Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 95. Číslo 10 květen 2011 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktorka: Dana Kudlová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 Fax: 221 462 471 e-mail:zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- Kč # O b s a h : Již 20 let nezavíráme oči (5) Rozhovor s oftalmologem J. Koryntou Naděje pro nevidomé Setkání rodin Nemůže používat taháky První nevidomý absolvent Koho potkáváme (5): Lucie Příjemné odpoledne Zajímavá beseda Velikonoční koncert Kdo čte, nezlobí, ale i pomáhá Nabídka rekreace Nové technologické možnosti Eurekou to před 20 lety začalo Quardo open # Již 20 let nezavíráme oči (5) V našem seriálu k dvacátému výročí existence projektu Tyfloservis jsme dospěli k bodu, kdy je vhodné představit jednotlivé druhy poskytovaných služeb. Zpracování jednotlivých příspěvků se ujali někteří pracovníci našich krajských středisek. Dnes začínáme sebeobsluhou, kterou si, prosím, neplést se samoobsluhou, ta je opravdu něčím jiným, i když některé sebeobslužné dovednosti lze v samoobsluze také dobře uplatnit. Sebeobsluha je nesmírně široká a pestrá oblast, ve které se výrazně projevují individuální rozdíly ve zkušenostech, schopnostech a v úrovni dovedností klientů. Celá oblast se člení do mnoha dílčích témat, může zahrnovat například: vaření, stolování, úklid, péči o oděvy, osobní hygienu, kosmetiku a líčení, oblékání a módu, péči o děti či drobné údržbářské práce. Ze života sebeobsluhy Mým úkolem je představit vám, čtenářům, kurzy sebeobsluhy, které poskytuje obecně prospěšná společnost Tyfloservis, ale začnu trochu jinak, netradičně, u studentů, kteří k nám chodí na exkurze a stáže. Osvědčil se nám takový fígl: hned po příchodu studenty požádáme, aby si na oči vzali klapky. Tedy ještě před tím, než měli možnost prohlédnout si prostory. A pak dostanou úkol někam dojít a něco udělat. Samozřejmě se potýkají s potížemi v orientaci a celkově jsou zaskočeni svou neohrabaností. Ještě ve chvíli, kdy jsou zaslepeni a dojmy jsou čerstvé, si začneme vyprávět, jaké by to bylo, kdyby v tomto stavu ráno vstali z postele. Okamžitě začnou jmenovat, co by měli problém zvládnout. Konkrétní příklady studentů jsou totožné s požadavky nejednoho našeho klienta: vykonat hygienu v koupelně, obléci se, orientovat se v bytě, chlapci mají obavu z přípravy snídaně a dívky z ranního líčení. Jsme rádi, když si studenti uvědomí, že úkony, které dělají se samozřejmostí, už nejsou tak samozřejmé, když nemají zrakovou kontrolu, a že toto všechno je každodenní život, který je potřeba nějak zvládnout. Termín sebeobsluha je již poměrně běžně používaný v různých oborech, jako je pedagogika, psychologie nebo medicína a ošetřovatelství. Sebeobsluhu přímo obsahuje i zákon o sociálních službách jako "nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu, soběstačnosti a dalších činností vedoucích k sociálnímu začleňování". V případě rehabilitace zrakově postižených osob má nácvik sebeobsluhy své místo od 2. poloviny 20. století. První kurzy sebeobsluhy byly realizovány v tehdejším Svazu invalidů, zejména na rekondičních pobytech. Nácvik sebeobslužných dovedností je také součástí předškolní a školní výchovy u zrakově postižených dětí. Výuce sebeobsluhy se věnuje řada poskytovatelů sociálních služeb. Zaměříme se však pouze na kurzy sebeobsluhy v Tyfloservisu. Tyfloservis od počátku své existence, tedy od roku 1991, uskutečnil se svými klienty stovky kurzů sebeobsluhy v celé ČR. Instruktoři Tyfloservisu na začátku vycházeli především ze zkušeností svých předchůdců ze Svazu invalidů a rekondice pro ně byly vítanou formou zaškolení. Postupně si instruktoři zpracovali různé metodické postupy některých činností, ale zdaleka není vše sepsáno. Však je také odbornou veřejností často žehráno na nedostatečné teoretické zpracování této oblasti. Ale sebeobslužné pole je tak široké a různorodé, jako jsou každodenní životy různých lidí. Někomu vadí, že neumí vařit, jinému postačí, když se naučí obsluhovat jen novou mikrovlnku, třetí se potýká s nepřišitými knoflíky. A pak se třeba najde muž, co dříve rád kutil a chtěl by se vrátit do své dílny a pracovat v ní. Někdo cítí potřebu naučit se nakupovat a rozlišit hodnoty peněz, prát prádlo, vyčistit odpad dřezu, přebalit miminko, upéct bábovku. Mohli bychom pokračovat, sami víte nejlépe o čem. Klient se tedy vysloví, co by rád zvládnul a instruktor se pokusí jej to naučit. Záměrně používám slovo "pokusí", neboť ne vždy lze nácvik provádět. Často tomu brání objektivní důvody, např. při požadavku upéct chléb v domácí pekárně. Pekárny obsluhovat lze, ale jen některé. Ne ty, co mají digitální ovládání bez zvukové odezvy. Instruktor také nemusí vždy vědět, jak na to. Přiznávám sebekriticky, že pohled instruktorů včetně toho mého, je občas zatížen vlastním "viděním", tedy postupy, které běžně používá vidící člověk. Někdy dochází k opominutí klasických návyků nevidomých a pak není kýžený výsledek pro klienta ideální. Věřím, že to není záměrně, mějte s námi trpělivost. Někdy i my některé věci řešíme poprvé. Např. když učí instruktorka zarostlého muže oholit si tvář a bradu (nenapadlo mne, že se musí kůže napnout). Instruktor tedy zváží, jak bude klienta danou dovednost učit, udělá si přípravu na následující návštěvu a vlastně plán celého kurzu. Ten může zůstat beze změny po celou dobu kurzu. Příkladem je nácvik smažení potravin u později osleplé zkušené kuchařky, která si smažení potřebuje vyzkoušet bez zrakové kontroly, i když před ztrátou zraku smažila mnohokrát. Nebo naopak se nám příprava na hodinu může sesypat, protože si instruktor připraví, že se bude dělat pomazánka z rybiček a zjistíme, že je potřeba nejdříve se pořádně věnovat otevírání konzerv, nejlépe konzerv různých druhů, různými otvíráky, a to nás zaměstná na dvě setkání. Celý plán kurzu se také může pozměnit, neboť s další novou dovedností si klient uvědomuje, jaké možnosti v této oblasti má. Původně chtěl třeba naučit vařit polévku ze sáčku a teď, když to umí, chtěl by zvládnout i klasickou domácí polévku, o čemž původně neuvažoval. Kurz sebeobsluhy se tedy vyvíjí a má své očekávané i nečekané zvraty. Jsou dovednosti, které se dají zvládnout za hodinu až dvě a vlastně se v ten den ani nedají vícekrát opakovat, třeba holení vousů. Některý nácvik nám zabere extrémně času, jako je příprava pokrmu, následné pečení v troubě a úklid po sobě. Potom tím stráví klient s instruktorem i 3 až 4 hodiny. Přestože je naším cílem, aby se naplánované činnosti zdárně podařily, není na závadu, pokud se tak vždy stoprocentně nestane. Vždyť chybami se člověk učí. Topinka se může spálit dočerna, krémová polévka se občas přichytí ke dnu hrnce, vajíčko se rozklepne vedle, dítě dostane popruhy do kočárku obráceně, voda ve vědru se po vytírání rozlije. Vše se dá vyzkoušet znovu a s úspěšným koncem. Kurz sebeobsluhy může trvat pár týdnů, např. nácvik obsluhy nového mobilního telefonu, několik měsíců, třeba u nácviku nákupu potravin a přípravy jídel u studenta chystajícího se na VŠ kolej, nebo může trvat také roky. To bývá tam, kde se učíme od všeho něco, a podle potřeby se nám kurz vyvíjí. Kurz se rozrůstá podle toho, jak klient dospívá nebo prochází různými životními etapami. Začneme stolováním, pak řešíme žehlení a skládání prádla a za čas třeba péči o miminko. Kurzy jsou různorodé také podle toho, pro koho jsou určeny. Muži chtějí být plnohodnotným členem domácnosti, tak proč by nemohli přitlouct poličku, odvzdušnit topení a nastavit pastičku na myšku? Ženy láká líčení a další kosmetické úkony, starší ročníky stále dost zajímá šití, třeba na šicím stroji. Vytvořit útulný, čistý a bezpečný domov a pestrou stravu pro členy své domácnosti je důležité pro zrakově postižené maminky. A není výjimkou ani požadavek naučit se péct vánoční cukroví, alespoň 5 druhů či umět rychlé a levné dezerty pro nečekanou návštěvu. Mladší ročníky se snadno vypořádají s technickými záludnostmi, ale nemají zkušenosti, někdy ani zprostředkovaně, od svého okolí. Starší klienty někdy zaskočí menu v mluvicích hodinách, ale dokáží bez problémů zavařovat kompoty. Vítáme, když klienti sami přichází s nápady na řešení problémů, např. si označí krejčovský metr svými vlastními hmatovými značkami, vytvoří si systém rozlišování špulek nití, mají tip na válení těsta a vrtání akuvrtačkou. Instruktor je samozřejmě od toho, aby to věděl především sám, ale právě proto, že je oblast sebeobsluhy tak široká, jsme rádi, když klienti obohatí o své zkušenosti nás. V publikované metodice Tyfloservisu se najde celá řada návodů na konkrétní činnosti od samotných nevidomých a slabozrakých lidí. Sebeobsluha je často primárně spojována s používáním různých kompenzačních pomůcek, jako jsou mluvicí hodinky, budíky, váhy, indikátory a mnoho jiného. Jistě jsou všechny tyto předměty důležité, mají svou úlohu a pro konkrétního člověka mohou být jediným možným řešením. Neměly by být však přeceňovány a shromažďovány uživateli bez rozmyslu. Vždyť řada z nich má v menu podobné funkce. Z toho, co zde bylo zmíněno, je jasné, že do sebeobsluhy se dá započítat mnohé. Je ale nutné uvědomit si, že v Tyfloservisu neučíme vařit konkrétní jídla nebo šít konkrétní kus oděvu, učíme, jak má při šití, uklízení nebo při vaření postupovat nevidomý či slabozraký člověk. Kroužky šití, vaření nebo šikovných rukou bývají organizovány odbočkami SONS a TyfloCentry. My, instruktoři, vždy oceňujeme, když má klient pro kurz sebeobsluhy tu správnou motivaci, vymýšlí si na nás nové záludné požadavky, plní domácí zadání a to, co se naučí, pak prakticky zužitkuje. A za to všem děkujeme. Martina Hrdonková # Rozhovor s oftalmologem J. Koryntou I v oční medicíně mluvíme o civilizačních chorobách. To znamená, že si ničíme oči nepřetržitým koukáním do počítačových monitorů? "Myslíte takové to, neseď u toho počítače, zkazíš si oči?" Ano, mně říkali, nečti při baterce. "Mně taky. Ale to je úplný nesmysl. Tím se oči pouze unaví, ale s kvalitou zraku to nesouvisí." Co je tedy nejčastější příčinou očních vad a nemocí? "Jsou to nejrůznější refrakce. Například tupozrakost. Pokud se nezachytí včas, tedy v kritickém období mezi třetím až šestým rokem, může způsobit trvalý defekt. Vidím to ve své praxi. Dříve se preventivní vyšetření u dětí neprovádělo, a tak u starších ročníků zhruba jeden z dvaceti třiceti pacientů tupozrakostí trpí. Ale prosím, berte to jen jako orientační číslo, musel bych se pro přesné údaje podívat do statistiky. Chci pouze ilustrovat, že jde o závažný problém." V čem přesně tupozrakost spočívá? "Lidé nevidí na jedno oko, a většinou je to problém mozku, který se nenaučí oko správně nebo vůbec používat." Jde o vrozenou vadu? "Vrozená bývá třeba dalekozrakost. A tak když v důsledku této vady nevzniká na sítnici v dětství stoprocentně ostrý obraz, mozek se netrénuje a vzniká tupozrakost. Když se u dítěte včas nerozvine nějaká dovednost, tak už se ji nenaučí nikdy. Při přednáškách jsem studentům často jako příklad uváděl děti, které vychovávali vlci. Byl to případ dvou dívek, které asi v deseti letech našli dřevorubci u vlčí smečky. I když pak žily s lidmi, už nikdy se nenaučily chodit po dvou, protože se tato dovednost u nich nestačila rozvinout ve správném věku. Dokonce pak zemřely na zápal plic, protože byly stále ve vodorovné poloze a člověk je uzpůsoben k životu ve stoje. To jsem ovšem odbočil. Chtěl jsem jen na příkladu demonstrovat, jak je důležitý správný vývoj ve správném věku. A právě u téhle oční vady je důležité zachytit ji mezi třetím a šestým rokem. Vada se léčí tak, že se zdravé oko zalepí a dalekozraké se nutí používat. Malým dětem se to moc nelíbí, maminky těžko snášejí jejich pláč, ale pokud se problém řeší až ve školním věku, často už bývá pozdě." Jak se na vadu přijde, pozná se to, když začne dítě šilhat? "To je jeden z projevů, ale ne vždycky. Dnes se to pozná díky chytrým mašinkám. Medicínská diagnostika je dnes především založená na přístrojích. Když má dítě na každém oku rozdílnou dioptrickou vadu, na první pohled to není patrné. Dítě to nedokáže říct a rodič to nepozná, ale pokud sám podobným problémem nebo nějakou oční vadou v dětství trpěl, měl by na to lékaře upozornit a nechat dítě vyšetřit. My to díky přístrojům dokážeme už od šestého měsíce věku dítěte." Nedělají se už takováto vyšetření dokonce i v porodnici? "Tahle konkrétně ne, ale například na klinice v Praze-Motole jsme kdysi zaváděli vyšetření na vrozený šedý zákal. Ale tupozrakost a dalekozrakost se vyšetřuje v rámci klasických prohlídek ve třech letech." Děti jsme probrali. Co dospělí? Jaká je nejčastější oční vada u nich? "Jednoznačně refrakční vady, tedy jednoduše řečeno, lidé potřebují brýle. Poslední dobou přibývá krátkozrakých, tedy těch, co pořádně nevidí na dálku, zato si přečtou bez brýlí noviny. Otázka je, nakolik se na tom podepsal přírodní výběr. Dřív člověk potřeboval dobře vidět do dálky, aby unikl nebezpečí, aby ho něco nesežralo. Jenže kolik lidí, když odmyslím jízdu autem, pozoruje nebezpečí na horizontu? Každý kouká do počítače nebo do "lejster". Takže při dnešním způsobu života je tato vada spíš výhodou, protože ještě ve čtyřiceti nepotřebujete na blízko brýle." Dá se oko bez brýlí trénovat? Nebrat si brýle hned na půl dioptrie? "To platí ale jen v případě brýlí na čtení. Když máte brýle na dálku, tak tam nevytrénujete nic. Jen vám bohužel hrozí, že známé poznáte až podle barvy kabátu... Občas se stává, že oko je schopné vadu do dálky korigovat. Plusové dioptrie sice oko umí přidat, ale mělo by si je přidávat jen do blízka! Polovina dětí, které sem přicházejí s doporučením pediatra, že je bolí hlava, pořádně nevidí na dálku. Maminky se ptají: "A musí ty brýle opravdu nosit, pane doktore?" Nic nemusí, říkám, ale hlava je bolet nepřestane." Vy jste působil čtyři roky mimo jiné ve Skotsku. Jakou máte zkušenost s tamním zdravotnictvím? "Musíte si tam s pacienty víc povídat, jsou na dialog s lékařem víc zvyklí, neberou ho jako jednostrannou autoritu. Co řekne lékař, je svaté, jako to dodnes mají u nás ještě některé babičky, ale jinak tam vládne socialismus." Ve zdravotnictví? "Ve všem. Já jsem nakonec rád, že jsem se už vrátil, protože je tu příjemné počasí, pěkný ženský, a hlavně máme výborný zdravotnictví. Ale to si tady lidé bohužel stále neuvědomují." Jaký je největší rozdíl mezi naším a tamním zdravotnictvím? "Ve Skotsku se neplatí zdravotní pojištění, což je v podstatě daň. Prostě se ta částka oddělí od klasické standardní daně a přerozdělí podle počtu obyvatel a je to vyřízené. Vtip je v tom, že tam se na zdravotní dani vybere procentuelně zhruba tolik jako u nás, jenže tady jsou strašně nízké platy a všechno jde na vybavení, kdežto tam je to přesně naopak. Vybavení je tam na té nejnižší možné úrovni, jakou jsem jako lékař ještě schopen akceptovat. Přístroje tam byly staré i dvacet let, ale fungovaly. Čočky, které se tam implantují, se u nás používaly tak před deseti lety! Kdybych si ovšem to samé dovolil u nás, tak mi pacienti utečou, protože u nás patří k základnímu standardu vybavení poslední generace." Je Edinburgh skutečně tak krásný jako na turistických prospektech? "Je nádherný. Lidé tam žijí jak ve středověkých kulisách, úplně vás to omráčí, město vypadá opravdu jako na pohlednicích. Zato naprostým opakem je dělnický Glasgow: chudoba, dětské gangy, no nic moc. To si teprve člověk uvědomí, že si tu nežijeme špatně. Navíc, když někde chvíli žijete a máte možnost srovnání, uvědomíte si nejen, jak je u nás hezky, ale jak jsou Češi chytrý a schopný národ. Například tam používali na chirurgii oka takovou dvakrát zahnutou jehlu, která se používá na otevření čočky při operaci šedého zákalu. A jednou tyhle nástroje na operačním sále došly. Průšvih. Sestry zpanikařily, že musí honem jehlu někde sehnat, a já jsem si tu jehlu zkrátka ohnul přesně tak, jak jsem potřeboval. Oni na takovou improvizaci nejsou vůbec zvyklí. Mohly se zbláznit. "Georg," vykřikovaly, "to není možný, podívejte, jak je šikovný." Je by to prostě nenapadlo. Vždycky říkám, když se Čechovi rozbije televize, vymění tranzistor, když Němci, musí vyměnit celý modul. Nebo televizi.." Čím to je, přece Evropa je tak malá na to, abychom byli v šikovnosti tak geneticky vyšlechtěný národ? "Tak určitě nouze v době komunismu, kdy si člověk musel všechno vyrobit, musel přemýšlet. A pak taky, oni tam politikům všechno žerou, kdežto my jsme národ ke všemu apriori kritický, tak to také nutí přemýšlet. Třeba globální oteplování, to je tunel na prachy, stejný tunel jako solární elektrárny, ale to vždycky lidem dojde až pět let poté." Co jste tam viděl jako pozitiva? "Je tam větší smysl pro komunitu. Hodně charitativních organizací. Z toho bychom si měli brát příklad. Možná je to tím, že tam jsou lidé víc věřící. Když před Skoty přiznáte, že jste ateista, je to horší, než když řeknete, že jste muslim." Vy jste byl do Edinburghu pozván, abyste tu jako specialista operoval šedý zákal čili kataraktu. Jak je toto onemocnění rozšířené a jak postoupila jeho léčba? "Šedý zákal neboli katarakta patří vedle zeleného zákalu čili glaukomu vůbec k nejrozšířenějším chorobám. Díky přístrojovému vybavení se ale dnes už dá operovat hned, jak se vyšetří, zatímco ještě před takovými dvaceti lety se čekalo, až zákal takzvaně uzraje. To mnohdy trvalo i několik let a do té doby člověk chodil málem slepý. Šedý zákal se začal operovat asi dva tisíce let před naším letopočtem, což znamená, že se léčí už asi čtyři tisíce let! A operuje se pořád stejným způsobem, jen nástroje se mění. Díky výměně čočky se dají korigovat vady do té míry, že se nemocné oko dá podstatně vylepšit do stavu, ještě než došlo k šedému zákalu... Na druhou stranu je ale třeba si uvědomit, že medicína zmůže jen něco a člověk zkrátka není opravitelný jako auto. Už moje babička říkala: Proti věku není léku." Když jsme načali i téma estetické, kolik pacientek sem chodí kvůli zdravotnímu problému a kvůli estetické operaci? "Záleží na typu ženy, ale řekl bych, že je to tak půl na půl. Převislá víčka má smysl operovat, protože to vizáž samozřejmě vylepší. Není to jen kvůli člověku samotnému ale i kvůli okolí. Je to i společenský tlak, aby člověk vypadal dobře. Ale nejde jen o samotnou vizáž. Převislá kůže může působit horší vidění, snižovat kvalitu zraku." Jsou nemoci, které dřív působily slepotu a dnes už jsou léčitelné? "To jsou okulární degenerace, šedý a zelený zákal. U šedého zákalu jsou výsledky léčby stoprocentní. U operací sítnice se dá slepotě předejít zhruba u osmdesáti procent pacientů, ale jako v jiných oborech i v oční medicíně je naprosto zásadní prevence. To znamená šedý zákal včas operovat. Zelený zákal včas rozpoznat, což znamená, že zhruba po čtyřicítce by si měl člověk tak jednou ročně nechat změřit nitrooční tlak. Díky kvalitním přístrojům se dá problém odhalit velmi lehce a hlavně velmi přesně a pak se s tím dá něco dělat, jinak bohužel i dnes směřujeme ke slepotě." K jakým dalším zásadním posunům došlo v oblasti oční medicíny? "Zhruba před pěti lety došlo k posunu v léčbě makulárních degenerací pomocí avastinu, tedy injekcemi do sklivce. Bylo to jako zázrak, protože každou chvíli se přístup k této vadě nějak měnil, ale stále se neobjevovalo nic zásadního. Už jsem tomu nevěřil, a najednou zjistíte, že se pomoc skutečně objeví, funguje a já na to koukal jako blázen po těch desítkách let skepse. Víte, že touhle chorobou trpěl například Ladislav Pohrobek? Ovšem v jeho době se nemoc léčila vtíráním rtuťové masti. Takže ho vlastně pomalu trávili, ale očím to nepomohlo... Nakonec nezemřel na otravu, jak se původně myslelo, ale podle analýzy ostatků na akutní leukémii." Když jsme u těch slavných, čím vlastně trpěl Jaroslav Ježek a dal by se dnes jeho "tmavomodrý svět" léčit? "Jaroslav Ježek měl vrozený zvýšený nitrooční tlak a šedý zákal. To je problém stále, protože při téhle kombinaci může po operaci vzniknout druhotný zelený zákal. Ale dovolím si tvrdit, že při dnešních možnostech by v dnešní době zemřel jako člověk vidoucí." Věděl jste, že Ema Destinová zemřela údajně právě při operaci oka? "Ne, to jsem nevěděl, ale často se zabývám úvahami, jak oční vady zasáhly do dějin výtvarného umění. Například Josef Lada byl silně krátkozraký a vybavte si ty jeho plné, kulaté postavičky. Nebo malířka a ilustrátorka Helena Zmatlíková, ta byla i mou pacientkou, zase trpěla těžkou degenerací. A čím byli starší, tím byly jejich postavičky větší a placatější. Ubývalo detailu. Odborníci tomu říkají dokonalá umělecká zkratka, ale bylo to proto, že ten výtvarník prostě blbě viděl." Kdo je MUDr. Jiří KORYNTA, CSc. Docent Jiří Korynta jako emeritní přednosta Oční kliniky dětí a dospělých 2. LF UK v Praze má zkušenosti nejen v oblasti oftalmologické problematiky dospělých, ale i pacientů dětského věku včetně chirurgie vrozené katarakty dětí. Je uznávaným odborníkem na problematiku teoretické optiky oka. Na svém kontě má mimo jiné více než 8 000 operací katarakty v Čechách i v zahraničí. Pracovní zkušenosti docenta Korynty v oblasti oftalmologické péče jsou obohaceny několikaletým úvazkem v NHS Scotland, kde pracoval pod hlavičkou Princess Alexandra Eye Pavilion v Edinburghu jako mikrochirurg předního segmentu oka. V současné době působí také v Liberci, kam dvakrát týdně zajíždí do nově otevřené Oční kliniky v Liberci-Rochlicích. Jana Švecová Liberecký deník 14. 4. 2011 # Naděje pro nevidomé Vůbec poprvé v historii se vědcům podařilo vypěstovat z kmenových buněk myši oční sítnici. To má zcela změnit léčbu nevidomých lidských pacientů. Doba, kdy v laboratoři vyroste celé nové oko, se tím výrazně přiblížila, věří odborníci. Dnes jsme ale na počátku takto velkých událostí. Prvního milníku vědci totiž dosáhli až letos v dubnu, když v laboratoři vypěstovali velmi složitou část oka - sítnici. Za vskutku "přelomovou" událost to považuje řada odborníků, kteří vkládají do japonské genetické techniky mnoho nadějí. Vědci z RIKEN Centra v Kobe použili při pokusu embryonálních kmenových buněk mladých myší. Právě ty se mohou v těle stát doslova jakoukoliv jeho buňkou. Biologové k nim přidali proteinový kokteil a chemikálie. Tyto látky následně přiměly kmenové buňky k přeměně v sítnici. "Výsledná sítnice nebyla plně dospělá. Byla v takovém stavu, jako ji vídáme u dětí před tím, než se narodí," uvedli odborníci pro časopis Nature. Do pěti let i na lidech Testy, zatím prováděné jen na myších, by se do pěti let měly zopakovat na lidech. Za dalších pět (podle pesimistického odhadu 15 let), by v laboratoři vypěstované sítnice mohly nevidomým lidem vracet zrak. Stačilo by přitom, aby slepý člověk zanechal v nemocnici kousek kůže. Biologové pak z buněk vypěstují zcela funkční část oka. "Skutečnost, že do několika let budeme schopni z kožních buněk opravit oko a vrátit nemocnému vidění, ja velmi vzrušující," uvedl oční chirurg Robert MacLaren z Oxfordské univerzity. tn.cz # Setkání rodin Díky finanční podpoře v rámci projektu Světluška, jehož generálním partnerem je finanční skupina AXA, proběhlo v dubnu v Jičíně setkání rodin nevidomých dětí, které chodí do běžných škol. Těm také Světluška přispívá na asistenta, výrobu speciálních pomůcek nebo přepis učebnic. "Během našeho již šestiletého partnerství jsme projektu Světluška věnovali více než 10 milionů korun. Nejlepší pocit vždy máme, když se dozvídáme o konkrétních případech dětí, které se díky tomu mohou lépe zapojit do běžného života," uvedl Marek Zeman, ředitel komunikace finanční skupiny AXA. Integrace na běžné základní škole není pro nevidomé děti ani jejich rodiny vůbec jednoduchá. Na rozdíl od svých vidících spolužáků totiž nevidomé děti potřebují speciální učebnice, pomůcky a pomoc asistenta, na které jim Světluška přispívá. Na společných setkáních si rodiny nevidomých dětí mohou vyměňovat zkušenosti a navzájem se podpořit. Setkání rodin Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v Jičíně podpořila Světluška částkou 100 tisíc korun. Pro šestnáct rodin byl připravený pestrý program - ukázka hmatových učebnic a knih, výstava školních pomůcek a nápadů, dále pak návštěva hmatové výstavy, aquacentra, lezení na horolezecké stěně, večerní besedy pro rodiče a hry pro děti a mnoho dalšího. AXA a Světluška Skupina AXA je již šestým rokem generálním partnerem projektu Světluška, kterému každoročně daruje 2 miliony korun. Zapojili se i zaměstnanci a klienti skupiny AXA, kteří se zúčastnili sbírky do kasiček umístěných na jejích pobočkách a přispěli 25 tisíci korunami. AXA navíc Světlušce pomáhá prostřednictvím dobrovolnické práce svých zaměstnanců, kteří každoročně pomáhají při stavbě Kavárny POTMĚ. O projetku Světluška Hlavním smyslem Světlušky, projektu Nadačního fondu Českého rozhlasu, je pomáhat lidem s těžkým zrakovým postižením. Prostředky získané z veřejné sbírky a od partnerů jsou rozdělovány neziskovým organizacím a zrakově postiženým jednotlivcům. Součástí projektu je i Kavárna POTMĚ, kterou lze navštívit každý rok vždy v průběhu června na pražském Ovocném trhu. V této kavárně vládne naprostá tma, a personál tvoří nevidomí lidé. Každý návštěvník si zde může vyzkoušet, jak vnímají svět zrakově postižení, a zároveň si vychutnat výbornou kávu. # Nemůže používat taháky Hodina španělské literatury začala už před chvílí, ale Kamila vchází do dveří až několik minut po jejím začátku. Pomáhá jí spolužák. "Všichni už vědí, že chodím pozdě," prozrazuje na sebe. Dvaadvacetiletá Kamila Koncová ráda čte, zajímá se o zážitkovou pedagogiku a momentálně zpracovává bakalářskou práci o portugalském hudebním stylu fado. V budoucnu by se ráda věnovala reflexní terapii. Už od narození však nevidí a věci, které jsou pro zdravého člověka běžné, jí někdy zaberou více času. Problém to podle Koncové představuje hlavně v komunikaci se spolužáky. "Ostatní se třeba baví a já sedím a snažím se najít všechno, co potřebuju. Občas nedokážu jet stejným tempem. Když přijde učitel, všichni honem něco najdou a jsou nachystaní, já musím zase chvíli hledat. Někdy se nestíhám s lidmi moc bavit, protože se zabývám tím, jak někam dojít nebo si něco nachystat," svěřuje se. Přiznává, že kontakty se jí nenavazují zrovna jednoduše. "Jsem typ, který potřebuje trošku víc času. Se spolužáky na portugalštině jsem se lépe seznámila, až když nás bylo málo. Musela jsem počkat, až všichni vypadnou," zlehčuje Kamila se smíchem svoji situaci. Rozesměje se ještě víc, když dodává: "Ne všechny poznám podle hlasu. Občas se mi stane, že někomu řeknu ahoj a on je to profesor." Na Masarykově univerzitě v Brně studuje Kamila už třetím rokem španělskou a portugalskou filologii. Dva semestry však strávila v Lisabonu, i ona chtěla vědět, jak chutná Erasmus. "Pokud jde o jazyk, bylo to hodně velké plus, ale byla to i hrůza," vybavuje si znovu chvíle prožité v zahraničí. Při studiu pomáhá Kamile středisko Teiresiás Se studiem Kamile kromě přátel a spolužáků pomáhá univerzitní středisko Teiresiás, které se věnuje studentům se speciálními nároky. "Vždycky jim na začátku semestru řeknu, co budu potřebovat, a oni mi nachystají studijní materiály," vysvětluje. Se smíchem vzpomíná, že podobně to mělo fungovat i v Lisabonu, ale studijní materiály dostávala často až po zkouškách. "Jeden učitel byl pak vzteklý, že je to mezinárodní ostuda," svěřuje se. Jak jinak než s úsměvem na rtech. V semestru využívá především pomoc při prostorové orientaci. "Do Teiresia občas volám, hlavně když nám změní budovu a já nevím, jak se tam dostat," specifikuje studentka své běžné problémy. "Problém je, když změnu ohlásí chvilku před začátkem hodiny, to je pak těžké se někam přesouvat." Do střediska většinou dochází až o zkouškovém období. Zkouškový termín si vybírá stejně jako ostatní podle toho, jak se jí hodí. "Musím to jen předem oznámit ve středisku, aby mohli kontaktovat příslušného učitele a nachystat mi zadání," objasňuje s tím, že jen jednou se jí stalo, že zkoušku psala později než ostatní kvůli špatné domluvě s vyučujícím. Při vypracovávání zkoušky nemůže používat vlastní počítač, ale zaměstnanci jí nabídnou vybavení, na které je zvyklá. Na zkoušku má o něco více času než spolužáci, ale někdo na ni vždy dohlíží. "Nemůžu používat taháky," říká s pobaveným úšklebkem. Na otázku, zda má pocit, že ji učitelé vnímají jinak, chvíli hledá odpověď. "Na španělštině úplně stejně, na portugalštině se všichni hodně přizpůsobují. Dělají to ale způsobem, který mi není nepříjemný. Oni mě neprotežují, jen se mě třeba zeptají, kdy budu mít nachystanou novou učebnici, aby po mně nechtěli některé úkoly. Na portugalštině je nás fakt malinko, takže všichni mají takový familiárnější přístup," říká nakonec. Je však přesvědčená, že kdyby měla na španělštině nějaký problém, vyjdou jí vstříc. Umím si vážit maličkostí Nezbytnou součást Kamilina života tvoří notebook. Nosí ho na každou přednášku a se sluchátkem v uchu si do počítače ťuká poznámky. Prsty přitom přejíždí po normální klávesnici. "Chodila jsem pět let na školu pro nevidomé, kde jsme povinně měli hodiny psaní na počítači. Abychom se nemuseli zabývat tím, že neumíme psát. Tak to umíme," rozesměje se. Kamila si to sama možná neuvědomuje, ale vyzařuje z ní obrovská energie. Rty má téměř neustále zvlněné do úsměvu nebo se hlasitě směje. Na otázku, zda se umí radovat z maličkostí, nejdřív odpovídá, že ji dokážou spíš rozhodit. Po chvilce přemýšlení však přiznává, že ano. "Hodně jsem si toho všimla v Portugalsku. Bydlela jsem s kamarádkou, která neustále jezdila někam na výlety. Já jsem byla asi dvakrát nebo třikrát a ještě dlouho jsem z toho žila. Spolubydlící vždycky někam jela, nacvakala si fotky a jela někam dál. Já bych to vůbec nedokázala tak rychle vstřebávat. Mám pocit, že lidé mají všechno na dosah ruky a vůbec si to nevychutnávají." Barbora Hanousková # První nevidomý absolvent Mezi studenty posledního ročníku pražské konzervatoře, jejichž absolventský koncert proběhl v polovině dubna, je i Honza Jareš. Zvládl absolvovat studium oboru populární hudba i přesto, že je od narození nevidomý. V dějinách pražské konzervatoře je to vůbec první zrakově handicapovaný student. Podle jeho tatínka Vladimíra Jareše projevoval zájem o hudbu už od útlého dětství: "Díky tomu, že některé věci nemohl dělat, bylo zase víc času všimnout si jeho jiných nadání. Prakticky už ve třech letech hrál lidové písničky s babičkou - Skákal pes a Ovčáci čtveráci. Bylo vidět, že ho to jednak baví a jednak že mu to docela jde." Honza je řádným studentem konzervatoře od roku 2006, ke studiu se však nedostal snadno. Většina nevidomých hudebníků se vzdělává na Deylově konzervatoři, obor populární hudba se tu ale neučí. "Vyšli mně všichni opravdu velmi vstříc, protože se mě hezky ujali. Já jsem pak složil přijímací zkoušky, ale nemohl jsem být řádný student, takže jsem studoval individuálně. Až na základě dosažených výsledků, které jsem ukázal při komisionálních zkouškách, se to roku 2006 povedlo a nastoupil jsem do třetího ročníku jako řádný student," vzpomíná Honza. Pracovat se zrakově handicapovaným studentem byla zcela nová zkušenost i pro vedoucí populárního oddělení Lídu Nopovou. "Ostatním studentům vyjedu z tiskárny noty a řeknu, nauč se to. Honzíkovi musím dát nahrávku. Kdybych mohla mít všechny studenty tak, jako byl on, to znamená, vždycky přijde připravený, je pilný, zároveň výborně mluví anglicky. To je zase zásluha jeho tatínka a maminky, kteří ho k těmto věcem vedou. Má neuvěřitelné zázemí ve své fantastické rodině," upozorňuje. "Pokud jde o hudební kariéru, rád bych hrál třeba v restauracích nebo na firemních večírcích," vidí svoji budoucnost první nevidomý absolvent pražské konzervatoře. Eva Rajlichová, Lucie Maňourová # Koho potkáváme (5): Lucie Každý den někoho potkáš, někoho, kdo tě obdaruje úsměvem, dobrým slovem nebo moudrou službou. Každý den potkáš někoho, koho i ty můžeš obdarovat. Je dobré pamatovat si takové chvíle. Je dobré vzpomenout si na ně třeba v okamžiku, kdy něco ztrácíš. Lucie se narodila jako těžce slabozraké dítě známého spisovatele a scénáristy. Maminka byla s Luckou doma až do patnácti let. Lucka zpočátku chodila do školy se zdravými dětmi, ale přes veškerou péči rodičů zde neobstála. Její vzpomínky na první ročníky základní školy nejsou nijak veselé. "Jo, dá se říct, že jsem ve škole docela trpěla. Děti umí být zlé. Nikdo je nevychovával k ohleduplnosti nebo pochopení. Ještě snad kluci vykazovali nějaké ty známky džentlmenství, ale holčičky byly pěkně hnusné. Z tohoto období nejraději vzpomínám na paní učitelku Thomayerovou, která se mi hodně věnovala a chránila mě, jak to jen šlo. Nicméně na tabuli jsem neviděla, do sešitu jsem nebyla schopná z tabule přepisovat a měla jsem i různá další omezení, třeba v tělocviku. Tehdy už jsme bydleli v Praze a já se dostala protekčně do tehdejšího špičkového Oftalmologického ústavu, kam jsem docházela a kde se mi průběžně starali o má očička. Milovala jsem, stejně jako mnohé další děti a maminky, skvělého lékaře MUDr. Bohumila Fafla, který se o mne staral. Nepamatuju si, že bych ve svém životě potkala laskavějšího a zároveň tak svědomitého lékaře, který by měl nejen odborné vědomosti, ale i hluboce lidský přístup k dětským pacientům a jejich rodičům. Až nedávno jsem se dozvěděla, že byl tehdy tajně vysvěcen na katolického kněze. Tím se to jeho upřímné lidství hodně vysvětluje." Ano, Bohumil Fafl... On měl opravdu dobré jméno mezi odborníky i obyčejnými lidmi. V čem vám konkrétně pomohl? "Pokud si pamatuji, velmi pečlivě přezkoumal nejen můj zdravotní, ale i psychický vývoj, a po konzultaci s paní učitelkou Thomayerovou a s mými rodiči doporučil přestup do Základní školy pro děti s vadami zraku v Koperníkově ulici v Praze. Tam mě aspoň měl pěkně pod dohledem," usmívá se Lucie. A ve speciální škole se vám dařilo lépe? "To bylo něco jako znovuzrození," zamýšlí se Lucie, "najednou jsem měla pocit, že ve třídě o mě všichni stojí, že mě berou takovou jaká jsem, a především respektují moje nevidění. Byly to úplné lázně ve srovnání s normální základkou. Bylo pro mne objevem, že vlastně vidím! Já do té doby nevěděla, že existují nevidomí, neznala jsem jediného člověka, který by viděl hůř než já. Fascinující pro mne bylo i zjištění, že mi děti nemusí pomáhat, že naopak v těch příznivých podmínkách můžu často pomáhat já těm ostatním. Vztahy mezi námi dětmi byly povětšinou tak přátelské a důležité, že se dodnes jako spolužáci scházíme dvakrát ročně. Mimo to se i setkáváme jako jednotlivci. Za jednou spolužačkou dokonce dojíždím ze své chalupy na Šumavě až do Vimperka. Dodnes patří moji přátelé ze základní a střední školy k těm nejdůležitějším lidem, které kolem sebe mívám. Dobrým andělem po celou moji docházku na základní školu, ale i na gymnázium, byla paní učitelka Jana Bušková. Ona byla taková veselá, empatická, měla nás ráda a my ji měli a máme moc rádi dodnes. Ještě učí a chodí i na naše srazy. Život ve škole bych si bez ní nedovedla ani představit." Máte nějaké sourozence, kteří by ve vašem životě byli také takovými světlými stopami? "Vyrostla jsem jako jedináček, protože naši už nechtěli riskovat další dítě s vadou zraku. Tím spíš jsem si vážila a dodnes vážím přátel, a vlastně každého slušného a hodného člověka. Dá se říct, že bez mnohých lidí si vůbec svůj život neumím představit." Kde se s nimi seznamujete? O lidech se zrakovým postižením se říká, že jsou často samotáři. "Tak to se mě tedy určitě netýká," směje se Lucie na celé kolo. "Naši měli chalupu na Kvildě, což je známá obec na Šumavě. Jezdila jsem tam s nimi od nejranějšího dětství, měla jsem tam spoustu kamarádů, kteří když dospěli, jezdí na Kvildu dál. A jestli chcete vědět, kdo na mé dětství zapůsobil přímo dramaticky, tak se podržte! Byl to mladý pohraničník, který pro mne skočil do Černého jezera. V uniformě a ještě se samopalem!" Tak to jste si vymyslela nebo ne? "Ne, přísahám. Byla jsem s ostatními pionýry na návštěvě u pohraničníků, to se tehdy hodně propagovalo. Oni se nám věnovali a vzali nás k Černému jezeru, což bylo tenkrát přísně střežené pásmo, kam nikdo neměl přístup. Já špatně viděla a navíc jsem byla trochu neposedná. Říkali nám, ať nechodíme ke kraji. A mně se povedlo tam zahučet. Mladý neohrožený pohraničník se pro mne vrhl a zachránil mě. Dostal tehdy za to nějaký metál a dovolenou a ještě o něm psali v tisku!" chlubí se Lucie neopakovatelným zážitkem. Říkala jste, že na Kvildě se cítíte jako doma, Kvilda je pro vás něco jako zaklínadlo v dobrém smyslu slova. Jak si to vysvětlujete? "Asi je to tím, že na Kvildě jsou skoro padesát let zvyklí, že nevidím nebo že prostě vidím jinak a hůř než ostatní. Ví to majitelka místního obchodu, vědí to na poště, vědí to sousedé. Všichni mě zdraví první bez ohledu na věk, protože ode mne by se pozdravu nedočkali (úsměv). Kamarádi mě berou na výlety, dokonce i na vodu, spoustu času s nimi trávím při všelijakých akcích, naposled to byla akce "Děti květin", něco jako majáles nebo happening. Brávali mě na běžky i do hospody, nikomu to nebylo na obtíž. Nabídnou se třeba, že mne odvezou k autobusu nebo mi někdo pomůže vyházet sníh nebo mi přivezou dřevo na topení. Nejlepší je, že se sami nabídnou, nečekají, až je požádám. Já je zase občas namasíruju, takže i oni mají díky mně příjemný zážitek. Jsou to úplně jiné vztahy než ve městě." Máme z Kvildy jednu společnou známou - Hermínu Havlovou. Ta určitě nechala ve vašem životě také nezapomenutelnou stopu. "No, to si pište. Ta zanechala stopu snad v každém, kdo ji kdy potkal. Původem byla Rakušanka, její rodiče utekli na Kvildu z Vídně před bombardováním. A protože se během války neměli kam vrátit, zůstali na Kvildě ve svém srubu, který tam kdysi postavili. Znárodnit se to nedalo, protože to byl rakouský majetek, odsunout Hermínu s rodiči tehdejší mocipáni taky nemohli, protože byla Rakušanka a navíc provdaná za Čecha. Poměrně brzy ovdověla a zůstala sama se dvěma kluky. Ačkoliv byla původně zdravotní sestra, komunisti jí nedali možnost živit se v tomto povolání. Tak dělala, co se dalo, jezdila s traktorem pro družstvo i pro lesy, pracovala jako chlap, aby uživila své kluky i sebe. Později, když šla do důchodu, tak vlastně do něj nešla, protože by za ty peníze umřela hladem. Dokud byla zdravá, pracovala. Nějak se stalo, že si oblíbila děti s tělesným postižením a umožňovala jim na svém pozemku letní a i zimní ozdravné pobyty. Tehdy to pořádal Svaz invalidů, bylo to něco jako tábor. Nejdřív začaly jezdit děti s tělesným postižením a později i skupiny zrakově i jinak postižených. Hermína na svůj srub přilepila několik přístavků a několik kadibudek, a tak umožnila mnoha dětičkám, aby zažily to, co by nikde jinde nezažily. Ona byla báječná, milovala lidi, a i když byla tak svérázná, lidi ji taky měli rádi. Umřela asi před deseti lety ve Vimperku u jednoho ze svých synů. Bez ní Kvilda už není co bývala," smutně poznamenává Lucie. Máte tolik zážitků, že by vám leckdo mohl závidět. Jakou roli ve vašem životě hraje rodina? "Můj život nejvíc poznamenala dcera s těžkým mentálním postižením. Narodila se mi v manželství, které už v té době viselo na vlásku. Když jsme zjistili, že naše dítě nebude nikdy jako jiné děti, manželství se rozpadlo. Pět let jsem se o ni starala sama, významně mi pomáhala moje matka, ale nezvládala jsem to. Po pěti letech jsem se musela smířit s tím, že dcera bude do konce svého i mého života v ústavu. To je zkušenost, problém, který v podvědomí pořád nosím s sebou, třebaže vím, že je o ni velmi dobře postaráno. Víte, když se vám něco takového přihodí, to vám ostatní věci kolem vás připadají v podstatě mnohem méně problematické, jakkoliv můžou být těžké nebo smutné." Máte ještě mladšího syna z druhého manželství. Jak on změnil váš život? "Tak to je také zajímavé. Jako malý už měl astigmatismus. Byla jsem plná dobrých dojmů ze školy pro děti s vadami zraku, a tak mě napadlo, že tam mu bude nejlépe. Byla to chyba. Nevím, jestli se něco změnilo v osnovách nebo v přístupu pedagogů, ale ten můj synek se prostě nenaučil učit se. Základní školu udělal takříkajíc levou zadní, ale neměl vůbec žádné studijní návyky. Šel na běžnou střední školu a s odřenýma ušima udělal první ročník. Musel odejít, šel na učební obor s maturitou. Samozřejmě se teď živí s počítačem, jako každý slušný mladík (úsměv). Máme se moc rádi, mezi námi je silné přátelské pouto, zvlášť proto, že jeho otec s námi už dávno není a my jsme tak trochu na sobě závislí. To ovšem brzy přejde, protože už máme nevěstu, sympatickou a hodnou. A ta mi ho brzy odvede." Když se řekne nejlepší přítel - napadá vás někdo? Lucie chvilku přemýšlí: "No jistě - moje kamarádka Věra. Je o něco starší než já. Spřátelily jsme se před mnoha lety. Pracovala jsem tehdy v jednom velikánském kulturním zařízení, kde jsem přímo zázrakem získala místo pokladní. Věra byla moje nadřízená a poměrně rychle si všimla, že se mi dost pletou peníze za vstupenky. Jiný by mě možná vyhodil, ale ona mi doslova vymyslela takovou pracovní pozici, kde jsem nepotřebovala tak dobře vidět a přesto jsem obstála. Teprve po změnách v souvislosti se sametovou revolucí jsem si udělala rekvalifikaci jako masérka, protože to kulturní zařízení už přestalo existovat ve své podobě a s tím také se změnila pracovní místa. Co se nezměnilo, je naše přátelství. Věra je někdo jako moje starší sestra, dává na mě pozor a trávíme spolu hodně času. Já nerada vařím, takže ona, když k nám přijde, uvaří synovi a mně něco báječného k snědku. Nedávno si koupila chalupu nedaleko Kvildy, takže i o víkendech a dovolených býváme často pohromadě. Každému bych přála, aby měl někoho takového. Zvlášť když jsem se rozvedla, potom co umřela moje maminka - to jsou chvíle, kdy jste moc vděčni za přátele. Myslím, že mám v životě opravdu štěstí, když mám kolem sebe tolik dobrých lidí. A jsem moc ráda, že si o nich mohu s vámi popovídat," dodává Lucie na závěr. Já jsem také ráda, nejenže jsem se mohla s Lucií seznámit, ale jsem vděčná i za tu víru, že přátelství stále má své nezastupitelné místo. Jsem ráda i za to, že zraková vada nemusí být fatální bariérou v navazování a udržování vztahů. Na úplný konec chci poznamenat, že Lucie nemá internet, dokonce ani počítač, nemá facebook ani žádnou z moderních pomůcek. Čte pomocí tlustých lupových brýlí, nemá ani televizní lupu. To, co má, je otevřené srdce a veselá mysl. A to jsou asi ty opravdu nejzákladnější kompenzační pomůcky. Nebo ne? Jaroslava Novotná # Příjemné odpoledne Karlovarský Tyfloservis uspořádal v úterý 12. dubna v prostorách Krajské knihovny velmi zajímavou a hodnotnou přednášku na téma "Netradiční přístupy a metody usnadňující sebeobsluhu lidí se zrakovým postižením". Na tuto přednášku přijal pozvání pan Jiří Mojžíšek z Prahy, nevidomý lektor, profesí programátor, jenž je též autorem velmi praktické příručky pod názvem "Každý problém má své řešení". V průběhu této přednášky nám Jiří Mojžíšek představil některé své vlastní praktické rady a nápady za použití zjednodušených pomůcek z prodejen domácích potřeb. O jaké rady šlo? Tak například jak snadno lze sledovat určité množství kapajících léčivých kapek bez zrakové kontroly, jak odlévat určité množství tekutin bez použití odměrky či "hladinky pro nevidomé", jak snadno nakrájet cibuli bez použití "hřebene na krájení cibule". Mimo jiné nám také doporučil některé typy dávkovačů tekutin, předvedl nám, jak snadno zapálit vonnou tyčinku hořící zápalkou apod. Na řadu přišly i pečicí formy nebo speciálně upravený váleček na válení těsta. Vhod přišel i nápad, jak snadno lze psát na dvanáctimilimetrovou dymopásku na starších typech Pichtova psacího stroje. Veškeré tyto nápady a náměty jsou založeny na vnímání svého okolí bez užití zraku. Jiří Mojžíšek je velice činorodý člověk, při volné besedě nás seznámil s tím, jak on sám, nevidomý, šije na šicím stroji, rád si doma "hraje" s "origami", tj. sestavování různých tvarů papírových skládaček bez použití lepidel. Sám také vyrábí pro nevidomé pohlednice s plastickými vzory. Rád na něj prozradím i to, že je nejen velkým propagátorem, ale i zakladatelem lukostřelby zrakově handicapovaných sportovců u nás. A tak mohu rád konstatovat, že jsme společně s Jiřím Mojžíškem strávili velmi příjemné odpoledne, obohaceni praktickými nápady, dobře využitelnými v domácnosti. Emil Miklóš # Zajímavá beseda V úterý 12. dubna měli členové táborské odbočky SONS tu čest přivítat mezi sebou herce Vladimíra Čecha, člena souboru Městských divadel pražských. Do povědomí široké veřejnosti se Vladimír Čech dostal především jako moderátor televizní soutěže "Chcete být milionářem?". V současné době ho také pravidelně slýcháme již šestým rokem na Rádiu Blaník v povídání "S Čechem po Čechách". Hlas Vladimíra Čecha i hlas jeho maminky Hedy Čechové zná nejeden zrakově postižený. Oba pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé načítají zvukové knihy. Právě zvuková kniha má pro osoby se zrakovým postižením nepostradatelný význam. Čechův známý hlas jsme mohli slyšet také v dabování titulní postavy kresleného televizního seriálu "O kocouru Garfieldovi". O zajímavou besedu byl mezi členy organizace velký zájem. Zúčastnilo se třicet posluchačů, kteří měli na Vladimíra Čecha mnoho dotazů týkajících se nejen jeho života, ale hlavně pak jeho rozhlasových i televizních pořadů. Mária Heřmánková a Hana Cibulková # Velikonoční koncert TyfloCentrum Karlovy Vary, o. p. s., ve spolupráci s oblastní odbočkou SONS K. Vary uspořádalo již 3. ročník "Velikonočního koncertu pro nevidomé", který se uskutečnil v pátek 29. dubna v kostele Nanebevstoupení Páně ve Staré Roli. Záštitu nad koncertem převzal Magistrát města Karlovy Vary a Městský úřad Ostrov. S potěšením připomínáme i skutečnost, že se koncert uskutečnil díky vstřícnému přístupu faráře tohoto kostela, pana Müllera. Na koncert zavítali i naši milí hosté, zástupci obou hlavních sponzorů: Miluše Jednorožcová a Marie Weisová z Magistrátu města K. Vary a místostarosta Městského úřadu z Ostrova, Milan Matějka. Sváteční odpoledne zahájil patnáctičlenný pěvecký sbor z Domova pro osoby se zdravotním postižením Mariánská. Děvčata tohoto pěveckého sboru dokáží vždy potěšit přítomné příjemnými melodiemi jak lidových písní, tak i spirituálů. Tak jako vždy, opět s velkým nadšením a elánem, zde vystoupila Nikolka Bukóciová - devítiletá zrakově postižená dívka z Lokte, která nejen ráda zpívá, ale hraje také na flétnu a akordeon. Ani tentokrát zde nechybělo "Pomelo" z Prahy - hudební seskupení v čele s Lenkou Čermákovou Kosinovou, jehož název je zkratkou "pohodové melodie". Na tento koncert si pro nás Lenka připravila romantické písničky vlastní tvorby. Sólově zde vystupovala také Hana Šimková z Prahy - zrakově postižená učitelka hudby, která hraje na kytaru a zpívá. Závěr koncertu patřil pětadvacetičlennému smíšenému hudebnímu tělesu "Orbis Pictus", v jehož podání zazněly jak vybrané spirituály, tak i skladby z oblasti chrámové či filmové tvorby. Před kostelem byla pro návštěvníky i hosty připravena prodejní výstavka výrobků zrakově postižených včetně prezentace služeb a kompenzačních pomůcek pro nevidomé a slabozraké. Celým programem nás milým a příjemným hlasem provázela Martina Brožová, o ozvučení se postaral Štefan Škulavík a jeho Studio 060, jenž bylo současně i mediálním partnerem této akce. Výtěžek z koncertu bude věnován na podporu poskytování služeb zrakově postiženým. Emil Miklóš # Kdo čte, nezlobí, ale i pomáhá Kliknete-li si na webové stránky www.ctenipomaha. cz, můžete se zúčastnit zábavné a prospěšné akce, jež v sobě spojuje soutěživost, charitu a intelektuální zdatnost. Podmínkou je, že byste měli být dítětem. Jde o to, že děti jsou k četbě motivovány finanční odměnou 50 korun, kterou získají za každou přečtenou knihu - musí zodpovědět kontrolní otázky. Peníze však nejsou určeny pro ně, ale věnují je na charitu. Každý rok se tak různým nadacím rozdělí 10 milionů korun. O tom, kdo pomoc obdrží, rozhodnou sami dětští čtenáři. "Výtěžek z četby" pak věnují na některou z nabízených konkrétních charitativních akcí. Charity navrhují dobročinné organizace a partneři projektu. Knihy zařazené do projektu jsou vybírány v celorepublikové anketě o nejlepší dětskou knihu. Projekt běží od pátku 8. dubna a hned k polovině téhož měsíce se do něj zaregistrovalo 2 759 žáků a na charitativní projekty bylo rozděleno 198 100 korun. Prvním, komu mladí čtenáři pomohli, je nevidomá Pavlínka, které obstarali knihy psané Braillovým písmem a běžecký pás v ceně 29 tisíc korun. Mezi dalšími charitativními projekty, na které mohou nyní žáci přispívat, jsou např. asistenční pes Denis, vozík pro Kristinu, schodolez pro Ondru a další. Každý naplněný charitativní projekt je ihned střídán novým. Ročně tak "Čtení" pomáhá a mladí čtenáři mohou pomoci až částkou 10 mil. korun. kul # Nabídka rekreace Chata SONS v České Třebové se nachází na Robově kopci, poblíž parku Javorka. Vzdálenost od centra města a od nádraží je přibližně půl hodiny chůze. Objekt nabízí možnost rodinné rekreace a je vybaven pro běžný provoz. V kuchyni je lednice, mikrovlnná trouba, sporák a nádobí pro přípravu i podávání jídla. Ubytování je ve třech třílůžkových pokojích. K dispozici jsou 2 WC, 2 umyvadla a sprchový kout. Společenská místnost nabízí ještě pět lůžek na spaní a místa k sezení u stolu. Doprava: vlakem, autobusem nebo vlastní. Ceník ubytování: člen SONS..............135 Kč noc/lůžko průvodce, člen SONS....135 Kč dítě člena do 15 let...100 Kč nečlen SONS............170 Kč průvodce, nečlen SONS..170 Kč dítě nečlena...........135 Kč poplatek za psa.........20 Kč za den Ceny jsou s DPH. Při nástupu je vybírána vratná kauce 1000 Kč. Bližší informace získáte na tel. 465 535 325, e-mail: ceskatrebova-odbocka@sons.cz, nebo na adrese: OO SONS, Mlýnská 900, 560 02 Česká Třebová. Kontaktní osoba Ivo Psota, mobil 607 657 188. # Nové technologické možnosti V polovině roku 2006 byla uzákoněna povinnost označovat farmaceutické obaly Braillovým písmem. Označení se týká hlavně skládatelných obalů z hladkých lepenek, které často slouží jako sekundární obal, např. pro léčiva balená v blister packu. Značení bývá prováděno ražbou. Výrobci i distributoři jak farmaceutických, tak často i jiných typů produktů se snaží vyjít nevidomým vstříc označováním Braillovým písmem i u dalších typů obalů. Tento trend s sebou nese požadavky na vývoj nových technologií. Setkat se lze s ražbou i tiskem v různém provedení. Z důvodu otěru se tisk na farmaceutických krabičkách nepoužívá. Přesto se s ním lze setkat při označování Braillova písma jak v polygrafické, tak i v obalové produkci. Dnes se můžeme stále častěji setkávat s Braillovým písmem na etiketách. Zde je lze aplikovat buď sítotiskem nebo termografií. Princip sítotisku na rozdíl od ostatních konvenčních technik umožňuje přenos i opravdu tlustých vrstev materiálu. Tedy lze jím vytvořit i Braille tiskový bod o výškách 250 i 500 mikrometrů. Na realizaci bodovým písmem se u sítotisku často používají laky, jako například u společnosti Sítotisk Josef Adámek. Reliéfním lakem umocněným vysokou vrstvou nánosu se dá dosáhnout výrazného 3D efektu, který je u tisku bodu požadován. Další tiskovou alternativou je termografie. Zde dochází k nanášení termografického prášku na nezaschlý, ještě lepivý tisk. Za působení tepla dochází k polymerizaci v infračerveném topném tunelu. Při procesu prášek zvětší svůj objem, a tím vytvoří nesmazatelný reliéf. Speciální termografický prášek umožní vytvořit bod až o výšce 400 mikrometrů. Tuto technologii u nás s úspěchem realizuje společnost Vydos Bohemia, s. r. o. Přes velké výhody tisku zůstává nejběžnějším způsobem aplikace písma na skládatelné obaly ražba. I zde se však můžeme setkat s rozdílnými výrobními postupy. K těm nejjednodušším patří klasická a elastická ražba. Další alternativou je ražba prováděná nikoli ve výseku, ale až před skládáním a lepením. Tento typ ražby bývá někdy nazýván rotační - Accu Braille. Poprvé tento systém představila společnost BOBST Group na Drupě již v roce 2004. Ražba Braillova písma je spojena s hladkou lepenkou. Vývoj se však nezastavil a již dnes (byť zatím velmi omezeně) se lze setkat s ražbou Braille bodu i do dalších typů materiálů. Některé farmaceutické společnosti již dokonce požadují tento způsob označení i na skupinových obalech, a ty bývají většinou z lepenek vlnitých. Na posledním ročníku Obal roku získala ocenění Cena předsedkyně komise 2010 společnost TUBAPACK, a. s., za laminátovou tubu s Braillovým písmem. Na tvorbě obalu se podílela i společnost Cologniapress, a. s., a to konkrétně potiskem tuby Braillovým písmem. Na nevidomé myslí i známý inovátor v oblasti etiket, zvláště smrštitelných, společnost Sleever International. Na láhve, tuby či kelímky lze aplikovat unikátní smrštitelnou etiketu (shrinksleeve). Kvalitní a vysoce odolné Braillovo písmo na ní obdrželo i ocenění Oscar de l'Emballage. Sleevery jsou v současnosti aplikovány na produkty Betadine (Meda). Na přání zákazníka zajistí aplikace Braillova písma na kompaktní disky CD/DVD společnost FERMATA, a. s. Písmo může být dále umístěno i na speciální produkty, jako jsou vizitky nebo CD a DVD s vůní. Braillovo písmo je v těchto případech tištěno bezbarvým lakem. Braillovo písmo poprvé v historii ražby mincí použila i mincovna Spojených států v roce 2009. Pamětní mince vyšla k příležitosti 200. výročí narození Louise Brailla a k poctě jeho úspěchům. Z každé prodané mince obdržela americká Národní federace nevidomých 10 USD. # Eurekou to před 20 lety začalo Už jsme si zvykli, že v půlce května jedeme do Brna na Tmavomodrý festival. Bereme ho jako samozřejmou součást svého života. Ani nás přitom nenapadne, kolik úsilí jeho organizátorům zabere příprava takové akce. A jak obtížné je každým rokem připravovat program zajímavý, plný překvapení, aby přízeň zůstávala a lidé stále přijížděli. Zavzpomínejme tedy krátce na nesmělé začátky u příležitosti jubilejního 20. sobotního setkání zrakově postižených uživatelů výpočetní techniky při Tmavomodrém festivalu, který nabízí pro tato setkávání příznivé podmínky. V sobotu tóny hudebních nástrojů a zpěvné hlasy dětí a mládeže, kterým osud nedopřál zdravý zrak, v rámci Tmavomodrého festivalu utichnou a foyer sálu Břetislava Bakaly v Brně se zklidní. Je to ideální čas na setkání, ke kterému potřebujeme klid, abychom dobře slyšeli hlasové výstupy kompenzačních pomůcek. Výpočetní technika již 20 let sehrává v životě lidí se zrakovým handicapem významnou roli. Nejenže je začleňuje do běžné společnosti, ale především umožňuje činnosti, které před tím, než nás svět počítačů obklopil, nevidomí lidé dělat samostatně nemohli. I přes mnohé jiné a významné počiny před rokem 1990 v této oblasti to byla právě Eureka A4, která před více než 20 lety byla tím hybným motorem, který doslova masově zapojil nevidomé do světa výpočetní techniky. Do tehdejšího Československa byla dovezena v roce 1990. V říjnu toho roku proběhla v Brně historicky první prezentace Eureky pro odbornou veřejnost a média. Eureku, ještě v anglické verzi, tehdy předváděl Aleš Moravec. Na strojírenském veletrhu v témže roce získala Eureka zlatou medaili. Na sklonku října 1990 došlo k podpisu objednávky 250 kusů Eureky, samozřejmě již česky mluvící. Dodavatelem prvních Eurek se stal podnik Kancelářských strojů. V listopadu 1990 byla Eureka představena na Tmavomodrém festivalu odborné veřejnosti: očním lékařům, speciálním pedagogům a pracovníkům z organizací sdružujících zrakově postižené, tedy i nám. Tehdy se Tmavomodré festivaly konaly v podzimních měsících. Koncem ledna 1991 byla dovezena první zásilka Eurek a v březnu začal oficiální prodej. O Eureky byl nevídaný zájem, už 12. března bylo prodáno 15 kusů. V červenci 1991 přebírá prodej a servis soukromá firma TechRentals, s. r. o. V tehdejším Československu bylo celkem prodáno přes 600 těchto zařízení. V září 1991 založil Josef Konečný v Brně první "Eureka klub". Jeho cílem bylo předávání zkušeností při práci s Eurekou, její popularizace a později i výuka její obsluhy. Podobné kluby vznikly také v Praze, Olomouci, Žilině. 9. listopadu 1991 uspořádal brněnský Eureka klub - jako doprovodnou akci Tmavomodrého festivalu - první setkání uživatelů a příznivců Eureky. V rámci Tmavomodrého festivalu v roce 1991 byly předány Eureky školám v Brně, Litovli, Opavě a Levoči. Na konci roku 1991 a v letech následujících pak jejich příznivci buď neformálně nebo pod hlavičkou organizací nevidomých a slabozrakých nebo Tyfloservisu pořádali kurzy práce s Eurekou, později i kurzy programování, které vedla Hana Bubeníčková. Eureka tak napomohla vzniku systematického vzdělávání zrakově postižených uživatelů v oblasti výpočetní techniky a získávání počítačové gramotnosti. Soutěže v programování na Eurece se staly součástí programu několika následných setkání uživatelů Eureky. Teprve později se toto sobotní setkávání rozšířilo i na jiné produkty výpočetní techniky sloužící nevidomým a slabozrakým lidem. Eureka neměla jen význam pomůcky pro práci s textem (zapisování, možnost úpravy textu v poznámkovém bloku, v textovém editoru, v telefonním seznamu), také nabízela práci s hudbou (obsahovala hudební editor), nabízela možnost vytvářet programy (pomocí překladače programovacího jazyka Basic), které práci s Eurekou zpříjemňovaly (např. tisk údajů na obálky). Eureka sehrála také významnou roli ve využívání komunikačních nástrojů (obsahovala modem). Eureka napomohla vzniku Digitalizačního střediska tehdejší České unie nevidomých a slabozrakých, které kromě převodu tištěných textů do podoby prostého textu v digitální podobě nabízelo možnost připojení ke vzdálenému počítači pomocí modemu. Prostřednictvím modemu v Eurece a systému BBS (Buletin Board System) měli zrakově postižení uživatelé možnost stáhnout si knihy a časopisy v podobě, kterou si mohli sami přečíst. Spojení Eureky a BBS také plnilo funkci první elektronické pošty, a to dlouho předtím, než do Československa přišel internet. Významný program setkání se uskutečnil v roce 1994, kdy do České republiky přijel pan Milan Hudeček (tvůrce Eureky) a pan David Blyth (prezident Světové unie nevidomých). Přivezli nám první čtecí zařízení TR 320. Avšak již žádná další zařízení z dílny australské firmy Robotron (jmenujme ještě Arii, mladší sestru Eureky nebo Sunrise, čtecí zařízení) již nedosáhl takového významu jako Eureka A4. Příčiny jsou více než jasné, zpřístupňování běžné výpočetní techniky vítězilo nad speciálními přístroji. Proto již v roce 1995 se doprovodnou akcí Tmavomodrého festivalu stala dvoudenní výstava kompenzačních pomůcek, na které dodnes převažují především pomůcky a zařízení na bázi výpočetní techniky. Jedná se o jedinou specializovanou výstavu kompenzačních pomůcek pro nevidomé a slabozraké uživatele. Také programy sobotních setkání byly sestavovány s ohledem na trendy v oblasti nových a moderních kompenzačních pomůcek. Sobotní setkávání bylo obvykle prvním místem, kde si budoucí uživatelé mohli sáhnout na prototypy nových pomůcek nebo slyšet nové programy. Vrátili jsme se také k soutěžení a letos proběhne již 4. ročník Memoriálu Zdeňky Vernarské. Poděkování patří především Josefu Konečnému, který celých 20 let za těmito akcemi stojí a pomohl při sestavení konkrétních údajů v 20 let staré historii. Kdo z vás by si chtěl připomenout, jak Eureka mluvila a nejen ona, stačí navštívit webovou stránku www.blindfriendly.cz/hlasove-syntezy, kde najdete malé nahlédnutí do historie hlasových syntéz. RNDr. Hana Bubeníčková TyfloCentrum Brno, o. p. s. # QUARDO OPEN Dneska tuhle hru, která se jmenuje Quardo, většina z vás asi zná, alespoň z doslechu. Klienti a návštěvníci Pobytového a rekvalifikačního střediska na Dědině pak za poslední dva roky s touto hrou strávili nespočet hodin, a dokonce prý tam kdesi je kout zvaný quardoupě, podle vzoru opiové doupě, tak moc se hra zalíbila. Pro vás všechny, kteří si už někdy hru zahráli, pro ty, kteří jí propadli - a znám jich také několik takových, kteří se při jejím hraní i praštili do hlavy o stůl, když chtěli honem najít druhou kartu spadlou pod stůl - pro ty všechny mám jednu dobrou zprávu. Turnaj, první a hned mezinárodní, ve společenské deskové hře Quardo proběhne už 16. července v rámci megaakce v Pardubicích, jediné svého druhu u nás, která se jmenuje Czech open, a na níž se každoročně sjíždějí doslova stovky hráčů i fanoušků šachu - od velmistrovského po amatérský, bleskového šachu, ale i vyznavačů bridge, go nebo scrabble, mariáše i pokeru a dalších her. A tak se vedle jmenovaných, ale třeba i rychloskládačů Rubikovy kostky a řešitelů dalších hlavolamů objeví letos poprvé i hra, vyvinutá především pro nevidomé - Quardo. Pro ty, kteří dosud toto jméno ani nezaslechli, je tady možnost buď si kliknout na webové stránky festivalu Czech open - www.czechopen.net - jsou tam vyvěšené i propozice a pravidla hry. A zájemci o účast na turnaji si mohou napsat na adresu fotofanta@seznam.cz přímo autorovi. Pokud ještě nějaká místa na startovní listině zůstala, třeba čekají právě na vás.