí. Naopak, čím dříve člověk zákrok podstoupí, tím méně komplikací riskuje. Díky nejnovějším laserovým operacím šedého zákalu jde o maximálně šetrný výkon jednodenní chirurgie. Chirurg při něm operuje pomocí femtosekundového laseru a nepoužívá skalpel ani ostré nástroje. Pokud se pacient rozhodne pro multifokální nitrooční čočku, zbaví ho v průběhu operace šedého zákalu chirurg také brýlí na čtení i do dálky. Čtení při nedostatečném osvětlení poškozuje zrak PRAVDA Dlouhodobé studie ukazují, že vysokoškolsky vzdělaní lidé nosí častěji minusové dioptrie. Zdá se tedy, že určitá souvislost mezi čtením a brýlemi opravdu existuje. Dlouhodobá zvýšená námaha zaostřovacích svalů v oku při čtení může způsobit zhoršení dioptrií. Tento stav se však týká pouze lidí do 25 let. Nedostatečné osvětlení pracovní a čtecí plochy způsobuje únavu očí. Zelený zákal končí slepotou MÝTUS       Glaukóm je zákeřný hlavně pomalým a nepozorovaným průběhem. Na rozdíl od šedého zákalu, kdy je možné operaci vidění prakticky dokonale obnovit, se dá při léčbě zeleného zákalu chorobný proces pouze zastavit. Navzdory tomu častá obava pacientů, že onemocnění končí slepotou, už dnes neplatí. Když je pacient dostatečně disciplinovaný a dodržuje rady lékaře, onemocnění je možné stabilizovat. Kromě vyšetření očního pozadí a nitroočního tlaku pomáhá oftalmologovi při včasné diagnostice vyšetření s názvem OCT (optická koherentní tomografie). Přístroj umožňuje vidět hluboko do očních struktur. Dokáže odhalit onemocnění sítnice, glaukom a změny na zrakovém nervu v raném stadiu. Adrenalinové sporty můžou poškodit zrak PRAVDA Některé typy sportů jsou pro oko skutečně nebezpečné – například seskoky typu bungee jumping. Ty lékaři nedoporučují krátkozrakým sportovcům. Oko je při seskoku vystavené velkým nárazům s rizikem odtrhnutí sítnice. red. # Neuroplasticita Ještě nedávno se věřilo, že mozek má při narození určitý počet buněk, které během života jen a jen odumírají, a nové že nerostou. A také že v mozku jsou určitá centra, která jsou specifická pro některé činnosti, a když dojde k jejich zničení, že už je nelze nijak obnovit. Poslední desetiletí však ukazují, že tohle není pravda a že existuje „porodnice“ nových buněk (je jí struktura zvaná hippocampus), odkud tyto buňky vycestovávají a pracují tam, kde je jich zapotřebí. Také některé oblasti mozku jsou schopné převzít funkce, na které nebyly původně ani vytvořeny, ani trénovány. Tyto schopnosti jsou označovány jako neuroplasticita. U zrodu objevů o neuroplasticitě a jejím praktickém využití stál Paul Bach y Rita (1934–2006). K heretické myšlence přivedla renesančně rozevlátého badatele klinická zkušenost ve vlastní rodině z roku 1959. Jeho otec Pedro, katalánský básník a literární vědec, utrpěl ve svých 65 letech rozsáhlou cévní mozkovou příhodu, po níž přetrvávala pravostranná paréza, byl nepohyblivý a afatický (nemohl mluvit). Ošetřující lékaři mu nedávali naději a doporučili umístění v ústavu s ošetřovatelskou péčí. Paulův bratr George, tehdy student medicíny, si ale vzal otce domů do Mexika. Ani zde však nevedla standardní čtyřtýdenní rehabilitace ke zlepšení. George – bohudík – o rehabilitaci nevěděl zhola nic a doma se svým otcem začal cvičit jako s malým dítětem. Nutil ho, k velkému pohoršení sousedů, lézt po zemi, hráli si spolu s míčem, tatínek sbíral napřed větší, pak čím dál tím menší předměty, a tak to pokračovalo. Zanedlouho se pacient dostal na kolena, pak na všechny čtyři, začal též rozcvičovat ochrnutou ruku a po několika měsících se dostal k prvním krokům. Po čase začal psát na stroji, nejprve jedním prstem s podporou druhé ruky, posléze plynuleji, vracela se také řeč. Po roce byl plně rehabilitován a dva roky po cévní příhodě se vrátil vyučovat na svou střední školu. Jako vdovci mu bylo smutno, tak se oženil a se svou manželkou se pilně věnoval turistice. Ve svých 72 letech se vydal do hor v Kolumbii. Ve výšce 2 700 metrů dostal srdeční záchvat, kterému podlehl, tentokrát nadobro. Jestli byl úspěch rehabilitace tak velkého postižení překvapením, ještě větší údiv vyvolal pitevní nález na mozku. Rozsáhlá poškození po cévní příhodě se nikdy nezhojila, kromě defektů v kůře byla zjištěna také rozsáhlá destrukce mozkového kmene a jen asi tři procenta vláken spojujících mozek s míchou zůstala netknuta a schopná převádět vzruchy z mozku do míchy. Pro klinický zázrak bylo jen jediné vysvětlení: mozek se musel kompletně reorganizovat a obnovené funkce vycházely ze zcela jiných struktur než z původních. Tak se začala psát nová kapitola neurofyziologie. Paul Bach y Rita zmíněný na počátku tohoto příběhu byl tedy původem mexický, nakonec americký, pěti jazyky hovořící, několika zeměmi a v nich nobelovskými laboratořemi prošlý doktor, neurofyziolog, bioinženýr a bůhví kdo ještě, jehož životním krédem bylo: Dokážu propojit cokoli s čímkoli. Charakteristika „neortodoxní“ se jeví jako bledničkovitě mdlá pro postižení jeho výbušné kreativity. Byl prostě úžasný rapl, kterého zajímaly problémy, ne kariéra. S praktickou aplikací začal v šedesátých letech, kdy sestrojil „taktilně-vizuální zařízení“, přístroj umožňující nevidomým „spatřit“, co snímá kamera, elektronický systém posléze zpracovává a odesílá do stimulátorů působících na kůži. Podle autora projektu šlo o „substituci senzorů“. Na základě pokusů na zvířeti, kde se prokázala odpověď ve zrakové oblasti i po taktilním nebo zvukovém signálu, byl dokonce přesvědčen, že jistým druhem zrakového senzoru člověka mohou být hmatové buňky v dlani přijímající impulsy z vodicí hole nevidomého a odesílající je následně do „polysenzorického“ mozku. Vzhledem k tehdejší absenci mikroelektroniky to bylo monstrózní zařízení sestávající ze stomatologického křesla a spousty v té době dostupné elektroniky. Princip ale byl geniálně jednoduchý. Na zádech pokusné osoby byla umístěna velká deska obsahující soustavu 400 „pixelů“, vibračních stimulátorů, v nastavení odpovídajícím pixelům kamery, jimiž bylo možné dráždit kůži. Signál přicházející do senzorických oblastí byl v mozku přesměrován do vizuální kůry. Navzdory kritice a odmítání pokračoval Bach y Rita ve svém úsilí. S vývojem technologie se mu podařilo miniaturizovat neforemnou desku dráždící kůži na zádech v papírově tenký proužek připevněný na jazyku, který označil za „ideální spojku mezi přístroji a mozkem“, kameru umístit do obruby brýlí a převodní systém zmenšit do velikosti aktovky. Na stejném principu sestavil zařízení nahrazující u pacientů funkci vestibulárního aparátu zničeného toxickými antibiotiky. Pro NASA vyvinul „citlivé“ rukavice astronautů. Uvedené příklady představují úžasné možnosti jak pro další výzkum (Bach y Rita byl toho názoru, že se jedná o nesynaptické difuzní přenosy informace, které jsou neurovědci opomíjeny), tak pro tisíce pacientů. Je zde však naděje pro miliony lidí s poškozením mozku. V jedné ze svých posledních prací autor napsal: „Již existuje dostatek důkazů o tom, že po poškození se mozek může extenzivně reorganizovat a že pomocí přiměřené dodatečné i pozdní rehabilitace k takové reorganizaci může dojít mnoho let po proběhlém traumatu.“ Tato informace je obsahem první kapitoly knihy Váš mozek se dokáže změnit. Těch kapitol – jedna je zajímavější a napínavější než druhá – je v knize jedenáct. Předposlední popisuje a doporučuje, jak omládnout. Odkaz na publikaci je: Norman Doidge: Váš mozek se dokáže změnit. CPress, Brno 2012, 368 stran, brož., ISBN: 978-80-264-0111-7. MUDr. Radkin Honzák, CSc. Medical Tribune (zkráceno) # Česky mluvící hodinky Náramkové hodinky se základními funkcemi a snadným ovládáním uvítají lidé, kteří si nepotrpí na složité mluvící mobilní telefony a počítače, kde i pouhé zjištění času nebývá tak snadné jako stisk jediného tlačítka na hodinkách. Hodinky umožňují bez zrakové kontroly zjistit aktuální čas, nastavit čas jiný, nařídit čas buzení, akusticky ověřit zapnutí i vypnutí budíku. Na buzení lze vybrat kukačku, melodii, nebo pípání, nastavit můžete i automatické hlášení času každou hodinu. A komu by automatické hlášení každé hodiny vadilo v noci, může si nastavit hlášení jen od sedmi do 21 hodin. Hodinky mluví příjemným ženským hlasem. Jsou v černém provedení. Čtyři podélná tlačítka jsou umístěna blízko uchycení řemínku z boku hodinek. Díky tomu, že nevyčnívají, nehrozí nechtěné stisknutí jinak dobře hmatných tlačítek. Pásek je z měkkého odolného plastu. Vyzkoušet nebo přímo objednat za 700 korun si je můžete v prodejnách Tyflopomůcek na telefonu 585 415 130 nebo 221 462 464. Podrobnější informace včetně hlasových ukázek na www.pronevidome.cz/hodinkycz.htm. Josef Louda # Bocelli v Praze zazářil Po osmi letech se do České republiky vrátil italský tenorista Andrea Bocelli. Jeho vystoupení v pražské O2 areně zakončily v sobotu 18. května dlouhotrvající ovace vestoje. Nevidomý zpěvák po programu s názvem Sen noci májové třikrát přidával. Stejně jako při jeho posledním koncertu v Praze doprovázel Bocelliho Český národní symfonický orchestr pod taktovkou Marcella Roty. V první části vystoupení zazněly skladby z Verdiho Nabucca, La traviaty, Rigoletta, Pucciniho Tosky a La Bohéme. Usměvavý Bocelli sklidil vedle zpěvu potlesk také za tanec, který při La traviatě předvedl se sopranistkou Paolou Sanguinettiovou, s níž zazpíval několik duetů již na svém předchozím pražském koncertu v roce 2005. Druhá část koncertu měla na rozdíl od klasické první popovější charakter. Za podpory světelných efektů a projekcí nabídl Bocelli nadšenému publiku skladby z alb Incanto a Passione. Posluchači se také dočkali Bocelliho hry na klavír, například v La Vie en rose z repertoáru Édith Piaf, s níž si za pomocí projekční plochy zazpíval virtuální duet. V přídavcích nechyběly velké hity jako Nessun Dorma nebo Time To Say Goodbye (Con Te Partiro). Z rozhovoru, který zpěvák poskytl Lidovým novinám, vybíráme: Získal jste obrovskou popularitu. Bylo obtížné naučit se žít se slávou? A co jste jí musel obětovat? Se slávou jsem se potkal až poměrně pozdě. Bylo mi už přes 35 let. Hodně záleží na tom, zda je člověk schopen si udržet etické principy. V mém případě skutečnost překonala nejkrásnější umělecké sny. Bylo těžké pomýšlet na mezinárodní úspěch pro chlapce, jako jsem byl já, z venkova, bez známostí v zábavním průmyslu a s handicapem, který každý cíl činil obtížněji dosažitelným. Ale nikdy jsem se nedomníval, že sláva má nějakou hodnotu. Naopak může být překážkou, můžete ztratit kontakt s realitou. Myslíte, že ztráta zraku může posílit další smysly? Možná... Lidské tělo je zázrak nesrovnatelný s ničím jiným. A se světem dokážeme komunikovat tolika způsoby, velmi různými a komplexními. Myslím, že slepota v mém případě neměla vliv na mou hudební dráhu, i když mi zřejmě zostřila ostatní smysly, především sluch. Zároveň jsem ale v každodenním praktickém životě musel zkoušet alternativní cesty, abych dosáhl téhož cíle, kterého lidé bez handicapu dosáhli s mnohem menším úsilím. Působíte, jako byste se snažil, aby vás ztráta zraku limitovala co nejméně. Jezdíte třeba na kole, na koni, hrajete na piano a na kytaru. Co byste ještě rád v budoucnosti vyzkoušel? Byl jsem dost neúnavné dítě a vypěstoval si chuť překonávat překážky. Mám tendenci dělat hodně věcí – pokud možno lépe než ostatní. Samozřejmě dělat všechno to, co mi mělo být odepřeno nebo nebylo doporučeno, mě stálo a stojí ohromné úsilí. Jako mladý muž jsem ve srovnání s dneškem cítil mnohem menší míru zodpovědnosti a nikdy jsem nevynechal možnost vyzkoušet třeba vodní lyžování nebo paragliding, oddával se rozkoši z rychlosti. Dnes jsem o trochu moudřejší a opatrnější, ale pořád si chci užívat života. Jezdím na lodi, miluju plavání a jsem fotbalový fanoušek, fandím i boxu. Jsem také náruživý čtenář a znalec vína. Říkají o mně, že jsem vášnivý muž. Mám hodně různorodých zájmů a řeknu vám zcela otevřeně: nevěřím lidem, kteří mají jen jeden koníček. Opakovaně pracujete s Českým národním symfonickým orchestrem. Čeho si na vaší spolupráci ceníte nejvíc? Každý orchestr má svůj osobitý zvuk a má svoji hodnotu, která zvyšuje jeho charakter. A Český národní symfonický orchestr je jeden z nejlepších orchestrů, se kterými jsem kdy spolupracoval, takže je přirozené, že se vracím zpět, abych mohl znovu tvořit hudbu s tak výrazným orchestrem. Co osobně oceňujete na slávě nejvíce? Náklonnost veřejnosti, ale i to, že hudba dokáže dát průchod emocionální komunikaci, která překoná všechny kulturní bariéry. Mými písněmi vejdou do domovů lidí emoce a já mám tu čest být součástí hudby, která doprovází životy mnoha lidí, kterým takhle můžu dát chvilku radosti. red. # Byl objevitel šampaňského slepý? O původu šampaňského se traduje tato historka: V kraji Champagne žil kdysi mnich řádu benediktýnů jménem Dom Perre Parignon. Údajně byl slepý nebo slabozraký. V klášteře působil jako sklepmistr a jednou špatně vymyl sudy, ve kterých bylo uskladněné víno. Lahodný mok tak podruhé vykvasil a začaly v něm perlit bublinky. Když se jej Parignon napil, vyběhl prý po schodech za opatem s výkřikem: „Otče, právě chutnám hvězdy!“ Od té doby se stalo šumivé víno zdejším bohatstvím a sklepmistr legendární postavou, jejíž jméno se skví na nálepkách nejlepších značek perlivého moku. Co je na tom pravdy? Osobnost sklepmistra Parignona je historicky doložena, žil v letech 1638-1715, působil v opatství Hautvillers. Zasloužil se o rozvoj místního vinařství a některé jeho poučky mají nadčasovou platnost: Doporučoval například seřezávat keře révy tak, aby rodily méně hroznů větší kvality. Naopak zakazoval šlapání hroznů bosýma nohama, aby se do vymačkaného vína nedostala lidská kůže. Byl v podstatě průkopníkem biovinařství, protože zavrhoval ve víně cizorodé přísady. Potud pravda, která vyplývá ze zápisků kanovníka Godinota, který sepsal pravidla o pěstování vína podle Parignona. Kde tedy začíná fikce? Zdá se, že jeden z pozdějších mnichů ze stejného kláštera, Dom Groussard, ve snaze pozvednout význam opatství zásluhy legendárního sklepmistra poněkud překroutil. Ve skutečnosti Perignon podobně jako většina tehdejších vinařů ještě považoval bublinky ve víně za vadu. „Na chuť“ jim přišli až pozdější pěstitelé v oblasti Champagne, které ovšem neznáme jménem. Věta o „chutnání hvězd“ se objevila teprve jako součást dobové reklamní kampaně na sklonku 19. století. Pro nás je ovšem podstatné, že nejspíš nebude pravdivá ani legenda o údajné slepotě objevitele šampaňského. Perignon totiž proslul dokonalými rozlišovacími schopnostmi a podle jediného hroznového zrnka určil, z jaké pochází vinice. Dom Groussard napsal, že Perignon dokázal ochutnávat a rozeznávat vína naslepo. Pak už nebylo daleko k fámě o nevidomém znalci a objeviteli. Až tedy uslyšíte legendu o slepém mnichovi, vězte, že se od pravdy odklonila hodně daleko. To však nic nemění na tom, že pravé šampaňské chutná skvěle a pění dodnes při těch nejslavnostnějších příležitostech. red. # Černobílé problémy Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Úloha č. 7: Stanislav Juříček (Vsetín) Bílý: Ke8, De4, Va6, Vf1, Sa5, Sh5, Pe7 (7) Černý: Ke6, Dd6, Vf3, Jh2, Pa7, b5, e5, g4 (8) Mat 2.tahem (C+) originál Asi vcelku příjemně se vám bude řešit originál vedoucího této rubriky. Černá dáma je totiž v absolutní vazbě a z více připravených her jen upozorním na 1.-Vf8 2.exf8J# s využitím vazby černé dámy a otevřením dráhy bílé věže. Rovněž na tah krále 1.-Kf6 je připraven mat 2.Dg6#, takže na vás zbývá jediné – nalézt úvodník. Úloha obsahuje jednu záměnu matu, ale o té si povíme více v komentáři k řešení v Zoře číslo 9. Řešení úlohy číslo 5 (Heyl) z května 2013: 1.0-0! [2.Vf3 gxf3 3.Dxf3#] 1.-c6 2.Db8 f4 3.Dxf4#, 1.-Sb7 2.Da2 Sxg2 3.Dxg2#, 1.-Jb7/c6 2.Dh8 Sh=libovolně 3.Dh2#. Už samotný úvodník naznačuje, že jde o velmi zdařilou trojtažku, rošáda se jen tak často nevidí. S. J. Další body za správné řešení v celoroční soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, František Skoumal z Bludova, Irena Šourková z Děčína a Kostas Zisopulos ze Dvora Králové. red. # Byli jsme v Polsku Po dvouleté přestávce se šest zrakově postižených žáků z Opavy zúčastnilo XVI. ročníku Atletických závodů v polských Owiňskach, které se konaly ve dnech 13.–15. května. Díky finanční podpoře Nadačního fondu Českého rozhlasu a opavského občanského sdružení Tandem jsme mohli reprezentovat Českou republiku v závodech, které mají již dlouholetou tradici. Mezi družstva z Polska dojeli také závodníci ze slovenské Levoče. Závody probíhaly v nově otevřeném parku na výuku prostorové orientace a relaxace, který využívají nejen zrakově postižení, ale i obyvatelé z okolí. Závody byly členěny podle kategorií a věku. Naši svěřenci závodili v hodu kriketovým míčkem, hodu koulí, skoku dalekém a běhu na 60, 600 a 1000 m. V kategorii B2 obsadila 3. místo v dvojboji (kriket a běh na 60 m) Adéla Michalčáková a v kategorii B1 získal také 3. místo v trojboji (60 m, koule a 600 m) Daniel Toráč. Vedle sportovních zážitků si žáci odvezli i krásné dojmy z prohlídek historického centra města Poznaně, tamější Palmárnie, kde se seznámili s tropickou a subtropickou flórou a faunou, z bobové dráhy v relaxačním středisku na Maltě nebo z exkurze po novém fotbalovém stadiónu, kde se hrálo EURO 2012. Neméně důležitá byla přátelská popovídání se zrakově postiženými z Polska a Slovenska. Jana Čmelíková # Sportovní hry mládeže V prvním červnovém týdnu se v Olomouci konal již 18. ročník celostátních Sportovních her zrakově postižené mládeže. Pořádala je Základní škola prof. V. Vejdovského, která se přestěhovala v minulém roce z Litovle do Olomouce. V její velké tělocvičně se uskutečnila utkání v goalballu, ve sportovních klubovnách se hrál showdown. Lehkoatletické soutěže proběhly na stadionu TJ Lokomotivy Olomouc, jen na plavání se závodníci vydali do Mohelnice, jejíž bazén vyhovuje svými rozměry plaveckým disciplínám. První celostátní sportovní hry zrakově postižených se uskutečnily v roce 1952 a od té doby se jejich pravidla podle nabývaných zkušeností postupně vyvíjela a měnila. Ve své současné podobě hry existují od roku 1995 a v jejich konání se každoročně střídají základní školy pro zrakově postižené. Speciálně pedagogické centrum Liberec do her vysílá zrakově postižené žáky integrované v běžných školách. Záštitu nad letošním 18. ročníkem sportovních her převzali Ing. Zdeněk Švec, náměstek hejtmana Olomouckého kraje, Martin Novotný, primátor města Olomouce, doc. PhDr. Zbyněk Svozil, Ph.D., děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého a Jaroslav Pata, prezident Českého svazu zrakově postižených sportovců. Ředitelem her byl PhDr. Zbyněk Janečka z FTK UP a hlavním rozhodčím Karel Čermák z Prahy. V pondělí 3. června ředitel ZŠ prof. V. Vejdovského Mgr. Jiří Müller hry zahájil a velké klání začalo. Jeho hlavním mottem byla Calderónova moudrost: „Největší vítězství je vítězství nad sebou.“ Při organizaci i v samotných soutěžích, např. jako traséři a průvodci, byli mladým sportovcům nápomocni kromě pedagogů z jednotlivých škol také studenti z katedry aplikovaných pohybových aktivit FTK UP. Vítězem letošních sportovních her zrakově postižené mládeže se stalo družstvo ZŠ z Prahy – nám. Míru, druhé místo patří týmu z Liberce a třetí příčku obsadili žáci ze ZŠ v Brně. Letos padly dva rekordy – v plavání na 50 m volný způsob v kategorii B1 se o něj postaral Martin Jozífek ze SPC Liberec časem 53,40 vteřin a v atletice v hodu kriketovým míčkem Martin Zamrazil (B2) z Prahy – nám. Míru hodem 46,64 m. Cenu Fair play získal Tomáš Mysliveček ze ZŠ J. Ježka v Praze za příkladný přístup ke sportu. Společenské setkání s diskotékou a závěrečné hodnocení proběhlo v prostorách nové školní budovy ZŠ prof. V. Vejdovského. Jana Valíčková Mirko Spurník # Žně ZTP bowlerů Bowlingová sezóna 2012–2013 se hrála podle nového soutěžního modelu. Tou zásadní změnou bylo, že i všechny čtyři kvalifikační turnaje se hrály na šest her, přičemž tři nejlepší výsledky se jednotlivým hráčům započítávaly, jak pro jejich finálovou účast, tak i do předem nahlášených dvojic a trojic. V sobotu 8. června se v Pardubicích uskutečnilo finále Mistrovství České republiky, do kterého si vybojovalo účast šest nejúspěšnějších z každé kategorie zrakového postižení. V kategorii B1 (nevidomí) si titul mistra České republiky pro rok 2013 vybojoval velmi dobrým výsledkem – 727 bodů Michal Krch z Tyflosportu. Jeho oddílový spoluhráč Štefan Čulík na druhém místě zaostal jen o 23 bodů. Na třetím místě skončil všestranný sportovec Ivo Budil ze Zory Praha se 552 body. V kategorii B2 (prakticky nevidomí) mistrovský titul náleží Jaromíru Hasalovi z Jiskry Kyjov za skvělých 1037 bodů. Stříbrný Karel Macháček dosáhl na 953 body a bronzový Roman Matouš získal 941 bod – oba Tyflosport. Šampionem v kategorii slabozrakých (B3) se stal Josef Gruncl s úctyhodným výsledkem 1098 bodů! Druhou příčku obsadila s 936 body Věra Macháčková – rovněž oba Tyflosport. Bronzovou medaili za 921 bod získal Václav Webr z Jiskry Ústí nad Orlicí-Hylváty. V soutěži dvojic zvítězilo duo Karel Macháček a Roman Matouš z Tyflosportu před další dvojicí z Tyflosportu – Michal Krch a Josef Gruncl a Pavlem Gutem s Jaromírem Hasalou z Jiskry Kyjov. V soutěži trojic prvenství vybojovalo trio Krch, Krapka a Matouš z Tyflosportu před další trojicí Tyflosportu – Čulík, Macháček a Gruncl. Na třetím místě skončila kyjovská trojice ve složení Koplík, Hasala a Hudeček. Na závěr mistrovství byli všichni medailisté ze soutěže jednotlivců nominováni do širšího reprezentačního výběru pro otevřené Mistrovství Evropy, které proběhne v posledním srpnovém týdnu v Praze. Držme našim palce! Jiří Reichel