ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105 číslo 4 únor 2021 OBSAH ÚVODEM Každý je strůjcem svého osudu STALO SE Přehledně NAPSALI JSTE NÁM Co život dal a vzal Deskové a karetní hry v době koronavirové LIDÉ KOLEM NÁS Lehkou atletiku s postižením zraku? Ano, lze! Mámou potmě (Seriál Radiožurnálu – část 1) RETRO A znovu křehké stránky stoleté Zory ZORA RADÍ A INFORMUJE Jak přežít zimu ve zdraví a dobré náladě? BUDE VÁS ZAJÍMAT Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – 2. díl Nejpomalejší a nejrychlejší oči: Proč se psi nedívají na televizi a proč je těžké chytit mouchu? ZDRAVÍ Jak se lze bránit osteoporóze i podpořit její léčbu? Experimentální terapie zachránila zrak chlapci se zhoubným nádorem oka SPORT Zimní sporty (od naší čtenářky) INZERCE # ÚVODEM: Každý je strůjcem svého osudu Co si pamatuji, vždycky jsem se snažil udělat dojem. Tedy na tu krásnější polovinu lidstva. Dařilo se to se střídavými úspěchy. Abych úspěchu dosáhl, samozřejmě jsem vždycky nějak tu dotyčnou opentloval slovy – a když se mi nedostávalo vlastních, bezohledně jsem loupil slova jiných, moudřejších. Dokonce jsem si vypomáhal i básníky, nejen filosofy nebo humoristy. Mimochodem – nevěřili byste, co i s jinak drsňačkou udělá dobře volených pár veršů třeba z Ovidia, ale hodí se i domácí autoři. Takový Mácha a jeho Máj mi pomohli určitě hned k několika zářezům… Fuj! Jak se to vyjadřuji?! V době zjitřených požadavků na (nejen) verbální politickou korektnost a genderovou vyváženost! Ale zase – proč by stejně nemohla mluvit i žena, ostatně nejspíš řada z nich tohle rčení také používá; přinejmenším párkrát jsem se zase já jako ten zářez na (její) pažbě cítil. Vděčná mámidla jsou ovšem i citáty slavných, a také přísloví a ustálená rčení. Jako to v titulku. V latině zní Faber est suae quisque fortunae nebo také „Fabrum esse suae quemque fortunae“ a údajně to napsal římský státník Appius Claudius Caecus někdy ve třetím století před naším letopočtem. A znáte třeba tenhle: Facit ipsa occasio furem neboli Příležitost dělá zloděje? Takže i já se jím stal a vykrádáním moudrých jsem se občas vkrádal do ložnic těch, co rády moudrům naslouchaly. Přitom ale podle dalšího latinského – facta loquuntur – skutky hovoří, nikoli slova, přestože SLOVO bylo na počátku. Kdo nevěří, ať se podívá do Bible. Nakonec ale každého jeho skutky, nejen slova dostihnou a navíc – přání se zabíjejí tím, že se splní. Což má logiku, ale vysvětlujte ji chlapovi, kterému „jde jen o to jedno“, jak se říkávalo. Naštěstí už tahle fáze je pro mě historií relativně dávnou, a proto mohu na svůj život minulý shlížet kriticky, ale i poučeně. Téměř pokaždé, když se onen výše zmiňovaný úspěch dostavil, se znovu a znovu ukázalo, že není vše zlato, co se třpytí a hned poté že je pozdě bycha honit… Na tomhle postavil půvabnou skeč kdysi Miroslav Horníček, ale původ úsloví je prý řecký a zní „Co se stalo, nemůže se odestát“. Až v poměrně vysokém věku jsem pak pochopil, že každý je opravdu sám strůjcem svého osudu, ne ta druhá osoba nebo okolí. Přestal jsem čekat, že mi někdo to moje štěstí přinese a konečně jsem dočetl i konec výkladu k citátu v titulku: „Z nás každý má svou vlastní povahu, svou přirozenost, chceš-li postaru. A to je původ štěstí našeho i neštěstí. Kdo jiný štěstí tvoje rozvrací, než tvoje povaha?“ Zde je prý snad autorem jistý Menandros a já jsem tak zkusil začít kout svoje štěstí vlastníma rukama. Být spíš za sebe. Stojí to za to, navíc už si nemusím pamatovat ani tolik citátů, básniček nebo moudrostí. Tedy – nemusím? Ono už to občas ani nejde. I když v paměti prý zůstalo všechno, takže půjde o poruchu vybavování si. Jenže i ta porucha je nespolehlivá – tu a tam vyskočí z paměti i něco, co jsem tak úplně nechtěl. Chtělo by to úderný konec, že? Co třeba (také římské) Toho, kdo chce jít, osud vede, kdo nechce, toho vleče? Nene, přece jen lépe zní Skutečně šťastný je ten, kdo připadá šťastný sobě, ne jiným. Příjemné a inspirativní počtení Václav Senjuk # STALO SE: Přehledně Chumelice na Hromnice končí zimu tuhou. Jestli je však jasný den, očekávej druhou. Nahlédneme-li do „Tyflopedického lexikonu jmenného“ od Josefa Smýkala, zjistíme, že tento den se narodily dvě zajímavé ženy. Žofie Borisová (1905 – 1986) byla brněnskou učitelkou a autorkou obrázkové početnice i prvního obrázkového slabikáře pro nevidomé prvňáčky. Anna Alexandrovna Adlerová (1856 – 1924) pak byla ruskou vydavatelkou tiskovin pro nevidomé. Založila první ruskou slepeckou tiskárnu a v roce 1894 stála u zrodu slepecké knihovny v Moskvě. A nyní k našim oblastním odbočkám. OO Kroměříž nechala nahlédnout do světa lidí se zrakovým postižením i malé děti, konkrétně žáčky místní mateřské školy Mánesova. Pandemie Covid-19 bohužel nedovolila osobní setkání, OO proto dětem zapůjčila základní pomůcky. Ty měly tak možnost vyzkoušet si orientaci v prostoru, chůzi s bílou holí, jak se nevidomí vzdělávají, jak tráví volný čas i jak důležité jsou pro ně ostatní smysly. OO Olomouc oznámila změnu v rezervačním systému očkování proti Covid-19. Registrace probíhá prostřednictvím centrálního rezervačního systému na stránkách registrace.mzcr.cz nebo crs.uzis.cz. Sem zadáte vaše telefonní číslo, zaškrtnete políčko „souhlasím se zpracováním…“ a potvrdíte tlačítko „Odeslat“. Na uvedené číslo vám dorazí SMS s kódem PIN1. Zadáte ho do editačního pole na internetové stránce. Na následující stránce vyplníte do formuláře své jméno, trvalé bydliště, rodné číslo, číslo a název své zdravotní pojišťovny, vyberete místo očkování a informace odešlete. Pokud je na vybraném místě k dispozici vakcína a volný termín, obdržíte zvací SMS s kódem PIN2. Ten zadáte do formuláře na stránce reservatic.com/ockovani. Tím jste si zarezervovali termín aplikace první dávky vakcíny. Termín druhé dávky systém přiřadí automaticky do 28 dní. K očkování budete potřebovat občanský průkaz a průkaz pojištěnce. V případě, že je vám více než 80 let a jste imobilní, máte výjimku z registrace přes centrální rezervační systém. Kontaktujte svého praktického lékaře. Další informace najdete na covid.gov.cz. OO Semily dodává, že v případě dostatku vakcín jsou některá města schopna organizovat očkování přímo v domácnostech seniorů a lidí se zdravotním postižením nebo zajistí jejich dopravu do očkovacích center. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost upozorňuje na vlnu podvodných vyděračských e-mailů, kde jste vyzvání k zaplacení výkupného. Informaci zveřejnila OO Olomouc. E-maily jsou odeslány z podvržené adresy, adresát je většinou shodný s odesílatelem, předměty jsou nazvané "oznámení", "poslední varování", "poslední upozornění" apod. E-maily ignorujte a smažte je. Pro více informací navštivte stránky nukib.cz/cs/infoservis/hrozby/1680-upozornujeme-na-novou-vlnu-phishingovych-mailu/. Pohrajme si teď trochu s češtinou. Disponuje mnoha negativními výrazy, které začínají předponou „ne“ a nemají odpovídající kladný výraz. Jde třeba o slovo nestyda nebo nemehlo. Kolik dalších jich dokážete vymyslet? Zasoutěžte si a informujte Kláru Hájkovou (773 793 042, hajkova@sons.cz). Nebo je libo pár jazykolamů? Tady jsou: „Ještě štěstí, že se nesešli, všichni by se nevešli.“ „Smrž pln skvrn zvlh z mlh.“ Nebo „Roli lorda Rolfa hrál Vladimír Leraus.“ O záludnosti rodného jazyka mohou vypovídat třeba následující dvě věty: „Dítěti uvízla ruka v kanálu, hasiči ho rozřezali. Nebo „tatínek přinesl borovičku, ale děti by radši jedly“. OO Semily informovala, že systém dálničních poplatků pro osoby se zdravotním postižením se tento ani příští rok nebude měnit. Pokud jste držiteli průkazu ZTP nebo ZTP/P a zároveň máte parkovací průkaz, nemusíte kupovat elektronickou dálniční známku, a můžete přenášet svůj parkovací průkaz z jednoho auta do druhého. Parkovací průkaz mějte ve vozidle na předním skle, abyste byli lépe identifikovatelní při vizuálních kontrolách na dálnicích. O tom, jak by pro nás měl být systém nastaven od roku 2022, bude jednat NRZP ČR se Státním fondem dopravní infrastruktury i s Ministerstvem dopravy. OO Jičín připomněla svým členům i nám všem, kteří navštěvujeme stránky SONS, že máme k dispozici další možnosti sledování a sdílení dění v naší organizaci. Prohlížet můžeme facebookový profil SONS (facebook.com/sonscz) nebo sbírky Bílá pastelka (facebook.com/bilapastelka). Na Youtube si můžeme poslechnout záznamy koncertů z festivalu Dny umění nevidomých na Moravě, příspěvky členů Aktiv klubu SONS apod. Pro odběr nových příspěvků stačí stisknout tlačítko „Odebírat“ a tlačítko „Zvoneček“ pro upozornění na přidaná videa. Každý odběratel i sdílení se počítá a nám to opravdu pomáhá! Své časopisy publikovaly v únoru oblastní odbočky SONS v Kroměříži (Informátor), Pardubicích (Maják), České Třebové (IN-OK) a Vsetíně (Sonsáček). Antonín Vraný # NAPSALI JSTE NÁM Vážená redakce, Svým příspěvkem do Vašeho časopisu jsem chtěla vyzvednout důležitost setkávání s dalšími zrakově (i jinak) hendikepovanými. Pravidelné setkávání v klubovnách a účast na společných akcích je pro nás velmi důležité, a nyní nám toto vše velmi chybí. Stýská se nám po přátelích. Víme, že ostatní kolem nás to také nemají lehké, a tak nesmíme podléhat smutné náladě. S pozdravem M. Procházková Co život dal a vzal Ve stejnojmenném románu nám autorka Betty MacDonaldová ukazuje líc a rub života, radost i bolest, dary i ztráty. Život nám skutečně hodně dává, ale často i bere. Bere nám naše blízké, přátele, bere nám zrak i zdraví obecně. A v současné době nám bere i naše drobné radosti – divadlo, koncerty, výlety a zájezdy. To všechno jsme donedávna podnikali a prožívali s naším klubem SONS Plzeň-město a s Tyflocentrem Plzeň. To vše nám teď velmi schází, ale ze všeho nejvíce nám schází setkávání s ostatními členy klubu, se stejně zrakově (nebo i jinak) postiženými přáteli. Setkávali jsme se pravidelně každé úterý v naší klubovně, pohovořili, popřáli jubilantům, a plánovali další akce. Tato setkávání jsou pro starší generaci, zvláště pro ty žijící osaměle, nesmírně důležité, a vzájemná komunikace nám pomáhá. V současné době nás spojují pouze telefonáty, jejichž prostřednictvím se vzájemně ujišťujeme, že to jednou skončí. Samozřejmě respektujeme a dodržujeme všechny opatření, ale těšíme se na den, kdy už nebudou potřeba, a náš život se opět vrátí do normálních kolejí. Zase budeme prožívat naše drobné radosti, scházet se v naší klubovně a těšit se z věcí, které jsme dříve ani nedocenili. Budeme si vážit zdraví a možnosti být zase spolu. Tak si držme palce, ať je to – pokud možno – co nejdříve. Marie Procházková, SONS Plzeň-město # Deskové a karetní hry v době koronavirové Možná, si už každý z vás položil otázku, zda koronavirová pandemie netrvá příliš dlouho? Odpovíme: Trvá! Bohužel, dle všech odvážných prognóz odborníků, ještě nějakou chvíli potrvá. To však neznamená, že hráči deskových a karetních her by kvůli tomu museli nuceně zahálet. Ba naopak! Mezi hráči se rozšířil velmi zajímavý fenomén – různé sportovní a znalostní soutěže po internetu. Ten, kdo má k dispozici počítač a internetové připojení, který v rámci svých možností dostatečně ovládá, má možnost se zúčastnit různých, nově vzniklých, internetových soutěží. Simultánka Offline 2020 v brazilské dámě, Slovní Poker On-line, tedy přímo na živo s krupiéry a sázkami on-line, různé hádanky, testy i luštění šifer příkladně ve hře Hledáme správné heslo, mezi nevidomé hráče jako první přinesl spolek Společenství duševních sportů, z.s. V minulém roce, kdy jsme si mysleli, že pandemie nás již brzo opustí, proběhly jako první projekty, velmi zajímavá internetová soutěž v karetní hře Syllabatim a dále pak v brazilské dámě – v řešení úloh, respektive koncovek z brazilské dámy. Obou soutěží se zúčastnilo poměrně hodně hráčů z řad nevidomých i vidících. Karetní hra Syllabatim byla zaměřená na hledání množství slov z vylosovaných písmen. Dokonale prověřila hráče ve znalosti českého jazyka, pravopisu i slovní zásoby. Karty Syllabatimu pomáhaly i ve školní výuce nejmenších školáků v rodinách, kde rodiče nemají kvůli svému zrakovému hendikepu možnost zkontrolovat napsané úkoly, ale pravidla češtiny dle karet Syllabatimu ano. Zábavné mluvnické příklady jak pro děti, tak i pro rodiče! Brazilská dáma pak testovala soustředění a kombinační představivost soutěživých hráčů dámy. Mezi účastníky se našlo i pár výborných šachistů. Všechny předložené diagramy, a bylo jich zveřejněno více jak 70, luštili s velkým zájmem a nadšením. Rozuzlení správných řešení s vtipným komentářem na stránkách SDSZS.CZ, jakožto tvůrců loňské letní soutěže v dámě, nikdy nechyběly a i dnes je možné se k nim, díky dochovanému Archivu soutěže, kdykoliv znovu vrátit a zkusit si je vyluštit. Koronavirus nás, navzdory optimismu, ani začátkem letošního roku neopustil. Různá hygienická omezení a vládní opatření v nouzových stavech stále diktují naše společenské kontakty a štěkající PES nás skoro nikam nepustí. Bez osobní společenské zábavy s kamarády nad herními deskami či kartami se všední dny pro každého z nás stávají stále šedivějšími až nekonečnými. Věřme, že toto období již brzo pomine. Internetové hry v podání Společenství duševních sportů z. s. umožňuje všem aktivním zájemcům zúčastnit se soutěží a využít „koronavirového volno času“ k posílení svých znalostí i dovedností z pohodlí domova. Určitě neváhejte a zapojte se! Pandemie s námi nebude na věky! Až překonáme toto podivné období, sejdeme se osobně v naší nové klubovně, v Praze na Smíchově, určitě i s báječnými znalostmi a naučenými herními vychytávkami! Jsme moc rádi, že naše zajímavé aktivity inspirovaly i další organizace, komunitní centra či odbočky středisek pro nevidomé a slabozraké hráče. A ještě větší radost nám udělá, pokud se těchto aktivit zúčastní co největší počet zájemců. Těšíme se na vás a nejen všem hráčům deskovek i karetních her přejeme pohodový rok 2021 a především pevné zdraví. Štěstí ve hře přeje připraveným! Úspěch je zaručen dílem osobní vůle a odhodlanosti. Za Společenství duševních sportů, z. s. Jaroslav Slanina – předseda # LIDÉ KOLEM NÁS: Lehkou atletiku s postižením zraku? Ano, lze! Od dětství se věnuje lehké atletice, konkrétně sprintu na 100 metrů, běhům na 400 a 800m, skokům do dálky i do výšky nebo hodu oštěpem. V současné době studuje střední školu, do budoucna plánuje pracovat s dětmi, které chce vést a motivovat ke sportu. O rozhovor jsme požádali mladého atleta s iniciálami P. K. Navštěvoval jste běžnou základní školu. Sportoval jste i tam? Ano, od šesté třídy spolu s vidícími. Už tehdy jsem trénoval sprint na 100 m a skok do dálky. Běhal jsem bez traséra. Viděl jsem tenkrát sice o něco lépe než dnes, ale jistě jsem se na trati necítil. A skok do dálky, to byl, alespoň zpočátku, pokus a omyl. Směr rozběhu a místo odrazu mi udával voláním učitel. Odrazové prkno jsem ale nohou někdy prostě necítil a za každý přešlap jsem byl diskvalifikován. Časem jsem se naučil odrážet se před prknem a mé pokusy byly počítány. Jak vypadá váš dnešní tréning? Trénuji pětkrát týdně 90 až 120 minut. Jde o sprinterský tréning, jeho kombinaci se skoky do výšky a do dálky nebo s hody diskem a oštěpem. Začínám rozběhem na 1200 metrů. Následuje rozcvičení a protažení hlavních svalových partií. Jako sprinter rozcvičuji hlavně nohy a ramena. Ta jsou důležitá už při rozběhu. Samozřejmě, rozebíhám se nohama, ale rameny při správném držení těla tlačím tělo dopředu. Tak mi pomohou nabrat rychlost. Když sprintuji, ramena držím ve stejné výšce a vypjatá vzhůru. Důležitý je i pohyb rukou. Po intenzivním tréningu mi ramena tuhnou a někdy bolí. Tehdy je nejlepší svěřit se do rukou klubového maséra. A pak běháme. Prioritou našeho trenéra jsou samozřejmě hlavně vidící sportovci. Chtěl ale zkusit také něco nového, a výsledek je takový mix osmi atletů s postižením zraku nebo sluchu. Není na to samozřejmě sám, asistují mu pomocní trenéři. A potřebujeme i stálé traséry, které nám dělají studenti z Fakulty tělesné výchovy a sportu, kteří zaběhnou stovku za 12 sekund. Osobně běhám už přes rok s jedním trasérem. Jsme sehraní a funguje to lépe, než když běžím s jiným trasérem poprvé. Tehdy si vzájemnou koordinaci pohybů prostě nevyzkoušíme. Někdy takového traséra mrzí, že mi běh pokazil, ale nezlobím se. Potřebuji hlavně já jeho. Jak probíhá závod ve sprintu s trasérem? Každý nevidomý závodník má k dispozici dvě dráhy. První běží v první dráze, druhý ve třetí atd. Některé stadiony mají 9 drah, jiné 5. Tehdy běží rozběh dva závodníci a rozběhů musí být více. Osobně mám raději větší počet drah a běžců, více se totiž bojuje. Můj trasér musí být rychlejší a přizpůsobivý. Nesmí běžet jako první, v cíli musí být jasně vidět, že dobíhá za mnou. Jinak jsme oba diskvalifikováni. Jeho další úlohou je udržet mě v dráze a neohrozit ostatní. Dříve jsme běhali třeba jen s tkaničkou od bot, dnes s gumičkou, která má přesnou délku a parametry. Při běhu nesmí být natažená. Startujeme z bloku, v poloze půl klik, půl dřep, stejně jako vidící. Bloky seřizuje trasér, od startovní čáry dvě stopy k odrazové noze a dvě a půl k neodrazové. To si odkrokuji, trasér to nastaví a já si bloky stabilizuji přidupnutím, aby mi při startu neodskočily. Tím bych ztrácel čas. Trasér má svůj blok. Ta gumička představuje při sprintu jediný kontakt? Ano, jinak na trati nekomunikujeme. Dříve jsem pociťoval problém s tím, že jsem přesně nevnímal polohu cílové čáry a často jsem na posledních metrech zpomalil. Dnes jsme s mým stálým trasérem sehraní a funguje to hladce. On na mě křikne těsně před cílovou čárou, já pustím ruku dozadu, ještě více prodloužím krok, a on už lehce přibržďuje. Na cílové čáře jsem třeba i o půl metru před ním. Až poté mi dá signál ke zpomalení. A nemohl by vás trasér před cílem pustit, abyste doběhl sám? Jakmile trasér pustí gumičku, jsem diskvalifikován. To už se mi také stalo. Přidělený trasér nestihl na stovce při startu zareagovat na výstřel. Odstartoval jsem rychle, zabral jsem, guma mi sjela z ruky a běžel jsem sám. A na čtyřstovce se mnou stejný trasér běžel jen 300 metrů. Poté bohužel zjistil, že mým tempem běžet nezvládne. U stovky nahlásil, že to nebyla moje chyba, u čtyřstovky jsem musel souhlasit s diskvalifikací. Prý jsem mohl ohrozit ostatní závodníky. Mohl jsem samozřejmě podat protest, asi by se to více řešilo, ale výsledek by byl stejný. V čem je pro vás specifický skok do dálky? Užívám si pocit, že nejsem připoután k zemi a pár vteřin letím vzduchem. Předtím ale musím vyvinout určitou rychlost, udržet se v dráze rozběhu a správně se odrazit. Rozběh musím pečlivě natrénovat, lajny totiž při běhu nerozeznávám. Odrážím se z křídou vybarveného čtverce o straně jeden metr. U něho stojí navigátor. Ten můj dobře zná délku mých kroků a poslední tři mi odpočítává. Odrazím se tak, jak vyjde krok. Vzdálenost se počítá od středu čtverce. Pokud se odrazím před ním, skočil jsem zkrátka méně. Každý atlet skáče jinou strategií. Já využívám rychlosti, ale při skoku letím poměrně nízko. Kolega je pomalejší, ale odrazí se výše a letí dále. A další po odrazu máchá rukama. Můj rekord je 5,25 metru. A na paralympiádu je limit 6 metrů. Od něho jsem sice ještě daleko, ale za minulý rok jsem se posunul o 30 cm. Co se týká mé druhé disciplíny, sprintu na 100 metrů, ten je třeba zaběhnout za 12 sekund. Můj osobní rekord je zatím 13,4 s. I tady se ale lepším. Jaká je technika skoku do výšky? Musíte skákat s klapkami? S klapkami skáčou jen atleti ve skupině B1. (B1 jsou nevidomí, B2 osoby se zbytky zraku a B3 slabozrací. O zařazení do skupin rozhoduje sportovní lékař). A mohou skákat libovolnou technikou. Mohou se rozběhnout přímo proti laťce a skočit přes ni kotoulem vpřed, šipkou nebo rybičkou. Já jsem ve skupině B2. Před rozběhem mi navigátor upřesní směr prvních tří kroků. Po nich se musím otočit o přesný úhel doprava směrem k laťce. Při posledním šestém kroku jsem levým bokem před hranou žíněnky, levé chodidlo je s ní v rovnoběžce. V té chvíli mi může navigátor dát signál k odrazu, ale více atletům vyhovuje spíše spoléhat se sám na sebe. Pravou nohou se odrazím ke skoku a v letu se otočím zády k laťce. Dolů padám na záda a při dopadu udělám kotoul vzad. Jde o techniku Flop, kterou skáčou i vidící sportovci. Já si však musím pečlivě nakrokovat dráhu, natrénovat postup a neudělat chybu. Můj osobní rekord je 142 cm. Skok vysoký ale není moje hlavní disciplína. Začal jsem se jím zabývat teprve nedávno. Aby se v něm totiž mohlo konat mistrovství nebo souboj o medaile, je třeba, aby se do příslušné soutěže přihlásil minimální počet atletů (obvykle čtyři). A tento počet doplňuji o svou osobu. Totéž dělám u vrhačských disciplín. Už jste se odrazil brzy nebo jste při doskoku minul žíněnku? Ano, dvakrát jsem duchnu „přeletěl“. Ale i když jsem ji minul, tělem jsem ji trefil a ona můj pád zbrzdila. Když jsem si uvědomil, co se stalo, bylo to spíše k smíchu. Někdy ovšem takový dopad může i pořádně zabolet. Jak jsem už řekl, mé tělo dopadá volným pádem na záda. Pokud si uvědomím, že žíněnku minu, snažím se korigovat pohyb tak, abych dopadl na nohy. Pokud to nejde, je třeba dát před sebe alespoň ruce. Málokdy ale atlet skutečně duchnu mine a dopadne až za ní na betonový povrch. To by musel velmi špatně odpočítat kroky a skočit až na vzdálenějším okraji laťky. Za dobu, kdy sportuji, se to nikomu nestalo. Jakých závodů jste se už zúčastnil? V ČR je zatím jediný závod v atletice pro zrakově postižené, mistrovství republiky v Olomouci. Letos jsme odtud dovezli 20 medailí a 3 z nás se stali mistry republiky. Díky nadacím Světluška a Leontinka můžeme cestovat i do zahraničí. To je třeba případ mezinárodních her pro zrakově postižené středoškoláky, který se naposledy konal ve Slovinsku. Tady jsme soutěžili s atlety ze Slovenska, Polska, Maďarska, Rakouska a Slovinska. Z jedné školy se her mohlo účastnit jen 6 atletů. Co plánujete po ukončení střední školy? Studium aplikované tělovýchovy. To mi umožní trenérský kurz, lépe pochopit stavbu a fungování lidského těla při sportu, učit se motivovat lidi atd. A do budoucna? Zřejmě pracovat s dětmi a vést je ke sportu. A nejen ty s postižením zraku. Už dnes pomáhám třeba i dětem s onkologickým onemocněním. Povídáme si, dáváme si psychickou podporu, tvoříme různé aktivity. Zvládnul byste práci trenéra? Dokážu si představit, že ve spolupráci s vidícím trenérem lze dostatečně motivované děti od 13 let, které vědí, že nevidím, trénovat. Z mé strany by to bylo hlavně o slovech a praktických ukázkách, vidící by na ně dohlížel. Taková spolupráce by podle mého nemusela být nereálná a dětem by se takový tréning mohl i líbit. U běhů lze navíc poznat starty, nášlapy i kroky sluchem. Vysvětlit nevidomému techniku hodu diskem nebo oštěpem by bylo samozřejmě složitější. Antonín Vraný # Mámou potmě (Seriál Radiožurnálu – část 1) Život nevidomé Aleny sledujeme od jara 2019, kdy se začínala chystat na narození dcery. Šarlota se narodila v říjnu 2019. Samoživitelka Alena se učila po hmatu přebalovat, chystat mléko a později batole hlídat nebo krmit lžičkou. Jaro 2020 přineslo oběma novou zkoušku – pandemii koronaviru. Na tu se dopředu připravit nedalo. Jak velký zásah do denní rutiny znamenala karanténa pro nevidomou maminku a dcerku? Alena pro Radiožurnál nahrála své zkušenosti. „Je asi 6:45. Přiznávám se, že po dnešní noci trochu ztrácím pojem o čase. Byla velmi zábavná. Dneska se miminko probudilo asi ve 12 a usnulo ve 3:15. A maminka vypadá, jako by jí někdo šlápnul na obličej,“ usmívá se Alena. „Přicházím do obýváku a tam už je spokojené miminko, které vlastně řvalo jen kvůli tomu, že už chtělo vstávat.“ Venku platí nouzový stav kvůli koronavirové nákaze. Alena tak zážitky s dcerou nahrává sama z domova na diktafon v mobilním telefonu. Šarlotě, které říká Loty, je půl roku. Jsou často doma v bytě nebo v okolí na procházce. Do obchodu Alena raději nechodí, potraviny objednává přes internet: „Teď připravujeme svačinku, Šarlotka už sedí v sedátku a čeká. Budeme svačit banán. Sváču připravujeme tak, že mixuju. Zatím,“ popisuje denní rutinu. Šarlota teď váží asi sedm kilo. Dostává mléko a příkrmy. Mléko nevidomá Alena dál připravuje z prášku a vody, kterou si odměřuje v umělohmotné injekční stříkačce. Pro dceru taky vaří, nejraději má zeleninu na páře. „Kupodivu jí chutná i celer,“ podivuje se Alena. Sluchem a hmatem Šarlota si hraje nejčastěji na zemi na podložce – když si Alena není jistá, kde přesně právě dcera je, zavolá na ni a čeká na reakci, případně si klekne na kolena, aby na ni nešlápla: „Ahoj Loty, ahoj. My tu máme tu hrací podložku. Na té podložce spoustu hraček. Co to máš? Už jsi na bříšku, tak pojď za mnou. Chceš? Co? Loty?“ „Šarlotka se už trochu snaží lézt, dává si kolínka pod sebe. Kam chce, tam se dostane. Točí se, a když pro něco nedosáhne, tak se tam dokulí nebo se pootočí a stejně se tam dostane. Už to má!“ popisuje hrdá maminka. „Šarlotka, asi aby se sama motivovala k pohybu, tak si hodí nějakou hračku na zem a posune si ji a pak za ní leze. Možná se to naučila ode mě...“ Chybějící zrak nahrazuje Alena hlavně sluchem a hmatem. Prsty jde citlivě najít pusu dítěte při krmení i to, jestli už se z dásní klubou zuby. „Jestli děláme něco jinak? Každopádně se asi víc mazlíme a všechno kontroluji dotekem, což Šarlotce už nevadí, protože si na to zvykla,“ zamýšlí se. Mnohem více mazlení Alena si v bytě nikdy nesvítila, s dcerou se to naučila. Že je vypínač zapnutý pozná po hmatu: „Teď se jdeme podívat do koupelny. Tak rozsvítíš světlo? Tak pojď. První. Už nám svítí světýlko.“ Šarlota se na sebe ráda dívá do zrcadla. Alena říká, že je veselá a samostatná. Jak si jako nevidomá máma představuje, že její malá dcera vypadá? Cítí, jaké má buclaté tvářičky, malý nos, dlouhé řasy a dlouhé nohy. Smysly používá Alena i při přebalování nebo koupání: „Po koupání je mazání olejíčkem, pak je papání, pak je mazlení. Pak se jde do postele. Nezpíváme tradiční písničky, zpíváme písničku naši, kterou jsme si vymyslely. Tralala, tralala, Šarlotka zívala, očička si mnula, očička nezavřela, a proto neusnula… tralalala…“ notuje šťastná maminka. Alena popisuje, že na Šarlotu od narození hodně mluví a cítí, že to oběma vyhovuje. Hmat využívá i ke kontrolování pokojů, jestli není doma na zemi něco, co by mohlo dítě spolknout. Jen stříhání nehtů půlroční dcery nechává na kamarádech. Stará se o dceru sama, a jak sama říká – zvládá to. Cestuje tak, že vozí kočárek za sebou, aby mohla terén před sebou prozkoumávat slepeckou holí. Zvládá i pražskou MHD včetně eskalátorů. Pravidelně se tak dopravuje třeba na brigádu. Na Alenu a malou Šarlotu čekám v metru Kačerov. Vystupují z prvního vagonu soupravy, kterým jezdí pokaždé. Alena dceři upravuje deku v otevřeném sportovním kočárku. Šarlota leží na zádech s chrastítkem v ruce a mámu pozoruje. „Přece jen fouká. Taky už musíme mít sporťák, protože holčička už je tak živá, že v hlubokém kočárku se obrací na bříško a ráda by koukala a možná i časem vystupovala. Takže z důvodů bezpečnosti už má sporťák,“ vysvětluje nevidomá maminka. Alena využívá eskalátory, protože výtah na Kačerově není. Míjíme turnikety a ptám se, jak nevidomý najde zastávku konkrétního autobusu. „Už sem chodím tak často, že o tom nepřemýšlím. Prostě dojdu po paměti,“ usmívá se. Na autobusovou zastávku začíná během čekání svítit sluníčko, nevidomá Alena to cítí a Šarlotě automaticky zatahuje horní část kočárku: „Kdybych si to zrovna neuvědomila, ona by se za chvíli stejně ozvala, protože by se jí to sluníčko v obličeji přestalo líbit,“ vysvětluje zkušeně. Největší překvapení? Že jsem to zvládla Nastupujeme do autobusu, kde dítě lehce pospává. Za chvíli se ale začíná zajímat o okolí. „Nechci říct, že Šarlota cestování snáší špatně, ale musím být mnohem opatrnější. Už se hodně hýbe. Asi brzo přijde období, kdy bude třeba vyhazovat věci z kočárku. To bude teprve jízda,“ směje se Alena a připravuje se na výstup s kočárkem pozadu. Terén před sebou prozkoumává slepeckou holí a dítě vozí za sebou. Šarlotě je devět měsíců. Největší překvapení mateřství Alena formuluje do několika vět: „Asi to, že jsem to nakonec zvládla. Každý den mě překvapuje, jak je dítě samostatnější, jak mě napodobuje. Třeba vidí, že na věci sahám rukama, tak na ně taky sahá rukama.“ Vidící lidé se Aleny teď nejčastěji ptají, jak dítě krmí. „Přece jen vám do toho to dítě strká ručičky. Trefit se do pusy. Poznat, že už holčička dobaštila a že už je čas dát další lžičku. Ale to se všechno dá odvodit zkušenostmi a tím, že člověk poslouchá. Musíte se soustředit jen na miminko,“ vysvětluje. Máma s kytarou Za chvíli přicházíme na místo brigády – seniorům do odlehčovacího zařízení v Praze 4, kde dostává Šarlota přesnídávku přímo v kočárku: „Otevři pusu a neber mi tu lžičku. Loty, ty mi chceš pomáhat. Je to jedlík, dřív moc jíst nechtěla, teď už je to úplně v pohodě,“ komentuje Alena. Po svačině jde Alena na terasu za skupinkou seniorů, se kterými si v rámci projektu Návštěvy potmě povídá a zpívá: „Dobrý den, udělejme prosím takové krátké seznamovací kolečko. Já jsem za vámi přišla, abychom si zazpívali. Jaká máte přání?“ vybízí je. Šarlota zpívající mámu s kytarou v ruce pozoruje, za chvíli o dceři začne Alena sama mluvit: „Opakování matka moudrosti. Už se známe a vy víte, že tady mám holčičku. Kdo si vzpomene, jak se jmenuje? Já vám napovím – stejně se jmenovala manželka Tomáše Garrique Masaryka. Kdo ví? Ano. Šarlota.“ Kypr zatím odložený „Léto jsme si nakonec užily krásně. Chtěly jsme sice vycestovat do zahraničí, měly jsme v plánu letět na Kypr za kamarádkou. Omezil nás v tom covid, ale i takhle to bylo bezva. Koupaly jsme se u nás na koupališti, u kamarádky v bazéně. Šarlotka vodu miluje. Já z ní mám respekt,“ usmívá se Alena. Vzala nás na sraz s kamarádkou Nikolou, která má ročního syna Jakuba. S Alenou ji spojuje zrakové postižení. Nikola ale na rozdíl od Aleny částečně vidí a dítě vychovává s partnerem. „Mám spoustu očních vad. Vidím tak na metr, nevidím detaily. Tvář Kuby zblízka vidím,“ popisuje. Nikola využívá stejně jako Alena víc hmat a sluch. Naklání se ke kočárku a mluví na Jakuba, kterému kontroluje obličej po hmatu: „Třeba teď jsem nevěděla, jestli nemá spadlou čepici přes oči, protože se mu něco nelíbilo. Trochu čepici spadlou měl.“ Nikola se mateřství nejdřív bála, její obavy ale postupně zmizely. „V něčem mi pomáhá partner Pavel, například když se mi zdá, že má Kubík na sobě nějakou vyrážku, tak se ho zeptám. Nebo když nevidím, kde jsem ho nenamazala. Ale celkově si myslím, že to zvládám docela dobře.“ „Jsem na kamarádku pyšná“ Nikolin partner Pavel se příchodu dítěte nebál. „Nepřipadá mi, že je Nikola nevidomá. Doma určitě ne. Možná jsou komplikovanější nějaké cesty autobusem po Teplicích, kde teď bydlíme a kde to Nikola ještě moc nezná. Obavy jsem neměl, máme hodně babiček. Na stříhání a kreslení Kuby později dohlédnu já, stejně tak na domácí úkoly.“ Alena rozhovor poslouchá a je na kamarádku Nikolu hrdá. „Jsem pyšná na to, že to Nikča takhle zvládá. Na rozdíl ode mě je hodně mladičká. Nebojí se toho a to je dobře. Instinkty maminek se neliší. Nezáleží na tom, jestli vidíte, nebo ne, jestli nemáte ruku nebo nohu.“ Alena Šarlotu vychovává sama bez partnera. Počítá s tím, že se školou bude potřebovat pomoct. „Až bude Šarlota jednou chodit do školy, tak určitě budeme mít nějakou babičku nebo asistentku, aby pohlídala to, jestli Šarlotka píše to, co má, a jestli čte a vidí to, co má.“ Zábava na pískovišti Kamarádky měly sraz nedaleko dětského hřiště. Alena to komentuje: „Určitě si v budoucnu pro bezpečnost budu brát doprovod i na hřiště. Samozřejmě, čím bude Šarlotka starší, tím to bude jednodušší. Bude mi určitě pomáhat a sama si řekne, že chce na houpačku, a odvede mě tam.“ Na pískovišti už Alena s dcerou byla. „Zatím to vypadá, že se bude Šarlotce písek moc líbit,“ shrnuje. S kamarádkou Nikolou Alena probírá třeba i přípravu jídla pro dítě. Nedávno se bavily o instantní kaši. „Byla jsem nešťastná, že jsem měla tu kaši pořád řídkou. Pochopila jsem totiž, že tam mám dát 4 až 5 lžiček prášku, a ono to bylo velkých polévkových lžic, ne malých lžiček,“ směje se Alena. autoři: Veronika Hlaváčová, tš, als, prh zdroj: radiozurnal.rozhlas.cz (5 dílů) originál lze přehrát z adresy https://radiozurnal.rozhlas.cz/mamou-potme-ii-8396216/1 a další 4 díly # RETRO A znovu křehké stránky stoleté Zory Kudy pokračovat, chci-li současnému českému, a jak vím i leckterému slovenskému, čtenáři přiblížit dávné, a přece tehdy aktuální děje? Španělská chřipka kontra duševní nákaza Cituji nyní z článku, u něhož není uveden autor, zvaného Cesta a cíl lidstva: „Období, které historie zná ze skutečných dějin lidstva, jest pouze jednou vteřinou celého dne. Možno však říci, že v tisíciletích této vteřiny nebylo doby jako jest doba naše. Nikdy také nebyl svět tak veliký jako nyní, třeba že se nám neustále zmenšuje. Toto zmenšení světa přivodilo těsnější kontakt národů všech dílů Země a zároveň jako v přeplněných bytech zvýšilo nebezpečí epidemií. Nové nakažlivé choroby objevené v jednom dílu světa počnou se záhy šířiti v druhém, myšlenky šířené na jednom konci světa vyvolávají revoluce na protilehlém místě zeměkoule. Ve stopách válek jdou pravidelně epidemie a světová válka přivodila epidemii světovou. Lidstvo je zachváceno myšlenkovou nákazou, která řádí v charakterech lidských jako kdysi Španělská chřipka řádila v jejich tělech. Všechny chorobné příznaky tohoto hromadného onemocnění mají v celém světě svůj původ v poruchách pojmů a charakterů. Že jde o nemoc duševní vysvítá z toho, že nemocní mají se za dokonale zdravé, ano svůj rozum chorobně přeceňují. Ve zvlášť vyvinutých případech mají se dokonce za spasitele lidstva, u většiny nemocných však jeví se jednostranně zvýšená chytrost dobře známá psychiatrům. Poslední fáse této vleklé choroby jsou dosud neznámy.“ A zase vstupuji s komentářem: Kdyby nejmenovaný autor tušil ty „neznámé fáse chorob lidstva“! – Rozklad je předlouhý, charakter „duševní chřipky“ rozebrán ze všech stran. A doufám, než se (nechtě) s tímto až filozofickým textem rozloučím, mi bude dovolen ještě poslední kousek: „To, co by dříve většina lidí odmítla, – totiž bráti co nejvíce peněz zadarmo neb skorem zadarmo, to dnes je touhou všech. Co dříve bylo špinavé a nepočestné, to dnes je předmětem obdivu a číhající závisti. Zrůdy se vydávají a přijímají za umělecká díla, volební hesla se uzákoňují.“ Mám ještě pokračovat? Toť dvojí otázka: Kladla jsem si ji i sama pokud jde o tento článek, ale opravdu nechci zdržovat. A kladu ji i podruhé, a to vám, milí čtenáři: V tomto i jiných svazcích, dokonce některých starších, se najde leccos zajímavého, zamyšlení až slzy, ale i úsměv vyvolávajícího. Myslíte, že má cenu se těm starodávným stránkám věnovat ve více pokračováních? Za příliš vážnosti se omlouvá a pro příště pestrý výběr slibuje Eva Budzáková # ZORA RADÍ A INFORMUJE: Jak přežít zimu ve zdraví a dobré náladě? Zima bývá zvláště pro seniory složitějším obdobím. Sníh, led a mráz mohou být příčinou pádů, úrazů i prochladnutí, brzká tma neblaze působí na psychiku a méně slunce může znamenat nedostatek vitamínu D. To vše oslabuje obranyschopnost jejich organismu. Leden je navíc nejdepresivnějším měsícem v roce. Jak s tím vším lze bojovat? Přiměřenou fyzickou aktivitou, pestrou stravou i dobrou náladou. S věkem přirozeně ubývá fyzické aktivity i podkožního tuku, který nás zahřívá, zpomaluje se cirkulace krve i výměna látek a energií. Organismus hůře reguluje tělesnou teplotu a starší lidé mohou být častěji zimomřiví. Pohybem naopak oddalujeme příznaky stárnutí, udržujeme si dobrou imunitu, vyplavujeme hormony štěstí. Pracující svaly nám dodávají potřebné teplo. Ideálním pohybem je chůze na slunci a čerstvém vzduchu. Pamatujte ale na vlastní bezpečí! Kombinace absence zraku, horší pohyblivosti a nestabilního povrchu snadno skončí pádem. Někteří senioři se potýkají s řídnutím kostí, osteoporózou, a i po menším pádu mohou utrpět zlomeninu. Na procházky je proto vhodné chodit v obuvi s neklouzavými podrážkami nebo s protiskluzovými návleky. Ven vyrazte vždy s další osobou a s nabitým mobilním telefonem, kterým si v případě potřeby zavoláte pomoc. Pokud se ven jít obáváte nebo je špatné počasí, věnujte se fyzické aktivitě doma. V seniorském věku ale přistupujte i k domácímu cvičení opatrně. Zvolna protahujte své tělo, využít můžete mini rotoped nebo další trenažéry. Vyhněte se cvikům bolestivým i těm, při kterých prudce měníte polohu, které nepřirozeně zvyšují vaši tepovou frekvenci či působí jiné obtíže. Pokud si nejste jisti, jaké cvičení je pro vás vhodné, poraďte se s lékařem nebo fyzioterapeutem. Po cvičení zregenerujte své tělo třeba koupelí nebo promasírováním svalů přípravkem s hřejivým účinkem. V zimě více dbejte na pravidelnou stravu a pestrý jídelníček. Dopřejte si teplé jídlo ze sezonních potravin, a ti, kteří netrpí nadváhou, si mohou i přidat. Důležitý je dostatek ovoce a zeleniny, bílkovin i zdravých tuků obsahujících vitamín D. Jeho zásoba v organismu totiž během zimy klesá. Lidové léčitelství i tradiční asijská medicína doporučují konzumaci tzv. hřejivých potravin. Dokážou zvýšit teplotu organismu, nastartovat energetický metabolismus i rozproudit krev. Patří k nim oříšky a semínka, ovesné vločky, cibule, česnek a hlavně byliny a koření jako řeřicha, zázvor, skořice, hřebíček, kurkuma, pepř, chilli, ale také kmín, tymián nebo bazalka. Na podzim začíná přicházet spavost, únava i deprese. To vše v zimě může ještě zesílit. V lednu a v únoru trvá nevlídné počasí už dlouho, ale do jara je ještě daleko. Zvláště v době karantény mohou senioři trpět pocitem osamění. Proto se kromě těla snažte zaměstnat i svou mysl. Čtěte a poslouchejte hudbu, komunikujte s přáteli, oprašte staré koníčky, zapište se na on-line jazykový kurz nebo zkuste jógu či meditaci. Jiří Petr Zdroj: lesensky.cz, celostnimedicina.cz # BUDE VÁS ZAJÍMAT: Náš rodný jazyk musí skousnout neuvěřitelné věci. Bojuj, češtino! – 2. díl „Bychom“ už děti neznají Učitelé změny zaznamenali. „Duál typu ,rukama, nohama‘ se dětem zdá nespisovný, a co teprve skloňování se zájmenem a přídavným jménem. Někdy jsou až hyperkorektní a vznikají tvary jako ,dvěmi‘, protože ,dvěma‘ se jim jeví jako nespisovné,“ uvádí pro příklad Vanda Müllerová, učitelka češtiny ze ZŠ EDUCAnet v Praze. A jmenovat může další: „Tvar ,bychom‘ už vnímají jako nespisovný, protože ho kolem sebe skoro neslyší. Ve velkých písmenech mají absolutní guláš. Skloňování zájmen – jenž, týž – jim dělá problémy.“ „K nám na gymnázium přicházejí žáci, kteří jsou ochotni se učit. Přesto mají problémy například s některými pravidly psaní velkých písmen, protože zde nevidí logický systém,“ připojuje se Ivana Zikmundová, češtinářka z gymnázia ve Špitálské ulici v Praze 9. Internet a angličtina mají také svůj vliv. „Vynechávají interpunkci na konci vět, nepoužívají velká písmena v názvech, popřípadě je dávají tam, kam angličtina – třeba Česká Republika,“ všimla si Vanda Müllerová. Ivana Zikmundová přidává ještě špatný slovosled a slovní vazby (například „jsem za to rád“) a nadužívání anglických slov tam, kde to není třeba (market, showroom). Pokud by kantoři v něčem žákům ulehčili, jsou to velká písmena. Markéta Pravdová souhlasí: „Letos vyšla kniha Psaní velkých písmen v češtině, která má 350 stran. To hovoří samo o sobě. Máme tak podrobně propracovanou problematiku velkých písmen, že vydá na tlustou knihu.“ Před časem provedl Ústav pro jazyk český průzkum, kterého se zúčastnilo přes 18000 respondentů. Na stránkách ústavu nejprve vyplňovali zaškrtávací metodou test zaměřený na psaní velkých písmen. Přestože na web ústavu zavítají spíše ti, kdo se o jazyk zajímají, výsledek nebyl nic moc - úspěšnost 59 procent. Druhá část obnášela řešení testu i s vysvětlením a dotazník s návrhy, jak psaní velkých písmen zjednodušit. Třeba začínat všechna slova ve víceslovných názvech bez výjimky velkými písmeny. Výstup byl tentokrát ještě překvapivější – 86 procent účastníků testu se vyjádřilo, že si žádné změny nepřeje. Jsme zkrátka příliš konzervativní. Budu se soustředit Méně radikální změny v češtině se dějí poměrně nenápadně, aniž bychom si je museli odhlasovat. Nejméně 10 čtenářů, kteří reagovali na výzvu v Magazínu, ve výčtu nešvarů zmínilo stejné sloveso: soustředit se. Poukazovali na to, že tvar „soustředím se“ znamená budoucí čas (stejně jako např. zúčastním se), tudíž veřejností i médii hojně používaný obrat „budu se soustředit“ nedává smysl. Markéta Pravdová se s tím nesetkává poprvé. Problém podle ní spočívá v tom, že všechna ostatní slovesa začínající na „sou-“ jsou nedokonavá, v budoucím čase je tedy třeba říct budu souhlasit, budu soupeřit, budu soutěžit atd. Jen soustředit se mezi ně nezapadá. „Funguje princip analogie – pokud máte tolik sloves, která se chovají stejně, pak nepřekvapí, že i u dokonavého slovesa ,soustředit se‘ nacházíme tvary nedokonavé,“ vysvětluje zapeklitost problému. „Nechci říct, že na tom nezáleží, ale je otázka, zda je to ještě chyba, nebo zda přijmout celkem rozumný argument, že když se takhle chovají jiná slovesa, proč ne i tohle,“ poznamenává s tím, že ani lingvisté nejsou ve shodě. Čtenářům vadily i další výrazy, které vídají nebo slýchají v médiích – Američani místo Američané, cunami místo tsunami, v Nymburku místo v Nymburce, v Riu de Janeiru místo v Riu de Janeiro nebo lidé vyrábí místo vyrábějí. Těch několik výrazů jsem vybral schválně, navzdory rozčilení pisatelů jsou totiž přípustné obě varianty. Někdy nám některé výrazy zkrátka nejdou „přes ústa“, ačkoli jsou korektní. Jiné původně byly nesprávné, jenže stokrát opakovaná chyba se nakonec stane normou, abych parafrázoval jedno rčení. Je to o něčem Když jsem v novinách začínal, zkušenější kolegové mi kladli na srdce, abych se některým obratům vyhýbal. Třeba že „něco je o něčem“, kupříkladu „fotbal je o gólech“ nebo „herectví je o štěstí“, protože je to nečeská, otrocky přeložená fráze z angličtiny. Dnes se s ní setkávám takřka všude. Čest výjimkám! Jan Šetek pracuje 15 let jako jazykový korektor ve zpravodajství České televize a tuhle frázi dlouho v odevzdaných textech neviděl. A když, tak ji bez milosti škrtá. „Hodně se začalo používat, že je něco v problémech – továrna, podnik. Typický anglicismus. Snažím se ho opravovat,“ dává jiný příklad. Se svými kolegy má na starosti texty, které čtou moderátoři ze čtecích zařízení, jmenovky lidí, kteří se objevují před kamerou, a zprávy, které rotují ve spodní části obrazovky. „Zprávu napíše redaktor, pak ji přečte editor, po něm korektor,“ popisuje, jak text putuje, než se jej chopí moderátor. „Problém může nastat, když se editor dostane k textu třeba jen minutu před vysíláním,“ vysvětluje, proč diváci občas zaznamenají chybu. Na „pohodovou“ lhůtu na korekturu včetně případných stylistických změn podle něj postačí pět minut před vysíláním. Nebezpečí pro češtinu nevidí v přejímání anglicismů – jednotlivých výrazů jako spíše celých vazeb, často s nepřirozeným slovosledem. Někdy však naše řeč angličtině přece jen podlehne, proto jsme dřív „diskutovali o problému“, zatímco dnes můžeme také „diskutovat problém“. Korektoři jsou shovívaví i k některým hovorovým výrazům, ale jen v mluvené podobě. „Tolerujeme například v plurálu mužského životného rodu koncovky -i. Komunisti, lidi…“ Avšak výjimky jsou i mezi výjimkami. Třeba pojmenování Židi má hanlivý nádech, proto je v ČT neuslyšíte. Přípustný je pouze tvar Židé. Nahradit cizí slova českými ekvivalenty podle Jana Šetka není úkolem médií a novináři nejsou obrozenci, kteří nová slova vymýšlejí. „Média nemají být normotvorná, my máme normy dodržovat,“ má jasno. Jiří Sotona, Právo Pokračování # Nejpomalejší a nejrychlejší oči: Proč se psi nedívají na televizi a proč je těžké chytit mouchu? Přestože se rádi označujeme za „pány tvorstva“ a „vrchol evoluce“, v mnoha ohledech za našimi zvířecími druhy zaostáváme. Například v rychlosti, s jakou pracuje náš zrak, patříme sotva do průměru… Do rychlosti reakce se významně promítá doba, během níž smyslový orgán zpracuje signál přicházející z vnějšího prostředí. Různé smyslové orgány pracují různě rychle, a proto se rychlost reakce na zvuk liší od rychlosti, s jakou zareagujeme na zrakový podnět. Různě rychle pracují i smyslové orgány různých živočichů. Nápadné rozdíly jsou patrné v práci oka. Moucha proti „projektilu“ K měření rychlosti, s jakou pracuje zrak, se využívá skutečnosti, že pomalu blikající světlo vnímáme jako řadu jednotlivých záblesků. Když blikání nabere na rychlosti, jednotlivé záblesky nám splynou a vnímáme je jako nepřerušené světlo. U člověka k tomu dochází při více než 60 záblescích za sekundu. Pes má tuto hranici posunutou na 80 záblesků za sekundu. To je zřejmě důvod, proč psi většinou nepatří k náruživým televizním divákům. Na rozdíl od nás nevidí na obrazovce plynulý děj, ale sérii rychle se střídajících statických záběrů. Nás by také nebavil film rozložený do mnoha „diapozitivů“. Mouše domácí (Musca domestica) splynou jednotlivé záblesky ve stálé světlo až při 250 záblescích za sekundu. Proto je tak těžké mouchu chytit. Její oko pracuje čtyřikrát rychleji než naše a moucha tak žije ve „zpomaleném světě“. Naše pokusy ji plácnout nemají velkou šanci na úspěch, protože jsou pro muší oko beznadějně pomalé. Moucha dokáže uhnout úderu se stejnou lehkostí, s jakou se hrdinové sci-fi filmu Matrix vyhýbají ve zpomaleně plynoucím čase vystřeleným projektilům. Svižníkův běh naslepo Rychlost práce oka je poplatná věku. Ve stáří se snižuje. Lze ji ale ovlivnit tréninkem. Například hokejoví brankáři trénovaní v chytání prudce vystřelených puků mají práci oka o něco rychlejší než netrénovaní lidé. Mnohem důležitější jsou ale vrozené parametry práce oka. Ty nám kladou limity, jež objektivně nedokážeme překročit bez vážných následků. Například jezdci formule 1 nebo piloti tryskových letadel se pohybují rychlostmi, které se blíží hranici lidských možností s ohledem na rychlost zpracování obrazu okem a mozkem. Pokud bychom tyto rychlosti dále zvyšovali, ocitali by se jezdci a piloti v podobné situaci jako brouk svižník Cicindela hirticollis. Svižník běhá rychlostí asi 8 km/h. Nevypadá to jako závratné tempo, ale brouk urazí za sekundu vzdálenost, která odpovídá 120násobku délky jeho těla. Nejrychlejší sprinteři současnosti nepřekonají za stejnou dobu více než pětinásobek své tělesné výšky. Kdyby měl světový rekordman v běhu na sto i dvě stě metrů pádit tempem srovnatelným se svižníkem, musel by vyvinout rychlost 770 km/h. Svižník nemá na tak rychlý běh dostatečně rychlé oči. Při špičkové rychlosti nestačí jeho zrak zpracovávat obraz a brouk běží naslepo. Proto je nucen čas od času zastavit, aby se rozhlédl, kam vlastně uhání a kde se mezitím ocitla vyhlédnutá kořist. Rychlé a pomalé oči Rychle pracující oko a „pomalý tok“ času jsou typické pro malé tvory s vysokou úrovní látkové výměny. Malé tělesné rozměry zrychlují cestu nervových vzruchů, které nemusí putovat na velké vzdálenosti. Vysoká úroveň metabolismu zásobuje nervový systém dostatkem energie pro jeho činnost. Drobní tvorové s intenzivní látkovou výměnou mívají ovšem krátký život. Vzhledem k tomu, že jim čas plyne několikanásobně rychleji než nám, není ale jejich subjektivní délka života zase tak jepičí. K živočichům s rychlýma očima patří sysel zlatavý (Spermophilus lateralis) a z ptáků holub skalní (Columba livia) nebo špaček obecný (Sturnus vulgaris). Pro tyto ptáky je „rychlé oko“ důležité pro pohyb ve velkých hejnech, kde při společném letu a náhlých obratech hrozí vzájemné kolize. TIP: Zatím nejpomalejší oko odhalili vědci u bezobratlého mořského korýše Booralana tricarinata. Ten je s to rozlišit nejvýše 4 záblesky za sekundu. K dalším tvorům s „líným okem“ patří úhoř říční (Anguilla anguilla), který má rychlost práce oka omezenou nízkou úrovní látkové výměny. Ryba by rychlejší oko nedokázala zásobovat dostatkem energie. Z podobných důvodů má zřejmě pomalý zrak i kožatka velká (Dermochelys coriacea). Té ale pomalé oko nevadí, protože se živí pomalu plovoucími medúzami a ty i s tímto „handicapem“ polapí bez větších problémů. Nejpomalejší a nejrychlejší oči Rychlost práce oka živočichů vyjádřená frekvencí, při níž jednotlivé záblesky splývají v jednolité světlo. korýš Booralana tricarinata 4 záblesky za sekundu úhoř říční (Anguilla anguilla) 14 záblesků za sekundu želva kožatka velká (Dermochelys coriacea) 15 záblesků za sekundu haterie novozélandská (Sphenodon punctatus) 46 záblesků za sekundu žralok kladivoun obecný (Sphyrna zygaena) 60 záblesků za sekundu člověk (Homo sapiens) 60 záblesků za sekundu tuňák žlutoploutvý (Thunnus albacares) 80 záblesků za sekundu pes (Canis lupus familiaris) 80 záblesků za sekundu sysel zlatavý (Spermophilus lateralis) 120 záblesků za sekundu moucha domácí (Musca domestica) 250 záblesků za sekundu Jaroslav Petr Zdroj: stoplusjednička.cz # ZDRAVÍ: Jak se lze bránit osteoporóze i podpořit její léčbu? Úbytek kostní hmoty a řídnutí kostí, následkem čehož mohou pacienti ztrácet tělesnou výšku, pociťovat bolesti zad, ale i trpět zlomeninami – to je osteoporóza. Přichází nenápadně, téměř z 85 % je její příčinou dědičnost a ženy jí onemocní až třikrát častěji než muži. V České republice trpí osteoporózou asi 750 tisíc osob. Jak se lze nemoci bránit či podpořit její už započatou léčbu? Přinášíme několik tipů. Největší hustotu mají naše kosti okolo 35. roku života. Zdravá kostní tkáň je v tomto věku až čtyřikrát pevnější než beton. Poté však začíná přirozeně ztrácet kvalitu. I když se kosti v průběhu života mění, jejich stálým stavebním kamenem zůstává vápník. Jeho zvýšený příjem, okolo 1200 miligramů denně, je proto jednou z nejvýznamnějších forem prevence. Vápník dodají tělu ryby bohaté na kosti, mléčné výrobky, ale také mák, vařený špenát, brokolice, sušené fíky, mandle nebo sójové výrobky. Ochranu kostem poskytují kromě vápníku též vitamín D, fosfor a přiměřené množství kvalitních bílkovin. Vitamín D se do našeho těla dostává přirozeně spolu se slunečním zářením. Se stoupajícím věkem bychom však jeho přísun měli podpořit i stravou. Do svého jídelníčku proto zařaďte vejce, tučné ryby, obiloviny, hovězí játra nebo pomerančovou šťávu. Doporučená denní dávka fosforu je 750 miligramů. Jeho zdrojem jsou dýňová semínka, ořechy, zralé sýry či vepřové maso. S bílkovinami to mnozí lidé přehánějí. Pokud si totiž dáte k obědu pořádný hovězí steak, přijmete jich hned 55 gramů. Doporučená denní dávka pro zdravého necvičícího člověka se pohybuje pouze v rozmezí od 0,8 do jednoho gramu na jeden kilogram tělesné hmotnosti. Osmdesátikilogramový člověk by tak měl zkonzumovat nejvíce 80 gramů bílkovin denně, spíše však o něco méně. Jejich kvalitním zdrojem jsou luštěniny, drůbeží maso, ryby nebo sója. Kvalitu našich kostí pomůže udržet jejich posilování. Nejlépe takové, které je dostatečně zatíží, ale nepřetíží. Vhodná je proto běžná procházka, chůze do schodů, běh, mírný jogging nebo cvičení s vlastním tělem. Doporučuje se též plavání a cvičení ve vodě (aqua aerobik). Voda nadlehčuje naše tělo a snižuje zátěž našich kloubů i kostí. Lze lehce odvodit, že k prevenci osteoporózy přispívá též redukce případné nadváhy. Ačkoliv to nemusí být na první pohled patrné, ztrátu kostní hmoty výrazně urychluje kouření tabáku. Nikotin spolu s dalšími látkami z cigaretového kouře ničí osteoblasty, buňky, které jako jediné v těle dokáží tvořit novou kostní hmotu. Na osteoporózu si tak můžeme zadělat už v dospívání. Opakovanými výzkumy bylo zjištěno, že mladí kuřáci mají menší kostru a méně kostní hmoty ve srovnání s nekuřáky. Další rizikovou skupinou jsou ženy ve věku 40 až 50 let. V tomto období se v jejich těle začíná snižovat hladina estrogenu, který je pro udržení kostní hmoty velmi důležitý. Pokud pravidelně kouří, ztráta estrogenu i kostní hmoty bývá mnohem rychlejší. Pomoc lze naopak najít v některých přírodních prostředcích. Vitamínovou bombou pro kosti je rakytník. V něm obsažený vitamín D podporuje vstřebávání vápníku, vitamín K mineralizuje kosti a vitamín C přispívá k jejich zdravému vývoji. Užívání tinktur z pupenů jedle, borovice sosny nebo smrku může pomoci revitalizovat kosti, chrupavky a udržovat v nich hladinu vápníku. Oleje z uvedených jehličnanů nebo kostivalová mast s kaštanem jsou vhodné také k zevnímu užití. Jiří Petr Zdroj: nadeje-byliny.eu, bezhladoveni.cz, lekarna.cz # Experimentální terapie zachránila zrak chlapci se zhoubným nádorem oka Lékaři z barcelonské univerzitní nemocnice Sant Joan de Déu zachránili experimentální terapií zrak venezuelskému chlapci, který měl zhoubný nádor oka (retinoblastom). Stal se podle nich prvním dítětem na světě, jemuž jejich metoda pomohla. Tato experimentální terapie je ale teprve v první fázi klinické studie, informoval dnes deník La Vanguardia. Lékaři v nemocnici v obci Esplugues de Llobregat (v metropolitní oblasti Barcelony) chlapce léčili nejprve klasickými metodami, zejména chemoterapií. Ta ale Félixovi nepomohla, a tak ho se souhlasem rodiny zařadili do své klinické studie, jejíž první výsledky byly publikovány loni v časopise Science Translation Medicine. Tato experimentální terapie spočívá v použití adenoviru VCN-01, který je geneticky modifikovaný tak, aby infikoval a ničil pouze nádorové buňky. Venezuelští lékaři zjistili u Félixe retinoblastom, když mu byly asi čtyři měsíce. Rodiče ho přivedli k pediatrovi, protože si u něj v oku všimli bělavého odlesku. Ve Venezuele ho začali léčit chemoterapií, která ale nepomohla, a chlapec přišel o jedno oko. Do Barcelony dorazil Félix se svou maminkou před dvěma lety. Nyní jsou mu čtyři roky a už 15 měsíců je bez známek nádorových buněk. „To je velmi důležité, čím déle je bez nálezu, tím menší je riziko recidivy,“ uvedl oční lékař Jaume Catalá z barcelonské nemocnice. Retinoblastom je zhoubný nádor oka, který postihuje zejména sítnici. Rostoucí tumor vede k postupné ztrátě ostrosti zraku, příznakem může být i šilhání. Dá se vyléčit podle toho, v jak pokročilém stadiu dítě dorazí k odborníkům. Pokud je nádor zachycený včas a je jen v oku, pak je šance na vyléčení téměř stoprocentní. Jako léčebná metoda se používá zejména chemoterapie či radioterapie, v krajním případě je ale nutné přistoupit k enukleaci (odstranění) oka, aby se rakovina nešířila do dalších částí těla. V Česku se retinoblastom ročně diagnostikuje u zhruba deseti dětí. Félixovi experimentální terapie zachránila 30 procent zraku, takže může do jisté míry vést „normální život“, napsal deník La Vangurdia. Kromě něj se ale této terapie účastnily další dvě děti, jimž jiné metody léčby nepomáhaly. Nejprve na experimentální terapii reagovaly dobře, ale nakonec jim nepomohla a lékaři museli oko odstranit. U nich byla použita menší dávka viru. „Tato fáze studie má zjistit právě i to, jaká dávka je ta správná,“ uvedl Guillermo Chantada, onkolog ze Sant Joan de Déu. Zdroj: lidovky.cz # SPORT: Zimní sporty Chtěla bych reagovat na příspěvek z lednové Zory o lyžování. Ráda vzpomínám na nedělní kurzy lyžování, o kterých se zmínil doktor pedagogiky PaedDr. Zbyněk Janečka z Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Z Olomouce byl zajištěný autobus do Karlova a zrakově postižení měli kurz zdarma. Jelikož jsem neměla lyže, tak jsem si půjčila z brněnské školy běžky. Absolvovala jsem i namrzlý terén, ale sjezd na běžkách byl samozřejmě náročnější, takže jsem se nevyhnula pádům. Jela jsem i na vleku, i když jsem se toho bála. Dostala jsem kontrastní vestu s nápisem blind, což bylo z bezpečnostního hlediska v pořádku. Zpočátku mi dělal instruktora pan Janečka a potom se mi věnovali studenti z této fakulty. Jejich přístup byl příkladný a já jsem v té době jezdila každý rok na lyžařské výcviky i v rámci studia na Střední speciální škole v Brně. V této souvislosti bych se chtěla zmínit o oblíbeném učiteli tělocviku Aleši Dopitovi, který se věnoval také přípravě zrakově postižených sportovců na paralympiádu v různých disciplínách a později se částečně angažoval v rámci aplikovaného stolního tenisu (show downu) v Olomouci. V průběhu studia v Brně jsem byla ještě prakticky nevidomá a jízdu na běžkách s trasérem jsem si oblíbila. Na rozdíl od běžné základní a Střední zemědělské školy, kde jsem lyžovala bez traséra. V té době jsem se potýkala s těžce slabým zrakem a byla jsem ve stresu, když jsem neměla zmapovanou trasu. I když jsem nechtěla nějaké úlevy, tak jsem dopomoc občas potřebovala. Na závodech jsem jela prakticky na slepo a orientace v terénu byla náročná. Jízda na jednosedačkové lanovce se mi stala málem osudnou, když jsem vyskočila o pár metrů dřív. Nevěděla jsem, že nám pomůžou ze sedačky dva pracovníci, protože jsem je neviděla. O to víc jsem si užívala v pozdějších letech kurzy na běžkách s trasérem a bavilo mě to více než na lyžích. Myslím, že ze zrakově postižených absolventů kurzu s Olomouckou fakultou jsem tam byla jenom já a Ondra Dvorský, který jezdil s rodinou. Dnes už by mě nikdo na sjezdovku nedostal, ani kdybych byla mladá. Na horách se pohybuje spousta bezohledných lidí v daleko větším měřítku než dřív. Už je to 26 let a byla výhoda, že jsme nemuseli řešit žádná omezení. Článek ze Zory byl pro mě povzbuzující a opravdu mě pohladil na duši. Obzvlášť v této době si vybavujeme pěkné zážitky, které nám pomáhají zvládnout těžké chvíle. Pavlína Bartošková # INZERCE Daruji za odvoz stolní čtecí lupu ECLIPSE pro slabozraké. Používaná. Tel: 733 730 729 *.* # Tiráž ZORA, časopis pro zrakově postižené Ročník 105, číslo 4, únor 2021 Redakce: Šéfredaktor PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Mgr. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Ing. Antonín Vraný Tajemnice redakce, předplatné, administrace: Pavla Jungwirthová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR, z. s. Tiskne: KTN v Praze. Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 72 Kč. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.