ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 18, září 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk, mgr. Kamila Blažková Koncová

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

Úvodem

STALO SE
Kalendárium
Přehledně

LIDÉ KOLEM NÁS
Zájem učit se mám i po čtyřicítce (Petra Dvorská)

ZORA RADÍ A INFORMUJE
O čem se moc nemluví – Kámoška, nebo cejch?

NAPSALI JSTE NÁM
Hýlom hálom

POVÍDKA
Delicie Nerková: Gorila

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Fenomenální nevidomý běžec
Díky diplomce poznají české památky i nevidomí


#
Úvodem

Zdaleka ne každý člověk je systematik a pořádkumil. A to platí úplně stejně pro vidící, jako pro nevidomé a slabozraké. Přesto si dovolím hádat, že lidé, kteří nemají možnost jedním pohledem obsáhnout větší prostor kolem sebe, si na jistou míru systematičnosti navyknou častěji. Přece jen je výhodnější pokládat věci na stejná místa, než vše neustále hledat.
Jednou z věcí, která svoje určité místo mívá i v chaotičtějších domácnostech, je bílá hůl. Nejčastěji je to někde poblíž hlavních dveří. Tam ji odkládáme, když se vrátíme domů, a odtud si ji zas při odchodu navyklým hmatem bereme. Jestli máte na tomto speciálním místě holí několik, jedna bude zřejmě podstatně otlučenější než ostatní. Je to ta, kterou si z nějakého důvodu vybíráme nejraději. Ty ostatní přijdou na řadu tehdy, když při odchodu tu nejoblíbenější nenajdeme, protože zůstala někde, kde ji teď nemáme čas hledat.
Možná ale takové místo u dveří vůbec nemáte. Někde doma leží ne příliš často používaná hůl, kterou jste si na doporučení kdysi koupili, ale moc se s ní zatím nekamarádíte. Anebo se vám do její koupě zatím vůbec nechce, i když už jste zažili situace, kdy by se hodilo ji mít po ruce.
Pro vás všechny právě v tomto čísle otvíráme téma "bílá hůl". Chceme se na ni podívat z všemožných úhlů pohledu, ze strany uživatelů, lektorů prostorové orientace, výrobců, zastánců i odpůrců, psychologů i náhodných pozorovatelů.
Věříme, že vás čtení na toto téma zaujme, obohatí, nebo dokonce přesvědčí, že hůl je skvělá pomůcka, za kterou není třeba se stydět. Ba právě naopak. Více už se dočtete v rubrice Zora radí a informuje nebo také v povídce Gorila.

Daniela Thampy

#
STALO SE: Kalendárium

Rakušané mu říkají „Sturm“, Bavoři „Federweisser“. U nás i v okolních zemích jeho obdivovatelé netrpělivě čekají, kdy začne „vařit“. V jiných částech světa ale tak oblíbený není. Obsahuje železo, zinek, kyseliny a vitamín B. To vše příznivě působí na trávení, pleť i nervovou soustavu. Jen to nepřehnat! Dospělý muž může bez obav vypít půllitr, dospělá žena 3 deci denně. Řeč je o burčáku, částečně zkvašeném moštu z vinných hroznů, který můžete vychutnávat právě v září.
Navštivme „Tyflopedický lexikon jmenný“ od Josefa Smýkala.

V září slaví narozeniny poměrně dost známých hudebníků s těžkým postižením zraku. 12. 9. 1945 se narodil portorický zpěvák a kytarový virtuos José Feliciano. Asi nejznámější je jeho vánoční píseň "Feliz Navidad". Ale radost vám mohou udělat i anglické "Light my fire", "California dreamin'", či španělské "Que Sera" nebo "Cuando pienso en ti".

22. 9. 1958 se narodil italský tenorista Andrea Bocelli. Můžete ho slyšet i naživo, v rámci turné "The world´s most beloved tenor", třeba 17. 11. ve Vídni nebo 13. 1. 2024 v Praze.

Nikdy mu nebyl vystaven rodný list. Ray Charles však jako datum svého narození uváděl 23. 9. 1930. Jeho dětství nebylo vůbec jednoduché. Následkem zeleného zákalu, glaukomu, ztratil zrak, jeho bratr se utopil v kádi, ve které matka prala prádlo, a v 15 letech přišel o oba rodiče. V dospělosti si nechal postavit dům bez oken. Prý „na co by je jako nevidomý asi tak potřeboval?“ Téměř čtyřicetkrát byl nominován na cenu Grammy, sedmnáctkrát ji získal. V roce 1982 a 1989 vystoupil i v pražské Lucerně. Když v roce 2004 zemřel, vznikl podle jeho životních příběhů film "Ray". Hlavní roli si zahrál Jamie Foxx a získal za ni sošku Oscara.

A pojďme i domů. Už v prvním roce s ním matka navštívila oční kliniku Jana Deyla. Šedý zákal na pravém oku se odoperovat nepodařilo, oko zůstalo slepé. Později zákal postihl i oko levé, ale rodiče další operaci odmítli. Dítě sice bude vidět mizerně, ale snad nebude nevidomé. Postihl ho ale i zánět uší, nedoslýchavost, vysoký krevní tlak, a k tomu všemu nemoc ledvin. Přesto byl veselý a optimistický. Stal se dramaturgem a dirigentem orchestru Osvobozeného divadla a napsal hudbu k mnoha jeho hrám a revue. V lednu 1939 emigroval do USA. Krajané ho nadšeně přivítali, a on pro ně hrál. New York měl prý rád, ale také o něm napsal: „...je jich tam trochu moc a jeden druhého nemá rád...“ Jaroslav Ježek se narodil 25. 9. 1906. Pusťte si pro radost třeba jeho "Babičku Mary", "Život je jen náhoda", "Nebe na zemi" či "Tmavomodrý svět".

A máme tu i výročí stoleté. 20. 9. 1923 se narodila Marie Kaplanová. Milovala hudbu, hrála na klavír, varhany, housle a sólově zpívala. Hudbě soukromě vyučovala a byla členkou celostátní komise nevidomých a slabozrakých učitelů hudby. V roce 1957 začala pracovat v hudebním oddělení slepecké tiskárny v Praze. Tady přepisovala běžné hudebniny do Brailleovy hudební notace. Doma i v zahraničí se účastnila jednání o její unifikaci a do této činnosti zapojila několik dalších přepisovatelů. Oddělení vedla až do roku 1973.

A na závěr malá procházka historií. V minulém kalendáriu jsme vzpomenuli bitvu u Moháče, která se udála 29. 8. 1526. Turci tehdy obsadili Uhry a měli chuť i na další území. Zastavila je až bitva u Vídně, která proběhla 12. 9. 1683. Traduje se, že jeden vídeňský pekař na počest vítězství začal péci pečivo ve tvaru půlměsíce, symbolu islámu. Dnes je u nás rohlík k dostání téměř všude. Podle legendy zanechali Turci na bojišti i pytle pražených kávových zrnek, a tím vznikla tradice výroby vídeňské kávy. Kávu ukořistili i Sasové, první kavárny tak byly otevřeny též v Lipsku a Drážďanech.

14. 9. 1092 nastoupil do českého knížecího úřadu Břetislav II. Jeho vláda znamenala výrazné potlačení pohanství a povýšení křesťanství. Kníže totiž nařídil vymýcení pohanských kultů, kácení posvátných stromů a hájů a vyhnání pohanských kněží. Pohřby se mohly konat jen na křesťanských hřbitovech.

26. 9. 1212 byl pak dnem, který můžeme považovat za jeden z vrcholných okamžiků naší diplomacie. Římský král Fridrich II. totiž toho dne vystavil českému králi Přemyslu Otakarovi I. za jeho politickou a vojenskou podporu Zlatou bulu sicilskou. Uznala suverenitu dědičných českých králů. Ti byli od té doby zároveň říšskými kurfiřty, tedy voliteli římského krále. Morava i pražské biskupství se staly součástmi Českého království.

"V noci po hostině se spiklenci poradili s Boleslavem, ve dvorci jednoho z nich, Hněvsy, jak vraždu provedou. Po ranním střetu obou bratrů přispěchal nejdřív Tuža a ťal Václava do paže. Václav se utíkal schovat do kostela. U dveří, které byly nejspíš zavřené, jej Tira a Česta ubili a Hněvsa probodl mečem." Tak vypovídá o vraždě svatého Václava první staroslověnská legenda. Dostupné prameny uvádějí datum této události v pondělí 28. září. Rok neuvádějí, a v úvahu tak připadají roky 929 nebo 935. Častější je však rok 935.

Antonín Vraný

#
Přehledně: Jak prožívali členové našich oblastních odboček prázdniny? Přinášíme stručný přehled, dnes ze západu na východ.

Prázdninové rozloučení kolínských proběhlo poměrně brzy, už poslední červencový den. Stejně jako minulý rok se vydali na procházku na Bartolomějské návrší, kde poseděli u dobré kávy.

Nordig walking je chůze se speciálními holemi, při které člověk zapojuje svaly celého těla. Táborští ji i s podporou města vyzkoušeli a zjistili, že ji ve vhodném terénu a s asistencí zvládnou i lidé nevidomí. Jak na chůzi s hůlkami reagovala Emilie Kumherová? Uvádíme její zkrácený příspěvek:
„Jedna hůlka může být pro kouzelníka, mažoretku nebo člověka na procházce. Hůlka bílá je nutností pro nevidomého. Dvě hole francouzské slouží hůře pohyblivým, trackové pro dálkové pochody, a Nordic walking pro zdraví. Přemýšlela jsem o nich, ale pak si řekla, že to se mě netýká. Jak bych s nimi asi tak chodila? Ale vysvětlení zdravotních přínosů mě navnadilo. A tak jsme s lektorkou Libuší Brázdovou a vidícím asistentem začali. Nejprve na místě, a pak se rozešli. Dělám delší kroky, svaly a klouby nebolí ani neprotestují. S pomocí vidícího jsem prožila silný pocit, že jdu a nemusím se o nic starat. Endorfiny zapůsobily a dostavila se radost z pohybu.“

Vrchlabští připravili pro své členy "havajské odpoledne". V příjemném prostředí květin a květinových věnců hrála hudba, podávalo se nealkoholické mojito i vybrané speciality a promítal se film s názvem "Ostrov".

Na výlet vlakem se 18. 8. vydalo 15 českotřebovských. Jejich konečná stanice byla v Ochozu u Brna. Odtud se vydali po modré turistické značce, stínem chráněni před spalujícím sluncem, a sem tam i okolo vody, až do Mariánského údolí. Ti zdatnější si procházku prodloužili též o výstup k jeskyni „Pekárna“, všichni si pak dopřáli občerstvení v restauraci Eldorado. A pak už je čekala cesta zpět. Trasu prý všichni zvládli a domů se vrátili příjemně unaveni.

A pojďme na Moravu. 24 olomouckých se vydalo na zájezd na slavný hrad Sovinec. Nemilý byl déšť, který ten den pouze sílil. Oděné v pláštěnkách je na komentované prohlídce přivítala průvodkyně v suchém dobovém kostýmu. Popovídala o historii i současnosti hradu, provedla je tajemnými zákoutími, rytířským sálem, bytem nadlesního, a zájemce nechala nahlédnout do mučírny. Z hradu pokračovali do Pradědovy galerie v Jiříkově, kde nalezli více než 250 do dřeva vyřezávaných zvířat. Také betlém v životní velikosti a přes 10 metrů vysokou sochu vládce Jeseníků, Praděda, které jsou zařazeny do české knihy Guinessových rekordů. Sochy bylo možné zkoumat i hmatem. Z audio záznamu si lidé také poslechli, jak dlouho trvá jejich výroba, co autora nejvíce inspiruje apod. Nechybělo ani občerstvení v hlavní budově galerie.

Ludmila Pavelková ze Vsetína informovala o úspěšné tradiční akci „Ukončení léta“ ve Lhotce nad Bečvou. Konala se 18. 8. a sešlo se na ní okolo 100 lidí z celé ČR i ze Slovenské Nitry. A jaký byl letošní program? Valašská olympiáda, na níž se soutěžilo v 10 disciplínách a vítězové si odnesli klobásu XXL, valašskou slivovici a valašský frgál. Proběhla prezentace firmy dodávající kompenzační pomůcky, městských policistů nebo příslušníků hasičského záchranného sboru z obce Lešná. V závěru se představil nevidomý Radek Žalud s šesti herci pražských divadel v komentovaném muzikálu „Monte Cristo“. Záznam celé akce si můžete poslechnout a shlédnout na youtube.com/watch?v=koDAWS9jZF0.

Kroměřížští navštívili obrazárnu zdejšího zámku. Průvodcem jim byl Miroslav Kindl, vedoucí odboru starého umění arcidiecézního muzea Olomouc, Kurátor sbírek nizozemského malířství a expozice Zámecké obrazárny. Seznámil je s původem sbírek, popsal některá díla a podělil se i o svůj životní příběh. Návštěvníci tak nahlédli do světa malby a barev, který je mnohým z nás nepřístupný. Následoval oběd v restauraci „Pod Starou Knihovnou“.

Městská knihovna v Kyjově připravila ke Slováckému roku 2023 speciální tréning paměti. Podílela se na něm knihovnice Zuzana Škoríková a trenér paměti Zdeněk Gloz. A potrénovat přišli i kyjovští. Texty hádanek byly nevidomým předčítány, a pokud bylo nutné doplnit písmena do slov, použili k tomu hmat a velká dřevěná písmena. Rébus tak často zabral celý stůl.
Kyjovští se věnovali i různým způsobům přípravy kávy, včetně představení vhodných pomůcek. Z klasických káv to byla džezva nebo French Press. Z modernějších zkusili dripper a aeropress. V dripperu káva jen překape, v aeropressu se kombinuje filtrace a použití tlaku. Následovala ukázka automatických, pákových a kapslových kávovarů a vysvětlení jejich předností a nedostatků. Také mohli porovnat kvalitu mletí kávy v různých typech mlýnků a napěňování mléka v ručních i elektrických přístrojích. Na závěr si připravili a ochutnali pravé řecké frappé.
30 kyjovských si na srpen naplánovalo i jednodenní autobusový výlet na „Moravský Jadran“. Tak je totiž nazývána Vranovská přehrada. Jejich vize byla doplout lodí k hradu Bítov. Jenže cesta z lodi k hradu je tu dosti nevhodná. A tak si na místním úřadu zajistili povolení k vjezdu autobusu až k bráně hradu. V něm absolvovali komentovanou prohlídku, poobědvali, a poté teprve vypluli. Počasí přálo, a tak si hodinovou okružní plavbu i celý den náležitě vychutnali.

Zlínští se v srpnu sešli na pravidelném klubu vaření. Tentokrát si připravili speciální loštickou česnekovou polévku. Vývarem s bramborami a slaninou přelili zralé tvarůžky. Druhým chodem byl šopský salát s balkánským sýrem a celozrnnou bagetou.

Dva zajímavé příspěvky přicházejí z Opavy. Brněnské studio „Kikiriki Games“ vydalo novou hru „The Brave Brain“. Hráči při ní plní různé mise a odpovídají na kvízové otázky. Hra je volně přístupná v aplikaci Google Play nebo App Store a mohou ji hrát i nevidomí. Andrea Hlaváčková ocenila například kvalitní hudbu a různorodost otázek, kterých je ve hře až deset tisíc. Více čtěte na brnensky.denik.cz.
Oči paní Olgy poleptalo před 38 lety hašené vápno. O jedno oko přišla, na druhé byla prakticky nevidomá. Poslední dva roky jí zrak přestal sloužit zcela. Lékaři ji před časem odkázali na českou kliniku a očního chirurga Pavla Stodůlku. Ten jí zrak vrátil díky transplantaci umělé rohovky. Olga se tak zařadila mezi tři desítky pacientů, kterým se na zlínské klinice během 20 let jejího fungování podařilo opět vrátit zrak z úplné slepoty. Více na itvs24.cz.
Zřejmě poslední prázdninová vycházka opavských vedla na Englišovu vyhlídku. Najdete ji v blízkosti Národního památníku druhé světové války v Hrabyni. Kdo byl Karel Engliš (1880 až 1961)? Rodák z Hrabyně, ekonom a politik, několikanásobný prvorepublikový ministr financí, první rektor brněnské Masarykovy Univerzity (1919) a rektor Univerzity Karlovy (1947). Z vyhlídky je prý krásný výhled do okolí i na nedaleké Jeseníky.

Antonín Vraný

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Zájem učit se mám i po čtyřicítce

Ve škole byla premiantka, devět let hrála na klavír a má podíl i na zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Nejvíce ji však „chytly“ jazyky. Vlastně hned, jak k nim přičichla. „Francouzštině jsem „podlehla“ už ve školce, když učitelka zazpívala "Bratře Kubo, ještě spíš?“ Francouzštinu a také angličtinu dnes i vyučuje. Jakým způsobem? Ovládá ještě nějaký další jazyk? A přemýšlela někdy nad tím, že by mohla dělat něco jiného? Na to jsme se zeptali Mgr. Petry Dvorské (1982).
Nevidomá jsem od malička. Narodila jsem se předčasně, v sedmém měsíci, a podstoupila pobyt v inkubátoru. Moje spolužačka ze základky také, a přitom její maminka pracovala jako oční lékařka. Při propouštění z nemocnice mamce dokonce řekli, že jsem v pořádku. Že jsem nevidomá, zjistila až doma, když mi ukazovala a podávala věci, a já nereagovala. Definitivně to bylo potvrzeno ale až v 9. měsíci. Sourozence nemám, rodičům už se ho počít nepodařilo. Maminka mě porodila až ve svých 36 letech.
Devět let jsem hrála na klavír. Jednou mojí učitelkou byla i Eliška Hluší, vedoucí brněnského Muzea kultury nevidomých. Na konzervatoř jsem ale nechtěla. Nemám absolutní sluch, a nemám ho mít po kom. Trochu zpívám a poznám, když zahrajete tón falešně. Ale co je to přesně za tón, to už nepoznám. Ani hudební nauka mi na základce nešla, a z její učitelky, křížků a „béček“ jsem měla i hrůzu. Od druhého stupně jsem tak na ni už nechodila a učitelce se vyhýbala. Spřátelily jsme se až později, na počítačových rekondicích. Na základce jsem jednou dokonce ztratila knížku s braillskými notami. Byl z toho obrovský průšvih a paní učitelka Škodová mi tehdy řekla, že se diví, že mě už dávno nevyhodila. Ale jinak jsme se měly docela rády a později jsme si hodně povídaly, hlavně o jídle. Ani učitelkou hudby bych být nemohla. Neustále cvičit stupnice a etudy by mě nebavilo. Ale když se dnes v některých školách vyučuje podle modernějších metod, tak by mě studovat hudbu asi bavilo více. V hudební škole u nás ve Zlíně se děti učí třeba na klávesy a hrají i písničky, skladby z filmů, vytvářejí vlastní aranžmá a doprovody.
V hudební výchově na gymnáziu po nás profesor Lubomír Kovařík, vášnivý kytarista, chtěl, abychom uměli hrát na zobcovou flétnu. Jeho žena byla mimochodem i profesorkou angličtiny a připravovala mě ke státnicím. S Lubomírem Kovaříkem jsme hodně hráli písničky od Voskovce, Wericha, Ježka, ale i od Beatles, nebo Vlasty Redla. Jeho i další interprety k nám také často zval, abychom si s nimi zahráli. A také jsme s ním vytvářeli obrovská hudební tělesa, kde hrálo i přes 500 hudebníků. Byly myslím zapsány i do Guinessovy knihy rekordů. Dodnes se pan profesor ve Zlíně angažuje při různých kytarových koncertech. Jen braillské noty neznal, a nemohl mě tak vyzkoušet. A spolužáci na mě za to byli naštvaní.
Intenzivně jsem se ale pustila do jazyků. A také mě velmi bavily. Angličtinu studuji od základní školy. Na střední jsem výuku ještě zintenzivnila, přidala francouzštinu, a v obou jazycích jsem pokročila do nejvyšších úrovní. Na vysoké jsem pak už navštěvovala přípravné kurzy ke státnicím. V jazykovce na angličtinu, ve francouzsko-českém klubu a na univerzitě na francouzštinu. Než jsem dostudovala, měla jsem z obou jazyků mezinárodně uznávané státní zkoušky. Skládala jsem je s notebookem a braillským řádkem. Začala jsem studovat i španělštinu, která mě velice nadchla, protože se mi díky podobnosti s francouzštinou učila velice snadno. Asi po dvou lekcích jsem jí kvůli tehdejší přílišné zaneprázdněnosti musela nechat. Hodně mě to mrzelo a často jsem si přála, aby se k obnovení výuky našla vhodná příležitost. Dnes mám novou žákyni na francouzštinu, shodou okolností učitelku španělštiny. Jsme dvojka k pohledání. Já nevidomá, ona na vozíku. A když mi ji osud do života přivedl, proč se nenaučit i španělsky, zvlášť když má kvůli svému románskému původu tolik společného s mojí milovanou francouzštinou? Kromě toho mě moje předchozí učitelka velice podpořila tím, že mi poskytla cenné učební texty, z nichž budu moct v nových lekcích čerpat. Tentokrát snad s tou španělštinou dojdu až do úspěšného konce – nejlépe ke státnicím opravňujícím mě k její výuce, i když s tím časovým presem na tom nejsem o moc líp než tehdy. Ano, i dnes mám ještě chuť učit se další jazyk. A zřejmě jsem i cílevědomá. Ale hodně času mi zabere má práce, a já se trochu bojím, abych další jazyk neflákala.
Jen němčinu jsem ráda neměla. Připadá mi tvrdá, a snad i těžší než francouzština. Ale odříkaného chleba největší krajíc. V magisterském studiu jsem si musela zvolit druhý jazyk. Chtěla jsem francouzštinu, však ji už přece umím, a tak si alespoň v klidu napíšu diplomku. Jenže ona ji učila profesorka, která mě před časem připravovala ke státnici. A zda jsem se nezbláznila, chodit znovu do začátečníků. Musela jsem zvolit němčinu nebo ruštinu. Pár německých slovíček jsem uměla od babičky, která mi je, jen tak pro zábavu, povídala, když jsem byla malá. Aby mě zabavila, vykládala mi ledasco. V září jsem tedy zvolila němčinu, a v prosinci z ní už skládala zápočet. Abych ho stihla, chodila jsem na univerzitu i na jazykovku, a podotýkám, ke stejné profesorce. Z němčiny jsem nakonec složila i zkoušku, i když málem mě z ní vyhodili. Ne že bych neuměla, ale napovídala jsem. „Otoč ten monitor! Zvětši ještě písmo!“ Sledovali mě spolužáci, ale i profesorka. I po zkoušce jsem se ještě nějaký čas němčině věnovala na jazykovce. Ač jsem ji ráda neměla, bylo mi líto zanechat toho, co jsem jednou začala. Státnici jsem z ní ale nakonec neskládala, tak moc jsem k ní zase nepřilnula. A s mým odchodem do práce šla i němčina trochu k ledu. Znovu mě k ní přivedl můj muž Ondřej. Jeho vztah k ní je mnohem vřelejší. Našli jsme si učitelku, a ta k nám chodila jednou týdně nějakých 8 let. Chodí i dnes, ale méně, neboť je už starší. S ní jsme došli až na úroveň státní zkoušky. Známý z Německa nám každé Vánoce píše dlouhý dopis. Co během roku dělal a co zajímavého se v jeho životě událo. A my si říkáme, zda píše čím dál jednodušeji, nebo zda my více umíme.
Co mi na gymnáziu nešlo tak hladce? Matematika a fyzika. Abych i z nich měla jedničky, musela jsem jim věnovat hodně času. Ano, měla jsem samé jedničky, jen jednou dvojku z matematiky. Byla jsem premiantka, ale spolužáci mě za to asi moc rádi neměli. Mysleli, že mi profesoři nadržují. Já sama si to nemyslím. Samozřejmě jsem nemohla plně pochopit všechno. Odraz světla, různé druhy skel a zrcadel. Nevím, jak vypadá světelný paprsek, ale učím se, kam dopadá a jak se odrazí. To jsem si opravdu představit nedovedla. A když nevidíte barvy, jak si představíte rozklad světla? Jde to vůbec? Ale teorii jsem zvládnout musela. Asistentka mi vyráběla ze špejlí, papíru a dalších materiálů hmatové pomůcky, a já je musela umět pojmenovat a vysvětlit. Když mi v geometrii nešly řezy jehlanem, počítala jsem rovnice. Neodpustili mi definice, vzorečky a výpočty. Když to nešlo písemně, byla jsem zkoušená ústně. Ale umět jsem musela. Docházela jsem i do tělocviku. Nebyl vždy čas na to věnovat se mi individuálně, ale s asistencí jsem skákala přes švihadlo, cvičila na balónu nebo s kruhem. Bohužel jsme neměli plavání, bazén byl totiž od školy daleko. Jen výtvarnou výchovu mi zaměnili za tu hudební.
Dnes pracuji už jedenáctým rokem pro olomouckou sociální firmu Ergoness. Jako lektorka angličtiny a francouzštiny. Francouzštinu tedy učí více moje vedoucí, ale někdy i já. A také mám docela dost svých žáků. Učím 5 dnů v týdnu, a pokud všichni žáci přijdou, je jich 9 denně. Průměrně učím tak 39 žáků týdně. Vyučovací hodina trvá většinou 60 minut. Prostě plný úvazek. V jazykovce by navíc znamenal jen 21 žáků týdně, protože na každého z nich připadá ještě hodina na přípravu. Líbilo by se mi, kdyby i Ergoness byl školou. Mohla bych mít i 6 týdnů prázdnin a další výhody. Můj muž Ondra je masér a z práce přichází s čistou hlavou. Ale já se večer ještě připravuji na zítřejší hodiny. Nerada totiž „vařím z vody“. Začít hodinu a nevědět, co dělat, to není pro mě. Musím být připravena. Zda se pak plánu držíme, je věc druhá. Ale většinou ano, a jinak mám v záloze i plán „B“. Na hodině zkrátka neimprovizuji.
Většina klientů Ergonessu jsou lidé nevidomí, jen dva vidící. U mých žáků je to naopak. Ale způsob výuky je podobný. Žáci mohou docházet i na prezenční výuku. Zpočátku tomu i tak bylo, ale dnes pracujeme povětšinou on-line z domova. Dříve jsem vyučovala výhradně prostřednictvím Skype; s menšinou, která se ho nechce vzdát, ho používáme dodnes. Existují ale i lepší aplikace jako „Google Meet“ nebo „Whatsapp“. A nedávno jsem absolvovala též kurz „jazykového koučování“ a při něm se naučila pracovat s aplikací „Google Classroom“. Pokud ji žák chce, komunikujeme skrz ni, a on v ní navíc najde svůj výukový plán, domácí práci, termíny testů i kontakty na mě, včetně čísla účtu. Pokud se mu datum příští hodiny nehodí, dá mi to přes aplikaci vědět. Starší žáci „Učebnu“ příliš nepoužívají, ale většina mladších ano. Přitom do ní vstoupíte jednoduše přes ikonu na ploše počítače či mobilu. Dříve jsem žákům posílala uvedené informace e-mailem. Jenže než v desítkách příchozích odpovědí něco najdete, může to trvat pořádně dlouho.
Vyučuji snad všechny typy žáků. Začátečníky, školáky, čtyřkaře i průšviháře. Gymnazisté chtějí hlavně francouzštinu, která je pro ně těžká, nebo se chtějí připravit na maturitu a přijímačky. Ale mám i žáky pokročilé. S nimi častěji mluvím už jen příslušným jazykem. U méně pokročilých si však nemyslím, že by to bylo přínosem. Může být obtížné jim v cizím jazyce vysvětlit, jakou stránku mají otevřít a od kterého odstavce číst. Pokud jsou navíc nevidomí, poslouchají mě, zároveň i hlasový výstup, a ne vždy rozumějí všemu. S velmi pokročilými žáky ale čteme i originální knížky. Těmi posledními jsou „Harry Potter“ nebo „Twillight“. Osobně příliš nemusím žánr fantasy, ale budiž. I zde jsou zajímavá slovíčka. Žák přečte úsek knihy a já mu z něho nachystám cvičení. Vyberu nová slovíčka, vytvořím konverzační otázky, nechávám doplňovat slovíčka do vět nebo zadám, ať žák vymýšlí k vybraným slovům synonyma (slova podobného významu). Aby se zkrátka donutil pracovat s jazykem a kniha mu jen tak „neprohučela“ okolo hlavy.
Výuka a můj handicap? Jako nevidomá učitelka určitě nemohu být tak rychlá a přizpůsobivá, jako vidící. Poslouchám hlasový výstup, čtu z braillského řádku a zároveň sleduji žáka. Do toho se občas ozve počítač s jinou hláškou. Jednou jsem byla příliš rychlá a shodila si hovor, podruhé se mi seknul počítač a žák se mi ztratil. Inu, je to jen technika. A někdy v hodině namísto jazyka učím žáka třeba práci s počítačem či mobilem.
Často jsem také rozčarovaná z jazykových učebnic. Žáci, hlavně vidící, chtějí totiž výuku živou, dynamickou, s obrázky, videi a konverzacemi. A já myslela, že většinu moderních učebnic nějaké univerzitní středisko už dávno přepsalo, a že jsou pro nás přístupné. Ale není tomu tak. Spousty pracovních listů si tak za své stahuji z internetu. A do francouzštiny si hodně materiálů dokonce sama přepisuji. Mamka mi diktuje, ale francouzsky neumí a příliš ji to nebaví. Přepisujeme i do angličtiny, ale méně. Kdybych si například nechala přepsat dvousetstránkovou učebnici, zaplatila bych okolo 10 tisíc Kč. Naskenovaný text se totiž musí upravit tak, aby na sebe logicky navazoval, což musí dělat někdo, kdo jazyku rozumí. Hodně učebnic má hned 4 díly, a ke každému i pracovní sešit. A to znamená 80 tisíc Kč. Dvě interaktivní učebnice angličtiny jsem si už i koupila. S jednou se pracuje slušně. Hlasový výstup text čte, i když ne vždy přehledně. Problémy má s nadpisy, s návazností vět, ale s braillským řádkem to ujde. Ve druhé učebnici, od stejného nakladatele, se ale nevyznám. Tohle vidící svět ale asi řešit nebude, zvlášť když je nás, nevidomých učitelů, opravdu jen hrstka. Z druhé strany, žáků zase tak málo není. Vždyť jazyky jsou od základky po maturitu povinné.
A také třeba nemám tolik příležitostí k dalšímu vzdělávání. Pokud si nějaké sama zařídím, potřebuji vždy pomoc průvodce. A nejen k tomu, abych došla na určené místo. Také k vyplnění nutných formulářů, k práci s vizuálními materiály i k tomu, abych si o přestávce došla na kávu a na oběd. Nejčastěji je mým velkým pomocníkem mamka. Tedy ano, můj handicap mě někdy opravdu omezuje. A jsou i „dny blbci“, kdy bych nejraději se vším švihla. Jenže co jiného bych dělala? Původně jsem chtěla být sociální pracovnicí. Ale neměla jsem praxi ani řidičák. Překládat? I překladatelské agentury mají dnes své softwary, samozřejmě neozvučené, a požadují grafické úpravy. A jejich termíny? Nejlépe přes víkend, nebo snad raději zítra. Ke každé stránce překladu je třeba vyplnit ještě další, pro administrativní účely. Pokud je k tomu navíc potřeba grafická úprava, tak abych si ještě najala vidícího spolupracovníka. A také si myslím, že řada firem používá pro jednodušší texty internetové překladače. Ale jak to pak vypadá? Kolikrát to nezní hezky, a občas tam nacházím i nesmysly. Tak ještě že jsem i ten pedagog a mohu vyučovat jazyky.

S Petrou Dvorskou hovořil Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: O čem se moc nemluví – Kámoška, nebo cejch?

Jdu si takhle světem a kolem mě houstnou příběhy těch nás, kteří považujeme vycházku s naší bílou kámoškou za nesnesitelnou. A taková je to skvělá kamarádka, ta naše – nebo vaše – nebo snad jejich – dlouhá bílá hůl.
Na silnicích je dlouhá bílá čára, někdy přerušovaná, častěji plná. Hm. Podobnost čistě náhodná. Pročpak tady asi je, na těch silnicích? Není zbytečná? Nepředstavuje nadměrné úsilí, finanční náklady, promrhanou energii?
Zkuste se zeptat řidičů, jestli dlouhou bílou kámošku namalovanou takřka od obzoru k obzoru, považují za nesmysl nebo naopak za pomoc na cestách. Jsem přesvědčená, že by si dobrý řidič poťukal na čelo, protože na jeho cestách je význam bílé silniční čáry nezpochybnitelný. Vyznačuje zvolený směr jízdy, stará se o bezpečný provoz. Auta si nemohou šněrovat cestu, jak se jim uráčí, jedou pěkně v řadě, za sebou i vedle sebe, ale každé má svůj jízdní pruh viditelně označený, aby nedošlo ke střetu. Když řidič pospíchá nebo potřebuje i z jiných důvodů předjet, počká si, až mu bílá čára na silnici naznačí, že teď a takhle daleko může vybočit ze svého koridoru a ukázat těm vpravo, jak nadupaní jsou jeho koně pod kapotou. A prrrrr – čára hlásí, už se zase zařaď, Fittipaldi, makej zpátky napravo a chovej se slušně, jinak tě třeba zabijou. Anebo zabiješ někoho ty.
A cesta vede dál, nikoliv močálem černým podél bílých skal, jak by řekl Jan Werich, ale pěkně hezky po asfaltu či betonu až k cíli. Tedy, když respektujete pravidla, máte řidičák, auto a vidíte na řízení motorového případně elektrického vozidla.
Podobnost čistě náhodná – bílá nepřerušovaná hůl. patřičně dlouhá a případně vybavená vysílačkou, je pro mnohé držitele těžké zrakové vady opravdická kámoška. Vytyčuje cestu, seznamuje nás se strukturou a anomáliemi terénu, upozorňuje na překážky, pomáhá nám držet směr nejen ve spolupráci s vodicími liniemi, ale i ve spolupráci s majáčky, které si můžeme dotekem na vysílačce spustit. Proč? Inu, abychom se strefili do patřičných dveří, na eskalátor, na schody, na přechod pro chodce. A když už jsme se strefili, hůl nám umožní rozhodnout se, jestli půjdeme na červenou nebo zelenou, zda se o překážku přerazíme nebo se jí vyhneme, aniž bychom ji osahávali, poradí nám, zda výkop přeskočit, obejít nebo do něj spadnout. Pomáhá rozhánět dav, chceme-li projít (nezapomeňme na slůvko prosím a s dovolením), umožní nám posadit se na prázdné místo v restauraci nebo v autobusu. A dámy prominou – i záchodovou mísu v kabince najde, stejně jako další předměty určené pro hygienickou sebeobsluhu.
Nejvýznamnější úlohu bílé kámošky vidím v tom, že upozorňuje kolemjdoucí, kterým na potkání řekne – občané, osoba, která mě před sebou strká nebo mnou oťukává cestu, není výstřední reprezentant high performance, ale obyčejný nevidomý uživatel / uživatelka bílé hole sloužící k orientaci. Tuto speciální pomůcku lze zakoupit pouze na lékařský předpis!
Přestaňte myslet na to, co je ta paní s bílou holí zač, ale zkuste jí nabídnout pomoc. Určitě bude ráda, protože s vaší pomocí rychleji a bezpečněji překoná neznámý terén nebo spolehlivě najde vchod či schody. Paní nebo pán s bílou holí to nemají moc snadné, hlavně tam, kde je spousta lidí nebo prostor třeba v neznámém obchodě. Vaše pomoc je příjemná a my, co nevidíme nebo vidíme jen zbytek světa, si díky vám zlepšujeme dobré mínění o svých spoluobčanech.
Tak s chutí do toho, vy, co chcete s bílou kámoškou poznávat prostor, ale i vy, kteří jste dosud nepochopili, že markýrování jakési vidomosti je neužitečný stav mysli i těla. Ruku na srdce – jdeme-li na červenou nebo nesmyslně šněrujeme chodník, první, co lidi kolem napadne je, že jsme opilí nebo magoři. Případně opilí magoři.
Kdysi jsem požádala kolemjdoucí dámu, jestli by mi přečetla provozní dobu na dveřích obchodu. Odvětila mi – kup si brejle, krávo nafrněná!
A protože to řekla hezky nahlas, hned kolem nás zpomalili krok zvědaví kolemjdoucí. To mi stačilo, abych si pořídila hůlku signálku. Leč se ukázalo, že s tou dlouhou bílou je všechno mnohem snazší. Pevný krok a zřetelná výzva, ať mi dají pokoj, anebo jestli můžou, ať pomůžou. Šlo to dost rychle, protože jsem tehdy vzala rozum do hrsti.
Máte-li rozum a hrst, zkuste to také!
Pro zasmání nebo zamyšlení zde dám k lepšímu výroky těch z vás, kteří bílou kámošku považují za jakýsi absurdní cejch.
1. Seriózní senior sportovního typu se potácí klubovnou a vráží do všeho, co je mu v cestě, ale i mimo dráhu zamýšleného pohybu. Nedá mi to a zeptám se:
„Nemáte hůl? Pomůžeme vám ji najít, jestli chcete.“
„Na co hůl? Já ji ještě nepotřebuju“, naštvaně odpoví senior. Asi ho ty rány způsobené nezdvořilým nábytkem bolí. Kladu si otázku – a kdo tedy tu hůl vlastně potřebuje?
2. Kamarád si pořídil vodicího psa, ale hůl nosí převážně v ruksaku. Když jsem před léty byla ve stejné situaci, řekli mi, že pes má rád hůl, protože ví, když najde překážku, že ji jeho pán oťuká, zjistí, co je to zač a řekne psovi, co má dělat, aby oba tu situaci zvládli. Řekli mi, že není třeba objímat kontejnery nebo zkoušet nohou hloubku propasti. Psovi stačí zastavit, počká, až mu řeknete, co dál chcete, aby pro vás udělal.
Ptám se kamaráda, psovoda: „Poslyš, proč to tomu psovi tak ztěžuješ? A co když spadneš do výkopu?“
Kamarád si hned pospíšil s odpovědí: „no, do několika výkopů jsem už spadl a oba jsme to ve zdraví přežili“.
Tak tedy – přeju hodně štěstí i nadále!
3. Povídá mi přítelkyně, která sice mnoho nevidí, ale zato má ráda dobrodružství na každém kroku:
„Hele, tomu bys nevěřila. Sousedka mi říkala, že jak tak pořád kouká z okna, tak častokrát vidí, že jdu po přechodu na červenou. To je sranda, co?“
Mně se nedostává odpovědi. Jen tak v duchu uvažuju – copak neví nic o nešťastných řidičích, bílé holi a majáčcích na přechodech? A vím, že ví. Vždyť vyrostla ve škole, kde se děti se zrakovou vadou vzdělávají!
4. „Proč nenosíš bílou hůl, Káťo? Vždyť si spousta tvých sousedů musí myslet, že jsi opilá?!“
„Hele, nepruď. Je lepší, když si budou myslet, že jsem pod párou, než aby si mysleli, že jsem slepá!“
5. „Proč bych nosil nějakou pitomou bílou hůl? Vždyť chodím všude s mámou!“, řekl znamenitý učitel hudby.
6. „Než vyjít s tím hnusným klackem, raději skočím z třináctého patra našeho věžáku“, pravil frajer s mizejícím zbytkem zraku.
Nakonec neskočil. Našel si přítelkyni, která mu řekla, že s ním nikam bez hole nepůjde, protože ho nechce pořád vodit jako medvěda v cirkuse. Pochopil, že je lepší být nevidomý frajer než bezzubá opelichaná šelma.
7. „Já hůl nepotřebuju“, vykřikovala na celé kolo nevidomá světoběžnice. „V jedné civilizované západní zemi mi vycvičili psa, který mě bezpečně provede všude a bez hole“. Fungovalo to do té doby, než spadla do výkopu, z kterého ji vytáhli s dvojitou frakturou paže a s jednoduchou frakturou lýtkové kosti. Pes naštěstí zůstal nahoře a zavolal pomoc.
8. „S bílou holí mě nikdy nikdo neuvidí, zůstanu ve svém domě a chodit budu jen po zahradě, kde to znám,“ pravila dáma v letech. Změnila názor, když šla otevřít pošťákovi opačným směrem, než byla branka a čirou náhodou následně přehlédla schody do sklepa ve svém vlastním domě.
9. „Nejsem tak blbej, abych nepoznal hráz našeho rybníka“, řekl – a pak z ní sletěl. Bez hole a bez křídel. Naštěstí umí plavat.
10. „Nechceš už si konečně pořídit bílou hůl?“ zeptala jsem se ho poté, kdy mi předvedl odvrácenou tvář, kde mu nápadně chyběly kusy kůže. „Ne, zatím ne. Ještě je to dobrý“.
Pravda, pomyslela jsem si. Až půjde zpátky, má tu druhou půlku obličeje dosud zdravou, tak čeho se bát?“
11. „Cože sis najednou zvykla na hůl?“ zněla má všetečná otázka. „Ale, všimla jsem si, že když jdu s průvodkyní, lidi si myslí, že jsme lesby.“

-Pokračování_
PaedDr. Jaroslava Novotná

#
NAPSALI JSTE NÁM: Hýlom hálom

Ve dnech 10.–13. 8. 2023 se v Kyjově konal folklorní festival Slovácký rok. Slovácký rok je nejstarší národopisná slavnost v České republice započatá již v roce 1921. Od roku 1971 se koná každé čtyři roky a právě i s ohledem na tento cyklus opakování bývá označován za „folklorní olympiádu“. V Kyjově má tradici právě od roku 1921. Jedním z nejočekávanějších pořadů festivalu je slavnostní průvod téměř padesátky obcí regionu, jenž čítá přibližně 3500 krojovaných účastníků, od miminek v kočárcích až po „staříky a stařenky“. Letošní rok byl unikátní i proto, že v průvodu byly k vidění nejenom koňské povozy, ale také kráva i s telátkem.
Pomyslným vrcholem slavností je nedělní Jízda králů. V neděli 13. srpna se kyjovské náměstí rozezvučelo pod kopyty téměř třicítky koní. Až u srdce vás bodne dojetím, když Jízda ze Skoronic přijíždí cvalem na kyjovské náměstí. Mladého krále v dívčím kroji s růží v ústech doprovází 25 jezdců. Spolu s výběrčím vozem se ulicemi Kyjova prohání 28 koní. Výběr darů pro krále s hlasitým veršovaným …hýlom hálom… vyvoláváním začíná na městské radnici a jízda postupně navštíví dalších 55 domácností.
Odbočka SONS Kyjov, která sídlí ve zdejší Městské knihovně, byla v letošním ročníku poctěna návštěvou krále a jeho vyvolávačů. S pěveckým sborem Pastelky jsme zazpívali. Odměnou celé odbočce bylo vyvolání vyvolávače, které si teď dovolím odcitovat:

Eště nás tu čekajú moc stateční lidi,
keří často víc než my, život ostře vidí.
Založili pěvecký sbor, majú zdravú mysl.
Proto jejich zpívání má rozhodně smysl.
Pavel Švorba u piana ten klavíry ladí
a vedoucí Vrtková ráda všeckým radí.
Jak udělat besedy,
jak malovat obrázky,
jak pohladit životy,
jak ty mořské oblázky.
Hýlom hálom.
A tady ten harmonikář aj i s celým sborem
zahráli a zazpívali, zanechali dojem.
Před vama by naše koně měli na kolena kleknút,
protože to neumijú, musím klobúk smeknút.
Hýlom, hálom

Jsem moc ráda, že jsme se jako odbočka mohli takovéto události zúčastnit. Je jasné, že nás široká veřejnost bere mezi sebe i s naším handicapem.
Tož za čtyři roky v Kyjově HÝLOM, HÁLOM!

Marcela Švorbová

#
POVÍDKA: Gorila

Je zvláštní sedět zase v koruně toho podivného stromu, který mi kdysi připadal závratně vysoký a tajemný. Říkávali jsme mu Gorila, protože je tak ramenatý, přihrblý. Některé větve mu jako paže dosahují až na zem. Skutečně vypadá jako obrovský lidoop. Zdřevěněl, aby po něm mohly děti lézt bez strachu, že spadnou.
Sedím Gorile na ramenou a je mi docela jedno, jestli mě tady někdo vyslídí nebo jestli někoho vylekám. Dospělé ženské totiž ve větvích stromů obvykle nevysedávají. Jenže já teď konečně mám tu správnou náladu. Všechno je mi jedno, víc než jedno. A tuhle náladu si chci nechat. Jedinkrát v životě si dovolit vykašlat se na to, co si o mně kdo myslí. Chci, aby mi bylo jedno, jaký dělám dojem a co na mně kdo chválí nebo pomlouvá.
Vychovali mě tak, abych nebyla nápadná, natož výstřední nebo obtížná. Dokonalé společenské mimikry. Snad by bylo nejlepší, kdybych vůbec nebyla. Možná, že i teď by to bylo nejlepší, ovšem kdyby mi tohle nebylo také jedno.
Mé vidění světa se začalo hroutit někdy kolem puberty. A na střední škole jsem přestala vidět na rýsování a kreslení. Pak se stalo, že jsem nenašla v setmělém pokoji kabelku, kterou všichni přítomní jasně viděli. Spadla jsem do výkopu, prošla jsem skleněnými dveřmi sledována všemi hosty v nabité restauraci. Na ulici jsem nápadně často strkala do lidí a porážela různé překážky, včetně batolat. V tanečních jsem si pletla partnery. Ve společnosti také muže a ženy. Štíhlá postava, kalhoty, krátký sestřih, a já musím pracně hledat způsob oslovení, abych se neztrapnila. Ne vždycky se mi to daří.
Do seznamu prohraných příležitostí patří i studium na filozofické fakultě. Z nouze ctnost. Absolvovala jsem jen díky tomu, že jsem dobrá na cizí jazyky.
Ve škole, na které teď učím, jsem za exota. Proč nenosíš brýle, když špatně vidíš - tážou se posté, zdá se mi, že stále tíž kolegové. Proč svítíš, vždyť je ještě dobře vidět - ptají se mě doma už deset let. Proč nejdeš do kina, proč si něco nepřečteš, dotírá na mě babička, která vymetá kdejakou knihovnu a kulturní akci. A to nejlepší nakonec (nebo to ještě není konec?) - proč si nevezmete bílou hůl, když vám chůze dělá takové problémy?
Takhle nějak se ptal člověk z organizace pro slepé, který na mě kdesi natrefil. 
Bílou hůl já do ruky prostě nikdy nevezmu! Dělá se mi fyzicky špatně jen z té představy. A co by tomu řekli lidé? 
Na všechna "proč" v životě snad nemusí existovat odpověď. To vím i z filozofie. 
Proč se mi dnes přihodilo, že jsem se nějak zamotala v proudu lidí na místě, kde to důvěrně znám? Bylo šero, byla to ta příšerná doba, kdy už mi nestačí denní světlo a pouliční lampy ještě nesvítí. Zato mě úplně oslnila auta v protisměru. Najednou jsem ztratila jakoukoliv představu o prostoru kolem sebe. Lidé do mě vráželi, slyšela jsem známé poznámky o opilé ženské i ty horší o ožralé krávě. Rezignovaně jsem se přidala k davu.
V jednu chvíli mi o nos zavadila intenzivní vůně oregana a já si vzpomněla - ano, tady někde přeci musí být pizzerie, podle té se zorientuju. A co mi oči stačily, hledala jsem nápadný oranžový vchod a oranžovou výkladní skříň s obrovským barevným nápisem. Nic takového jsem ale nenašla, výlohy tu byly, i vchody, ale všechno bylo tak přesvětlené, že jsem nepoznala, co se kde prodává. Vůně pizzy se ztratila ve větru a výfukových plynech.
Nazdařbůh jsem vešla do jednoho z těch obchodů, abych zjistila, že se tam prodává oblečení. Jenže jsem nevěděla, jestli je to ten obchod blízko náměstí, nebo ten, co je na úplně opačné straně ulice, a kde mají italské oděvy. Napadla mě spásná myšlenka. Vydala jsem se směrem, kde jsem tušila pokladnu a italsky jsem se zeptala: "Prosím vás, můžete mi říct, jak se dostanu na Mírové náměstí?" Zprvu žádná odpověď. Jen přidušené poznámky odněkud z kouta - hele, asi Italka, a asi má pěkně nabráno. Pak se kdosi zeptal, jestli umím anglicky. Samozřejmě, jen už mi konečně řekni, kde jsem a jak se dostanu na ten zatracenej Mírák, myslela jsem si a bylo mi na omdlení. Nějak mi to vysvětlili. Položila jsem pár kontrolních a upřesňujících otázek, pokynula z výše svých sto šedesáti centimetrů a suverénně se odebrala z obchodu pryč. Cestou jsem zavadila o stojan s hadříky a srazila se s někým, kdo zrovna vcházel. S horkem na tvářích jsem si uvědomila, jak hnusný je smích znuděných prodavaček za mými zády.
Venku mě ovanul studený a páchnoucí vzduch, ale já už věděla, kudy se dát, a začínala mi být ta věc jedno. Nebezpečně jedno. Rezignace na samu sebe, rezignace na ten můj přisleplý osud, únava z toho věčného markýrování a hledání náhradních řešení stokrát za den kvůli jedinému chybějícímu smyslu.
Došla jsem na zastávku tramvaje. Už svítila a připadala mi jako ostrov nabízející ztroskotanci záchranu života. Teď už je to dobré, a mimořádně nemusím pracnými triky a fígly zjišťovat číslo potřebné tramvaje, protože mohu jet kteroukoliv. Nemusím dotazovaným vysvětlovat, proč si nekoupím ty zbytečné brýle, které ani neodstraní mlhu z mých očí, ani mi neposvítí na to lepší ze života.
Konečně něco přijíždí, musím jen dát pozor, aby mě neoslnilo světlo ozářených dveří. Už se mi stalo, že jsem neviděla schod a nepříjemně se mi smekla noha.
"Přijela šestnáctka a za ní bude zastavovat desítka," prohodil vedle mne ženský hlas.
To ale přece není informace pro mě, já nejsem žádný slepec, mně nikdo hlásit čísla nemusí, copak vypadám jako někdo, kdo nevidí?
Nepoděkovala jsem a svým rádoby ležérním krokem jsem vstoupila do tramvaje. Někomu jsem šlápla na tašku - nechápu, proč ji musí mít hned vedle dveří - chytla jsem se madla a zhluboka vydýchla, jako člověk, který zrovna zdolal třítisícovku. Měla jsem vyschlo v krku a mžitky únavy před očima. Domů, domů, osprchovat se, dát si panáka, pustit si nějakou muziku a vlézt do postele.
Nejméně dvanáct hodin nemyslet na to, že musím řešit pohyb svého vlastního těla po cizím světě. "Jestli se neurazíte, ráda vám pomohu," tiše mě oslovil onen hlas ze zastávky. Tentokrát jsem si byla jista, že nabídka patřila mně. Už jsem neměla sílu se stylizovat a docela nešetrně jsem odsekla: "Proč bych se měla urážet, vždyť mi nic není - nebo jo?" přidala jsem provokativní výzvu. "Já vím, že vám nic není, ale asi jste ztratila hůlku a teď máte možná trochu problém. Kde vystupujete?"
"To je moje věc, nepotřebuji nic," uzavřela jsem definitivně rozhovor a doufala, že to nikdo moc nevnímá a nehodnotí. Ostentativně jsem se prolisovala nacpanou tramvají co nejdál od té vlezlé osoby a zbytkem vůle potlačovala stud i hněv.
Nevystoupila jsem na Mírovém náměstí, nešla jsem domů. Nechtěla jsem nic a nikoho vidět.
Doslova. Vystoupila jsem u parku, kde jsme si hrávaly jako děti. Tehdy jsem nevěděla nic o tom, že nebudu schopna bez rizika samostatně přejít ulici a nabrat svůj směr.
V parku bylo ticho a dostatečná tma, a tak jsem mohla svobodně brečet i chodit šejdrem, jak říkává babička, a nebát se, že na liduprázdné cestě někoho převálcuju. Na konci asfaltky je rozlehlý trávník, spíš louka. Uprostřed louky Gorila. Její temná silueta je i pro mne proti světlu parkových luceren dostatečně viditelná.
Vydala jsem se přes trávník ke Gorile. No ahoj, holka, jsem ráda, že tě zase vidím, řekla jsem jí s trochou nadsázky. Neviděla jsem ji, cítila jsem ji před sebou. Dotkla jsem se kůry a pak jsem ji objala. Po nějaké chvíli jsem vztáhla ruce do výše, abych nahmatala pohodlnou a bezpečnou rozsedlinu, která byla schopna pojmout mezi gorilí ramena tři čtyři děti. Docela mě překvapilo, že není příliš vysoko nad mou hlavou. Byl to jen okamžik dostat se nahoru, měla jsem pocit, že mi ta stará lidoopka pomohla.
A tak tedy sedím na větvi a vůbec mi není dobře. V kapse jsem našla mentolový bonbón, kterým zaháním žízeň i hlad, věrné průvodce stresu. Cucám mentolku a srovnávám si v hlavě chaos, který se v ní zabydlel během poslední hodiny.
"Asi jste ztratila hůl, asi jste ztratila hůl...", vrací se ozvěnou hlas neznámé ženy. Není výsměšný, naopak, spíš účastný a praktický. Mateřský. Proč jsem na ni byla tak nepříjemná?
Ano, jsem smrtelně unavená - ale ona byla jako anděl strážný nebo záchranář. Poznala, že jsem v průšvihu a nabídla pomoc. Milion spoluobčanů, které potkávám ve městě, nevěnuje mým potížím ani zlomek své pozornosti. A já jsem jim za to vděčná. Neobtěžuji vás, tak i vy mě nechte na pokoji. Nedat nikdy najevo, jak moc potřebuji pomoc. S bílou holí dám najevo, že očekávám účast, že stojím o jejich čas, soucit, náklonnost. Ještě není nutné převléknout se za slepého žebráka, který někde u cesty čeká na svého spasitele.
Dnes mě doběhla má slabost, má nedostatečnost. Už se to na mně pozná, už jsem na odpis nebo na život v ústraní, nejlépe v hodně speciálním zařízení. Ale vždyť mi ještě není ani třicet, tak jak mám tedy žít? Přiznat celému světu barvu? Vystavit své potíže na odiv, k pobavení nebo lítosti? Na tom stromě jsem seděla hodně dlouho. Už mi byla zima, hrozně se mi chtělo spát a na všechno zapomenout. Nicméně jsem se trochu uklidnila. Objevily se dokonce obyčejné obavy - třeba z možného vysvětlování strážci veřejného pořádku, co tam dělám. Nebo kdyby šel nějaký podivín a chtěl mě obtěžovat, vždyť bych mu ani nedokázala utéct!
Vydávám se po asfaltce nazpět k tramvajové zastávce. Už nepojedu, tu jednu stanici dojdu po hlavní třídě pěšky. Snad mi tam touhle dobou nic nehrozí, a třeba si ještě srovnám myšlenky, než dojdu domů. Na přechodu se zastavuji a čekám, jestli mě dojde nějaký člověk, ke kterému se nenápadně přidám kvůli bezpečnějšímu přecházení. Byli dva - zřejmě pár.
"Prosím vás, můžete mě převést na druhou stranu? Ztratila jsem totiž svoji bílou hůl a tak se trochu bojím..."

Delicie Nerková

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Fenomenální nevidomý běžec

Norská asociace nevidomých a slabozrakých zaměstnává jednoho z nejrychlejších sprinterů na světě.
Salum Kashafali pochází z Konga, odkud s rodinou uprchli před občanskou válkou. V roce 2003 se dostali do Norska, které se jim stalo novým domovem.
Salum je prakticky nevidomý, zrak se mu postupně zhoršuje a v současnosti vidí na pouhá 2 procenta. Na mistrovství světa v paraatletice v roce 2019 získal první místo v běhu na 100 metrů a v téže disciplíně zvítězil na letních paralympijských hrách v Tokiu v roce 2021.
15. června tohoto roku se zúčastnil norské národní soutěže během Bislett Games. Stal se vítězem ve své kategorii, když v běhu na 100 metrů s časem 10,37 sekundy vytvořil nový světový rekord v paratřídě T13.
(Poznámka redakce: Pro srovnání - Usain Bolt drží světový rekord v běhu na 100 metrů s časem 9,58 sekundy.)

Zdroj: www.euroblind.eu

#
Díky diplomce poznají české památky i nevidomí

Unikátní, hmatem čitelné mapy pomohou lidem se zrakovým postižením blíže poznat významné památky v Česku. Cílem je pomoci osobám se zrakovým postižením lépe pochopit historický, architektonický a zejména prostorový charakter například Karlova mostu nebo brněnské vily Tugendhat.

Mapy vytvořil Jakub Žejdlík, absolvent oboru geoinformatika a kartografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho Tyfloprůvodce po vybraných památkách Česka vznikl jako diplomová práce.
„Lidé s tímto handicapem si mohou rozšířit možnosti trávení svého volného času,“ řekl Právu Žejdlík, který na fakultě pokračuje v doktorandském studiu a který za svou práci získal letos nejvyšší ocenění v kategorii studentské kartografické práce na 25. ročníku prestižní soutěže Mapa roku.
Tyfloprůvodce předkládá formou tyflomap šestnáct vybraných památek, například Karlův most, Národní divadlo, hrad Karlštejn, olomoucký kostel sv. Mořice či brněnskou vilu Tugendhat včetně jejich blízkého okolí.

Mapy jsou doplněny popisem v Braillově i běžném písmu. Průvodce je přitom určen jak pro osoby s částečným zrakovým postižením, tak i pro ty, kteří pro svou orientaci v prostoru potřebují asistenty.

Podklady Žejdlík čerpal z prostorových dat otevřené databáze Open Street Map. „Nedá se říct, že by nějaká památka byla z hlediska zpracování náročnější než jiná. Nejobtížnější bylo asi vymyslet koncept, jak to budu zpracovávat, ještě předtím, než jsem začal,“ konstatoval autor s tím, že součástí práce bylo i uživatelské testování, kterého se zúčastnili i zrakově postižení školáci.
Strany publikace obsahující tyflomapy jsou vytištěny na speciální, takzvaný mikrokapsulový papír s vrstvou citlivou na teplotu. Při jeho zahřátí pomocí speciálního přístroje, fuseru, vystoupí černě vytištěné části nad jeho povrch, čímž vznikne reliéfní grafika. Pomocí ní získá nevidomý představu o podobě památky.
Publikace je volně dostupná na webu
geoinformatics.upol.cz/dprace/magisterske/zejdlik22. 
Stáhnout si zájemci mohou celý soubor nebo třeba jen jednotlivou památku. Mapy mohou vytisknout na klasické tiskárně, ale musí použít speciální papír, který pak nechají projet ve fuseru, který je dostupný téměř ve všech centrech pro zrakově postižené,“ dodal Žejdlík.

Zdroj: novinky.cz