Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 21 Listopad 2013

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


Žijete autonomní život?
Nevšední dar
Finále soutěže ve čtení a psaní
Český lékař v Malawi
Hmyzí oči
Superčipy budoucnosti
Co rozeznají prsty
Což takhle dát si komentovaný film
Nevidomý konstábl na stopě
Wonder zpíval proti chudobě
Dva nevidomí jazzoví pianisté
Van Goghovy reliéfy
Patronka nevidomých
Sláva správným tvarům
Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)
Inzerce


Žijete autonomní život?


„Jste připraven na vše?“ ptalo se mne telefonní sluchátko hlasem mé známé badatelky.
„No jak na co, zkuste to,“ odpověděl jsem rádoby šalamounsky.
„Dobře. Žijete autonomní život?“ zazněla otázka.
„Cože?“ vyšlo ze mne.
„No autonomní život, samostatný, podle svého,“ zaznívalo upřesnění.
„No úplně autonomní život nežije nikdo z lidí, teda pokud nežije sám na pustém ostrově a vlastně ani ten ne…“ získával jsem čas na toto komplikované téma.
A přišly ještě další otázky: „A jak se vám vlastně se slepotou žije, jaké je to žít jako nevidomý autonomní život? S čím se musíte potýkat?“
Nebo tak nějak ty otázky zněly. Přiměly mne k zamyšlení a psaní, třeba pro další zvídavé vidící i jako výzvu pro jiné nevidomé. Tak vznikl dlouhý text, který jsem zkrátil pro Zoru, celý je na stránkách www.okamzik.cz.

Nejprve jsem zjistil, že řecké slovo „autonomos“ znamená řídící se vlastními zákony, tedy samosprávný nebo samostatný, v našem případě by se dalo říct řídící se vlastními zákony bez ohledu na zrakové postižení, jakoby vůbec nebylo. Žiju tedy autonomní život? Mohu beze zraku činit svobodná rozhodnutí o svém životě, aniž bych musel na zrakový handicap dbát?

Jak tedy zrakový problém zasahoval do mého života? Co si pamatuju z dob, kdy ještě nebyla slepota ani zdaleka na obzoru?
Jeden z mých nejrannějších zážitků se skutečně týká zrakového handicapu. Ve školce jsem běžel temnou chodbou a nezpozoroval jsem schodiště dolů, takže jsem najednou padal kamsi do neznáma a dopadl na pěkně tvrdou dlažbu.
Ze školy si vzpomínám na spolužáka, který pochopil, že nevidím text na tabuli, a pro zábavu mi napověděl jakýsi nesmysl, který vytočil k nepříčetnosti učitele domnívajícího se, že si z něj dělám legraci.
Rodiče ani netušili, že při cestě ze školy za tmy se řídím jen hlasy spolužáků a světly pouličních lamp, protože po setmění kromě zdrojů světla jinak téměř nic nevidím.
Kolik zakopnutí, nedorozumění, menších či větších pádů to bylo a proč to připomínám? Tyto epizody různě zasahovaly do mého života, do jisté míry mne vyčleňovali z kolektivu vrstevníků, ale možná mne přiměly přemýšlet o životě dříve, než je na konci dětství obvyklé. A tak v době, kdy většina mých spolužáků sbírala vojenské odznáčky, já jsem začínal číst vážnou literaturu a poslouchat hudbu a jsem za to dodnes rád.
Pak přišla léta středoškolská. Odešel jsem do speciální školy v Praze. Dostal jsem se z konzervativního prostředí malého města do Prahy. Bylo to dobře nebo špatně? Co mi handicap přinesl?
Lákala mě literatura a hudba – a kde jí bylo víc? Dospíval jsem a tady jsem potkal svou životní partnerku. Našel jsem tu práci, což bych jako zrakově postižený v malém rodném městě zřejmě nenašel. A dokonce jsem do své práce „zabudoval“ i svůj handicap založením občanského sdružení, které poskytuje služby nevidomým. To by se na malém městě asi v takové míře nepodařilo už proto, že by tam nebyly ty stovky klientů, kterým poskytujeme služby.
Ale handicap také velmi nepříjemně „bral“. Třeba když jsem v dávné minulosti kvůli slábnoucímu zraku přišel o práci a soudruzi z národního výboru mi řekli, že jako invalida mám sedět doma. Naštěstí se díky přátelům práce našla – vyráběl jsem doma kolíčky na prádlo, strkal obaly na čokoládové bonbony mezi čtyři hřebíky na prkýnku a dělal z nich úhledné balíčky.
Nic moc, ale pak si na mne vzpomněl nevidomý doktor Šarbach, a já jsem se ocitnul v prostředí zrakově postižených lidí, ve kterém po několika letech vzešel nápad založit ono výše uvedené sdružení. To už třináctý rok plně náleží do mé životní dráhy.
Dalo by se říct, že sdružení Okamžik je výsledkem mé autonomie a autonomie dalších několika lidí a že mne Okamžik přiměl k mnoha autonomním krokům, o nichž jsem předem neměl ani tušení a z nichž bych si i leckteré rád odpustil.
Jak to tedy s autonomií bylo? Kdybych postupně neztrácel zrak a nakonec neoslepl, měl bych asi poskládány svoje životní hodnoty jinak a řídil bych se možná jinými vnitřními zákony. Dá se říct, že kdyby mi handicap nenastavil do cesty různá omezení, nebo jak se dnes moderně říká, kdyby pro mne nepřipravil různé výzvy, fungoval bych asi jinak. Totiž „já“ by byl někdo docela jiný.
Pokud bychom ale chtěli srovnat míru samostatného rozhodování „s handicapem“ a „bez něj“, pak by otázka měla znít, jak by se mi rozhodovalo o mém životě, kdyby do něj nevstoupil handicap. Jaké by to bylo, kdybych postupně neztrácel a nakonec úplně neztratil zrak? Po revoluci bych asi chtěl být knihkupcem či antikvářem, doma jsem měl přes pět tisíc knih včetně vzácných exemplářů, stačilo jen pronajmout si malý krámek a začít prodávat. Dnes ale většina antikvářů zkrachovala nebo jen přežívá krizi této komodity. „Komodita nevidomých a slabozrakých“ nezaniká, a proto mám práce stále víc než dost.
Někdo by se mohl tedy domnívat, že jsem rád nevidomý. Kdepak, kdyby to šlo, tak bych slepotu ze svého života přímo vykopl! Nepatřím k těm nevidomým, kteří říkají, že už by ani vidět nechtěli. To já bych teda chtěl, možná proto, že jsem viděl, a tedy moc dobře vím, co nevidím.
Tak jak to je, žiju ten „autonomní život“? Myslím, že docela ano a přitom moc ne, a zároveň si uvědomuju, jak moc to nejde nejen kvůli handicapu, ale také obecně bez ohledu na něj.
A ještě k dalším otázkám – jak se mi se slepotou žije? Jaké překážky musím překonávat?
Žije se mi docela dobře. Jsem asi docela spokojený člověk. Ale stejně tak mohu s klidným svědomím napsat, že mě ta slepota stále víc otravuje. Nebaví mě pořád zkoumat okolí rukama, něco nahmatávat, bystřit sluch na ulici, kde se co na mne žene. Někdy mne unavuje i dobrá vůle vidících vkládat mi něco do ruky se slovy, že si to mám prohlédnout. A já (pokud to neodmítnu) prohlížím, namáhám představivost, a často z toho nic nemám, buď to nepoznám a nebo taky poznám, ale je mi to jedno, třeba mi to ani není hmatově příjemné a nebo mě to nezajímá.
Netěší mne neustálé seznamování se s novými prostředími, kde si musím pamatovat kdejaký přihlouplý turniket či jinou banalitu, které si vidící člověk ani nevšimne, natož aby si ji ukládal do paměti. A kolik energie bych ušetřil, kdybych mohl přepnout náhradní smysly na minimální zatížení, kdybych nemusel bombardovat paměť dotazy na trasy pohybu nebo rozmístění předmětů, kdybych nemusel zapínat vizuální představivost, kterou vidící nepotřebuje, protože nemá důvod si představovat to, co prostě a bez námahy vidí, kdybych mohl své mysli odlehčit od neustálého rozhodování na základě zlomkových informací?!
No to je nějakých stížností, až jsem se sám lekl! Domnívám se, že mne známí vnímají jako spíše veselého a pozitivního člověka, a teď tohle. Jenže tento text píšu především pro vidící, aby alespoň trochu tušili, v čem je život nevidomého odlišný od jejich.
Ne, nejsem utrápený tragik. Zažívám jiné radosti, o kterých bych jako vidící možná neměl ani tušení. Je to jen věc životního příběhu. Kdybych neoslepl, nejspíše bych se nestal pravidelným návštěvníkem pražského Rudolfina, nevyslechl bych více než dvě stovky koncertů klasické hudby, neobjevil bych potěšení z této oblasti lidského snažení. Nepoznal bych například šestnáct pozoruhodných symfonií Allana Petterssona. Kdo ho zná? Řekl bych, že devadesát devět procent čtenářů ne. Ani já bych ho neznal, nebýt právě životního příběhu, do kterého plně přináleží slepota. No a ten mimochodem po celý život velmi vážně nemocný Pettersson se mi moc líbí… Někdo je nadšený, když vystoupí na vrchol hory a rozhlíží se, já jsem nadšený, když vystoupím do sfér úžasné symfonie a rozhlížím se v ní. Tam se mnoho lidí nedostane, tak jako se já nedostanu na vrchol hory.
Takže život se slepotou je v podstatě stejný, jako by byl bez ní? To určitě ne. Když mi někdo vidící říká, „všichni máme své problémy,“ tak s oblibou říkávám, „tak, tak, máte pravdu, i my máme problémy jako druzí – a k nim máme navíc ještě tu slepotu“.
A nedá se tedy naopak říct, že slepota je svého druhu dar? Ne, pěkně děkuji, ačkoliv jsem potkal v životě věřící, kteří o takovéto dary prosili s myšlenkou na spásnou roli utrpení. Ale já netrpím, jen žiju se slepotou.
Ale někdy se slepota jako zvláštní dar prezentuje. To když se nevidomým automaticky připisují zvláštní schopnosti, jako je absolutní sluch, všezvládající šikovnost, naprostá morálnost nebo třeba nadlidské hrdinství. A někteří nevidomí to rádi přiživují, neboť jejich handicap jim bez námahy přičaruje různé výhody, nebo alespoň pozornost okolí. A některým vidícím se tohle také hodí, jelikož je to zbavuje povinnosti být solidární, když ti úžasní nevidomí jsou přece tak schopní, že už vlastně nic nepotřebují.
A jaké překážky musím jako nevidomý překonávat? Určitě je jich dost třeba na ulici, a nalézám jich dost i v sobě, ale ty si ponechám pro sebe.
Ale přece jen něco uvedu. Tak například odmítání pomoci, když ji nepotřebuju, nebo když mě dokonce obtěžuje. Třeba takový „spravedlivě rozhněvaný“ moralista, který se v tramvaji pustí do napravování mladíka, který mi neuvolní místo, o něž nestojím. Moralista zvedá hlas, mladík podrážděně přilévá olej do ohně – a já se snažím od všeho distancovat. Ale to je celkem banalita. Méně dramatické, ale o to složitější, může být křížení rolí, když mám využít pomoc někoho, s kým nemám zrovna jednoznačně pozitivní vztah. To může být v rodině, v práci, na úřadě a kdo ví, kde ještě.
A nejtěžší je to s nejbližšími. Leckterý bližní se za nevidomého v rodině stydí, jiný neví, co s tím, a handicapovaný ve složité spleti vyvíjejících se vztahů možná také ne. Za svou profesní dráhu jsem naučil stovky vidících správnému vedení nevidomého, v původní a širší rodině jsem to nenaučil vlastně nikoho. Nějak to nešlo a nemá smysl dnes rozplétat, proč.
A co nejbližší, tedy manželka? Kolik času a energie mi věnuje? Už ani nechci jet k mému oblíbenému živlu, k moři, protože moje dovolená v neznámém prostředí je docela náročná práce pro vidící partnerku. Po návratu jsem vždycky říkával: „Teď by sis měla vzít pár dnů dovolené ty, jen to moře už tu není.“
O těchto věcech se moc nepíše, ačkoliv tu poslední kdysi pojmenoval jiný nevidomý jako „skrytou asistenci“. A těch skrytých asistencí jsem za dvacet let práce v prostředí nevidomých viděl přece jen poněkud víc, než by se mohlo zdát. V několika případech by se dalo mluvit spíše o „vykořisťování vidícího partnera nevidomým partnerem“ nebo o „dětské práci“. Ale to vykořisťování jsem viděl i naopak – „vykořisťování nevidomého vidícím“, kterému handicapovaný vlastně sloužil jako oběť potřeby ovládat druhého člověka.
Tak jak to s tou autonomií vidím? Zhodnotit, do jaké míry žiju autonomní život – to je možná totéž, jako chtít po řidiči, který jezdí celý život v osobním automobilu, aby zhodnotil, jak se mu jezdilo v náklaďáku, nebo naopak. Prostě – zrakový handicap byl zabudován do mého volantu a dalších ovládacích prvků na pultu řidiče. Do jaké míry jsem tím řidičem byl já, neboli do jaké míry jsem byl autonomní, to neumím změřit a pochybuji, že to někdo změřit dovede.
Handicap naprosto určitě v mnoha směrech mou autonomii omezil. Na druhé straně jsem si bez ohledu na handicap (nebo dokonce „ve spolupráci s ním“) prosadil ve svém životě mnoho autonomie, kterou nemají jiní lidé – ať vidí, či nevidí. Je to ale jen moje autonomie, mnou vnímaná a prožívaná a pro mne důležitá, tatáž autonomie nemusí být pro jiné vůbec důležitá nebo pochopitelná.
A jestli se cítím autonomní, jestli pocit autonomie prožívám? Určitě někdy prožívám nesnesitelnou neautonomii, třeba když se nemohu bez cizí pomoci někam dostat. Na druhé straně – proč bych pociťoval jakoukoliv neautonomii, když poslouchám mou oblíbenou hudbu? To cítím velkou svobodu a s ní asi souvisí autonomie, i když o ní zrovna vůbec nepřemýšlím.
Život mě učí brát věci tak, jak jsou. Žít tady a teď a netrápit se tím, co bylo nebo bude, jelikož v přítomném okamžiku většinou o slepotě ani nevím.
A jestli jde změřit, jak jsem na tom ve srovnání s vidícími lidmi, zda moje míra samostatnosti v rozhodování o mých záležitostech je větší či menší, než je tomu řekněme u průměrného vidícího člověka? To tedy nevím. A pokud někdo ví, ať napoví. Rád si to přečtu.
Milé telefonní badatelce-tazatelce děkuji za nelehké inspirativní otázky. Přiměly mne k přemýšlení i psaní. A třeba na ně odpoví ještě někdo jiný.

P. S. aneb malé dovysvětlení
Mohlo by se zdát, že jsem si badatelku čili tazatelku v textu vymyslel. Ve skutečnosti článek vznikl na základě otázek speciálního pedagoga, který odpovědi potřeboval do své práce o životě lidí s handicapem. Když jsem ale dotyčnému pedagogovi článek poslal, upozornil mne s úsměvem, že původní otázka nezněla „žijete autonomní život?“ ale „jestli jsem autonomní nebo jestli se cítím autonomní“ a že jsem význam otázek tedy posunul. Tak jsem text trochu upravil, tazatele ukryl do anonymity a text vypustil do světa. Snad to nebyla marná námaha.

Mirek Michálek


Obsah

Žijete autonomní život?
Nevšední dar
Finále soutěže ve čtení a psaní
Český lékař v Malawi
Hmyzí oči
Superčipy budoucnosti
Co rozeznají prsty
Což takhle dát si komentovaný film
Nevidomý konstábl na stopě
Wonder zpíval proti chudobě
Dva nevidomí jazzoví pianisté
Van Goghovy reliéfy
Patronka nevidomých
Sláva správným tvarům
Černobílé problémy - Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)
Inzerce


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 97 Číslo 21 Listopad 2013
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Mgr. Taťána Králová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč
Obsah:
Žijete autonomní život?
Nevšední dar
Finále soutěže ve čtení a psaní
Český lékař v Malawi
Hmyzí oči
Superčipy budoucnosti
Co rozeznají prsty
Což takhle dát si komentovaný film
Nevidomý konstábl na stopě
Wonder zpíval proti chudobě
Dva nevidomí jazzoví pianisté
Van Goghovy reliéfy
Patronka nevidomých
Sláva správným tvarům
Černobílé problémy
Inzerce



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR