ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 16, srpen 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.



Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM

STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Z návštěvy Chorvatského svazu nevidomých

ROZLOUČENÍ S PROFESORKOU EVOU HADÁČKOVOU
Zůstane ve vzpomínkách

LIDÉ KOLEM NÁS
Do téhle role se stále více vžívám (Radek Žalud)

NAPSALI JSTE NÁM
Návštěva Arcidiecézního muzea v Olomouci
Pohlaď sokola, narovnej si záda a osedlej Bavoráka!

RECENZE
Česká účast v Low Vision Song contest, aneb Proč to zase nedopadlo

SPORT
Zlato na Světovém poháru ve sportovní střelbě
Nevidomí bowlinkáři se v Olomouci utkali o tituly mistrů republiky!


#
ÚVODEM

Milí čtenáři, toto léto si s námi tak trochu pohrává a láme teplotní rekordy na obou stranách spektra. Přesto věříme, že vám ani tyto hříčky nezabránily v tom, abyste si letní dny užili tím pro vás nejlepším způsobem.
K dovoleným patří cestování, a i my se v tomto čísle Zory podíváme na několik zajímavých míst. Mimo jiné se například dozvíte, jak funguje organizace pro nevidomé a slabozraké v Chorvatsku.
Pro mnohé z nás je cestování neodmyslitelně spojeno s bílou holí. A jak je mým zvykem, prozradím něco z našich redakčních plánů. Právě bílá hůl bude jedním z témat, kterým bychom se v příštích číslech chtěli věnovat. Možná dojde i na praktické rady ohledně materiálu, vhodné délky apod. Především ale půjde o pohled ne tolik fyzikální. První „procházky“ s holí znamenají většinou spoustu nepříjemných nebo protichůdných pocitů. A je úplně jedno, jestli vycházejí z reality, nebo jsou založeny jen na našich představách například o reakcích okolí. Možná otevření tohoto tématu pomůže tyto pocity lépe uchopit i některým z vás.
Příjemné chvíle nad stránkami našich časopisů vám za celou redakci přeje
Daniela Thampy


#
STALO SE: Kalendárium

Pojedete ještě letos na dovolenou? Vezměte s sebou polovinu věcí a dvakrát více peněz, než jste původně zamýšleli. Kdy vlastně dovolená vznikla? Ottův slovník naučný o ní mluví až koncem 19. století. Tehdy na ni měl nárok jen důstojník, a to dvakrát dva týdny ročně, a každý druhý rok ještě dalších 8 týdnů. Pokud tedy nebojoval. Nárok na placenou dovolenou všem zaměstnancům přiznal v Československu až zákon z roku 1925. Podle délky zaměstnání u jednoho zaměstnavatele se pohybovala mezi šesti a osmi dny. K moři začali lidé jezdit také už v 19. století, ale masovou turistiku přinesla až 60. léta. Na pobřeží Itálie a Španělska se tehdy začaly stavět levné domky a rozvinul se turistický průmysl.
Tak se tam vydejme i my. Cestovkou nám bude „Tyflopedický lexikon jmenný“ od Josefa Smýkala.

17. 8. 1965 zemřel španělský organizátor v oblasti péče o nevidomé José Ezquerra Berges. Zrak ztratil už ve svých 13 letech. V roce 1929 založil Národní federaci nevidomých, do které se včlenily všechny menší a místní organizace. Čtyři roky nato pak založil hned dva časopisy. „El tiflófilo“, který se stal orgánem unie, a katolický časopis pro nevidomé čtenáře. V roce 1936 začal pod jeho vedením vycházet i odborný časopis v černotisku „El Amigo del ciego“, řekněme „Přítel nevidomých“. V roce 1946 byl zvolen předsedou Národní organizace nevidomých Španělska (ONCE).

24. 8. 1867 zemřel Francesco Giovanni Barozzi. Začínal jako účetní, ale věnovat se chtěl dětem sociálně slabým. Nejprve se stal ředitelem Milosrdného domu Sv. Vincenta, kde klienti pracovali i v oborech plátenictví a bavlnářství. A podařilo se mu přetvořit charitu v podnikání. I díky tomu se v roce 1836 stal členem komise pro založení výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé děti v Miláně. Barozzi se setkal i s Braillem. Ale jeho písmo se obával přijmout, neboť si myslel, že je příliš odlišné, a mohlo by být další bariérou mezi nevidomými a ostatními lidmi. Nakonec přijal alespoň Brailleovu hudební notaci. Později spoluzakládal také ústav pro děti neslyšící a měl podíl na tvorbě „hmatové řeči“, která umožnila komunikaci hluchoněmých s nevidomými.

A mrkněme do světa vidících. 25. 8. 1819 se narodil Allan Pinkerton. Vyučil se ledařem, a mohl nám chladit pivo. V roce 1842 ale emigroval ze Skotska do USA, kde se setkal s lidmi, kteří pátrali po bandě zločinců, a pomohl k jejich dopadení. V roce 1850 pak založil v Chicagu první soukromou detektivní agenturu. Na domě, kde sídlila, stál nápis: „My nikdy nespíme“ a nad ním velké oko. Agentura vyřešila sérii vlakových loupeží, v roce 1861 zhatila vraždu prezidenta Abrahama Lincolna a také pronásledovala známého lupiče Jesse Jamese. Ten se narodil také v tomto čase, konkrétně 6. 9. 1847. Byl ale všemi mastmi mazaný a dostal ho nakonec někdo úplně jiný. Kdo? Pusťte si písničku „Jesse James“ od skupiny Greenhorns.

Další muž vystudoval medicínu, ale lékařem nebyl. Proč? „Nemohu se plést pánubohu do díla. Tělo i příroda si samy nejlépe pomohou. Kdybych zasahoval do jejich záměru, připadal bych si jako barbar, který chce kyjem opravovat orloj.“ Vynalezl pumpu poháněnou střelným prachem pro pohon vodotrysků v zámku Versailles. Ohrozila prý samotného Ludvíka XIV. Na pokusy ale nezanevřel. V roce 1679 vynalezl nádobu, v níž se při zahřívání vody vytvářel tlak páry, který urychlil vaření potravin. Nádoba se při prvním předvedení před londýnskou Královskou společností roztrhla, ale když ji doplnil o bezpečnostní ventil, fungovala spolehlivě. Denis Papin se narodil 22. 8. 1647.

Na závěr něco muziky. Znáte písničky „Give in to Me“, „Who is it“ nebo „Heal the World“? Složil je člověk, který byl v roce 2006 zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jakožto nejúspěšnější interpret všech dob. Jeho album „thriller“ si koupilo 110 milionů posluchačů. 13. 7. 2009 mělo začít jeho turné „This is It“, a jen v Londýně Bylo vyprodáno 50 koncertů. On se jich ale už nedožil. Michael Jackson se narodil 29. 8. 1958.

Antonín Vraný

#
Přehledně: Čím se v létě zabývají lidé v oblastních odbočkách? Přinášíme krátký přehled. Pokud máte chuť vědět více, nalistujte stránku sons.cz/odbočky/aktuality.

Zajímavé příspěvky pravidelně přicházejí z Opavy. Výši příspěvku na péči kritizují odborníci i uživatelé. Situace se měla zlepšit jeho valorizací od 1. 7. 2023, ale nakonec k ní nedošlo. Ministerstvo práce a sociálních věcí ho i tak plánuje zvýšit. Více na inspirante.cz.
Absolventi Krakovské technické univerzity vytvořili nejlevnější zařízení na světě, které převádí obrázky do Braillova písma. Zatímco dosud nejlevnější dostupná technologie stojí okolo 75 000 Kč, cena jejich zařízení je okolo 5000 Kč. Více na pozitivni-zpravy.cz.

Nevidomý astronom Kent Cullers se narodil 21. 7. 1949 a zemřel 17. 7. 2021. Čemu se věnoval? Tajemství vesmíru a mimozemskému životu. Více o něm na portal-pelion.cz.

Odborníci z olomoucké Univerzity Palackého vytvořili novou magnetickou hmatovou hru „trojúhelníkové domino“. Nejen nevidomým prý pomůže rozvíjet logické myšlení, prostorovou představivost, postřeh i zručnost. Hru otestoval i předseda zdejší OO SONS Jan Příborský. Už dnes si ji lze objednat na jana.slezakova@upol.cz. Více na zurnal.upol.cz.

Ostravští navštívili Dům panenek paní Klapuchové v Dobroslavicích. Kochali se jimi i krásnými kroji, které majitelka ručně vyšívá pod lupou. Panenky nadchly přítomné dámy natolik, že by si je nejraději odvezly s sebou domů.

Zlínští navštívili hrad Helfštýn. Čekala je komentovaná prohlídka jeho nádvoří, bran a vyhlídek, a rovněž expozice výrobny mincí a kovových uměleckých děl ze soutěže kovářů a kovářek Hefaiston, která se tu koná každý rok. Poté se vydali do Loštic, kde poobědvali a nakoupili speciality z tvarůžků.

Kroměřížští pořádali kreativní dopoledne. Tentokrát jim posloužily plastové kelímky, drát, provázky a prádelní šňůry. Oplétáním drátěné kostry na plastovém kelímku a vázáním uzlíků jim pod rukama vznikaly vázičky a dekorativní misky. Hotové výrobky je možné dozdobit krajkou nebo korálky.

Kyjovští podnikli výlet do Malenovic, na hrad založený ve 14. století moravským markrabětem Janem Jindřichem. Jeho posledními majiteli byli až do roku 1945 Šternberkové. Kastelán je provedl honosnými místnostmi, kde se nacházejí zbraně, brnění, hodiny i trofeje. Do hradní věže vystoupili po 130 schodech. V expozici "Zvířata na Zemi a člověk" se 159 preparovanými zvířaty a exotickým hmyzem z celého světa poznávali hlasy zvířat a hmatem zkoumali kostru slonice. Třetí expozice se nachází v hájence před hradem a nese název „Dřevo – proutí – sláma“. Závěr patřil komentované prohlídce šternberského pivovaru pod hradem. A samozřejmě také ochutnávce. Od roku 2012 se tu vaří „Zlínský Švec“.
Kyjovští navštívili i pražírnu kávy. Založili ji v roce 2015 bratři Výletové poté, co vše probrali s odborníky a seznámili se s kulturou přípravy kávy. A co se tu návštěvníci během besedy dozvěděli? Jak se káva pěstuje a praží i jak se staví sen o zprovoznění kvalitního podniku. Ke kávě z různých koutů světa přičichli a šest druhů také ochutnali. Už vědí, že na přípravu espressa je třeba nechat kávu uležet 14 dní ode dne pražení a kávu filtrovanou si nejlépe vychutnají čerstvou.
Jak kyjovští slavili Mezinárodní den dětí? Házením šipek na cíl procvičovali orientaci. A cíl? Nafouknuté balónky. Zásah poznal každý. Ozvala se rána jako z děla. Při dobře mířeném hodu trefili někteří jednou ranou balónky hned dva. Sladká odměna s haptickým dekorem ale byla připravena pro všechny.

Olomoučtí pořádají v Knihovně města Olomouce, pobočce Brněnská, výstavu obrazů slabozrakého malíře Lukáše Černého. Ta je součástí 29. ročníku festivalu DUN. Vernisáž zahájila 3. 7. knihovnice Denisa Kaňoková, účastníky přivítal předseda OO Jan Příborský a slovem provázela Klára Kočí. Lukáš popsal postupy práce i zrakové obtíže, které ho při malování limitují. Jan Příborský představil zvuky a jejich kompilace, jimiž přítomné naladil na poslech veršů Evy Budzákové. Ty přednesla Marta Cvoligová. Výstava je přístupná v otevírací době knihovny do 30. srpna.

František Vyhnálek informuje, jak 12 šumperských podniklo třídenní výlet do Prahy. Jako výchozí bod zvolili žižkovský hotel Golden City, odkud podnikali své výpravy. V České národní bance se dozvěděli o její historii, prozkoumali pár trezorů a pozvedli cihličku zlata vážící 12 kg. S tradiční vietnamskou kulturou i kuchyní se seznámili Na tržnici SAPA v Písnici. V Letohrádku Kinských je čekala haptická výstava předmětů z moravského venkova z přelomu 19. a 20. století, výstava romské kultury, luštěnin a starých hraček. Na Petříně, kam vyjeli lanovkou, obdivovali svá těla i obličeje v zrcadlovém bludišti, vystoupali na rozhlednu a zastavili se u sochy Karla Hynka Máchy. Prý je vskutku „Kamennej“, jak to zpívá Lucie Bílá. Další jejich kroky vedly na Vyšehrad a zdejší hřbitov slavných, Slavín. Cestou potkali i obchůdek s výrobky klientů Jedličkova ústavu. Na závěr stihli komentovanou prohlídku Leteckého muzea Kbely a návštěvu parku Grébovka s umělou jeskyní a stejnojmennou vilou.

A pojďme do Čech. Josef Bernard Prokop je autorem několika historických knih, hlavně o českých panovnících. Desítky jich načetl i pro Knihovnu a tiskárnu pro nevidomé Karla Emanuela Macana. Havlíčkobrodští se s ním poprvé setkali právě v KTN, kde vyprávěl o psaní i načítání knih. Tehdy je napadlo pozvat ho i do svého města. Loni Josef četl ukázky ze své knížky a zahrál pár klavírních skladeb. A letos? Přišel nápad uspořádat varhanní koncert. Konal se 28. 6. v Chrámu Nanebevzetí Panny Marie a jeho organizace se s nadšením ujala Monika Bobková. Havlíčkobrodští navštívili i zdejšího dřevořezbáře pana Rejhona. Očima i hmatem prozkoumali jeho tvorbu, a výborně jim chutnaly i perníčky od jeho ženy. Poté zamířili ještě do arboreta Hamzovy léčebny v Luži.

Náchodští navštívili Dvůr Králové nad Labem, kde je čekala komentovaná prohlídka Galerie minerálů. Jde o největší muzeum drahých kamenů v ČR. Je jich tu na 6 tisíc kusů z celého světa včetně těch, které byly nalezeny v Jiráskově lomu v Bělovsi, Horní Radechové, Krkonoších i Orlických horách. Obdivuhodná je i budova muzea a výtah zdobený 350 tisíci granáty. V prosklené kavárně mají i zákusky jména podle barev minerálů. Dnes tu lze navštívit výstavu, která se podle svého zakladatele jmenuje „BLAHA“. Výlet zakončili náchodští stylově, návštěvou restaurace U Hlaváčků.

Táborští a dva šumperští podnikli rekondiční pobyt v Pluhově Žďáru. Ke zdejšímu zámku vedla i jejich první procházka. Co dalšího navštívili? Sklárnu pana Košlera ve vsi Vícemil, kde si zkusili vyrobit vinutou perlu. V moravském Versailles v Jaroměřicích nad Rokytnou jim průvodkyně popsala výstavní síně, v sále se skvělou akustikou si někteří i zazpívali. Totéž učinili v kostele sv. Markéty. Tady si poslechli i zvuk varhan a zkoumali křtitelnici se svěcenou vodou symbolizující zápas dobra se zlem. V muzeu v Deštném se seznámili s výrobou provázků, příze a látek z konopí, juty a umělých vláken. Také se soutěžilo. Jedni kličkovali s bílou holí a klapkami na očích mezi tyčemi ke kelímku vody, druzí rozeznávali bankovky a mince. Další soutěž nesla název „Chcete být pralinionářem“ a nad otázkami se mnozí zapotili i zasmáli. Večery byly společenské. Miluše Růžičková nedávno oslavila devadesátiny a Miroslav Matoušek sedmdesátiny. Hrálo se qardo i hra „Česko“. Na závěr byly předány diplomy, rozdělán oheň, opečeny buřty a opět se zpívalo.

V Táboře byl zkouškou zakončen i kurz angličtiny. Nebylo to lehké, proto si na úvod a úspěch raději nejprve připili nealko šampaňským. Po otázkách „jak se jmenujete, kolik je vám let a kde bydlíte“ přišlo i na povídání o zemích, kde se mluví anglicky, nebo překlad hlasu rodilé mluvčí. A na závěr, pro odlehčení, anglická písnička. Sedm statečných zkoušky zvládlo a obdrželo medaili a vysvědčení.
Další procházka táborských vedla přes Knížecí rybníky na Kozí Hrádek. Tam, kde kázal mistr Jan, spočinuli a posvačili. Poté pokračovali k hájovně a do „oázy klidu“, do zahrádky členek Zdeňky Vlkové a Jarmily Hlubínkové, kde na ně už čekaly džbánky s bezovou šťávou i něco k zakousnutí.
Plavme a choďme (s nordic hůlkami) je projekt, který podpořilo město Tábor. Cílem je zvýšení fyzické aktivity osob se zrakovým postižením. Na jaře proběhl plavecký výcvik, Nyní je to kurz Nordic walking. Plavecký kurz hodlají táborští na podzim i zopakovat. O termínech budou včas informovat. Poté se stačí už jen přihlásit v kanceláři jejich odbočky.

A na závěr do Rokycan. Místní členy navštívily pracovnice Tyfloservisu Plzeň. Předvedly běžné i nové pomůcky a probraly postup při podávání žádostí o příspěvek na ně i způsob proškolení uživatele.

Antonín Vraný

#
Z návštěvy Chorvatského svazu nevidomých

V červenci navštívili zástupci SONS naši sesterskou organizaci v Chorvatsku Savez slijepih nebo chcete-li CBU – Croatian Blind Union. V září naopak přijedou chorvatští kolegové k nám. Tyto dvoustranné návštěvy probíhají v rámci většího projektu Evropské unie nevidomých financovaného Evropskou komisí, jehož účelem je výměna zkušeností a vzájemná inspirace mezi jednotlivými národními organizacemi nevidomých a slabozrakých. A co konkrétně jsme v Chorvatsku měli možnost vidět, čím pro nás mohou být tamní kolegové vzorem a v jakých oblastech naopak je lepší situace u nás?
První dva dny pracovní cesty jsme strávili v Záhřebu. Zde pro nás byl středobodem dům v centru města, který Chorvaté nazývají „Typhlo-block“. Jde o vcelku moderně zrekonstruovanou budovu, v níž sídlí nejen organizace CBU, ale také chorvatská knihovna pro zrakově postižené, divadlo zrakově postižených Novi život a prodejna pomůcek Tiflotehna.
CBU je ve srovnání se SONS malou institucí. Jde totiž o střešní organizaci sdružující celkem 26 lokálních organizací z jednotlivých chorvatských regionů. Každá z těchto místních organizací vyvíjí svou činnost nezávisle. Těžiště jejich aktivit leží ve volnočasových činnostech, ale to se může region od regionu lišit. Samotná CBU má tak jen patnáct zaměstnanců. Ti mají na starost zejména prosazování zájmů zrakově postižených na celostátní úrovni a zahraniční kontakty. Protože v chorvatských regionech nejsou vždy dostatečně zajištěny odborné služby, jako je sociální poradenství nebo podpora využívání asistivních technologií, snaží se CBU tyto služby poskytovat nejen na dálku ze Záhřebu, ale aktuálně buduje také mobilní tým, který bude vyjíždět za klienty do regionů. V dostupnosti odborných služeb jsou na tom tedy čeští zrakově postižení díky celostátní síti TyfloCenter, pracovištím Tyfloservisu a odbočkám SONS pravděpodobně lépe.
Pokud jde o sociální zabezpečení, je pro nevidomé a slabozraké v Chorvatsku klíčové získat osvědčení o zrakovém postižení, které je odstupňováno podle jeho závažnosti. Na základě tohoto osvědčení mají poté nárok na měsíční příspěvek pro zdravotně postižené ve výši 300 EUR a nově též na téměř bezplatné využívání asistenčních, průvodcovských a předčitatelských služeb v rozsahu 10 až 60 hodin za měsíc. Osoby s osvědčením o zrakovém postižení mohou také ze zdravotního pojištění získat příspěvek na pomůcky, např. jednou ročně na bílou hůl či jednou za osm let na odečítač nebo zvětšovací program.
Protože časový interval pro příspěvek na asistivní technologie je poměrně dlouhý, jsou mezi Chorvaty v oblibě bezplatná řešení, jako je odečítač NVDA nebo integrovaná Lupa ve Windows. Překvapivé pro nás také bylo, že od všech chorvatských nevidomých uživatelů iPhonů a Apple Watch se ozýval český hlas Zuzana. Chorvatský hlas v těchto zařízeních prý dlouho nebyl k dispozici, a i nyní je prý plný chyb ve výslovnosti, takže chorvatští zrakově postižení stále raději poslouchají českou Zuzanu.
Pomůcky pro zrakově postižené v Chorvatsku dodává společnost Tiflotehna, jejímž jediným vlastníkem je CBU. Jejich sortiment je zřejmě menší než u našich Tyflopomůcek, zato ale kromě drobných pomůcek pokrývá i oblast náročnějších technologií, jako jsou braillské displeje nebo odečítač JAWS. Tiflotehna také pro organizace, které chtějí být přístupné, vytváří braillské štítky a reliéfní grafiku. K tomu využívají u nás nepříliš známou technologii UV tisku.
Jednou z chorvatských institucí, která o přístupnost vůči zrakově postiženým velmi úspěšně pečuje, je Muzeum města Záhřeb. Jeho pracovnice nám velice ochotně ukázaly několik desítek haptických exponátů. U některých šlo o hmatové modely či repliky, u jiných o opravdové historické originály, se kterými jsme se mohli seznámit hmatem. Mnohé z nich byly opatřeny braillskými popisky. Zatímco naše vidící kolegyně při pohledu na reálné památky ve městě žehraly na to, že mnohé historické stavby jsou kvůli opravám přikryty lešením, v muzeu jsme se jako nevidomí s mnoha z nich mohli seznámit prostřednictvím velmi kvalitních hmatových modelů. Záhřebské muzeum je tedy příkladem opravdu dobré praxe ve zpřístupňování expozic zrakově postiženým a jeho návštěvu lze cestovatelům (nejen) se zrakovým hendikepem rozhodně doporučit.
Z oblasti kultury nemůžeme vynechat Chorvatskou knihovnu pro nevidomé. V jejích velmi pěkných a moderně zrekonstruovaných prostorách nás její paní ředitelka seznámila s knihovní produkcí i doprovodnými aktivitami pro čtenáře. Knihovna se soustřeďuje na tvorbu audio knih obdobně jako naše KTN, tituly v textových elektronických formátech, jak je nabízí např. KDD, tedy v Chorvatsku jednoduše získat nelze. Fond zvukových knih ale čítá řádově desítky tisíc položek a knihy se poskytují v moderním formátu DAISY, který umožňuje snadný pohyb po kapitolách či dalších úsecích knihy. Na rozdíl od české KTN její chorvatský protějšek organizuje i zajímavé akce pro své čtenáře, jako jsou literární besedy, vědomostní soutěže, ale také soutěž ve využívání Braillova písma.
Třetí opravdu zajímavé kulturní téma v Záhřebu bylo setkání se členy divadla zrakově postižených Novi život. Zatímco v Česku se kulturní aktivity nevidomých a slabozrakých točí nejčastěji okolo hudby, v Chorvatsku má mnohaletou tradici právě divadlo. Divadelní soubor zrakově postižených funguje v Záhřebu už desítky let, CBU je vlastníkem divadelního sálu pro více než 300 diváků a Novi život v něm má 30 až 50 představení ročně. Chorvaté také pravidelně pořádají mezinárodní divadelní festival Blind in Theatre.
Velký dojem v nás zanechala návštěva střediska Silver nedaleko Záhřebu, které funguje nezávisle na CBU. Ačkoli nám původně bylo představeno jako škola pro vodicí psy, ukázalo se nakonec, že se věnuje také prostorové orientaci a funguje jako pobytové rehabilitační centrum. Své služby Silver, stejně jako CBU, neposkytuje jen dospělým, ale i dětem a jejich rodičům. Silver sídlí v moderním přízemním objektu, jehož součástí jsou dvoulůžkové pokoje pro klienty, společenské prostory, místnost pro práci s malými dětmi, prostory pro veterináře, kotce a kuchyň pro psy a veškeré další zázemí. Vše obklopuje zahrada, která kromě odpočinku může sloužit i k nácviku prostorové orientace. Výcvik psů i práce s klienty probíhají podle propracované metodiky. Pro klienty může být výhodou, že na jednom místě řeší současně prostorovou orientaci i využívání vodicího psa, zatímco u nás jde o dvě služby poskytované dvěma, byť spřízněnými organizacemi.
Pracovní cestu jsme třetí den završili v letovisku Premantura na istrijském pobřeží, kam jsme se přesunuli společně s našimi chorvatskými hostiteli. CBU zde vybudovala a nyní provozuje rekreační středisko pro zrakově postižené. V letní sezoně zde pořádají organizované akce, středisko je ale k dispozici i zrakově postiženým jednotlivcům a jejich rodinám. Nevidomí a slabozrací zde mohou strávit dovolenou v přístupném a přátelském prostředí a vyhnout se typickým problémům spojeným s běžnými pobyty, jako je stravování formou bufetu, složitá orientace v hotelu a na pláži atd. Celé středisko, včetně přilehlé zahrady, je opatřeno orientačními prvky pro nevidomé, k dispozici je i pokoj pro vozíčkáře a v blízkosti je též dobře dostupná bezbariérová pláž. I na ní je speciální vjezd do moře pro vozíčkáře. Pláž je vydlážděná a obsahuje vodicí linie směřující ke schodům do vody. Z hlediska nevidomých je ale asi důležitější, že od vstupu do moře je přímo ve vodě vytvořena umělá vodicí linie v podobě lana s malými bójkami. Podél něj se lze dostat dál od břehu, kde navazuje podobné kolmé lano o délce několika set metrů. Díky tomu si může nevidomý plavec pohodlně zaplavat a vždy se podél lana bezpečně vrátit zpět na pláž.
Kolegové z CBU jsou do budoucna nakloněni možnému využití jejich střediska v Premantuře i zrakově postiženými z Česka. Taktéž předpokládáme, že budou navázány kontakty mezi Střediskem pro výcvik vodicích psů s jeho chorvatským protějškem a rádi zprostředkujeme kontakt i mezi chorvatskými divadelníky a českým souborem Verva. Budeme se snažit, aby spolupráce probíhala všude, kde to dává oběma stranám smysl. Současně se v SONS připravujeme na nadcházející návštěvu kolegů z CBU v Praze. Doufáme, že výměna zkušeností bude pokračovat a že jim i my představíme naše služby a aktivity, které pro ně budou inspirací.

Jan Šnyrych

#
ROZLOUČENÍ S PROFESORKOU EVOU HADÁČKOVOU

Dne 30. 7. 2023 ve věku 85 let zemřela paní Mgr. Eva Hadáčková.
Paní Eva Hadáčková byla středoškolskou profesorkou matematiky a většinu svého profesního života také věnovala výuce matematiky na škole pro mládež s vadami zraku.
Jako začínající učitelka nastoupila v roce 1959 do tehdejší Jedenáctileté střední školy. Po necelých pěti letech odešla na mateřskou dovolenou, poté učila na střední průmyslové škole. Vrátila se v roce 1975 už jako zkušená kantorka do již zaběhlé školy, tehdejšího Gymnázia pro mládež s vadami zraku. Setrvala zde po zbytek svého profesního života, kdy kromě výuky matematiky v letech 1991 až 2002 zastávala funkci ředitelky školy. Účastnila se v první linii tvrdého boje o krásnou budovu, kde nyní sídlí gymnázium a střední odborná škola pro zrakově postižené.
Zastávala názor, že škola by měla poskytovat studentům se zrakovým handicapem plnohodnotné vzdělání, srovnatelné s běžnými středními školami, aby její absolventi měli obdobné šance pro další studium a dobré životní uplatnění. Svým nestranným exaktním přístupem byla věrná svému oboru, s úctou o ní vždy hovoří i její kolegové.

#
Zůstává ve vzpomínkách

„Moje milá přítelkyně a kolegyně paní Eva Hadáčková byla středoškolskou profesorkou matematiky. Většinu svého profesního života věnovala vzdělávání zrakově postižených. Přestože matematika byla a je již tradičně u většiny studentů nepopulární, dokázala si je profesorka Hadáčková svým racionálním, spravedlivým a nestranným přístupem přesto získat.
Kromě výuky matematiky působila jako výchovný poradce. V této roli ve spolupráci s očním lékařem, studentem a jeho rodiči pomáhala vyhledávat vhodný obor dalšího studia či zaměstnání.
Po roce 1989 byla zástupkyní ředitele Gymnázia a Střední odborné školy pro zrakově postižené a poté byla ředitelkou těchto škol. V této funkci se vždy snažila, aby celý pedagogický sbor měl co nejlepší podmínky pro to, aby se studentům dostalo co nejkvalitnějšího vzdělání. Svým klidným, pragmatickým přístupem vytvářela optimální pracovní atmosféru jak pro studenty, tak pro pedagogy.
Vždy zůstane v našich vzpomínkách.“
(RNDr. Wanda Gonzúrová, dlouholetá členka pedagogického sboru gymnázia)

„Když vzpomínám zpětně jako studentka na naši profesorku matematiky Evu Hadáčkovou, někdy ne zrovna hezky přezdívanou Hadici, rozhodně se mi vybaví jako lehce rezervovaná dáma. Měla maličký odstup či ostych, ani nevím. Často jsem přemýšlela, jestli byla běžně tak rezervovaná jen vůči nám studentům, nebo jen měla malinko strach pouštět si lidi k tělu. Matiku učila velmi dobře. Mě jen mrzelo, že jsem kvůli svojí zrakové vadě někdy nepobrala věci tak dobře, jak bych si přála. Byla fajn a spravedlivá. Když jsem byla horší, jednoznačně na 3, tak příště, kdy jsem měla výsledky na 1, uznala plně znalosti, byť to okomentovala tak, že jí komplikuji klasifikaci...
Byla přísná učitelka, ale nikdy jsem z ní neměla strach. Působila pohodově a měla jsem k ní důvěru. Velmi jsem si cenila toho, že nikdy neměla potřebu ponižovat ani velmi slabé spolužáky. Obvykle se usmála a řekla: “Tak, pojďme na to, zkusíme to.“ Pro mě byla bezpečná učitelka a nečekala bych od ní podrazy. V největším rozčilení si pamatuji, že zrudla, zmlkla a pak se zhluboka nadechla. Párkrát jsme mohli zažít i jak se směje, ale častěji jen lehký úsměv. Nejvíc rozesmátou si ji pamatuji někdy po maturitním večírku, kdy už se tak smála, že sama říkala, ať už toho necháme, že na to není zvyklá... Když dnes ve svém okolí slyším, jak často učitelé matematiky děsí žáky, jsem ráda, že profesorka Hadáčková nás takových nepříjemných zážitků ušetřila. Byla přísná, ale svým přístupem nás nestresovala a umožnila nám mít k matematice svobodný vztah!
Mrzí mě jen, že jsem nepřekonala svůj ostych a po ukončení studia už ji nenavštívila a nesetkala se s ní. Jsem ráda, že se dožila tak pěkného věku a doufám, že v lehkosti, kde teď je, vzpomíná i ona na nás, a bude i nám počítat dobré roky.“
(Mgr. Timea Vidová, studentka z let 1985–1989)

„Dovolte mi zavzpomínat a poděkovat za všechny své spolužáky, kteří měli tu čest být studenty paní profesorky Hadáčkové.
Matematika, kterou nás učila, není a ani nebývala předmětem oblíbeným všemi studenty, s tím se musela i v naší třídě vypořádat. Učí-li kantor matematiku studenty se zrakovým handicapem, naráží na další nesnadné překážky. Učí-li studenty ze všech koutů republiky, děti a dospívající žijící často daleko od svých rodin, chtě nechtě přebírá do jisté míry úlohu rodičů, sdílí se svými žáky jejich starosti, pomáhá v nelehkých životních situacích a rozhodnutích. Podle mne paní profesorka zvládala všechny tyto role, rozuměla nejen svému předmětu, rozuměla i dospívajícím studentům.
Naše třída jí svými nápady připravovala často perné chvilky, ale její potutelný úsměv svědčil o tom, že nás chápe a že nás má ráda. I po absolvování školy sdílela s mnohými z nás naše starosti i radosti, naše osudy jí nebyly lhostejné.
Děkujeme za vše, co nás naučila, za to, jak nás připravila na další studia, za její laskavý přístup k nám všem.
V srdcích a myslích zůstane s námi všemi, kdo jsme měli tu čest a štěstí s ní prožít kus života a kdo jsme ji měli rádi.“
(Za absolventy Gymnázia pro mládež s vadami zraku z roku 1978, kterým byla zároveň třídní profesorkou, Jarmila Rojková, rozená Šimková)

Ke vzpomínce se připojujeme i my, pracovníci redakce, kteří jsme paní profesorku Hadáčkovou znali. Zároveň bychom chtěli všem jejím blízkým vyslovit upřímnou soustrast. A paní profesorce poděkování za všechny studenty, kolegy a přátele, kterých byly za dobu její práce stovky a mnozí z nich jsou i mezi našimi čtenáři.


#
LIDÉ KOLEM NÁS: Do téhle role se stále více vžívám

V rámci festivalu DUN a akce „Tradiční ukončení léta“, která se koná 18. 8. v areálu FC Lhotka nad Bečvou, budete moci navštívit svého druhu jedinečné představení. V 16.30 tu proběhne premiéra koncertní verze muzikálu „Monte Cristo pod širým nebem“. Repríza se pak uskuteční 11. října v sále radnice v Jablunkově, kde se role pořadatele ujme Třinecká oblastní odbočka SONS. Jde o komentované pásmo písní z muzikálu Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese. V titulní roli vystoupí nevidomý zpěvák Radek Žalud. Právě jeho jsme se zeptali, jak svou hlavní roli vnímá i v čem spatřuje výjimečnost takového představení.
Když jsem před dvaceti lety tento muzikál navštívil, s Danielem Hůlkou v hlavní roli, představoval jsem si, jaké by to bylo, kdybych si sám mohl stoupnout na jeviště a tuto překrásnou roli si zazpívat. Vždyť jsem přece vystudoval operní zpěv na konzervatoři. A když člověk dobře zvládne klasickou techniku, je schopen zazpívat prakticky cokoliv, swing, dechovku, rock i muzikál. Svůj tajný sen jsem nicméně zasunul hluboko do podvědomí a řekl si: „Smiř se s tím, že tohle bez zraku prostě není možné, stejně jako řízení auta.“
Léta ale plynou, a mně osud do cesty přihrál vynikajícího zpěváka, textaře a žáka Dana Hůlky Jiřího Peka. Ten spolu s dalšími lidmi upravil muzikál do koncertní verze a nabídl mi v něm hlavní roli. Aniž by věděl něco o mém snu. Problém, že v něm bude zpívat nevidomý? Nic takového neřešil! A já si uvědomil, že spousta lidí „hodí vidle“ do něčeho, o čem si myslí, že prostě nemůže fungovat. A pak přijde jiný, kdo „neví, že to nejde“, a najednou to jde. I tak jsem si ale zpočátku říkal, zda něco takového myslí Jiří vážně. A později, že taková nabídka se přece neodmítá. Jde totiž o první muzikálovou inscenaci na světě, ve které hlavní roli ztvární nevidomý. To, co bylo včera nemyslitelné, se stává realitou. Stačila jen odvaha zkusit něco, co tu ještě nebylo. Přiznám se, že mi tím Jiří úplně vyrazil dech.
Celý život mě těší a baví překonávat bariéry. Dnes už můžeme sledovat komentované filmy i divadlo, ale muzikál tady dosud nebyl. A možná jsme už jen krůček od opery. Pokud by se do libreta koncertní verze „Rusalky“ dopsalo pár komentářů, dokážu si představit například roli vodníka. Chtěl jsem zkusit i dabing ve filmu. Ale spousta režisérů řekla, že to nepůjde. Jediný, kdo měl jiný názor, byl Zdeněk Troška. Ano, bylo by s tím hodně práce, ale šlo by to. I tohle je bariéra, kterou by mě bavilo zbořit.
Ale vraťme se k „Monte Cristovi“. Jde o plnohodnotný muzikál trvající zhruba 100 minut. Posluchače provázím vyprávěním, písněmi a jejich komentáři. Příběh vyprávím retrospektivně, tedy ze vzpomínek. Vynechány jsou tu jen scény, ve kterých se pro vidící diváky sice něco děje, ale nevidomí to postřehnout nedokážou. Představení jsme naopak obohatili dodatečnými komentáři. Pro našince je tak hodnotnější. Vše okomentuji, a vy tak nebudete mít potřebu ptát se svého průvodce na to, co se na jevišti právě děje. Komentáře jsou ovšem psány tak, aby nerušily, a aby vidící divák měl pocit, že tam patří. Autorem těchto textů je Jiří Pek. Psal je s ohledem na potřeby nevidomých, a myslím, že i pro něho to byla osobní výzva. Hudba je původní, tak jak ji Karel Svoboda napsal, jen ji pouštíme jako reprodukovanou z flash disku na half playback.
V představení nás vystupuje sedm. Kromě Jiřího Peka i Jiří Březík, Sandra Nováková, Klára Jelínková, Lukáš Kellner a Vít Bečvář, jehož hlas je velmi podobný hlasu Karla Černocha. Karel mimochodem zpíval v původním nastudování muzikálu. A dnes jako by Karel stál vedle mě. Krásnou vzpomínku mám i na Jiřího Březíka. Tento textař Hany Zagorové a přední český vokalista, který doprovázel i Karla Gotta, mě doprovázel na piano v Literární kavárně. Potkávám se s ním přesně po dvaceti letech. Jiří napsal i text pro přídavek. Ale obávám se, že ho na „ukončení léta“ nestihneme. Zřejmě nás bude už tlačit čas.
Všichni mí kolegové jsou ostřílení muzikáloví herci. Já však musel naskočit do rozjetého vlaku. Scénář muzikálu znám detailně a písně pro mě neznamenaly velký problém. Musel jsem se ale naučit nově dopsané texty a komentáře. Těch je poměrně dost, musel jsem vše zvládnout za 14 dnů, a tak jsem byl trochu ve stresu. Také jsem si poslechl dva filmy, tři rozhlasové adaptace a přečetl dvě knižní zpracování. Tak jsem tu atmosféru snad nasál a uchopil.
Ale zatímco vidící účinkující mohou využít nápovědu, jako nevidomý nic takového nemám. Jsem proto zvyklý být stoprocentní, nic jiného mi ani nezbývá. Spousta muzikantů mi řekne: „Tak to zkazíš, však se houby děje. Jsi jen člověk.“ Ale tenhle úhel pohledu rozhodně nesdílím. Můj závazek je obstát a ukázat „zdravé“ veřejnosti, že jsem plnohodnotný zpěvák a muzikant. Myslím, že tohle představení toho bude jasným poselstvím. Obstát chci i sám před sebou. Mohu si namlouvat cokoliv, poskytovat si berličky, ale sám před sebou neuteču. A zpětně si vysvětlovat, že jsem se „tomu mohl věnovat více“, opravdu není můj styl. Připravuji se vždy co nejsvědomitěji. Pouštím si muziku a opakuji texty. Od začátku i náhodně, od určitého okamžiku. Že to na pódiu vypadá jako „brnkačka“? Ale to je cíl každého umělce a výsledek tvrdé práce.
Navíc, při koncertě chybu udělat lze, při muzikálu to možné není. Orchestr svou hrou totiž přesně „časuje“ naše výstupy. Zpěváci i herci musí být přesní. V tom je ten kumšt. Jakmile zaváhám, mám problém a spolu se mnou všichni ostatní. Něco pozastavit nebo vrátit prostě nelze. Pokud chci obstát, musím jet na 150 procent. Když jako nevidomý udělám chybu a ještě si přitom hraji na to, že mám na to odzpívat roli jako vidící, lidé si řeknou: „No jo, nevidomý, tak co byste čekali.“ Ale stát se může samozřejmě ledasco. Vypadne mikrofon, reproduktor, splete se zvukař apod. Ale já nesmím ztratit nit. A také musím vědět, že jsem udělal maximum možného.
Jaká je cena představení? Jen 3000 Kč jako honorář pro každého účinkujícího, celkem tedy 21 000 Kč. Vstupné pro členy SONS tak bude 100 Kč, pro ostatní 250 Kč. To je myslím rozumná cena. Pokud půjdete na muzikál do divadla, zaplatíte i 1000 Kč. Tyto částky bych rád udržel i pro další představení, aby byla co nejdostupnější. Ano, máme i další plány. Už jsme jednali například s kulturním domem v Soběslavi. Muzikál stojí ovšem nejen na zpěvácích, ale též na kvalitním zvuku. I když hudba hraje z playbacku, je třeba ozvučit 7 mikrofonů, což je už práce pro profesionála. Při zpěvu se navíc do hudby pro lahodnější zvuk přimíchává ještě „ozvěna“. Profesionální zvukař by stál i 20 000 Kč. Tuto práci, včetně pořízení videozáznamu, odvedou mí přátelé z TV Šlágr, také za mnohem přijatelnější cenu. Myslím, že lidé se mají opravdu na co těšit.
Jak zřejmě víte, ve své roli se zrádcům pomstím. Na závěr do ticha vykřiknu: „Dokonáno!“ Ale co jsem tím získal? Je to vůbec slast, když jsem teď zůstal sám se svým bezbřehým smutkem? Postava Edmonda Dantese je mi psychologicky velmi blízká. Ani se mnou se život příliš nemazlí. Byly v něm i nepěkné okamžiky, a tak nejen ve své roli někdy prožívám jakousi psychickou rozpolcenost, kdy přemýšlím, zda se lidem, kteří mi ublížili, pomstít, nebo jim odpustit. Zní to možná hrozivě, či naopak úsměvně, ale jsem zpěvák v muzikálovém příběhu. Jako Edmond se jistě chovat nebudu, jen chci demonstrovat skutečnost, že se do té role stále více vžívám. Tahle úvaha mě přivádí i na myšlenku, že pokud ji člověk chce zahrát dobře a vložit do ní ty správné emoce, musí k tomu zkrátka dozrát. Řekl bych, že dvacetiletý člověk roli tak dobře neuchopí. Dnes jsem také ve věku Dana Hůlky, který ji před 20 lety zpíval. Můžete to vnímat jako náhodu, ale podle mě náhody neexistují.
Co na závěr? Letos jsem měl tu čest zpívat také Arnoštu Pavelkovi na jeho poslední cestě. I jemu bych chtěl toto představení věnovat. Spousta lidí z naší komunity ho dobře zná, zvláště Moravané. Původně byl truhlářem, ale vedl i fotbalový klub, pomáhal vsetínské oblastní odbočce SONS a procestoval kus světa. A hlavně, uměl řešit problémy. Nevyhledával důvody, proč něco nejde. Naopak vždy hledal způsob, jak by to šlo. Bez velkých řečí. Pro mě byl přítelem i podporovatelem. Padli jsme si do oka hned, a bylo skvělé mít ho vedle sebe. Myslím, že zamyšlení nad ním dodává představení i jakýsi duchovní rozměr.

S Radkem Žaludem hovořil Antonín Vraný

V rozhovoru zmiňujeme událost, která v době vašeho čtení již proběhla, v době vzniku textu se ale teprve připravuje. Pro zachování autenticity časové souvislosti ponecháváme. (Pozn. red.


#
NAPSALI JSTE NÁM: Návštěva Arcidiecézního muzea v Olomouci

Tato unikátní instituce zachycuje historii Olomouce, zejména pak církevních staveb soustředěných na Svatováclavském návrší, od konce 10. století. Součástí areálu byl románský palác moravských biskupů u baziliky sv. Václava na olomouckém Přemyslovském hradě. Muzeum bylo založeno v roce 1998 jako první muzeum v České republice orientované na duchovní kulturu.
Vedení Muzea umění Olomouc, pod jehož správu Arcidiecézní muzeum spadá, bylo od samého začátku velmi vstřícné vůči návštěvníkům se zrakovým postižením. K dispozici je audioprůvodce, kterého si návštěvníci mohou vyžádat při zakoupení vstupenky, ev. zájemci si mohou poslechnout jednotlivá zastavení ještě před návštěvou na internetových stránkách muzea.
Komentované prohlídky, jež je nutno objednat pro skupiny předem, vedou vyškolení průvodci, kteří umožní si vytipované artefakty prohlédnout hmatem. Před několika lety uspořádalo muzeum výstavu „Doteky Olomouckého hradu“ s podtitulem výstava nejen pro nevidomé. Před dvěma lety bylo muzeum uzavřeno a všechny expozice prošly náročnou rekonstrukcí a byly doplněny novými artefakty. Počítá se v blízké budoucnosti také s obnovením a rozšířením haptické expozice. Muzeum bylo opět otevřeno 24. dubna tohoto roku.
Návštěva skupiny členů OO SONS Olomouc se uskutečnila 20. července. Naší průvodkyní byla kurátorka expozic muzea Mgr. Gabriela Elbelová. Pro rozsáhlost expozic vedla naše trasa jen částí muzea. Nejprve do kočárovny, kde jsme si mohli prohlédnout a jen lehce dotknout zlatého kočáru biskupa Ferdinanda Troyera. Odtud pak po bezbariérových chodnících do suterénních prostor až k základům stavby, někdejšího purkrabství a kapitulního děkanství, dokonce i k torzu základů Olomouckého hradu.
Prošli jsme křížovou chodbou a vstoupili do paláce biskupa Jindřicha Zdíka, který ve 12. století dokončil dříve započatou stavbu baziliky sv. Václava. Zde jsme si mohli hmatem prohlédnout bronzový model původní románské stavby, která pak doznala mnoha změn a v 19. století byla již jako katedrála rozsáhlou rekonstrukcí přestavěna ve stylu novogotického romantismu. Na závěr prohlídky jsme naší průvodkyni poděkovali za nevšední zážitek a ona zase na oplátku pochválila nás, že jsme byli pozornými a zvídavými návštěvníky.
Určitě Arcidiecézní muzeum navštívíme v dohledné době znovu. Čekají nás horní patra muzea a „krvavá pavlač“, kde byl údajně zavražděn poslední Přemyslovec Václav III. a mezi mnoha artefakty další tři bronzové modely. 
Už teď se opravdu těšíme.
J. P.

#
Pohlaď sokola, narovnej si záda a osedlej Bavoráka!

A jsme tady znova, stejně jako v uplynulých letech na chalupě Uršula v Jiřetíně pod Jedlovou.
Tentokrát začal rekondiční tábor zrakově i jinak znevýhodněných účastníků 30. července. Sjeli se všichni, kdo mohli, včetně vodicích psů. Chalupa byla plná a nálada skvělá od začátku až do konce. Naše skupina se totiž vyznačuje dobrou náladou, empatickou tolerancí a snahou pomáhat si navzájem. Součástí našich pobytů jsou nezastupitelní průvodci, buď rodinní příslušníci nebo dobrovolníci, kterých není nikdy dost. Ostatně, na dobrých vlastnostech účastníků, dobrovolníků, sympatizantů i sponzorů závisí naplno činnost spolku Život jde dál, který se zapsal nejen u správních orgánů, ale především v paměti a srdci všech, kteří jdou s námi, životem a mnohými starostmi a radostmi, které k životu zkrátka patří.
Ačkoliv se šéf tábora Roman Vaněk zpočátku holedbal sdělením, že počasí máme na háčku, trochu to přece jen přehnal. Přeháňky nás ostatně provázely celý týden, ale mezi dobré zprávy patří, že nikdy nepršelo pořád a nikdy to nebyly průtrže, bouřky ani kroupy. Šéf tam nahoře i ten tady dole dělal, co mohl, aby naše radost i zážitky byly rekondiční, relaxační i rekreační. A to se určitě povedlo!
Mnohé plány se musely přeskupit, repasovat i improvizovat, protože mokré oblečení a zablácení psi nejsou nic příjemného.
K báječným hrám patří originální pohybové hry v tělocvičně laskavě a operativně zapůjčené DDM Varnsdorf. Místo detailního popisu jednotlivých disciplín pouze pár otázek:
Kolik si myslíte, že se vejde nevidomých cvičenců do jedné obruče hulla hulla?
Za jak dlouho lze v tomto seskupení přeběhnout tělocvičnu podél, aniž by došlo ke ztrátám na životech?
Jak daleko letí vlaštovka zkonstruovaná z recyklovaného papíru nevidomým pilotem?
Nevíte? Přijďte, uvidíte – možná!
Maximálně adrenalinovým zážitkem bylo vložit ruku do hluboké sečné rány a pozastavit tak tepenné krvácení zraněného. Instruktorky jsou nejen naše kamarádky, ale i členky dobrovolnického spolku Pomoc.4 All.
Další den, kdy vysvitlo slunko a hodlalo to nějakou dobu vydržet, jsme se všichni, staří, mladí, nemocní i zdraví, vyštrachali na hrad Tolštýn, který nám po celou dobu pobytu vstřícně mával ze vzdálenosti necelých 3 km. Ale nemyslete si, túra na hrad není jen o plahočení a popadání dechu. Uprostřed cesty jsme se seskupily kolem paní učitelky Martiny Hendrychové a jejích dravců. Nejen že nám poutavě povyprávěla o historii sokolnictví, o vlastnostech a zvycích těchto nádherných ptáků, ale mohli jsme si některé pohladit, sledovat jejich výcvik a dozvědět se mnohé, co nezúčastněného pozorovatele vůbec nemusí napadnout. Naši pejskové se také chtěli zapojit, polechtat sovu nebo káně se jim však nepodařilo, takže na nás byli mírně naštvaní. To ale nikomu náladu nezkazilo, po těchto zážitcích jsme mířili dál, až k výšinám, až k restauraci a po dobrém obědě zpět na ještě lepší.
Milovníkům scifi, literatury faktu i fantazie, rozšířila dosavadní poznání i celoživotní vzdělávání přednáška ing. Věry Bartákové z Mikulášovické hvězdárny, kde se nyní dokončuje rekonstrukce. Paní Bartáková je také profesorkou fyziky na střední škole, takže její vědomosti o kosmu, astronomii i nových poznatcích vědy jsou nejen korektní a fundované, ale velmi rozsáhlé. A k tomu jsme se dozvěděli, že brněnská hvězdárna má pro nevidomé k dispozici řadu modelů kosmických těles a map. Kdo nevěří, ať tam běží. Příjemnou tečkou za touto přednáškou byla i polemika o scifi a fantasy literatuře a jejích autorech. Kupodivu, mnozí nevidomí čtenáři i čtenářky tak předvedli celou škálu názorů i tipů na fakt dobré knížky.
A tak nám ubíhal den za dnem, večer za večerem. Po večerech se grilovalo, zazpívali jsme si s naším kamarádem Vláďou Málkem, který svou hrou na kytaru a zpěvem věrně provází akce spolku již několik let. Výrazným zpestřením večerů byl AZ kvíz Kurňa, co to je, skvěle ošéfovaný veterinárním lékařem Antonínem Hermannem. Pokud byste někdy chtěli vést býka na vodítku, rodit telátko nebo stavět elektrický ohradník, neobejdete se bez vědomostí, které jsme my, účastníci zájezdu, obdrželi nejen zdarma, ale hlavně v atmosféře plné vtipu a smíchu.
Třešničkou na dortu byla poslední akce s názvem Spanilá jízda do Pekelných dolů, kterou spolupořádal motorkářský spolek Motoklub Pekelné doly s osobním přispěním pana Jiřího Suchardy. A tak se nám podařilo uskutečnit neuskutečnitelné. 10 nevidomých účastníků a 8 průvodců šťastně a bez nehody dojelo na značkových motocyklech světové úrovně do Ďáblových dolů, kde byly připraveny osvětové akce na téma Vše o pekle a jeho obyvatelích, o občerstvení nemluvě.
Konec pobytu nebyl tak ujuchaný jako začátek, protože všichni nesnášíme loučení. Ale pořád je na co se těšit!
Na letošní září připravuje vedoucí trio spolku Život jde dál, jmenovitě Roman, Vítek a Marcela Vaňkovi adrenalinovou Dýňovou party. Zájemci o adventní předvánoční setkání, samozřejmě i s vodicími psy, s dárky a koledami se opět mohou těšit na setkání v Jiřetíně pod Jedlovou.
Rekondiční tábor skončil v pátek 4. srpna 2023, ale to nic neznamená. Život jde přece dál!

Jaroslava Novotná
Členka spolku ŽJD

#
RECENZE: Česká účast v Low Vision Song contest, aneb Proč to zase nedopadlo

Jako mnoho zrakově postižených, zajímajících se o hudbu, i já jsem zaznamenal celonárodní soutěž "Nevídaná píseň“ a následně pak i soutěž celoevropskou, potažmo celosvětovou, „Low Vision Song contest“. Bylo pak zajímavé sledovat, jak píseň, která s velkým náskokem ovládla národní kolo, v mezinárodním srovnání zcela propadla. V následujících řádcích bych chtěl předestřít svůj názor na to, proč k tomu došlo a čím by se mohli čeští zrakově postižení hudebníci v zahraničí inspirovat.
Jako první problém vidím neochotu našich zrakově postižených interpretů překročit pomyslnou bránu do 21. století. Jakoby se nad nimi neustále vznášely stíny Karla Gotta a Karla Svobody, tvoříce neprostupnou bariéru mezi nimi a současností. Vždyť i vítězná píseň národního kola soutěže, „Cíl je v nás“ v podání Radka Žaluda a Michaely Jeklové, ze všeho nejvíce připomíná dojímavé kantilény z českých muzikálů 90. let, kdy pódiím kralovala Lucie Bílá a Daniel Hůlka. Jistě, taková píseň rozezní struny sentimentu určité generace českých posluchačů, jen těžko si však najde místo ve světě, kde pódiím kralují mnohem současněji znějící muzikály jako „The Greatest Showman“ nebo „A Strange Loop“, jejichž jednotlivá čísla se spíše než operním áriím snaží přiblížit popovým písničkám. Některé písně se, bohužel, obracejí ještě dál. Píseň Antonína Blažka „Budeš víc, než mou dívkou“, jež se dostala do širší nominace, nás svými zdvojenými lead vokály vrací kamsi k Pavlu Rothovi poloviny 80. let, což nepůsobí dobře, zvláště pokud k tomu přidáme samohrajkově znějící doprovod. Je to velká škoda, neboť se nejedná o nezajímavou píseň a při jiném, klidně komornějším aranžmá by z ní mohla být pěkná popová balada.
Další píseň z širší nominace, „Vánoční Praha“, nazpívaná Martinem Rousem za doprovodu kapely GPS, rovněž patří k zástupcům onoho retro stylu. Tentokrát nepokrytě vzdává holt Karlu Gottovi a vskutku zní, jakoby se jednalo o přídavek k jeho albu „Vánoce ve zlaté Praze“, chybějí už jen doprovodné sbory, které jsou zde ovšem nahrazeny poněkud kýčovitými zvony, hřmícími předehru s doprovodem nasamplovaných smyčců v pozadí. Smutné je, že jako desítky let staré hity znějí i některé písně mladších soutěžících. Zejména to platí o písni „Holka“ Pavla Vlčka, která jakoby byla další z řady pomalých písní Jakuba Smolíka.
Jak ale docílit modernějšího zvuku?
Podívejme se, jaký zvuk mají písně, jež se v mezinárodním kole umístily na předních pozicích.
Jako první stojí za zmínku určitě píseň „No te imaginas“, která je dílem španělské klavíristky a zpěvačky, vystupující pod jménem Catiana, která se umístila na druhé příčce. Jako první ji zmiňuji z toho důvodu, že se v ní pracuje s elektronikou jako se svébytným nástrojem, nikoliv jako s napodobeninou nástrojů akustických. Zdá se, že bez ohledu na kvalitu vybavení, nenaučili se zatím naši interpreti pracovat s elektronickými klávesovými nástroji, potažmo s různými zvukovými pluginy hudebních programů jinak, než jako s něčím, co může napodobit tu klavír, tu bicí, tu smyčcovou sekci. Úplně tak ale opomíjejí jejich hlavní přednost, vytváření nových a originálních zvukových barev. Na tuto skutečnost značně doplatila píseň „Za svitu loučí“, nazpívaná Radkem Žaludem. Cembalo a zobcová flétna, které mají na začátku písně napodobit zvuk hudby na zámku, znějí uměle a místo zamýšleného efektu spíš navozují dojem, že právě slyšíme začátek patnáct let starého telefonního vyzvánění.
Zmíněná španělská píseň naopak stojí na čistě elektronickém zvuku bicích a harmonický podklad tvoří držené akordy, nijak nezastírající, že vznikly na počítači. Jistě, vyskytují se v ní klavírní a kytarové „vyhrávky“, ty jsou ale hrané na skutečné nástroje, nikoliv na jejich simulace.
Na elektronických zvucích stojí i píseň, jíž patří bronzová příčka v celosvětovém kole. Jedná se o skladbu „V temi nisi sam“ Zary Smrtnik, reprezentující Slovinsko. I v ní můžeme najít zvuk elektrické kytary, vypadá to ale, že ta je dílem počítačové simulace.
Je jasné, že ne každý je příznivcem elektronizace hudby. I dnes se dá postavit píseň na zvuku akustických nástrojů. To v dnešní době obnáší buď shánění hráčů na tyto nástroje, nebo využití nástrojů virtuálních, mající zvuky akustických nástrojů na vysoké úrovni. Na často chabé napodobeniny, které se nacházejí v bankách většiny kláves, případně v základní zvukové bance multimediálních přehrávačů, však už dnes spoléhat nejde.
Další problém, který vnímám u některých písní v širším výběru soutěže „Nevídaná píseň“, je jakási nevýraznost. Ta je slyšitelná zejména u písní „Holka“ Pavla Vlčka, „Čekám na tebe, má lásko“ Karla Leskovce a „Dokážeš ještě víc“ Nely Černohlávkové a Ondřeje Krejči. Hlavní příčinu vidím v rozdílně dlouhých frázích, které dělí píseň na mnoho různě velkých fragmentů místo toho, aby ji spojovaly. Takové fráze se velice obtížně spojí do jednoho celku a vyklenou. Frázím, stejně jako celé písni, tak chybí bod gradace. K roztříštěnosti u písně „Dokážeš ještě víc“ přispívají i neobratně provedené harmonické změny, kdy se náhle přechází mezi poměrně vzdálenými tóninami. Snaha o harmonickou pestrost je rozhodně chvályhodná, ale dá se jí dosáhnout i jinak, například obohacením základních akordů o další tóny, nahrazování akordů jinými, nebo občasným vybočením do jiných, ne tak vzdálených tónin. Ukázkovým příkladem, jak vytvořit harmonicky zajímavou píseň, aniž by zněla nesourodě, je píseň „W dal“ Zuzanny a Roka Mulecových. Ta s výjimkou přechodu do paralelní tóniny nemoduluje, zato pracuje s různými nadstavbami nad základními akordy, což nabízí více možností jejich spojování.
Pozitivní je, že tyto nedostatky nejsou znakem nedostatečné hudebnosti. Jedná se o chyby spíše řemeslné, na jejichž odstranění jde pracovat ať už pečlivou analýzou jiných písní, nebo soustavnějším studiem hudební teorie. Nejdůležitější je ale neustávat ve vlastní tvůrčí činnosti, aby si člověk osvojené zásady takříkajíc vryl pod kůži. U písně „Dokážeš ještě víc“ je navíc třeba uvést, že vzhledem k mládí autorů je to velice nadějný příslib do budoucna.
Posledním bodem, kterému bych se chtěl v tomto článku věnovat, je nedostatek práce s energií u většiny písní v širším výběru. Nejde vždy o to, že by interpreti vložili do písně málo energie. Problém tkví hlavně v tom, že se množství energie v písních v podstatě nemění. Nejpatrnější je to v písních, kde je zpěv doprovázen pouze klavírem. Interpreti během písně povětšinou mění způsob doprovodu jen drobně a to samé platí často i o barvě hlasu. Přitom již zmíněná píseň „W dal“ nám ukazuje, že i za pomoci zpěvu a klavíru se dá vytvořit pestrá hudba. V písních, kde zpěváka doprovází kapela, nebo její simulace, je statičnost slyšet méně, ale například i v písni „Poslední rozcestí“ Ráchel Skleničkové a Jakuba Blažka zvednou přidavší se bicí hladinu energie jen o vlásek, a ačkoliv je zde patrná snaha o hutnější, zemitější barvu hlasu, tato vyjde v podstatě naprázdno.
Co říci závěrem?
Zaprvé to, že je skvělé, kolik nadšených hudebníků v české komunitě zrakově postižených je.
Za druhé ale musím dodat i to, že dokud budou významnou část naší produkce tvořit stojaté retropísničky s elektronicky znějícími smyčci, díru do hudebního světa opravdu neuděláme.

Adam Blažek


#
SPORT: Zlato na Světovém poháru ve sportovní střelbě

Ve dnech 4. až 13. července probíhal v chorvatském Osijeku Světový pohár ve sportovní střelbě. V početné české výpravě parastřelců nechyběl ani Martin Adámek z Ostravy, který se i přes svůj zrakový handicap věnuje střelbě ze vzduchové pušky. Společně se svým asistentem Romanem Olšovským startovali v disciplínách 60 ran vstoje a 60 ran vleže. A "stojka" pro Adámka dopadla nejlépe, jak mohla.
Kvalifikace na 60 ran sice nebyla úplně podle představ českého reprezentanta, přesto mu výsledek 515 bodů stačil s přehledem k postupu do finále z druhého místa. Ve finále začínalo nejlepších 8 střelců z kvalifikace od nuly a Adámek se od první rány usídlil v čele. V samotném závěru se sice na okamžik před něj dostal španělský střelec Ager Solabarrieta, Adámek však rozdíl snížil, a před posledními dvěma ranami, kdy díky vyřazovacímu systému zůstali na střelišti už pouze oni dva, měli oba sportovci naprosto shodný nástřel (po dvaceti dvou finálových ranách na desetiny 193,1 bodu). Předposlední ranou dal Martin jen 7,3 a Španěl 7,5 – takže o dvě desetiny vedl. Poslední ranou však náš reprezentant zasáhl 10,2, zatímco Španěl 9,6, takže nakonec Martin Adámek o čtyři desetiny vyhrál!

„S Agerem Solabarrietou, tím Španělem, který mi těsně před koncem začal šlapat na paty a postaral se tak o zdramatizování celého finále, se velmi dobře znám, a je to skvělý člověk. V předvečer soutěže jsme si zašli na pizzu, a tam jsme se z legrace hecovali, kdo z nás bude první. Ager sice excelentně střílí kvalifikaci, ve finále se však častokrát trápí. Já byl na prvním místě prakticky od první rány a za mnou se držel chorvatský střelec Franz Skračič. Teprve až někdy v druhé polovině finále se na druhé místo propracoval Ager a na okamžik se dostal i přede mne. Před poslední ránou, která měla rozhodnout o zlatu, jsem byl naprosto klidný. Na výstřel je ve finále vždy 50 vteřin a já si zde doslova pohrál s mířením na desítku. To, že Ager vystřelil už po pár vteřinách, jsem registroval, nijak jsem se tím však nenechal rozhodit. Hezky jsem pokračoval v hledání desítky, a jakmile jsem tón desítky ve sluchátkách měl, chvíli jsem jej držel, aby byl trvalý a nehrozilo riziko stržené rány, a až jsem si byl opravdu jistý, zmáčknul jsem spoušť a zlatá desítka byla na světě.“ Tolik komentář Martina Adámka.

Zlatou medailí z Osijeku tak navázal na úspěch z listopadového mistrovství světa v Al Ain ve Spojených arabských emirátech, kde v téže disciplíně obsadil třetí místo.
„Chci-li reprezentovat na světových soutěžích, musím si vše zafinancovat z vlastních zdrojů a v případě Emirátů se jednalo o částku cca 150 000 Kč. A věřte, že tak bohaté sponzory nemám, takže na každou soutěž musím dost hluboko sahat i do vlastní kapsy. Na mistrovství světa pak uděláte skvělý výsledek, a po návratu domů se z vyšších kruhů nenajde jediný člověk, který by poslal alespoň gratulační textovku či email. Trošku tristní...“ postěžoval si, jistě právem, Martin Adámek.

O dva dny později nastoupil do střelby vzduchovkou vleže. A přestože ho zlobila technika, postoupil do finále a v něm obsadil výborné 5. místo.
„Disciplína vleže je mou slabší disciplínou. Navíc mi koncem kvalifikace a prakticky během celého finále začal vypovídat poslušnost zaměřovač. Při míření vydával poněkud matoucí tóny, takže jsem častokrát musel z terče úplně vyjet a následně začít mířit znovu a teprve napodruhé to bylo v pořádku. Vleže je však na výstřel pouze 30 vteřin a já díky těmto výpadkům zaměřovače tak vždy několik vteřin ztratil. Z toho důvodu jsem v první pětiranné položce nestihnul vystřelit právě tu pátou ránu, takže mi byla započítána nula a na nějaký medailový úspěch jsem tak mohl zapomenout. Těch nepovedených ran díky zaměřovači tam však bylo více. Docela mě proto překvapilo, že při té smůle se mi ve finále povedlo udržet do pátého místa a nebyl jsem z něj vyřazen hned jako první. S prázdnou jsem ale z Osijeku neodjížděl a z celé české početné parastřelecké výpravy jsem tak nakonec byl jediný medailista,“ přidal po pár dnech další komentář Martin Adámek.

Kéž mu vydrží forma a odhodlání do paralympiády; a kéž se mezi našimi mladšími střelci a střelkyněmi najdou takoví, co si z něj vezmou příklad…
Gratuluje Vladimír Krajíček

#
Nevidomí bowlinkáři se v Olomouci utkali o tituly mistrů republiky!

Od pátku 14. do neděle 16. července 2023 se v olomoucké Galerii Šantovka uskutečnilo již 16. mistrovství České republiky v bowlingu zrakově postižených.
Republikový šampionát uspořádal Český svaz zrakově postižených sportovců.
Muži a ženy byli v jednotlivých kategoriích hodnoceni dohromady (i pro nízký počet žen v jednotlivých kategoriích) a ženy vždy obdržely bodový přípočet ve výši 10 bodů za každou hru. Jednotlivci a dvojice hráli na celkem 6 her. U trojic se pak hrálo pouze na 4 hry. Rozlosování na jednotlivé dráhy provedla hlavní rozhodčí tak, aby to vyhovovalo systémům her.
V kategorii B1 zvítězil Yaroslav Turchyn s celkovým ziskem 757 bodů, na 2. pozici za ním zaostal o 90 bodů Michal Krch – oba hráči jsou z oddílu BC Bowlingzone Blinds. Bronzová medaile putovala do oddílu TJ Zora Praha zásluhou Ivo Budila, který naházel celkem 602 bodů.
V kategorii B2 zvítězil Karel Macháček z pražské Slavie s celkovým ziskem 1149 bodů. Na 2. místě se umístil Jaromír Hasala z klubu TJ Jiskra Kyjov, který získal svojí hrou celkem 998 bodů. Bronzová medaile v této kategorii putovala do stejného oddílu jako ta zlatá, tedy do SK Slavia Praha OZP. A to zásluhou Stanislavy Řehořové, která naházela celkem 871 bodů.
V kategorii B3 získala zlatou medaili Věra Macháčková, manželka zlatého medailisty z kategorie B2 Karla Macháčka, tedy také z SK Slavia Praha OZP. Věře ke zlatu stačilo naházet 1104 bodů. Stříbrná a bronzová medaile pak putovala do oddílu BC Bowlingzone Blinds. Stříbrnou medaili získal Josef Gruncl, který naházel celkem 997 bodů a bronzovou medaili získal za naházených 914 bodů Ĺudovít Marinčin.
V rámci republikového šampionátu v bowlingu zrakově handicapovaných se koná i soutěž v kategorii TPB8/9, což je kategorie tělesně postižených sportovců. V této kategorii se představili celkem tři hráči. Zlatou medaili získal zvlášť hodnocený Šimon Vondráček z BC Bowlingzone Blinds, který měl celkový zisk 1177 bodů a je juniorským reprezentantem ve své kategorii. Šimonova oddílová kolegyně Magdaléna Mizerová získala s 676 body také zlatou medaili a stříbrnou medaili obdržel Tomáš Kochman z klubu SK Slavia Praha OZP za výkon 629 bodů.
V kategorii dvojic B2 + B2 putovala zlatá medaile do pražské Slavie zásluhou Stanislavy Řehořové a Karla Macháčka, kteří společně získali 1973 bodů. 2. místo také putovalo do Prahy, kde v kombinaci oddílů TJ Zora Praha – Petra Poláková a Jiří Reichel z SK Slavia Praha OZP získali celkem 1624 bodů. Bronzovou medaili pro oddíl TJ Jiskra Kyjov vybojovala dvojice Pavel Gut a Jaromír Hasala s celkovým ziskem 1589 bodů.
V kategorii dvojic B1 + BX získali zlatou medaili Věra Macháčková z SK Slavia Praha a Ivo Budil z oddílu TJ Zora Praha s celkovým ziskem 1695 bodů. Stříbrnou medaili si na krk pověsili zástupci oddílu BC Bowlingzone Blinds, jmenovitě Josef Gruncl a Yaroslav Turchyn s celkovým ziskem 1593 bodů. Bronzová medaile z této kategorie také putovala do BC Bowlingzone Blinds ve složení Michal Krch a Ĺudovít Marinčin se ziskem 1569 bodů.
V poslední kategorii trojic, kde byla vždy zastoupena kategorie B1 a další hráči z ostatních kategorií zrakového postižení do součtu 6, si z Olomouce zlatou medaili odvezla trojice ve složení manželé Macháčkovi z SK Slavia Praha a Michal Krch z oddílu BC Bowlingzone Blinds s celkovým ziskem 1859 bodů. Na 2. místě skončila pražská dvojice Petra Poláková a Ivo Budil, tentokrát doplněná o třetí hráčku Jitku Dluskou z oddílu BC Bowlingzone Blinds, která získala celkem 1508 bodů.
Bronzovou medaili si odvezlo do svého oddílu TJ Jiskra Kyjov – trio ve složení Iveta Kunovjánková, Pavel Gut a Jaromír Hasala, kteří celkem získali 1492 bodů.

Poslední kategorie all events byla součtem všech tří soutěžních dnů.
V kategoriích na prvních místech se umístili:
B1 – Michal Krch BC Bowlingzone Blinds
B2 – Jaromír Hasala z TJ Jiskry Kyjov
B3 - Věra Macháčková z SK Slavia Praha OZP

Martin Fejfar