Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 14 červenec 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Život a dílo Pavla Aloyse Klara
Braillovo písmo a matematika
POSEL - informační systém pro zdravotně postižené
Právní poradna
Nebezpečí na pískovišti
Příliš zaměstnaná - nezaměstnaná
Necháte se porazit autem než se poprvé vydáte s bílou s holí?
S novým elánem
"Zas to bylo lepší!"
Sedmnácté setkání
Pro zdravotně postižené
Nevidí, malování se však nevzdá
Koutky úlevy

Braillovo písmo a matematika

12.července se dožívá významného životního jubilea - 65
let - PaedDr.Jozef Vizváry, první ředitel Rehabilitačního
střediska pro nevidomé, kterým prošlo i hodně později
osleplých z České republiky. Jeho život v podstatné míře
ovlivnily zejména dva fenomény - Braillovo písmo a matematika.
Záliba v matematice určila jeho profesní dráhu, stal se
učitelem. Bodové písmo mu to umožnilo. Stalo se dokonce
předmětem jeho učitelské práce.
Dětství Jožka prožil na vesnici nedaleko Bratislavy jako
syn malorolníka. Doma povinností moc neměl, většinu času
trávil s kamarády u mlýna na řece Myjavě. Bylo tam místo na
různé hry i na koupání. Když začal chodit do obecné školy,
okruh kamarádů se rozšířil především po zjištění, že je
nejlepší "počtář". Na školní chodbě často obdivoval obraz
starobylé Levoče. Tehdy ještě netušil, že právě Levoča se
stane o pár roků jeho novým domovem.
Když chodil do třetí třídy, přiblížil se konec druhé
světové války, ale i konec dosavadního způsobu života. Při
přechodu fronty onemocněl na tyfus, následkem toho se mu
oslabil zrak natolik, že nemohl číst běžný tisk. Přesto
úspěšně navštěvoval doma i pátou třídu. Pozice dobrého
matematika mu pomáhala udržet si široký okruh kamarádů, kteří
byli vždy ochotni podle potřeby přečíst učivo i knihy.
Na návrh ředitele školy dali Jožku rodiče jako
dvanáctiletého do Státního ústavu pro slepce v Levoči. Zde se
poprvé setkal s Braillovou abecedou, kterou v krátké době
zvládl natolik, že za rok absolvoval dva školní ročníky.
Nejdřív pomýšlel dát se na dráhu hudebníka. Díky svým
dobrým výsledkům zejména v matematice, třídní učitel mu
doporučil jít na gymnázium. Hudbě se potom už věnoval méně.
Ale hudba, lépe řečeno
- učitel hudby - ho ještě blíže přitáhl k bodovému písmu. Přes
svého učitele na klavír, později redaktora slepeckého časopisu
"Nový život" Ondreje Uhriňáka, se dostal do slepecké tiskárny.
Nacházela se tehdy v budově školy, kde byl od osmé třídy
"pečený-vařený". Ve volném čase v tiskárně pomáhal při různých
pracech.
V roce 1951 se svým spolužákem Stanislavem nastoupil do
pátého ročníku gymnázia v Levoči, kde už rok studoval jejich
nevidomý kamarád. Měli výhodu, že dostali ubytování v
internátě gymnázia, což urychlilo jejich plnou integraci v
kolektivu vidících. I bodové písmo sehrálo určitou úlohu při
seznamování se se spolužáky, pro které to bylo cosi
neobvyklého. "Naše dobré vědomosti získané ve slepecké škole
nás brzy dostaly do pozice nejlepších studentů a vzájemná
pomoc se stala samozřejmostí," vzpomíná Jozef Vizváry.
Aktivita v mimoškolní činnosti ještě více posílila
jejich autoritu a spolužáci je považovali za zcela rovnocenné.
Vytvořili kapelu, která hrávala na školních večírcích a
reprezentovali školu v šachu, který se bez zápisu v bodovém
písmu také neobešel.
Po maturitě se přihlásili na vysokou školu pedagogickou v
Bratislavě, dříve Pedagogická fakulta Univerzity Komenského,
kde Standa studoval slovenštinu a Jožka dějepis. Byli tehdy
průkopníky, neboť dosud na vysoké škole žádný nevidomý
nestudoval! I když Jožka měl zájem o matematiku, vybral si
lehčí obor. Tu vystudoval později, spolu s tyflopedií už jako
učitel při zaměstnání.
Magnetofony se v té době ještě běžně nepoužívaly. A tak
jediným prostředkem ke studiu mu bylo opět bodové písmo. Aby
stihl dělat kvalitní poznámky na přednáškách, vytvořil si svůj
systém zkratek. Psal na pražské tabulce a na sešitový papír,
aby nevyrušoval. Přesto poznámky byly mnohdy lepší než u
vidomých kolegů. Tím mohla být pomoc při studiu oboustranná.
"Zkušenosti s vidícími spolužáky na střední škole mi umožnily
velmi rychle se přizpůsobit náročnějším podmínkám na vysoké
škole, kde je každý odkázán víceméně sám na sebe," zdůrazňuje
Jozef Vizváry.
Na začátku studia se střetávali i s určitou nedůvěrou
spolužáků i profesorů, ale po prvním semestru už jen zřídka.
"Dokázali jsme, že i nevidomý může úspěšně studovat na vysoké
škole," s uspokojením dodává Jožka.
To byl důležitý poznatek, jak pro tyflopedy, tak i pro
samotné nevidomé. A tak za nimi potom šli studovat další.
Těžší však než samotné studium je získat přiměřené
zaměstnání.
Po ukončení studia v roce 1958 spolu s diplomem dostal i
umístěnku (v té době to bylo běžné). Nastoupil do Základní
školy pro nevidomé v Levoči jako učitel, třebaže původně
počítal s působením na střední škole pro vidící. Stal se
kolegou svým bývalým učitelům. "Ti se ke mně chovali rozdílně
- někteří mě brali jako opravdového kolegu, ale pro většinu z
nich jsem byl ještě stále jejich žáčkem," vybavuje si Jozef
Vizváry.
Vyučoval dějepis, ale i matematiku. Braillovo písmo tu
bylo samozřejmostí. V té době se realizoval program tvorby
učebnic a Jozef Vizváry se do něj též zapojil.
Po návratu do Levoče pokračoval ve spolupráci se
slepeckou tiskárnou. Jako dobrý znalec bodového písma
spolupracoval na grafické úpravě učebnic, a to hlavně z
matematiky.
Za svou stavovskou povinnost považoval práci ve slepeckém
hnutí. Brzy se stal jednatelem základní organizace Svazu
invalidů (slepecké hnutí bylo v padesátých letech včleněno do
všeinvalidní organizace) a zakrátko se stal členem krajského
výboru.
Po dvou letech přešel pracovat na sousední Učňovskou
školu pro mládež s vadami zraku. Třebaže tu byli i slabozrací,
kteří pracovali zrakem, bodové písmo tam mělo důležité
postavení.
I ve slepeckém hnutí se považovala Braillova abeceda za
důležitý prostředek celkové samostatnosti nevidomých. Po dobu
školních prázdnin Jožka vyučoval později osleplé v
krátkodobých kurzech.
Pražské jaro příznivě zasáhlo i slepecké hnutí. Když byl
v roce 1969 vytvořen Slovenský svaz nevidomých, stal se členem
jeho ústředního výboru a později na deset let se stal
předsedou Ústřední rady nevidomých a slabozrakých. Stal se
také členem Evropského výboru Světové rady pro dobro slepců.
Tato dobrovolná funkce mu ještě více umožňovala rozšiřovat
bodové písmo mezi nevidomými. I prostřednictvím slepeckého
tisku jako člen redakční rady Nového života organizoval různé
soutěže, např. ve čtení a psaní bodového písma, které měly
napomoci rozšiřování tohoto důležitého prostředku písemné
komunikace těžce zrakově postižených.
Vzhledem k tomu, že počet později osleplých stále
narůstal, usilovali představitelé obou národních hnutí o
vybudování stálého rehabilitačního střediska pro nevidomé
podle zahraničních zkušeností.
V roce 1974 byl Jozef Vizváry pověřen ministerstvem práce
a sociálních věcí takové středisko vybudovat v Levoči, kde se
po otevření novostavby slepecké tiskárny uvolnily vhodné
prostory. Spolu s Jánem Jesenským, v té době pracovníkem
Federálního výboru Svazu invalidů a Michalem Dzurňákem,
ředitelem levočské Učňovské školy pro mládež s vadami zraku, v
krátké době připravili dokumentaci i projekt na rekonstrukci
uvolněné budovy. Po schválení státními orgány Jozef Vizváry
jako ředitel začal připravovat budovu i personál na přijetí
prvních frekventantů Rehabilitačního střediska od 1.září 1977.
Díky propojení funkcí ředitele i čelného představitele
hnutí nevidomých podařilo se mu tento cíl zvládnout a dostat
středisko do povědomí úřadů i nevidomých.
A bodové písmo? V Rehabilitačním středisku, kterým už
prošlo přes 700 těžce zrakově postižených spolu s výcvikem
mobility a sebeobsluhy, je základním pilířem výcviku
samostatnosti nevidomých.
Po čtrnácti letech vystřídal PaedDr.Jozefa Vizváryho ve
funkci ředitele Ján Zoryčák. I pak jako učitel seznamoval nové
a nové později osleplé s Braillovou abecedou. Třebaže dnes už
ve středisku i on osobně využívá počítač s hlasovým i bodovým
výstupem, vždy upřednostňuje, zejména při korekturách textu,
bodový výstup.
Jiří
Reichel

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 14 červenec 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Život a dílo Pavla Aloyse Klara
Braillovo písmo a matematika
POSEL - informační systém pro zdravotně postižené
Právní poradna
Nebezpečí na pískovišti
Pro zdravotně postižené
Příliš zaměstnaná - nezaměstnaná
Necháte se porazit autem než se poprvé vydáte s bílou holí ?
Nevidí, malování se však nevzdá
Koutky úlevy
S novým elánem
"Zas to bylo lepší !"
Sedmnácté setkání

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.