Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 15, srpen 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Kalendárium
Přehledně
Kdo vyrobil první hodinky pro nevidomé?
SONS online - prostor přístupný všem
LIDÉ KOLEM NÁS: Vášnivý ponor do Braillova písma
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny
O čem se moc nemluví – Prázdninový splín
POVÍDKA: Eva Budzáková - O jednom nezapomenutelném stroji (Skoro pohádka)
POZVÁNKA: Vida! - zábavní vědecký park i pro nevidomé

POVÍDKA: Eva Budzáková - O jednom nezapomenutelném stroji (Skoro pohádka)

Nejdřív by bylo slušné se představit. Jsem Pichtův psací stroj, mám tedy ve svém názvu jméno jednoho chytrého chlapíka, schopného něco vynalézt. Nejsem žárovka, a přesto přináším světlo. Nejsem tužka, běžný psací stroj nebo dokonce počítač, ale umím uložit na papír všemožné myšlenky, dokonce i noty.
V šedesátých letech minulého století jsem se ocitl u milého českého učitele hudby. Hodný pán, a věnoval se mi. Psal básně i články pro slepecké časopisy. Hlavně ale spoustu not. Diktovala mu buď manželka, majitelka měkkého hlasu, nebo některý z kolegů. Někdy zaznamenával melodie, které mu zněly v hlavě, aby se postupně měnily v drobné skladbičky pro žáky nebo jen tak pro radost.
Moje psaní nacházelo své místo i na obalech gramofonových desek nebo knížek, zkrátka pomáhal jsem mu k samostatnosti. Přišla návštěva, chtěl se pochlubit novou nahrávkou známé symfonie – sáhl a viděl. Myslím, že jsem těm „svým“ lidem přinášel kousek zraku.
Onen pan učitel mne jednoho dne daroval mladičké dívce. Začala pracovat u telefonu a honem potřebovala na něčem psát. Spěchalo to, nové stroje zrovna nebyly na skladě. Mrzelo mne, že odcházím ze světa not a že mne ten můj psavý kamarád tak lehce daroval. Prý mne ta slečna nemusí ani vracet. On už má nový stroj. Tak se mým domovem stala malá místnost s telefonní ústřednou. Slečna objednávala hovory, zapisovala kam kdo volal a pak vše přepisovala na mého důležitě se tvářícího kolegu, běžný psací stroj. Kolem ústředny bylo veselo. Slečna stále někam volala, ráda se smála. Když bylo méně hovorů, psala po kouskách dopisy kamarádkám. Začal za ní chodit jeden kolega. Napřed spíš služebně, ale pak se stavoval čím dál častěji, přišel si i pro první pusu, ale to prozrazuji až teď. Ona mu ukázala, samozřejmě by to nešlo beze mne, tajemství bodového písma. Ten hoch trochu špatně chodil, a když odjel do lázní, každý den jsem pro něj rád napsal milostné psaníčko. Pak se zas vrátil s radostnou zprávou, že v těch lázních čeká práce pro oba. Je tam tak krásně a naděje na slušný byt. Nejím svatební koláčky, ty přinesli spolupracovníkům. Já jsem jí jednou přes noc napsal pěkné blahopřání. Přišla naposled do práce, sáhla na mne. Zasunutý papír a na něm pár docela hezkých vět. Tak šla poděkovat děvčatům z vedlejší kanceláře. „My jsme to nebyly,“ smály se neposedné holky, „nejspíš ti napsal sám.“ No, kdysi mnou proběhla věta, že příběh nemusí být úplně pravdivý, ale podstatné je, co obsahuje, čím oslovuje. Asi to dost říká o někom, kdo měl tu dívčinu tajně rád. Já, nebo někdo jiný se s ní nerad loučil?

TA dívka měla dávno nový stroj. Neřekla mi o něm, ale pochlubila se kamarádkám. Ovšem u ústředny jsem se jí hodil já. Držím pevně na dřevěné podložce. Byl jsem ještě z těch starých dobrých Pichtových strojů. Ty novější sice na gumové destičce pěkně sedí, ale sem tam to klouže, na mně se zkrátka skvěle psalo, tak jsem s ní v práci zůstal. Teď ale odejde, co se mnou bude?
Řešení se našlo. Hodil jsem se jistému masérovi, bodrému staršímu muži. Byl to nejspíš příbuzný jedné ze slečen ve vedlejší kanceláři. Ten pán na mně psal zase informace o pacientech. Brzy šel do důchodu, tak vznikaly nekonečné stránky jeho životopisu, ten pak diktoval ženě nebo dceři. Zkrátka psal a psal, sem tam mne nechal opravit.
To už začala vládnout moderní technika, i onen milý starší pán měl nejdřív malý, pak i pořádný stolní počítač. Sloužil jsem mu, myslím, dobře, ani mezi skvělými technickými pomůckami na mne nezapomněl. Plno věcí je mnou označeno, v poličce leží spousta stránek těch pamětí i dopisy v esperantu.
A co ten chlapík, o němž jsem začal? Pan Oskar Picht žil v letech 1881 až 1945 v Německu. Našeho pradědečka, nebo jak bych to řekl, vynalezl v roce 1899, za dva roky si ho dal patentovat. My Pichťáky, jak se nám správně nemá říkat, si pomocí telepichtie občas povídáme. Tohle vše a ještě víc ví kamarád z brněnského Technického muzea, které hostí slepecké oddělení. Leží tam a je mu smutno, ale ne zas tak docela, občas si ho někdo prohlédne a on je pyšný. Onen pan Picht učil skoro celý život nevidomé. Děti i válečné slepce. Natočil první film o životě nevidomých, i o nich přednášel v rozhlase. I tenkrát už v Německu vytvořil slepecké muzeum. Vynálezů podobných strojů bylo moc, ale Picht měl nejlepší nápad.
Pan učitel Smýkal, brněnský slepecký muzejník, nevím, jak jeho zájem lépe nazvat, i o Oskaru Pichtovi psal ve svém Tyflopedickém lexikonu.
A čím bych skončil? Pořád ještě píši, ale mám už svoje léta. Když mne opustil ten milý masér, darovala mne jeho dcera rodině jednoho nevidomého chlapce. Nejdřív si mne moc nevšímal, pro něho už byly všelijaké pomůcky, chytřejší než já, naprostá samozřejmost. Ale pak přišel na to, že na mých papírech může vytvářet různé obrázky, tak si se mnou spíš hraje. A maminka, která se naučila body, mu sem tam napíše vzkaz. Nedávno za ním přišli dva kamarádi. Ukázal jim slepeckou abecedu, podle ní si psali všelijaké hlouposti. Nakonec jsem jel i na letní tábor. Body posloužily jako tajné písmo při nočním hledání pokladu.
Jsem zkrátka spokojený, protože mám naději, že na Braillovo písmo se zcela nezapomene.
A co bych vzkázal těm, pro něž jsme my zastaralé muzejní exponáty spíš legrační?
Vidící člověk se dlouho učí psát. Musí vykroužit každý tvar písmene, aby vzniklo to, čemu se říká krasopis. Ale vytvořil si psací stroje, počítačové klávesnice, tiskárny. Přesto však obdivuje staré rukopisy. Nevidící mají svou šestibodovou soustavu, působící spíš jednotvárně, někomu připomínající rozsypaný čaj, jinému macesy. Ale co vše díky ní mohlo být napsáno i přečteno. I můj první majitel, učitel hudby, sem tam o prázdninách opsal nějakou pěknou poezii pro knihovnu. A vím, že možnost si přivydělat nebyla jediný důvod.
Braillské řádky i tiskárny nás, staré dobré „Pichťáky“, sice nahradily, ale mám jediné přání. Pište si, prosím vás, na čem chcete, jenom bodové písmo neopouštějte!

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 15, srpen 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Kdo vyrobil první hodinky pro nevidomé?
SONS online - prostor přístupný všem
LIDÉ KOLEM NÁS
Vášnivý ponor do Braillova písma
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny
O čem se moc nemluví – Prázdninový splín
POVÍDKA
Eva Budzáková
O jednom nezapomenutelném stroji
POZVÁNKA
Vida! - zábavní vědecký park i pro nevidomé

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.