Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 18, září 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Úvodem
STALO SE: Kalendárium
Přehledně: Jak prožívali členové našich oblastních odboček prázdniny? Přinášíme stručný přehled, dnes ze západu na východ.
LIDÉ KOLEM NÁS: Zájem učit se mám i po čtyřicítce
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Kámoška, nebo cejch?
NAPSALI JSTE NÁM: Hýlom hálom
POVÍDKA: Gorila
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Fenomenální nevidomý běžec
Díky diplomce poznají české památky i nevidomí

ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Kámoška, nebo cejch?

Jdu si takhle světem a kolem mě houstnou příběhy těch nás, kteří považujeme vycházku s naší bílou kámoškou za nesnesitelnou. A taková je to skvělá kamarádka, ta naše – nebo vaše – nebo snad jejich – dlouhá bílá hůl.
Na silnicích je dlouhá bílá čára, někdy přerušovaná, častěji plná. Hm. Podobnost čistě náhodná. Pročpak tady asi je, na těch silnicích? Není zbytečná? Nepředstavuje nadměrné úsilí, finanční náklady, promrhanou energii?
Zkuste se zeptat řidičů, jestli dlouhou bílou kámošku namalovanou takřka od obzoru k obzoru, považují za nesmysl nebo naopak za pomoc na cestách. Jsem přesvědčená, že by si dobrý řidič poťukal na čelo, protože na jeho cestách je význam bílé silniční čáry nezpochybnitelný. Vyznačuje zvolený směr jízdy, stará se o bezpečný provoz. Auta si nemohou šněrovat cestu, jak se jim uráčí, jedou pěkně v řadě, za sebou i vedle sebe, ale každé má svůj jízdní pruh viditelně označený, aby nedošlo ke střetu. Když řidič pospíchá nebo potřebuje i z jiných důvodů předjet, počká si, až mu bílá čára na silnici naznačí, že teď a takhle daleko může vybočit ze svého koridoru a ukázat těm vpravo, jak nadupaní jsou jeho koně pod kapotou. A prrrrr – čára hlásí, už se zase zařaď, Fittipaldi, makej zpátky napravo a chovej se slušně, jinak tě třeba zabijou. Anebo zabiješ někoho ty.
A cesta vede dál, nikoliv močálem černým podél bílých skal, jak by řekl Jan Werich, ale pěkně hezky po asfaltu či betonu až k cíli. Tedy, když respektujete pravidla, máte řidičák, auto a vidíte na řízení motorového případně elektrického vozidla.
Podobnost čistě náhodná – bílá nepřerušovaná hůl. patřičně dlouhá a případně vybavená vysílačkou, je pro mnohé držitele těžké zrakové vady opravdická kámoška. Vytyčuje cestu, seznamuje nás se strukturou a anomáliemi terénu, upozorňuje na překážky, pomáhá nám držet směr nejen ve spolupráci s vodicími liniemi, ale i ve spolupráci s majáčky, které si můžeme dotekem na vysílačce spustit. Proč? Inu, abychom se strefili do patřičných dveří, na eskalátor, na schody, na přechod pro chodce. A když už jsme se strefili, hůl nám umožní rozhodnout se, jestli půjdeme na červenou nebo zelenou, zda se o překážku přerazíme nebo se jí vyhneme, aniž bychom ji osahávali, poradí nám, zda výkop přeskočit, obejít nebo do něj spadnout. Pomáhá rozhánět dav, chceme-li projít (nezapomeňme na slůvko prosím a s dovolením), umožní nám posadit se na prázdné místo v restauraci nebo v autobusu. A dámy prominou – i záchodovou mísu v kabince najde, stejně jako další předměty určené pro hygienickou sebeobsluhu.
Nejvýznamnější úlohu bílé kámošky vidím v tom, že upozorňuje kolemjdoucí, kterým na potkání řekne – občané, osoba, která mě před sebou strká nebo mnou oťukává cestu, není výstřední reprezentant high performance, ale obyčejný nevidomý uživatel / uživatelka bílé hole sloužící k orientaci. Tuto speciální pomůcku lze zakoupit pouze na lékařský předpis!
Přestaňte myslet na to, co je ta paní s bílou holí zač, ale zkuste jí nabídnout pomoc. Určitě bude ráda, protože s vaší pomocí rychleji a bezpečněji překoná neznámý terén nebo spolehlivě najde vchod či schody. Paní nebo pán s bílou holí to nemají moc snadné, hlavně tam, kde je spousta lidí nebo prostor třeba v neznámém obchodě. Vaše pomoc je příjemná a my, co nevidíme nebo vidíme jen zbytek světa, si díky vám zlepšujeme dobré mínění o svých spoluobčanech.
Tak s chutí do toho, vy, co chcete s bílou kámoškou poznávat prostor, ale i vy, kteří jste dosud nepochopili, že markýrování jakési vidomosti je neužitečný stav mysli i těla. Ruku na srdce – jdeme-li na červenou nebo nesmyslně šněrujeme chodník, první, co lidi kolem napadne je, že jsme opilí nebo magoři. Případně opilí magoři.
Kdysi jsem požádala kolemjdoucí dámu, jestli by mi přečetla provozní dobu na dveřích obchodu. Odvětila mi – kup si brejle, krávo nafrněná!
A protože to řekla hezky nahlas, hned kolem nás zpomalili krok zvědaví kolemjdoucí. To mi stačilo, abych si pořídila hůlku signálku. Leč se ukázalo, že s tou dlouhou bílou je všechno mnohem snazší. Pevný krok a zřetelná výzva, ať mi dají pokoj, anebo jestli můžou, ať pomůžou. Šlo to dost rychle, protože jsem tehdy vzala rozum do hrsti.
Máte-li rozum a hrst, zkuste to také!
Pro zasmání nebo zamyšlení zde dám k lepšímu výroky těch z vás, kteří bílou kámošku považují za jakýsi absurdní cejch.
1. Seriózní senior sportovního typu se potácí klubovnou a vráží do všeho, co je mu v cestě, ale i mimo dráhu zamýšleného pohybu. Nedá mi to a zeptám se:
„Nemáte hůl? Pomůžeme vám ji najít, jestli chcete.“
„Na co hůl? Já ji ještě nepotřebuju“, naštvaně odpoví senior. Asi ho ty rány způsobené nezdvořilým nábytkem bolí. Kladu si otázku – a kdo tedy tu hůl vlastně potřebuje?
2. Kamarád si pořídil vodicího psa, ale hůl nosí převážně v ruksaku. Když jsem před léty byla ve stejné situaci, řekli mi, že pes má rád hůl, protože ví, když najde překážku, že ji jeho pán oťuká, zjistí, co je to zač a řekne psovi, co má dělat, aby oba tu situaci zvládli. Řekli mi, že není třeba objímat kontejnery nebo zkoušet nohou hloubku propasti. Psovi stačí zastavit, počká, až mu řeknete, co dál chcete, aby pro vás udělal.
Ptám se kamaráda, psovoda: „Poslyš, proč to tomu psovi tak ztěžuješ? A co když spadneš do výkopu?“
Kamarád si hned pospíšil s odpovědí: „no, do několika výkopů jsem už spadl a oba jsme to ve zdraví přežili“.
Tak tedy – přeju hodně štěstí i nadále!
3. Povídá mi přítelkyně, která sice mnoho nevidí, ale zato má ráda dobrodružství na každém kroku:
„Hele, tomu bys nevěřila. Sousedka mi říkala, že jak tak pořád kouká z okna, tak častokrát vidí, že jdu po přechodu na červenou. To je sranda, co?“
Mně se nedostává odpovědi. Jen tak v duchu uvažuju – copak neví nic o nešťastných řidičích, bílé holi a majáčcích na přechodech? A vím, že ví. Vždyť vyrostla ve škole, kde se děti se zrakovou vadou vzdělávají!
4. „Proč nenosíš bílou hůl, Káťo? Vždyť si spousta tvých sousedů musí myslet, že jsi opilá?!“
„Hele, nepruď. Je lepší, když si budou myslet, že jsem pod párou, než aby si mysleli, že jsem slepá!“
5. „Proč bych nosil nějakou pitomou bílou hůl? Vždyť chodím všude s mámou!“, řekl znamenitý učitel hudby.
6. „Než vyjít s tím hnusným klackem, raději skočím z třináctého patra našeho věžáku“, pravil frajer s mizejícím zbytkem zraku.
Nakonec neskočil. Našel si přítelkyni, která mu řekla, že s ním nikam bez hole nepůjde, protože ho nechce pořád vodit jako medvěda v cirkuse. Pochopil, že je lepší být nevidomý frajer než bezzubá opelichaná šelma.
7. „Já hůl nepotřebuju“, vykřikovala na celé kolo nevidomá světoběžnice. „V jedné civilizované západní zemi mi vycvičili psa, který mě bezpečně provede všude a bez hole“. Fungovalo to do té doby, než spadla do výkopu, z kterého ji vytáhli s dvojitou frakturou paže a s jednoduchou frakturou lýtkové kosti. Pes naštěstí zůstal nahoře a zavolal pomoc.
8. „S bílou holí mě nikdy nikdo neuvidí, zůstanu ve svém domě a chodit budu jen po zahradě, kde to znám,“ pravila dáma v letech. Změnila názor, když šla otevřít pošťákovi opačným směrem, než byla branka a čirou náhodou následně přehlédla schody do sklepa ve svém vlastním domě.
9. „Nejsem tak blbej, abych nepoznal hráz našeho rybníka“, řekl – a pak z ní sletěl. Bez hole a bez křídel. Naštěstí umí plavat.
10. „Nechceš už si konečně pořídit bílou hůl?“ zeptala jsem se ho poté, kdy mi předvedl odvrácenou tvář, kde mu nápadně chyběly kusy kůže. „Ne, zatím ne. Ještě je to dobrý“.
Pravda, pomyslela jsem si. Až půjde zpátky, má tu druhou půlku obličeje dosud zdravou, tak čeho se bát?“
11. „Cože sis najednou zvykla na hůl?“ zněla má všetečná otázka. „Ale, všimla jsem si, že když jdu s průvodkyní, lidi si myslí, že jsme lesby.“

-Pokračování_
PaedDr. Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 18, září 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk, mgr. Kamila Blažková Koncová
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
Úvodem
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Zájem učit se mám i po čtyřicítce (Petra Dvorská)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Kámoška, nebo cejch?
NAPSALI JSTE NÁM
Hýlom hálom
POVÍDKA
Delicie Nerková: Gorila
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Fenomenální nevidomý běžec
Díky diplomce poznají české památky i nevidomí

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.