Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 24 prosinec 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči (12)
Petice proti zařazení uživatelů Ústavu sociální péče
Chtěl být popelářem
Koho potkáváme (12): Zdeněk Eberle
Proč se přestěhoval
Čeští abilympionici v korejském Soulu
V úloze krotitelky
Dokázali řídit auto
Nevidomí, učte se řídit!
Klobouk dolů
Pozvání na Dědinu
Dárek z redakce

Koho potkáváme (12): Zdeněk Eberle

Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, slovem
nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš
obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré
vzpomenout si na ně hlavně v okamžiku, kdy něco ztrácíš.
V polovině minulého století, a ještě dost často dlouho za tou
polovinou, se stávalo, že mnozí faráři museli změnit povolání
a v důsledku politického dusna byli orientováni na profese
technické, dělnické i vězeňské. Povolání Zdeňka Eberleho se
ubíralo opačným směrem. Jeho původní profesí je výpravčí na
železnici. Konec devadesátých let minulého století mu otevřel
naprosto novou profesi. Dokonce několik profesí. Ačkoliv o sobě
nerad vypráví, udělal pro časopis ZORU exkluzivní výjimku. A tak
ho tady máme:
"Vyrostl jsem v bohabojné rodině, totáč netotáč, naši poctivě
chodili celou dobu do církve a nás, tři kluky, brali s sebou. Pro
mě je tedy víra něco tak samozřejmého jako to, že mám kůži na
těle. Jednou takhle v Plzni potkám Zajíce - tedy svého
dlouholetého kamaráda, faráře Evangelické církve metodistické
Daniela Zajíce. Slovo dalo slovo a nakonec z toho vyšla nabídka
dělat v jeho farnosti "dívku pro všechno". Hodně prý spoléhá na
můj organizační talent a schopnost poradit si s příruční
pokladnou (byl jsem totiž pokladníkem ROH na železnici - úsměv).
Byl to pro mne šok. Dceru už jsme sice měli z domova pryč, ale
zbýval syn na vysoké, a taky manželka Daniela, které bych měl být
oporou. Dodnes žasnu, jak statečně moje rodina nesla, že přijdu
o většinu výdělku, režijní jízdenky a hlavně profesi, která mne
odjakživa hodně bavila. Tak trochu jsem i doufal, že budou proti,
ale nebyli.
Tak jsem nejen z gruntu změnil profesi, ale i církev, kam jsem
čtyřicet let patřil. Nikdy před tím a nikdy potom v mém životě
k tak dramatickým změnám nedošlo."

Jste vybaven zvučným barytonem, příjemnou dikcí a srozumitelnou
výslovností. Je to dostačující kvalifikace pro kazatele, kterým
jste se později stal?
"Je pravda, že je mi rozumět i z poslední řady, ale to by asi
nestačilo. Po odchodu Daniela Zajíce do jiných krajin jsem musel
ještě něco vystudovat, abych to kazatelské řemeslo dělal co
nejlépe. Už mi sice bylo přes čtyřicet, ale na vzdělání člověk
není nikdy dost starý," pochvaluje si pan farář.

Jste jedním z nejvyhledávanějších speakrů zvukové knihovny při
Středisku zrakově postižených Diakonie. Co vás to napadlo?
"Ono to nenapadlo mě, ale jistého křesťanského učitele z Německa.
Jmenuje se Wolfgang Hugle a žije v Kostnici. Vzal si kdysi, ještě
před sametkou, do hlavy, že bude povzbuzovat český a slovenský
lid. Když jsem ho potkal, objížděl zrovna západní Čechy
s videoprogramem o výjimečných osobnostech jako byl Komenský, Hus
a další. Požádal mne tehdy o simultánní překlad svého programu,
a pak jsme ten český komentář nahráli na kazety."

Napadlo vás už tehdy načítat knihy pro nevidomé?
"Měli jsme ve sboru postupně několik lidí s těžkými vadami zraku.
Věděl jsem tedy, do čeho jdu, když jsem potkal Janu Červeňákovou,
ředitelku Střediska zrakově postižených. Zrovna hledala
načitatele zvukových knih. Po té zkušenosti s bratrem Huglem jsem
se jím stal."

Pane faráři, vy všechno říkáte s takovou radostí, až
s uspokojením. Vždycky jakoby náhodou potkáte člověka, který vám
nabídne něco naprosto mimořádného, a vy do toho jdete, aniž jste
před tím něco takového plánoval. Myslíte, že i s tímhle
rozhodováním má vaše víra něco společného?
"Jsem o tom přesvědčen. Myslím, že víra mi umožňuje být ve
správný čas ve správné službě a nermoutit se nějakými vnitřními
rozpory. Ty knihy načítám moc rád. Nikdy jsem nebyl pilný čtenář,
ale rád jsem mluvené slovo poslouchal. Teď, když sám načítám,
jsem jemně přinucen knihy číst, což je užitečné, a zároveň je to
hodně dobrá služba pro ty, kteří sami číst nemohou."

Kolik titulů jste načetl?
"To vážně nevím, ale zkuste se zeptat paní Červeňákové. Ona
i knihy vybírá, speakři se na výběru podílí jen mimořádně."

Jedna z mých nejoblíbenějšíchknih, které jsem si půjčila pro
oddechový čas dovolené - vlastně několika dovolených - je deset
půvabných knížek od Jan Karonové. První se jmenuje "U nás
v Mitfordu". Pojednává o osudech lidí z malého městečka v Severní
Karolině. Hlavním hrdinou všech těch knih je farář. Spolu se
sousedy i se svým psem Barnabášem zažije spoustu legrace,
nádherných, ale i vážných a dramatických chvil. Nestává se vám,
že si vás posluchači ztotožňují s farářem Kavanaghem?
"Jednou jsme v našem evangelickém sboru hostili asi 35 zrakově
postižených, kteří mne z těch načtených knížek identifikovali.
Měl jsem pro ně snad i biblickou přednášku. Otázky, které se
týkaly mého ztotožnění s mitfordským farářem byly nejčastější."

Chcete se svému literárnímu hrdinovi podobat? V čem je vám
modelem?
Tak tohle ví plzeňský farář naprosto přesně: "Docela mne
fascinuje, jak reálně je tam vyobrazena psychika člověka, který
se téměř v šedesáti letech rozhoduje, zda poprvé v životě vstoupí
do manželství. Je velmi svědomitý, rozhoduje se s ohledem na
všemožné lidské zádrhele, ale především s ohledem na Boží vůli.
Svědomitý je třeba i v přípravě kázání, nemusí - jako já - koukat
na kazatelně každou chvíli do papíru.
Já jsem naopak papírový typ, dělám sice, že kázání nečtu, ale
kdybych ho neměl před sebou, asi bych prožíval nějaký vnitřní
chaos. Farář s Mitfordu měl v hlavě všechno uspořádané a jeho
kázání jsou čerstvá a spontánní. Aspoň tak se mi to z té knihy
jeví. Ale nemyslete si, já to taky neflákám, kázání si připravuji
každý týden nové, ale kvalit faráře Kavanagha zatím nedosahuji.
Nicméně, mnohé jeho činy potvrzují, že ani já si nevedu tak
špatně," spokojeně se tváří Zdeněk Eberle.

V knize je několik scének, kdy nalezený pes nefunguje na
standardní příkazy, ale když slyší biblický citát, okamžitě
přestane zlobit a se zaujetím naslouchá. Moc jsem se tomu pokaždé
smála. Čtete ta místa s patosem, který působí velmi humorně
a přitom nic nezesměšňujete. Nepohoršuje vás okolnost, že zatímco
lidé na bibli vždycky neslyší, tak pes s apoštolským jménem
Barnabáš se chová jako aktivní posluchač?
"Vůbec mě to nepohoršuje, proto to také rád načítám. Uvědomuji si
ale často, že lidé v církvi postrádají smysl pro humor. Pán Bůh
ovšem smysl pro humor má, o tom jsem se nesčetněkrát přesvědčil.
Kdyby bylo mezi křesťanstvem víc humoru, mnohé věci by se řešily
moudřeji a radostněji než tomu bývá."

Váš knižní přítel chodí každý den do bufetu - tedy aspoň dokud je
svobodný - a tam se baví se všelijakými týpky. Je vám i v tomhle
příkladem?
Pan farář Eberle se zamýšlí a pak pomalu vrtí hlavou:
"Nemyslím. Já jsem vyrostl takříkajíc ve skleníku, můj otec byl
totiž zahradník (úsměv), byl jsem láskyplně, ale dost přísně
vychováván. Tak se stalo, že jsem se nikdy nenaučil komunikovat
u piva nebo u mariáše. Upřímně říkám, že mi tahle komunikace
trochu chybí. Často bych se k některým lidem mohl více civilně
přiblížit, ale na některé věci je už asi pozdě. Profese
restauračního sluhy Božího mi moc nejde. Nicméně třeba to, jak
farář v Mitfordu pomáhá potřebným lidem, to je pro mne jasná
výzva, na kterou podle svých možností odpovídám."

Jak jste se dostal do Křesťanského vysílání Rádia Plzeň?
"Potkal jsem v Plzni redaktora Petra Vaďuru a ten mne do vysílání
občas pozval. Jako host jsem si to hodně užíval, zvlášť když jsem
musel v sobotu brzy vstávat. Považoval jsem ale za výsadu, že
mohu mluvit k úplně obyčejným lidem, od kterých jsem dostával
i dobré zpětné vazby, třeba když jsem potkal bývalé kolegy ze
železnice."

Blíží se Vánoce. Kde vás můžeme potkat?
Zdeněk Eberle zalistuje v diáři: "Tak to máme adventní akce pro
děti i dospělé, štědrovečerní půlnoční bohoslužba.... A také na
Štědrý den budeme zřejmě venku hrát novou vánoční hru. Ta loňská
se moc líbila, a tak máme pro letošní Vánoce další."

O čem to bude? ptám se nedočkavě.
"To vám samozřejmě neprozradím, ale zvu vás na představení.
Loňská hra byla taková fikce, jak čtrnáctiletý Ježíš se přesune
v čase a objevuje, jak lidi slaví Vánoce. Má sice spoustu peněz,
za které nakoupí dárky svým přátelům, ale ví, že ty dárky nejsou
to hlavní. Pro něho je nejdůležitější najít někoho, kdo by s ním
oslavil jeho narozeniny. A to byste se divila, jak je to složité.
Lidi mu nabízejí peníze, očekávají, že poleze po oknech a bude
něco dávat do punčoch nebo ho posílají někam, kde se rozdává
polévka.
Nakonec se ho ujme malý kluk, který je přesvědčen, že rodičům
nebude vadit, když si na Štědrý den přivede kamaráda. Prostě, je
to takový moderní zázrak, potkat Krista a slavit s ním narozky,"
přemítá nahlas můj hostitel a nenápadně kouká na čas ve svém
mobilu. Tak jsem se s kazatelem, farářem, režisérem i speakrem
rozloučila.

Čtenářům časopisu ZORA přejeme krásné Vánoce, a aby v roce 2012
potkávali jen dobré lidi!
Jaroslava Novotná

Poznámka jako dárek

Knihy, o kterých byla řeč, a samozřejmě i spoustu dalších můžete
obdržet na adrese: http://szp.diakoniecce.cz
Zdeněk Eberle načítá pro SZP Diakonie ČCe již 11. rok. Za tu dobu
načetl 60 titulů. Za zmínku stojí samozřejmě 9 dílů příběhů
z Mitfordu od Jan Karonové, několik románů od Chaim Potoka
(Vyvolení, Slib, Brány listopadu), Viktora Fischla (Trojpovídka
o dluzích, Kuropění, Zátiší s houpacím koněm), cestopisy pátera
Františka Lízny: Šel jsem však vytrvale a Musím jít dál,
povídkové knížky Eduarda Martina: Kniha radosti, Andělské dopisy,
Andělé nás neopouštějí, Rozhovory s dědečkem - hercem Radovanem
Lukavským či krátké úvahy křesťanského psychologa Jaro
Křivohlavého (O šťastném manželství a O vděčnosti). Na třech
posledně zmiňovaných s ním spolupracovala i jeho žena Daniela.

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 24 prosinec 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.