Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 11 červen 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči (6)
Tandemový seskok
Odešel kamarád Václav Hájek
První soukromá
Pomoc pro Etiopii
Mladý varhaník
Den světla
Zajímavé exkurze
Botanická zahrada nevidomým
Psala o nevidomém
OD EUREKY K TABLETŮM
TACTUS.cz 2011
Dny umění nevidomých na Moravě
Festivalové koncerty
Pozvání na výstavu
Č E R N O B Í L É P R O B L É M Y
Nevšední cesta
Zora zazářila
Generálka na Sarajevo
Nový oddíl v Praze
I N Z E R C E

Již 20 let nezavíráme oči (6)

Ze života prostorové orientace

Stojím na rušné ulici. Slunce se opírá do zad a odražené světlo od okolních budov a chodníků nepříjemně oslňuje. Nasazuji si neprůhledné brýle. "Není lepší nevidět?" napadá mne provokativní otázka. "Ještě že mne nikdo neslyšel," myslím si, zatímco nenápadné, ale dobře známé cvaknutí hole upozorňuje, že je připravena k práci.
Poslouchám. Země se třese. Mám dojem, že se propadnu do jedné z podzemních chodeb, kterých je v Brně spousta. Kolem právě projela jedna z nechvalně proslulých tramvají, která se vnitřním uspořádáním příliš přívětivě k nevidomým nechová, jako by mi chtěla říct: "Aspoň ti ukážu směr, kterým půjdeš."
Vykročil jsem. Hluk ulice přehlušuje nesmělé ťukání hole. S každým dalším krokem mění barvu i sílu. Chvíli se hromadí mezi budovami po obou stranách a pak se rozletí do zahrad pod Špilberkem. Přede mnou se otevírá volný prostor, z kterého sálá rozpálená dlažba. Zpomaluji tempo a poslouchám proud aut a tramvají. Vím, že tam naproti na mne čeká kamenná zeď. Nejprve zavolá a pak mi nabídne pomocnou ruku. Není totiž tajemstvím, že si s mou holí dobře rozumí. Hůl totiž ráda zeď při chůzi oklepává, což je z její strany vyjádření největší přízně. A skutečně, po minutě chůze volným prostorem slyším, jak si hůl se zdí povídají. Klepání hole i dozvuky sílí. Není pochyb, zeď je tady. Ještě ji nikdo nerozebral. "Pohoda," říkám si. Vím, že mohu být klidný, když slyším z jedné strany zeď a z druhé proud aut. "Teď mi žádné nebezpečí nehrozí," pochvaluji si další úsek cesty. Užívám si ho. Netrvá to však dlouho. "Ty debile jeden!" zakřičel těsně vedle mého ucha mladý ženský hlas. Ztuhl jsem. Cože?! Já a debil! Tak to si líbit nenechám! "Co si to dovoluje na nevidomého člověka a ještě k tomu na tak širokém chodníku?" bouří ve mě mužská hrdost. Už se nadechuji. Naštěstí se tentýž hlas ozývá znovu, tentokrát kousek přede mnou. Dochází mi, že ona slova patří jiné osobě. "Zatracené mobilní telefony. Kdo se má v tom vyznat, když na to nevidí?" blesklo mi hlavou. Zřetelně se mi ulevuje.
To už se přibližuji k malé restauraci a tady na mě čeká další překvapení. Zastavuje mě stůl pro hosty, jakoby chtěl říct: "Jdeš kolem a ani si nic neobjednáš?" Kam zmizela dřevěná ohrádka? pomyslel jsem si. Ticho. Vím, že jsou tady. Kdo? Návštěvníci restaurace. Slyším šoupnutí nohou, posun nádobí po stole. Kudy dál? A cože hůl tak najednou zmlkla? Zřejmě sledují, jak si "slepec" poradí. Koberec, který pokrývá prostor před restaurací, nahrazuje dřevěnou ohrádku. Holí hledám jeho okraj. Má věrná pomocnice si pak klouzavým pohybem vychutnává krásu koberce i drsnou realitu kamenné dlažby. Podařilo se. Za chvíli stojím u přechodu přes boční ulici. Čísi ruka uchopuje zezadu mou paži a uděluje mi neplánované zrychlení. Připadám si jako vagon s posunovací lokomotivou v zádech. Ta taky nemluví. Hned za přechodem mizí tajemná ruka kdesi v prostoru.
S každým dalším krokem hluk ulice sílí. S nevšední zvukovou kulisou, okořeněnou hovorem lidí, soupeří na jedné z rušných křižovatek ozvučené semafory. Ten, co je blíže, se drží skvěle, ale ten vzdálenější... Ouha! A který je vlastně blíže? I tady se potvrzuje, že pouhé ozvučení semaforů neřeší vždy orientaci nevidomých na přechodech.
Opouštím špatně seřízenou zvukovou signalizaci a pokračuji směrem k nejstarší nemocnici v Brně. "Doprovodím vás. Kam potřebujete?" oslovuje mě ženský hlas, ze kterého vyzařuje mládí, ochota i úsměv. Ten hlas je tak povědomý! Tu ženu určitě znám. Mám pokušení nadzvednout brýle. Ne, ještě ne! Děkuji a pokračuji dále. Přecházím uličku strmě vedoucí do kopce. Cestu mi však kříží dlouhé zásobovací auto. Hledám jeho konec a prodírám se spárou mezi zaparkovanými auty. "Co kdyby povolily brzdy a skříplo mě to?" napadá mě. Strach má velké oči, i když člověk nevidí.
U nemocnice odkládám brýle. Masíruji kůži na tváři, do které jsou zařezány jejich obrysy. Děkuji holi a skládám ji do pouzdra. Dobře vím, že to se mnou nemá lehké, a tak ji vždy po práci vyseknu nějakou poklonu.
Nevidomý si však brýle nikdy nesundá. Kdykoliv si uvědomím tento fakt, jsem vděčný za to, že vidím a říkám si: "Co mi vlastně chybí?"
Za dobu, po kterou pracuji v obecně prospěšné společnosti Tyfloservis jako instruktor mobility, jsem se setkal s mnoha nevidomými a slabozrakými lidmi. Ti všichni toužili po jednom: nezůstat osamoceni, ale ani v závislosti na jiných lidech. Pak už se požadavky značně lišily. Cíle, kterých chtěli dosáhnout, byly často omezeny jejich osobními možnostmi.
Zdaleka ne každý člověk je schopen dosáhnout samostatnosti některých nevidomých, jejichž schopnosti jsou často v médiích přemrštěně prezentovány. Realita naší práce je ale jiná. Některé drobné pokroky našich klientů jsou vrcholem jejich možností a trpělivé práce instruktora. Dodnes si dobře vzpomínám na paní, která nedokázala dojít z kuchyně k posteli. Vybavuje se mi také obyvatelka malé usedlosti, uvězněná ve vlastním bytě. Tolik toužila po zpěvu ptáků. Potřebovala si sama dojít jen na dvorek k lavičce pod jabloní a pak poslouchat a poslouchat. Tito lidé se "nevystavují ve výkladních skříních". Jsou němými svědky trpělivé, mnohdy skryté práce.
Obracejí se na nás také lidé, kteří se potřebují zorientovat v prostředí, ve kterém žijí, studují nebo pracují. Tato práce je daleko více viditelná. Pokud mají dostatek zkušeností, najdou si na základě fundovaného popisu instruktora nejvhodnější cestu sami. Jindy přivítají nabídku několika variant předem sestavených tras ke zvolenému cíli, které vzájemně porovnají. Některé požadavky mohou být velmi kuriózní. Ještě dnes cítím vlhký vzduch jeskyně Blanických rytířů v Rudce u Kunštátu, ve které jsem nacvičoval orientaci s nevidomým průvodcem návštěvníků.
Ti, kteří ztratili zrak v pozdějším věku, čeká dobrodružná cesta do světa zvukových, hmatových, tepelných, čichových nebo pohybových vjemů, ve kterých se musí naučit číst a vědomě vybírat jen ty, které jim poskytnou potřebné informace k dosažení cíle.
Lidé, kteří učí prostorovou orientaci mají velkou zodpovědnost. Jejich jediné selhání či špatná informace může stát člověka i život. Proto tuto práci mohou vykonávat pouze dobře připravení instruktoři.
Na budoucí instruktory mobility jsou kladeny vysoké nároky jak po stránce lidské, tak v oblasti teoretických a především praktických zkušeností. Musí se naučit myslet a vnímat prostředí tak jako nevidomí a slabozrací lidé. Úroveň praktických zkušeností se pak projeví při vlastní práci s klientem. Ten pozná, zda instruktor hovoří o věcech "očím neviditelných" nebo sype z rukávu pouhou teorii.
Příprava instruktorů mobility prochází v Tyfloservisu dlouhodobým vývojem. Kurz pro zaměstnance v současnosti trvá jeden rok a je akreditovaný Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky. Během tří soustředění v různých místech republiky (naposledy to bylo Brno, Hradec Králové a České Budějovice) získávají budoucí instruktoři zkušenosti s orientací v různých typech prostředí v roli nevidomých a slabozrakých. Tři čtvrtiny praktické části kurzu tráví v simulačních brýlích. Jednotlivá soustředění propojuje praxe v práci s klienty.
Klientela Tyfloservisu je velmi rozmanitá: nevidomé maminky s dětmi, klienti s vodicím psem, senioři i lidé omezení řadou komplikací způsobených dalšími postiženími. Již 20let odpovídáme na obyčejné lidské potřeby, a to i ty nejmenší. Dvacet let praxe a kontaktů s klienty mne přesvědčuje o smysluplnosti této služby.
Petr Karásek

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 11 červen 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.