Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 14 červenec 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Život a dílo Pavla Aloyse Klara
Braillovo písmo a matematika
POSEL - informační systém pro zdravotně postižené
Právní poradna
Nebezpečí na pískovišti
Příliš zaměstnaná - nezaměstnaná
Necháte se porazit autem než se poprvé vydáte s bílou s holí?
S novým elánem
"Zas to bylo lepší!"
Sedmnácté setkání
Pro zdravotně postižené
Nevidí, malování se však nevzdá
Koutky úlevy

Příliš zaměstnaná - nezaměstnaná

Když jsem před necelými dvěma roky opouštěla své
zaměstnání pro velkou únavu a přepracovanost, byla jsem si
vědoma dvou rizik. První riziko se jmenovalo Nezaměstnanost,
druhé Zlenivění. S rozvázáním tehdejšího pracovního poměru
jsem nespěchala. Naopak jsem zůstala v zaměstnání déle, než
jsem zamýšlela. Měla jsem tedy čas si mnoho věcí rozmyslet a
promyslet. Jsem již totiž v dostatečně zralém věku, abych
dovedla posoudit i úskalí, která v podobné situaci hrozila i
mnohým mým přátelům a příbuzným. Někteří z nich se octli v
evidenci Úřadu práce, jiní v invalidním nebo starobním
důchodu. Mnohému z nás, kteří máme podobný problém, vytane
otázka: co se sebou, co s volným časem, co s nedostatkem
peněz?
Vím, že každý má právo vidět sebe po svém, každý může či
nemusí souhlasit s tím, jak žiju nyní, když nemám stálé
zaměstnání. Možná, že ale někomu se moje řešení může stát
inspirací nebo zcela zavrženíhodným odstrašujícím příkladem.
To ponechám na svobodném uvážení každého čtenáře.
Měla jsem své povolání velmi ráda. Když jsem je
opouštěla, snažila jsem se vidět optimisticky zejména budoucí
uskutečnění svých přání, na jejichž realizaci jsem neměla čas
či prostor v době, kdy jsem musela na dlouhou dobu denně
opouštět svůj domov. Začala jsem tím, že jsem požádala o
přidělení vodicího psa. Psa jsem vždycky chtěla, jenže
potřebuji takového, který by venčil mne a ne naopak. Dále jsem
s manželovou pomocí učinila některé změny v našem bytě - nejen
kvůli umístění rozlehlého psího pelíšku, ale zejména jsem
chtěla mít své místo, kde bych mohla nerušeně pracovat s
počítačem s hlasovým výstupem, pouštět si hudbu nebo rádio,
když v obýváku práskají výstřely a rozléhají se další zvuky z
manželovy televize. Zařídila jsem si také balkon k posezení u
kávy a zvukové knihy.
V zaměstnání jsem musela denně doprovázet nevidomé děti
na vycházkách. Uvědomila jsem si, že to vlastně bylo velmi
žádoucí a zdravé pro psychično i tělesno. Snažím se tedy do
svého programu denně zařadit delší procházku, ke které mi
dopomáhá vodicí pes. Kdybych byla svobodná, možná bych tu
vycházku vylepšila ještě nějakým rande nebo alespoň
doprovázením nějaké vlídné kamarádky.
A zde už začíná první problém - málo času. SONS, Klub
českých turistů i mí přátelé mi nabízejí tolik příležitostí k
výletům a procházkám, že už mám komplex méněcennosti z toho,
jak pořád musím něco odmítat nebo rušit. Ale jsem moc vděčná
každému, kdo myslí na ty bližní, kteří jsou doma a nemají kam
jít.
Další opatření pro zlepšení duševní hygieny a zkulturnění
mé osobnosti spočívalo v tom, že jsem vyhledala přítelkyni,
která má ráda hudbu. Koupily jsme si předplatné na Cyklus
abonentních koncertů, a vždy se celý měsíc těšily, až spolu
půjdeme do Smetanovy síně na dobrou muziku. Letos jsme to
změnily, chodíme pravidelně do divadla nebo na komorní hudbu.
Příležitostí je obrovské množství a opět - nemám čas je
uskutečnit. A to nemluvím o tom, že stále poslouchám nějaké
knihy z kazet nebo sleduji aktuality ze ZORY a jejích příloh i
z dalších časopisů, které nabízejí křesťanské knihovny.
Rozhlas také poslouchám, ale málokdy. Nemám čas.
Celý život - tedy ten dospělý - mi bylo velmi blízké
psaní - zejména poezie. Když jsem pracovala, musela jsem spíše
své psaní orientovat na odborné a metodické články a jiné
písemnosti. Poezii jsem psala příležitostně. Tehdy jsem cítila
také určitý dluh vůči ZOŘE, která mne velmi věrně provází asi
třicet let. I v tom se má přání splnila. Přihlásila jsem se do
literárního klubu SONS, vydala jednu knihu poezie, další
připravuji. S kamarády muzikanty jsme uspořádali literárně
hudební večer s mými básničkami a chystáme další. Ráda bych
psala i ty odborné články, ale - nemám čas.
Plánovala jsem si po dobu nezaměstnanosti vzorně uklizený
byt, zavařování všeličeho k snědku, pravidelné návštěvy svých
dětí, rodičů a přátel, plavání a cvičení alespoň dvakrát
týdně. Kdeže! Tyto aktivity z nedostatku času činím pouze
příležitostně, až mám na sebe vztek.
Také jsem se přihlásila na korespondenční kurz angličtiny
pro mírně pokročilé, ale skončila jsem u páté lekce. Pak jsem
totiž odjela do Velké Británie na pozvání přátel a tak už jsem
poté ztratila motiv. O jídlo, pití a nocleh dovedu požádat a
někomu i rozumím. Zkrátka, na angličtinu už mi zas nezbývá
čas.
Zúčastnila jsem se rekondice v Mariánských Lázních a
některých letních turistických pobytů se zrakově postiženými.
S kamarády, kteří koukají, chodíme na túry a výlety, pokud mám
volný víkend.
A co dál? Jednou týdně pracuji jako terapeut v Domově Sue
Ryder se seniory, jednou týdně v Domově světla Společnosti
AIDS- pomoc. Pracovala bych i za peníze, ale doba je zlá.
Většina nadací a občanských sdružení již nemá dotace a tak si
nemohou dovolit platit profesionály, zejména vysokoškoláky a
specialisty. To je smůla pro mne i pro postižené, kterým jsem
celý život pomáhala a ráda bych v tom pokračovala, dokud mi
budou stačit síly. Na víc dobrovolných závazků už ovšem nemám
čas.
A to jsem ještě neřekla, že pravidelně navštěvuji
křesťanský sbor a také dělám druhým rokem biblickou školu.
Nemohu sice číst skripta, ale naštěstí jsem je dostala na
disketách, stejně jako bibli s konkordancí. Občas také
pozpěvuji ve sdružení nevidomých zpěváků, jednou měsíčně sedím
v redakční radě časopisu Křesťanská orientace, který vychází v
Braillově písmu. Avšak na to, abych se sama učila písmo
nevidomých, zase nezbývá čas. A to ještě brzy budu babičkou a
asi také budu chtít tu a tam pochovat miminko nebo s ním jít
ven.
Tak takhle složité to je.
Co peníze?
Mám skromný invalidní důchod, z kterého bych stěží
zaplatila nájemné a obživné. Dokud jsem dostávala dávky v
nezaměstnanosti, bylo to veselejší. Ale ani teď nezoufám. Mám
hodného a pilného manžela. Není to žádný boháč, ale zatím mne
nenechal chodit ani hladovou, ani bosou. Tím, že nemusím denně
docházet do práce, nepotřebuji tolik parády jako dřív, ani
nejsem odkázaná na nákladnější stravování v restauracích a
jiných podnicích. Vařím na co mám peníze, učím se na stará
kolena chytřeji nakupovat. A tak si občas mohu někam vyrazit
nebo si něco nového obléknout.
Kulturu i zábavu si hledám levnou, což díky průkazce
ZTP/P a nenáročném způsobu trávení dovolené je docela možné.
Občas stačí sledovat nabídky v našich časopisech a zjistíte,
že je reálné se někam podívat a užít si legrace za poměrně
málo peněz. Ale stejně bych se nezlobila, kdyby lecjaké pobyty
byly levnější.
Musím přiznat, že mě má nezaměstnanost po čase začala
štvát. Je pravda, že ani jednou jsem nenarazila na problém
odmítnutí kvůli zrakové vadě. Snad je to proto, že mám z
bývalých zaměstnání velmi dobrá doporučení, snad proto, že mám
dobré školy, snad proto, že si většinou vím rady i v
situacích, které jsou nové, snad proto, že ještě něco vidím.
Jsem přesvědčená, že místo nemohu najít proto, že jsem drahá
pracovní síla. Kvůli nedostatku finančních prostředků si mnozí
zaměstnavatelé raději vypomůžou studentem z posledního ročníku
vysoké, který v rámci praxe nebo za malou odměnu přece jen
nějakou práci odvede.
Je mi více než padesát let, ale určitě se proto necítím
jako neduživá důchodkyně. Nicméně rok a půl nezaměstnanosti ve
mě takový nějaký pocit zvolna vzbudil. A tak jsem přes svou
extrémní zaměstnanost v nezaměstnanosti začala přemýšlet, jak
s tímto novým pocitem naložit.
Nečekaně mi pomohl dávný rozhovor s paní ředitelkou
Rehabilitačního centra pro zrakově postižené na Dědině. Ona mi
tenkrát říkala, že jedním z cílů pobytu zrakově postižených v
tamějším centru je zaměstnanost, a to i na živnostenský list.
Tehdy mi to nepřipadalo nijak atraktivní, ale po čase jsem o
tom začala uvažovat. Vždyť je to vlastně skvělé řešení i pro
mne! Z Úřadu práce mi opravdu nehrozí žádná pomoc, a tak
přijdu nejvýš o 1 000 Kč za zřízení živnosťáku. S chutí do
toho!
Tak jsem nyní živnostnice nebo podnikatelka, chcete-li.
Nevydělala jsem dosud žádnou astronomickou hromadu peněz, ale
pomohla jsem si přesto náramně. Už neříkám - jsem invalidní
důchodkyně, jsem nezaměstnaná... Místo toho vytasím vizitku a
mohu nabídnout svou hlavu, tedy v podobě vědomostí,
zkušeností, a také pozitivní vztah k řešení problémů velmi
lidských a často smutných. Výrazně jsem si zlepšila to, čemu
se říká společenský kredit. Ten by určitě měl mít každý
člověk, kterému záleží na tom, aby měl společnosti cosi
nabídnout, a také aby ta společnost to mohla přijmout. Myslím,
že je jedno, zda umím řemeslo, maséřinu nebo účetnické práce.
Hlavní je - zkusit to a učit se stát na vlastních nohách. A
když ani to nejde, zapojit se do jakýchkoliv aktivit, které mi
přinesou určitý rozvoj - vzdělání, poznání nových situací nebo
třeba jen rozvíjení komunikačních dovedností ve společnosti.
Výsledkem mého nového snažení je, že mám ještě méně času.
Potřebovala bych se naučit spoustu věcí s počítačem,
potřebovala bych přesadit kytky, navštívit tetu v Jihlavě,
odjet na soustředění kámošek obezitek, atd., atd. Také bych
ráda využívala některé ze skvělých aktivit, které nabízejí
naše "zrakáčské" organizace i můj křesťanský sbor. Tak mi
poraďte, kam dřív?!
Jaroslava
Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 14 červenec 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Život a dílo Pavla Aloyse Klara
Braillovo písmo a matematika
POSEL - informační systém pro zdravotně postižené
Právní poradna
Nebezpečí na pískovišti
Pro zdravotně postižené
Příliš zaměstnaná - nezaměstnaná
Necháte se porazit autem než se poprvé vydáte s bílou holí ?
Nevidí, malování se však nevzdá
Koutky úlevy
S novým elánem
"Zas to bylo lepší !"
Sedmnácté setkání

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.