Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 16, srpen 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Kalendárium
Přehledně: Čím se v létě zabývají lidé v oblastních odbočkách? Přinášíme krátký přehled. Pokud máte chuť vědět více, nalistujte stránku sons.cz/odbočky/aktuality.
Z návštěvy Chorvatského svazu nevidomých
ROZLOUČENÍ S PROFESORKOU EVOU HADÁČKOVOU
Zůstává ve vzpomínkách
LIDÉ KOLEM NÁS: Do téhle role se stále více vžívám
NAPSALI JSTE NÁM: Návštěva Arcidiecézního muzea v Olomouci
Pohlaď sokola, narovnej si záda a osedlej Bavoráka!
RECENZE: Česká účast v Low Vision Song contest, aneb Proč to zase nedopadlo
SPORT: Zlato na Světovém poháru ve sportovní střelbě
Nevidomí bowlinkáři se v Olomouci utkali o tituly mistrů republiky!

RECENZE: Česká účast v Low Vision Song contest, aneb Proč to zase nedopadlo

Jako mnoho zrakově postižených, zajímajících se o hudbu, i já jsem zaznamenal celonárodní soutěž "Nevídaná píseň“ a následně pak i soutěž celoevropskou, potažmo celosvětovou, „Low Vision Song contest“. Bylo pak zajímavé sledovat, jak píseň, která s velkým náskokem ovládla národní kolo, v mezinárodním srovnání zcela propadla. V následujících řádcích bych chtěl předestřít svůj názor na to, proč k tomu došlo a čím by se mohli čeští zrakově postižení hudebníci v zahraničí inspirovat.
Jako první problém vidím neochotu našich zrakově postižených interpretů překročit pomyslnou bránu do 21. století. Jakoby se nad nimi neustále vznášely stíny Karla Gotta a Karla Svobody, tvoříce neprostupnou bariéru mezi nimi a současností. Vždyť i vítězná píseň národního kola soutěže, „Cíl je v nás“ v podání Radka Žaluda a Michaely Jeklové, ze všeho nejvíce připomíná dojímavé kantilény z českých muzikálů 90. let, kdy pódiím kralovala Lucie Bílá a Daniel Hůlka. Jistě, taková píseň rozezní struny sentimentu určité generace českých posluchačů, jen těžko si však najde místo ve světě, kde pódiím kralují mnohem současněji znějící muzikály jako „The Greatest Showman“ nebo „A Strange Loop“, jejichž jednotlivá čísla se spíše než operním áriím snaží přiblížit popovým písničkám. Některé písně se, bohužel, obracejí ještě dál. Píseň Antonína Blažka „Budeš víc, než mou dívkou“, jež se dostala do širší nominace, nás svými zdvojenými lead vokály vrací kamsi k Pavlu Rothovi poloviny 80. let, což nepůsobí dobře, zvláště pokud k tomu přidáme samohrajkově znějící doprovod. Je to velká škoda, neboť se nejedná o nezajímavou píseň a při jiném, klidně komornějším aranžmá by z ní mohla být pěkná popová balada.
Další píseň z širší nominace, „Vánoční Praha“, nazpívaná Martinem Rousem za doprovodu kapely GPS, rovněž patří k zástupcům onoho retro stylu. Tentokrát nepokrytě vzdává holt Karlu Gottovi a vskutku zní, jakoby se jednalo o přídavek k jeho albu „Vánoce ve zlaté Praze“, chybějí už jen doprovodné sbory, které jsou zde ovšem nahrazeny poněkud kýčovitými zvony, hřmícími předehru s doprovodem nasamplovaných smyčců v pozadí. Smutné je, že jako desítky let staré hity znějí i některé písně mladších soutěžících. Zejména to platí o písni „Holka“ Pavla Vlčka, která jakoby byla další z řady pomalých písní Jakuba Smolíka.
Jak ale docílit modernějšího zvuku?
Podívejme se, jaký zvuk mají písně, jež se v mezinárodním kole umístily na předních pozicích.
Jako první stojí za zmínku určitě píseň „No te imaginas“, která je dílem španělské klavíristky a zpěvačky, vystupující pod jménem Catiana, která se umístila na druhé příčce. Jako první ji zmiňuji z toho důvodu, že se v ní pracuje s elektronikou jako se svébytným nástrojem, nikoliv jako s napodobeninou nástrojů akustických. Zdá se, že bez ohledu na kvalitu vybavení, nenaučili se zatím naši interpreti pracovat s elektronickými klávesovými nástroji, potažmo s různými zvukovými pluginy hudebních programů jinak, než jako s něčím, co může napodobit tu klavír, tu bicí, tu smyčcovou sekci. Úplně tak ale opomíjejí jejich hlavní přednost, vytváření nových a originálních zvukových barev. Na tuto skutečnost značně doplatila píseň „Za svitu loučí“, nazpívaná Radkem Žaludem. Cembalo a zobcová flétna, které mají na začátku písně napodobit zvuk hudby na zámku, znějí uměle a místo zamýšleného efektu spíš navozují dojem, že právě slyšíme začátek patnáct let starého telefonního vyzvánění.
Zmíněná španělská píseň naopak stojí na čistě elektronickém zvuku bicích a harmonický podklad tvoří držené akordy, nijak nezastírající, že vznikly na počítači. Jistě, vyskytují se v ní klavírní a kytarové „vyhrávky“, ty jsou ale hrané na skutečné nástroje, nikoliv na jejich simulace.
Na elektronických zvucích stojí i píseň, jíž patří bronzová příčka v celosvětovém kole. Jedná se o skladbu „V temi nisi sam“ Zary Smrtnik, reprezentující Slovinsko. I v ní můžeme najít zvuk elektrické kytary, vypadá to ale, že ta je dílem počítačové simulace.
Je jasné, že ne každý je příznivcem elektronizace hudby. I dnes se dá postavit píseň na zvuku akustických nástrojů. To v dnešní době obnáší buď shánění hráčů na tyto nástroje, nebo využití nástrojů virtuálních, mající zvuky akustických nástrojů na vysoké úrovni. Na často chabé napodobeniny, které se nacházejí v bankách většiny kláves, případně v základní zvukové bance multimediálních přehrávačů, však už dnes spoléhat nejde.
Další problém, který vnímám u některých písní v širším výběru soutěže „Nevídaná píseň“, je jakási nevýraznost. Ta je slyšitelná zejména u písní „Holka“ Pavla Vlčka, „Čekám na tebe, má lásko“ Karla Leskovce a „Dokážeš ještě víc“ Nely Černohlávkové a Ondřeje Krejči. Hlavní příčinu vidím v rozdílně dlouhých frázích, které dělí píseň na mnoho různě velkých fragmentů místo toho, aby ji spojovaly. Takové fráze se velice obtížně spojí do jednoho celku a vyklenou. Frázím, stejně jako celé písni, tak chybí bod gradace. K roztříštěnosti u písně „Dokážeš ještě víc“ přispívají i neobratně provedené harmonické změny, kdy se náhle přechází mezi poměrně vzdálenými tóninami. Snaha o harmonickou pestrost je rozhodně chvályhodná, ale dá se jí dosáhnout i jinak, například obohacením základních akordů o další tóny, nahrazování akordů jinými, nebo občasným vybočením do jiných, ne tak vzdálených tónin. Ukázkovým příkladem, jak vytvořit harmonicky zajímavou píseň, aniž by zněla nesourodě, je píseň „W dal“ Zuzanny a Roka Mulecových. Ta s výjimkou přechodu do paralelní tóniny nemoduluje, zato pracuje s různými nadstavbami nad základními akordy, což nabízí více možností jejich spojování.
Pozitivní je, že tyto nedostatky nejsou znakem nedostatečné hudebnosti. Jedná se o chyby spíše řemeslné, na jejichž odstranění jde pracovat ať už pečlivou analýzou jiných písní, nebo soustavnějším studiem hudební teorie. Nejdůležitější je ale neustávat ve vlastní tvůrčí činnosti, aby si člověk osvojené zásady takříkajíc vryl pod kůži. U písně „Dokážeš ještě víc“ je navíc třeba uvést, že vzhledem k mládí autorů je to velice nadějný příslib do budoucna.
Posledním bodem, kterému bych se chtěl v tomto článku věnovat, je nedostatek práce s energií u většiny písní v širším výběru. Nejde vždy o to, že by interpreti vložili do písně málo energie. Problém tkví hlavně v tom, že se množství energie v písních v podstatě nemění. Nejpatrnější je to v písních, kde je zpěv doprovázen pouze klavírem. Interpreti během písně povětšinou mění způsob doprovodu jen drobně a to samé platí často i o barvě hlasu. Přitom již zmíněná píseň „W dal“ nám ukazuje, že i za pomoci zpěvu a klavíru se dá vytvořit pestrá hudba. V písních, kde zpěváka doprovází kapela, nebo její simulace, je statičnost slyšet méně, ale například i v písni „Poslední rozcestí“ Ráchel Skleničkové a Jakuba Blažka zvednou přidavší se bicí hladinu energie jen o vlásek, a ačkoliv je zde patrná snaha o hutnější, zemitější barvu hlasu, tato vyjde v podstatě naprázdno.
Co říci závěrem?
Zaprvé to, že je skvělé, kolik nadšených hudebníků v české komunitě zrakově postižených je.
Za druhé ale musím dodat i to, že dokud budou významnou část naší produkce tvořit stojaté retropísničky s elektronicky znějícími smyčci, díru do hudebního světa opravdu neuděláme.

Adam Blažek

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 16, srpen 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Z návštěvy Chorvatského svazu nevidomých
ROZLOUČENÍ S PROFESORKOU EVOU HADÁČKOVOU
Zůstane ve vzpomínkách
LIDÉ KOLEM NÁS
Do téhle role se stále více vžívám (Radek Žalud)
NAPSALI JSTE NÁM
Návštěva Arcidiecézního muzea v Olomouci
Pohlaď sokola, narovnej si záda a osedlej Bavoráka!
RECENZE
Česká účast v Low Vision Song contest, aneb Proč to zase nedopadlo
SPORT
Zlato na Světovém poháru ve sportovní střelbě
Nevidomí bowlinkáři se v Olomouci utkali o tituly mistrů republiky!

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.