Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené číslo 4 únor 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Každý je strůjcem svého osudu
STALO SE: Přehledně
NAPSALI JSTE NÁM
Deskové a karetní hry v době koronavirové
LIDÉ KOLEM NÁS: Lehkou atletiku s postižením zraku? Ano, lze!
Mámou potmě (Seriál Radiožurnálu – část 1)
RETRO
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Jak přežít zimu ve zdraví a dobré náladě?
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – 2. díl
Nejpomalejší a nejrychlejší oči: Proč se psi nedívají na televizi a proč je těžké chytit mouchu?
ZDRAVÍ: Jak se lze bránit osteoporóze i podpořit její léčbu?
Experimentální terapie zachránila zrak chlapci se zhoubným nádorem oka
SPORT: Zimní sporty
INZERCE
Tiráž

LIDÉ KOLEM NÁS: Lehkou atletiku s postižením zraku? Ano, lze!

Od dětství se věnuje lehké atletice, konkrétně sprintu na 100 metrů, běhům na 400 a 800m, skokům do dálky i do výšky nebo hodu oštěpem. V současné době studuje střední školu, do budoucna plánuje pracovat s dětmi, které chce vést a motivovat ke sportu. O rozhovor jsme požádali mladého atleta s iniciálami P. K.

Navštěvoval jste běžnou základní školu. Sportoval jste i tam?
Ano, od šesté třídy spolu s vidícími. Už tehdy jsem trénoval sprint na 100 m a skok do dálky. Běhal jsem bez traséra. Viděl jsem tenkrát sice o něco lépe než dnes, ale jistě jsem se na trati necítil. A skok do dálky, to byl, alespoň zpočátku, pokus a omyl. Směr rozběhu a místo odrazu mi udával voláním učitel. Odrazové prkno jsem ale nohou někdy prostě necítil a za každý přešlap jsem byl diskvalifikován. Časem jsem se naučil odrážet se před prknem a mé pokusy byly počítány.

Jak vypadá váš dnešní tréning?
Trénuji pětkrát týdně 90 až 120 minut. Jde o sprinterský tréning, jeho kombinaci se skoky do výšky a do dálky nebo s hody diskem a oštěpem. Začínám rozběhem na 1200 metrů. Následuje rozcvičení a protažení hlavních svalových partií. Jako sprinter rozcvičuji hlavně nohy a ramena. Ta jsou důležitá už při rozběhu. Samozřejmě, rozebíhám se nohama, ale rameny při správném držení těla tlačím tělo dopředu. Tak mi pomohou nabrat rychlost. Když sprintuji, ramena držím ve stejné výšce a vypjatá vzhůru. Důležitý je i pohyb rukou. Po intenzivním tréningu mi ramena tuhnou a někdy bolí. Tehdy je nejlepší svěřit se do rukou klubového maséra. A pak běháme. Prioritou našeho trenéra jsou samozřejmě hlavně vidící sportovci. Chtěl ale zkusit také něco nového, a výsledek je takový mix osmi atletů s postižením zraku nebo sluchu. Není na to samozřejmě sám, asistují mu pomocní trenéři. A potřebujeme i stálé traséry, které nám dělají studenti z Fakulty tělesné výchovy a sportu, kteří zaběhnou stovku za 12 sekund. Osobně běhám už přes rok s jedním trasérem. Jsme sehraní a funguje to lépe, než když běžím s jiným trasérem poprvé. Tehdy si vzájemnou koordinaci pohybů prostě nevyzkoušíme. Někdy takového traséra mrzí, že mi běh pokazil, ale nezlobím se. Potřebuji hlavně já jeho.

Jak probíhá závod ve sprintu s trasérem?
Každý nevidomý závodník má k dispozici dvě dráhy. První běží v první dráze, druhý ve třetí atd. Některé stadiony mají 9 drah, jiné 5. Tehdy běží rozběh dva závodníci a rozběhů musí být více. Osobně mám raději větší počet drah a běžců, více se totiž bojuje. Můj trasér musí být rychlejší a přizpůsobivý. Nesmí běžet jako první, v cíli musí být jasně vidět, že dobíhá za mnou. Jinak jsme oba diskvalifikováni. Jeho další úlohou je udržet mě v dráze a neohrozit ostatní. Dříve jsme běhali třeba jen s tkaničkou od bot, dnes s gumičkou, která má přesnou délku a parametry. Při běhu nesmí být natažená. Startujeme z bloku, v poloze půl klik, půl dřep, stejně jako vidící. Bloky seřizuje trasér, od startovní čáry dvě stopy k odrazové noze a dvě a půl k neodrazové. To si odkrokuji, trasér to nastaví a já si bloky stabilizuji přidupnutím, aby mi při startu neodskočily. Tím bych ztrácel čas. Trasér má svůj blok.

Ta gumička představuje při sprintu jediný kontakt?
Ano, jinak na trati nekomunikujeme. Dříve jsem pociťoval problém s tím, že jsem přesně nevnímal polohu cílové čáry a často jsem na posledních metrech zpomalil. Dnes jsme s mým stálým trasérem sehraní a funguje to hladce. On na mě křikne těsně před cílovou čárou, já pustím ruku dozadu, ještě více prodloužím krok, a on už lehce přibržďuje. Na cílové čáře jsem třeba i o půl metru před ním. Až poté mi dá signál ke zpomalení.

A nemohl by vás trasér před cílem pustit, abyste doběhl sám?
Jakmile trasér pustí gumičku, jsem diskvalifikován. To už se mi také stalo. Přidělený trasér nestihl na stovce při startu zareagovat na výstřel. Odstartoval jsem rychle, zabral jsem, guma mi sjela z ruky a běžel jsem sám. A na čtyřstovce se mnou stejný trasér běžel jen 300 metrů. Poté bohužel zjistil, že mým tempem běžet nezvládne. U stovky nahlásil, že to nebyla moje chyba, u čtyřstovky jsem musel souhlasit s diskvalifikací. Prý jsem mohl ohrozit ostatní závodníky. Mohl jsem samozřejmě podat protest, asi by se to více řešilo, ale výsledek by byl stejný.

V čem je pro vás specifický skok do dálky?
Užívám si pocit, že nejsem připoután k zemi a pár vteřin letím vzduchem. Předtím ale musím vyvinout určitou rychlost, udržet se v dráze rozběhu a správně se odrazit. Rozběh musím pečlivě natrénovat, lajny totiž při běhu nerozeznávám. Odrážím se z křídou vybarveného čtverce o straně jeden metr. U něho stojí navigátor. Ten můj dobře zná délku mých kroků a poslední tři mi odpočítává. Odrazím se tak, jak vyjde krok. Vzdálenost se počítá od středu čtverce. Pokud se odrazím před ním, skočil jsem zkrátka méně. Každý atlet skáče jinou strategií. Já využívám rychlosti, ale při skoku letím poměrně nízko. Kolega je pomalejší, ale odrazí se výše a letí dále. A další po odrazu máchá rukama. Můj rekord je 5,25 metru. A na paralympiádu je limit 6 metrů. Od něho jsem sice ještě daleko, ale za minulý rok jsem se posunul o 30 cm. Co se týká mé druhé disciplíny, sprintu na 100 metrů, ten je třeba zaběhnout za 12 sekund. Můj osobní rekord je zatím 13,4 s. I tady se ale lepším.

Jaká je technika skoku do výšky? Musíte skákat s klapkami?
S klapkami skáčou jen atleti ve skupině B1. (B1 jsou nevidomí, B2 osoby se zbytky zraku a B3 slabozrací. O zařazení do skupin rozhoduje sportovní lékař). A mohou skákat libovolnou technikou. Mohou se rozběhnout přímo proti laťce a skočit přes ni kotoulem vpřed, šipkou nebo rybičkou. Já jsem ve skupině B2. Před rozběhem mi navigátor upřesní směr prvních tří kroků. Po nich se musím otočit o přesný úhel doprava směrem k laťce. Při posledním šestém kroku jsem levým bokem před hranou žíněnky, levé chodidlo je s ní v rovnoběžce. V té chvíli mi může navigátor dát signál k odrazu, ale více atletům vyhovuje spíše spoléhat se sám na sebe. Pravou nohou se odrazím ke skoku a v letu se otočím zády k laťce. Dolů padám na záda a při dopadu udělám kotoul vzad. Jde o techniku Flop, kterou skáčou i vidící sportovci. Já si však musím pečlivě nakrokovat dráhu, natrénovat postup a neudělat chybu. Můj osobní rekord je 142 cm. Skok vysoký ale není moje hlavní disciplína. Začal jsem se jím zabývat teprve nedávno. Aby se v něm totiž mohlo konat mistrovství nebo souboj o medaile, je třeba, aby se do příslušné soutěže přihlásil minimální počet atletů (obvykle čtyři). A tento počet doplňuji o svou osobu. Totéž dělám u vrhačských disciplín.

Už jste se odrazil brzy nebo jste při doskoku minul žíněnku?
Ano, dvakrát jsem duchnu „přeletěl“. Ale i když jsem ji minul, tělem jsem ji trefil a ona můj pád zbrzdila. Když jsem si uvědomil, co se stalo, bylo to spíše k smíchu. Někdy ovšem takový dopad může i pořádně zabolet. Jak jsem už řekl, mé tělo dopadá volným pádem na záda. Pokud si uvědomím, že žíněnku minu, snažím se korigovat pohyb tak, abych dopadl na nohy. Pokud to nejde, je třeba dát před sebe alespoň ruce. Málokdy ale atlet skutečně duchnu mine a dopadne až za ní na betonový povrch. To by musel velmi špatně odpočítat kroky a skočit až na vzdálenějším okraji laťky. Za dobu, kdy sportuji, se to nikomu nestalo.

Jakých závodů jste se už zúčastnil?
V ČR je zatím jediný závod v atletice pro zrakově postižené, mistrovství republiky v Olomouci. Letos jsme odtud dovezli 20 medailí a 3 z nás se stali mistry republiky. Díky nadacím Světluška a Leontinka můžeme cestovat i do zahraničí. To je třeba případ mezinárodních her pro zrakově postižené středoškoláky, který se naposledy konal ve Slovinsku. Tady jsme soutěžili s atlety ze Slovenska, Polska, Maďarska, Rakouska a Slovinska. Z jedné školy se her mohlo účastnit jen 6 atletů.

Co plánujete po ukončení střední školy?
Studium aplikované tělovýchovy. To mi umožní trenérský kurz, lépe pochopit stavbu a fungování lidského těla při sportu, učit se motivovat lidi atd. A do budoucna? Zřejmě pracovat s dětmi a vést je ke sportu. A nejen ty s postižením zraku. Už dnes pomáhám třeba i dětem s onkologickým onemocněním. Povídáme si, dáváme si psychickou podporu, tvoříme různé aktivity.

Zvládnul byste práci trenéra?
Dokážu si představit, že ve spolupráci s vidícím trenérem lze dostatečně motivované děti od 13 let, které vědí, že nevidím, trénovat. Z mé strany by to bylo hlavně o slovech a praktických ukázkách, vidící by na ně dohlížel. Taková spolupráce by podle mého nemusela být nereálná a dětem by se takový tréning mohl i líbit. U běhů lze navíc poznat starty, nášlapy i kroky sluchem. Vysvětlit nevidomému techniku hodu diskem nebo oštěpem by bylo samozřejmě složitější.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105 číslo 4 únor 2021
OBSAH
ÚVODEM
Každý je strůjcem svého osudu
STALO SE
Přehledně
NAPSALI JSTE NÁM
Co život dal a vzal
Deskové a karetní hry v době koronavirové
LIDÉ KOLEM NÁS
Lehkou atletiku s postižením zraku? Ano, lze!
Mámou potmě (Seriál Radiožurnálu – část 1)
RETRO
A znovu křehké stránky stoleté Zory
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Jak přežít zimu ve zdraví a dobré náladě?
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – 2. díl
Nejpomalejší a nejrychlejší oči: Proč se psi nedívají na televizi a proč je těžké chytit mouchu?
ZDRAVÍ
Jak se lze bránit osteoporóze i podpořit její léčbu?
Experimentální terapie zachránila zrak chlapci se zhoubným nádorem oka
SPORT
Zimní sporty (od naší čtenářky)
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.