Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 24 prosinec 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # O b s a h : Již 2O let nezavíráme oči (12) Petice proti zařazení uživatelů ÚSP pro ZP v Brně Chrlicích do transformačního procesu a transformace Chtěl být popelářem Koho potkáváme (12): Zdeněk Eberle Proč se přestěhoval Čeští abilympionici v korejském Soulu V úloze krotitelky Dokázali řídit auto Nevidomí, učte se řídit! Klobouk dolů Pozvání na Dědinu Dárek z redakce # Již 20 let nezavíráme oči (12) Díl poslední Dvanáct bylo apoštolů, dvanáct středisek má Tyfloservis, dvanáct je měsíců v roce a dvanáct také čísel černotiskové ZORY. Jsme na konci našeho dvanáctidílného seriálu a přiznám, že nebylo snadné při běžném provozu najít čas i energii a pravidelně do redakce zasílat článek. Tvůrci nekonečných seriálů musí být dozajista speciálně disponováni, aby to vše zvládli. Tenhle díl je kaleidoskopem bilancování a přání do budoucna a nezapře, že je prosincový, kdy je možné zaslechnout andělské zvonění nebo čertův řetěz, kdy se kolem kupí hromádky mikulášských a vánočních dárků a kdy se vesele loučíme se starým rokem a ještě veseleji vítáme ten nový. Nejprve několik čísel. Vzato celostátně, naše služby využívá v průměru asi 2 500 různých klientů ročně. Za dvacet let existence projektu to tedy bylo přibližně 50 000 lidí. Velkou většinu z toho činily kratší, spíše jednorázové návštěvy slabozrakých lidí, týkající se výběru vhodných optických pomůcek. Těch bývá asi 2 350 ročně. Dalších jednorázových setkání, zaměřených např. na nácvik chůze po nové trase nebo používání nových spotřebičů v kuchyni, bývá kolem 3 300. Pro zajímavost uvádíme průměrné počty větších individuálních kurzů v posledních letech: Prostorová orientace a samostatný pohyb - 160 Braillovo bodové písmo - 45 Sebeobsluha - více než 60 Psaní na klávesnici počítače - 150 Nácvik vlastnoručního podpisu - 15 V rámci bilancování můžeme ještě zmínit poradenství při odstraňování bariér v prostředí, především interiérů. Ročně obnáší okolo 75 konzultací. Co se týče pozitivního ovlivňování veřejnosti ve směru porozumění životní situaci lidí se zrakovým postižením nebo zvýšení její informovanosti o možnostech a způsobech kontaktu s nevidomými a slabozrakými, můžeme vykázat asi 800 hodin přednášek a praktických ukázek ročně. Posluchači bývají především studenti a pracovníci sociálních služeb. Přednášet je samo o sobě hezké, ale bylo by to k ničemu, kdyby se potřebné informace nedostaly včas k těm, kteří je potřebují. A tak, abychom vešli do obecného povědomí, přistupujeme čas od času k méně tradičním a trochu bláznivým způsobům propagace. Letošní dvacáté narozeniny byly v tomto směru další pobídkou. O tandemovém seskoku dvaceti nevidomých padákem pod starostlivým dohledem herečky Evy Holubové ZORA již psala. Novinkou je spontánní projev sociálního cítění naší OPS v podobě adopce jednoho z obyvatel pražské ZOO - slepýše křehkého. Je pravda, že ve svém bydlišti nebyl na veřejnosti dosud spatřen. Panuje proto obava, že žije ve velké sociální izolaci a že úroveň jeho sociálně rehabilitačních dovedností je velmi nízká. Čas od času, pod heslem "Den otevřených dveří", vybízejí různá zařízení různé zájemce k nezávazné prohlídce. Aniž bychom dveře zavírali, přáli jsme si, aby otevřené bylo i něco dalšího. A tak jsme v pondělí 19. září pod názvem "Den otevřených očí" pozvali do našich středisek zástupce veřejnosti, aby viděli, co je možné a potřebné a aby, když se zhasne, viděli, že není nic vidět, ale že spousta věcí se dá dělat potmě, když se ví, jak na to. Jednou z atrakcí byla hmatová dráha pro bosé nohy - cesta s různými povrchy. Bosí návštěvníci procházeli po mechu, posečenou travou, po listí apod. Za účelem propagace se letos na maratonské tratě vydalo několik našich pracovníků, klientů a příznivců. A co se kultury týče, v historii ve prospěch Tyfloservisu benefičně vystoupili již mnozí interpreti: Gabriela Demeterová, Václav Hudeček, Lubomír Brabec s Danielem Hůlkou, Bambini di Praga, Emil Viklický a další. Pořádat koncerty je velká zátěž, navíc finančně nezhodnocená. O to víc děkujeme pěvkyni paní Olze Štěpánové za iniciování a organizační podporu koncertů "S jarem za ruku", dnes již s desetiletou tradicí. Na přelomu tisíciletí se Tyfloservis přihlásil k akci "Strom milénia", kterou společně vyhlásili: dr. Václav Větvička - tehdejší ředitel botanické zahrady v Praze, výtvarník Martin Patřičný a šansoniérka paní Hana Hegerová. Byla to poslední formální možnost, jak na sklonku tisíciletí zasadit dřevinu. A tak od té doby v každém sídelním městě krajského střediska roste strom zasazený naším klientem. Je pravda, že časem některé listnáče a jehličnany skomíraly. Přírodní nebo lidské živly občas řádily, ale zatím se vždy našla náprava. Rychlé to bylo ve městě X, kde čerstvě zasazený strom nenechavá ruka vandalova hned první noc zlomila vejpůl. Pobuřující záležitosti se chopila média. Místní rádio okamžitě vyhlásilo sbírku na nový strom a anketu na téma: "Co byste udělali člověku, který je něčeho takového schopen?" Zvítězila odpověď: "Za trest bych ho nechal žít celý týden s mojí ženou". Jakou lepší propagaci jsme si mohli přát? V posledních letech roste počet kaváren, čajoven a restaurací, ve kterých je možné debužírovat potmě. Je to zajímavá, zážitkově hodnotná a účinná forma zviditelňování. Takovému stylu občerstvení se rovněž nevyhýbáme a dokonce se hlásíme k jistému primátu, přestože některé zdroje hovoří jinak. Pokud je nám známo, první veřejně přístupnou "Temnou čajovnu" provozoval Tyfloservis na pražském výstavišti již ve dnech 4. - 7. dubna 2006. Ale nyní zpátky k tvrdší realitě. Je jisté, že bychom náš projekt nemohli rozvinout bez podpory dalších lidí a institucí. Je jich celá řada a jsou z různých krajů naší republiky. Z oftalmologů poděkujme za všechny alespoň dvěma. Bohužel již zesnulému MUDr. Stanislavu Rodnému - primáři tehdejšího Oftalmopedického ústavu a odbornému garantovi mnoha našich dílčích projektů prof. MUDr. Janu Kolínovi. Významným podporovatelům uděluje Tyfloservis příležitostně zvoneček vděčnosti. V minulosti ho přijali například prof. Ján Jesenský, senátor Milan Pešák, ředitel Nadačního fondu Mathilda pan Luboš Krapka a letos prof. Pavel Těšínský, oftalmolog, vzácný člověk a člen Lions Clubu Plzeň-City. Držitelkou zvonečku je také paní hraběnka Mathilda Nostitzová, skvělá žena a letošní jubilantka. Její obětavost a osobní odhodlání pomáhat nevidomým a slabozrakým u nás je jedinečné. Rozhodně si zaslouží naši úctu, uznání a poděkování. Toto zamyšlení by nebylo úplné bez poděkování obětavým spolupracovníkům, kteří vědí, co dělají. Jen s malou trochou nadsázky jsou největším bohatstvím Tyfloservisu. Doufejme, že dvacátý rok Tyfloservisu není jeho rokem posledním nebo předposledním. Klíčem k budoucnosti jsou dotace a sponzoři. Jsme opatrnými optimisty a věřím, že obětavé sponzorství pražské restaurace "U vystřelenýho oka" najde následovníky. Loučíme se perličkou, příkladem těžké deformace názvu naší obecně prospěšné společnosti. Jeden pošťák nás zapsal jako "Tyzlojesius". Hodně štěstí, osobní spokojenosti a potřebné zdraví do roku 2012 čtenářům ZORY jménem pracovníků Tyfloservisu přeje Josef Cerha # Petice proti zařazení uživatelů Ústavu sociální péče pro zrakově postižené v Brně - Chrlicích do transformačního procesu a transformace Lid je zdrojem veškeré státní moci (Ústava ČR), proto my, níže podepsaní občané České republiky, zástupci právnických osob a jiné ze zákona oprávněné osoby podáváme Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, tuto petici: 1. Nesouhlasíme s tím, že Ministerstvo práce a sociálních věcí rozhodlo ve věci transformace našeho zařízení o nás a bez nás. Nesouhlasíme s transformací. My, uživatelé sociálních služeb v ÚSP, jsme svéprávní a plnoprávní občané této země. Do zařízení jsme přišli dobrovolně, na základě svého vlastního uvážlivého rozhodnutí, protože jsme z mnoha závažných důvodů a na základě svého zdravotního handicapu už nemohli žít ve svých rodinách, nebo samostatně. Mnozí z nás potřebují právě ze zdravotních důvodů celodenní zdravotní péči. Všichni jsme zde našli svůj nový plnohodnotný domov. Někteří z nás zde žijí několik desítek let, jiní přišli nedávno a přicházejí i v těchto dnech. Máme možnost se realizovat, pracujeme, vzděláváme se, sportujeme, bavíme se, navazujeme přátelské vztahy. Po sociální rehabilitaci je dokonce pro některé uživatele možný návrat do života mimo ústav. Přišli jsme ze všech koutů ČR, přijali jsme zde trvalý pobyt a jsme hrdi na to, že jsme občany naší městské části a Brna. Naši chrličtí spoluobčané jsou našimi přáteli, pořádáme společné akce a velmi dobře spolu vycházíme. Nechceme být vytrženi ze svého domova a z tohoto prostředí. Nesouhlasíme s porušováním demokracie, s porušováním základních lidských práv a s tím, že s námi zdraví lidé manipulují, když tvrdí, že v ústavech je nenormální prostředí, že se v zařízení nemůžeme realizovat, a že proto je třeba zrušit pobytové služby, což má být vyvrcholením transformačního procesu. 2. Nesouhlasíme s transformací také proto, že po zrušení pobytových služeb nesmí dle dotačního pravidla EU sloužit zařízení k sociálním službám. Náš ústav byl v posledních letech účelově rekonstruován v několika etapách za téměř dvě stě milionů korun. Bydlíme většinou v jednolůžkových pokojích s předsíňkou a sociálním zařízením, máme své poštovní schránky, jídelny, nádhernou zahradu, nádvoří se cvičným povrchem pro prostorovou orientaci, tělocvičnu, kapli, společenský sál. Sál, zahradu, tělocvičnu i kapli využívá spolu s námi i chrlická veřejnost. Jsme otevřené zařízení. Ústav je vybudován jako bezbariérový. Nachází se na náměstí v Chrlicích v těsné blízkosti radnice a pošty. Naproti je řada obchodů a zastávka nízkopodlažního autobusu městské hromadné dopravy. Do dvaceti minut jsme v centru Brna. Letiště je od nás vzdáleno vzdušnou čarou 500 m a ve vzdálenosti 500 m máme dálnici i vlakové nádraží. Jsme přesvědčeni, že právě kvůli poloze v klidné okrajové části Brna, kvůli dopravní dostupnosti, lukrativním pozemkům a stavu budovy bylo naše zařízení vytipováno k transformaci. Tento záměr a důsledek transformace je neetický a nehospodárný. Považujeme jej za krádež za bílého dne. 3. Za první republiky věnovala církev svůj arcibiskupský zámeček spolku slepců s podmínkou, že bude vždy sloužit jako slepecký ústav. Tuto podmínku dodržel i komunistický režim a zařízení sloužilo dál pro sociální účely. Zrakově postiženým i s kombinovanými postiženími slouží dodnes. Jak dlouho? (Pozn. red.: Petiční arch pokračuje standardními údaji: pořadové číslo, jméno a příjmení, adresa a podpis.) # Chtěl být popelářem Rozhovor s očním chirurgem Pavlem Stodůlkou Oční chirurg Pavel Stodůlka se v devadesátých letech minulého století jezdil učit do zámoří. Dnes patří ve svém oboru k nejlepším na světě. Jako první na světě provedl několik nových očních operací. Před třemi lety vrátil umělou rohovkou zrak ženě po šestnácti letech slepoty. Před dvěma lety operoval muže z Teplic nad Bečvou, který neviděl po úrazu třiapadesát let. Operoval také nejstarší ženu Zlínského kraje a nejtěžšího muže Česka. Jaká máte další světová prvenství a kterého z nich si ceníte nejvíce? "Cením si dobrého výsledku každé operace, protože je to v tu chvíli pro daného pacienta to nejdůležitější. Nicméně vrátit zrak někomu, kdo byl slepý třeba i pár desítek let a už ani moc nedoufal, že někdy uvidí, je ten nejkrásnější pocit. Nám se letos třeba podařilo vrátit zrak člověku, který byl slepý sedmačtyřicet let. Oslepl ve dvanácti letech úrazem a nyní v devětapadesáti opět vidí." Jaké pokroky v oční chirurgii jste učinili letos? Plánujete rekord? "Letos jsme zavedli na klinikách Gemini ve Zlíně, Praze i Brně operace očních vad takzvaným 6D laserem. Je to nejpřesnější a nejrychlejší laser na operace očních vad na světě. Jednu dioptrii odstraní za 1,5 sekundy. V lednu 2012 zprovozníme další laser, který bude takovou revolucí v oční chirurgii. Můžeme odstranit všechny běžné oční vady - krátkozrakost, dalekozrakost i astigmatismus." Kolik provádíte ročně operací a kolika lidem jste vrátil zrak? "Klinika Gemini provádí ročně přes patnáct tisíc operací. Co se týče laserových operací očních vad, tak těch děláme nejvíce v republice. Já osobně provedu asi tři tisíce očních operací. Kromě superrychlých laserových operací jsou to například operace sítnice nebo transplantace rohovky." Operoval jste ženu, která měla 106 let. Přišla se čtrnácti dioptriemi a odcházela bez nich. Jsou běžné zákroky u lidí kolem stovky? "Toto není vůbec běžné. Hejtman Zlínského kraje, který byl ženě gratulovat ke 106. narozeninám, se od ní dozvěděl, že má problémy s očima, a požádal mě, zda bychom jí mohli pomoci. Operace u lidí starších sto let jsou velmi rizikové a chirurg musí postupovat velmi rychle a přitom šetrně. No a nám se podařilo, že paní si teď užívá života bez brýlí a nepotřebuje je dokonce ani na čtení. Obdivuji ji, ve svém věku je to velmi vitální žena a má pořád dobrou náladu." A naopak, jakého nejmladšího pacienta jste operoval? Je při operaci dětí větší riziko? "Nejmladší pacient měl jen pár týdnů. U maličkých dětí se operuje buď vrozený šedý zákal, nebo se laserem ošetřuje sítnice u nedonošených dětí. Dětské oko je menší a ve vývinu, takže musíme myslet na perspektivu." Vaším pacientem je Václav Klaus, operoval jste Tomáše Baťu i další členy Baťovy rodiny. Jaké to je, starat se o tyto lidi? "Je to v prvé řadě velmi zodpovědné. Pan prezident Klaus přijel na kliniku Gemini ve Zlíně poprvé na oficiální návštěvu v doprovodu své paní i celého týmu, což byla velká pocta. Ještě více jsme si vážili, že se k nám vrátil jako pacient a zůstal v naší péči. Pan Baťa přiletěl na oční operaci do Zlína až z Kanady, i když si mohl vybrat péči v kterékoliv prestižní kanadské nebo americké nemocnici. To vnímám jako obrovskou poctu zlínskému zdravotnictví. Velmi mě potěšilo, když se do naší péče potom svěřili i ostatní členové rodiny Baťů. Operoval jsem laserem dceru pana Bati, vnuka a v letošním roce manžela další dcery. Já se však snažím dělat každou operaci, jako by to byla ta nejdůležitější. Pak je můj úkol, když operuji někoho VIP, docela jednoduchý. Udělat to stejně dobře, jako to dělám každý den." Jaké jsou první reakce lidí, když po operaci začnou vidět? "Mají radost a jsou nadšení. Když se třeba člověk, který měl deset dioptrií, posadí po laserové operaci a hned bez brýlí přečte na nástěnných hodinách, kolik je hodin, tak má radost jako malé dítě." Zažijete při práci také veselé okamžiky, na které rád vzpomínáte? "Pro celý tým je určitě nezapomenutelným zážitkem, když nám první pacientka po implantaci umělé rohovky po šestnácti letech slepoty začala vidět hned na operačním sále. Přečetla název dezinfekčního roztoku a všichni jsme z toho měli obrovskou radost. Manželovi, který má málo vlasů a kterého těch šestnáct let neviděla, pak v čekárně řekla, že vypadá jako Fantomas. Oni se mají moc rádi, on se o ni celé ty dlouhé roky slepoty skvěle staral. Všichni se smáli a dodnes na to nezapomenu." Co byste lidem doporučil, aby se jim nezhoršoval zrak? Může pomoci strava, co by měli jíst? "Oko je součástí celého těla. Pro dobré vidění je potřeba zdravě jíst, dostatečně spát a oči nepřetěžovat. Z jídla je pro oči výborná středomořská strava - olivový olej a ryby. Tučné vepřové není dobré pro sítnici a zhoršuje riziko věkem podmíněné její degenerace. Čerstvé borůvky a mrkev, nejlépe smažená na olivovém oleji, jsou pro oči také dobré. Pro lidi, kteří denně dlouhé hodiny hledí na monitor počítače, doporučujeme oční gymnastiku. Jedná se o střídavé pohyby očima nahoru, dolů a do stran, které se provádí dvakrát denně. Cvičení oči prokrví a pomáhá odstraňovat oční únavu." Za svou činnost jste získal několik cen. V roce 2005 cenu Osobnost Zlínského kraje, v roce 2007 Cenu města Zlína a od Unie pacientů jste dostal cenu Lékař roku 2010. Která z nich vás nejvíce potěšila? "Mě nejvíc potěší, když se nám podaří vrátit zrak někomu, u něhož to bylo obzvlášť obtížné. A pak mně taky udělá velkou radost, když se nám podaří zdokonalit nějakou oční operaci nebo vymyslet zcela nový postup. Letos jsme třeba dokončili do klinické fáze vývoj supertenké injekční jehly na aplikaci očních léků. Jehla má čtyřikrát menší plochu řezu než nejtenčí dosud používané jehly." Vaše společnost Gemini má pobočky v několika městech v Česku, ale také ve Vídni. Plánujete je rozšířit do dalších měst? "Další rozšiřování nyní neplánujeme. Pokrýváme docela rovnoměrně většinu území republiky. Klinika ve Vídni nám také dělá radost, protože operací tam přibývá. Nyní se zaměřujeme na zvyšování kvality operací a zdravotních služeb. V přístrojovém vybavení pro oční operace máme vlastně všechny nejmodernější lasery a přístroje, které si můžeme přát." Jaký je váš profesní sen? "Abychom uměli vyléčit všechny závažné oční nemoci a aby na světě včetně toho rozvojového nebyli slepí lidé. Ale toho se, bohužel, asi nedočkám. Přesto v posledních desetiletích udělala oční chirurgie obrovský krok vpřed a i v těch chudších zemích jsou na tom lidé líp." Máte vůbec čas při tak náročné práci na rodinu a děti? V jednom rozhovoru jste se zmiňoval o plavání, lyžování, cyklistice a také o tom, že jste chodívali s manželkou do tanečních kurzů. Zbývá vám na tyto záliby čas? "Času na rodinu je bohužel velmi málo a chtěl bych poděkovat své ženě i dětem za trpělivost. Pořád sportujeme. Dokonce jsme se s dětmi nedávno učili i surfovat ve vlnách Atlantiku. Myslím tím surfování bez plachty, jen na mořských vlnách. S tím tancem je to, bohužel, poslední roky nějak horší. Neláká nás se ženou moc to ponocování, které bývá s tanečními zábavami spojené." Máte prý dva psy. Jaké rasy? "Psy máme opravdu dva, jeden je ze zlínského útulku. To je míšenec vlčáka a huskyho. A druhý je španělská galga, což je druh chrta. Ten je pro změnu ze španělského likvidačního útulku pro psy. Oba jsou velcí kamarádi a jsou to vlastně další členové domácnosti. Je s nimi opravdu veselo. U nás doma byste našla ještě kocoura, leguána a želvu a ve stáji máme koníka. Tak si teď říkám, jestli nejsem spíše chovatel než oční chirurg." Kam jezdíte na dovolenou? Které země máte rád a jak si představujete ideální dovolenou? "Letos jsme byli v červenci týden na Sardinii, kam jsme se vrátili, protože jsme tam byli vloni okouzlení. Nádherné pláže, kde je málo lidí, ideální možnosti pro vodní sporty. V srpnu jsme pak byli týden v Řecku, kam nás pozval kamarád na jachtu. Mezitím jsme měli pár dnů volna doma, což si také docela užíváme, protože přes rok je času opravdu málo. No a v zimě plánujeme lyžování v Alpách, nejraději ve slunných Dolomitech. Ideální dovolená je sportovní s rodinou a bez časového posunu, aby se po návratu cítil člověk regenerovaný a mohl se pustit s plnou vervou do práce." Po studiu jste sbíral profesní vědomosti v Kanadě a Spojených státech. Co tam pro vás bylo největším přínosem? "V polovině devadesátých let jsem jezdil hlavně do Kanady za profesorem Gimbelem, který je jedním z nejlepších očních chirurgů minulého století a který mě moc ovlivnil. On nejen skvěle operoval, ale dokázal zavedenou operaci i zdokonalovat. Tehdy jsme se jezdili dívat nejen na operace, ale také na vybavení, které bylo proti českému z říše snů. Dnes máme k dispozici ty nejlepší lasery, podílíme se na jejich zdokonalování a chirurgové ze světa i z USA se jezdí dívat na operace a lasery k nám do Zlína. To mě moc těší. Jen letos jsme tady měli dva věhlasné americké chirurgy a celou řadu kolegů z ostatních vyspělých zemí." Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? "Mám nejraději středomořskou kuchyni, kterou mi připraví má žena. A také mnohá vegetariánská indická jídla. Skvělou pochoutku jsme objevili před pár lety v Mexiku -mango s chilli a limetkou. Když jsme se na to dívali, tak nás to až tak nelákalo. Ale když jsme to přesladké mexické mango ochucené limetkou a chilli ochutnali, tak nás to uchvátilo." Jaký byl váš dětský sen? Proč jste se rozhodl pro studium medicíny, vedli vás k tomu rodiče? "Nejprve jsem chtěl být popelářem. Lákala mě ta svoboda vozit se vzadu na stupačce a kdykoliv si seskočit dolů. Pak jsem chtěl být lesníkem a starat se o zvířata. Přesto jsem vždy měl sklony k technice. Medicína mně však přišla jako smysluplné povolání a oční chirurgie perfektně propojila medicínu s technikou. Vždyť náš obor je plný optiky, laserů a přístrojů. Oba moji rodiče žijí, ale s medicínou nemají nic společného. Maminka učí angličtinu a tatínek pracoval v dole. Oběma jsem mimochodem operoval oči a žijí téměř bez brýlí." Máte dvě děti. Budou také očními chirurgy? "Necháváme dětem svobodu v rozhodnutí, co by je v životě bavilo a naplňovalo. Syn Jiří bude v příštím roce maturovat. Rozhodnutí, kterou vysokou školu si vybere, necháváme na něm. Dcera Dorotka je také na gymnáziu a tu nejvíce ze všeho baví basketbal. Běda, kdybych řekl, že košíková. To nesmím, to se mezi mladými nenosí." Narodil jste se v Ostravě. Jak se stalo, že jste se ocitl ve Zlíně? A jaký máte vztah k oběma městům? "Narodil jsem se v Ostravě, ale vyrůstal v Havířově. Mám to tam moc rád a vzpomínám rád. Vedle Havířova jsou dvě krásné přehrady, Těrlicko a Žermanice, které jsou vhodné pro vodní sporty, a kousek to bylo na Lysou horu. Žiji už ale přes dvacet let ve Zlíně a cítím se být zcela Zlíňákem. Koneckonců tatínek pochází z Boršic u Buchlovic a maminka z Holešova. Do Zlína mě přitáhla především vynikající tradice oční chirurgie, kterou tady založil docent Kuběna a po něm rozvíjel docent Smečka. Snažím se tuto tradici ještě dále kultivovat a rozšiřovat." 7. 11. 2011 sedmicka.cz Vosátková # Koho potkáváme (12): Zdeněk Eberle Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré vzpomenout si na ně hlavně v okamžiku, kdy něco ztrácíš. V polovině minulého století, a ještě dost často dlouho za tou polovinou, se stávalo, že mnozí faráři museli změnit povolání a v důsledku politického dusna byli orientováni na profese technické, dělnické i vězeňské. Povolání Zdeňka Eberleho se ubíralo opačným směrem. Jeho původní profesí je výpravčí na železnici. Konec devadesátých let minulého století mu otevřel naprosto novou profesi. Dokonce několik profesí. Ačkoliv o sobě nerad vypráví, udělal pro časopis ZORU exkluzivní výjimku. A tak ho tady máme: "Vyrostl jsem v bohabojné rodině, totáč netotáč, naši poctivě chodili celou dobu do církve a nás, tři kluky, brali s sebou. Pro mě je tedy víra něco tak samozřejmého jako to, že mám kůži na těle. Jednou takhle v Plzni potkám Zajíce - tedy svého dlouholetého kamaráda, faráře Evangelické církve metodistické Daniela Zajíce. Slovo dalo slovo a nakonec z toho vyšla nabídka dělat v jeho farnosti "dívku pro všechno". Hodně prý spoléhá na můj organizační talent a schopnost poradit si s příruční pokladnou (byl jsem totiž pokladníkem ROH na železnici - úsměv). Byl to pro mne šok. Dceru už jsme sice měli z domova pryč, ale zbýval syn na vysoké, a taky manželka Daniela, které bych měl být oporou. Dodnes žasnu, jak statečně moje rodina nesla, že přijdu o většinu výdělku, režijní jízdenky a hlavně profesi, která mne odjakživa hodně bavila. Tak trochu jsem i doufal, že budou proti, ale nebyli. Tak jsem nejen z gruntu změnil profesi, ale i církev, kam jsem čtyřicet let patřil. Nikdy před tím a nikdy potom v mém životě k tak dramatickým změnám nedošlo." Jste vybaven zvučným barytonem, příjemnou dikcí a srozumitelnou výslovností. Je to dostačující kvalifikace pro kazatele, kterým jste se později stal? "Je pravda, že je mi rozumět i z poslední řady, ale to by asi nestačilo. Po odchodu Daniela Zajíce do jiných krajin jsem musel ještě něco vystudovat, abych to kazatelské řemeslo dělal co nejlépe. Už mi sice bylo přes čtyřicet, ale na vzdělání člověk není nikdy dost starý," pochvaluje si pan farář. Jste jedním z nejvyhledávanějších speakrů zvukové knihovny při Středisku zrakově postižených Diakonie. Co vás to napadlo? "Ono to nenapadlo mě, ale jistého křesťanského učitele z Německa. Jmenuje se Wolfgang Hugle a žije v Kostnici. Vzal si kdysi, ještě před sametkou, do hlavy, že bude povzbuzovat český a slovenský lid. Když jsem ho potkal, objížděl zrovna západní Čechy s videoprogramem o výjimečných osobnostech jako byl Komenský, Hus a další. Požádal mne tehdy o simultánní překlad svého programu, a pak jsme ten český komentář nahráli na kazety." Napadlo vás už tehdy načítat knihy pro nevidomé? "Měli jsme ve sboru postupně několik lidí s těžkými vadami zraku. Věděl jsem tedy, do čeho jdu, když jsem potkal Janu Červeňákovou, ředitelku Střediska zrakově postižených. Zrovna hledala načitatele zvukových knih. Po té zkušenosti s bratrem Huglem jsem se jím stal." Pane faráři, vy všechno říkáte s takovou radostí, až s uspokojením. Vždycky jakoby náhodou potkáte člověka, který vám nabídne něco naprosto mimořádného, a vy do toho jdete, aniž jste před tím něco takového plánoval. Myslíte, že i s tímhle rozhodováním má vaše víra něco společného? "Jsem o tom přesvědčen. Myslím, že víra mi umožňuje být ve správný čas ve správné službě a nermoutit se nějakými vnitřními rozpory. Ty knihy načítám moc rád. Nikdy jsem nebyl pilný čtenář, ale rád jsem mluvené slovo poslouchal. Teď, když sám načítám, jsem jemně přinucen knihy číst, což je užitečné, a zároveň je to hodně dobrá služba pro ty, kteří sami číst nemohou." Kolik titulů jste načetl? "To vážně nevím, ale zkuste se zeptat paní Červeňákové. Ona i knihy vybírá, speakři se na výběru podílí jen mimořádně." Jedna z mých nejoblíbenějšíchknih, které jsem si půjčila pro oddechový čas dovolené - vlastně několika dovolených - je deset půvabných knížek od Jan Karonové. První se jmenuje "U nás v Mitfordu". Pojednává o osudech lidí z malého městečka v Severní Karolině. Hlavním hrdinou všech těch knih je farář. Spolu se sousedy i se svým psem Barnabášem zažije spoustu legrace, nádherných, ale i vážných a dramatických chvil. Nestává se vám, že si vás posluchači ztotožňují s farářem Kavanaghem? "Jednou jsme v našem evangelickém sboru hostili asi 35 zrakově postižených, kteří mne z těch načtených knížek identifikovali. Měl jsem pro ně snad i biblickou přednášku. Otázky, které se týkaly mého ztotožnění s mitfordským farářem byly nejčastější." Chcete se svému literárnímu hrdinovi podobat? V čem je vám modelem? Tak tohle ví plzeňský farář naprosto přesně: "Docela mne fascinuje, jak reálně je tam vyobrazena psychika člověka, který se téměř v šedesáti letech rozhoduje, zda poprvé v životě vstoupí do manželství. Je velmi svědomitý, rozhoduje se s ohledem na všemožné lidské zádrhele, ale především s ohledem na Boží vůli. Svědomitý je třeba i v přípravě kázání, nemusí - jako já - koukat na kazatelně každou chvíli do papíru. Já jsem naopak papírový typ, dělám sice, že kázání nečtu, ale kdybych ho neměl před sebou, asi bych prožíval nějaký vnitřní chaos. Farář s Mitfordu měl v hlavě všechno uspořádané a jeho kázání jsou čerstvá a spontánní. Aspoň tak se mi to z té knihy jeví. Ale nemyslete si, já to taky neflákám, kázání si připravuji každý týden nové, ale kvalit faráře Kavanagha zatím nedosahuji. Nicméně, mnohé jeho činy potvrzují, že ani já si nevedu tak špatně," spokojeně se tváří Zdeněk Eberle. V knize je několik scének, kdy nalezený pes nefunguje na standardní příkazy, ale když slyší biblický citát, okamžitě přestane zlobit a se zaujetím naslouchá. Moc jsem se tomu pokaždé smála. Čtete ta místa s patosem, který působí velmi humorně a přitom nic nezesměšňujete. Nepohoršuje vás okolnost, že zatímco lidé na bibli vždycky neslyší, tak pes s apoštolským jménem Barnabáš se chová jako aktivní posluchač? "Vůbec mě to nepohoršuje, proto to také rád načítám. Uvědomuji si ale často, že lidé v církvi postrádají smysl pro humor. Pán Bůh ovšem smysl pro humor má, o tom jsem se nesčetněkrát přesvědčil. Kdyby bylo mezi křesťanstvem víc humoru, mnohé věci by se řešily moudřeji a radostněji než tomu bývá." Váš knižní přítel chodí každý den do bufetu - tedy aspoň dokud je svobodný - a tam se baví se všelijakými týpky. Je vám i v tomhle příkladem? Pan farář Eberle se zamýšlí a pak pomalu vrtí hlavou: "Nemyslím. Já jsem vyrostl takříkajíc ve skleníku, můj otec byl totiž zahradník (úsměv), byl jsem láskyplně, ale dost přísně vychováván. Tak se stalo, že jsem se nikdy nenaučil komunikovat u piva nebo u mariáše. Upřímně říkám, že mi tahle komunikace trochu chybí. Často bych se k některým lidem mohl více civilně přiblížit, ale na některé věci je už asi pozdě. Profese restauračního sluhy Božího mi moc nejde. Nicméně třeba to, jak farář v Mitfordu pomáhá potřebným lidem, to je pro mne jasná výzva, na kterou podle svých možností odpovídám." Jak jste se dostal do Křesťanského vysílání Rádia Plzeň? "Potkal jsem v Plzni redaktora Petra Vaďuru a ten mne do vysílání občas pozval. Jako host jsem si to hodně užíval, zvlášť když jsem musel v sobotu brzy vstávat. Považoval jsem ale za výsadu, že mohu mluvit k úplně obyčejným lidem, od kterých jsem dostával i dobré zpětné vazby, třeba když jsem potkal bývalé kolegy ze železnice." Blíží se Vánoce. Kde vás můžeme potkat? Zdeněk Eberle zalistuje v diáři: "Tak to máme adventní akce pro děti i dospělé, štědrovečerní půlnoční bohoslužba.... A také na Štědrý den budeme zřejmě venku hrát novou vánoční hru. Ta loňská se moc líbila, a tak máme pro letošní Vánoce další." O čem to bude? ptám se nedočkavě. "To vám samozřejmě neprozradím, ale zvu vás na představení. Loňská hra byla taková fikce, jak čtrnáctiletý Ježíš se přesune v čase a objevuje, jak lidi slaví Vánoce. Má sice spoustu peněz, za které nakoupí dárky svým přátelům, ale ví, že ty dárky nejsou to hlavní. Pro něho je nejdůležitější najít někoho, kdo by s ním oslavil jeho narozeniny. A to byste se divila, jak je to složité. Lidi mu nabízejí peníze, očekávají, že poleze po oknech a bude něco dávat do punčoch nebo ho posílají někam, kde se rozdává polévka. Nakonec se ho ujme malý kluk, který je přesvědčen, že rodičům nebude vadit, když si na Štědrý den přivede kamaráda. Prostě, je to takový moderní zázrak, potkat Krista a slavit s ním narozky," přemítá nahlas můj hostitel a nenápadně kouká na čas ve svém mobilu. Tak jsem se s kazatelem, farářem, režisérem i speakrem rozloučila. Čtenářům časopisu ZORA přejeme krásné Vánoce, a aby v roce 2012 potkávali jen dobré lidi! Jaroslava Novotná Poznámka jako dárek Knihy, o kterých byla řeč, a samozřejmě i spoustu dalších můžete obdržet na adrese: http://szp.diakoniecce.cz Zdeněk Eberle načítá pro SZP Diakonie ČCe již 11. rok. Za tu dobu načetl 60 titulů. Za zmínku stojí samozřejmě 9 dílů příběhů z Mitfordu od Jan Karonové, několik románů od Chaim Potoka (Vyvolení, Slib, Brány listopadu), Viktora Fischla (Trojpovídka o dluzích, Kuropění, Zátiší s houpacím koněm), cestopisy pátera Františka Lízny: Šel jsem však vytrvale a Musím jít dál, povídkové knížky Eduarda Martina: Kniha radosti, Andělské dopisy, Andělé nás neopouštějí, Rozhovory s dědečkem - hercem Radovanem Lukavským či krátké úvahy křesťanského psychologa Jaro Křivohlavého (O šťastném manželství a O vděčnosti). Na třech posledně zmiňovaných s ním spolupracovala i jeho žena Daniela. # Proč se přestěhoval Už čtyři roky učí v brněnském TyfloCentru Jan Pokorný zrakově postižené práci na počítači. Jak zacházet s počítačem ukázal všem zájemcům 1.listopadu při "Dnu otevřených dveří" v nové budově TyfloCentra. Obtížnou životní situaci svých klientů si nemusí představovat. "Zrak se mně postupně zhoršoval od dvanácti let, až jsem přestal téměř vidět," říká sedmadvacetiletý Pokorný. Než začal učit nevidomé pracovat na počítači, vystřídal několik povolání. Zvedal například telefony v bance. Dokud ji nevytunelovali. "Abych uživil rodinu, vzal jsem potom práci v telefonní ústředně. Moc mě to nebavilo. Mělo to ale jednu výhodu. Mohl jsem se připojit k internetu," popisuje Pokorný, jak se jako nevidomý zdokonaloval v práci na počítači. Kvůli svému postižení se také přestěhoval do města. Původně bydlel ve vesnici ležící třicet kilometrů od Brna. Najít tam kamarády se stejným osudem bylo pro něj těžké. "Přestěhoval jsem se i kvůli dostupnosti. Zdravý člověk si zajede autem kamkoliv. Pro nevidomého to tak lehké není," upozorňuje Pokorný. Je proto velmi rád, že má obchod třicet metrů od domu. V nakupování mu pomáhají ochotné prodavačky. Špatné zkušenosti s chováním lidí nemá. "Je z nich přesto cítit zkroušená situace v naší zemi," připouští Pokorný. Upozorňuje také na nepříliš dobrou situaci na pracovním trhu. "Když vidí zaměstnavatel postiženého člověka, většinou se lekne," tvrdí Pokorný. Proto je podle něj důležitá státní podpora takových firem, které se nevidomé nebojí zaměstnat. S nelehkým životním osudem mu už dva a půl roku pomáhá fenka královského pudla Klér. Je jeho oporou v dobrém i zlém. 2. 11. 2011 Brněnský deník Veronika Horáková # Čeští abilympionici v korejském Soulu Přípravy k odletu Čtyři roky, které od sebe dělí 7. International Abilympics v japonské Šizuoce a letošní 8. IA v hlavním městě Korejské republiky Soulu, uplynuly jako voda. Mezitím proběhla v četných zemích všech světových kontinentů čtyři národní kola soutěže pracovních dovedností a duševních schopností zdravotně handicapovaných. Totéž platí i o českých abilympiádách, konaných každoročně koncem května v pardubické ČEZ Aréně. Rok co rok se tady setkávali zdravotně postižení z Čech, Moravy a Slezska, aby si změřili síly v řadě řemeslných, technických, uměleckých i volnočasových aktivit. Být dobrý a ještě lepší vyžaduje hodně píle a vytrvalosti. Platí to i v životě, ve sportu a také na abilympiádě. Ti, kteří byli ve svých disciplínách nejlepší a vytrvali, byli oprávněně nominováni do týmu, který měl reprezentovat Českou republiku na 8. IA v jihokorejském Soulu ve dnech 25. - 30. září 2011. Nyní nastává nejsložitější fáze. Každý nominovaný si musí sehnat veškeré finanční i materiální prostředky pro samotnou účast. Jak vhodně sepsat žádost, jak oslovit sponzora, kde najít štědrého dárce? A k tomu všemu ještě vysvětlovat, co vlastně ta abilympiáda je. Většinou si ji pletou s paralympiádou. Někde se asi stala chyba, vždyť abilympiáda už u nás funguje 20 let . Nevím, kolik účastníků bylo původně nominováno, konečný stav pěti reprezentantů je ovšem dostatečně výmluvný. Oproti japonské účasti jde o pouhou třetinu. Značnou roli tentokrát sehrála současná ekonomická krize, insolventnost firem. Dobré i horší zkušenosti z jednání se sponzory mě opět utvrdily v tom, že vše je v lidech, v přístupu a ve vzájemné komunikaci. Díky těm velkorysejším (nikoliv těm nejmajetnějším) mecenášům jsem se mohl zařadit do zmiňované pětice českých reprezentantů z řad zdravotně postižených. Z Prahy přes Dubaj do Soulu V sobotu 24. září jsme se sešli na pražském ruzyňském letišti - Jaromír Krpálek ml. jako vedoucí výpravy, Mgr. Milan Linhart z Ostravy se svou asistentkou Barborou Linhartovou, Milan Ševčík z Prostějova, Jaroslav Wojnar z Palkovic u Frýdku - Místku, Pavel Michalík se svou asistentkou Zdenkou Michalíkovou a Jan Wenemoser z Ledče nad Sázavou. Osmičlenná výprava z Česka se vydala na dlouhou cestu, která měla končit příštího dne ve večerních hodinách v korejském hlavním městě. Patnáct hodin v letadle, pět hodin na letišti v Dubaji a příslušný časový posun. Po velkolepém přivítání korejskými organizátory na soulském letišti Incheon následovala 1,5 hodinová jízda autobusem do našeho přechodného domova, hotelu Novotel Ambassador Gwangnam, Annyong haslo, Korea. Před vypuknutím soutěží Vestibul soulského hotelu na nás působil velmi impozantně. Dekoratovní dlažba, ve středu moderní kašna, WC pro vozíčkáře s veškerým komfortem, na chodbách k dispozici pitná voda a led zdarma. Na pokoji vysoké a široké postele, televize, minibar, chodbička tak akorát pro jednoho vozíčkáře, sprchovací a umývací kout vhodný pro imobilní, ne tak nízký bidet, navíc bez madel. Z okna hotelového pokoje máme výhled na střechu s golfovým hřištěm. Pondělí 26. září patřilo slavnostnímu zahajovacímu ceremoniálu. Po obědě se všichni účastníci abilympiády vydali v doprovodu policejní eskorty do olympijské haly, kde se odehrával zahajovací ceremoniál. Předcházely mu přísné osobní kontroly. Na ceremoniálu totiž byla přítomna i první dáma Korejské republiky. Program opening ceremony vyplnily proslovy národních i mezinárodních představitelů abilympijského hnutí, vystoupení tanečních, pěveckých a instrumentálních skupin, přivítání účastníků manželkou prezidenta, místo defilé pořadatelé představili improvizovaně zastoupené delegace. Z olympijského centra jsme se přesunuli do pompézních prostor Korejského národního muzea. Po prohlídce zdejších uměleckohistorických sbírek vypukla recepce s představením kuchtíků-hudebníků, které je v Koreji velmi populární. Občerstvení se podávalo u velmi vkusně naaranžovaných stolů, na pódiu a na obří obrazovce probíhal doprovodný program. Kolem pobíhali nejenom číšníci, ale i velmi ochotní a všudypřítomní korejští dobrovolní pomocníci. Tím nejobětavějším, který naši výpravu doprovázel po celou dobu pobytu, byl mladík se znalostí češtiny, jehož jméno znamenalo v překladu Milan. S výslovností jeho korejského jména by měla většina z nás problémy. A tak jsme měli ve výpravě o jednoho Milana navíc. Od úterý 27. září proběhly soutěže a akce byla zakončen závěrečným ceremoniálem. Soutěže byly umístěny do monumentální haly aT Center v jižní části města. Přízemí bylo rozděleno na pracovní sektory. Uskutečnilo se zde celkem 33 technických, řemeslných, uměleckých i volnočasových disciplín. V prvním patře probíhaly prezenční akce a doprovodný program. Soutěžící si mohli vyzkoušet výrobu šperků, keramických předmětů, batiku, vyfotit se v tradičním korejském kroji, nechat si udělat masáž, nehtovou modeláž, vyráběly se dorty, předváděla se orientální medicína, automobily pro handicapované, některé ze zúčastněných zemí měly na abilympiádě své prezenční stánky. V hale se nacházela rovněž jídelna. Švédské stoly nabízely nepřeberné množství a druhy jídel - marinované ryby a kuřecí maso, suši, kořeněné až pálivé těstoviny, rýži, zeleninu, ovoce, dressingy, mořské plody, korejskou národní specialitu - silně pálivou zeleninu v nálevu tzv. kimchi, sladké pečivo a vynikající dezerty. Pitná voda a čaj v plechovkách byly k dispozici po celou dobu konání přehlídky. V autobusech, které nás převážely z hotelu na jednotlivá místa, jsme jezdili společně s Nizozemci a Kanaďany. Probíhaly rozhovory, předávaly se suvenýry a vyměňovaly vizitky. Totéž se odehrávalo i v soutěžní hale během nesoutěžních dnů. Den před soutěží se konaly informativní schůzky. Délka disciplín byla různá, od 4 do 6 hodin. Jako první se od nás představil se svýma šikovnýma rukama náš košíkář Jaroslav Wojnar, poté nastoupili Honza Wenemoser a Pavel Michalík ve studiové fotografii a posledními želízky v ohni byli ve čvrtek naši dva Milani - Linhart a Ševčík. Naší soutěžní disciplínou byla malba akvarelovými barvami a téma soutěže znělo "Květiny a vášeň". Opravdu velmi vděčné téma, 4 hodiny na jeho zpracování bylo dost málo. Zvládli jsme to ovšem všichni, i ti, kteří malovali pouze ústy, i handicapovaní s těžce ochrnutýma rukama. Nejsou tu žádné koeficienty jako v paralympijském sportu. Soutěží se bez rozdílu druhu a stupně postižení - nevidomý s vozíčkářem, osoba s amputovanými končetinami se sluchově či mentálně postiženým. O to těžší to mají rozhodčí při hodnocení výtvorů. V každé z předvedených disciplín se představilo přes 20 soutěžících. Podobně jako v Japonsku měli i v Koreji největší zastoupení Asiaté - Korejci, Japonci, Číňané, Indonézané, Indové, početné delegace vyslali Kanaďané, Rusové, Jihoameričané, Finové, Rakušané, Italové a některé africké země. Největší medailovou sbírku si odnesli handicapovaní z asijských zemí. Evropané získali pouhé 4 medaile, české výpravě se ve velmi silné konkurenci nepodařilo získat nějaký cenný kov. Po japonském půstu bylo na našich abilympionicích vidět obrovskou chuť a vůli zúročit čtyřletou dřinu a pot. Tak snad to vyjde za další čtyři roky, tentokrát na evropském kontinentu, ve finských Helsinkách. Chce to vytrvat a dále na sobě pracovat. Věřím, že do této pro nás nepříliš vzdálené země bude vyslána mnohem početnější výprava než ta poslední. Závěrečný ceremoniál v pátek 30. září se nesl opět ve velkolepém duchu, s recepcí v prostorách Korejského národního muzea a s předáváním medailí a ocenění v olympijské hale. Soul a jeho obyvatelé v průvodcích a naživo Jihokorejská metropole má v současnosti téměř 11 milionů obyvatel. Koncentrace lidí a dopravních prostředků je i přes jeho velkou rozlohu mimořádně hustá. Nejrychleji je možné se ve městě přesouvat metrem. Pohybovat se v něm, nezabloudit, najít správnou linku, a exit vyžaduje člověka s mimořádně vyvinutým orientačním smyslem, pamětí a duchapřítomností. Jistě mi všichni naši účastníci korejské mise dají za pravdu, že takového člověka jsme měli v osobě mé dcery a asistentky Barušky Linhartové. K jejímu talentu přispěla dobrá práce s mapou města a metra, informace z průvodců a z internetu, znalost anglického jazyka a komunikativnost. Anglicky zde mluví mnohem více lidí než v Japonsku. Ulice, bulváry, obchodní centra, dopravní prostředky jsou v Soulu přeplněné lidmi, v šestiproudých silnicích jezdí bez přestávky proudy autobusů, automobilů a motorek. Kupodivu však tento mumraj, chaos a hluk funguje bez větších zádrhelů. Tento dopravní masakr usměrňují policisté s píšťalkami nebo na motorkách. Korejci jsou stejně milí, družní, usměvaví a ochotní lidé, i když tak trochu jinak než Japonci. Lidé ze země vycházejícího slunce většinou napadne přispěchat s radou či pomocí bez požádání, automaticky. Korejce musíte většinou oslovit. Pak teprve se rozjede jejich vrozená pohostinnost a laskavost s trochou té dětské upřímnosti a dobrosrdečnosti. Svou roli jistě sehrává anonymita supervelkoměsta a stále více se prosazující amerikanismus a západní styl života. Uplatňuje se zejména u mladých lidí v odívání, přijímání všech technických vymožeností, v konzumním způsobu života. Soulany a Korejce vůbec charakterizuje nesmírná pracovitost, o víkendech se hojně slaví. Korejcům nesmírně zachutnalo pivo, ale to vynikající naše české tam ještě nedorazilo. To je určitě velká škoda ! Cizince přijímají s naprostou samozřejmostí. Sami se s vámi do řeči nedají. Pokud je oslovíte, jsou hovorní a zajímá je, odkud jste a co zde děláte. Česká republika jim nic neříká, reagují spíš na Československo nebo "čeko". V důsledku velkých vzdáleností a časových prodlev jsou obyvatelé Soulu stále jakoby v poklusu. Na galantnost a ohleduplnost přitom nezbývá místo. Lidé bojují o dobrou pozici kdekoliv. Na sedadlech v dopravních prostředcích sedí většinou ti mladší a rychlejší. Byli nadšeni, když jsem při kontaktu s nimi použil některé zdvořilostní fráze v korejštině. I přes drobná negativa, která i v této části světa způsobila globalizace a civilizace, zůstávají pro mne Korejci uvnitř milými, srdečnými a přátelskými lidmi. Potvrzuje to i velká obětavost našeho soulského průvodce, který měl při loučení s námi slzy v očích. Toulky a výlety po Soulu Velkoměsto Soul je velkou změtí různých architektur a komunikací. Pyšní se i množstvím starobylých památek, zahrad, muzeí, galerií, lidové architektury, obchodních čtvrtí a turistických atraktivit. Pro naše výlety jsme si vybrali ty nejzajímavější. Prvním zastavením se stala expozice vývoje tradičního korejského bydlení zv. "hanok" - Korean Folk Village. V tomto skanzenu jsme si mohli prohlédnout tradiční venkovská stavení z různých dob, různých typů od těch nejstarších a nejjednodušších až po ty nejmodernější a nejhonosnější. V obydlích je instalováno původní vybavení, např. kamenné nádoby na uchovávání potravin, zejména rýže nebo oblíbeného pokrmu kimchi. Expozici doplnila ukázka tradiční korejské svatby. Další zastávkou byla návštěva vyhlídkové věže N Soul Tower. Cesta k ní vedla složitým cestováním v metru, dále výstupem, jízdou kabinovou lanovkou, procházkou areálem pahorku se starými stavbami a jízda rychlovýtahem na vyhlídkovou terasu věže. Odtud jsou nádherné výhledy na město a okolí. N Soul Tower jsme opouštěli v podvečer a byli jsme ještě jednou odměněni úchvatným pohledem na věž, která byla kompletně osvětlená. Den plný atrakcí, dobrodružství, ale i hrůzy jsme prožili v zábavním parku Lotte World, který se nachází v jižní části Soulu. Je to zážitek pro malé i velké. Podnikli jsme let balonem nad areálem parku, vyzkoušeli jsme několik druhů horských drah včetně vodní, absolvovali jsme projížďku egyptským podsvětím, viděli jsme defilé maskotů Lotte a Lori a ochutnali místní speciality. Největší hrůzu vzbuzovala atrakce s plošinou, která je spuštěna z velké výšky volným pádem dolů. Zlatým hřebem dne byla prohlídka Lotte Hanok Museum s expozicí bydlení, modely buddhistických chrámů, ukázkami řemesel se zvukovou kulisou a expozicí pravěku. Z muzea se vcházelo přímo do restaurace a dále do obřího supermaketu, v němž může zákazník mimo jiné ochutnat různé potraviny - ryby, mořské plody, zeleninu, pečivo, toasty atd. Nesměli jsme zapomenout ani na drobné dárky a suvenýry pro své nejbližší a také potěšení pro sebe. Proto jsme vyrazili na nákupy do vyhlášených obchodních čtvrtí Insa dong, Itae won a Myeong dong. Zde si každý turista nepochybně něco vybere. Pro mne a mou dcerku byla největším soulským zážitkem návštěva areálů královských paláců Gyeongbokgung, Changdeokgung, Changgyeonggung a Cheongwadae. Za nejkrásnější z uvedených areálů je považován komplex Gyeongbokgung, který zahrnuje množství historických staveb s typickou houpavou střechou s několika patry a typickými dráčky na zakončeních. Jako němí svědkové minulosti zde stojí palác krále a jeho manželek, honosné příbytky dvořanů, písařů, kněží, obydlí služebnictva. V zahradní části jsou v japonských zahradách vsazeny chrámy, pavilony, paláce, kanály a jezírka. V areálu je umístěno Korejské národní muzeum, Dětské muzeum a atrakce v podobě vodního mlýna. Celý komplex je ohrazen vysokou zdí s dvěma vstupními branami a několika dalšími branami uvnitř areálu. Palác Cheongwadae je sídlem prezidenta Korejské republiky. Některé starobylé stavby Soulu se ojediněle krčí v sousedství skleněných mrakodrapů. Komplex Changdeokgung je druhým nejhodnotnějším souborem královských paláců dynastie Joseon. Dochoval se i velmi vzácný mobiliář. Perlou areálu jsou zahrady s množstvím drobných profánních a sakrálních stavbiček. Mezi hojně navštěvovaná místa patří i další soulská muzea vesnice Hanok Village, novogotická katedrála a další palácové stavby. Je čas rozloučit se V neděli 2. října odlétáme ze Soulu. Dva dlouhé lety s pětihodinovým čekáním v Emirátech a vlakem domů do Ostravy. Děkuji korejským pořadatelům za velkolepou a ukázkovou organizaci 8. International Abilympics, městu Soulu za vlídné přijetí a pohostinnost. Kamsa hamada. Annyonghi chaseyo, Korea. Mgr. et Bc. Milan Linhart # V úloze krotitelky Vstávám kolem sedmé. Za dveřmi mě již netrpělivě očekává celý zástup zvířat, aby mi popřál dobré jitro. V čele je můj vodicí pes Bernard a všude kolem něho spousta koček a koťátek. Jsem chovatelkou se specializací na chov ušlechtilých kočiček plemene ragdoll. O těch je známo, že to jsou nekonfliktní a přátelské čičinky. Nicméně pokud jde o jejich snídani, dovedou být pořádně nekompromisní. Hlasitě mňoukají, pletou se mi pod nohama a pronásledují mě tak dlouho, dokud ji nedostanou. Tak a ještě vyvenčit pejsky a hned potom uklidit byt - dopoledne si k nám zájemci přijdou vybrat koťátko. Protože jsem nevidomá, s péčí o kočky a zejména o byt, který jejich hojnou přítomností poněkud trpí, mi pomáhá moje přítelkyně. Sotva jsme stačily vytřít podlahu, už zvoní maminka s malou holčičkou. Moc se jim líbí chlupatá klubíčka a nakonec se rozhodnou pro modrého kocourka. A teď už je nejvyšší čas vydat se do práce. Obléknu Bernarda do pracovního postroje a vyrazím na autobus do Prahy. Pracuji jako průvodkyně na Neviditelné výstavě na Novoměstské radnici. Odložím pejska a spěchám do tmavé části. A už jsou tu první návštěvníci, děti; recepční jich vpustí 10 najednou ke mně do tmy. Sotva se za nimi zavřou dveře a ony se ocitnou v naprosté tmě, zazní hlasité protesty: "Já nic nevidím! Nešahej na mě! Sakra. Kdo seš?" Hned na začátek je třeba zjednat si klid: "Tak děcka, teď budeme společně procházet tmavým prostorem. Budete naprosto záviset na mých pokynech, aby vám bylo jasné, kudy jít, takže se snažte moc nekřičet, jinak mě neuslyšíte." V úloze krotitelky se vydávám v čele skupinky na dobrodružnou, přibližně hodinovou pouť tmou, která v sobě ukrývá běžné i méně známé předměty, mnoho nejrůznějších zvuků a jiných vjemů, které lze i bez zraku vnímat. Některé z dětí to začalo bavit a snaží se o životě nevidomých více dozvědět, jiné se pošťuchují, překřikují a chtějí být co nejdříve venku. Nakonec je před námi už jen sametový závěs a za ním dveře ven do osvětlené chodby. Po první prohlídce pár minut oddechu k načerpání sil a znovu dovnitř, s novou skupinkou deseti dětí. Na recepci se dozvídám, že v půl páté na mě bude čekat anglicky mluvící skupina, mám tedy čas jít vyvenčit Bernarda do parku na Karlově náměstí. Dnešní hodina ve tmě ve společnosti jednoho Řeka, dvou Italů a Angličanů je po divokých dětech vyloženě odpočinková. Vůbec nemusím křičet, všichni se ochotně řídí instrukcemi, nikam neutíkají a výstava se jim moc líbí. Když se vrátíme na světlo, ve "viditelné" části jim ještě vysvětluji, jak fungují lupy pro slabozraké, jaký je systém Braillova písma, ukážu techniku chůze s bílou holí, a nakonec jim naše nediskrétní osobní váha oznámí jejich hmotnost, pěkně nahlas a třikrát po sobě, aby to nikdo nepřeslechl. Je za pět minut osm a můj pracovní den končí. Když už sedím v autobuse domů, zazvoní mobil a naše sousedka vozíčkářka se ptá, zda by mohla přijít za kočičkami. Někteří z našich ragdollů se úspěšně věnují také felinoterapii v bezbariérovém domě, kde bydlím. Naléhá, že trpí velkou akočkií, jak říká situaci, kdy žádnou z našich kočiček nemůže pohladit déle než tři dny, a vůbec jí nevadí, že se dostanu domů až před desátou večer. Trošku zdráhavě souhlasím, ať přijde - její kočkonadšení je totiž takové, že rozhodně nepřipadá v úvahu, že bych během společenské konverzace třeba nedopatřením usnula. Petra Dušková, chovatelka a průvodkyně # Dokázali řídit auto Více než pět desítek nevidomých a slabozrakých účastníků z celé Moravy se svými průvodci prožilo takzvaný "Bílý den" na letišti v Olomouci-Neředíně. Tady pro ně v neděli 18. září zorganizovalo obecně prospěšné sdružení TyfloCentrum Olomouc celou řadu prezentací včetně možnosti řídit auto bez zrakové kontroly. Už první akce byla pro všechny zážitkem. Příslušníci zásahové skupiny hasičského záchranného sboru předvedli vyprošťování raněných z nabouraného auta. Vše komentoval jeden ze záchranářů pomocí megafonu, aby nevidomí účastníci měli průběžné informace o vyprošťovací akci. Poté byla zahájena zážitková část "Bílého dne" na letišti. Pro zájemce o řízení byla k dispozici tři vozidla, která zajistil majitel autoškoly Zdeněk Havala. Skvělí a trpěliví instruktoři nejprve seznámili zrakově postižené adepty s jednotlivými prvky řízení auta, a ti se pak pod jejich dohledem vydali na jízdu po letištní ploše. Někteří z čerstvých řidičů si zopakovali řízení po letech, kdy ztratili zrak. Byli zde i ti, kteří si vyzkoušeli řízení vozidla poprvé v životě. "Musím říct, že to bylo úžasné a bude-li možnost, půjdu si to zkusit znovu. No, řekněte sami: Vyzkoušet si řídit auto, i když nevidíte, to je něco, co se vám nenabízí každý den, nemám pravdu? Z řízení auta mám super zážitek a myslím si, že ze mě tak rychle nevyprchá. Bylo to něco úžasného a skvělého," komentoval zážitek jeden z čerstvých řidičů, devatenáctiletý Karel Giebisch. Mezitím se skupinky návštěvníků se zrakovým handicapem mohly zúčastnit komentované prohlídky Leteckého muzea. Zasvěceným průvodcem jim byl prezident 1. leteckého školního pluku, který je zřizovatelem muzea, Zdeněk Svobodník. Účastníci si mohli hmatem "prohlédnout" mnoho exponátů muzea, nejen modely letadel, ale i motor a další části letounu MiG-21, kabinu pilota či katapultovací zařízení. "Za vstřícnost a ochotu chceme touto cestou poděkovat a ocenit všechny, kteří nám připravili skvělé a nezapomenutelné zážitky. Patří mezi ně Hasičský záchranný sbor v Olomouci, ředitel letiště Vlastimil Ritzler, Zdeněk Svobodník z Leteckého muzea a Zdeněk Havala, ředitel autoškoly," uzavírá Jan Příborský za TyfloCentrum Olomouc. 24. 10. 2011 Radniční listy města Olomouc (jp) # Nevidomí, učte se řídit! Jízda se zavázanýma očima Američtí vědci vynalezli neuvěřitelné - funkční auto pro nevidomé. Svezli jsme se a zjistili ještě neuvěřitelnější věc - ono to funguje! Najednou to zabrnělo v pravém malíčku. Znamená to: "Zatoč ostře vpravo!" Zabrnění těsně nad koleny je pro změnu povelem k okamžitému zastavení. "To bylo tak tak," komentuje naši jízdu ze zadní sedačky Dennis Hong, tvůrce celého systému. Těžko říct, jestli se usmívá, nebo naopak tváří ustaraně, protože ho nevidíme. Navlékli jsme si totiž na oči neprůhledné klapky. A po jejich sundání přichází šok - necelý metr před přídí našeho SUV značky Ford stojí statný strom. "To je v pořádku," utěšuje Hong, "nevidomí od narození reagují lépe než my." Znovu jsme tedy dobrovolně oslepli a rozjeli se, tentokrát na zpátečku. A pak to zabrní v dolní části zad - nabádání k opatrnosti při dávkování plynu. Profesor Hong se svým týmem z virginské technické univerzity už pět let pracuje na tom, aby mohli lidé bez zraku usednout za volant. Výzkum vyvrcholil před rokem při praktické přestavbě Fordu Escape Hybrid. Nyní je první auto pro nevidomé na světě a my zkoušíme - pokud možno bezpečně - řídit po univerzitním kampusu bez zraku. Jízda se zavázanýma očima způsobí normálnímu šoférovi parádní stres. V provozu se pohybuje mnohem pomaleji, než si myslí, při zatáčení automaticky sundá nohu z plynu a zvuky ostatních aut ho děsí. Výzvy ke zrychlení plní velmi obezřetně, naopak pokyny ke zpomalení či zastavení vyvolávají bleskurychlou reakci. I když malíčky brní, chybí odvaha k plnému stočení volantu. A pokud se k tomu přidá ještě vibrační signál do zad, výsledkem je téměř mravenčení v hlavě. Řidiči asistují tři laserové skenery - dva vpředu a jeden na zádi. Neustále prohledávají okolí a rozeznávají lidské postavy, okraje vozovky, sloupy pouličního osvětlení a podobné překážky. V horních rozích čelního skla umístěné kamery sledují ulici a vodorovné dopravní značení, do budoucna přečtou i dopravní značky a signály semaforů. Na střeše trůní GPS anténa, počítač zatím našel místo v zavazadelníku. Přínosem pro vývoj systémů aktivní bezpečnosti nebo dokonce autonomního řízení je software počítající vzájemnou vzdálenost dvou bodů na jízdní dráze. Od něj pak pocházejí příkazy pro šoféra. Samotný hardware připomíná výrobek domácího kutila a rozhodně nevypadá jako nějaký hi-tech produkt. Běžné vzpěračské rukavice doplnily vibrační motorky z mobilních telefonů, sedačková sekce zase vznikla z běžné masážní podložky, jakou koupíte v každém obchodě s autodoplňky. Vibracemi jednotlivých částí předává auto řidiči pokyny k akceleraci či brzdění. Na kterém prstu ucítíte impulsy a zda se přidá povel ke zrychlení či zpomalení, závisí na rozdílu mezi skutečnými hodnotami otáček motoru či natočení volantu a těmi doporučenými od počítače. "Nevidomý zatím nemůže řídit zcela bez cizí pomoci," vysvětluje Hong. "Trasu je třeba zadat předem, ale vývoj nadále pokračuje," doplňuje. Dalším dílčím cílem je speciální ploška na středové konzole, na niž položí nevidomý řidič pravou ruku a která mu prostřednictvím vibrací umožňuje do jisté míry sledovat okolí svého auta. A ačkoliv Hongův tým už jedná s americkými úřady o možnostech řidičského oprávnění a pojištění pro osoby bez zraku, je připraven i na případné nedostatky, které by mu měli v budoucnu pomoci odstranit dotyční handicapovaní motoristé. Pro americké spolky zrakově postižených je takové auto vstupenkou do nového světa. Marc Riccobono z Národní federace nevidomých byl po prvních zkušebních jízdách nadšený. "Vím, že byste rádi slyšeli, jaké to bylo," komentoval novou zkušenost, "ale to, co jsem viděl za volantem, nelze popsat slovy." 7. 11. 2011 Auto TIP-ab/lac # Klobouk dolů Je to docela nedávno - alespoň tak se mi to jeví, co jsme si v Rožnově pod Radhoštěm založili "S - klub" pro slabozraké a nevidomé. A sice na podzim 1991. Vlastně dávno, 20 let! Tedy asi vhodný čas na jakousi inventuru. Scházíme se jedenkrát za měsíc kromě léta, takže za rok uskutečníme 9 poslechových pořadů. Pro členy i veřejnost. To je 180 pořadů za těch 20 let; jsou dvouhodinové, tedy 360 hodin poslechu. Čísla sama o sobě jsou však nudná. Co je tedy za nimi? Hudba, literatura, cestopisné povídání, medailony osobností blízkých členům klubu. Jedna věta, ale za ní je skryto kromě realizace pochopitelně i x hodin přípravy. Např. z letošní nabídky: Cestopisné obrázky z Madeiry, Blízké osudy - život manželky nevidomého, Jaro a láska v hudbě mistrů, literární pořady věnované korespondenci K. Světlé a J. Nerudy, spisovateli J. Balabánovi, spisovatelce M. Podešvové a její lásce k lidové písni A kdo to pro nás realizuje? My sami. Mám v tom taky své prsty, jsem knihovnicí a náš klub se schází v pěkném a technicky pro poslech skvěle vybaveném podkroví Městské knihovny. Tedy k literatuře blízko. Navíc má knihovna rozsáhlou sbírku zvukových knih. Knihovníci jsou vstřícní, k příjemnému posezení v "S - klubu" zajišťují občerstvení. Prostě knihovna komunitní, která je opravdu takovým obývacím pokojem města. Co v tom výčtu nesmí chybět, je osobnost nevidomého Ing. Rudolfa Hamerníka, který přichystal díky své fonotéce, skvělé paměti i elegantnímu vystupování téměř všechny hudební pořady. Osmdesátku už má nějaký rok za sebou, svou věrnou ženu Jitku vedle sebe a své posluchače v "S - klubu" před sebou. Kdyby byly ještě klobouky v módě, pak klobouk dolů. A dík a obdiv nás všech, které už 20 let poděluje. Jarmila Mikulášková # Pozvání na Dědinu Dovolujeme si vás pozvat na druhou celonárodní soutěž ve společenské hře QUARDO. Ještě jste o této hře neslyšeli? Nevadí! Hrát se naučí všichni a rychle. U každého hracího stolu bude sedět zkušený bankéř, který dohlédne na hladký průběh soutěže. Hrát a vyhrát zajímavé ceny tedy může každý, kdo přijede první únorovou sobotu a neděli (tedy 4. a 5. února 2012) na Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina v Praze 6 - Ruzyni. Kdo z vás má zájem se soutěže zúčastnit, prosím, registrujte se telefonicky na č. 776 047 660 nebo na e-mailu: antonin.vrany@ dedina.cz, a to čím dříve, tím lépe. Stejné kontaktní údaje poslouží i pro vaše dotazy. Pokud máte zájem o ubytování ve středisku ze soboty na neděli a stravování (oběd a večeře v sobotu a snídaně v neděli), kontaktujte, prosím, Naděždu Modráčkovou na tel. 235 325 353 nebo na e-mailu: modrackova@dedina.cz. Uzávěrka přihlášek a žádostí o ubytování a stravování bude 20. ledna 2012. Těšíme se na setkání s vámi a přejeme mnoho štěstí nejen ve hře. Václav Fanta # Dárek z redakce Pro vaši lepší a rychlejší orientaci v roce 2012 naleznete v tomto čísle ZORY jednolistý kapesní kalendář, vytištěný na umělohmotné fólii. Na přední straně, která je označena ve spodní části podtržkou, se nachází pět oddělených sloupců. V prvním jsou pořadová čísla dnů od 1. do 31. (počet dnů v měsíci), a to ve zkrácené formě - bez číselného znaku a jednoznakově: 1. - a, 2. - b, atd., 11. k - atd. (k druhé desítce čísel se přidává třetí bod), 21. - a atd. (ve třetí desítce se přidává k třetímu ještě šestý bod), 31. - á (přidává se jen šestý bod). Druhý až pátý sloupec obsahuje dny v týdnu v jednotlivých čtvrtletích roku: p - pondělí, ú - úterý, s - středa, č - čtvrtek, ý - pátek, ž - sobota, n - neděle. Potřebujete-li zjistit, jakým dnem začíná rok 2012, najdete si v prvním sloupci 1.(a) a po řádku se posunete na první písmeno (n - neděle) ve druhém sloupci (první čtvrtletí). Chcete zjistit, na jaký den připadne 17. listopad? Jednoduché! V prvním sloupci si najdete 17. (tedy q) a po stejné řádce se posunete do čtvrtého čtvrtletí (pátý sloupec) a uprostřed mezi říjnem a prosincem budete mít pod prstem ž, takže bude sobota. Radostné Vánoce a vydařený rok 2012 vám přejí pracovníci redakce Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 24 prosinec 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail: zora@sons.cz Vydává: Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 78,- korun českých Kazetu, prosíme, vraťte do deseti dnů po obdržení na přiloženou adresu Nahrávku vyrobilo zvukové studio Knihovny a tiskárny pro nevidomé v Praze