Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 14 červenec 2020

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Mysli globálně, jednej lokálně
STALO SE: Jak to, že Česko tak dobře zvládlo koronavirovou epidemii?
LIDÉ KOLEM NÁS: „Nejsem ani pro show, ani pro lítost a našlapování po špičkách,“ říká Nicole Fryčová
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Památky a zajímavosti v České republice pro zrakově postižené
Velkorysé sliby ministryně Dostálové se zhroutily. Z příspěvku na dovolenou zůstala jen nejasná podpora lázním
KULTURA: Je tu někdo normální? (Mikropovídka)
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Mohou nevidomí řídit? V Praze si to někteří vyzkoušeli nanečisto
Může být ženská menopauza pro lidstvo výhodná?
Nevlastní vnuci představují problém pro mnoho seniorů
ZDRAVÍ: Co je normální a kdy mít podezření na Alzheimerovu chorobu?
Tiráž

Nevlastní vnuci představují problém pro mnoho seniorů

Syn či dcera se rozvedli a našli si nové partnery s dětmi. Babi, dědo, to jsou tvoje nová vnoučata. Tu větu slyší čím dál více lidí. Jak se k nim postavit? Brát je stejně jako vnoučata vlastní? Jde to? Je to třeba?

Tyto otázky přináší současný velmi častý jev, takzvané patchworkové rodiny. Tedy rodiny, které jsou pozoruhodně poskládané, jako by byly sešité z kousků.

Jana bude slavit pětašedesáté narozeniny a řeší kvůli tomu delikátní problém. Koho pozvat a koho ne? Její rodina je totiž patchworková, a ne každý se v ní snese s ostatními. Její syn je rozvedený. Z prvního manželství má dvě dcery, Jana je tudíž dvojnásobnou babičkou. Dcery jsou na tátu naštvané a říkají, že na oslavu přijdou jedině, když přijde i maminka.

„Já je v podstatě chápu, a tak jsem bývalou snachu pozvala také. Vždy jsem s ní dobře vycházela a štve mě, že ji syn opustil. Ten rozvod byla jeho vina,“ říká Jana. Jenže bývalá snacha má dítě s novým mužem. Takže přijde i s ním. Zároveň dorazí Janin syn se svou novou partnerkou, jejími dvěma dětmi z předchozího vztahu a dítětem, které mají spolu. „Orientujete se v tom ještě? Já už téměř ne. A představte si, všichni mi říkají babičko, i ti, se kterými nemám nic společného, nejsou z mé krve. Navzájem se ty děcka moc nemusí. Dost se pomlouvají za zády navzájem, soupeří spolu. Někomu možná taková velká pomíchaná rodina může připadat zábavná, ale mě to nebaví. Očekává se ode mě, že se budu všem dětem stejně věnovat, ale mě to unavuje. A k těm, které syn vyženil, vůbec nic necítím. Navíc jsou to dost rozmazlení spratci,“ uzavírá Jana.

Vůbec nejde o výjimečnou situaci. Takové zmatky jsou v rodinách kvůli častým rozvodům poměrně běžné. Jenže lidé vyššího věku, tedy ti, kteří jsou v těchto rodinách v pozici babiček a dědů, natož dokonce prababiček a pradědů, mnohdy ten současný zmatek příliš nechápou. Nebyli na nic takového zvyklí.

„Moje máma odmítá hlídat syna mé nové partnerky. Já jí vysvětluju, že ho beru jako svého, ale ona tvrdí, že ho jako svého vnuka nikdy brát nebude. Připadá mi to od ní sobecké a nefér,“ říká jednačtyřicetiletý Martin. Jenže jeho matka to vidí takto: „Absolutně nechápu, proč bych měla být připravena pečovat o dítě ženy, která rozvrátila manželství mého syna. Vím, že ten její chlapec za to nemůže, ale pro mě je to cizí dítě. Mám svůj život, svůj program a nechápu, proč se ode mě očekává, že mu mám být babičkou.“

Co člověk, to jiný názor. Jenže právě to nyní přináší v rodinách časté neshody. Není divu. Lidé, kteří jsou nyní v seniorském věku, se tak často nerozváděli, jako je nyní běžné. Tudíž nebylo ani běžné, aby se v rodinách vyskytovalo tolik dětí s různými matkami a otci.

„Děti, které vyrůstají v patchworkových rodinách, to nemají jednoduché. V těchto rodinách vřou emoce jako zlost, žárlivost a závist ještě intenzivněji než v normálních rodinách,“ uvádí psycholožka Jiřina Prekopová, která se tomuto tématu věnuje ve své knize s názvem Jen v lásce přežijeme. A dodává: „Nebezpečí konfliktu nově vzniklé rodiny s rodinami původními je dostatečně známým faktem. Prarodiče na obou stranách mají často zcela jinou představu o tom, co je pro nově založenou rodinu dobré nebo potřebné, a tím je zaděláno na řadu problémů. Zárukou pokojné atmosféry v nové rodině vzniklé po rozvodu je princip rodinné hierarchie. Druhá žena má přednost před ženou z prvního nezdařeného manželství. Ale pokud vzešly z tohoto starého systému děti vyžadující péči, mají tyto děti před nově vybudovaným systémem přednost,“ vysvětluje světově uznávaná odbornice na mezilidské vztahy.

V takových složitých vztahových slepencích zpravidla nejvíce trpí děti a hned po nich jejich prarodiče. Příkladem je jednasedmdesátiletý Karel z Ostravska. Jeho dcera se rozvedla a vzala si muže s dcerou ve vlastní péči. Z prvního manželství má dvě dcery. „Ty holky spolu neuvěřitelně soupeří. Bojují i o mou pozornost. Jednou přišly všechny a já každé dal stejnou čokoládu. Moje dvě vlastní vnučky se naštvaly, že jsem dal stejnou čokoládu i té nevlastní. Řekly, že je mám rád stejně jako tu cizí holku. Pak jsem jednou na Vánoce poslal dárky jen jim. Té dívce ne. Přišlo mi, že má své vlastní prarodiče, tátu, že přece nejsem povinen cizí holce pořád něco dávat. Dcera mi vynadala, že to bylo neslušné. Nechce se mi takové věci řešit, nebaví mě to. Přiznávám, že tu dívku nemám moc rád. Není mi sympatická a nechápu, proč bych k ní měl něco cítit. Je to dcera cizího muže, kterého si vzala moje dcera,“ vysvětluje Karel své pocity.

Některé děti nyní mají za život i několik nevlastních otců či matek. A také nevlastních sourozenců. Někoho to obohatí, jiného to zdeptá. Psychologové upozorňují, že pro tuto generaci, která vyrůstá v různě se rozpadajících a zase nově tvořených rodinách se složitými vztahy, bude takový model soužití běžný. Budou považovat za normální, že do jejich života vstupují noví nevlastní tátové, noví nevlastní sourozenci. Ale lidé dříve narození to už zřejmě nepochopí. Pro ně je to spíše příklad selhání než něčeho zábavného či dokonce vzrušujícího. A hrát si na babičky a dědečky cizích dětí mnoho z nich prostě nebaví.

Vratislava Hofmanová
Zdroj: i60.cz

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 104 číslo 14 červenec 2020
OBSAH:
ÚVODEM
Mysli globálně, jednej lokálně
STALO SE
Jak to, že Česko tak dobře zvládlo koronavirovou epidemii?
LIDÉ KOLEM NÁS
„Nejsem ani pro show, ani pro lítost a našlapování po špičkách,“ říká Nicole Fryčová
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Památky a zajímavosti v České republice pro zrakově postižené
Velkorysé sliby ministryně Dostálové se zhroutily. Z příspěvku na dovolenou zůstala jen nejasná podpora lázním
KULTURA
Je tu někdo normální? (Mikropovídka)
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Mohou nevidomí řídit? V Praze si to někteří vyzkoušeli nanečisto
Může být ženská menopauza pro lidstvo výhodná?
Nevlastní vnuci představují problém pro mnoho seniorů
ZDRAVÍ
Co je normální a kdy mít podezření na Alzheimerovu chorobu?

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.