Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 18, září 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

Úvodem
STALO SE: Kalendárium
Přehledně: Jak prožívali členové našich oblastních odboček prázdniny? Přinášíme stručný přehled, dnes ze západu na východ.
LIDÉ KOLEM NÁS: Zájem učit se mám i po čtyřicítce
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Kámoška, nebo cejch?
NAPSALI JSTE NÁM: Hýlom hálom
POVÍDKA: Gorila
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Fenomenální nevidomý běžec
Díky diplomce poznají české památky i nevidomí

LIDÉ KOLEM NÁS: Zájem učit se mám i po čtyřicítce

Ve škole byla premiantka, devět let hrála na klavír a má podíl i na zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Nejvíce ji však „chytly“ jazyky. Vlastně hned, jak k nim přičichla. „Francouzštině jsem „podlehla“ už ve školce, když učitelka zazpívala "Bratře Kubo, ještě spíš?“ Francouzštinu a také angličtinu dnes i vyučuje. Jakým způsobem? Ovládá ještě nějaký další jazyk? A přemýšlela někdy nad tím, že by mohla dělat něco jiného? Na to jsme se zeptali Mgr. Petry Dvorské (1982).
Nevidomá jsem od malička. Narodila jsem se předčasně, v sedmém měsíci, a podstoupila pobyt v inkubátoru. Moje spolužačka ze základky také, a přitom její maminka pracovala jako oční lékařka. Při propouštění z nemocnice mamce dokonce řekli, že jsem v pořádku. Že jsem nevidomá, zjistila až doma, když mi ukazovala a podávala věci, a já nereagovala. Definitivně to bylo potvrzeno ale až v 9. měsíci. Sourozence nemám, rodičům už se ho počít nepodařilo. Maminka mě porodila až ve svých 36 letech.
Devět let jsem hrála na klavír. Jednou mojí učitelkou byla i Eliška Hluší, vedoucí brněnského Muzea kultury nevidomých. Na konzervatoř jsem ale nechtěla. Nemám absolutní sluch, a nemám ho mít po kom. Trochu zpívám a poznám, když zahrajete tón falešně. Ale co je to přesně za tón, to už nepoznám. Ani hudební nauka mi na základce nešla, a z její učitelky, křížků a „béček“ jsem měla i hrůzu. Od druhého stupně jsem tak na ni už nechodila a učitelce se vyhýbala. Spřátelily jsme se až později, na počítačových rekondicích. Na základce jsem jednou dokonce ztratila knížku s braillskými notami. Byl z toho obrovský průšvih a paní učitelka Škodová mi tehdy řekla, že se diví, že mě už dávno nevyhodila. Ale jinak jsme se měly docela rády a později jsme si hodně povídaly, hlavně o jídle. Ani učitelkou hudby bych být nemohla. Neustále cvičit stupnice a etudy by mě nebavilo. Ale když se dnes v některých školách vyučuje podle modernějších metod, tak by mě studovat hudbu asi bavilo více. V hudební škole u nás ve Zlíně se děti učí třeba na klávesy a hrají i písničky, skladby z filmů, vytvářejí vlastní aranžmá a doprovody.
V hudební výchově na gymnáziu po nás profesor Lubomír Kovařík, vášnivý kytarista, chtěl, abychom uměli hrát na zobcovou flétnu. Jeho žena byla mimochodem i profesorkou angličtiny a připravovala mě ke státnicím. S Lubomírem Kovaříkem jsme hodně hráli písničky od Voskovce, Wericha, Ježka, ale i od Beatles, nebo Vlasty Redla. Jeho i další interprety k nám také často zval, abychom si s nimi zahráli. A také jsme s ním vytvářeli obrovská hudební tělesa, kde hrálo i přes 500 hudebníků. Byly myslím zapsány i do Guinessovy knihy rekordů. Dodnes se pan profesor ve Zlíně angažuje při různých kytarových koncertech. Jen braillské noty neznal, a nemohl mě tak vyzkoušet. A spolužáci na mě za to byli naštvaní.
Intenzivně jsem se ale pustila do jazyků. A také mě velmi bavily. Angličtinu studuji od základní školy. Na střední jsem výuku ještě zintenzivnila, přidala francouzštinu, a v obou jazycích jsem pokročila do nejvyšších úrovní. Na vysoké jsem pak už navštěvovala přípravné kurzy ke státnicím. V jazykovce na angličtinu, ve francouzsko-českém klubu a na univerzitě na francouzštinu. Než jsem dostudovala, měla jsem z obou jazyků mezinárodně uznávané státní zkoušky. Skládala jsem je s notebookem a braillským řádkem. Začala jsem studovat i španělštinu, která mě velice nadchla, protože se mi díky podobnosti s francouzštinou učila velice snadno. Asi po dvou lekcích jsem jí kvůli tehdejší přílišné zaneprázdněnosti musela nechat. Hodně mě to mrzelo a často jsem si přála, aby se k obnovení výuky našla vhodná příležitost. Dnes mám novou žákyni na francouzštinu, shodou okolností učitelku španělštiny. Jsme dvojka k pohledání. Já nevidomá, ona na vozíku. A když mi ji osud do života přivedl, proč se nenaučit i španělsky, zvlášť když má kvůli svému románskému původu tolik společného s mojí milovanou francouzštinou? Kromě toho mě moje předchozí učitelka velice podpořila tím, že mi poskytla cenné učební texty, z nichž budu moct v nových lekcích čerpat. Tentokrát snad s tou španělštinou dojdu až do úspěšného konce – nejlépe ke státnicím opravňujícím mě k její výuce, i když s tím časovým presem na tom nejsem o moc líp než tehdy. Ano, i dnes mám ještě chuť učit se další jazyk. A zřejmě jsem i cílevědomá. Ale hodně času mi zabere má práce, a já se trochu bojím, abych další jazyk neflákala.
Jen němčinu jsem ráda neměla. Připadá mi tvrdá, a snad i těžší než francouzština. Ale odříkaného chleba největší krajíc. V magisterském studiu jsem si musela zvolit druhý jazyk. Chtěla jsem francouzštinu, však ji už přece umím, a tak si alespoň v klidu napíšu diplomku. Jenže ona ji učila profesorka, která mě před časem připravovala ke státnici. A zda jsem se nezbláznila, chodit znovu do začátečníků. Musela jsem zvolit němčinu nebo ruštinu. Pár německých slovíček jsem uměla od babičky, která mi je, jen tak pro zábavu, povídala, když jsem byla malá. Aby mě zabavila, vykládala mi ledasco. V září jsem tedy zvolila němčinu, a v prosinci z ní už skládala zápočet. Abych ho stihla, chodila jsem na univerzitu i na jazykovku, a podotýkám, ke stejné profesorce. Z němčiny jsem nakonec složila i zkoušku, i když málem mě z ní vyhodili. Ne že bych neuměla, ale napovídala jsem. „Otoč ten monitor! Zvětši ještě písmo!“ Sledovali mě spolužáci, ale i profesorka. I po zkoušce jsem se ještě nějaký čas němčině věnovala na jazykovce. Ač jsem ji ráda neměla, bylo mi líto zanechat toho, co jsem jednou začala. Státnici jsem z ní ale nakonec neskládala, tak moc jsem k ní zase nepřilnula. A s mým odchodem do práce šla i němčina trochu k ledu. Znovu mě k ní přivedl můj muž Ondřej. Jeho vztah k ní je mnohem vřelejší. Našli jsme si učitelku, a ta k nám chodila jednou týdně nějakých 8 let. Chodí i dnes, ale méně, neboť je už starší. S ní jsme došli až na úroveň státní zkoušky. Známý z Německa nám každé Vánoce píše dlouhý dopis. Co během roku dělal a co zajímavého se v jeho životě událo. A my si říkáme, zda píše čím dál jednodušeji, nebo zda my více umíme.
Co mi na gymnáziu nešlo tak hladce? Matematika a fyzika. Abych i z nich měla jedničky, musela jsem jim věnovat hodně času. Ano, měla jsem samé jedničky, jen jednou dvojku z matematiky. Byla jsem premiantka, ale spolužáci mě za to asi moc rádi neměli. Mysleli, že mi profesoři nadržují. Já sama si to nemyslím. Samozřejmě jsem nemohla plně pochopit všechno. Odraz světla, různé druhy skel a zrcadel. Nevím, jak vypadá světelný paprsek, ale učím se, kam dopadá a jak se odrazí. To jsem si opravdu představit nedovedla. A když nevidíte barvy, jak si představíte rozklad světla? Jde to vůbec? Ale teorii jsem zvládnout musela. Asistentka mi vyráběla ze špejlí, papíru a dalších materiálů hmatové pomůcky, a já je musela umět pojmenovat a vysvětlit. Když mi v geometrii nešly řezy jehlanem, počítala jsem rovnice. Neodpustili mi definice, vzorečky a výpočty. Když to nešlo písemně, byla jsem zkoušená ústně. Ale umět jsem musela. Docházela jsem i do tělocviku. Nebyl vždy čas na to věnovat se mi individuálně, ale s asistencí jsem skákala přes švihadlo, cvičila na balónu nebo s kruhem. Bohužel jsme neměli plavání, bazén byl totiž od školy daleko. Jen výtvarnou výchovu mi zaměnili za tu hudební.
Dnes pracuji už jedenáctým rokem pro olomouckou sociální firmu Ergoness. Jako lektorka angličtiny a francouzštiny. Francouzštinu tedy učí více moje vedoucí, ale někdy i já. A také mám docela dost svých žáků. Učím 5 dnů v týdnu, a pokud všichni žáci přijdou, je jich 9 denně. Průměrně učím tak 39 žáků týdně. Vyučovací hodina trvá většinou 60 minut. Prostě plný úvazek. V jazykovce by navíc znamenal jen 21 žáků týdně, protože na každého z nich připadá ještě hodina na přípravu. Líbilo by se mi, kdyby i Ergoness byl školou. Mohla bych mít i 6 týdnů prázdnin a další výhody. Můj muž Ondra je masér a z práce přichází s čistou hlavou. Ale já se večer ještě připravuji na zítřejší hodiny. Nerada totiž „vařím z vody“. Začít hodinu a nevědět, co dělat, to není pro mě. Musím být připravena. Zda se pak plánu držíme, je věc druhá. Ale většinou ano, a jinak mám v záloze i plán „B“. Na hodině zkrátka neimprovizuji.
Většina klientů Ergonessu jsou lidé nevidomí, jen dva vidící. U mých žáků je to naopak. Ale způsob výuky je podobný. Žáci mohou docházet i na prezenční výuku. Zpočátku tomu i tak bylo, ale dnes pracujeme povětšinou on-line z domova. Dříve jsem vyučovala výhradně prostřednictvím Skype; s menšinou, která se ho nechce vzdát, ho používáme dodnes. Existují ale i lepší aplikace jako „Google Meet“ nebo „Whatsapp“. A nedávno jsem absolvovala též kurz „jazykového koučování“ a při něm se naučila pracovat s aplikací „Google Classroom“. Pokud ji žák chce, komunikujeme skrz ni, a on v ní navíc najde svůj výukový plán, domácí práci, termíny testů i kontakty na mě, včetně čísla účtu. Pokud se mu datum příští hodiny nehodí, dá mi to přes aplikaci vědět. Starší žáci „Učebnu“ příliš nepoužívají, ale většina mladších ano. Přitom do ní vstoupíte jednoduše přes ikonu na ploše počítače či mobilu. Dříve jsem žákům posílala uvedené informace e-mailem. Jenže než v desítkách příchozích odpovědí něco najdete, může to trvat pořádně dlouho.
Vyučuji snad všechny typy žáků. Začátečníky, školáky, čtyřkaře i průšviháře. Gymnazisté chtějí hlavně francouzštinu, která je pro ně těžká, nebo se chtějí připravit na maturitu a přijímačky. Ale mám i žáky pokročilé. S nimi častěji mluvím už jen příslušným jazykem. U méně pokročilých si však nemyslím, že by to bylo přínosem. Může být obtížné jim v cizím jazyce vysvětlit, jakou stránku mají otevřít a od kterého odstavce číst. Pokud jsou navíc nevidomí, poslouchají mě, zároveň i hlasový výstup, a ne vždy rozumějí všemu. S velmi pokročilými žáky ale čteme i originální knížky. Těmi posledními jsou „Harry Potter“ nebo „Twillight“. Osobně příliš nemusím žánr fantasy, ale budiž. I zde jsou zajímavá slovíčka. Žák přečte úsek knihy a já mu z něho nachystám cvičení. Vyberu nová slovíčka, vytvořím konverzační otázky, nechávám doplňovat slovíčka do vět nebo zadám, ať žák vymýšlí k vybraným slovům synonyma (slova podobného významu). Aby se zkrátka donutil pracovat s jazykem a kniha mu jen tak „neprohučela“ okolo hlavy.
Výuka a můj handicap? Jako nevidomá učitelka určitě nemohu být tak rychlá a přizpůsobivá, jako vidící. Poslouchám hlasový výstup, čtu z braillského řádku a zároveň sleduji žáka. Do toho se občas ozve počítač s jinou hláškou. Jednou jsem byla příliš rychlá a shodila si hovor, podruhé se mi seknul počítač a žák se mi ztratil. Inu, je to jen technika. A někdy v hodině namísto jazyka učím žáka třeba práci s počítačem či mobilem.
Často jsem také rozčarovaná z jazykových učebnic. Žáci, hlavně vidící, chtějí totiž výuku živou, dynamickou, s obrázky, videi a konverzacemi. A já myslela, že většinu moderních učebnic nějaké univerzitní středisko už dávno přepsalo, a že jsou pro nás přístupné. Ale není tomu tak. Spousty pracovních listů si tak za své stahuji z internetu. A do francouzštiny si hodně materiálů dokonce sama přepisuji. Mamka mi diktuje, ale francouzsky neumí a příliš ji to nebaví. Přepisujeme i do angličtiny, ale méně. Kdybych si například nechala přepsat dvousetstránkovou učebnici, zaplatila bych okolo 10 tisíc Kč. Naskenovaný text se totiž musí upravit tak, aby na sebe logicky navazoval, což musí dělat někdo, kdo jazyku rozumí. Hodně učebnic má hned 4 díly, a ke každému i pracovní sešit. A to znamená 80 tisíc Kč. Dvě interaktivní učebnice angličtiny jsem si už i koupila. S jednou se pracuje slušně. Hlasový výstup text čte, i když ne vždy přehledně. Problémy má s nadpisy, s návazností vět, ale s braillským řádkem to ujde. Ve druhé učebnici, od stejného nakladatele, se ale nevyznám. Tohle vidící svět ale asi řešit nebude, zvlášť když je nás, nevidomých učitelů, opravdu jen hrstka. Z druhé strany, žáků zase tak málo není. Vždyť jazyky jsou od základky po maturitu povinné.
A také třeba nemám tolik příležitostí k dalšímu vzdělávání. Pokud si nějaké sama zařídím, potřebuji vždy pomoc průvodce. A nejen k tomu, abych došla na určené místo. Také k vyplnění nutných formulářů, k práci s vizuálními materiály i k tomu, abych si o přestávce došla na kávu a na oběd. Nejčastěji je mým velkým pomocníkem mamka. Tedy ano, můj handicap mě někdy opravdu omezuje. A jsou i „dny blbci“, kdy bych nejraději se vším švihla. Jenže co jiného bych dělala? Původně jsem chtěla být sociální pracovnicí. Ale neměla jsem praxi ani řidičák. Překládat? I překladatelské agentury mají dnes své softwary, samozřejmě neozvučené, a požadují grafické úpravy. A jejich termíny? Nejlépe přes víkend, nebo snad raději zítra. Ke každé stránce překladu je třeba vyplnit ještě další, pro administrativní účely. Pokud je k tomu navíc potřeba grafická úprava, tak abych si ještě najala vidícího spolupracovníka. A také si myslím, že řada firem používá pro jednodušší texty internetové překladače. Ale jak to pak vypadá? Kolikrát to nezní hezky, a občas tam nacházím i nesmysly. Tak ještě že jsem i ten pedagog a mohu vyučovat jazyky.

S Petrou Dvorskou hovořil Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 18, září 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk, mgr. Kamila Blažková Koncová
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
Úvodem
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
LIDÉ KOLEM NÁS
Zájem učit se mám i po čtyřicítce (Petra Dvorská)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Kámoška, nebo cejch?
NAPSALI JSTE NÁM
Hýlom hálom
POVÍDKA
Delicie Nerková: Gorila
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Fenomenální nevidomý běžec
Díky diplomce poznají české památky i nevidomí

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.