Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 85. Číslo 14 červenec 2001 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: (02) 21 46 21 76 Fax: (02) 21 46 21 75 e-mail:zora@braillnet.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- korun českých Obsah: Život a dílo Pavla Aloyse Klara Braillovo písmo a matematika POSEL - informační systém pro zdravotně postižené Právní poradna Nebezpečí na pískovišti Pro zdravotně postižené Příliš zaměstnaná - nezaměstnaná Necháte se porazit autem než se poprvé vydáte s bílou holí ? Nevidí, malování se však nevzdá Koutky úlevy S novým elánem "Zas to bylo lepší !" Sedmnácté setkání # Život a dílo Pavla Aloyse Klara Od roku 1801 až po ten letošní 2001 je to 200 let. Kolik vody proběhlo za tu dobu Vltavou - nemůžeme říkat pod mosty, protože byl jen jeden. Právě u té řeky na jejím levém břehu leží prostranství, kterému jsme si zvykli říkat a přes všechny změny stále říkáme "Klárov". Nic na tom nezmění dnešek, kdy škola pro zrakově postižené - učňovská, dnes opět Aloyse Klara, leží odtud velmi daleko, až u nemocnice na kraji města, v Praze-Krči. Proč Klárov? Zůstává to provždy jako upomínka na působení, nezapomenutelné působení v oblasti péče o slepé tří příslušníků rodiny Klarů v Praze. (V historických pramenech se uvádí psaní tohoto příjmení s dlouhým i krátkým A, obdobné je to i u jména Alois i Aloys.) A těch dvě stě let? Ta se vztahují k tomu prostřednímu z této rodiny, k Pavlu Aloysu Klarovi, který se právě v roce 1801 narodil. Pavel Aloys Klar, syn zakladatele péče o slepé u nás, jediný, který z pěti dětí svých rodičů zůstal naživu, nebyl pedagog z povolání jako jeho otec, ale velkou část své rozmanité činnosti věnoval slepcům. Jeho péče o slepce nebyla zaměřena na výchovu, ale spíše na materiální zabezpečení chovanců ústavu. Jeho zásluhy o ústav nejsou po této stránce nevýznamné, staral se o ně takřka po celý svůj život. Dobrý chod a finanční zabezpečení tohoto dědictví po otci mu stále leželo na srdci. Jeho zásluhou byla postavena prostorná a tehdy moderně vybavená budova ústavu na Klárově, a též počet chovaců v ústavu podstatně vzrostl. Nelze se tedy zajímat o jeho osobnost jenom z hlediska jeho péče o slepé, ale také o jeho ostatní činnost, osobní zájmy a celý jeho život. Pavel Aloys Klar se narodil 10.července 1801 v Litoměřicích. Tam také studoval na gymnáziu, kde na něj hluboce a trvale zapůsobil Bolzanův žák Michal Josef Fessl a také Josef Jungmann. Na rozdíl od svého otce byl P.A.Klar uvědomělý český vlastenec, ovšem německy mluvící a píšící. I když jako příslušník státní byrokracie (krajský hejtman a guberniální rada) byl oddán rakouské vládě, přece měl svobodomyslnější a rozhodně ne tak bigotní názory jako jeho otec. Sympatie pro české obrození a pro český společenský život získal snad již v Litoměřicích a pak na univerzitě v Praze, kde se jistě stýkal s mnohými vlastenci, jako s Karlem Hynkem Máchou, Václavem Klicperou, a přátelil se s nimi. Již od svých studentských let měl zálibu v umění, zvláště výtvarném. Jezdíval na prázdniny do Drážďan, kde se obdivoval výtvarným dílům v galerii, přátelil se důvěrně se skladatelem Václavem Tomáškem, s literátem Václavem Hankou a sám vydával v letech 1842-1860 obsažnou ročenku "Libussa", převážně uměleckého zaměření. Z těchto objemných almanachů poznáváme P.A.Klara jako romantickou až sentimentální osobu, nadšenou pro české národní hnutí, pro slavnou minulost "naší drahé vlasti", pracující pro rozkvět humanity a lidumilné činnosti. Výtěžek "Libusse" věnoval ústavu slepců a dětské nemocnici v Praze. Je obdivuhodné, jak při svém zastoupení v řadě institucí věnoval tolik času a energie budování svého "rodného" ústavu. Byl spoluzakladatelem a čestným členem Vědecké akademie k povznesení klasického zpěvu a hudby v Praze, členem karlínského dětského ošetřovacího ústavu, členem Lužické vědecké společnosti Görlitz a korespondujícím členem německé společnosti pro zkoumání mateřské řeči a historie v Lipsku. A to ještě nelze nepřipomenout jeho politicko-hodnostářské postavení v rámci rakouské byrokracie. Byl tedy osobností širokého zájmu kulturního, sociálního cítění, úřednických povinností a přece se tak významně zařadil do rodiny Klarů. Jméno Klar se u nás stalo synonymem pro pojem péče o nevidomé. Žel, že v tehdejším projevu realizačním - německém. To byla však již historicky nešťastná pečeť 19.stoleí, že všechny instituce pedagogického charakteru péče o nevidomé byly německé a to i pro děti ryze českého původu. Byly to ještě důsledky snahy tuhé absolutistické centralizace a tím i snahy germanizační z dob Marie Terezie a Josefa II. S touto situací se naše ústavy a celá péče o nevidomé vyrovnaly až počátkem 20.století. Počátky dobročinných snah v péči o nevidomé, o jejich - byť zpočátku primitivní - výchovu a vzdělávání, jsou u nás spojeny v 19.století nerozlučně se jménem Klar: z r.1807 je to Hradčanský ústav, 1832 Klarův ústav, 1835 brněnský ústav, 1893 zaopatřovací ústav Palata. Až na ústav v Brně, kde byl vliv jen zprostředkovaný, všude u zmíněných dat stojí jméno Klar. (Aloys Klar - 25.dubna 1763 až 25.března 1833, Pavel Aloys Klar - 10.července 1801 až 5.listopadu 1860, rytíř Rudolf Maria Klar - 17.listopadu 1845 až 3.září 1898) Nejde ani tak o pedagogicky historickou kuriozitu jako o historické kořeny péče, tentokrát v duchu A.Klara - o pracovní výchovu slepců, která v příštím roce již oslaví své 170.výročí. V kruhu svých přátel, rodiny i chovanců Aloys Klar umírá 25.března 1833, necelý rok po formálním založení ústavu, tehdy v Herzánském paláci na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně, a půl roku po nástupu prvních chovanců - v říjnu 1832. Dožil se ještě schválení ústavu a rozhodnutí císaře Františka I., který zvláštním listem ustanovil, aby ústav provždy nesl jméno svého zakladatele. Správy ústavu se ujal jeho syn Pavel Aloys Klar. Tomu se podařilo brzy získat nové umístění ústavu. Když v r.1833 přesídlil celý vídeňský dvůr na krátkou dobu do Prahy, využil toho Klar pro zlepšení situace ústavu. V červnu a červenci tohoto roku navštívil ústav nejvyšší purkrabí, hrabě Chotek a 17.srpna dokonce i sama císařovna Žofie. Těchto návštěv využil Klar a upozornil na neutěšené hmotné poměry a nedostatek místa, s nímž ústav zápasil. 31.srpna 1833 navštívilo vedení ústavu samotného císaře a byla mu přislíbena pomoc k získání budovy, tzv.Domu dřevařských písařů a tato budova byla skutečně ústavu přidělena 2.února 1834. Tak se již ústav dostává na své dnešní místo (do "staré" budovy ústavu na Klárově). Klar se ihned rozhodl postavit na území zahrady u objektu nový rozsáhlý ústav asi pro 300 slepců. Finanční postavení však bylo velmi nedobré, proto se muselo od stavby upustit a došlo jen k vnitřní úpravě Domu dřevařských písařů. Těmito úpravami byl pověřen stavitel Krammer podle plánu architekta Kulhánka. Již v březnu 1835 se do budovy nastěhovalo prvních 24 až 30 chovanců. V roce 1837 přišly pak i první dívky, a to čtyři. Úpravami Domu dřevařských písařů počíná pohnutá historie výstavby budov Klarova ústavu, která vlastně skončila až v roce 1932. Výstavba byla rozvržena na tři etapy. První byla započata levá část ústavu, tj.jižní část "staré" budovy. Výstavba, která skončila až v roce 1884 (tedy u budovy "starého" Klárova), zůstala jen torzem původního plánu Kulhánkova. V roce 1836 bylo započato s výkopy základů, které pro písčitou půdu musely být pilotovány (pozemek leží v písčitých nánosech potoka Brusnice). Základní kámen byl položen za účasti hostů 18.září 1836. Bylo započato s výstavbou ústřední kaple sv. Rafaela, která byla dokončena v roce 1844. Ostatní budova byla dokončena v roce 1848. Do výstavby ústavu zasáhly bouřlivé události roku 1848 v Praze, dokonce i epidemie cholery na Malé Straně. Další výstavba Klarova ústavu je již poznamenána jménem posledního z rodiny Klarů - Rudolfa Marii. Po roce 1848 ještě dvanáct let spravoval svůj ústav Pavel Aloys Klar při své bohaté kulturní, humanistické a i politické činnosti. Koncem padesátých let po přetěžkém pracovním nasazení ve prospěch ústavu těžce onemocněl, zcela mu ochrnuly nohy a v posledním roce jeho života jej potkala životní situace těch, kterým věnoval téměř 30 let života - ztratil zrak. Umírá 5.listopadu 1860. Pavel Aloys Klar byl důstojným nástupcem svého otce, přispěl k rozvoji péče o slepce u nás a nesmíme zapomenout na to, že sympatizoval - přestože byl Němec - s českým národním hnutím, pracoval pro české umělce a stal se tedy významnou osobností našeho společenského života v Praze v polovině 19.století. Z.Š. # Braillovo písmo a matematika 12.července se dožívá významného životního jubilea - 65 let - PaedDr.Jozef Vizváry, první ředitel Rehabilitačního střediska pro nevidomé, kterým prošlo i hodně později osleplých z České republiky. Jeho život v podstatné míře ovlivnily zejména dva fenomény - Braillovo písmo a matematika. Záliba v matematice určila jeho profesní dráhu, stal se učitelem. Bodové písmo mu to umožnilo. Stalo se dokonce předmětem jeho učitelské práce. Dětství Jožka prožil na vesnici nedaleko Bratislavy jako syn malorolníka. Doma povinností moc neměl, většinu času trávil s kamarády u mlýna na řece Myjavě. Bylo tam místo na různé hry i na koupání. Když začal chodit do obecné školy, okruh kamarádů se rozšířil především po zjištění, že je nejlepší "počtář". Na školní chodbě často obdivoval obraz starobylé Levoče. Tehdy ještě netušil, že právě Levoča se stane o pár roků jeho novým domovem. Když chodil do třetí třídy, přiblížil se konec druhé světové války, ale i konec dosavadního způsobu života. Při přechodu fronty onemocněl na tyfus, následkem toho se mu oslabil zrak natolik, že nemohl číst běžný tisk. Přesto úspěšně navštěvoval doma i pátou třídu. Pozice dobrého matematika mu pomáhala udržet si široký okruh kamarádů, kteří byli vždy ochotni podle potřeby přečíst učivo i knihy. Na návrh ředitele školy dali Jožku rodiče jako dvanáctiletého do Státního ústavu pro slepce v Levoči. Zde se poprvé setkal s Braillovou abecedou, kterou v krátké době zvládl natolik, že za rok absolvoval dva školní ročníky. Nejdřív pomýšlel dát se na dráhu hudebníka. Díky svým dobrým výsledkům zejména v matematice, třídní učitel mu doporučil jít na gymnázium. Hudbě se potom už věnoval méně. Ale hudba, lépe řečeno - učitel hudby - ho ještě blíže přitáhl k bodovému písmu. Přes svého učitele na klavír, později redaktora slepeckého časopisu "Nový život" Ondreje Uhriňáka, se dostal do slepecké tiskárny. Nacházela se tehdy v budově školy, kde byl od osmé třídy "pečený-vařený". Ve volném čase v tiskárně pomáhal při různých pracech. V roce 1951 se svým spolužákem Stanislavem nastoupil do pátého ročníku gymnázia v Levoči, kde už rok studoval jejich nevidomý kamarád. Měli výhodu, že dostali ubytování v internátě gymnázia, což urychlilo jejich plnou integraci v kolektivu vidících. I bodové písmo sehrálo určitou úlohu při seznamování se se spolužáky, pro které to bylo cosi neobvyklého. "Naše dobré vědomosti získané ve slepecké škole nás brzy dostaly do pozice nejlepších studentů a vzájemná pomoc se stala samozřejmostí," vzpomíná Jozef Vizváry. Aktivita v mimoškolní činnosti ještě více posílila jejich autoritu a spolužáci je považovali za zcela rovnocenné. Vytvořili kapelu, která hrávala na školních večírcích a reprezentovali školu v šachu, který se bez zápisu v bodovém písmu také neobešel. Po maturitě se přihlásili na vysokou školu pedagogickou v Bratislavě, dříve Pedagogická fakulta Univerzity Komenského, kde Standa studoval slovenštinu a Jožka dějepis. Byli tehdy průkopníky, neboť dosud na vysoké škole žádný nevidomý nestudoval! I když Jožka měl zájem o matematiku, vybral si lehčí obor. Tu vystudoval později, spolu s tyflopedií už jako učitel při zaměstnání. Magnetofony se v té době ještě běžně nepoužívaly. A tak jediným prostředkem ke studiu mu bylo opět bodové písmo. Aby stihl dělat kvalitní poznámky na přednáškách, vytvořil si svůj systém zkratek. Psal na pražské tabulce a na sešitový papír, aby nevyrušoval. Přesto poznámky byly mnohdy lepší než u vidomých kolegů. Tím mohla být pomoc při studiu oboustranná. "Zkušenosti s vidícími spolužáky na střední škole mi umožnily velmi rychle se přizpůsobit náročnějším podmínkám na vysoké škole, kde je každý odkázán víceméně sám na sebe," zdůrazňuje Jozef Vizváry. Na začátku studia se střetávali i s určitou nedůvěrou spolužáků i profesorů, ale po prvním semestru už jen zřídka. "Dokázali jsme, že i nevidomý může úspěšně studovat na vysoké škole," s uspokojením dodává Jožka. To byl důležitý poznatek, jak pro tyflopedy, tak i pro samotné nevidomé. A tak za nimi potom šli studovat další. Těžší však než samotné studium je získat přiměřené zaměstnání. Po ukončení studia v roce 1958 spolu s diplomem dostal i umístěnku (v té době to bylo běžné). Nastoupil do Základní školy pro nevidomé v Levoči jako učitel, třebaže původně počítal s působením na střední škole pro vidící. Stal se kolegou svým bývalým učitelům. "Ti se ke mně chovali rozdílně - někteří mě brali jako opravdového kolegu, ale pro většinu z nich jsem byl ještě stále jejich žáčkem," vybavuje si Jozef Vizváry. Vyučoval dějepis, ale i matematiku. Braillovo písmo tu bylo samozřejmostí. V té době se realizoval program tvorby učebnic a Jozef Vizváry se do něj též zapojil. Po návratu do Levoče pokračoval ve spolupráci se slepeckou tiskárnou. Jako dobrý znalec bodového písma spolupracoval na grafické úpravě učebnic, a to hlavně z matematiky. Za svou stavovskou povinnost považoval práci ve slepeckém hnutí. Brzy se stal jednatelem základní organizace Svazu invalidů (slepecké hnutí bylo v padesátých letech včleněno do všeinvalidní organizace) a zakrátko se stal členem krajského výboru. Po dvou letech přešel pracovat na sousední Učňovskou školu pro mládež s vadami zraku. Třebaže tu byli i slabozrací, kteří pracovali zrakem, bodové písmo tam mělo důležité postavení. I ve slepeckém hnutí se považovala Braillova abeceda za důležitý prostředek celkové samostatnosti nevidomých. Po dobu školních prázdnin Jožka vyučoval později osleplé v krátkodobých kurzech. Pražské jaro příznivě zasáhlo i slepecké hnutí. Když byl v roce 1969 vytvořen Slovenský svaz nevidomých, stal se členem jeho ústředního výboru a později na deset let se stal předsedou Ústřední rady nevidomých a slabozrakých. Stal se také členem Evropského výboru Světové rady pro dobro slepců. Tato dobrovolná funkce mu ještě více umožňovala rozšiřovat bodové písmo mezi nevidomými. I prostřednictvím slepeckého tisku jako člen redakční rady Nového života organizoval různé soutěže, např. ve čtení a psaní bodového písma, které měly napomoci rozšiřování tohoto důležitého prostředku písemné komunikace těžce zrakově postižených. Vzhledem k tomu, že počet později osleplých stále narůstal, usilovali představitelé obou národních hnutí o vybudování stálého rehabilitačního střediska pro nevidomé podle zahraničních zkušeností. V roce 1974 byl Jozef Vizváry pověřen ministerstvem práce a sociálních věcí takové středisko vybudovat v Levoči, kde se po otevření novostavby slepecké tiskárny uvolnily vhodné prostory. Spolu s Jánem Jesenským, v té době pracovníkem Federálního výboru Svazu invalidů a Michalem Dzurňákem, ředitelem levočské Učňovské školy pro mládež s vadami zraku, v krátké době připravili dokumentaci i projekt na rekonstrukci uvolněné budovy. Po schválení státními orgány Jozef Vizváry jako ředitel začal připravovat budovu i personál na přijetí prvních frekventantů Rehabilitačního střediska od 1.září 1977. Díky propojení funkcí ředitele i čelného představitele hnutí nevidomých podařilo se mu tento cíl zvládnout a dostat středisko do povědomí úřadů i nevidomých. A bodové písmo? V Rehabilitačním středisku, kterým už prošlo přes 700 těžce zrakově postižených spolu s výcvikem mobility a sebeobsluhy, je základním pilířem výcviku samostatnosti nevidomých. Po čtrnácti letech vystřídal PaedDr.Jozefa Vizváryho ve funkci ředitele Ján Zoryčák. I pak jako učitel seznamoval nové a nové později osleplé s Braillovou abecedou. Třebaže dnes už ve středisku i on osobně využívá počítač s hlasovým i bodovým výstupem, vždy upřednostňuje, zejména při korekturách textu, bodový výstup. Jiří Reichel # POSEL - informační systém pro zdravotně postižené Občanské sdružení SAMARITÁN v Brně (Šilarova 2, 628 00 Brno-Líšeň, tel. (05)/ 44 21 67 07) realizuje a zaštiťuje Informační internetový systém pro zdravotně postižené - POSEL. Je určený nejen zdravotně postiženým, ale všem, kteří se v této oblasti pohybují - osobním asistentům, rodičům, učitelům, zaměstnancům městských a krajských úřadů apod. POSLA najdete na internetové adrese www.infoposel.cz; jeho cílem je aktuálně informovat o dění ve světě zdravotně postižených. V rubrice Aktuality najdete pozvánky na různé akce pořádané pro zdravotně postižené (výstavy, festivaly soutěže), Seznam periodik pro zdravotně postižené by měl obsahovat kontakty na různá periodika vycházející v oblasti zdravotně postižených. U každého časopisu budou krátké recenze, aby si návštěvníci webu mohli utvořit alespoň rámcovou představu o tom, co v časopise najdou. Nedílnou součást stránky tvoří legislativa týkající se zdravotně postižených. Na stránce dále najdete rubriky věnované praktickým otázkám (kompenzační pomůcky, seznam bezbariérových budov, elektronický rádce, adresář neziskových nevládních organizací) a otázkám činnosti neziskových organizací (uzávěrky grantů, poradenství pro neziskové organizace, vzdělávací semináře apod.). DN # Právní poradna Zvýšení důchodu pro bezmocnost Jsem úplně nevidomý, těžce tělesně postižený, po DMO. Je mi 21 let. Špatně chodím a mám postiženou i jemnou motoriku. Potřebuji pomoc při všech životně důležitých úkonech. Žádal jsem o přiznání převážné bezmocnosti, ale byla mi přiznána pouze částečná bezmocnost. Zdá se mi, že to není v pořádku. Prosím, poraďte co dělat v takové situaci. J.V., Brodek u Prostějova Institut zvýšení důchodu pro bezmocnost, na který se ptáte, je upraven v ustanovení § 70 a násl. zákona č. 100/88 Sb. o soc. zabezpečení v platném znění. V zákoně se uvádí, že je-li důchodce tak trvale bezmocný, že potřebuje obsluhu a ošetření jinou osobou, zvyšuje se mu důchod z důchodového pojištění, popř. úhrn těchto důchodů při částečné bezmocnosti na 20% z částky na osobní potřeby podle zákona o životním minimu, při převážné bezmocnosti o 40% a při úplné bezmocnosti o 75% této částky. Jednotlivé stupně bezmocnosti jsou přitom definovány takto: a) Částečně bezmocná je fyzická osoba, která potřebuje dlouhodobě pomoc jiné osoby při některých nezbytných životních úkonech, např. při mytí, česání a oblékání. Za částečně bezmocnou se vždy považuje osoba prakticky nevidomá. b) Převážně bezmocná je osoba, která potřebuje kromě pomoci uvedené v předchozích větách pravidelnou pomoc, popřípadě soustavně dohled jiné osoby při hlavních životních úkonech, například při chůzi a při výkonu fyziologické potřeby. Za převážně bezmocnou se vždy považuje osoba úplně nevidomá. c) Úplně bezmocná je osoba, která zcela pozbyla schopnost sebeobsluhy, potřebuje soustavné ošetřování a je odkázána trvale na pomoc jiné osoby při všech životních úkonech. Z uvedeného vyplývá, že příslušná komise považuje za rozhodující Vaše zrakové postižení. Stupeň Vašeho postižení byl zřejmě označen jako praktická nevidomost. Je důležité, kdy Vám bylo doručeno rozhodnutí o přiznání zvýšení důchodu pro bezmocnost. Pokud ještě ve chvíli, kdy se ptáte, neuplynula patnáctidenní lhůta pro odvolání, můžete se odvolat. Příslušná komise své rozhodnutí znovu zváží. Předpokládám však, že od přiznání této dávky uplynula již lhůta delší. Proto bude nezbytné podrobit se nové lékařské prohlídce, požádat příslušného lékaře o vyplnění žádosti. Pokud jste přesvědčen, že je nutné, aby Vám byl zvýšen stupeň bezmocnosti s ohledem na závažnost tělesného postižení, bude nezbytně nutné, aby závažnost tohoto postižení vyplývala již z lékařské zprávy, která bude součástí žádosti o změnu stupně bezmocnosti, přesněji řečeno zvýšení stupně bezmocnosti. Příslušný formulář by měl po konzultaci s Vámi pochopitelně vyplnit Váš ošetřující nebo odborný lékař. - x - Jsem následkem úrazu prakticky nevidomý. Chtěl bych bydlet ve svém současném bytě. Slyšel jsem, že existuje možnost, abych dostal nějaké peníze od úřadu na potřebné úpravy. Za jakých podmínek je to možné? Jaká je výše příspěvku? J.K., Tišice Příspěvkem, na který se ptáte, je příspěvek na úpravu bytu, který je upraven v ustanovení § 34 vyhlášky č. 182/91 Sb. v platném znění - příspěvek na úpravu bytu. Jaké úpravy bytu lze z tohoto příspěvku hradit stanoví odst. 1. Jde o tyto úpravy: a) úprava přístupu do domu, garáže, k výtahu včetně schodů, k oknům a na balkon, b) úprava povrchu podlahy, ovládacích prvků domovní a bytové elektroinstalace, kuchyňské linky, popřípadě dalšího nábytku, c) rozšíření a úprava dveří, d) odstranění prahů, e) přizpůsobení koupelny a záchodu včetně vybavení vhodným sanitárním zařízením a lehce ovladatelnými bateriemi, f) instalace potřebné zvukové nebo světelné signalizace, g) zavedení vhodného vytápění, h) vybudování telefonního vedení, i) stavební úpravy spojené s instalací výtahu. Tento příspěvek poskytuje na žádost sociální odbor obvodního, případně okresního úřadu. Výše se stanoví se zřetelem na příjmy a majetkové poměry žadatele a jeho rodiny, a to až do výše 70% prokázaných nákladů účtovaných fyzickými nebo právnickými osobami za materiál a práci spojené s nezbytnými výdaji včetně projektových prací. Maximálně však za a) 50 000,- Kč (pokud jde o úpravy pod písmenem a - h ) b) 100 000,- Kč (pokud jde o úpravy pod písmenem i) Příspěvek je možné poskytnout též formou zálohy. Nejvýše však v části 50% předpokládané výše příspěvku. Podmínkou poskytnutí příspěvku je, aby se žadatel v písemné dohodě s příslušným úřadem předem písemně zavázal, že příspěvek nebo zálohu vyúčtuje do tří let od zahájení řízení a v případě, že byt vymění, prodá nebo dojde k jiné změně vlastnického práva, příspěvek, nebo jeho poměrnou část, vrátí. Vrácení poměrné části se nevyžaduje, jestliže jeho výše nepřesahuje částku 5 tisíc Kč nebo jestliže občan, kterému byl poskytnut, zemře. Od vymáhání příspěvku lze dále upustit také v dalších případech, které jsou podle uvážení příslušného sociálního odboru hodné zvláštního zřetele. Za stejných podmínek lze tento příspěvek poskytnout také rodičům dítěte se zdravotním postižením nebo osobám, kterým bylo takové dítě rozhodnutím příslušného orgánu svěřeno do péče, jde-li o dítě starší 3 let, které má zrakové postižení či těžkou vadu nosného a pohybového aparátu. Zpracovala JUDr. Ivana Marešová # Nebezpečí na pískovišti Nemoc ze zvířecích výkalů, kterou rozšiřují psi a kočky převážně na dětských pískovištích, může způsobit těžké záněty plic. Ohrožuje ale i játra či srdeční sval a hrozí také oslepnutím. "Larvičky ze spolknutých vajíček jsou po provrtání stěny střeva roznášeny po lidském těle zejména krví a provrtávají se do dalších orgánů. Výskyt této nemoci se v ČR sleduje od roku 1977 a je zjišťován v průměru u 18,5 procenta vyšetřených lidí," varuje MVDr. Ondřej Mikulica z veterinární ordinace Stříbrníky. Toto procento řadí republiku podle jeho slov mezi země s velmi vysokým promořením populace. Aktuálním se stává toto nebezpečí s příchodem teplého počasí a kromě pískovišť či půdy mohou být vajíčka spláchnuta i do vody. Tomuto parazitnímu onemocnění se lze podle odborníků vyhnout hygienou. "Jde o obnovování písku na dětských pískovištích, zamezit sem přístupu psů a koček, a pravidelně zvířata s odbornou pomocí odčervovat tabletami či dalšími preparáty. Hygienu je také třeba dodržovat při práci s půdními substráty," potvrdil MVDr. Mikulica. V opačném případě může pes nakazit dítě nejen na pískovišti, ale třeba i při olizování jeho hraček. Tomáš Prchal # Příliš zaměstnaná - nezaměstnaná Když jsem před necelými dvěma roky opouštěla své zaměstnání pro velkou únavu a přepracovanost, byla jsem si vědoma dvou rizik. První riziko se jmenovalo Nezaměstnanost, druhé Zlenivění. S rozvázáním tehdejšího pracovního poměru jsem nespěchala. Naopak jsem zůstala v zaměstnání déle, než jsem zamýšlela. Měla jsem tedy čas si mnoho věcí rozmyslet a promyslet. Jsem již totiž v dostatečně zralém věku, abych dovedla posoudit i úskalí, která v podobné situaci hrozila i mnohým mým přátelům a příbuzným. Někteří z nich se octli v evidenci Úřadu práce, jiní v invalidním nebo starobním důchodu. Mnohému z nás, kteří máme podobný problém, vytane otázka: co se sebou, co s volným časem, co s nedostatkem peněz? Vím, že každý má právo vidět sebe po svém, každý může či nemusí souhlasit s tím, jak žiju nyní, když nemám stálé zaměstnání. Možná, že ale někomu se moje řešení může stát inspirací nebo zcela zavrženíhodným odstrašujícím příkladem. To ponechám na svobodném uvážení každého čtenáře. Měla jsem své povolání velmi ráda. Když jsem je opouštěla, snažila jsem se vidět optimisticky zejména budoucí uskutečnění svých přání, na jejichž realizaci jsem neměla čas či prostor v době, kdy jsem musela na dlouhou dobu denně opouštět svůj domov. Začala jsem tím, že jsem požádala o přidělení vodicího psa. Psa jsem vždycky chtěla, jenže potřebuji takového, který by venčil mne a ne naopak. Dále jsem s manželovou pomocí učinila některé změny v našem bytě - nejen kvůli umístění rozlehlého psího pelíšku, ale zejména jsem chtěla mít své místo, kde bych mohla nerušeně pracovat s počítačem s hlasovým výstupem, pouštět si hudbu nebo rádio, když v obýváku práskají výstřely a rozléhají se další zvuky z manželovy televize. Zařídila jsem si také balkon k posezení u kávy a zvukové knihy. V zaměstnání jsem musela denně doprovázet nevidomé děti na vycházkách. Uvědomila jsem si, že to vlastně bylo velmi žádoucí a zdravé pro psychično i tělesno. Snažím se tedy do svého programu denně zařadit delší procházku, ke které mi dopomáhá vodicí pes. Kdybych byla svobodná, možná bych tu vycházku vylepšila ještě nějakým rande nebo alespoň doprovázením nějaké vlídné kamarádky. A zde už začíná první problém - málo času. SONS, Klub českých turistů i mí přátelé mi nabízejí tolik příležitostí k výletům a procházkám, že už mám komplex méněcennosti z toho, jak pořád musím něco odmítat nebo rušit. Ale jsem moc vděčná každému, kdo myslí na ty bližní, kteří jsou doma a nemají kam jít. Další opatření pro zlepšení duševní hygieny a zkulturnění mé osobnosti spočívalo v tom, že jsem vyhledala přítelkyni, která má ráda hudbu. Koupily jsme si předplatné na Cyklus abonentních koncertů, a vždy se celý měsíc těšily, až spolu půjdeme do Smetanovy síně na dobrou muziku. Letos jsme to změnily, chodíme pravidelně do divadla nebo na komorní hudbu. Příležitostí je obrovské množství a opět - nemám čas je uskutečnit. A to nemluvím o tom, že stále poslouchám nějaké knihy z kazet nebo sleduji aktuality ze ZORY a jejích příloh i z dalších časopisů, které nabízejí křesťanské knihovny. Rozhlas také poslouchám, ale málokdy. Nemám čas. Celý život - tedy ten dospělý - mi bylo velmi blízké psaní - zejména poezie. Když jsem pracovala, musela jsem spíše své psaní orientovat na odborné a metodické články a jiné písemnosti. Poezii jsem psala příležitostně. Tehdy jsem cítila také určitý dluh vůči ZOŘE, která mne velmi věrně provází asi třicet let. I v tom se má přání splnila. Přihlásila jsem se do literárního klubu SONS, vydala jednu knihu poezie, další připravuji. S kamarády muzikanty jsme uspořádali literárně hudební večer s mými básničkami a chystáme další. Ráda bych psala i ty odborné články, ale - nemám čas. Plánovala jsem si po dobu nezaměstnanosti vzorně uklizený byt, zavařování všeličeho k snědku, pravidelné návštěvy svých dětí, rodičů a přátel, plavání a cvičení alespoň dvakrát týdně. Kdeže! Tyto aktivity z nedostatku času činím pouze příležitostně, až mám na sebe vztek. Také jsem se přihlásila na korespondenční kurz angličtiny pro mírně pokročilé, ale skončila jsem u páté lekce. Pak jsem totiž odjela do Velké Británie na pozvání přátel a tak už jsem poté ztratila motiv. O jídlo, pití a nocleh dovedu požádat a někomu i rozumím. Zkrátka, na angličtinu už mi zas nezbývá čas. Zúčastnila jsem se rekondice v Mariánských Lázních a některých letních turistických pobytů se zrakově postiženými. S kamarády, kteří koukají, chodíme na túry a výlety, pokud mám volný víkend. A co dál? Jednou týdně pracuji jako terapeut v Domově Sue Ryder se seniory, jednou týdně v Domově světla Společnosti AIDS- pomoc. Pracovala bych i za peníze, ale doba je zlá. Většina nadací a občanských sdružení již nemá dotace a tak si nemohou dovolit platit profesionály, zejména vysokoškoláky a specialisty. To je smůla pro mne i pro postižené, kterým jsem celý život pomáhala a ráda bych v tom pokračovala, dokud mi budou stačit síly. Na víc dobrovolných závazků už ovšem nemám čas. A to jsem ještě neřekla, že pravidelně navštěvuji křesťanský sbor a také dělám druhým rokem biblickou školu. Nemohu sice číst skripta, ale naštěstí jsem je dostala na disketách, stejně jako bibli s konkordancí. Občas také pozpěvuji ve sdružení nevidomých zpěváků, jednou měsíčně sedím v redakční radě časopisu Křesťanská orientace, který vychází v Braillově písmu. Avšak na to, abych se sama učila písmo nevidomých, zase nezbývá čas. A to ještě brzy budu babičkou a asi také budu chtít tu a tam pochovat miminko nebo s ním jít ven. Tak takhle složité to je. Co peníze? Mám skromný invalidní důchod, z kterého bych stěží zaplatila nájemné a obživné. Dokud jsem dostávala dávky v nezaměstnanosti, bylo to veselejší. Ale ani teď nezoufám. Mám hodného a pilného manžela. Není to žádný boháč, ale zatím mne nenechal chodit ani hladovou, ani bosou. Tím, že nemusím denně docházet do práce, nepotřebuji tolik parády jako dřív, ani nejsem odkázaná na nákladnější stravování v restauracích a jiných podnicích. Vařím na co mám peníze, učím se na stará kolena chytřeji nakupovat. A tak si občas mohu někam vyrazit nebo si něco nového obléknout. Kulturu i zábavu si hledám levnou, což díky průkazce ZTP/P a nenáročném způsobu trávení dovolené je docela možné. Občas stačí sledovat nabídky v našich časopisech a zjistíte, že je reálné se někam podívat a užít si legrace za poměrně málo peněz. Ale stejně bych se nezlobila, kdyby lecjaké pobyty byly levnější. Musím přiznat, že mě má nezaměstnanost po čase začala štvát. Je pravda, že ani jednou jsem nenarazila na problém odmítnutí kvůli zrakové vadě. Snad je to proto, že mám z bývalých zaměstnání velmi dobrá doporučení, snad proto, že mám dobré školy, snad proto, že si většinou vím rady i v situacích, které jsou nové, snad proto, že ještě něco vidím. Jsem přesvědčená, že místo nemohu najít proto, že jsem drahá pracovní síla. Kvůli nedostatku finančních prostředků si mnozí zaměstnavatelé raději vypomůžou studentem z posledního ročníku vysoké, který v rámci praxe nebo za malou odměnu přece jen nějakou práci odvede. Je mi více než padesát let, ale určitě se proto necítím jako neduživá důchodkyně. Nicméně rok a půl nezaměstnanosti ve mě takový nějaký pocit zvolna vzbudil. A tak jsem přes svou extrémní zaměstnanost v nezaměstnanosti začala přemýšlet, jak s tímto novým pocitem naložit. Nečekaně mi pomohl dávný rozhovor s paní ředitelkou Rehabilitačního centra pro zrakově postižené na Dědině. Ona mi tenkrát říkala, že jedním z cílů pobytu zrakově postižených v tamějším centru je zaměstnanost, a to i na živnostenský list. Tehdy mi to nepřipadalo nijak atraktivní, ale po čase jsem o tom začala uvažovat. Vždyť je to vlastně skvělé řešení i pro mne! Z Úřadu práce mi opravdu nehrozí žádná pomoc, a tak přijdu nejvýš o 1 000 Kč za zřízení živnosťáku. S chutí do toho! Tak jsem nyní živnostnice nebo podnikatelka, chcete-li. Nevydělala jsem dosud žádnou astronomickou hromadu peněz, ale pomohla jsem si přesto náramně. Už neříkám - jsem invalidní důchodkyně, jsem nezaměstnaná... Místo toho vytasím vizitku a mohu nabídnout svou hlavu, tedy v podobě vědomostí, zkušeností, a také pozitivní vztah k řešení problémů velmi lidských a často smutných. Výrazně jsem si zlepšila to, čemu se říká společenský kredit. Ten by určitě měl mít každý člověk, kterému záleží na tom, aby měl společnosti cosi nabídnout, a také aby ta společnost to mohla přijmout. Myslím, že je jedno, zda umím řemeslo, maséřinu nebo účetnické práce. Hlavní je - zkusit to a učit se stát na vlastních nohách. A když ani to nejde, zapojit se do jakýchkoliv aktivit, které mi přinesou určitý rozvoj - vzdělání, poznání nových situací nebo třeba jen rozvíjení komunikačních dovedností ve společnosti. Výsledkem mého nového snažení je, že mám ještě méně času. Potřebovala bych se naučit spoustu věcí s počítačem, potřebovala bych přesadit kytky, navštívit tetu v Jihlavě, odjet na soustředění kámošek obezitek, atd., atd. Také bych ráda využívala některé ze skvělých aktivit, které nabízejí naše "zrakáčské" organizace i můj křesťanský sbor. Tak mi poraďte, kam dřív?! Jaroslava Novotná # Necháte se porazit autem než se poprvé vydáte s bílou s holí? Řeknete si - nic nového, zase jeden šťoura do nás vandruje. Nevandrovala bych, kdybych se díky své profesi s podobnými příběhy nesetkávala. Pracuji v Centru zrakových vad FN v Motole jako zraková terapeutka. Žel, i když možnosti oční chirurgie dávají mnohým pacientům šance na odstranění či zmírnění jejich zrakového postižení, přihodí se, že vám více nepomůže nová brýlová korekce ani kontaktní čočky. Zrakovou rehabilitací můžeme potíže zmírnit, ale jsou chvíle, kdy je vhodné a hlavně bezpečné bílou hůl použít a nazatracovat ji. Řeknete si, to se jí to mluví, když dobře vidí. Je mi sice pětačtyřicet a nemoci krátkých rukou (presbyopii či vetchozrakosti) se pokouším vyhýbat střídáním zrakové práce na blízko i na dálku, vydatným spánkem, relaxací, hlavně pak aktivním pobytem v přírodě po proseděných hodinách u počítače, probděných nocí nad knihami a "vykoukaných" očí za volantem. Ne, nepotřebuji zatím brýle. Sama na vlastní kůži však vím, co to je být vyčerpaná a připadat si jak vyždímaný citron nebo mít před sebou diář popsaný úkoly a permanentně nestíhat či být duchem úplně jinde. Taky se mi už stalo, že jsem narazila do sloupu, který mne překvapil svou existencí. Tyto mé zážitky ale pramení z nedostatečné zrakové pozornosti. Vím to o sobě a snažím se jim předcházet. V Centru zrakových vad se často setkávám s pacienty ve věku mých rodičů. Dámy a pánové, kteří toho mnoho stihnou, s encyklopedickými znalostmi, činní v rodinách svých dětí, zvládající zahrádku, chalupu, kulturu a různé koníčky. Zdravotní problémy a nemoci však "nechodí po horách, ale po lidech". Pravděpodobnost zhoršení zraku či jeho postupné ztráty ve vyšším věku je podpořena statistikou a vyplývá z fyziologie zrání lidského organismu. Mnohé jde zvládnout ještě rehabilitací - naučíme se dívat trochu jinak, budeme používat speciální optické pomůcky, pořídíme si čtecí stojánek a pořádnou stolní lampu na čtení, zvýšíme osvětlení v pokojích a tmavých zákoutích našich příbytků, zvýšíme kontrast, drobné lístečky na poznámky vyměníme za blok a ke psaní začneme používat fix, takže to zase jde. Dámy a pánové, i mnozí moji mladší přátelé, kteří máte od očního lékaře potvrzenou praktickou nevidomost, sportovci kategorie B2, i vám může být mizerně, můžete být unavení, vyčerpaní nebo i roztržití, že právě nestíháte, může se vám nedostávat té správné míry zrakové pozornosti. Připusťte, že neběháte tak rychle jako před dvaceti lety, nechtějte dohánět přijíždějící autobus a podobně. Přiznejte si, že teprve na poslední chvíli objevíte další účastníky silničního provozu, a to už může být pozdě. Proto pokud vám u nás, v Centru zrakových vad - tel.(02) 24 43 27 70 - nebo u vašeho ošetřujícího lékaře doporučí používat bílou hůl, není to důvod přestat se dívat. Je to pomocník pro vaši bezpečnost. Proto jej při pohybu nepřehlednou ulicí a při přecházení vozovky rozložte. Složená hůl v ruce vám nepomůže a kolemjdoucí ji nevidí. Uchopte ji alespoň tak, aby vykryla prostor před vaším tělem (rukojeť směřuje k rameni a koncovka před opačnou špičku boty). Ostatně, neodkládejte setkání s instruktorem prostorové orientace. Kurzy bezplatně poskytují pracovníci Tyfloservisu ve svých 12 střediscích po celém území České republiky. Jen pro informaci,i Tyfloservis Centrum se přestěhovalo v dubnu do budovy v Krakovské ulici 21, hned vedle Václavského náměstí. Na jeho telefonním čísle (02) 21 46 23 65 se dozvíte bližší informace o kontaktech na pracoviště všech oblastních ambulantních středisek. A víte, že když vběhnete řidiči pod auto mimo přechod pro chodce (ale i tam musíte naznačit úmysl přecházet), nejenže se můžete zranit, řidiči způsobíte problémy, ale také dostanete pokutu a vaše peněženka bude o pár set korun lehčí ? Zrak si opatrujte pro chvíle pohody s vašimi bližními, s chvilkami nad knihou, filmem, televizí, pro výlety do přírody a pozorování dění krásného a barevného světa. Nesnažte se o něj přijít v psychicky náročných situacích při kličkování mezi auty dopravní zácpou, při přebíhání vozovky a dobíhání tramvaje jedoucí na protější straně. A hlavně, neodkládejte návštěvu svého očního lékaře, přijďte včas! Dagmar Moravcová # S novým elánem Praha v neděli 20.května patřila maratoncům. Na startu 7.ročníku Pražského mezinárodního maratonu se sešlo na 2 300 vyznavačů této náročné lehkoatletické disciplíny. Byl mezi nimi i nevidomý Anton Mészáros, učitel hudby z Brna. Běhá dlouho a běh na dlouhých tratích má rád, potřebuje jej ke svému životu. Byl to už jeho pátý maraton. "Celý závod měl báječnou atmosféru. Prvních jedenáct kilometrů se mnou běžel Karel Fuksa z Brna. Zbývající kilometry jel na kole vedle mne dr.Láďa Lorenc, tělocvikář tělem i duší z pražské Speciální školy Aloyse Klara," přibližuje maratonský běh Tonda. Závěrečné metry zachytil syn Daniel na cílové fotografii. Následují gratulace pořadatelů a vzápětí už visí na krku šťastného nevidomého maratonce medaile. Tonda zdolal 42 kilometrů, 195 metrů za 4 hodiny a jednu minutu. I když to nebyl Tondův "osobák" (ten udělal před pěti lety také v Praze časem 3 hodiny 50 minut), byl s výkonem a zejména s průběhem závodu spokojen. Žádná velká krize. "S novým elánem se pustím do dalšího tréninku, abych byl dobře připraven do Košic, kde se letos na podzim běží Maraton míru, v jehož rámci se uskuteční mistrovství Evropy zrakově postižených," prozradil své nejbližší plány. První mezinárodní zkušenosti získával až při silničním běhu na deset kilometrů v italském San Giovanni Ilarione. Ve třech kategoriích zrakového postižení se představili běžci z Anglie, Španělska, Belgie, Polska, Slovenska, Česka a Itálie. Tonda Meszáros obsadil v kategorii nevidomých z deseti závodníků sedmé místo. S umístěním rozhodně nebyl spokojen. Snad v Košicích... Jiří Reichel # "Zas to bylo lepší!" Z Olomouce, kde ve dnech 21. až 25.května probíhaly Sportovní hry zrakově postižené mládeže, jsem si odvážel velké množství silných dojmů a nevšedních zážitků. Jeden se mi však stále vracel. Sledoval jsem skok daleký u nevidomých chlapců. Téměř každý trenér-učitel má vypracovaný a praxí prověřený postup, jak svého svěřence slovně navést na bezpečný a dobře provedený skok. Zvolit optimální délku rozběhu, nasměrovat závodníka kolmo na doskočiště, zklidnit ho, dát pokyn k rozběhnutí, slovně ho navigovat v přímém běhu, rozpočítat kroky pro odrazovou nohu...ke zdařilému skoku je nutno v dobré kvalitě splnit všechny tyto dílčí kroky. Velmi důležitou podmínkou k úspěchu je maximální důvěra nevidomého sportovce k trenérovi. Nelze ji uspěchat, vyžaduje si systematický odborně fundovaný přístup, znalost pohybu bez zrakové kontroly, fyziologii běhu, psychologické aspekty - pak jsou vidět skoky i přes čtyři metry! Souhra trenéra a žáka a k tomu vydařený skok měly můj obdiv i uznání. Mě však v tom skokanském sektoru zaujala jiná situace. Soutěžil tam hoch, kterému to moc neskákalo. Rozběh postrádal dynamičnost a uvolněnost, chyběl odraz. Dostává se na konec průběžného pořadí. Chce se říct: marné úsilí. Opravdu marné? V dalším pokusu se dostává o nepatrný kousek dál (pořadí se nemění). Paní trenérka-učitelka mu oznamuje délku skoku. Slyším jeho optimistické zvolání: "Bylo to dál!" V tom hlase byla radost z dosaženého, ale též odhodlání poprat se s těmi centimetry. Po dalším skoku a ohlášení výsledku se ozve jeho radostné: "Zas to bylo lepší!" I teď následovalo srdečné poplácání po ramenou od trenérky. Vím, že onen hoch nebude špičkovým atletem, že i na medaile ve své kategorii bude mít příliš daleko. Současně však jsem přesvědčen, že se svou houževnatostí a vnitřní silou vítězit sám nad sebou dokáže v životě hodně. Vím, že ho sport učí bojovat s překážkami a nevzdávat se. Sport zde přece není cílem, ale důležitým prostředkem k posilování morálně volních vlastností, k rozvoji osobnosti a k integraci. A to rozhodně stojí za to! Pořadatelem letošních "sportovek" byla Speciální škola pro zrakově postižené prof.MUDr.Václava Vejdovského, DrSc. Zúčastnilo se všech sedm základních škol pro zrakově postižené v České republice. Pod hlavičkou Liberce starovalo družstvo zrakově postižených žáků, kteří navštěvují běžný typ školy, tzv.integrovaní žáci, celkem 75 mladých sportovců. Obohacením her byla účast družstva družební školy pro zrakově postižené z německého Mnichova. Lehkoatletické disciplíny - běh na 60 m, běh na 600 m, skok do dálky a hod míčkem - probíhaly za ideálního počasí na dobře připraveném stadionu Lokomotivy Olomouc. Bylo dosaženo řady kvalitních výsledků, o čemž svědčí i překonání osmi rekordů her. Dvakrát se zapsali do rekordních tabulek nevidomá (kategorie B1) Tereza Illeková z Litovle a prakticky nevidomý (kategorie B2) Pavel Hons z Brna. Tereza zaběhla 600 metrů za 2;40,90 a míčkem hodila 20 metrů a 4 centimetry. Pavel dokázal zaběhnout "šestistovku" za 1,52 minuty a v dálce mu rozhodčí naměřili 428 centimetrů. Slabozraký (kategorie B3) Michal Kout z Prahy, Náměstí Míru, skočil 459 centimetrů. Slabozrtaký (kategorie B4) Antonín Příbek z téže školy poslal míček na značku 60 metrů 23 centimetry. Také o další rekord se postarala žákyně pražské školy na Náměstí Míru, prakticky nevidomá (kategorie B2) Drahomíra Čadilová v hodu míčkem výkonem 37,12 metru. I v dálce dívek kategorie B2 se měnil zápis. Skokem dlouhým 382 centimetry se o rekord zasloužila Petra Čejková z Litovle. Také v plaveckém bazénu pěkně "vřela" voda. Nevidomá Kamila Koncová z Prahy, Loretánské, zdolala 20 m prsa za 25,40 - 20 m volný způsob za 26,90 - dvojnásobnou trať za 59,40 a 20 m znak za 30,40. Prakticky nevidomá Petra Čejková z Litovle byla zase nejlepší ve své kategorii na 20 m prsa časem 18,30 - 40 m prsa 40,20 a 20 m znak 21,10. V této kategorii v závodech ve volném způsobu byla nejrychlejší Drahomíra Čadilová z Prahy, Náměstí Míru. 20 m zaplavala za 14,50 a dvojnásobnou trať za 32,10. Slabozraká (kategorie B3) Veronika Schléglová z Opavy dokázala zaplavat 20 m prsa za 19,80 - 40 m prsa za 45,20 a 40 m volný způsob za 43,10. Slabozraká (kategorie B4) Markéta Šafránková z libereckého družstva docílila na 20 m volný způsob čas 13,30 - na dvojnásobné trati 22,60 a znakařskou "dvacítku" za 15,80. Mezi nevidomými chlapci byl v prsařských disciplínách nejrychlejší David Hájek z Litovle - 20 m za 18,50 a 40 m za 50,20. V této kategorii byl nejrychlejší ve volném způsobu Tomáš Franěk z Prahy, Náměstí Míru - 20 m za 15,70 a 40 m za 38,10. V kategorii prakticky nevidomých vybojoval Pavel Hons z Brna hned čtyři prvenství, a to na 20 m prsa časem 19,50 - na 40 m prsa 43,60 - na 20 m volný způsob 15,20 i na dvojnásobné trati 34,60. Mezi slabozrakými se prosadili Lukáš Hula z Plzně (kategorie B3) na 20 m volný způsob 13,40 a 20 m znak 16,50 - Michal Kout (B3) na 20 m prsa 18,30 i 40 m prsa 41,30 a Petr Hejkal (B4) na 40 m prsa časem 35 vteřin - oba z Prahy, Náměstí Míru. Vzhledem k atypickým délkám tratí nebyly rekordní tabulky dotčeny. V plaveckém štafetovém závodě 4 x 20 m zvítězila Praha, Nám.Míru před Plzní a Opavou. V přehazované zvítězila Litovel před Prahou, Náměstí Míru a Opavou. V golbalovém turnaji zvítězila Plzeň před Opavou a Brnem. Ve vloženém závodě na tandemech, který se jel na oválu olomouckého spartakiádního stadionu, zvítězilo družstvo Litovle před Plzní a Opavou. Roli pilotů ochotně a velmi dobře zvládli studenti Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého. Druhou vloženou soutěží byl showdownový turnaj, ve kterém zvítězila Petra Čejková před Monikou Illekovou a Adélou Šperlíkovou - všechna tři děvčata z Litovle. V soutěži škol s velkým náskokem zvítězila Praha, Náměstí Míru, jejíž družstvo dosáhlo úctyhodných 209 bodů. Druhé místo vybojovala litovelská škola se 165 body. O třetí místo se podělila družstva z Liberce a Prahy, Loretánská - shodně 116 bodů. Plzeň se 115 body skončila pátá, Opava se 108 šestá, Brno sedmé (69 bodů) a osmá Moravská Třebová bez bodu. Z dívek se o nejvíc bodů pro svá družstva postarala Petra Čejková z Litovle - 60 bodů, Kamila Koncová z Prahy, Loretánská - 46 bodů, Drahomíra Čadilová z Prahy, Náměstí Míru - 43 body, Lucie Ferková z Prahy, Loretánská - 32 body. Mezi chlapci prokázali největší všestrannost Pavel Hons z Brna - 43 body, Michal Kout z Prahy, Náměstí Míru - 35 bodů, David Hájek z Litovle - 33 body a Lukáš Hůla z Plzně - 28 bodů. Primátor města Olomouce ing.Martin Tesařík přijal na závěr celorepublikové akce početnou delegaci mladých sportovců s jejich pedagogy na starobylé radnici. V neformální besedě se primátor živě zajímal o průběh a výsledky sportovních her. Seznámil také přítomné s připravovaným projektem "Bezbariérová Olomouc". S pamětihodnostmi Olomouce poutavým způsobem seznámila sportovní mládí na večerní procházce Ludmila Soltysiaková z olomouckého Tyflocentra. Líbila se také diskotéka, která ukončila vydařené "sportovky". Příští se uskuteční za rok v Brně. Na atletickém stadionu, v plaveckém bazénu i v tělocvičně jsem byl svědkem velkého sportovního nasazení, radosti z pohybu, ale i zklamání z nezdařeného výkonu. Připojuji se k přání, které vyslovil ředitel olomouckého Tyflocentra Jan Příborský při zahajovacím ceremoniálu Sportovních her zrakově postižené mládeže: aby se sportovní činnosti věnovala i po ukončení školy, podmínky k tomu jsou vytvořeny v oddílech zrakově postižených sportovců. A ještě k tomu přidávám, aby nejen ve sportu si mohli často říci: "Zas to bylo lepší!" Jiří Reichel # Sedmnácté setkání Slunečný víkend 26. a 27.května přilákal do Brna 32 šachových příznivců. Memoriál dr.J.Floriána je oblíbený turnaj pořádaný jako neoficiální mezinárodní mistrovství ČR ve třicetiminutových partiích, tzv.rapid šachu na 7 kol švýcarským systémem. Zahájen byl smutnou povinností - rozloučením s dlouholetým představitelem tohoto sportu Františkem K o m z á k e m . Byl úspěšným reprezentantem slepeckého šachu, především na poli mezinárodním. Jeho památku jsme uctili minutou ticha. Zemřel náhle 17.května. Bude nám chybět nejen jako kvalitní a bojovný soupeř, ale i jako člověk, který dokázal přesvědčit mnohé sponzory ke štědré podpoře slepeckého šachu, zejména vlastními produkty firem. Cenné bylo, že šlo nejen o podporu jednorázovou, ale trvalou. Jako posledního sponzora získal letos Fr.Komzák k trvalé spolupráci Nadaci Nova. Jsem přesvědčen, že bude sehráno jen velmi málo turnajů, na nichž si na Františka Komzáka někdo nevzpomene. Čest jeho památce! Čtvrtinu startovního pole letos tvořili cizinci - jeden Slovák, dva Chorvaté a pět Slovinců. Do první desítky dovolili proniknout jen třem našim zástupcům. Významně ovlivnily pořadí i tři zúčastněné ženy. Ředitelem turnaje byl již tradičně Zdeněk Horák, hlavní rozhodčí Jan Kalendovský se svým asistentem Rybárem přispěli k hladkému průběhu turnaje. Závěr patřil vyhlášení výsledků a rozdílení cen. Všichni hráči si odvezli něco na památku. Nejhezčí cena - dvoje krabicové dřevěné zasunovací šachy - si to namířila na jih. Pořadí nejlepších: 1. V.Marendič (Chorvatsko) 2. Z.Hevir (Slovinsko) - oba 6 bodů 3. A.Janzekovič (Slovinsko) 4. V.Orviský (Slovensko) 5. P.Šrubař (SKK Rokycany) 6. J.Kalík (Zora Praha) 7. N.Sket (Slovinsko) 8. J.Polnár (Zora Praha) - všichni 4,5 bodu Zajímavostí turnaje bylo, že celá polovina hráčů uhrála více jak 50% bodů. Na Memoriálu byly také předány diplomy za skončený ročník korespondenčního šachu - za první místo Ireně Šourkové a za druhé místo Miloši Černému. Třetí v pořadí, Zdeněk Vlk, nebyl přítomen. Miloš Černý # Pro zdravotně postižené Zprostředkování práce pro zdravotně handicapované je poslední novinkou na pracovním portálu (prace.cz) http://www.prace.cz. Firma LMC Jobs připravila tuto možnost ve spolupráci se sdružením BMI, organizacemi pomáhajícími zdravotně postiženým, a za podpory ministrstva práce a sociálních věcí. Specializovaná část portálu http://www.prace.cz/ se pokouší spojit zaměstnavatele, kteří mají o zaměstnání osob se změněnou pracovní schopností (ZPS) zájem a zdravotně postižené, kteří hledají vhodnou práci. "Internet je pro mnohé zdravotně postižené účinným prostředkem, jak zmírnit jejich handicap. Motto letošního ročníku Března-měsíce Internetu znělo "Internet je pro každého". Jsme proto rádi, že se právě v březnu podařilo uvést do provozu tento modul. Nyní už se začíná zaplňovat reálnou nabídkou pracovních míst," uvedl Jaroslav Winter, prezident sdružení BMI. Firma LMC Jobs v březnu zkoumala zájem a postoj zaměstnavatelů. "Příjemně překvapující jsou reakce zaměstnavatelů, kteří dávají přednost zaměstnání osoby se ZPS před odvodem peněz do státní pokladny. Poplatek státu nemůže vyvážit příležitost byť pro jednoho člověka, který tím získá motivaci v nelehké životní situaci," dodal Ladislav Jakubička, vedoucí tohoto projektu. Přestože je zprostředkování práce pro tuto skupinu velmi problematické, pokusili se všichni zúčastnění navrhnout jednoduché řešení. Osoby se ZPS, respektive organizace, které jim pomáhají, mohou zdarma inzerovat svůj zájem o práci. Stejně tak zaměstnavatelé zde mohou bezplatně nabízet pracovní uplatnění těmto zájemcům. "Z našeho pohledu samozřejmě vítáme a podpoříme každou snahu o pracovní uplatnění těžko umístitelných uchazečů o práci. Tento projekt může přinést mnoho užitečných informací pro zdokonalování aktivní politiky zaměstnanosti," uvedla Jana Majerová z ministerstva práce a sociálních věcí, která má ZPS v kompetenci. "Rádi bychom soustředili pozornost veřejnosti i na další možnosti, jak Internet může ulehčit handicapovaným jejich situaci," uvedla výkonná ředitelka BMI Irina Zálišová. "Snažíme se například nyní pomoci Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých ČR uskutečnit její projekt "Blind Friendly Web". Jeho cílem je nabídnout tvůrcům webových stránek metodický návod na zpřístupnění stránek nevidomým a těžce slabozrakým uživatelům vytvořit značku "Blind Friendly" a udělovat ji těm serverům, jejichž stránky obstojí v testu přístupnosti, který budou provádět samotní nevidomí uživatelé. Dále existuje řada internetových služeb, které chceme uvést do většího povědomí veřejnosti. Například portál "Bez bariér" (http://www.bezbarier.cz) shromažďuje informace o tom, kde je ve větších českých městech bezbariérový přístup do dopravních prostředků, institucí a úřadů, na veřejné WC, do kin, divadel a dalších významných objektů, do pošt, bank a nákupních center." Přímý vstup na stránky sekce je na http://zps.prace.cz. VP # Nevidí, malování se však nevzdá Ačkoli se narodila se zbytky zraku, bylo pro ni vnímání barev vždy důležité. Od dětství ráda kreslila a bylo jasné, že má talent. V patnácti letech však oslepla a zdálo se, že s malováním je nadobro konec. Dnes se Pavla Francová-Valníčková, držitelka dvou zlatých medailí za běh z paralympijských her v Barceloně, intenzivně připravuje na svou první výstavu. "Po ztrátě zraku jsem začala zkoušet jiné výtvarné techniky jako keramiku nebo koláže z látek, nic z toho mě ale neuspokojovalo. Pro malování jsem nedokázala najít náhradu," vypráví Pavla Francová. "Moje paměť je založena na barvách, z dětství čerpám inspiraci, protože to bylo jediné období, kdy jsem alespoň trochu vnímala svět očima. Většina lidí přijde do tří let po oslepnutí o vizuální představivost a barevné sny, mě to naštěstí nepotkalo. A z toho těžím." K malování se po přestávce zaviněné ztrátou zraku vrátila až při studiích v USA před čtyřmi lety. "Dostali jsme za úkol kreativně vyjádřit naši kulturu a já přemýšlela jak. Nakonec jsem vzala do ruky propisku a jen tak jsem začala kreslit. Protože po sobě zanechala vemi výraznou reliéfní stopu, byla pro mě dobře čitelná," vzpomíná nevidomá malířka. Ještě ze Států poslala tři obrázky na soutěžní výstavu zrakově postižených umělců a společně s jednou slovenskou keramičkou ji vyhrála. "Myslím si ale, že to bylo díky šoku, který jsem vzbudila. Ostatní obrázky přihlásili totiž "jen" slabozrací umělci," míní Francová. Po výstavě začala kreslit mnohem intenzivněji, své obrázky rozdávala přátelům. "Měla jsem pocit, že jejich život pokračuje tím, když je někomu věnuji," vypráví. Zatímco ze začátku převažovaly u Pavly Francové motivy a vzpomínky z dětství, na posledních pracích se objevují abstraktní témata. "Obrázek nejdřív vznikne v mé představě, kdy jej promyslím do úplných detailů včetně toho, jaké zvolím barvy, a až pak námět převedu na papír. Ve skutečnosti je výsledek jen mlhavý odraz toho, co jsem si předtím vytvořila v hlavě," říká malířka. "Snažím se také vypořádat se s figurou, protože tělo člověka znám jako sportovec dobře. Hodně úsilí mě rovněž stojí naučit se pracovat s pozadím a perspektivou," vypočítává. Jakou technikou nevidomá malířka maluje? "Propiskou nakreslím všechny obrysy na jednu stranu papíru. Čtvrtku pak obrátím a vybarvím olejovými křídami," popisuje. Práce na jednom obrázku jí většinou trvá několik hodin. "Samozřejmě záleží na velikosti a složitosti námětu," říká malířka. Vážně však začala o malování uvažovat až loni na jaře po dvouměsíčním pobytu v jižní Africe."Našla jsem tam hodně inspirace. Všude kolem běhala zvířata a rostly nejrůznější květiny," vzpomíná Pavla Francová. Díky této návštěvě vznikly obrázky, které jsou bohaté na barvy: slon stojící u africké chýše, trojrozměrná květina nebo žirafa, jejíž hlava ční vysoko nad vegetací. "Malování má v mém životě pevné místo a určitě se ho jen tak nevzdám." Lucie Dorůžková a Ondřej Kundra # Koutky úlevy Nejhezčí je ten doma. Najdeme jej i ve tmě, je v něm vždy čisto a role toaletního papíru, a občas i neobsazeno. Muži tam mohou jít bez obav "po holčičím způsobu". Jenže tuto přednost si člověk uvědomí až na cestách. Tam se mi chce nejčastěji. Tak třeba: Na vesnické zastávce čekám na autobus. Co kdybych si zaběhl tady za čekárnu? Jsem tu sám, mladistvé hlasy v povzdálí, snad to ještě stihnu. Blížící se mládež tam o mně nebude ani vědět. Jen se začnu připravovat, už jsou v čekárně a jedna z dívek rovnou za čekárnu. Rudnu, ale dívka se bez rozpaků zeptá, jestli se může připojit. Tak se zase zapnu, počkám, abych nerušil. Dívka odejde, tak teď! Ale to už tam přibíhá druhá. Hned to má vyřízené, konečně je na mně řada. Ale autobus už vjíždí do zastávky. Snad to vydržím. Přede mnou je daleká cesta na Moravu. Tentokrát mám čas zajít si v Praze na Hlavním nádraží na WC. Voní to tady čistotou. Ochotná paní mne zavede "až tam". Rychle zdůrazňuji, že dál jsem už samostatný. Pak mne zavede k umyvadlu, teče teplá i studená voda, ba i mýdlo a ručník je k mání. Platit? Ne, ne! Holt jsem někdo výjimečný. Spokojený, že nebudu muset ve vlaku, usedám v koutku kupé. Vlak je už dlouho na cestě, bohužel musím znovu. Hůl z koutku beru do jedné ruky pro případné překážky v chodbičce. Druhá ruka počítá okna. Tak se na zpáteční cestě stefím na své místo. A jejda - obsazeno! Mám přejít do druhého vozu? To je riziko. Raději čekám. Už je volno, vstupuji. Nos hned ve dveřích upozorní, že zase byly připomínky instruktorů marné. Nemám ani toaletní papír ani igelitový sáček. Nezbývá, než koleny najít směr a nehtem prstu ověřit, zda je sedátko zvednuté. Vlak skáče po výhybkách, podlaha mi tancuje pod nohama. Jak tohle dopadne? Kamarád zná jiný způsob, ale ten neschvaluji. Jednak jsem menší postavy a pro ženy je zcela nepoužitelný. Nad umyvadélkem je mýdélko, ale voda neteče. Teď závidím těm, kteří si vozí s sebou vlhký hadřík, igelit a ručníček. Na tato místa chodím jen v kritické nutnosti. Vlak už dlouho jede ku Praze. Pak mne čeká ještě dvojí metro a půlhodinová cesta autobusem. Co kdybych ještě raději... Zase hůl, jenže ulička už je plná lidí připravených k výstupu. No tak až v metru. Tlačím se ven, dokud odchází více spolucestujících k východu. Tak mám naději, že bude některý ochotný loket k mání. A je! "Jdete do metra?" - "Smím prosit za loket? Zrovna dost spěchám." Než jsem se vyjádřil kam a proč, jsme v metru. Budu raději stát, abych mohl mít nohy křížem. Těch pár stanic na konečnou to vydržím a tam už to znám. Ochotní lidé vstávají, postrkují vpravo, vlevo, dopředu, dozadu. Poslední šťouch do břicha a už sedím. Vrtím se, jako by mne obtěžovaly blechy. "Konečná, vystupte, prosím!" S radostí. "Potřebujete někam dovést?" - "Ano." - "Ale já to tu neznám." - "Já vám povím." Jdeme rychle. Dívka už vidí vytoužené dveře. Sahám na kliku. "Ne, je tu cedulka: Z technických důvodů..." I přes černé brýle asi vidí moje vykulené oči a bledou tvář. "Tady nahoře je park." Schody, které jindy rozvážně vyťukávám, jsme tentokrát vyběhli bez jediného doteku hole. "Někam do křoví, prosím! A kdyby někdo šel, upozorněte!" Ohebné proutky mne objímají. "Hlídáte?" Ano, je diskrétně otočená zády ke mně. "Jó, klídek." Konečně! "Jak to, že tu zrovna nikdo nešel?" - "Ale jó, davy. Někteří se taktně dívali jinam." - "Tak vám pěkně děkuji!" Rudý ve tváři, ale spokojený opakuji již jiným tónem: "Moc vám děkuji. Ještě že jste mne zavedla do křoví." - "Pane, je listopad, keře jsou bez jediného lístečku." Zájezdový autobus hučí spokojeně, jen já už zase poposedávám. Paní s děckem prosí řidiče o zastavení. To se mi hodí. Autobus roluje ke krajnici. Nejen my dva, půl autobusu se hrne ke dveřím. Namířím tam, kde šumí les. "Tam ne, tam jdou ženy!" Tak z druhé strany za autobus. Ale co řekne řidič? Čelem vzad a krok k příkopu. Hůl ani teď neměla být v podpaží. Sklouznu do bahnité strouhy. Škrábu se zpět k autobusu. Je nás tu víc. Sahám, jak vysoko je okno. Jiní, ti bez holí, pomohou do autobusu a jsme všichni spokojeni. Jeden z mých dobrých známých není takový stydlivka. "Pojď, tamhle je takové zákoutí." Je všeho schopen. Raději osahávám okolí, aby tam nebyly něčí boty. Hůl zaťuká do plechu. Sklopná vrata garáže. "Mlč a moč! A nebouchej jim do těch vrat!" Prostě pohoda. Náhle se vrata sklopí ke stropu a ozve se ženský hlas: "No né!!!" A je po pohodě. Jeden z autorů článků v ZOŘE doporučuje - nestyďte se. I já si to vezmu k srdci. Jen co si zvyknu nosit s sebou na cesty potřebné věcičky k hygieně. Ale ten "koutek úlevy" doma zůstane nejvítanější. SEVI