Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 10 květen 2011

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Již 20 let nezavíráme oči (5)
Rozhovor s oftalmologem J. Koryntou
Naděje pro nevidomé
Setkání rodin
Nemůže používat taháky
První nevidomý absolvent
Koho potkáváme (5): Lucie
Příjemné odpoledne
Zajímavá beseda
Velikonoční koncert
Kdo čte, nezlobí, ale i pomáhá
Nabídka rekreace
Eurekou to před 20 lety začalo
QUARDO OPEN

Koho potkáváme (5): Lucie

Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, dobrým
slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty
můžeš obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré
vzpomenout si na ně třeba v okamžiku, kdy něco ztrácíš.

Lucie se narodila jako těžce slabozraké dítě známého spisovatele
a scénáristy. Maminka byla s Luckou doma až do patnácti let.
Lucka zpočátku chodila do školy se zdravými dětmi, ale přes
veškerou péči rodičů zde neobstála. Její vzpomínky na první
ročníky základní školy nejsou nijak veselé.
"Jo, dá se říct, že jsem ve škole docela trpěla. Děti umí být
zlé. Nikdo je nevychovával k ohleduplnosti nebo pochopení. Ještě
snad kluci vykazovali nějaké ty známky džentlmenství, ale
holčičky byly pěkně hnusné. Z tohoto období nejraději vzpomínám
na paní učitelku Thomayerovou, která se mi hodně věnovala
a chránila mě, jak to jen šlo.
Nicméně na tabuli jsem neviděla, do sešitu jsem nebyla schopná
z tabule přepisovat a měla jsem i různá další omezení, třeba
v tělocviku. Tehdy už jsme bydleli v Praze a já se dostala
protekčně do tehdejšího špičkového Oftalmologického ústavu, kam
jsem docházela a kde se mi průběžně starali o má očička. Milovala
jsem, stejně jako mnohé další děti a maminky, skvělého lékaře
MUDr. Bohumila Fafla, který se o mne staral. Nepamatuju si, že
bych ve svém životě potkala laskavějšího a zároveň tak
svědomitého lékaře, který by měl nejen odborné vědomosti, ale
i hluboce lidský přístup k dětským pacientům a jejich rodičům. Až
nedávno jsem se dozvěděla, že byl tehdy tajně vysvěcen na
katolického kněze. Tím se to jeho upřímné lidství hodně
vysvětluje."

Ano, Bohumil Fafl... On měl opravdu dobré jméno mezi odborníky
i obyčejnými lidmi. V čem vám konkrétně pomohl?
"Pokud si pamatuji, velmi pečlivě přezkoumal nejen můj zdravotní,
ale i psychický vývoj, a po konzultaci s paní učitelkou
Thomayerovou a s mými rodiči doporučil přestup do Základní školy
pro děti s vadami zraku v Koperníkově ulici v Praze. Tam mě aspoň
měl pěkně pod dohledem," usmívá se Lucie.
A ve speciální škole se vám dařilo lépe?
"To bylo něco jako znovuzrození," zamýšlí se Lucie, "najednou
jsem měla pocit, že ve třídě o mě všichni stojí, že mě berou
takovou jaká jsem, a především respektují moje nevidění. Byly to
úplné lázně ve srovnání s normální základkou. Bylo pro mne
objevem, že vlastně vidím! Já do té doby nevěděla, že existují
nevidomí, neznala jsem jediného člověka, který by viděl hůř než
já. Fascinující pro mne bylo i zjištění, že mi děti nemusí
pomáhat, že naopak v těch příznivých podmínkách můžu často
pomáhat já těm ostatním. Vztahy mezi námi dětmi byly povětšinou
tak přátelské a důležité, že se dodnes jako spolužáci scházíme
dvakrát ročně. Mimo to se i setkáváme jako jednotlivci. Za jednou
spolužačkou dokonce dojíždím ze své chalupy na Šumavě až do
Vimperka. Dodnes patří moji přátelé ze základní a střední školy
k těm nejdůležitějším lidem, které kolem sebe mívám.
Dobrým andělem po celou moji docházku na základní školu, ale
i na gymnázium, byla paní učitelka Jana Bušková. Ona byla taková
veselá, empatická, měla nás ráda a my ji měli a máme moc rádi
dodnes. Ještě učí a chodí i na naše srazy. Život ve škole bych si
bez ní nedovedla ani představit."

Máte nějaké sourozence, kteří by ve vašem životě byli také
takovými světlými stopami?
"Vyrostla jsem jako jedináček, protože naši už nechtěli riskovat
další dítě s vadou zraku. Tím spíš jsem si vážila a dodnes vážím
přátel, a vlastně každého slušného a hodného člověka. Dá se říct,
že bez mnohých lidí si vůbec svůj život neumím představit."

Kde se s nimi seznamujete? O lidech se zrakovým postižením se
říká, že jsou často samotáři.
"Tak to se mě tedy určitě netýká," směje se Lucie na celé kolo.
"Naši měli chalupu na Kvildě, což je známá obec na Šumavě.
Jezdila jsem tam s nimi od nejranějšího dětství, měla jsem tam
spoustu kamarádů, kteří když dospěli, jezdí na Kvildu dál.
A jestli chcete vědět, kdo na mé dětství zapůsobil přímo
dramaticky, tak se podržte! Byl to mladý pohraničník, který pro
mne skočil do Černého jezera. V uniformě a ještě se samopalem!"

Tak to jste si vymyslela nebo ne?
"Ne, přísahám. Byla jsem s ostatními pionýry na návštěvě
u pohraničníků, to se tehdy hodně propagovalo. Oni se nám
věnovali a vzali nás k Černému jezeru, což bylo tenkrát přísně
střežené pásmo, kam nikdo neměl přístup. Já špatně viděla a navíc
jsem byla trochu neposedná. Říkali nám, ať nechodíme ke kraji.
A mně se povedlo tam zahučet. Mladý neohrožený pohraničník se pro
mne vrhl a zachránil mě. Dostal tehdy za to nějaký metál
a dovolenou a ještě o něm psali v tisku!" chlubí se Lucie
neopakovatelným zážitkem.

Říkala jste, že na Kvildě se cítíte jako doma, Kvilda je pro vás
něco jako zaklínadlo v dobrém smyslu slova. Jak si to
vysvětlujete?
"Asi je to tím, že na Kvildě jsou skoro padesát let zvyklí, že
nevidím nebo že prostě vidím jinak a hůř než ostatní. Ví to
majitelka místního obchodu, vědí to na poště, vědí to sousedé.
Všichni mě zdraví první bez ohledu na věk, protože ode mne by se
pozdravu nedočkali (úsměv).
Kamarádi mě berou na výlety, dokonce i na vodu, spoustu času
s nimi trávím při všelijakých akcích, naposled to byla akce "Děti
květin", něco jako majáles nebo happening. Brávali mě na běžky
i do hospody, nikomu to nebylo na obtíž. Nabídnou se třeba, že
mne odvezou k autobusu nebo mi někdo pomůže vyházet sníh nebo mi
přivezou dřevo na topení. Nejlepší je, že se sami nabídnou,
nečekají, až je požádám. Já je zase občas namasíruju, takže i oni
mají díky mně příjemný zážitek. Jsou to úplně jiné vztahy než ve
městě."

Máme z Kvildy jednu společnou známou - Hermínu Havlovou. Ta
určitě nechala ve vašem životě také nezapomenutelnou stopu.
"No, to si pište. Ta zanechala stopu snad v každém, kdo ji kdy
potkal. Původem byla Rakušanka, její rodiče utekli na Kvildu
z Vídně před bombardováním. A protože se během války neměli kam
vrátit, zůstali na Kvildě ve svém srubu, který tam kdysi
postavili. Znárodnit se to nedalo, protože to byl rakouský
majetek, odsunout Hermínu s rodiči tehdejší mocipáni taky
nemohli, protože byla Rakušanka a navíc provdaná za Čecha.
Poměrně brzy ovdověla a zůstala sama se dvěma kluky. Ačkoliv byla
původně zdravotní sestra, komunisti jí nedali možnost živit se
v tomto povolání. Tak dělala, co se dalo, jezdila s traktorem pro
družstvo i pro lesy, pracovala jako chlap, aby uživila své kluky
i sebe. Později, když šla do důchodu, tak vlastně do něj nešla,
protože by za ty peníze umřela hladem. Dokud byla zdravá,
pracovala.
Nějak se stalo, že si oblíbila děti s tělesným postižením
a umožňovala jim na svém pozemku letní a i zimní ozdravné pobyty.
Tehdy to pořádal Svaz invalidů, bylo to něco jako tábor. Nejdřív
začaly jezdit děti s tělesným postižením a později i skupiny
zrakově i jinak postižených. Hermína na svůj srub přilepila
několik přístavků a několik kadibudek, a tak umožnila mnoha
dětičkám, aby zažily to, co by nikde jinde nezažily. Ona byla
báječná, milovala lidi, a i když byla tak svérázná, lidi ji taky
měli rádi. Umřela asi před deseti lety ve Vimperku u jednoho ze
svých synů. Bez ní Kvilda už není co bývala," smutně poznamenává
Lucie.

Máte tolik zážitků, že by vám leckdo mohl závidět. Jakou roli ve
vašem životě hraje rodina?
"Můj život nejvíc poznamenala dcera s těžkým mentálním
postižením. Narodila se mi v manželství, které už v té době
viselo na vlásku. Když jsme zjistili, že naše dítě nebude nikdy
jako jiné děti, manželství se rozpadlo. Pět let jsem se o ni
starala sama, významně mi pomáhala moje matka, ale nezvládala
jsem to. Po pěti letech jsem se musela smířit s tím, že dcera
bude do konce svého i mého života v ústavu. To je zkušenost,
problém, který v podvědomí pořád nosím s sebou, třebaže vím, že
je o ni velmi dobře postaráno. Víte, když se vám něco takového
přihodí, to vám ostatní věci kolem vás připadají v podstatě
mnohem méně problematické, jakkoliv můžou být těžké nebo smutné."

Máte ještě mladšího syna z druhého manželství. Jak on změnil váš
život?
"Tak to je také zajímavé. Jako malý už měl astigmatismus. Byla
jsem plná dobrých dojmů ze školy pro děti s vadami zraku, a tak
mě napadlo, že tam mu bude nejlépe. Byla to chyba. Nevím, jestli
se něco změnilo v osnovách nebo v přístupu pedagogů, ale ten můj
synek se prostě nenaučil učit se. Základní školu udělal
takříkajíc levou zadní, ale neměl vůbec žádné studijní návyky.
Šel na běžnou střední školu a s odřenýma ušima udělal první
ročník. Musel odejít, šel na učební obor s maturitou. Samozřejmě
se teď živí s počítačem, jako každý slušný mladík (úsměv).
Máme se moc rádi, mezi námi je silné přátelské pouto, zvlášť
proto, že jeho otec s námi už dávno není a my jsme tak trochu na
sobě závislí. To ovšem brzy přejde, protože už máme nevěstu,
sympatickou a hodnou. A ta mi ho brzy odvede."

Když se řekne nejlepší přítel - napadá vás někdo?
Lucie chvilku přemýšlí: "No jistě - moje kamarádka Věra. Je
o něco starší než já. Spřátelily jsme se před mnoha lety.
Pracovala jsem tehdy v jednom velikánském kulturním zařízení, kde
jsem přímo zázrakem získala místo pokladní. Věra byla moje
nadřízená a poměrně rychle si všimla, že se mi dost pletou peníze
za vstupenky. Jiný by mě možná vyhodil, ale ona mi doslova
vymyslela takovou pracovní pozici, kde jsem nepotřebovala tak
dobře vidět a přesto jsem obstála.
Teprve po změnách v souvislosti se sametovou revolucí jsem si
udělala rekvalifikaci jako masérka, protože to kulturní zařízení
už přestalo existovat ve své podobě a s tím také se změnila
pracovní místa. Co se nezměnilo, je naše přátelství. Věra je
někdo jako moje starší sestra, dává na mě pozor a trávíme spolu
hodně času. Já nerada vařím, takže ona, když k nám přijde, uvaří
synovi a mně něco báječného k snědku. Nedávno si koupila chalupu
nedaleko Kvildy, takže i o víkendech a dovolených býváme často
pohromadě.
Každému bych přála, aby měl někoho takového. Zvlášť když jsem se
rozvedla, potom co umřela moje maminka - to jsou chvíle, kdy jste
moc vděčni za přátele. Myslím, že mám v životě opravdu štěstí,
když mám kolem sebe tolik dobrých lidí. A jsem moc ráda, že si
o nich mohu s vámi popovídat," dodává Lucie na závěr.
Já jsem také ráda, nejenže jsem se mohla s Lucií seznámit, ale
jsem vděčná i za tu víru, že přátelství stále má své
nezastupitelné místo. Jsem ráda i za to, že zraková vada nemusí
být fatální bariérou v navazování a udržování vztahů.
Na úplný konec chci poznamenat, že Lucie nemá internet, dokonce
ani počítač, nemá facebook ani žádnou z moderních pomůcek. Čte
pomocí tlustých lupových brýlí, nemá ani televizní lupu. To, co
má, je otevřené srdce a veselá mysl. A to jsou asi ty opravdu
nejzákladnější kompenzační pomůcky. Nebo ne?

Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 95. Číslo 10 květen 2011
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktorka: Dana Kudlová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
Fax: 221 462 471
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- Kč

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.