Z O R A

 časopis pro zrakově postižené

 Ročník 95. Číslo 11 červen 2011

 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
 Redaktorka: Dana Kudlová

 Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
 Telefon: 221 462 472
 Fax: 221 462 471
 e-mail:zora@sons.cz

 Vydává: SONS ČR
 Tiskne: KTN v Praze

 Vychází dvakrát měsíčně
 Roční předplatné činí 72,- Kč

#
O B S A H :

Již 20 let nezavíráme oči (6)
Tandemový seskok
Odešel kamarád Václav Hájek
První soukromá
Pomoc pro Etiopii
Mladý varhaník
Den světla
Zajímavé exkurze
Botanická zahrada nevidomým
Psala o nevidomém
Od Eureky k tabletům
Tactus.cz 2011
Dny nevidomých na Moravě
Festivalové koncerty
Pozvání na výstavu
Černobílé problémy
Nevšední cesta
Zora zazářila
Generálka na Sarajevo
Nový oddíl v Praze
Inzerce

#
Již 20 let nezavíráme oči (6)
Ze života prostorové orientace

Stojím na rušné ulici. Slunce se opírá do zad a odražené světlo od okolních budov a chodníků nepříjemně oslňuje. Nasazuji si neprůhledné brýle. "Není lepší nevidět?" napadá mne provokativní otázka. "Ještě že mne nikdo neslyšel," myslím si, zatímco nenápadné, ale dobře známé cvaknutí hole upozorňuje, že je připravena k práci.
Poslouchám. Země se třese. Mám dojem, že se propadnu do jedné z podzemních chodeb, kterých je v Brně spousta. Kolem právě projela jedna z nechvalně proslulých tramvají, která se vnitřním uspořádáním příliš přívětivě k nevidomým nechová, jako by mi chtěla říct: "Aspoň ti ukážu směr, kterým půjdeš."
Vykročil jsem. Hluk ulice přehlušuje nesmělé ťukání hole. S každým dalším krokem mění barvu i sílu. Chvíli se hromadí mezi budovami po obou stranách a pak se rozletí do zahrad pod Špilberkem. Přede mnou se otevírá volný prostor, z kterého sálá rozpálená dlažba. Zpomaluji tempo a poslouchám proud aut a tramvají. Vím, že tam naproti na mne čeká kamenná zeď. Nejprve zavolá a pak mi nabídne pomocnou ruku. Není totiž tajemstvím, že si s mou holí dobře rozumí. Hůl totiž ráda zeď při chůzi oklepává, což je z její strany vyjádření největší přízně. A skutečně, po minutě chůze volným prostorem slyším, jak si hůl se zdí povídají. Klepání hole i dozvuky sílí. Není pochyb, zeď je tady. Ještě ji nikdo nerozebral. "Pohoda," říkám si. Vím, že mohu být klidný, když slyším z jedné strany zeď a z druhé proud aut. "Teď mi žádné nebezpečí nehrozí," pochvaluji si další úsek cesty. Užívám si ho. Netrvá to však dlouho. "Ty debile jeden!" zakřičel těsně vedle mého ucha mladý ženský hlas. Ztuhl jsem. Cože?! Já a debil! Tak to si líbit nenechám! "Co si to dovoluje na nevidomého člověka a ještě k tomu na tak širokém chodníku?" bouří ve mě mužská hrdost. Už se nadechuji. Naštěstí se tentýž hlas ozývá znovu, tentokrát kousek přede mnou. Dochází mi, že ona slova patří jiné osobě. "Zatracené mobilní telefony. Kdo se má v tom vyznat, když na to nevidí?" blesklo mi hlavou. Zřetelně se mi ulevuje.
To už se přibližuji k malé restauraci a tady na mě čeká další překvapení. Zastavuje mě stůl pro hosty, jakoby chtěl říct: "Jdeš kolem a ani si nic neobjednáš?" Kam zmizela dřevěná ohrádka? pomyslel jsem si. Ticho. Vím, že jsou tady. Kdo? Návštěvníci restaurace. Slyším šoupnutí nohou, posun nádobí po stole. Kudy dál? A cože hůl tak najednou zmlkla? Zřejmě sledují, jak si "slepec" poradí. Koberec, který pokrývá prostor před restaurací, nahrazuje dřevěnou ohrádku. Holí hledám jeho okraj. Má věrná pomocnice si pak klouzavým pohybem vychutnává krásu koberce i drsnou realitu kamenné dlažby. Podařilo se. Za chvíli stojím u přechodu přes boční ulici. Čísi ruka uchopuje zezadu mou paži a uděluje mi neplánované zrychlení. Připadám si jako vagon s posunovací lokomotivou v zádech. Ta taky nemluví. Hned za přechodem mizí tajemná ruka kdesi v prostoru.
S každým dalším krokem hluk ulice sílí. S nevšední zvukovou kulisou, okořeněnou hovorem lidí, soupeří na jedné z rušných křižovatek ozvučené semafory. Ten, co je blíže, se drží skvěle, ale ten vzdálenější... Ouha! A který je vlastně blíže? I tady se potvrzuje, že pouhé ozvučení semaforů neřeší vždy orientaci nevidomých na přechodech.
Opouštím špatně seřízenou zvukovou signalizaci a pokračuji směrem k nejstarší nemocnici v Brně. "Doprovodím vás. Kam potřebujete?" oslovuje mě ženský hlas, ze kterého vyzařuje mládí, ochota i úsměv. Ten hlas je tak povědomý! Tu ženu určitě znám. Mám pokušení nadzvednout brýle. Ne, ještě ne! Děkuji a pokračuji dále. Přecházím uličku strmě vedoucí do kopce. Cestu mi však kříží dlouhé zásobovací auto. Hledám jeho konec a prodírám se spárou mezi zaparkovanými auty. "Co kdyby povolily brzdy a skříplo mě to?" napadá mě. Strach má velké oči, i když člověk nevidí.
U nemocnice odkládám brýle. Masíruji kůži na tváři, do které jsou zařezány jejich obrysy. Děkuji holi a skládám ji do pouzdra. Dobře vím, že to se mnou nemá lehké, a tak ji vždy po práci vyseknu nějakou poklonu.
Nevidomý si však brýle nikdy nesundá. Kdykoliv si uvědomím tento fakt, jsem vděčný za to, že vidím a říkám si: "Co mi vlastně chybí?"
Za dobu, po kterou pracuji v obecně prospěšné společnosti Tyfloservis jako instruktor mobility, jsem se setkal s mnoha nevidomými a slabozrakými lidmi. Ti všichni toužili po jednom: nezůstat osamoceni, ale ani v závislosti na jiných lidech. Pak už se požadavky značně lišily. Cíle, kterých chtěli dosáhnout, byly často omezeny jejich osobními možnostmi.
Zdaleka ne každý člověk je schopen dosáhnout samostatnosti některých nevidomých, jejichž schopnosti jsou často v médiích přemrštěně prezentovány. Realita naší práce je ale jiná. Některé drobné pokroky našich klientů jsou vrcholem jejich možností a trpělivé práce instruktora. Dodnes si dobře vzpomínám na paní, která nedokázala dojít z kuchyně k posteli. Vybavuje se mi také obyvatelka malé usedlosti, uvězněná ve vlastním bytě. Tolik toužila po zpěvu ptáků. Potřebovala si sama dojít jen na dvorek k lavičce pod jabloní a pak poslouchat a poslouchat. Tito lidé se "nevystavují ve výkladních skříních". Jsou němými svědky trpělivé, mnohdy skryté práce.
Obracejí se na nás také lidé, kteří se potřebují zorientovat v prostředí, ve kterém žijí, studují nebo pracují. Tato práce je daleko více viditelná. Pokud mají dostatek zkušeností, najdou si na základě fundovaného popisu instruktora nejvhodnější cestu sami. Jindy přivítají nabídku několika variant předem sestavených tras ke zvolenému cíli, které vzájemně porovnají. Některé požadavky mohou být velmi kuriózní. Ještě dnes cítím vlhký vzduch jeskyně Blanických rytířů v Rudce u Kunštátu, ve které jsem nacvičoval orientaci s nevidomým průvodcem návštěvníků.
Ti, kteří ztratili zrak v pozdějším věku, čeká dobrodružná cesta do světa zvukových, hmatových, tepelných, čichových nebo pohybových vjemů, ve kterých se musí naučit číst a vědomě vybírat jen ty, které jim poskytnou potřebné informace k dosažení cíle.
Lidé, kteří učí prostorovou orientaci mají velkou zodpovědnost. Jejich jediné selhání či špatná informace může stát člověka i život. Proto tuto práci mohou vykonávat pouze dobře připravení instruktoři.
Na budoucí instruktory mobility jsou kladeny vysoké nároky jak po stránce lidské, tak v oblasti teoretických a především praktických zkušeností. Musí se naučit myslet a vnímat prostředí tak jako nevidomí a slabozrací lidé. Úroveň praktických zkušeností se pak projeví při vlastní práci s klientem. Ten pozná, zda instruktor hovoří o věcech "očím neviditelných" nebo sype z rukávu pouhou teorii.
Příprava instruktorů mobility prochází v Tyfloservisu dlouhodobým vývojem. Kurz pro zaměstnance v současnosti trvá jeden rok a je akreditovaný Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky. Během tří soustředění v různých místech republiky (naposledy to bylo Brno, Hradec Králové a České Budějovice) získávají budoucí instruktoři zkušenosti s orientací v různých typech prostředí v roli nevidomých a slabozrakých. Tři čtvrtiny praktické části kurzu tráví v simulačních brýlích. Jednotlivá soustředění propojuje praxe v práci s klienty.
Klientela Tyfloservisu je velmi rozmanitá: nevidomé maminky s dětmi, klienti s vodicím psem, senioři i lidé omezení řadou komplikací způsobených dalšími postiženími. Již 20let odpovídáme na obyčejné lidské potřeby, a to i ty nejmenší. Dvacet let praxe a kontaktů s klienty mne přesvědčuje o smysluplnosti této služby.
 Petr Karásek

#
Tandemový seskok

Dvě desítky zrakově postižených mužů i žen ve čtvrtek 21. dubna odpoledne překonaly strach a vrhly se nad klatovským letištěm ze zhruba čtyřkilometrové výšky do hlubiny pod sebou. Tímto hromadným tandemovým seskokem vytvořili zrakově postižení parašutisté český rekord.
"Letos si připomínáme dvacetiletou existenci projektu Tyfloservis, jehož posláním je podpora samostatného a nezávislého života zrakově postižených, proto jsme přichystali seskok dvaceti zrakově postižených parašutistů. Chceme ukázat, že tito lidé se nemusejí bát ani seskoku z letadla, a zároveň chceme ukázat, že naše služba má smysl, a že vzhledem k právě navrhovaným sociálním reformám patří mezi ohrožené," řekl ředitel obecně prospěšné společnosti Tyfloservis dr. Josef Cerha, sám těžce zrakově postižený, který se také nechal svými kamarády vyhecovat a patřil tak mezi dvacítku statečných.
Jak přiznal, byl to jeho první seskok: "My učíme nevidomé orientovat se v prostoru, v tom víceméně dvourozměrném na zemi. Ten prostor nad námi je vlastně neuchopitelný, protože se nevidomý nemůže podívat do výšky a být v prostoru, kde se není čeho chytit," vysvětloval. Strach ze skoku ale neměl. Více se bál, když před dvaceti lety spoluzakládal Tyfloservis, přiznal.
"Tímto symbolickým připomenutím dvacátého výročí Tyfloservisu chtěli zrakově postižení upozornit i na zoufalou situaci způsobenou státními škrty ve financování tohoto projektu," řekl také Luboš Krapka, předseda správní rady pořádajícího nadačního fondu Mathilda.
Na zemi naopak zůstala známá herečka Eva Holubová, která přijela akci podpořit, neboť v Tyfloservisu má řadu kamarádů a je členkou správní rady nadačního fondu Mathilda. "Tyfloservis dostal předloni osm milionů, vloni čtyři a letos dva. Jestli si někdo myslí, že to není užitečná organizace, tak ať si zkusí zavázat oči a být jeden den v bytě, který dokonale zná, a třeba si doma uvařit, nebo jenom udělat kafe. A když mu to bude málo, ať vyjde před dům," řekla přítomným novinářům populární herečka, která podle svých slov neměla ke skoku z letadla dost odvahy.
S nápadem uspořádání tandemového seskoku přišla Ilona Vobrová z Chomutova, předsedkyně Klubu držitelů vodicích psů, pro kterou, ač je prakticky nevidomá, jsou seskoky padákem velkým koníčkem. Ostatní zrakově postižení parašutisté na tom byli se zkušenostmi mnohem hůře.
"Už jsem jednou skákala a pamatuji si, že ten volný pád pro mě nebyl úplně nejpříjemnější. Znovu bych si asi neskočila, kdyby to nebylo pro dobrou věc. Ale těším se," svěřila se klatovská nevidomá masérka Emilia Mayerová.
"Je to pro mě premiéra, takže nevím, do čeho jdu. Těším se hlavně na to, jak budeme kroužit ve vzduchu, ale na druhou stranu cítím určité mrazení," přiznal Josef Hladík, který přijel do Klatov až z Velkého Meziříčí.
Stejně jako pro nevidomé byl seskok složitější i pro dvacítku zkušených parašutistů, kteří je měli v tandemu. "Je to náročnější zejména v tom, že s nimi musíte mnohem více komunikovat, protože jim nemůžete nic ukázat, vše musíte popisovat," vysvětlil jeden z parašutistů Roman Štengl, který s kolegy musel odpovídat na řadu tradičních i netradičních dotazů.
Následoval ještě výcvik na suchu a pak už se všichni vznesli ve dvou letadlech k nebi, odkud se zhruba po dvaceti minutách vrátili na padácích zpět na zem. A neskrývali nadšení. "Měla jsem strach, ale bylo to úplně nádherné. Teď už jsem věděla, co mě čeká, tak jsem se správně nadýchla," pochvalovala si Mayerová.
"Volný pád byl šok, ale bylo to něco tak úžasného a silného, že to už asi nikdy v životě nezažiji," řekla po přistání další skokanka Jana Moravcová z Odolena Vody.
Nevidomý Patrik Pospíšil byl v tandemu společně se zkušeným parašutistou Michalem Koníčkem z Plzně. Pospíšil už za sebou několik seskoků měl. "Když ti před výskokem řeknu, zvedneš obě nohy dozadu, hlavu také budeš tlačit na mé rameno a prohneš se skoro jako banán. Před přistáním ti dám další signál, a ty natáhneš nohy před sebe," vysvětloval Michal Koníček, když Pospíšilovi pomáhal do pevného parašutistického postroje. "A uneseš mě? Vážím skoro 130 kilo," obával se Patrik.
Dvacítka odvážlivců se zapsala svým činem mezi rekordmany, neboť události se zúčastnil i komisař pelhřimovské agentury Dobrý den, která v České republice zastřešuje oblast rekordů a kuriozit. "Nic podobného neevidujeme, takže je to úplně nový český rekord," potvrdil na místě zástupce agentury Aleš Rafaj. red.
#
Odešel kamarád Václav Hájek

Když od někoho ze známých pejskařů slyšíme, že má pro nás smutnou novinu, obvykle to znamená, že se některý kamarád musel rozloučit se svým čtyřnohým průvodcem. Ale ta zpráva, kterou jsme dostali v půli května, byla nečekaná: v pátek 13. května zemřel ve věku 68 let náš - a možná i váš - dlouholetý kamarád Vašek Hájek.
Poznali jsme se počátkem 90. let. Někdy v té době přišel z rodného Žatce, kde působil jako telefonista, do Prahy. Pracoval v nově zřízeném Tyflokabinetu při testování náročných elektronických pomůcek pro zrakově postižené a zaučoval nás, málo zkušené, do práce s nimi. Byla to především Eureka A4, kterou Vašek miloval a mistrně ovládal. Nezapomenutelný pro nás byl kurz v létě 1995 v Kamenickém Šenově, při němž se osvědčil jako lektor i jako vedoucí. Tam jsme se také s ním a s jeho ženou Jitkou hodně spřátelili.
Jak šla léta a technika se vyvíjela, dostali jsme od něj nejednu dobrou radu pro práci s osobním počítačem. A když v roce 2000 přibyla k Hájkům vodicí fenka Benetka, měli jsme další témata, o kterých se dalo psát, telefonovat nebo povídat při různých setkáních. To už Václav pracoval v Knihovně a tiskárně pro nevidomé jako korektor knih, časopisů a kalendářů v bodovém písmu.
V ZOŘE se obvykle objevují vzpomínky na významné umělce, pedagogy nebo funkcionáře slepeckého hnutí. Snad by i Vašek v galerii těchto zasloužilých obstál. Určitě víme, že mezi nevidomými telefonisty, uživateli počítačů, držiteli vodicích psů i dalšími čtenáři ZORY se najde dost lidí, kteří na něj budou rádi vzpomínat, stejně jako my,
 manželé Krajíčkovi z Lovosic.

#
První soukromá

Nemocnicím a očním ordinacím na Liberecku přibyl silný konkurent - první soukromá oční klinika v regionu. Mají zde nejmodernější přístroj na vyšetření zraku v celém Česku. Řada dalších je jedinými v celém kraji. Koncem dubna zahájila klinika svůj provoz v bývalé budově mateřské školy v liberecké Rochlici.
Od května tu prováděli jen ambulantní vyšetření, nyní již přistoupili k operacím. Plány tu mají velké. Chtějí se zaměřit především na operace šedého zákalu. Zatím by si však pacient musel zákrok hradit sám. Smlouvy s pojišťovnou se teprve připravují. "Řeknu to trochu neskromně, ale máme tu lepší vybavení než má nemocnice a také daleko kratší objednací lhůty," netají se zdejší primář Jiří Korynta, který má za sebou více než osm tisíc operací šedého zákalu.
O "nadřazenosti" nad ostatními očními zařízeními v kraji hovoří i zdejší vybavenost. "Jsme vůbec první privátní oční klinika v regionu. Máme tu nejmodernější přístroje, například takzvaný biorezonátor, který přesně změří nitrooční tlak. Jsme prvním pracovištěm v republice, které vyšetření na tomto přístroji nabízí," odhaluje ředitel kliniky Luděk Pollák. Další přístroje, jako je třeba foropter, tedy laicky řečeno přístroj na přesné vyšetření počtu dioptrií, je zase jediným v celém kraji.
Zaměří se na zákaly
Zaměření do budoucna na operace šedého, ale i zeleného zákalu je hlavním cílem také proto, že pacientů s tímto onemocněním přibývá. "Je to dáno především stárnutím populace. Současný vývoj je na tak vysoké úrovni, že tyto operace jsou až na výjimky stoprocentně úspěšné," vysvětluje Pollák a dodává, že dnešní medicína dokáže zařídit, že po zákroku je oko jako znovuzrozené. Naopak u zeleného zákalu je důležitá prevence. "Zhruba po čtyřicítce by si měl člověk tak jednou ročně nechat změřit nitrooční tlak. Díky kvalitním přístrojům se dá problém odhalit velice lehce a pak se s ním dá něco dělat. V opačném případě ale bohužel i dnes směřujeme k slepotě," upozorňuje Korynta. Ambulantní zákroky na klinice jsou hrazeny pojišťovnami. Ty estetické, jako je třeba plastická operace očních víček, si pacient hradí sám. Do budoucna liberecká klinika chystá ještě rozšíření svých prostor.
 Martin Trdla

#
Pomoc pro Etiopii

Po pomoci nevidomé Pavlínce hlásí akce "Čtení pomáhá" druhý charitativní projekt, jehož cílová částka byla dosažena. Mladí čtenáři se rozhodli pomoci zemi třetího světa - 80 tisíc korun darovali etiopské nemocnici.
Druhou charitou, na kterou děti "vyčetly" potřebné peníze, je projekt nazvaný "Nevidomá Seble". Jeho podstatou je poskytnout finanční pomoc nemocnici vracející zrak africkým dětem.
"To, že děti pomohly charitativnímu projektu v zahraničí, je úžasné. Pomoc potřebným právě v Africe učí děti to, že lidé v těchto zemích nemají přístup k věcem, které u nás považujeme za samozřejmé, jako je právě zdravotnictví, vzdělávání nebo čistá pitná voda. Zkušenost s pomocí druhému je v tomto věku nesmírně důležitá," chválí odpovědný přístup dětských čtenářů Pavlína Kalousová z Fóra dárců, které charity v projektu prověřuje.
Možnost pomoci africkým dětem nejvíce zaujala starší děti. Celá čtvrtina studentů prvního ročníku středních škol věnovala své kredity právě projektu "Nevidomá Seble". Mladší děti věnují své odměny za čtení nejvíce zvířatům. Jejich favoritem je asistenční pes Denis.
Do projektu "Čtení pomáhá" se už zapojilo skoro devět tisíc mladých čtenářů. Rozděleno bylo 600 550 korun.

#
Mladý varhaník

Devatenáctiletý Petr Mottl z Jindřichova Hradce je od narození nevidomý, navíc prodělal dětskou mozkovou obrnu. Jako malé dítě špatně používal prsty. Proto začal hrát v sedmi letech na klavír. Nástroj ho absolutně pohltil a hudba se pro něj stala smyslem života.
Petr začal chodit i do hudební školy a čirou náhodou se pak dostal i ke své největší muzikantské lásce - k varhanům. "Máme zahradnictví a já jsem chodila zdobit květinami i kostel. Petra jsem vodila pořád s sebou," popisuje jeho maminka Marie Mottlová. V kostele Nanebevzetí Panny Marie se tak Petr poprvé dostal k varhanům. "Poprosila jsem pana probošta, zda by si na ně mohl zahrát, a on souhlasil. Od té doby tu Petr hraje pravidelně. Později začal hrát i při mších," vypráví Mottlová.
Po pár letech se Petr začal učit na varhany u učitele a přidal k tomu i zpěv. Jeho velkým snem totiž byla Deylova konzervatoř pro zrakově postižené v Praze a ke studiu varhan potřeboval zvolit ještě jeden obor.
"Vždycky, když jsme nastupovali do nové školy, tak z něj měli učitelé trochu strach. Nevěděli, jak ho mají učit. Po jedné hodině ale zjistili, že to s ním jde jako s normálním děckem, jenom bez not," poukazuje maminka Mottlová na to, že se její syn všechno učí z poslechu. Má úžasnou paměť. Stačí mu skladbu jednou slyšet a celou si ji pamatuje. Díky absolutnímu sluchu ji také hned zahraje.
"Notový zápis v Braillově písmu je neskutečně složitý. Co bylo Petrovi dáno ve sluchu a paměti, to mu bylo ubráno v logice, takže s tím má problémy," říká maminka. "Ale s hudbou nikdy neměl problém. Není to pro něj učení. Když přijde domů, hned si sedne ke klavíru a jenom hraje. O prázdninách se ráno nasnídá a do večera hraje. Je to jeho svět."
Také během hodinového povídání se Petr několikrát naprosto ponořil do svého hraní. Okolní svět přestával vnímat. Hudba je jeho vesmír, kde se cítí v bezpečí.
"Nejtěžší je pro mě u varhan šlapání na pedály. Moje nohy to úplně nezvládají, šlapu jen špičkou," vysvětluje Petr. Právě kvůli tomu ho nakonec nepřijali na konzervatoř na obor varhany. Byl však přijat na kulturní činnost a ladění.
Teď studuje ve druhém ročníku. Domů jezdí na víkendy, v Praze bydlí na internátu. "Mám tam několik kamarádů. Pořád spolu hrajeme. Jeden spolužák poslouchá techno. Mně se to líbí, ale mamce ne," dokládá s úsměvem, že má rád všechny hudební žánry.
Nejraději však hraje svoje vlastní skladby. "Když hraje cizí věci, musí se je učit a pak dělá chyby. V improvizaci je ale svobodný," dodává Mottlová.
 Martin Beneš

#
Den světla

Obec Troubky jsme zatím poznali víceméně jen z katastrofických povodní. V neděli 8. května jsme měli možnost nejen my ze vsetínské oblastní odbočky, ale i ostatní veřejnost poznat je se sluníčkem na obloze. A podle názvu té nedělní akce "Den světla" se ta světla rozsvítila i v našich srdcích. Pětadvacet našich členů plných nových dojmů a zážitků se vracelo z neobyčejné podívané.
Troubecká slavnost byla zahájena opravdu slavnostně. Mše svatá konaná v místním kostele zasvěcenému sv. Floriánovi byla ukončena státní hymnou a posvěcením nové hasičské techniky. Dlouhým průvodem vedeným kapelou hasičů ve stejnokrojích jsme dopochodovali k hasičské zbrojnici, kde nás srdečně přivítali řečníci - starosta obce Mgr. Radek Brázda a prezident SONS Josef Stiborský.
Akce pokračovala ukázkami hasičských zásahů mužů i mládeže. Tyto opravdu sehrané týmy nám předvedly doslova vteřinové hasičské akce. V závěru předvedení nejmodernější hasičské techniky se nejmenší ratolesti rozdováděly ve vytvořené pěně.
Organizátoři - dobrovolníci z řad hasičů, TyfloCentra a přerovské odbočky SONS připravili pro návštěvníky také několik stanovišť, kde byly ukázky přímo uměleckých děl z pediku, vyrobené šikovnýma rukama zrakově postižených členů, a také některé kompenzační pomůcky. Ty si mohli vyzkoušet nejen zrakově postižení, ale i mládež a ostatní návštěvníci. Rovněž chůzi s bílou holí přes různé překážky a s klapkami na očích. Také byly předvedeny ukázky simulované střelby, ve které se přerovská odbočka SONS může pochlubit opravdovými mistry, jízdy na tandemovém kole a další zajímavosti z hnutí zrakově postižených.
Závěrem chci uvěřit tomu, že podobných akcí bude přibývat. Za všechny zúčastněné velmi děkuji za obětavost při organizování této akce, za vlídné přijetí, dobré občerstvení a dopravu od vlakového nádraží na místo konání a zpět. Vyzvednout chci především u předsedy Honzy Zatloukala zrození jeho nápadu a koordinaci celé akce, jejímž smyslem bylo umožnit veřejnosti nahlédnout do života zrakově handicapovaných osob a v úzké spolupráci s dobrovolnými hasiči přinést i určité povzbuzení v těžkých chvílích života. Pomoci brát život a svět optimisticky, i když to dá někdy hodně zabrat.
Před odjezdem jsme se ještě malou procházkou rozloučili s  Troubkami, po několika záplavách dnes již zvelebenou obcí.
 L. Pavelková

#
Zajímavé exkurze

Chebské středisko TyfloCentra Karlovy Vary uspořádalo velice zajímavý a lákavý výlet do Prahy, jehož cílem byla exkurze do Výcvikového střediska pilotů ČSA a do Navigačního centra na ústředí SONS.
Dopolední část započala milým přijetím palubních průvodčích ve školicí místnosti Výcvikového střediska pilotů a palubních průvodčích. Občerstvení v podobě teplých či studených nápojů včetně podání vlhkého, příjemně zahřátého ubrousku, umocňovalo pohodovou atmosféru tohoto setkání.
Po vzájemném představení nám byl promítnut prezentační film o tomto výcvikovém středisku, kde jsme se dozvěděli mnohé informace a zajímavosti z přípravy a výcviku palubního personálu. Tento povinný výcvik absolvují všichni piloti i palubní průvodčí každých 6 měsíců. V případě ČSA jde zhruba o 400 pilotů a tisícovku letušek a stewardů. Během tohoto výcviku jsou nacvičovány a simulovány mnohé krizové situace, které se mohou v průběhu letu vyskytnout.
Poté nám byla nastíněna příprava letu ze strany pilotů i ze strany letušek a stewardů. Piloti se musí před letem seznámit s letovým plánem, povětrnostní situací na trase letu i v cílovém letišti, mapou výškových větrů apod. Samozřejmostí je bezpečnostní kontrola technických parametrů letadla před jeho odletem, množství pohonných hmot, váhy nákladu, počtu cestujících a to vše pro přesné stanovení vzletové váhy stroje. Pro vaši představu: vzletová váha Airbusu 319, 320 a 321 se pohybuje od 68 do 89 tun, z toho váha nákladu včetně paliva, pošty a cestujících činí 17 až 23 tun, počet cestujících dle typu letadla a cestovních tříd se pohybuje v rozmezí od 135 do 224 osob na palubě.
Letušky a stewardi mají určeny své přesné úkoly a sektory včetně péče o cestující i o nouzové postupy při nenadálých situacích. Po doplnění zásob speciálního vybavení, novin a občerstvení může nastat fáze přivítání cestujících na palubě letounu. Před odletem obdrží palubní personál rovněž jmenný seznam cestujících s informacemi, např. nedoprovázených dětí, o zdravotním handicapu či vyžádaný druh stravy pro některého z pasažérů.
Po usazení a připoutání do bezpečnostních pásů probíhá ještě buď videozáznam nebo praktická ukázka oblékání záchraných vest a kyslíkových masek pro případ krizové situace, cestující ještě obdrží informace o průběhu plánovaného letu, v business třídě mají možnost vybrat si poslech hudby do sluchátek či sledování videa. Posléze všichni palubní průvodčí uvedou do pohotovostní polohy speciální zařízení pro nouzovou evakuaci - nafukovací skluzavky - a poté již zaujmou i oni svá služební místa a letoun už může pojíždět na startovací dráhu.
My jsme však nikam neodlétali, jen jsme se přesunuli k prohlídce trenažéru Airbusu 320 a do simulátoru Atr 42/72. Pořizovací náklady na zakoupení trenažéru Airbusu 320 či Boeingu 737 jsou značně vysoké, dosahují desetinásobku kupní ceny letadla, a tak aby se finanční náklady vykompenzovaly, je zde zajišťován nonstop provoz pro výcvik našich pilotů i palubních posádek z okolních států. Na těchto trenažérech a simulátorech lze simulovat až 250 krizových situací.
Pro úplnost ještě dodávám, že cena těchto letadel je 25 milionů dolarů, čekací doba pro zakoupení letadla je v průměru 20-25 let dle jednotlivého typu a náročnosti přepravce, a takový typ letadla je vyráběn zhruba po dobu 30-35 let.
Kromě praktické ukázky navlékání záchraných vest a kyslíkových masek jsme si hmatem prohlédli jednotlivé palubní přístroje, vyzkoušeli jsme si vůli kniplu a plynové páky, na řadu přišla i nafukovací skluzavka pro nouzovou evakuaci cestujících. Zvídavým prstům našich rukou neunikla ani přípravna pro skladování a podávání občerstvení včetně upravených servírovacích vozíků, najdete zde i kávovar či horkovzdušné trouby pro ohřev jídel nebo skladovací prostor pro zakoupení i nějakého drobného dárku v podobě kosmetiky, hraček, hodinek či malého šperku. Naší pozornosti neunikla ani taková důležitá kabinka, jakou je WC, kde si mohli naši nevidomí osvojit jednotlivé ovládací prvky tohoto sociálního zařízení.
Na trenažéru jsme prožili simulovaný start letadla, jeho přistání i rolování po letištní ploše, stoupání či klesání letadla včetně tří stupňů turbulence, z kokpitu i z bočních okének jsme viděli ubíhající krajinu pod letadlem, nechyběly tu ani informace z reproduktoru v podání naší průvodkyně-palubní průvodčí, paní Čechové a její kolegyně.
V průběhu celé exkurze ve výcvikovém středisku padaly mnohé zvídavé otázky jak na našeho stewarda, tak i obě dvě letušky. Myslím, že ani technik v simulátoru se s námi příliš nenudil. S potěšením přiznávám, že personál byl k nám velice vstřícný, čas vymezen naší exkurzi byl na dvě hodiny, my jsme však odcházeli s nezapomenutelnými zážitky a dojmy po třech a půl hodinách.
V upomínku na tento den jsme při rozloučení obdrželi i s osobním věnováním autorů velmi praktickou a užitečnou příručku - "Let bez strachu". V knize lze najít mnohé praktické rady a zajímavé informace o přípravě na let, co vše mu předchází, jak let probíhá i jak se zbavit strachu z cestování letadlem.
V rámci sociální rehabilitace jsme ještě v odpoledních hodinách navštívili Navigační centrum SONS v Krakovské ul. č. 21. Ve zdejší klubovně nás pan Zdeněk Bajtl seznámil se všemi aktivitami tohoto pracoviště, do nichž patří nejen samotná navigace nevidomých, ale i tvorba itinerářů pro plánované cesty zrakově postižených uživatelů této služby. Na bezplatném tel. čísle 800 226 222 jsou pracovníky tohoto střediska poskytovány rovněž informace o jízdních řádech, nechybí tu ani speciální služba, od níž obdržíte velmi důležité informace z příbalových letáků jednotlivých léků a léčiv.
Pro vlastní kontakt s navigačním centrem musíte být propojeni speciální navigační soupravou, kterou si zde můžete na zkoušku zapůjčit. Navázat spojení s tímto pracovištěm je možné i mobilním telefonem, majícím zabudován "Symbian systém".
Poté jsme zavítali již do samotného střediska, kde jsme mohli sledovat průběh konkrétní navigace nevidomého klienta za pomoci satelitu a jeho navigační soupravy, zaměření je zhruba na vzdálenost pěti metrů. Navigátoři zde mají k dispozici mnohé mapy a plánky měst, internetové prohlížeče a další potřebné informace. Jednou z novinek pro usnadnění navigace je i "street view", kdy jde o soubor fotografií z dané lokality zároveň na sebe navazující, a tak má navigátor možnost nevidomého přesně informovat, co se konkrétně na jeho trase nachází.
Program tohoto dne byl velice náročný, každý z nás se domů vracel obohacen o spoustu zážitků a dojmů.
 Emil Miklóš

#
Botanická zahrada nevidomým

Zahrada nyní zkouší novinku, která má návštěvu hodně zpestřit
i nevidomým či slabozrakým lidem: zahájila provoz nového diskrétního informačního systému Dinasys. "Je nainstalován na třiceti sloupcích, které jsou označeny hmatovou značkou, v budoucnu jich bude šedesát," sdělila mluvčí zahrady Marcela Uhlíková.
Použití systému je podle ní velmi snadné. Při procházce stačí mít nasazené sluchátko a dotýkat se cedulky s popisky, z druhé strany sloupku opatřené Braillovým písmem. "A pak už jen nasloucháte. Pokud se cedulky pustíte, zpráva se přeruší," dodala Uhlíková.
Zatím se jedná o zkušební provoz. V plánu je během tohoto roku "naučit" všechny sloupky mluvit také anglicky. Botanická zahrada se tak chce zpřístupnit všem návštěvníkům.
Zapůjčení sluchátek je zdarma, je potřeba pouze 200 korun jako vratná záloha.
 (luk)

#
Psala o nevidomém
 Zvláštní uznání z celostátního kola studentské soutěže "Tolerance v životě" si z Liberce odvezla studentka Veronika Hloupá ze znojemské střední zdravotnické školy. Do celorepublikového klání, které je zaměřené na psychologii, se přihlásila už popáté. Nedávné krajské kolo soutěže přitom vyhrála.
"Nepřivezla jsem první místo, ale porota právě mě z celkem dvanácti prací udělila speciální cenu. Uznání je určitě pro mě i celou školu velkým úspěchem," řekla osmnáctiletá studentka.
Všichni soutěžící měli vypracovat projekt, který se týkal nejrůznějších oblastí psychologie. Letošním tématem byla tolerance v životě. Někteří se zaměřili na partnerské vztahy. Veronika Hloupá, krajská vítězka a nyní i oceněná z celostátního kola, řešila problematiku handicapovaných lidí.
"Já jsem si vybrala toleranci k handicapovaným lidem. Zaujal mě životní příběh nevidomého Pavla Kubíčka, který oslepl až v dospělosti. Nemohl se s nemocí srovnat a tak si našel několik koníčků. Dnes už je s handicapem smířený," popsala Hloupá.
Práce obsahuje i rady, jak pomoci postiženým lidem. "Jeden tip je pro ně, jak se co nejdříve vrátit do společnosti. Druhý je pro zdravé lidi. Snažila jsem se jim dát rady, jak se k nim mají chovat," dodala.
Životní příběh nevidomého muže, který ve své práci popsala, má silnou myšlenku a konkrétní příběh. Soutěži předcházelo třídní kolo, potom školní a následně nejlepší práce putovaly do regionální soutěže.
Při ní se studentka umístila na nejvyšší příčce.
 (spa)

#
OD EUREKY K TABLETŮM

V letošním roce proběhlo v Brně při příležitosti konání hudební přehlídky zrakově postižených dětí "Tmavomodrý festival" již dvacáté setkání zrakově postižených uživatelů a příznivců výpočetní techniky. V této souvislosti bych si vám dovolil nabídnout krátké nahlédnutí do historie těchto setkávání.
Jak to vlastně všechno začalo?
Před rokem 1991 u nás komerční výpočetní technika pro nevidomé prakticky neexistovala. Štěstí měla snad jen hrstka nevidomých programátorů, kteří se jejím vývojem de facto zabývali a několik šťastlivců, kteří se dostali například k přístroji Versabraille, elektronickému zápisníku na zpracování textu s dvacetiznakovým braillským řádkem.
V druhé polovině roku 1989 však kontaktovala australská firma Robotron jednoho z dovozců výpočetní techniky u nás, státní podnik Kancelářské stroje, s nabídkou na prodej speciálního zápisníku pro nevidomé Eureka A4. V brněnské pobočce Kancelářských strojů byl průzkumem trhu v tehdejším Československu pověřen pan Josef Jirsenský. Ten průběžně, zatím jen nezávisle, sondoval u odborné veřejnosti - ředitelů a učitelů škol - i potencionálních uživatelů, tedy samotných nevidomých, zda by o podobné zařízení měli vůbec zájem. Tato sondáž dopadla velice úspěšně. Zájem o Eureku projevovali nejen samotní nevidomí, ale také učitelé speciálních škol pro nevidomé a podpořili jej také odborníci z řad očních lékařů. Takže? ...
ROK PO ROCE
1990
Na jaře roku 1990 se firma Robotron obrátila na PhDr. Rudolfa Volejníka s požadavky na překlad všech komunikačních hlášek počítače, překlad návodu k obsluze Eureky, vyhotovení předloh tohoto návodu ve zvukové i černotiskové podobě a odborné poradenství. Jak mi jistě potvrdí všichni pozdější uživatelé Eureky, tak se pan Volejník těchto úkolů, i přes veškerá úskalí s tím spojená, zhostil velice dobře. A jaká že to byla úskalí? To se dozvíte v následujícím samostatném příspěvku.
V průběhu října a listopadu 1990 pak probíhaly další prezentace Eureky na Měnínské bráně, na Střední škole pro nevidomé, na konferenci v hotelu International a také na Brněnském výstavišti, kde Eureka získala zlatou medaili strojírenského veletrhu. Těchto prezentací se účastnili zástupci z již výše zmíněné odborné lékařské a pedagogické veřejnosti, samotní nevidomí, potencionální uživatelé Eureky, ale také zástupci organizací nevidomých, úředníci z odborů sociální péče a podobně. Eureku, stále ještě v anglické verzi, na všech těchto akcích předváděl nevidomý Aleš Moravec z Brna.
Eureka A4 velice oslovila v podstatě všechny, jimž byla představena. A není divu, neboť se jednalo o unikátní elektronické zařízení pro nevidomé s braillskou klávesnicí, hlasovým výstupem a mnoha užitečnými funkcemi pro běžné i pracovní využití nevidomými osobami. Proto už 29. října podepsal ředitel státního podniku Kancelářské stroje v Radnické ulici objednávku prvních 250 kusů tohoto zápisníku. Samozřejmě s podmínkou, že bude dodán v české verzi.
 Josef Konečný
Pokračování příště

NĚKOLIK SLOV O FIRMĚ ROBOTRON
Proč se australská firma Robotron obrátila s nabídkou prodeje Eureky A4 i na komerčně nepříliš zajímavý Československý trh?
Bylo to bezesporu tím, že zakladatelem této firmy je brněnský rodák Ing. Milan Hudeček. Narodil se v roce 1954 v Brně, kde také vystudoval fakultu sdělovací techniky na tamějším VUT. V roce 1981 emigroval do Rakouska, odkud za rok odjel do Austrálie. Tam v Melbourne založil za dva roky firmu Robotron Pty. Ltd.
Firma Robotron se hned od svého založení zabývala vývojem, výrobou a obchodem s elektronickými pomůckami pro nevidomé. Za dobu její téměř třicetileté historie vyvinula a na trh uvedla v této oblasti například:
- pokročilý hlasový syntezátor EasyTalker,
- první osobní počítač pro nevidomé na světě - Eureka A4,
- první rozlišovač barev pro nevidomé na světě - colour sensor,
- první čtecí zařízení pro nevidomé TR 320 (přístroje Rainbow a Sunrise byly jeho modifikacemi),
- mluvicí kompas Columbus,
- mluvicí digitální osobní asistent pro nevidomé Aria,
- mnohojazyčný čtecí přístroj Galileo,
- braillský kalkulátor Leo.
Už v roce 1989 získala firma Robotron exportní cenu Federální vlády Austrálie, a cenu guvernéra státu Victoria. O rok později pak obdržela ceny anglické firmy Rolls Roice, australských aerolinií Quantas a Univerzity v Sydney za vynikající výrobky Robotronu. V září téhož roku pak obdržela ještě výroční cenu Winstona Gordona udělovanou Kanadským institutem pro nevidomé za vynikající přínos na poli technických pomůcek pro nevidomé a slabozraké. Také na brněnském výstavišti v listopadu 1990 získala firma Robotron zlatou medaili strojírenského veletrhu za světově první osobní počítač pro nevidomé, Eureku A4.
Firma Robotron se v současné době, mimo jiné, zabývá také vývojem a využíváním pokročilých radiokomunikačních a asistivních technologií. Její divize - Sensory tools - se však i nadále věnuje pomůckám pro nevidomé.

Podíl PhDr. Volejníka na počeštění Eureky A4
Při sbírání střípků z historie setkávání ZP fandů výpočetní techniky při Tmavomodrých festivalech jsem požádal také PhDr. Rudolfa Volejníka o pár vzpomínek na začátky Eureky, protože právě on má nemalý podíl na tom, že k nám Eureka A4 začala mluvit česky. A také pro nás připravil skvělý manuál na její používání ve velice přátelské formě a špičkové kvalitě. Za to mu právem náleží náš dík.
Odpověď dr. Volejníka byla pro mne tak zajímavá, že bych o ni nechtěl připravit ani vás. Takže níže si ji můžete také přečíst.
Můj archiv a Eureka:
Moje účast byla skromná a spíše odborná než osvětová a propagační. V době, kdy jsem pracoval na překladech k české verzi Eureky A4 jsem ještě neměl osobní počítač. Mým hlavním (a víceméně jediným) moderním elektronickým pomocníkem byl tehdy VersaBraille, přístroj na zpracování textu s dvacetiznakovým braillským řádkem. VersaBraille měl vlastní operační systém, takže jeho diskety měly jedinečný formát, který nebylo možné na jiných zařízeních přehrávat. Proto bych je mohl - i kdybych je v hloubi svého "nepořádku" našel - jen stěží oživit.
O existenci Eureky A4 a potažmo firmy Robotron a inženýra Milana Hudečka jsem se poprvé dověděl někdy v druhé polovině roku 1989. Tehdy firma Robotron kontaktovala jednoho z mála legálních dovozců výpočetní techniky u nás - státní podnik Kancelářské stroje - s nabídkou na prodej Eureky A4 v Československu. V brněnské pobočce Kancelářských strojů byl průzkumem trhu pověřen pan Josef Jirsenský. S ním jsem se poprvé setkal ve středu 15. listopadu 1989 na půdě základní školy pro nevidomé v Brně. Představil tehdejší ředitelce školy, Haně Adamczykové, a několika dalším přítomným učitelům vizi osvobození českého nevidomého skrze zázračný počítač pana Hudečka z Austrálie. Přirozeně za poměrů, které toho dne ještě vládly, nemohl nikdo z nás nikomu nic slíbit - zvláště když jsme o produktu jen slyšeli.
Firma Robotron se na mne obrátila přímo na jaře roku 1990. Byl jsem požádán o pět věcí: o překlad všech komunikačních hlášek počítače; překlad návodu k obsluze; vyhotovení návodu k obsluze ve zvukové podobě (šlo o tzv. master-kazety, ze kterých se pak jednotlivé kopie návodu v Austrálii množily); vytištění předlohy návodu k obsluze (z tohoto výtisku se pořizovaly v Austrálii fotokopie černotiskového návodu); a poradenství v několika aspektech chodu počítače (např. volba vstupní braillské tabulky).
Firma Robotron mi poslala veškeré materiály na discích o rozměrech pět a čtvrt palce a já se měl pustit do práce. Jenomže český úzkostlivý celník (zřejmě zapomenutý ještě z dob majorů Zemana, Hradce a Žitného) všechny disky propíchal, domnívaje se, že je tím nenávratně zničil. Na zlaté české ruce a mozky si však ani major Zeman nepřijde: můj dobrý a spolehlivý kamarád Ing. Šinkora všechna data z disků získal, a tak bylo možné dát se do práce.
A Ing. Šinkora pomohl ještě jednou: v té době nebylo totiž vůbec snadné něco v naší zemi kvalitně vytisknout - laserových tiskáren bylo jako šafránu a dostupných tiskových aplikací ještě míň. Přesto se mu podařilo na zařízeních České unie nevidomých a slabozrakých a s pomocí jejích technických pracovníků vytisknout nanejvýš kvalitní předlohu, ze které udělali v Austrálii reprezentativní manuál.
Největším problémem pro mne však bylo vyhotovení zvukové nahrávky manuálu. Bylo samozřejmě možné jej v bodovém písmu vytisknout na papír a číst z papíru. Jenomže to by se musel profesionální magnetofon ve studiu zastavovat po každé stránce, aby se vystřihlo zašustění způsobené obracením listu.
Zbývala tedy jediná možnost - číst přímo z dvacetiznakového řádku VersaBraillu. Z řádku se dalo číst plynule nějakých 50 braillských stran bez přerušení, nicméně při každém přeskupení bodů (resp. překreslení řádku na dalších 20 znaků) tyčinky znaků slyšitelně cvakly. Nakonec jsme i tenhle problém se zvukařkou vyřešili: položil jsem si VersaBraille na kolena, celý se zabalil do tlusté deky a mikrofon byl tak vysoko, že udušené cvakání znaků skoro vůbec "neslyšel".
Svou Eureku A4 jsem používal až do příchodu Arie v roce 1996. Byla mi skvělým pomocníkem při práci i zábavě.
 R. V.

Jak vypadala a co všechno uměla Eureka?
Eureka A4 byl první osmibitový mluvicí počítač s brailskou klávesnicí, určený výhradně nevidomým uživatelům. To označení A4 opravdu představuje jeho rozměry, tedy přibližně 21 krát 30 krát 3,5 centimetrů. Eureka vážila něco kolem jednoho a půl kilogramu a byla vybavena na svou dobu téměř luxusně. Po hardwarové stránce obsahovala samozřejmě reproduktor, dva posuvné potenciometry pro nastavování hlasitosti a rychlosti mluvení, zabudovaný telefonní modem, sériový port, výstup pro sluchátka i externí PC klávesnici a 3,5 palcovou disketovou mechaniku. Napájení bylo řešeno přes adaptér a vestavěný akumulátor, umožňující až osmihodinový provoz bez dobíjení. Tento akumulátor bylo možné v případě potřeby odpojit prostřednictvím zapuštěného vypínače.
Přímo v sobě měla zabudovaný teploměr a do pětikolíkového DIN konektoru bylo možné připojit, vedle již zmíněné externí PC klávesnice také čidlo externího teploměru či voltmetr. Přes sériový port pak bylo možné k Eurece připojit rozlišovač barev nebo tiskárnu, případně ji přes něj propojit s počítačem typu PC, nebo jinou Eurekou. Díky zabudovanému telefonnímu modemu bylo možné propojit Eureku s jiným počítačem i na dálku prostřednictvím telefonní sítě, nebo později se s ní připojovat například i k BBS Braillnet, který provozovala od roku 1993 také Česká unie nevidomých a slabozrakých.
Eureka se ovládala pomocí celkem dvaceti tlačítek. Sedm z nich tvořilo braillskou klávesnici, osm tlačítek tvořily funkční klávesy a pět posledních tvořilo kurzorový kříž s přeřaďovačem uprostřed. Funkční klávesy F1 až F8 umožňovaly rychlé spuštění osmi základních funkcí či aplikací, chcete-li. S použitím přeřaďovače to pak bylo dalších osm. Celkem tedy disponovala Eureka šestnácti funkcemi. Byly to například textový editor, časové funkce, diář, telefonní seznam s možností vytáčení čísel, databáze, komunikace, správce souborů atd.
Jakýmsi nadstandardem pak byla funkce hudební editor, která sloužila k zápisu a přehrávání až čtyřhlasé hudby. Tento zápis bylo možné následně uložit na disketu, nebo jej s pomocí programu Music printer také vytisknout v černotisku. Rovněž překladač basicu - prostředí pro programování v tomto jazyce - patřil k nejoblíbenější funkci a mnoha z nás umožnil snáze pochopit zásady chodu programů a počítačů obecně.
Tento první, masově rozšířený mluvicí zápisník se podle mého názoru stal ve své době odrazovým můstkem pro přechod na vyšší úroveň výpočetní techniky u většiny jejich nevidomých uživatelů. Těch bylo více než 600, protože právě tolik Eurek se na území tehdejšího Československa v průběhu pěti let prodalo.
 Josef Konečný

#
TACTUS.cz 2011

Ve třetím ročníku celostátní soutěže hmatově ilustrovaných knížek pro nevidomé děti Tactus.cz 2011 zvítězili klienti denního stacionáře a jeho sociálně terapeutických dílen POHODIČKA, provozovaných Oblastní charitou Rokycany. Svým výrobkem získali 1. místo ve výše zmíněné soutěži o nejlepší hmatově ilustrovanou knihu, určenou pro nevidomé. Vítězné dílo - vzorník látek - získal nejvyšší metu v silné konkurenci 41 předložených děl. "Máme velikou radost, takový úspěch jsme vůbec nečekali," svěřila se ředitelka Oblastní charity Rokycany Alena Drlíková.
Tactus.cz je projekt, který se od roku 2005 zabývá aktivitami podporujícími vznik kvalitních hmatově ilustrovaných knížek pro nevidomé děti. Organizátory soutěže jsou Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR, Středisko pro ranou péči Praha, o. p. s. a Sdružení Hapestetika, o. s. Tento projekt je podpořen Nadačním fondem Českého rozhlasu ze sbírky Světluška pod záštitou projektu na podporu čtení v ČR "Rosteme s knihou".
S hlavní výhrou byla spojena i finanční odměna 6 000 korun, která bude využita na nákup materiálu k výrobě rozšířeného vzorníku, s nímž se klienti Pohodičky zúčastní celosvětové soutěže.
 Blanka Kohoutová

#
Dny umění nevidomých na Moravě

Letošní 17. ročník festivalu "Dny umění nevidomých na Moravě 2011" byl zahájen v Ostravě. Je to přehlídka schopností nevidomých umělců, kteří působí v profesionálních i amatérských sférách.
"Záměrem tohoto festivalu je představit široké veřejnosti snažení nevidomých lidí, respektive lidí s těžším zrakovým postižením, na poli kultury a umění. Tradiční už je hudba a potom výtvarné umění, hlavně formy modelování, protože tam se dá velmi dobře využít hmatu," uvedl prezident SONS ČR Josef Stiborský.
"Mezi účinkujícími jsou čeští i zahraniční umělci," informovala vedoucí půjčovny ostravské knihovny pro dospělé Miroslava Mikušková, kde festival začal 3. května výstavou nevidomého fotografa Václava Fanty nazvanou "Experiment ze tmy" a besedou se zrakově postiženým výtvarníkem Pavlem Slámou.
"Já jsem kdysi docela dobře viděl, ale posléze se projevila choroba nazvaná retinopatie a ta začala hlodat na mém zraku tak dlouho, až jsem o něj přišel úplně. Nevidím asi deset let. Fotografie, které jsem dělal ještě jako vidoucí, jsou fotografie Prahy z helikoptéry, a pak jsem šel po známých místech, nechal jsem se vést svým přítelem a kamarádem, a tak experimentálně vznikly tyto fotografie," informoval fotograf a bývalý novinář Václav Fanta.
Ve středu 11. května se představili žáci Lidové konzervatoře a Múzické školy v Ostravě. Ve čtvrtek 19. května přišel na řadu pěvecký recitál nevidomé sopranistky Pavly Čichoňové, absolventky Konzervatoře a gymnázia Leoše Janáčka, kterou učila také známá ostravská pěvkyně Eva Dřízgová-Jirušová.
Závěr "Dnů umění nevidomých na Moravě 2011" v Ostravě obstaralo 20. května posezení se zvukovou knihou.
V průběhu celého festivalu byla v pasáži knihovny k vidění výstava kreseb mladých umělců na téma "Když vidím a když ne".
 Jiří Tomíček

#
Festivalové koncerty

"Tak to máme za sebou. Ano, letos jsme uspořádali celkem čtyři koncerty v rámci festivalu "Dny umění nevidomých na Moravě 2011" a musím konstatovat, že jsem ráda, že je to za námi," oddechla si Marie Reková, vedoucí oblastního pracoviště SONS Blansko.
A není divu, je to totiž spousta mravenčí práce, počínaje sestavením harmonogramu samotných koncertů, samozřejmě vždy s dříve již oslovenými interprety a vždy po jejich zralé úvaze. Následuje setkávání se a komunikace ať už o místě samém, o programu, čekání na posouzení kompetentních osob. Náhle dojde ke změně místa, ale i možného repertoáru. A vždy - pokud možno - je toto již definitivní. Ale světe div se, zase je za pár dní co řešit.
"Ne, nezlehčuji to ani na chvíli. Původně jsem chtěla jen chválit, i když - koho vlastně?" pokračuje M. Reková. "Spíše to píši z toho důvodu, abychom se my všichni zamysleli, jak to vlastně žijeme. Zeptáte-li se někoho: "Jak se máš?", než se stačíte nadechnout, uslyšíte: "Ale stále v poklusu." A tak nevím, má-li význam věnovat čas a svoji energii zrakově postiženým interpretům, když ani my, zrakově postižení, je nepřijdeme podpořit?"
Radek Žalud a jeho výjimečně zabarvený hlas, to nenechá nikoho chladným. Je to pohlazení po duši a nádherné vybočení z denního stereotypu.
A kde že koncerty proběhly? Nejprve zpíval Radek Žalud (absolvent Konzervatoře Jana Deyla a střední školy pro zrakově postižené v Praze) za klavírního doprovodu Aleny Karpjukové (absolventky teplické konzervatoře, nyní studentky PedF UK) ve farním kostele v Kunštátu v úterý 11. května. O den později následoval pěvecký recitál v Muzeu Blansko, biblické árie zazněly v dřevěném kostelíku tentýž den. Poslední koncert byl v pátek 13. května v Galerii Vaňkovka v Brně. Zazněly skladby A. Dvořáka, A. Stradellyho, J. S. Bacha, G. F. Händla, L. Luzziho a B. Smetany. Tedy repertoár dosti široký na to, aby si každý vybral tu svoji nejmilejší.
"Na závěr mi dovolte, abych poděkovala interpretům samotným. Obdivuji jejich obrovské nasazení, vitalitu i patřičný smysl pro humor. Oběma přeji za organizátory hodně a hodně spokojených posluchačů a věřím, že si své místo v naší přetechnizované době zcela jistě najdou."
 M. R.

#
Pozvání na výstavu

Oblastní odbočka SONS Dobruška připravuje výstavu ručních prací nevidomých a slabozrakých, která se uskuteční od 30. srpna do 20. září.
Prosíme čtenáře, kteří by mohli některé své výrobky zapůjčit k vystavení, aby se laskavě ozvali na telefon 732 262 600 nebo na e-mail: renata.dobruska@seznam.cz. Po skončení výstavy budou všechny předměty v pořádku vráceny. Děkuji za pomoc.
 Renata Moravcová a Sony

#
Č E R N O B Í L É P R O B L É M Y
Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín)
Úloha č. 6:
Juříček S. (Vsetín)
Originál
Bílý: Ke1, Df5, Sa1, Sh7, Jc7, Pe2 (6)
Černý: Ke3, Va4, Vg6, Sf4, Sg8, Jf8, Pa3, c4, g3 (9)
Mat 2. tahem (C+)
Dnešní úloha této rubriky je klasická práce staršího data s doslova "zpatovaným" černým králem, který nemá jediný tah. Z toho vyplývá, že tématem bude zřejmě odblokování krytí poli v jeho okolí a hlavní úlohu sehraje bílá dáma, která obstará v pětivariantové kompozici celkem čtyři maty. K řešení vám jistě pomůže běžná metoda zjištění, co černý v pozici vlastně nemůže potáhnout, např. na 1.-c3 2.Dd3#, apod., těch připravených her je celkem sedm. Ještě dodám, že dvě svůdnosti jsou vyvráceny brutálně prostým braním - 1.Sxg6? Jxg6!, 1.Dd5? Sxd5!, ta třetí je daleko pěknější. Skokem 1.Jb5? totiž hrozí 2.Sd4# a po obranách 1.-c3, Vd6, Se5 přijdou maty 2.Dd3#, De4# a Dxe5#. Jenže všechno vyvrací 1.-Jd6!
Řešení úlohy číslo 4 (Anft) z dubna 2011:
S minimálním materiálem vykouzlil autor konstrukčně velice půvabnou a řešitelsky líbivou skladbu, tzv. mereditku (t.j. max. 12 kamenů): 1.Dc7/d7? Kf6! - 1.Vd6! (2.Ve6#) 1.-Jxd6 2.Dxe 7#), 1.-Sxd6 2.Dg7#, 1.-Kxd6 2.Db8#, 1.-d4 2.Dxc5#. Perfektní úvodník na třikrát kryté pole umožnil v první variantě braní střelce, ve druhé zpřístupnil pole g7, ve třetí vtáhl krále do matové sítě a ve čtvrté otevřel 5. řadu.
 S. J.
Správné řešení nám v termínu zaslali:
Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Irena Šourková z Děčína, Ladislav Papp z Popradu, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Kostas Zisopulos ze Dvora Králové, Miloš Černý z Brna, Ondrej Čanecký z Doks, Vladimír Vacek z Třebíče, Petr Šíma z Chromče a František Skoumal z Bludova.
Z řešitelů byl vylosován Ladislav Papp. Blahopřejeme!
 r.
#
Nevšední cesta

Družstvo zrakově postižených žáků Základní školy prof. V. Vejdovského z Litovle mělo možnost ve dnech od 24. dubna do 1. května zažít nevšední cestu, neboť bylo pozváno na Světové sportovní hry mládeže do tureckého hlavního města - Ankary. Na těchto hrách, jenž jsou obdobou her olympijských, soutěžilo na 3 000 mladých sportovců z 90 zemí světa v nejrůznějších sportovních disciplínách od atletiky přes kopanou až po tenis. Mezi tyto soutěže zařadili pořadatelé i jednu disciplínu pro handicapované sportovce, a tou byl golbal.
Dnes už každý ví, nebo by věděl měl, co to golbal vlastně je. Jestli to ještě nevíte, tak tedy vězte, že jde o speciální kolektivní hru určenou zrakově postiženým sportovcům, ve které se tříčlenná družstva snaží pomocí hodu ozvučeným míčem vstřelit soupeři branku. Jejich orientace je možná pouze podle zvuku míče a pomocí linií vytýčených na hřišti. A protože na Moravě se hraje nejlepší golbal právě v Litovli, tak společně s výběrem Čech dal Český svaz zrakově postižených sportovců dohromady družstvo České republiky právě ze žáků ZŠ prof. V. Vejdovského v Litovli.
Pořadatel, jímž bylo město Ankara, že o naše reprezentanty postaral opravdu dobře a uhradil veškeré náklady včetně ubytování ve velmi kvalitním hotelu, i leteckou dopravu.
Golbalový turnaj se hrál ve dvou dnech, za účasti devíti týmů, které ve dvou skupinách sehrály utkání každý s každým a poté šly do vyřazovacích bojů systémem play off.
Našemu týmu se v konkurenci družstev z Thajska, Iráku, Bulharska či Švédska příliš nevedlo, a po prohře s pozdějším tureckým vítězem skončilo své účinkování už ve čtvrtfinále a umístilo se na 5. - 8. místě.
Pořadatelé se ovšem snažili, aby si děti neodnesly jen sportovní zážitky, a proto směřovali celý program na poznávání historie, kultury a tradic Turecké republiky. Naši zástupci tak dostali k využití dokonce celý autobus s řidičem, vedoucím a tlumočnicí, a měli tak možnost zevrubně poznat turecké hlavní město s jeho 4, 5 miliony obyvatel, pyšnící se moderní výstavbou, nádhernými parky i sportovišti, ale i všudypřítomnými sochami zakladatele moderního Turecka - Mustafy Kemala Atatürka.
Odkaz tohoto "Otce všech Turků", který se v první polovině 20. století rozhodl Turecko od základů změnit, se těší v zemi veliké vážnosti a úctě a má v srdci Ankary rozsáhlý památník, kde je i pohřben. Ten jsme měli tu čest navštívit hned před slavnostním zahájením, ale pořadatelé nás v průběhu pobytu vzali i na starý hrad - pevnost ze 16. století, do kouzelné země pohádek. I na lunapark, do etnografického muzea, a protože jde o zemi se silnou vírou v islám, tak se samozřejmě pochlubili i mešitou Kocatepe, jenž je po istanbulské Modré mešitě druhou největší v zemi.
Naši hoši se tak mohli v této islámské zemi dovědět mnohé i o tomto náboženství a porovnat jejich zvyky a kulturu s tou naší. Zejména ženy v šátcích a hlas muezínův, který pětkrát denně volá věřící k modlitbě, působily opravdu exoticky a vpravdě voněly Orientem. Ale to, myslím, bylo hlavním posláním tohoto velkého sportovního setkání - nejenom sportovní zápolení, ale především poznání části této nádherné země v její kráse, jinakosti i rozmanitosti. Děti tímto poznáváním ztrácejí ostych z jiných národů a kultur a navíc zjišťují, že znalost světového jazyka je pro vzájemnou komunikaci naprosto nezbytná.
V zemi půlměsíce jsme strávili deset dní, které se nám zapsaly nesmazatelně do paměti, protože poznávat zemi, jazyk, historii a kulturu je vždycky obohacující a zvláště pro žáky školou povinné má nezbytný a nepostradatelný význam!
 Mgr. Mirko Spurník,
 pracovník ZŠ prof. V. Vejdovského, Litovel

#
Zora zazářila

Karlovarský sportovní víkend byl nadmíru vydařený pro výpravu TJ Zora Praha. Hned v pátek 6. května si její "áčko" vystřílelo na 15. ročníku turnaje v simulované střelbě v soutěži družstev suverénním způsobem první místo. Trojice ve složení - Jan Síla, Jan Schejbal a Jaroslav Pata - překonala pětsetpadesátibodovou hranici ještě o devět desetin. Druhou příčku obsadilo trio z Handicapu Zlín výkonem 486,5 bodu před Zorou Praha B (468,2 body).
Také pohled na tabulku jednotlivců byl jednoznačný. Na všech medailových místech hráči Zory Praha. Vítězem se stal Jan Síla se 193,9 body před Janem Schejbalem (186,5 bodu) a Jiřím Matějným (179,4 body).
Rovněž následující den měli hráči Zory důvod k velké radosti. Skvělým výsledkem 2 749 bodů zvítězilo jejich kvarteto na 22. ročníku kuželkářského turnaje O lázeňský pohár. S druhým místem se musela spokojit Lokomotiva Ingstav Brno s docílenými 2 733 body. Třetí místo vybojovalo družstvo SKK ZP Rokycany (2 631 bod).
Největší sedmistovková žeň v soutěži jednotlivců byla v kategorii B2 prakticky nevidomých mužů. Jan Kemeny z Rokycan dosáhl 727 bodů, Jiří Matějný 709 bodů a Jaroslav Aleš 707 bodů - oba ze Zory). Mezi slabozrakými potvrdili své hráčské kvality Karel Pařil z brněnské Lokomotivy (712 bodů) a Jaromíra Nývltová ze Zory (701 bod). Mile překvapila v kategorii B2 prakticky nevidomých žen Eva Bednářová z VTŽ Chomutov, když dokázala posbírat 689 bodů. Jiří Reichel

#
Generálka na Sarajevo

Mistrovství republiky je vždy vyvrcholením dlouhodobé domácí soutěže v uplynulé sezoně. Nejinak tomu bylo i v sobotu 14. května v Brně, kde se na moderní čtyřdráhové kuželně bojovalo o tři sady medailí a mistrovské tituly. Do finálových bojů se kvalifikovalo 11 žen a 23 mužů, kteří splnili předepsané výkonnostní limity (dva se pro nemoc omluvili). Současně to byla i poslední prověrka reprezentačního kvarteta před odletem na 2. mistrovství světa v kuželkách zrakově postižených, které se uskuteční na přelomu května a června v Sarajevu.
V kategorii B1 (nevidomí) s rozdílem "autobusu" zvítězila a mistrovský titul obhájila nominovaná reprezentantka Daniela Hladíková z Lokomotivy Ingstav Brno se ziskem 681 bod před Miroslavem Kundlou z SK Michálkovice a Josefem Borýskem z Lokomotivy Ingstav Brno - oba po 428 bodech.
Mezi slabozrakými (kategorie B3) skvěle zahrála Marie Sadílková ze Slavie Praha a s dosaženými 734 body vybojovala nejen mistrovský titul, ale nechala za sebou všechny tři zbývající reprezentanty, třebaže i oni svými výkony potvrdili dobrou formu před šampionátem. Stříbrnou medaili za druhé místo převzal Václav Webr z Jiskry Ústí nad Orlicí - Hylváty II. (705 bodů), třetí místo obsadila Jaromíra Nývltová ze Zory Praha (697 bodů) a pro úřadujícího mistra světa Karla Pařila z Brna zůstala tentokráte jen ta "bramborová" za 695 bodů.
V kategorii prakticky nevidomých (B2) si poprvé mistrovský titul vybojoval Jaroslav Aleš ze Zory Praha výsledkem 685 bodů. Stříbrnou medaili si do Rokycan odvezl Jan Kemeny (671 bod) a bronzovou obdržel Antonín Vitouch z Brna.
 Jiří Reichel

#
Nový oddíl v Praze

V úterý 10. května byl náš sportovní oddíl přijat valnou hromadou do TJ Dukla Praha. Znamená to tedy, že máte možnost se do tohoto oddílu přihlásit a využívat výhod členství včetně účasti na pravidelných jednorázových aktivitách. Podmínkou je vyplnění přihlášky a zaplacení 200 korun ročně jako členský příspěvek, dále si hradíte pouze náklady spojené s aktivitou.
V současné době již probíhá plavání na Julisce, které je díky dotaci Prahy 6 v letošním roce bezplatné, byť s omezenou kapacitou. Někteří účastníci mají za sebou kurz běžeckého lyžování, další sportování plánujeme. Vítáme i vaše vlastní nápady, jakou aktivitu byste chtěli provozovat a budeme vděčni za každý tip na výlety, pobyty, kontakty na ubytování, případné dobrovolníky i nadace, u kterých by se dalo žádat o příspěvek na jednotlivé aktivity.
Přihlášku a další informace obdržíte u předsedkyně oddílu Evy Odehnalové na e-mailu: evans27@seznam.cz. Neváhejte a přijďte mezi nás!@LH 4

#
I N Z E R C E

Ovdovělý 61 letý nevidomý nekuřák z jižní Moravy by rád našel věkově přiměřenou partnerku k vzájemné pomoci, ke společnému povídání i vycházkám. Zn.: Prosím, zavolej! Tel.: 608 528 447.