Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA , číslo 13, červenec 2023

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Kalendárium
Přehledně
Byli jsme u toho i letos
REPORTÁŽ: Tajemství včelího úlu poodhaleno
LIDÉ KOLEM NÁS: I kdybych kurz neměl, od varhan by mě stejně nedostali
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny
NAPSALI JSTE NÁM: Anička nás měla ráda!
SPORT: Tři cenné kovy z Târgu-Mureş
Na počest průkopníka
SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

LIDÉ KOLEM NÁS: I kdybych kurz neměl, od varhan by mě stejně nedostali

„Tak jako jiný vytlouká hospody, já vytloukám kostely. To znamená, že vlezu do každého, kde mohu hrát na varhany, a také zkoumat zvony.“ Za dnešním rozhovorem jsme vyrazili k muzikantovi a učiteli hudby Pavlovi Peknému do Dobřichovic u Berouna. Přivítal nás ale nejen on. Jeho žena Jitka připravila výborný oběd a náš rozhovor se nejednou stočil k tématu jejich společného života a spolupráce. Mimochodem, velmi inspirativní. S jejich souhlasem o něm pohovoříme v některém z příštích vydání našeho časopisu. Dnes tedy s Pavlem.
Pocházím ze slovenského Rajce nad Rajčiankou. Myslím, že rodiče byli docela vděční, když dostali dobrý tip na to, jak vzdělávat nevidomé dítě. Mateřskou i základní školu jsem navštěvoval v Levoči. Občas slýchávám, že dříve jsme byli od ostatních izolováni v ústavech. Já nic takového nepociťoval. Pěvecký sbor i šachový kroužek se pravidelně účastnil akcí, kde byly i vidící děti. Navštěvovali jsme i společné výchovné koncerty. Vzpomínám, že když vidící děti zjistily, že jsme na koncert dorazili my, začali tleskat. Tleskali jsme také, neboť jsme si mysleli, že umělci už dorazili na pódium. Ony nás ale jen oklamaly, roztleskaly, a pak si z nás dělaly legraci.
K hudbě mám přátelský vztah odmalička. Uslyšel jsem ji, a „byla moje“. Začínal jsem s ní už od 2. třídy, u paní učitelky Grichové. Se spolužákem Jožkou Budzákem jsme pak od 3. třídy hráli na klavír, i čtyřručně. Mnoho dětí nemělo rádo hudební nauku, ale my ji milovali. Její učitelka byla vynalézavá a pořádala různé soutěže. S Jožkou jsme se ve hře bili o první místa, další byli daleko za námi. Už na 1. stupni jsme navštěvovali starší spolužáky, kteří hráli lidovky i jednodušší klasiku, a byli fascinováni jejich hrou. Roku 1980 jsem skládal přijímačky z klavíru na Konzervatoř Jana Deyla. Ptali se mě, jaký druhý nástroj bych chtěl studovat. Chtěl jsem další klávesový, tak co třeba varhany? „Co byste s nimi dělal?“ zeptal se jeden z profesorů. Tehdy tu vychovávali učitele hudby a použiji „slabé slovo“, když řeknu, že varhany v kurzu prostě nebyly. Na mnohých lidových školách umění je vůbec nebylo možné studovat. Na konzervatoři se vyučovaly, ale v minimálním rozsahu a nikdo vám je nedoporučil. Jako klávesový nástroj připadal v úvahu klavír a akordeon. Já si jako hlavní obor vybral flétnu, vedlejší kytaru a studoval i obligátní klavír.
V roce 1987 jsem přišel do Dobřichovic na Berounsku. V oblasti vzdělávání hry na hudební nástroje tu bylo pole neorané. Jen Osvětová beseda, starší učitel klavíru a plno dětí, které se chtěly učit. Jenže kde? U kytary a flétny žádný problém, oba nástroje si nosíte k žákům s sebou. S klavírem jsem pak vystřídal několik míst. Další otázkou bylo kde bydlet. Navštívil jsem tehdejší Místní národní výbor, kde mi nabídli místnost nad kinem a restaurací. V pokojíku, do kterého zatékalo a byla tu kamna na uhlí, pro které bych musel chodit do sklepa. Ředitel kina se mi takový prostor styděl nabídnout. Ale ve výboru pracovala i jistá paní Doležalová. Slyšela naše dohadování, a prý že se zeptá doma. Syn odchází na vojnu a pokoj po něm je volný. A skutečně se dohodli, že to se mnou zkusí. Bydlení bezvadné, ač ti lidé neměli zkušenost s nevidomým. Byli přirozeně k dispozici a nevysvětlovali, jak bych měl být vděčný. Já se naopak snažil nepřidělávat práci, aby se o mě nemuseli starat více, než bylo nutné. Bydlel jsem u nich do srpna 1991, kdy byla dostavěna moje bytovka. Byt jsem měl dostat sice až v té další, ale někdo, komu měl být přidělen tento byt, si raději počkal na větší. Mně se byt líbil a dispozice 1+kk mi stačila.
V Osvětové besedě jsem učil všechny tři nástroje. Byla to ale trochu džungle. Žák se často učil pár hodin a poté už nepřišel. Byl jsem na úrovni lektora a nemohl se domluvit na lepším platu. V ZUŠ je to „zmáknutější“, placené jsou i prázdniny a já jsem na úrovni učitele. Dnes vyučuji kytaře, 17 žáků, 4 dny v týdnu. Kytaru jsem původně ani učit nechtěl, a tak mám odříkaného chleba největší krajíc. Na druhou stranu, nemusím si pořizovat a skladovat tolik braillských not. Potřebuji je totiž doma i ve škole. Jak učím vidoucí žáky? U malých dětí chci, aby na výuku alespoň jednou přišli i jejich rodiče, aby viděli, že když na dítě sáhnu, jde jen o součást výuky. Jednou jsem přišel k malé slečně, abych hmatem zkontroloval její prstoklad, a babička mě okřikla. Vysvětloval jsem, že jí prstoklad musím ukázat a zkontrolovat. A ona že holčička chodila přede mnou k jinému učiteli, a ten na ni sahat nemusel, jen poslouchal. Byl jsem trpělivý, ale ona trvala na svém. Ač mi to bylo líto, musel jsem nakonec odvětit: „Milá paní, jestli mi do toho nepřestanete kecat, dělejte, co umíte, ale já přestávám učit!“ Babička ustala a matka holčičky se mi za její chování dokonce omluvila. Za svou matku prý neustále něco žehlí, neboť ona se ráda hádá.
Hrát v hudebních skupinách? Už v Levoči jsem hrál v jedné školní, ale ne vždy mě to bavilo. Potřeboval jsem se spíše připravovat do hodin a cvičit hru na nástroj. Často k nelibosti vychovatelů. I na konzervatoři bylo práce dost a příliš hraní ve skupině jsem nezažil. V Dobřichovicích jsem tu touhu měl, a také nějaký čas hrál. Nejlepší zkušenost mám s hraním na klávesy v kapele „Smutná hlava“. Jirka Mayer tu hrál na basu, Dan Černý na bonga, malé bicí, Honza Tomaštík na kytaru a Ivoš Plhák na flétnu. Hráli jsme jakousi směs rocku, folku i jazzu, ve vlastních úpravách, s texty Miloše Pechara. Proč „Smutná hlava“? Nevím. Jednou se na to Honzy zeptala i televizní redaktorka. On odvětil: „Proč ne?“
Působil jsem i ve Vokál klubu SONS. Ondrej Čanecký se hodně zasloužil o to, že jsem si znovu oblíbil zpěv. V roce 2003 mi navrhl, abych do sboru vstoupil, a já odpověděl, že „to mě ani nenapadne“. Pak, v lednu 2004, jsem ve středisku Dědina navštívil jejich zkoušku a zůstal s nimi. Ve sboru jsem zpíval i hrál na piano, varhany a flétnu. Naše koncerty tak nebyly jen o zpívání. Využili jsme klarinet, housle, kytaru i trubku. V klubu jsem působil až do Ondrejova odchodu v roce 2009. Uvažovalo se i o tom, že převezmu jeho vedení. To by ovšem bylo složité. Chtěl bych totiž, aby každý sborista perfektně zvládal svůj part a aby mi ho sólově zpíval. To by vyžadovalo spoustu času, který v té době pro mě byl stále vzácnější. A pak, kdo ví, zda by se můj přístup setkal u členů klubu s pochopením.
Hrál jsem i v dalších skupinách, ale to už bylo na můj vkus řekněme povrchní hraní. Jakmile to muzikantům jednou „klaplo“, už to podle nich bylo dobré, a honem si zahrát v restauraci, na zábavě, a přitom popít. To mi v zásadě nevadí, ale od hudby, hraní v kapele i od sebe očekávám více. Hudbu potřebuji prožít, řádně nacvičit, odzkoušet i vytvářet vlastní skladby. Ano, myslím, že jsem řekněme hudební perfekcionista. Potřebuji hru a svůj projev dotáhnout do jisté dokonalosti. To býval v kapelách často problém, neboť ostatní takovým pocitem zpravidla „netrpí“. Lidí, kteří věci dotahují, je mnohem méně než těch, kteří jedou jen po povrchu. Ač si tedy myslím, že jsem schopen i ochoten spolupracovat, jsem přece jen spíše solitér. Nebo možná nemám štěstí na lidi pro společné projekty, jak se to dnes prezentuje. Každopádně, po těchto zkušenostech jsem se spíše „zatáhl“ a začal hrát sám za sebe. Po čem jsem opravdu toužil a co se mi vyplnilo, bylo hrát na klavír v dobrém podniku. Přijít, otevřít klavír a hrát. Bez velkého uvádění a představování. Tak jsem prožil zvláštní a úžasná 90. léta. Možná jsem chvilku vedl i trochu nevázaný život. Chtěl jsem s někým být, a byl jsem sám. V restauraci partnerku pro život prostě nenajdete. Když jsem si to uvědomil, ještě více jsem přilnul k hudbě. Zcela mě pohltila a tu dobu jsem si spolu s ní dokázal skvěle užít. Týdně jsem učil i 27 žáků a k tomu čtyřikrát hrál v Praze. Vůbec přitom nešlo o to mít více peněz. Na svou ženu jsem si musel ještě několik let počkat.
Na skvělý nástroj jsem si zahrál v hotelu Ambassador. Jak jsem se tam dostal? Vracím se ze zkoušky se „Smutnou hlavou“, s nástrojem ve futrálu, a ve vlaku potkám jistého pana Mikulčáka. Hrával v různých podnicích i na lodích. Oslovím ho, zda bych nemohl, třeba jen na moment, někde někoho zastoupit. Pak jednoho večera smažím vajíčka a zvoní telefon. Odejdu od plotny a chvíli debatuji. Pánev je zničená, ale mám kontakt. Když jsem tam s bílou holí dorazil a pozdravil, jen se udiveně zeptali, co pro mě mohou udělat, a já odvětil, ať mě dovedou k pianu. Jednou se k němu vracím z přestávky a slyším, že v lokále nikdo není. Ptám se číšníka, zda mám hrát, a on že právě dorazil host. Zasednu a hraji. A ten člověk ke mně přistoupil, podal mi bankovku a pravil: „Něigraj! Ja ustalyj.“ Nehraj, jsem unavený. V Ambassadoru jsem hrál celý srpen roku 94. A pak mě tam příležitostně, na kratší či delší dobu, zvali znovu. Později mi volali i lidé, kteří o mně někde slyšeli, a ač jsem s nimi nikdy nespolupracoval, také agentury. Ne vždy jsem mohl vyhovět, protože jsem učil v ZUŠ. Zahrál jsem si také ve vinárně Makarská v Malostranském podloubí, v kavárně Slavia nebo v Grill opera v ulici Karoliny Světlé. Tam to bylo tak malinké, že jsem si připadal, jako kdybych hrál v obýváku. Hrát jsem musel tišeji, a potichu byli i hosté. Jen si při hudbě šeptali.
Mám rád kvalitní klavíry i klávesy, ale mým nejoblíbenějším nástrojem jsou varhany. Klávesy zpravidla stejné, rozdíl je v úhozu a způsobu vyluzování zvuku. U klavíru tón vzniká úderem kladívka do struny, u varhan rozeznívám píšťaly. Úhozem stlačuji vzduch, který píšťalu rozevře a vehnaným vzduchem ji rozezní. A celou druhou klaviaturu mám pro nohy. V pražských chrámech jsem v letech 2000 až 2002 absolvoval kurz liturgického varhaníka, jenž hraje v kostele při bohoslužbách. Nabídka od katolické církve mě velmi zaujala, tak proč ji nezkusit? Podmínkou byla jen zkušenost s hrou na klavír. Na varhany jsem už hrál, chtěl se něčemu novému přiučit, a považuji to za skvělé rozhodnutí. Nikomu jsem ani nesdělil, že jsem nevidomý. Myslím, že to bylo všem jedno. U přijímacího pohovoru jsem zahrál píseň s vlastní úpravou, a byl přijat. Kurz vedl Mgr. Pavel Černý, varhaník a hudební pedagog. Rozvrh pro jednotlivce byl upřesněn vždy krátce před výukou, a ta probíhala na různých místech. Někdy pro mě poslali na zastávku doprovod, jindy jsem se na určené místo musel dostat sám. Tedy i velká škola prostorové orientace. Na přelomu tisíciletí ještě bez navigační techniky. Ale zda by mi dokázala pomoci, nevím. Kurz jsem však hodně chtěl a rád jsem si poradil. Jen jednou jsem nevěděl, kam se dostavit. Volám, a pan Černý je doma s chřipkou. Tak jsem šel na pivo. Díky kurzu jsem poznal i kus Prahy, spoustu varhan a chrámů, katolických i husitských. Později jsem docházel už jen do kostela svaté Ludmily na Náměstí Míru a cestu se lépe naučil. U závěrečné zkoušky jsem odehrál koncert a složil písemnou zkoušku. Týkala se harmonie, dějin hudby, varhan v technickém smyslu i toho, jaké skladby hrát, či naopak nehrát v různých obdobích liturgického roku. Pikantní bylo, že jsem zkoušku psal na Pichťáku v Braillu. Pan Černý ho samozřejmě neznal. Kdyby mu někdo vytkl, že ode mě nemá zápis, musel by mu předložit braillský. Pokud by ho chtěl zkoumat, přišel bych a přečetl mu ho. Kvalifikoval jsem se k tomu hrát na varhany v podstatě v jakémkoliv kostele. Ale to už jsem hrál i před ním. I kdybych kurz neměl, „od varhan by mě stejně nedostali“. Není nikde dáno, kdo na ně v kostele může hrát. A kněží? Ti jsou většinou rádi, když někdo zahraje a poradí si s nástrojem.
Další zajímavé varhany? Kamarád Ladislav Ballay mi zprostředkoval hru v Dómu svätej Alžbety v Košicích. Na mši, kterou sloužil zdejší emeritní biskup Alois Tkáč, jsem hrál z hlavy, neboť chyběl čas na přípravu. Tento biskup nás nedávno, ve věku 89 let, opustil. Kněz z naší farnosti je původem Polák a do Polska zorganizoval poutní zájezd. Potíž byla v tom, že nás v témže čase navštívil arcibiskup Graubner. Žehnal novému oltáři, a já měl hrát na varhany. Sháněl jsem za sebe náhradu, neboť by bylo trapné, kdyby u návštěvy arcibiskupa nebyl varhaník, ale nakonec mě zastoupili kytaristé. V Polsku jsme navštívili Kalwariu Zebrzydowsku nebo Krakov se zámkem Wawel a Mariánskou věží, kde jsme si poslechli troubení do čtyř světových stran. Na varhany jsem hrál všude, kde to bylo možné. Každý nástroj je jiný, proto jako nevidomý potřebuji asistenci. Zjistit, kde je zdroj elektřiny, zapnout nástroj a nastavit rejstříky, to je někdy adrenalin. Mým „technickým zázemím“ je má žena Jitka. Rozumí základním typům nástrojů i jejich technickým specifikacím. Na mě je posoudit vhodnost rejstříku, nastavit hlasitost pro různé typy hraní a hrát, jak nejlépe dovedu. Rejstřík je zvukový odstín či barva zvuku. Některé jsou označeny i nástrojově, flétna, smyčce, cimbál apod. A hlasitost? Například při zpěvu žalmu musí být zvuk slabší, a u odpovědi sboru zase silnější.
Za možnost zahrát si jsem vždy velmi vděčný, ovšem abych se s nástrojem blíže seznámil, musím mít alespoň půl dne času. Mohl bych putovat jen k varhanám, denně k jedněm. Podobně jako lidé navštěvují kostely, města nebo muzea. Ale obrazy nebo zdobené komnaty pro mě mnoho neznamenají. Vymyslet takový zájezd? Dobrý nápad, ale nesmělo by být mnoho varhaníků. Užít bych si ho chtěl hlavně sám. A v rámci něho bych se chtěl dostat třeba i ke zvonům. Hmatem je prozkoumat i vyzkoušet, jak znějí.

Antonín Vraný

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 13, červenec 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk
Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Byli jsme u toho i letos
REPORTÁŽ
Tajemství včelího úlu poodhaleno
LIDÉ KOLEM NÁS
I kdybych kurz neměl, od varhan by mě stejně nedostali
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny
NAPSALI JSTE NÁM
Anička nás měla ráda!
SPORT
Tři cenné kovy z Târgu-Mureş
Na počest průkopníka
SOUTĚŽ
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.