ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104 číslo 14 červenec 2020 OBSAH: ÚVODEM Mysli globálně, jednej lokálně STALO SE Jak to, že Česko tak dobře zvládlo koronavirovou epidemii? LIDÉ KOLEM NÁS „Nejsem ani pro show, ani pro lítost a našlapování po špičkách,“ říká Nicole Fryčová ZORA RADÍ A INFORMUJE Památky a zajímavosti v České republice pro zrakově postižené Velkorysé sliby ministryně Dostálové se zhroutily. Z příspěvku na dovolenou zůstala jen nejasná podpora lázním KULTURA Je tu někdo normální? (Mikropovídka) BUDE VÁS ZAJÍMAT Mohou nevidomí řídit? V Praze si to někteří vyzkoušeli nanečisto Může být ženská menopauza pro lidstvo výhodná? Nevlastní vnuci představují problém pro mnoho seniorů ZDRAVÍ Co je normální a kdy mít podezření na Alzheimerovu chorobu? # ÚVODEM: Mysli globálně, jednej lokálně Ten slogan je chytlavý, má potenciál přitáhnout na sebe pozornost, ale také umožňuje – jako všechno, co má punc dobré, a přitom krátké myšlenky – využití pro mnoho protichůdných tvrzení. Na Googlu se jeho nabídka ocitla hned na druhém místě v našeptavači, sotva jsem napsal slovo „mysli“… Zdá se, že původcem nové popularity sloganu je tzv. globální profesor a ekonom Milan Zelený. Také zajímavá a velká postava naší současnosti, pozitivní, asi i proto že ač „naše“, tak naše není. Skutečné autorství se připisuje Jacquesi Ellulovi (žil v letech 1912 – 1994 a byl to francouzský sociolog, historik, filozof, spisovatel, právní teoretik a protestantský teolog, který sám sebe řadil ke křesťanskému anarchismu). Milan Zelený působí jako globální profesor systémů řízení a propagátor Soustavy řízení Baťa. Je zastáncem kapitalismu svobodného (ne volného) trhu, nestranického a neideologického přístupu k ekonomice. Dlouhodobě je na prvním místě nejcitovanějších českých ekonomů. Nebývá to obvyklé, abych v úvodníku nabízel cizí myšlenky, ale nejde se vyhnout pojmenování původce, abych se nestal plagiátorem. Přitom slogan, uvedený v titulku, mě napadl takříkajíc bez cizího – jeho – vlivu, a to při čtení rozhovoru, který kolega udělal s Nicol Fričovou. Zdá se, že ona, ale naštěstí i řada jejích vrstevnic a vrstevníků, má již tohle myšlení ve svém přirozeném paradigmatu. Vídám to kolem sebe sice zřídka, ale naštěstí stále častěji: nehodlají se, myslím ti mladí, věku jen lehce 20+, smířit se stavem věcí kolem sebe, míněno ve společnosti, ale na změny jdou přes svoje nejbližší okolí. Na rozdíl od zastánců protiglobalizačního hnutí nedestruktivně. A kupodivu i přes sebe samé. Již zmíněný Milan Zelený k tomu na svém webu říká: Znalosti stahujeme z celého světa, ale pro místní akci. Každá akce je v daném kontextu času a místa, znalosti se vznášejí nad vším děním v říši myšlenek a digitálně koordinují naše akce „shora“. Dochází k deglobalizaci (relokalizací) akce a posiluje se globalizace znalostí a informací. Každá akce (znalost) je lokální, jen popis akce (informace) je globální. Nedávno jsem si tady stěžoval na starého (ne)příbuzného, který mi vlastně proti mojí vůli, nebo spíše mimo moji možnost situaci ovlivnit, vstoupil do života. Ne, rozhodně nepominul důvod stížností, humorné scény (pokud je člověk nahlíží zvenčí) neztratily nic na devastujícím účinku na mne, nuceného žít uvnitř, a ani „globální“ pohled neusnadňuje „lokální“ soužití. Přesto i zde se dá uplatnit ono „mysli globálně,…“ A podivuhodně se prolnulo s poučením psychiatra, jehož znám již léta a jehož názory (nikoli rady – nikdy mi neradil v pravém slova smyslu) mi často a hodně pomáhaly. Samozřejmě, oni se to učí na fakultě a tak asi nejde o žádnou zásluhu, přesto mi dodnes pomáhá jeho poznámka, že jediný, koho jsem v životě schopen změnit, jsem já sám. Neradím, jen tak přemítám. A vám přeji krásné léto i ve společnosti Zory. Václav Senjuk # STALO SE: Jak to, že Česko tak dobře zvládlo koronavirovou epidemii? Podle think-tanku Hospodářských novin rozhodla rychlost opatření a možná i to, že se méně líbáme. Přinášíme podstatnou část článku z pondělí 22. 6., protože jde o poučený zpětný (doufejme, že jen zpětný) pohled řady skutečných expertů na téma, které – rovněž doufejme – je již jen velkým tématem minulosti. Ale kdo ví… Během posledního zhruba půl roku se ve světě nakazilo nemocí covid-19 přes sedm milionů lidí, uvádí Univerzita Johnse Hopkinse. Asi 400 tisíc z nich kvůli infekci zemřelo. Mezi nejvíc postižené země patří Spojené státy, Velká Británie, Itálie, Turecko, Írán, Rusko, Španělsko… Česku nebo třeba sousednímu Slovensku se koronavirová pandemie vyhnula. Proč? Jak je možné, že tu nový čínský virus nezanechal tak tragické škody na životech jako třeba u našich nedalekých evropských sousedů? Zvlášť když jsme stejně jako oni nebyli na nic podobného připravení. Odborníci oslovení HN říkají, že důvodů je víc, ale jedním z těch podstatných je rychlost, s jakou jsme začali proti koronaviru bojovat. Anna Šedivá primářka Ústavu imunologie ve Fakultní nemocnici v Motole Dopady epidemie hlavně v počátku souvisí s rychlostí řešení a s epidemiologickou situací, oboje s nepříznivým vývojem ve zmiňovaných zemích. Co se ale týká dlouhodobých důsledků, nejsem si zcela jistá, že jsou dopady ve zmiňovaných zemích tak katastrofální. Diskutuje se řada důvodů, nicméně mě jako imunologa v době, kdy sledujeme záplavu informací z různých zdrojů, ještě napadá možnost přirozené odolnosti obyvatel Asie vůči infekčním onemocněním, která jsou na daném kontinentu endemická. Zachytili jsme i zprávy z výzkumu řady koronavirů přenášených netopýry v Číně, kdy vědci nalezli ochranné protilátky proti koronavirům u vesničanů, kteří žijí v blízkosti jeskyň netopýrů, i když v jeskyních nikdy nebyli ani se přímo s netopýry nesetkali. Nicméně samozřejmě celková výsledná čísla a dopady budou výslednicí mnoha faktorů, z nichž některé jsou jasně viditelné a můžeme se z nich poučit, ale jiné budou skrytější. Mezi jasné faktory určitě také patří organizace zdravotní péče, diametrálně se lišící v jednotlivých zemích a tím pádem také určující úspěšnost zachycení náhlé vlny pandemie. Pavel Dřevínek přednosta Ústavu lékařské mikrobiologie 2. lékařské fakulty UK Nabízí se zvážení řady faktorů, které se mohly podepsat na rozdílném průběhu epidemie v jednotlivých zemích. Na straně hostitele, tedy člověka, to může být rozdílná vnímavost k infekci, předem daná genetickými rozdíly mezi populacemi jednotlivých zemí, na straně mikroba to mohou být mutační změny, asociované s jeho různě velkou agresivitou. Ani jeden aspekt se však nezdá být tím pravým důvodem. Podstatné se mi zdají rozdíly takzvaně z prostředí, vázané na společnost, tedy jiné než genetické. Ten hlavní vidím v načasování a v míře celoplošných protiepidemických opatření, která se například v ČR a v Itálii zavedla v prakticky stejnou dobu, tj. kolem 12. března, přitom v Itálii se první případy nákazy objevily o celý jeden měsíc dříve než v ČR, kde byl první případ zaznamenán 1. března. Povinnost nosit ústenku se v ČR zavedla 19. 3., v Lombardii až na začátku dubna. Při slabší kontrole šíření infekce existuje samozřejmě vyšší riziko jejího zanesení do rizikových skupin obyvatelstva a ta věkově podmíněná je v Itálii významně větší než u nás. David Halata praktický lékař v obci Hošťálková na Vsetínsku Co je důvodem, že se Česku vyhnuly tak tragické dopady koronavirové nákazy? Nevíme. Myslím si, že slovo nevíme vystihuje daný stav nejlépe. Stejně tak vlastně vůbec nevíme, jestli se nám dopady koronavirové nákazy vyhnuly, nebo zda nás druhé či další, horší vlny teprve čekají. V medicíně jsme zvyklí podkládat svá tvrzení validními daty, což tentokrát při výskytu zcela nové nemoci a rychlosti vývoje nešlo. Setkávali jsme se tak se zcela rozdílnými názory i u velkých odborných kapacit, od naprosté neškodnosti charakteru běžného nachlazení až po těžké pandemické průběhy hrozící vyhubením populace. V podstatě každá rozdílnost mezi jednotlivými zeměmi může být tím klíčem – větší kolektivní imunita z minulosti, jiná očkovací schémata, menší množství sociálních kontaktů, líbání se na tvář při vzájemném setkání, velikost rodin ve společné domácnosti, způsob organizace státní správy, národní povaha poslechnout striktní nařízení, organizace systému zdravotní péče… Z pohledu naší specializace pak určitě zmíním pravomoci primární péče, které např. ve středomořských zemích jsou tradičně méně silné. Sami jsme si zažili nemalý nárůst pacientů v našich ordinacích, které jsme se maximálně snažili udržet bez potřeby další nemocniční péče doma. Určitě si zaslouží vypíchnout to počáteční obrovské semknutí lidí, kdy řada z nás v sobě našla to lepší já, řada zvyklých sporů byla zapomenuta a všichni se snažili si nějak vzájemně pomoci. Ty dva měsíce krásně ukázaly řadu nesmyslů v našich životech, které vlastně dnes vidíme, že ani nepotřebujeme. Ten zásadní rozdíl bych ale hledal v tradičním českém humoru, který i tentokrát v nejhorších chvílích přispěchal na pomoc. A doufejme, že nám zůstane i nadále. Milan Kubek prezident České lékařské komory Říká se, že štěstí přeje připraveným. V našem případě se však štěstěna rozhodla učinit výjimku. My jsme na koronavirovou pandemii nebyli připravení ani náhodou, přesto jsme obstáli. Díky včasnému zavedení účinných protiepidemických opatření nebylo naše zdravotnictví vystaveno tak těžké zkoušce, jakou si prošli zdravotníci v severní Itálii nebo ve Španělsku, kde epidemie udeřila bez varování. A na rozdíl od mediálních klaunů Borise Johnsona či Donalda Trumpa měli premiér Babiš i vicepremiér Hamáček v kritické chvíli odvahu rychle prosadit celou řadu velmi nepříjemných, život omezujících opatření. Určitě to nebylo lehké rozhodování. Možná stačilo jen ve dnech 5.–8. března pustit desítky tisíc fanoušků na biatlon v Novém Městě a mohli jsme dopadnout jako Lombardie. Lidská paměť je krátká, všichni máme tendenci zapomínat a považovat současný stav za samozřejmost. Avšak to, že jsme první vlnu epidemie zvládli bez kolapsu našeho podfinancovaného a personálně zdevastovaného zdravotnictví, a tedy bez tisícovek zbytečných obětí na lidských životech, tento úspěch nepřišel sám od sebe. Museli jsme si jej zasloužit svojí disciplinovaností a vzájemnou ohleduplností. Moje rouška chrání vás, vaše roušky chrání mě, vzpomínáte si na ten slogan? Vážím si každého, kdo v krizových dnech zachoval klid a dělal svoji práci. Místo paniky jsme byli svědky obrovského vzedmutí solidarity a pocitu sounáležitosti. Symbolem našeho boje s nákazou se staly právě ony roušky, jejichž nošení nám vláda sice nařídila, ale dostupnost těchto základních ochranných pomůcek pro lidi nezařídila. Tisíce žen tedy začaly šít roušky a stovky techniků vymýšlely ochranné štíty, masky i plicní ventilátory. Ukázalo se, že my Češi jsme opravdu mistry improvizace. Skutečnými hrdiny jsou však ty stovky obětavých zaměstnanců léčeben a domovů důchodců, kteří se nechali dobrovolně zavřít třeba i na měsíc do karantény se svými klienty, jen aby je ochránili před rizikem nákazy zvenčí. To jsou opravdoví frajeři a frajerky. Ještě zdaleka nemáme vyhráno, ale přesto můžeme mít radost. Poučme se tedy ze svých chyb a doufejme, že nás štěstí neopustí. Pavel Plevka virolog Výzkumného institutu CEITEC Masarykovy univerzity Odlišností mezi zeměmi, které byly pandemií covidu-19 postiženy nejvíce, jako byly Belgie, Velká Británie, Španělsko, Itálie a Spojené státy, a méně postiženými zeměmi severní, východní a střední Evropy, je celá řada. Podstatným rozdílem byla rychlost rozšíření koronaviru v dané zemi na počátku epidemie. Množství nemocných přicházejících do zemí střední a východní Evropy bylo nižší a první případy se objevily později než v západní Evropě. Karanténní opatření tak mohla být ve východní Evropě přijata před masovým rozšířením viru, což je učinilo efektivnějšími. Důležité jsou také kulturní rozdíly v typech a četnosti mezilidských kontaktů: objímání a líbání na tvář na uvítanou a rovněž vřelý společenský život v jižní Evropě oproti většímu odstupu ve střední a severní Evropě. Zásadním aspektem jsou odlišnosti ve věkovém složení populace. Země západní Evropy mají vyšší podíl seniorů, kteří jsou ke koronavirové nákaze citlivější. Šíření koronaviru ve Spojených státech, Velké Británii a Brazílii bylo navíc uspíšeno oddálením zavedení karantény a tím, že lídři těchto zemí popírali či stále popírají závažnost onemocnění způsobeného virem SARS-CoV-2. Jiří Černý virolog z Fakulty tropického zemědělství ČZU AIDS, ptačí chřipka, mexická prasečí chřipka, SARS, MERS, zika, nebo ebola… a nyní covid-19. To všechno jsou virová onemocnění, která se v lidské populaci rozšířila během posledního půlstoletí. Co stojí za vznikem těchto nemocí? A máme se obávat dalších podobných epidemií i v budoucnu? V současné době žije na Zemi 7,5 miliardy lidí. K naší obživě chováme, často v otřesných podmínkách bez jakékoliv veterinární kontroly, 19 miliard slepic, 1,5 miliardy prasat a stejné množství krav. To je nepředstavitelné číslo, které tlačí na to, aby byla intenzivně zemědělsky využívána i místa, která byla ještě před několika málo lety zarostlá džunglí. V těchto místech odedávna cirkulovaly lokální patogeny, které se ale téměř nedostávaly do kontaktu s lidmi. Nyní na tato místa vedou dálnice a z letišť, která jsou tam postavená, mohou lidé v krátkém čase odcestovat na kterékoliv místo na světě. To vytváří ideální podhoubí pro vznik nových infekčních nemocí s potenciálem způsobit celosvětovou pandemii a je jen otázkou času, kdy se objeví další. Chudé oblasti ve světě pak představují ideální místa, kde se nový patogen může "schovat" a odkud pak může dál ohrožovat zbytek planety. Ochránit se proti těmto novým patogenům je obtížné. Není ale důvod předem házet flintu do žita. Je potřeba připravit dlouhodobou strategii, která bude zahrnovat monitoring možných lidských patogenů v přírodě, zlepšení veterinárních kontrol u hospodářsky chovaných a lovených zvířat, vycvičení a vybavení dostatečného množství zdravotnického personálu schopného rychle reagovat na epidemii nové infekční nemoci, ale i další kroky. Například podporu výzkumu nových metod umožňujících v krátkém čase vyvinout levné a účinné léky nebo vakcíny, vytvoření taktických a strategických plánů umožňujících rychle vyrábět a distribuovat materiál potřebný ke zvládnutí epidemie, ale i vycvičení obyvatel tak, aby věděli a chápali, jak a proč se v případě ohrožení mají chovat a zlepšení zdravotní situace v chudých oblastech světa, protože je nutné si uvědomit, že všichni žijeme na jedné planetě a epidemie v rovníkové Africe nebo jihovýchodní Asii není něco, co by se nás netýkalo. Tato opatření nebudou levná a budou vyžadovat mnoho úsilí. Pokud je ale zvládneme, budeme se v budoucnu moci postavit i horším pandemiím, než je současná pandemie nemoci covid-19. Jan Kubita, šéfeditor IHNED.cz kráceno # LIDÉ KOLEM NÁS: „Nejsem ani pro show, ani pro lítost a našlapování po špičkách,“ říká Nicole Fryčová Dnes je studentkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy, předsedkyní odborné skupiny Vládního výboru pro osoby se zdravotním postižením i lektorkou o životě lidí se zrakovým handicapem. Pochlubit se může i kariérou úspěšné plavkyně. Získala mnoho titulů mistryně republiky, třetí místo na Světových hrách zrakově postižených sportovců, účastnila se Mistrovství Evropy i světa handicapovaných a v roce 2012 nás reprezentovala na Paralympiádě v Londýně. Slušná bilance nato, že je ženou prakticky nevidomou a že jí je pouhých 24 let. Povídali jsme si s Nicole Fryčovou. Jste ambiciózní člověk? Asi ano. Mám v sobě schopnost dát si cíl, jít za ním a dosáhnout ho. Nevzdávám se. Studujete práva. Mohla byste být soudkyní, advokátkou nebo podnikatelkou? Dokážu si představit práci v advokátní kanceláři. Kvůli nastavení společnosti by však bylo obtížnější získat klienty. Málokdo chce být totiž zastupován člověkem se zrakovým postižením. Soudní spisy jsou často mnohasetstránkové a jen v papírové podobě. K hodnocení důkazů jsou důležité fotografie. I oficiální Sbírka zákonů je dnes jen v tištěné podobě. V té elektronické by měla být od roku 2022. Soudní systém není připraven na to, že by v něm mohl pracovat někdo s postižením zraku. Státní zástupkyně Lenka Bradáčová měla jednou říci, že její funkce bez zraku, to nepřipadá do úvahy. V podnikání bych si dokázala poradit. Nevidím problém ve zrakovém handicapu, spíše v nalezení dobrého nápadu. Pro oblast managementu a účetnictví bych někoho zaměstnala. Takto funguje většina firem. Nejprve si však musím poradit s dokončením studia. Jaké jsou vaše přednášky o životě lidí s postižením zraku? V základních školách a na příměstských táborech se jim věnuji už 5 let. Děti musíte zaujmout. Dvanáctileté už ledasco pochopí, ale sedmileté bývají brzy nepozorné. Je třeba ukázat podstatné a nechat to děti vyzkoušet. Nalévání tekutiny s hladinkou, telefonování s podporou hlasu, ukázka Braillova písma, zkouška brýlí simulujících vadu zraku. Když s nimi sedí, nemusí vadu pociťovat tak intenzivně, když se ale chtějí projít, vše se zhoršuje. Ráda šířím informace, že s bílou holí nechodí jen nevidomí. Mezi nimi a normálně vidícími je spousta různých vad, které více či méně omezují běžný život. Přednášek je ale málo. Děti na ně brzy zapomenou a dále šíří předsudky, např. že každý s bílou holí je nevidomý. Vhodné by bylo předávat jim tyto informace stále, ve škole, v rodině i v médiích. Ta, pokud nás zmíní, publikují obvykle informaci o „supermanovi“, který dokázal něco mimořádného. I to určitě stojí zato zmínit, ale že by se o nás mluvilo jako o běžných lidech? Proč by zdravotně postižení nemohli být třeba součástí filmů nebo reklam? Proč by mezi zdravými a šťastnými lidmi nemohl být jeden s bílou holí? Někteří kolegové prezentují práci vodicích psů jako show. Často se při hovorech o lidech se zdravotním postižením našlapuje po špičkách, s lítostí a strachem. Učitel ukáže obrázek postavy s bílou holí a řekne: „ Ten člověk nevidí, pomáhá si hmatem, musíte mu pomoci při přecházení silnice.“ A nic víc? Proč jim neřekne: „I když má potíže se zrakem, může žít téměř normálním životem, pracovat a vychovávat děti?“ Nejsem ani pro show, ani pro lítost a našlapování po špičkách, je to život. Dnes přednáším i dospělým. A mají tytéž předsudky. Při hovoru se mnou zjistí, že studuji práva a ptají se: „Ve speciální skupině?“ „Ne, jsem v ročníku jediná s postižením zraku.“ „A jak tolik textů zvládáte?“ Představují si, že všechny texty jsou v Braillu. Vysvětluji, že používám hlasový výstup, a když chci nějaký text číst zrakem, musím si ho mnohonásobně zvětšit. Na monitoru je pak jen jedno slovo. Za den očima přečtu tolik, co vidící člověk za hodinu. Obtížnější to je, ale nikdo mi nemůže říci: „Chudáčku, ty to nemůžeš přečíst.“ Jiný příběh je z tramvaje: „Maminko, co to má paní za hůl?“ „Nedívej se na tu paní, je slepá!“ Stydím se a cítím se jako zločinec. Nejraději bych řekla: „Klidně se dívej, tohle je bílá hůl. Nejsem nevidomá, ale bez ní chodit nemohu.“ Mám pocit, jako kdyby na tuhle větu cestující čekali. Vytknou mi, jak na mě platí daně, a já si hraji na slepou. Jak se mám pak cítit, když ještě něco vidím? To vše kvůli malému povědomí. Napadá mě proto myšlenka založit vlastní spolek na odstraňování bariér v myslích lidí a v mezilidských vztazích. Tady vidím velké mezery. A také jsem ve věku, kdy mám chuť pokusit se něco změnit. O čem byl projekt Srdcerváči, kterého jste se účastnila? Šlo o mediální kampaň Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. V kinech před filmy o nás běžel spot, vycházely články v médiích. Cílem bylo upozornit na skutečnost, že můžeme běžně pracovat. Díky projektu jsem se dostala na studentskou stáž do advokátní kanceláře. Zpočátku mě tu lidé brali normálně. Ale po několika měsících jsem tam lítost také cítila, zdrobnělinky, vzdychání, nic konkrétního, jen náznaky. A možná ti, kteří shlédli spot, si řekli: „Jé to jsou chudáci.“ Ano, je to bohužel běžná reakce. Pracovala jste někdy na pozici, kde jste lítost necítila? Před dvěma roky na stáži na Městském soudě v Praze. Skvělá zkušenost! Mohla jsem pročítat soudní spisy a sledovat, jak se kauzy řeší. Ale jen 2 týdny. Druhý extrém je Kavárna POTMĚ. Někteří hosté odsud odcházejí s lítostí i s pláčem. Zkrátka si to vyzkoušejí. Kavárna je sice skvělý projekt, ale ta chvilka se nedá srovnávat s člověkem od narození nevidomým. On tak žije stále a za ta léta má své fígle, jak to zvládat. V čem vy konkrétně potřebujete pomoc? Se zdravotním omezením, ať chceme nebo ne, zkrátka přichází určitá závislost. Pomoc potřebuji při vedení pracovních schůzí, když uděluji slovo, jdu na nové místo, k lékaři, na úřad nebo při nákupu v kamenném obchodě. Když ale přijdete ke mně na návštěvu, možná hned nepoznáte, že jsem prakticky nevidomá. Otázka by proto mohla znít i takto: Co mohu nabídnout vidoucí společnosti? Jak je možné si vzájemně vyhovět? Čím se zabýváte ve Vládním výboru pro zdravotně postižené? Pracuji ve skupině pro přístupnost veřejné správy a veřejných služeb. Absolvovala jsem tu studentskou stáž a dohodla se s tehdejším předsedou Michalem Radou na spolupráci. Michal v prosinci 2019 odešel a navrhl mě do funkce předsedkyně. Ani zde nepociťuji lítost. I někteří další členové skupiny jsou lidé s handicapem. Řešíme tu přístupnost veřejné dopravy, hlavně na národní úrovni, přístupnost kulturních památek, knihoven a publikací v péči Ministerstva kultury a přístupnost formulářů veřejné správy. Na portálu MPSV je sice lze vyplnit z domova, ale hlasový výstup tu ne vždy funguje. Vše je běh na dlouhou trať, hlavně kvůli financím a legislativě. V době mého předsednictví jsem iniciovala setkání s Ministerstvem dopravy, a to na základě podnětu, že v některých městech řidiči odmítají přepravovat držitele průkazu ZTP/P, pokud cestují bez průvodce. Považuji za úspěch, že ministerstvo poté rozeslalo všem dopravcům v ČR pokyn, že bez průvodce cestovat lze. A že průvodce je vodicí pes. I to dopravci někdy nerespektovali. Ráda bych upozornila, že lidé si často stěžují uvnitř komunity, na Facebooku, ale málokdo podá podnět konkrétnímu úřadu, Sekretariátu Vládního výboru pro osoby se ZP, SONS nebo jiným kompetentním lidem, kteří mohou problém vyřešit. Pracujete i jako dobrovolník. Jak moc by se člověk měl věnovat dobrovolnictví v dnešním světě? Účastním se sbírek Nadačního fondu ČRo Světluška. Na fakultě pomáhám mladším kolegům orientovat se ve studiu i v prostředí školy. Spolupořádala jsem přednášky o lidech s postižením zraku, které se pro mě staly startem budoucích profesionálních aktivit. Dobrovolnictví musí podle mě člověku dávat radost, smysl či příležitosti. Nikdo nesmí být k dobrovolnické aktivitě nucen, někdy už na to ani nezbývá čas. Máte přátele mezi lidmi intaktními i mezi zrakově postiženými? Chodila jsem do běžné ZŠ a až do páté třídy jsem nepřišla do kontaktu se zrakově postiženými. S nimi jsem se setkala až v oddílu plavání. Dnes se přátelím s lidmi z obou skupin. Více je těch intaktních, ale přibývají i ti s handicapem. Je fajn, že s nimi mohu být, pracovat a sdílet naše zkušenosti i každodenní problémy, které se pak snažím profesně řešit. Dříve jsem si myslela, že lidem s postižením zraku nemusím nic vysvětlovat, ale není to úplně pravda. Jednou mě zamrzelo, když si o mně nevidomá slečna myslela, že jsem negramotná, protože nepoužívám Braillovo písmo. V integraci jsem se učila to běžné. Psala jsem fixem na velmi široké řádky. Dnes píši na počítači. Právo je podle vás všude okolo nás. Co si myslíte o bezpráví? Něco je psáno, realita může být odlišná. Když říkám, že právo je všude okolo nás, myslím tím právní vztahy. A pro jejich vznik si stačí třeba jen něco koupit. Právo a spravedlnost však vždy nemusí stát na vaší straně. Takových situací se i trochu obávám. Třeba vyřazení Rusů z Paralympijských her. Kolektivní vina, všem se dala stopka. Pokud byl však alespoň jeden sportovec z výpravy čistý, je to pro něj obrovská křivda. Ale odstranit takovou nespravedlnost se asi těžko dá. Jak rychle plavete? Jak se cítíte při pohybu ve vodě? Při veřejném plavání, pokud jsem v dráze nemusela kličkovat mezi ostatními, jsem obvykle všechny přeplavala. Byl to dobrý pocit, že něco tak umím. Na Paralympiádě jsem plavala 6 disciplín, a hned 5 osobních rekordů. Třeba padesát metrů volný způsob za 32 vteřin. Ve vodě je to fajn, plavu samostatně. Při běhu či cyklistice potřebuji doprovod vidícího. Jen plavecké styly jsem neokoukala. Trenér mi je ukazoval na suchu. Uvažovala jsem i o návratu k plavání. Ale dnes mám i jiné koníčky. A jsem o něco starší a potřebovala bych delší čas na regeneraci sil. Antonín Vraný # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Památky a zajímavosti v České republice pro zrakově postižené Na stránce https://www.sons.cz/pamatky jsou k dispozici informace o památkových a kulturních institucích a dalších objektech v České republice s rozšířenou nabídkou o prohlídky pro zrakově postižené. Naleznete zde zámky, hrady, historické objekty a budovy, muzea, výstavy, přírodní a technické zajímavosti nabízející upravené komentované prohlídky, doplněné o haptické prvky, edukační programy, popisky či texty v Braillově písmu a zvětšeném černotisku s reliéfními obrázky. Případně jsou zde k dispozici audio popisy, haptické mapy či modely celých objektů včetně přístupu k místu. Díky takto upraveným programům je návštěva těchto míst i pro zrakově postižené plnohodnotná a komplexní. Stránky vytváří a spravuje Alena Hejčová, Metodické centrum odstraňování bariér SONS ČR, z.s., ke dni uzávěrky Zory evidovala stránka 4320 individuálních návštěv. Přinášíme několik ochutnávek z uvedené stránky: Valašské Meziříčí, Zámek Žerotínů Zámek Žerotínů stojí v centru města Valašské Meziříčí, asi 100 m západně od náměstí. Přímo u zámeckého nádvoří se nachází zastávka MHD „Stan.MHD u náměstí“. Zámek je v současné době sídlem Kulturního zařízení města. Jeho historickou část pak zastupuje Muzejní a galerijní centrum, které se nachází v jižním křídle zámku. Více info včetně mp3 pozvánky viz www.sons.cz/Valasske-Mezirici-Zamek-Zerotinu-P4008991.html. Zámek Děčín Děčínský zámek se nachází na pískovcové skále na pravém břehu Labe, nad soutokem Labe a Ploučnice ve městě Děčín v severních Čechách. Je dobře dostupný z autobusové zastávky MHD Myslbekova. Rádi bychom nevidomé a zrakově postižené návštěvníky pozvali na komentovanou prohlídku zámku, při níž si budou moci osahat kachlová kamna, nábytek, rámování dveří a jiné. V prohlídce návštěvníci uslyší část Děčínského valčíku od Fryderika Chopina. Ten totiž v roce 1835 děčínský zámek navštívil a tuto skladbu zde dokončil. Více viz www.sons.cz/Zamek-Decin-P4008235.html, opět včetně audiopozvánky. Praha, Muzeum hlavního města Prahy Na stránce je také informace k Muzeu hlavního města Prahy, k níž ovšem již od pondělí 15. 6. patří upozornění o uzavření hlavní budovy na Florenci a její nadcházející rekonstrukci – také tato informace se na stránce SONS objevuje. Cílem komplexní obnovy interiérů je úprava budovy pro vytvoření moderního muzea v krásném historickém objektu se vším, co k tomu náleží. Výstavní sály budou připraveny na instalaci nových expozic a výstav s využitím současných technologií. Zázemí pro návštěvníky bude mít parametry odpovídající současným standardům, včetně bezbariérového přístupu. Muzeum má ovšem ještě další objekt, který je plně přístupný. Dům U Zlatého prstenu na Starém městě v ulici Týnská nabízí také komentované prohlídky s haptickými předměty a dětskou činnostní hernu s názvem Po stopách Karla IV., která je zaměřená na dobu Karla IV. Je zde 5 zastavení: tržiště, krejčovská dílna, kuchyně, trůnní sál, stavebnice a audio nahrávky s krátkými ukázkami dobové hudby a Karlova vlastního životopisu. V prvním patře je stálá expozice Praha Karla IV., což je audiovizuální program, představující architektonické proměny Prahy v tomto období. Nově nabízí haptický program pro návštěvníky se zrakovým omezením: Co po sobě zanechali Pražané Karla IV. Pro další vaše tipy, návrhy a sdělení zkušeností lze psát na hejcova@sons.cz. # Velkorysé sliby ministryně Dostálové se zhroutily. Z příspěvku na dovolenou zůstala jen nejasná podpora lázním V pátém čísle černotiskové Zory jsme otiskli zprávu, že na dovolenou v Česku přispěje stát. V odpovídajících číslech bodové a zvukové Zory se článek neobjevil, měla dřívější uzávěrku. Posléze se nakupila jiné témata, která i vzhledem k pandemii měla přednost, takže nakonec tento text v bodové a zvukové verzi nevyšel. Ukázalo se, že to je vlastně dobře. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová totiž v dubnu slibovala každému turistovi příspěvek deset tisíc korun na pobyt v libovolném hotelu. Nebýváme tak naivní, abychom podobným slibům věřili, ale tenhle nápad měl i ekonomickou logiku… Slib ministryně ale už neplatí! Hlavní turistická sezona je prakticky tady. V tuto chvíli už mělo být jasné, jak vláda podpoří české hotely a jejich klienty. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (za ANO) nejprve v dubnu slibovala každému turistovi příspěvek deset tisíc korun na pobyt v libovolném hotelu. Výsledek? Hoteliéři ani turisté téměř žádné konkrétní informace nedostali. A ty, které mají k dispozici, patří do kategorie "špatná zpráva": příspěvek nebude deset, ale maximálně čtyři tisíce korun a dosáhnou na něj jen klienti lázeňských domů, a to nikoliv zpětně od 1. června, ale až od 1. července. V neděli premiér Andrej Babiš zveřejnil na sociálních sítích svoje "Čau lidi" video. V něm ministryně Dostálová například vyjmenovala podmínky pro získání voucheru: dotyčný v lázních stráví minimálně šest nocí a vybere si pět procedur. Premiér pak bez bližších podrobností dodal, že vláda „vede debatu o příspěvku 200 až 400 korun na pokoj“. Podle prezidenta Asociace hotelů a restaurací Václava Stárka to má být jednorázová kompenzace hotelům za to, že v době karantény musely mít zavřeno: „Začali jsme o tom s vládou jednat minulý týden.“ Rozhodnutí ale ještě nepadlo. Hlavní sezona ale začíná. Přesná pravidla vznikají na poslední chvíli. To může řadu lidí, kteří se nyní chystají na dovolenou, odradit. „V tuto chvíli začali lidé volat do lázní a ptají se, jak to mají udělat, aby získali voucher. Když ale slyší, že lázně nic nevědí, protože to ještě není připraveno, tak to u spousty z nich vyvolá nervozitu,“ říká prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. Podpora lázeňských pobytů by měla státní rozpočet vyjít na miliardu korun a do konce roku by mohla stačit až na 300 tisíc voucherů. Podle statistik z roku 2018 (posledních dostupných) navštívilo lázně přes 370 tisíc lidí. Téměř 44 procent z nich byli cizinci. Počet Čechů, kteří si pobyt v lázních platí ze svého, se ale v posledních pěti letech snížil o 40 tisíc. Mírně naopak přibývá lidí, kterým lázně hradí zdravotní pojišťovna. Podle Jiřího Vaníčka z katedry cestovního ruchu Vysoké školy ekonomické je to tím, že lázeňské pobyty jsou poměrně drahé. „Dá se říct, že týdenní pobyt v lázních je pro samoplátce na cenové úrovni pobytu v Chorvatsku u moře, a to včetně dopravy.“ Zájem domácích turistů o pobyty v Karlových Varech či Mariánských Lázních by mohl snížit také levný benzin a fakt, že řada zahraničních letovisek zlevňuje. Ceny letních pobytů v Itálii se podle dat cestovních kanceláří snižují o 10 až 15 procent. Nižší cenou se turisty snaží nalákat i některé hotely ve Španělsku či Chorvatsku. Kam by jezdili, v Česku je pěkně a potřebujeme, aby lidi utráceli a podpořili naši ekonomiku, říkal v době pandemie premiér Andrej Babiš. Jedním z důvodů, proč že velkorysé sliby Kláry Dostálové zhroutily, je i odpor ministryně financí Aleny Schillerové (za ANO). „Co se týká zavedení celoplošně rozdávaných poukázek, tak k této možnosti se nadále stavíme rezervovaně,“ uvádí mluvčí tohoto úřadu Tomáš Weiss. Ačkoliv Dostálová už v březnu ujišťovala, že vouchery mají podporu ministerstva financí, z jeho postoje vyplývá pravý opak. Původní podoba poukazů na rekreaci se navíc příliš nelíbila ani firmám. Dostálová na začátku jara počítala s tím, že by na poukaz v hodnotě deset tisíc přispívali kromě státu také zaměstnavatelé a zaměstnanci. Řada z podniků by na to však v současné koronavirové krizi neměla dost hotovosti. Zúžení voucherové podpory na lázně je špatnou zprávou pro domácí turisty i majitele hotelů. Lidem se výrazně omezily možnosti, kde mohou poukaz využít. Hoteliéři zase přišli o podporu, která by k nim přivedla větší počet klientů. I přesto, že už mohli čerpat státní podporu třeba z programu Antivirus, se dá čekat, že budou potřebovat další pomoc. Kvůli pandemii koronaviru hotely už od března přišly o většinu svých hostů a s propadem tržeb musí počítat i v létě. Loni se ve třetím čtvrtletí v Česku ubytovalo rekordních 3,3 milionu zahraničních turistů, letos počet cizinců výrazně klesne. „Budeme rádi, pokud jich tady bude 20 procent normálního stavu,“ míní Prouza. A Češi tento výpadek nenahradí. Podle Weisse z ministerstva financí by rozdávání poukazů každému mohlo vést pouze k růstu cen ubytování. Do podpory cestovního ruchu by se podle něj měly více zapojit kraje a města. Řada z nich už turisty do svého regionu láká. Například Praha chce za každou noc strávenou v místním hotelu dávat slevu v řádech stovek korun. Jihočeský kraj pak návštěvníkům kromě levnějšího ubytování nabízí také slevu 50 procent na vstup do krajských muzeí či divadel, podobný program mají i některé západočeské lázně. Jan Prokeš, Benedikt Lederer, zdroj ČTK # KULTURA: Je tu někdo normální? (Mikropovídka) Moje žena Jolana je už 3 roky nevidomá. Když ji ale sleduji v jejím prostředí, nepoznám to. O mě i o naše tři děti se umí postarat dokonale. V kuchyni mi jen občas nechává připravit smažená jídla. Nejčastěji pak palačinky. Umím je totiž usmažit tenké a obracím je vyhozením do vzduchu. Prostřední třináctiletá Kristýna na mě chvilku s údivem zírá, po třetí palačince to ale nevydrží a rezolutně prohlásí: „Jdu to také zkusit, pusť mě k tomu!“ No dobrá, ukážu jí množství těsta i pohyb ruky, kterým ho ještě syrové rozleji po povrchu pánve. Ani nedosednu na své pozorovatelské stanoviště a první palačinka už letí vzduchem. Napoprvé jí to šlo znamenitě, to musím uznat. A za chvíli vylétá druhá, třetí a další. A Kristýna? Inu, mladá žena! Přirozeně zařazuje ladné pohyby, profesionálně se usmívá. Cítím se dokonce trochu zahanben. Vždyť sám jsem to trénoval celé týdny. Otcové ovšem milují své dcery! Proto netrvá dlouho a má hanba se mění v údiv. Najednou Kristýnu povzbuzuji a chválím. Za další okamžik dokonce nabydu dojmu, že dcerka už zvládne vše sama. Zahřátý pocitem uspokojení vstanu a odcházím se věnovat své práci. Z lehké dřímoty mě probouzí výkřik Jolany: „Pavle, Kristýno! Jste normální?“ A držíc si spálený prst běží do koupelny. Aha, už je mi to jasné. Kristýně před chviličkou cinkla zprávička na mobilu. Její oblíbený youtuber zřejmě zveřejnil zajímavé video, jak mlaská a funí při obědě v Mc Donaldu. A dcera? Opět zcela přirozeně zanechala vší činnosti a opustila kuchyň. Držadlo pánve nechala trčet z plotny ven do prostoru. Jolana do něj vrazila a strhla pánev na zem. To však ještě netuší, co jí na cestě do koupelny čeká. Objevuje se totiž naše nejmladší ratolest, dvanáctiletý syn Pavel. A vchází nejen do kuchyně, ale bohužel též do puberty. Právě se vrátil ze skate parku. Boty hodil halabala na chodbu, zpocené tričko na postel a o dveře koupelny opřel koloběžku. Své chování samozřejmě pohotově a s křikem vysvětlil: „to jen dočasně, než se napiju a ochutnám první palačinku.“ Vím však svoje. Čím hlasitěji vysvětluje, že určitou věc za chviličku udělá, tím rychleji na ní zapomene. Spěchající Jolana téměř současně nabere levým malíčkem u nohy přední kolo a rukou trhne dveřmi. Překvapením vykřikne a koloběžka se s rachotem řítí k zemi. Pavlíka, který v té samé chvíli otevírá ústa, aby ukousl první sousto, to očividně vzrušilo. Napružený přibíhá: „Jsi mami normální?! To mi jako tu koloběžku chceš zničit?“ Je připraven dál se hádat a být drzý, ale sklapne, jakmile uvidí Jolanu. Vypadá to, že se situace postupně uklidňuje. Že jde jen o zdání, se ukazuje ve chvíli, kdy Jolana vyzve obě děti, aby prostřely stůl. To se mezi Pavlem a Kristýnou strhne téměř vždy slovní přestřelka: „Já prostírám denně, dneska to udělej ty, já se teď učím!“ „Ty že prostíráš denně? To teda pěkně kecáš, včera jsem prostíral já, i odpadky jsem za tebe vyhazoval. Všechno dělám za tebe, protože ty jsi pořád jenom na mobilu!“ Obrátím pohled k botníku, kde leží od rána pytel s odpadky. Jolana dětem ráno nakázala, aby je vyhodily, až půjdou ven. Jenže zvenku už jsou obě dětičky doma. Nahlédnu do dětského pokojíku. Do mobilu zírají také oba. Odpadky jsem vynesl sám a už se vracím od popelnice. Nemohu si nevšimnout, že všechna okna jsou dokořán a křik neúměrně zesiluje. Tak i sousedé a kolemjdoucí dostali příležitost užít si Naší Polední Siestu. Bude-li to někomu málo, zítra přidáme. Z okna už slyším i nejstarší šestnáctiletou dceru Elišku. Dneska vstala o něco dříve, už v půl desáté, a tvrdila, že si jde koupit dámský set na holení. Nyní je zpátky a přilévá olej do ohně: „Ta naše sousedka pod námi je snad postižená. No každopádně není normální! Denně kouří na chodbě, zase to tam dneska smrdí jak ve vopičárně! Napíšu na ni stížnost! Mňam, palačinky…“ Vcházím do jídelny. U stolu zatím sedí jen Eliška. Najednou zarytě mlčí, v obličeji má vzdorovitý výraz a její vlasy jsou sytě zelené. Údivem pootevírám ústa. Takže ani dnes nepoobědváme v klidu?! Už za chvilku si Elišku totiž podají sourozenci. Vysmějí se jí a ona na ně bude křičet mnohem více než obvykle. Pak se dostane ke slovu Jolana. Má sice před očima tmu, i tak ji možná budeme muset křísit. A mě jede hlavou představa, že právě zazvonil zvonek. Jolana otvírá dveře. Za nimi stojí naše osmdesátiletá sousedka, která bydlí pod námi. Vydechne kouř z cigarety a řekne: „Dvakrát během chvilky jste tu s něčím flákli, až nám popadala omítka ze stropu! Už půl hodiny vyčesávám našeho dlouhosrstého jezevčíka! Křičíte tu jako paviáni! S dědou neslyšíme dechovku ani rozhlasový erotický magazín pro seniory! Napíšu na vás stížnost! Jste vy vůbec normální? Jiří Petr # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Mohou nevidomí řídit? V Praze si to někteří vyzkoušeli nanečisto Zdá se být samozřejmostí, že nevidomí nemohou řídit auta. Jenže to neznamená, že by si to nemohli aspoň vyzkoušet, řekl si Petr Haluška a pustil se do projektu, který vyvrcholil 13. května na simulátoru řízení. Petr je odmalička fanouškem motorů a všeho kolem aut. Vůbec mu přitom nevadí, že kvůli tzv. zelenému zákalu od narození nevnímá svět očima, nýbrž hmatem a sluchem. Jen svýma rukama dokáže popsat tatrovku a pod dohledem instruktora ji i řídit. Pochopitelně není mezi osobami se zrakovým postižením sám, koho baví auta. Označuje se všetečkou, a snad i proto se pustil do projektu s názvem „Nevidomí za volantem MyRace 2020”. Jeho náplň je přesně taková – nevidomí sedí za volantem auta. Na rozdíl od Petrovy zkušenosti s náklaďákem Tatra to ovšem není skutečné auto, nýbrž simulátor firmy MyRace. Podle obchodního ředitele Iva Bittnera je však tento simulátor tak blízký skutečnému autu, jak jen to jde, a používají ho i závodní jezdci pro trénování do skutečných automobilových závodů. Desítka nevidomých a slabozrakých, která se navzdory nepřízni koronaviru a za přísných hygienických podmínek sešla, ovšem samozřejmě nezávodí. Pro ně je důležité něco jiného - zakusit pocity blízké tomu, jak se cítí řidič závodního auta. Nejprve berou do rukou volant – není kulatý, jaký najdeme v běžných osobních autech, nýbrž obdélníkový s displejem uprostřed, jako je v závodních autech – a rukama se s ním pečlivě seznamují. To aby věděli, co to je, jak a kde se to drží. O chvíli později už pozoruji iniciátora Petra i další účastníky soukat se do skořepinové sedačky simulátoru. Jediná „úprava” oproti použití přístroje člověkem, který vidí, je v „navigátorovi”, který stojí vedle a instruuje řidiče, kam s virtuálním Ferrari 458 GT3 na italském okruhu Monza jet. A není to jednoduché, že by řekl „Vyjeď z boxů” – člověk v sedačce nevidí, kde je vozovka a kde zeď, trávník, kačírek – navigování musí být velmi přesné. „Zařaď jedničku pravým pádlem a jemně přidej plyn. Zatoč mírně doleva... Trochu víc... Srovnej,” takové jsou instrukce. Sedím opodál, dívám se na ubíhající závodní okruh a automaticky mě napadá, jakou bych volil stopu, odhaduji brzdné body a vrcholy zatáček. Přitom pozoruji, jak pilot šněruje trať zleva doprava, sem tam končí v hodinách, a chvíli mi trvá si plně uvědomit, že on ohromné monitory nevidí. Ba dokonce, že má třeba volant dnes poprvé v ruce, a proto se po trati motá, jako by šel z bujaré oslavy znovuotevřených zahrádek restaurací. Podle Petra stojí zejména onen navigátor za tím, jak nevidomý jede, ale nikoliv zcela. „Každý na instrukce reaguje jinak, někdo je třeba natěšený, tak na plyn dupe,” říká. Na rozdíl od nás vidících podle něj nemají nevidomí představu o tom, co to znamená řídit auto - že to není jen točení rukama a šlapání na pedály, že se na všechno musí s citem, aby jízda byla nějak plynulá. „Tady mají na 95 % možnost poznat, jak to auto funguje, jak reaguje na různých površích,” dodává Petr. Po chvíli dostávám příležitost si simulátor vyzkoušet i já. Monzu neznám, takže volím britský okruh Brands Hatch, na jehož virtuální verzi jsem toho odjezdil přece jen víc. Začínám velmi zvolna, opatrně, ale záhy si všímám, že na pedály je třeba šlapat velmi důrazně – na brzdu až stokilovou silou – a volant je třeba vést velmi pevnou rukou. Na jakékoliv nerovnosti, či když najedu na trávu, má tendenci mi z rukou vyskočit. Simulátor, běžící na Assetto Corsa – ano, je to videohra, ale možnosti nastavení i toho nejposlednějšího aspektu chování auta jsou tak detailní, že se musíte opravdu snažit nejen na trati, ale i v boxech, a na téměř dokonalou simulaci reality pějí kritiky jen chválu – mnou natřásá podle nerovností na vozovce, na brzdách auto lehce roztančí, a když v zatáčce Surtees špatně odhadnu apex a přidám plyn příliš brzy, nesmlouvavě putuji do kačírku. Okruh Brands Hatch je plný zatáček, jejichž vrchol není přes horizont vidět, a první zatáčka Paddock Hill Bend je záludná. Šmouhy od pneumatik aut letících do kačírku, protože jejich piloti ji správně nepřečetli, jsou toho důkazem. Chvilku mi, člověku znalému řízení skutečného auta, přišly pohyby volantu, sedačky i její platformy trochu nepřirozené, ale jakmile jsem trochu zrychlil, téměř jsem je přestal vnímat jako simulaci a v mé hlavě začaly dokreslovat dojem zpoza volantu závodního ferrari. Samozřejmě, realita to pořád není, ale když se do toho ponoříte, nemá to do ní zas tak daleko. Těší mě, že zrakově postižení fanoušci aut si mohou řízení vyzkoušet alespoň touto formou, a zároveň mrzí, že to nemohou zažít jako já – ve skutečném autě na skutečné silnici. Jejich zážitky si ale plně nedokážu představit, protože pro vidícího člověka jsou oči hlavním zdrojem vjemů o světě kolem. A z nadšení, které v jejich tvářích vidím, soudím, že projekt dosáhl svého cíle navýsost úspěšně. Marek Bednář, Novinky Odkaz na web SONS, KC Vrchlická dal Karel Novotný s dovětkem: Ve středu 13. 5. 2020 jsme se byli projet. Řídil jsem – no a co!!! # Může být ženská menopauza pro lidstvo výhodná? Lékařský termín menopauza označuje poslední přirozené menstruační krvácení. Přechod nebo též klimakterium pak několikaleté období, ve kterém postupně vyhasíná funkce vaječníků a snižuje se hladina ženských hormonů estrogenu a progesteronu. Spolu s tím se mění celý organismus. V přírodě se ale menopauza vyskytuje jen u člověka a některých velkých mořských živočichů, jako jsou kosatky, kulohlavci nebo běluhy. Jde tedy o záhadný a zcela mimořádný fenomén. Jaký je totiž smysl existence někoho, kdo se už nemůže rozmnožovat? Dva následně popsané výzkumy ukazují, že obrovský. Zdá se totiž, že babičky z matčiny strany mají důležitou úlohu pro úspěch lidského druhu. Jejich věk a blízkost mohly, tedy alespoň v minulosti, ovlivnit, zda se její vnoučata dožijí dospělosti. V první studii vědci zkoumali lidi, kteří žili ve Finsku v letech 1731 až 1895. V té době mívaly ženy průměrně 6 dětí. Třetina z nich umírala do pátého roku života. Pokud ovšem v blízkosti rodiny žila babička z matčiny strany ve věku 50 až 75 let, pravděpodobnost přežití dětí se zvyšovala o třetinu. Pokud byla babička starší než 75 let, na přežití svých vnuků neměla už žádný vliv. Jak to bylo s babičkami z otcovy strany, tchyněmi matky? Podle vědců neměly do svých 75 let na přežití dětí prakticky žádný vliv. Pokud byly starší, pak pravděpodobnost, že jejich vnouče do dvou let věku zemře, byla dokonce o 37 procent vyšší než u dítěte bez babičky. Jaké je vysvětlení vědců? Dospělí synové v minulosti často zůstávali v rodném domě s matkou. Ta když zestárla, potřebovala více zdrojů, které pak chyběly dětem. Druhá studie se zabývala tím, zda a jak vnoučata ovlivňuje vzdálenost od babičky z matčiny strany. Zkoumáni byli tentokrát Kanaďané, kteří žili v letech 1608 až 1799. Velikost rodin a dětská úmrtnost tu byla velmi podobná jako ve Finsku, ale lidé se tu častěji stěhovali. Ukázalo se, že každých 100 kilometrů mezi matkou a dcerou znamenalo, že dcera měla v průměru o půl dítěte méně. Ach ta statistika! Tak na 200 kilometrů o jedno dítě méně? Možná. Jakmile se však dospělá dcera odstěhovala 350 kilometrů od matky, přestalo to jejím potomkům přinášet výhody. Podle vědců mohou tyto výsledky vysvětlovat vývojovou výhodu menopauzy i odpovědět na otázku, proč se ženy dožívají vyššího věku. Někdo možná namítne, že v dnešní společnosti už tyto principy nemusejí fungovat. Lidé mají méně dětí, žijí dále od svých rodišť a díky kvalitnější zdravotní péči poklesla dětská úmrtnost. Jenže jak dlouho tímto způsobem žijeme? A bude tak lidstvo žít i v budoucnosti? Antonín Vraný zdroj: ČT24, cs.wikipedia.org # Nevlastní vnuci představují problém pro mnoho seniorů Syn či dcera se rozvedli a našli si nové partnery s dětmi. Babi, dědo, to jsou tvoje nová vnoučata. Tu větu slyší čím dál více lidí. Jak se k nim postavit? Brát je stejně jako vnoučata vlastní? Jde to? Je to třeba? Tyto otázky přináší současný velmi častý jev, takzvané patchworkové rodiny. Tedy rodiny, které jsou pozoruhodně poskládané, jako by byly sešité z kousků. Jana bude slavit pětašedesáté narozeniny a řeší kvůli tomu delikátní problém. Koho pozvat a koho ne? Její rodina je totiž patchworková, a ne každý se v ní snese s ostatními. Její syn je rozvedený. Z prvního manželství má dvě dcery, Jana je tudíž dvojnásobnou babičkou. Dcery jsou na tátu naštvané a říkají, že na oslavu přijdou jedině, když přijde i maminka. „Já je v podstatě chápu, a tak jsem bývalou snachu pozvala také. Vždy jsem s ní dobře vycházela a štve mě, že ji syn opustil. Ten rozvod byla jeho vina,“ říká Jana. Jenže bývalá snacha má dítě s novým mužem. Takže přijde i s ním. Zároveň dorazí Janin syn se svou novou partnerkou, jejími dvěma dětmi z předchozího vztahu a dítětem, které mají spolu. „Orientujete se v tom ještě? Já už téměř ne. A představte si, všichni mi říkají babičko, i ti, se kterými nemám nic společného, nejsou z mé krve. Navzájem se ty děcka moc nemusí. Dost se pomlouvají za zády navzájem, soupeří spolu. Někomu možná taková velká pomíchaná rodina může připadat zábavná, ale mě to nebaví. Očekává se ode mě, že se budu všem dětem stejně věnovat, ale mě to unavuje. A k těm, které syn vyženil, vůbec nic necítím. Navíc jsou to dost rozmazlení spratci,“ uzavírá Jana. Vůbec nejde o výjimečnou situaci. Takové zmatky jsou v rodinách kvůli častým rozvodům poměrně běžné. Jenže lidé vyššího věku, tedy ti, kteří jsou v těchto rodinách v pozici babiček a dědů, natož dokonce prababiček a pradědů, mnohdy ten současný zmatek příliš nechápou. Nebyli na nic takového zvyklí. „Moje máma odmítá hlídat syna mé nové partnerky. Já jí vysvětluju, že ho beru jako svého, ale ona tvrdí, že ho jako svého vnuka nikdy brát nebude. Připadá mi to od ní sobecké a nefér,“ říká jednačtyřicetiletý Martin. Jenže jeho matka to vidí takto: „Absolutně nechápu, proč bych měla být připravena pečovat o dítě ženy, která rozvrátila manželství mého syna. Vím, že ten její chlapec za to nemůže, ale pro mě je to cizí dítě. Mám svůj život, svůj program a nechápu, proč se ode mě očekává, že mu mám být babičkou.“ Co člověk, to jiný názor. Jenže právě to nyní přináší v rodinách časté neshody. Není divu. Lidé, kteří jsou nyní v seniorském věku, se tak často nerozváděli, jako je nyní běžné. Tudíž nebylo ani běžné, aby se v rodinách vyskytovalo tolik dětí s různými matkami a otci. „Děti, které vyrůstají v patchworkových rodinách, to nemají jednoduché. V těchto rodinách vřou emoce jako zlost, žárlivost a závist ještě intenzivněji než v normálních rodinách,“ uvádí psycholožka Jiřina Prekopová, která se tomuto tématu věnuje ve své knize s názvem Jen v lásce přežijeme. A dodává: „Nebezpečí konfliktu nově vzniklé rodiny s rodinami původními je dostatečně známým faktem. Prarodiče na obou stranách mají často zcela jinou představu o tom, co je pro nově založenou rodinu dobré nebo potřebné, a tím je zaděláno na řadu problémů. Zárukou pokojné atmosféry v nové rodině vzniklé po rozvodu je princip rodinné hierarchie. Druhá žena má přednost před ženou z prvního nezdařeného manželství. Ale pokud vzešly z tohoto starého systému děti vyžadující péči, mají tyto děti před nově vybudovaným systémem přednost,“ vysvětluje světově uznávaná odbornice na mezilidské vztahy. V takových složitých vztahových slepencích zpravidla nejvíce trpí děti a hned po nich jejich prarodiče. Příkladem je jednasedmdesátiletý Karel z Ostravska. Jeho dcera se rozvedla a vzala si muže s dcerou ve vlastní péči. Z prvního manželství má dvě dcery. „Ty holky spolu neuvěřitelně soupeří. Bojují i o mou pozornost. Jednou přišly všechny a já každé dal stejnou čokoládu. Moje dvě vlastní vnučky se naštvaly, že jsem dal stejnou čokoládu i té nevlastní. Řekly, že je mám rád stejně jako tu cizí holku. Pak jsem jednou na Vánoce poslal dárky jen jim. Té dívce ne. Přišlo mi, že má své vlastní prarodiče, tátu, že přece nejsem povinen cizí holce pořád něco dávat. Dcera mi vynadala, že to bylo neslušné. Nechce se mi takové věci řešit, nebaví mě to. Přiznávám, že tu dívku nemám moc rád. Není mi sympatická a nechápu, proč bych k ní měl něco cítit. Je to dcera cizího muže, kterého si vzala moje dcera,“ vysvětluje Karel své pocity. Některé děti nyní mají za život i několik nevlastních otců či matek. A také nevlastních sourozenců. Někoho to obohatí, jiného to zdeptá. Psychologové upozorňují, že pro tuto generaci, která vyrůstá v různě se rozpadajících a zase nově tvořených rodinách se složitými vztahy, bude takový model soužití běžný. Budou považovat za normální, že do jejich života vstupují noví nevlastní tátové, noví nevlastní sourozenci. Ale lidé dříve narození to už zřejmě nepochopí. Pro ně je to spíše příklad selhání než něčeho zábavného či dokonce vzrušujícího. A hrát si na babičky a dědečky cizích dětí mnoho z nich prostě nebaví. Vratislava Hofmanová Zdroj: i60.cz # ZDRAVÍ: Co je normální a kdy mít podezření na Alzheimerovu chorobu? Alzheimerova choroba je závažné onemocnění. Způsobuje nevratné změny v mozku a demenci, vlivem které se pacienti stávají závislými na pomoci druhých. Postihuje hlavně osoby starší 65 let. Častěji onemocní ženy, což souvisí pravděpodobně s jejich delší průměrnou délkou života a hormony. U nás je dnes odhadem okolo 100 tisíc nemocných, ale se stárnutím populace jich bude zřejmě přibývat. Jaké jsou příznaky a stádia Alzheimerovy choroby? Nemoc se může rozvíjet nenápadně. Varovným signálem bývá ztráta paměti, která ovlivňuje schopnost plnit běžné úkoly. Pacient neustále něco hledá a nechává věci na neobvyklých místech, klíče v troubě, peněženku v lednici, hodinky v cukřence. Nepamatuje si činnost, kterou vykonával před několika vteřinami, co měl k obědu, ale dokáže dopodrobna vyprávět příběh, který se mu stal před padesáti lety. Zapomínat občas úkoly, jména nebo telefonní čísla, a vzpomenout si na ně později, je normální. Lidé trpící Alzheimerovou chorobou však zapomínají častěji a nevzpomenou si vůbec. To působí potíže s vykonáváním běžných činností. Připraví si jídlo, ale zapomenou ho dát na stůl, později zapomenou i to, že ho udělali. Normální je i stav, kdy občas hledáte správné slovo nebo zapomenete, jaký je den. Pacient s Alzheimerovou chorobou mívá ale výraznější potíže s řečí a orientací v prostoru i čase. Zapomíná i jednoduchá slova a nemůže si je vybavit. Používá jejich opisy: To, čím se odemykají dveře, krájí chléb apod. Někdy slova nahrazuje nesprávnými a jeho věty nedávají smysl. Neví, jaký je den, měsíc či rok. Je schopen se ztratit ve vlastní ulici a neví, kde je, jak se tam dostal ani jak se dostat domů. Dalším příznakem je zhoršující se myšlení a usuzování. Člověk trpící Alzheimerovou nemocí může zapomenout, co znamenají čísla na bankovním účtu nebo složenkách. Neví, co s nimi má dělat. Při vykonávání nějaké činnosti může zapomenout na denní povinnosti a třeba i na vnouče, které mu dcera nechala pohlídat. Mohou si počínat nesmyslně i při oblékání, typické je vzít si na sebe několik košil nebo halenek. Později přicházejí změny osobnosti. Člověk snadno podléhá prudkým změnám nálady, náhle se bezdůvodně hněvá, za chvilku pláče. Ztrácí zájem o činnosti, které rád vykonával. Může propadnout i úplné pasivitě. Aby se do něčeho zapojil, potřebuje neustálé podněty. Přitom si však neuvědomuje, že je nemocný, a bývá zmatený, ustrašený nebo naopak agresivní, sobecký a mrzutý. Své blízké nepoznává a obviňuje je ze spiknutí, krádeží a lží. V konečných stádiích nemoci pacient opakuje pár slov dokola nebo nemluví vůbec. Mívá potíže se stravováním, základními pohyby i s vyprazdňováním. Průměrná doba přežití se udává osm let od prvních příznaků. Příčiny nemoci zatím nejsou zcela známé. Na jejím vzniku se podílí hlavně dědičnost a stáří. Onemocnět ale mohou i mladší lidé. Důležitá je včasná diagnóza a nasazení léků, které dokáží průběh nemoci zpomalit. Léčba spočívá zatím jen ve zmírnění příznaků. Pacienti užívají léky, které zlepšují funkce mozku a zabraňují odbourávání látek důležitých pro přenos nervového vzruchu. Pomoci mohou též léky na nespavost nebo na odstranění úzkosti, deprese, neklidu a agresivity. Prevencí snad může být zdravý životní styl a tréning mozku. Posilujte ho plánováním času, znalostními soutěžemi, studiem jazyka i poslechem hudby. Jiří Petr Zdroj: alzheimer.cz, zdravi.euro.cz * * # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 104, číslo 14, červenec 2020 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.