ZORA

časopis pro zrakově postižené
Ročník 107, číslo 13, červenec 2023
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR, z. s.
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.

Redakce:
Šéfredaktorka: Daniela Thampy
Zástupkyně šéfredaktorky, administrace: Kateřina Rovenská
Redaktoři: Ilona Ozimková, Petr Mašek, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Korektor: Václav Senjuk

Vychází dvakrát měsíčně, roční předplatné činí 100 Kč.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.


OBSAH

ÚVODEM

STALO SE
Kalendárium
Přehledně
Byli jsme u toho i letos

REPORTÁŽ
Tajemství včelího úlu poodhaleno

LIDÉ KOLEM NÁS
I kdybych kurz neměl, od varhan by mě stejně nedostali

ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace ze Sociálně-právní poradny

NAPSALI JSTE NÁM
Anička nás měla ráda!

SPORT
Tři cenné kovy z Târgu-Mureş
Na počest průkopníka

SOUTĚŽ
Vyhlášení výsledků soutěže
Nová soutěž

#
ÚVODEM

Konec školního roku, vysvědčení, prázdniny,… Pro rodiče dětí školou povinných mají tyto pojmy nejvyšší stupeň důležitosti. Ostatní jejich význam asi nepociťují tolik, ale přece jen – pro mnohé nastal čas dovolených, letních aktivit a cestování.
Občas při rozhovorech s přáteli dojde na téma vychytávek, které při cestování do neznámých míst používáme. Dnes jsou to samozřejmě hlavně různé aplikace, které pomáhají v navigaci a orientaci.
Kromě nich jsem si oblíbila ještě jednu praktickou drobnost, kterou s sebou beru pod stan i na chatu nebo chalupu, ale využít se dá vlastně kdekoliv. Jde o bezdrátový zvonek. Větší část s reproduktorem umístím do stanu poblíž vchodu, na chatě někam přede dveře, malou krabičku s tlačítkem nosím u sebe. A když se blížím, stisknu prostě tlačítko a nechám se zvukově navést až „domů“. Je to takový můj soukromý zvukový majáček. Hodí se hlavně tehdy, když objekt stojí třeba uprostřed louky. Ale využít se dá i k dohledání batohu nebo věcí odložených někde na trávě.
Letos zatím konkrétní plán na dovolenou nemáme, ale doufám, že zvonek i o těchto prázdninách dostane příležitost na nějakém příjemně odlehlém místě.
Pokud vaše cesty povedou prostorem civilizovanějším, možná se vám budou hodit rady ze sociálně-právní poradny, která se dnes mimo jiné zabývá problematikou nevidomých chodců v dopravním provozu.
Ať už upřednostňujete pobyt na horách, u moře, výlety do měst, za kulturou, nebo je vám nejlíp doma, přeji vám všem za celou redakci krásné letní dny.

Daniela Thampy

#
STALO SE: Kalendárium

Prázdniny, dovolená, vrchol léta, žně a bohatství přírodních dobrot. To vše přináší červenec, nejteplejší měsíc v roce. Průměrná teplota vzduchu se pohybuje kolem 18 °C, oproti červnu je o 1,5 °C, a oproti srpnu o 0,5 °C vyšší. Mnozí lidé dnešní generace považují červenec za odpočinkový měsíc. Pro naše předky však představoval čas sklizně, většinu času trávili prací na poli. A děti? Ty kvůli práci dostávaly prázdniny. Aby si lidé naklonili vrtkavou přírodu, která v tento čas přináší bouřky, nebo naopak sucho, pořádali na polních cestách hromadná procesí, jimiž si chtěli vyprosit vodu a ochranu úrody. Červenec je i měsícem omamně vonící levandule. Uvolňuje tělo, zlepšuje dýchání, pomáhá proti nespavosti, odpuzuje mouchy a komáry, a olej z ní dokonce přispívá k hojení ran. A lze z ní připravit i výborný sirup. 

Za osobnostmi našeho světa navštivme „Tyflopedický lexikon jmenný“ od Josefa Smýkala. 10. 7. 1801 se narodil Pavel Alois Klar. Jeho otec Aloys založil v roce 1807 zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro nevidomé v Praze. A ve své závěti si přál, aby se po jeho smrti ujal jeho vedení právě syn Pavel. Ten ústav vedl mimo své povolání, přesto mu věnoval veškerý volný čas. A ten pod jeho vedením vzkvétal, a požíval dokonce podporu císařské rodiny. V roce 1836, kdy v něm bylo pouhých 15 chovanců, se začala stavět nová budova, aby jich tu v roce 1857 mohlo být už 54. Pavlův život však nebyl jednoduchý. Ve 44 letech onemocněl tuberkulózou. Za další 4 roky ochrnul a mohl se pohybovat jen na pojízdné židli. Aby toho nebylo málo, stačil ještě ztratit zrak. Možná i proto ho prý v závěru života nepotěšilo ani císařovo vyznamenání, ani papežovo ocenění. Pavel zemřel 5. 11. 1960 a na pohřbu mu zpívali chovanci jeho ústavu. Péči o něj předal, také v závěti, svému synu Rudolfovi. 

10. 6. proběhla v Národním zemědělském muzeu akce „Jedu v medu“. A tak jsme se poohlédli, zda včely zajímaly také některou osobnost s těžkým postižením zraku. A našli jsme! Tento člověk zdědil po otci zálibu v přírodních vědách, a prý hltal všechny knihy, které se mu dostaly do rukou. Rodiče však chtěli omezit jeho přílišnou zálibu ve čtení a odebírali mu na noc světlo. Moc to nepomohlo, chlapec četl dál při svitu měsíce. Možná i proto přišel v 15 letech o zrak. Když nemohl číst sám, dal si předčítat svým sluhou. A také mu dával pokyny k pozorování včel a pokusům s nimi. Výsledky uložil v roce 1782 do spisu „Nová pozorování o včelách“. A co je na něm ještě zajímavého? Miloval dlouhé procházky. V okolí domu měl natažené provazy, podle nichž se orientoval. François Huber se narodil 2. 7. 1750.

„Někde u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku sdrátovaná bandaska. Někde uprostřed ulice leží pekáč. Jak tam přišly ty věci? Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů, když se rozbřesklo ráno? Ztratily nějakou náhodou, při ranním nakupování, svou kuchařku a čekají teď zde jako dobře vycvičený pes, který osamotněv usedne třeba doprostřed cesty a ohlíží se, až si ho pán zase najde?“ 
Poznáte autora? Tento básník, novinář a fejetonista je řazen k nejvýznamnějším osobnostem české literatury. V „Arabeskách“ nebo „Povídkách malostranských zachytil život vážně i s humorem, s ironií i citlivou vnímavostí. Jaký bude moderní svět a kam se bude ubírat lidské poznání, se pokusil vyjádřit v básnické sbírce „Písně kosmické“. A výše uvedený úryvek? Pochází z fejetonu „Kam s ním?“. Napsal ho Jan Neruda, který se narodil v Praze dne 9. 7. 1834. 

A ještě trochu muziky. Kariéra tohoto zpěváka se započala roku 1957 v pražském hudebním klubu Reduta. To když se seznámil s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem. Jeho první písnička? „Suvenýr“. Nato přešel do divadla Semafor, kde se stal jednou z jeho hvězd. Zpíval sólově i v duetu – s Karlem Štědrým, Jiřím Suchým a od roku 1961 s Evou Pilarovou. V roce 1962 a 1967 zvítězil v anketě Zlatý slavík. Snad každý zná jeho největší hity jako „Tereza“, „Sbohem lásko“, „Slavíci z Madridu“ nebo „Ďáblovo stádo“. Waldemar Matuška, vlastním jménem Vladislav, se narodil 2. 7. 1932.

Antonín Vraný

#
Přehledně

V této rubrice prezentují svou činnost naše oblastní odbočky. Pojďme se podívat, co se u nich dělo letos v jarních měsících.

Ostravští se 8. 6. prošli přírodní rezervací Rezavka. Ta se skládá z lužního lesa v okolí slepého ramene řeky Odry a rozsáhlých rákosin Vrbenského rybníka. Našli byste tu třeba lužní les z jilmů a olší i řadu chráněných rostlin a živočichů, jako čolka velkého nebo skokana ostronosého. Počasí přálo, a tak lidé nachodili krásných 5 kilometrů.

Zajímavé informace přicházejí z Opavy. Potřebujete si na počítači něco přeložit? V článku Pavlíny Souškové na portálu Pélion najdete pár tipů na nástroje, které vám i s asistivními technologiemi překládání usnadní. Více na portal-pelion.cz.

Návštěvou kavárny POTMĚ přispějete na pomoc lidem s těžkým postižením zraku, a jako vzpomínku si odnesete i světluščí hrneček s logem. Kde a kdy můžete kavárnu letos ještě navštívit? Ve dnech 4. až 10. 9. V Plzni (místo bude ještě upřesněno), 13. až 24. 9. v Praze na náměstí Míru a 16. až 22. 10. v Olomouci na Horním náměstí. Více informací o vstupném a rezervaci se dočtete na svetluska.rozhlas.cz.

Poznat některé naše památky umožní lidem s postižením zraku hmatem čitelné mapy, které vytvořil Jakub Žejdlík, absolvent oboru geoinformatika a kartografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho Tyfloprůvodce prezentuje 16 památek jako Karlův most, Národní divadlo, Karlštejn nebo vilu Tugendhat. Více na zurnal.upol.cz.

Načtení informací z QR kódu bývá rychlé, jednoduché a efektivní. Pokud se ovšem nepotýkáte se zrakovým hendikepem. „Natáčím telefon do různých úhlů, a nic. Pak si dokument jen tak pročítám, kamerou fotoaparátu na mobilu stále mířím na monitor počítače, a jak se obsah dokumentu posouvá, do zorného pole kamery náhle vskočí QR, které tak pracně hledám.“ Více na masazegieb.cz.

Britský módní časopis Vogue představil vydání v Braillově písmu. Šéfredaktor Edward Enninful ukázal jeho podobu na sociálních sítích a byl prý potěšen jeho ohlasem. Braillský časopis doplní i zvukový popis. Více na refresher.cz.

Opavští se ohlédli za svým jubilejním desátým rekondičním pobytem v Karlovicích na Bruntálsku. Arboretum v Novém Dvoře si prošli spolu s botanikem a dendrologem Miroslavem Frankem. Vydali se na prohlídku zámku Velké Losiny i na ochutnávku do zdejší pralinkárny a pivovaru Zlosin. Zhluboka se nadechli v lázních Karlova Studánka, kde je nejčistší vzduch ve střední Evropě. S Věrou Hruškovou pocítili blahodárný efekt muzikoterapie a vyzkoušeli i své vědomosti a zručnost.

Vsetínští byli na rekondici v Poděbradech. V minulých letech navštěvovali Luhačovice, a tak mohli porovnávat. Poděbrady jsou upravené, ale při procházce s Františkem Brašnou, vedoucím metodického centra pro odstraňování bariér SONS, tu našli poměrně dost překážek. Z hotelu Libuše, kde se ubytovali, vyráželi za relaxací, plaváním i procedurami. Navštívili Nymburk, pivovar Postřižín, Kutnou Horu s chrámem svaté Barbory i Sedlec s chrámem a kostnicí. Absolvovali večerní plavbu po Labi s povídáním a kytarou. Vidoucí popisovali nevidomým výhledy do okolí a na zapadající slunce. Pro Moravany byla zajímavá i zdejší rovinatá krajina. Díky zajímavým místům se sem hodlají v budoucnu i vrátit.

Příběh kyjovského výtvarného projektu se začal odvíjet tuto zimu. Nejdříve se však musely sehnat rámečky, šablony a vhodná hmota na vytlačování reliéfů a promyslet vhodné postupy pro nevidomé. A také požádat o spolupráci studenty a dobrovolníky, bez kterých by výtvarná činnost neměla ten správný šmrnc. 

Kroměřížští navštívili lázně Luhačovice. Ubytovali se ve vile Charleston a kromě procházek lázněmi navštívili zdejší solnou jeskyni, městskou plovárnu, tradiční setkání řezbářských mistrů v lázeňském parku nebo Muzeum luhačovického Zálesí s expozicí historie, tradic a lázeňství.
Kroměřížští prezentovali i svou odbočku, a to u příležitosti Mezinárodního dne dětí v mateřské škole Žižkova. Děti i rodiče seznámili s úskalími života lidí se zrakovým postižením. Velký zájem byl o haptické obrázky, o práci s indikátorem hladiny nebo s pomůckou pro rozlišování barev. Poučným zážitkem byla chůze s bílou holí s klapkami na očích po připravené trase, spojená s vyhledáváním a obcházením překážek.
Hostem kroměřížského klubového odpoledne byla fyzioterapeutka Eva Fajkusová. Přednášela o předcházení bolestí zad, o pravidlech zdravé chůze a sezení, o správném rozcvičování, uvolňování a dýchání i o chůzi naboso a zdravém obouvání. Vysvětlila rozdíl mezi trekkingovými a nordic walking holemi a předvedla techniku chůze nordic walking.
Kroměřížští si v rámci festivalu DUN vychutnali i mistrovsky a s energií hraný koncert Ráchel Skleničkové. Zazněly skladby období baroka, romantismu, dvacátého století i její vlastní tvorba se značnou dávkou improvizace. Že je Ráchel i vynikající zpěvačkou, potvrdila přednesem několika árií a písní.

Olomoučtí se podělili o své jarní akce. Už v dubnu zavítali do Šternberku, Uničova a Litovle, kde se setkali se svými členy. Pokračovali též v činnosti klubu kutilů, Pamatováčku, hráli bowling a cvičili jógu. V lekcích salsy nacvičují vystoupení na Oblastní shromáždění. Při svých čtvrtečních akcích se vypravili do Muzea harmonik v Litovli, a také pořádali besedy. První se jmenovala „Vodicí pes a já“, druhá byla o jarních bylinkách, třetí pro zahraniční studenty Univerzity Palackého. Na letošním Olomouckém majálesu měla odbočka svůj prezentační stánek.
11. 5. se olomoučtí vydali do Divadla na Šantovce na představení „Královny“. Bylo uzpůsobené divákům s postižením zraku. Jak? Hra je doplněna audio komentářem, a před ní lze absolvovat „touch tour“. Během ní je možné zkoumat jeviště a kulisy, seznámit se s herci, jejich rolemi, hlasy, kostýmy a nepatrně nahlédnout pod pokličku příběhu. Po představení se diváci s herečkami i tvůrci hry znovu sešli a předali si zpětnou vazbu. Akce se setkala s velkým zájmem, vyrazilo na ni 24 členů. Za jedinečný zážitek olomoučtí poděkovali Moravskému divadlu Olomouc a studentce divadelních studií Lucii Homolové.
A do Olomouce ještě jednou. Zdejší absolvovali ozdravný pobyt ve Skalce. Užili si masáží, koupelí v léčivé vodě, okolní krásné přírody i akce s názvem „Odemykání pramenů“.

A pojďme do Čech. Havlíčkobrodští besedovali s žáky 8. tříd v Přibyslavi. Ve škole se tu nezvoní, žáci i učitelé si čas hlídají sami. K zahájení a ukončení besedy tak posloužil mluvík. Hovořilo se o používání zraku, sluchu i hmatu, o audioknihách i vodicích psech. Mnozí si vyzkoušeli ozvučený mobil BlindShel, chůzi s bílou holí, hmatové pexeso a hrací kostky. Na prosbu, zda by se mezi žáky našli dobrovolníci, ochotní připojit se ke sbírce Bílá pastelka, se žáci tvářili docela pozitivně.
Šest havlíčkobrodských navštívilo v květnu Regionální muzeum města Žďár nad Sázavou. Že vstoupili do dveří tvrze v historickém jádru města přesně v devět hodin, potvrdila hrající zvonkohra a hodiny na kostelní věži. Spolu s příjemnou průvodkyní se pak vydali na prohlídku Moučkova domu.

Semilští informují, že Národní rada osob se zdravotním postižením ČR zásadně odmítá prohlášení tiskového mluvčího Ministerstva financí ČR. Ten uvedl, že příspěvek na péči může být zneužíván k vylepšení rozpočtů domácností, není kontrolováno jeho využití, a proto nebyl valorizován. Tento výrok se nezakládá na pravdě a dotýká se desetitisíců lidí, kteří jsou závislí na pomoci druhých osob. NRZP ČR proto žádá vedení ministerstva o omluvu za tento nešťastný výrok.

Táborští spolupořádali vystoupení pěveckého smíšeného sboru Nocturno. Jednou z jeho sólistek je i místní členka Ivana Töröková. Šlo nejen o zajímavý kulturní zážitek, ale i o osvětu veřejnosti a vybrání finančních prostředků pro činnost odbočky. To vše se vydařilo, táborští získali 4125 Kč a všem děkují.
V Táboře si připomněli i festival „Jeden svět“, na němž zhlédli film „Co ještě uvidím“. Pojednává o šestiletém chlapci, který přestává poznávat kamarády. Jeho matce je jasné, že přichází o zrak, stejně jako ona v jeho věku. Mohou si v takové situaci poskytnout vzájemnou oporu? Matka se rozhodne podniknout cestu na Island a nabídnout synovi pohled na jeho krásy, dokud je čas. Učí ho, že se může orientovat i sluchem a hmatem. Po filmu následovala beseda s publikem. Emilie Kumherová a Jiří Sálus popovídali o svých životech se zrakovou vadou. Lidé si prohlédli kompenzační pomůcky a seznámili se s činností odbočky i její vedoucí Hanou Pospíchalovou.

Antonín Vraný

#
Byli jsme u toho i letos

Ceny Olgy Havlové se udílely 29. května v západní dvoraně Historické budovy Národního muzea. Každoročně ji udílí Výbor dobré vůle, Nadace Olgy Havlové těm, kteří navzdory svému handicapu pomáhají ostatním.
Než na pódium vyšli a vyjeli nominovaní kandidáti, vystoupili se svou Písní pro Olgu Havlovou Aneta Langerová s klavíristou Jakubem Zitkem a Vokál klub SONS. A můžeme s velkým potěšením říci, že právě on sklidil největší potlesk, a to za písně „Čechy krásné“ a „Rožnovské hodiny“. Jeho sbormistr Pavel Menhart je povoláním hudebník, hráč na lesní roh a působil i jako dirigent vojenské posádkové hudby. Když se ujal Vokál klubu, pracoval i jako asistent pedagoga ve škole Jaroslava Ježka. Dnes zde učí tělesnou výchovu. V ZUŠ Jana Hanuše pak vyučuje hru na lesní roh a vede školní orchestr. Zeptali jsme se ho, jak se sbor na vystoupení v Národním muzeu připravoval.
„Ke spolupráci s Anetou nás vyzvala ředitelka VDV Monika Granja. Od Jakuba Zitka jsem dostal zvukovou nahrávku i noty pro sbor. Originál písně totiž obsahuje jen noty pro klavír a kytaru. V našem sboru ji zpívají tři hlasy, muži dohromady jeden, ženy soprán a alt. Přepsané černotiskové noty jsem rozdělil jednotlivým hlasům. Braillské jsme netiskli, nevidomí se své party naučili poslechem. Každý člen se připravoval také individuálně doma, neboť se scházíme jednou měsíčně. Píseň jsme procvičili na dvou zkouškách. Nejprve po hlasech, tedy zvlášť soprán, alt, a spolu tenor a bas. Poté jsme zpívali společně a na závěr si ke zpěvu ještě pustili zvukovou nahrávku. Jako generálka nám posloužil koncert na Palatě. Aneta přijela k naší třetí zkoušce do klubovny SONS. Konala se pár dnů před vystoupením. A těsně před ním, už v Národním muzeu, jsme píseň zkoušeli ještě na mikrofony.“
Co je na Pavlově práci sbormistra Vokál klubu SONS ještě zajímavé? „Při zkouškách zpívám pro každý hlas part v jeho poloze, to znamená, že tak jako žena zpívá soprán, tak jí ho zazpívám já. A to působí někdy až komicky.“
Aneta Langerová se ke spolupráci s VDV vyjádřila už dříve: „Byla jsem poctěna, že mě Nadace Olgy Havlové oslovila. Monika Granja mi předala několik témat, která by v písni mohla zaznít, a já přemýšlela. Ale samozřejmě, když něco píšu, odráží to i můj vztah k dané osobě nebo jejímu příběhu. Dívala jsem se stále dokola na několik fotografií Olgy Havlové a v hlavě mi začala znít píseň. Sedla jsem si ke klavíru a přirozeně začala zpívat o tom, co vidím v jejích očích, i o víře v lidi, kteří mají dobrou vůli a dělí se o své štěstí s ostatními, kteří třeba takové štěstí nemají.
V rámci udělení Ceny Olgy Havlové 2023 obdržela ZVLÁŠTNÍ PODĚKOVÁNÍ také Šarlota Hambergerová, naše členka a ředitelka organizace Spolu s vámi, za vynikající realizaci projektů ve prospěch lidí se zrakovým znevýhodněním. A jaké zajímavé myšlenky ještě na ceremoniálu zazněly?
Monika Granja, ředitelka VDV: „Podívali jsme se, zda podobná cena existuje v sousedních zemích, a zjistili, že většina cen je udílena lidem, kteří handicapovaným lidem pomáhají. Cena Olgy Havlové má v sobě tu výjimečnost, že oceňuje samotné handicapované.“
Markéta Pekarová Adamová, předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, která poskytla ceremonii svou záštitu: „Bariéry překonává každý. Některé jsou větší a viditelnější, jiné méně. A o některých víme jenom každý sám. Ale to, že můžeme být prospěšní, tváří v tvář vlastnímu handicapu, to je pro mě velká inspirace.“
Laureátem Ceny Olgy Havlové se letos stal Filip Pšenčík, architekt a asistent soběstačnosti v Lize vozíčkářů. Získal ji za své úsilí pomáhat budovat bezbariérové bydlení lidem s handicapem. Cenu veřejnosti převzal Heřman Volf, zakladatel spolku Cesta za snem, který pomáhá lidem s handicapem vést aktivní život a začlenit se do společnosti.

Antonín Vraný

#
REPORTÁŽ: Tajemství včelího úlu poodhaleno

Jak jsme již psali v minulých číslech Zory, Národní zemědělské muzeum připravilo jako součást celodenní akce Jedu v medu také program pro nevidomé. Setkání na střeše u včelích úlů mělo proběhnout v sobotu 10. června v počtu maximálně deseti účastníků. Datum samozřejmě zůstalo v platnosti, příchozích byl ale nakonec více než dvojnásobek. Přiznám se, že když jsem s předstihem viděla navýšený seznam, lehce jsem zakolísala v nadšení. Pro některé aktivity „méně znamená více“. Nu, naštěstí nejsem organizátorem akce, nechejme tedy věcem volný průběh.
Z redakce Zora do muzea dorazila čtyřčlenná skupinka: Daniela Thampy, Petr Mašek s mikrofonem, zkušený včelař Václav Senjuk a externí redaktorka a rovněž včelařka Helenka Matasová. U výtahu do čtvrtého patra muzea jsme se vmísili mezi příchozí nevidomé a slabozraké a jejich průvodce. Hned nahoře byli všichni vybaveni kombinézami, do kterých se postupně nasoukali.
A jak taková včelařská kombinéza vypadá? Jde o overal s dlouhými rukávy, na konci nohavic i rukávů jsou gumičky, které minimalizují riziko vniknutí včel pod kombinézu. Součástí kombinézy je i klobouk se širokou střechou, od které vede po celém obvodu prodyšná a průhledná síťka. Ta spadá dolů a za krkem je k overalu přišitá. Z obou stran se kolem krku připíná zipy, které se sbíhají až pod bradou. Ještě zajistit klopou na sucháč, aby nezůstala ani skulinka. I včelař, který chodí k úlům bez kombinézy, si bere právě takovýto klobouk, ve kterém je schovaný „za záclonkou“. Na žihadla si člověk časem zvykne, prý jsou dokonce zdravá, ale bodnutí do hlavy nebo dokonce do oka není radno riskovat.
Ti, kdo přišli v sandálech naboso, dostanou ještě ponožky, v záloze jsou i rukavice s dlouhým návlekem přes rukáv. A už jsme komplet v bílém. Ano, kombinézy mají bílou barvu, na tu totiž včely příliš nereagují. Jen přední část průhledné „záclonky“ je černá pro příjemnější koukání.
Ze čtvrtého patra muzea vedou dveře přímo na střechu, která je částečně zatravněná a je bezpečně obehnaná zábradlím. A právě zde se nachází pět včelích úlů, dobře opečovávaných a monitorovaných. Úly jsou součástí projektu Včely na střechách, jenž má za cíl vrátit opylovače do našich měst.
Hned po výstupu na střechu začíná program, který má zaujmout a nadchnout všechny naše smysly. Poodepneme si klobouky, protože přichází zážitek pro první smysl, a to chuť. Paní Hinge nabízí ochutnávku dvou druhů medu přímo z tohoto místa. A všichni uznale přisvědčují, že pražský med je opravdu vynikající.
Na řadu přichází zvuková ukázka bzukotu včely a čmeláka a povídání o harmonizujícím vlivu tohoto zvuku na člověka. Dozvídáme se o důležité roli včel v přírodě, ale také o včelařství a jeho historii.
Dalším smyslovým vjemem bude čich. Dostáváme se k bedýnce naplněné v okolí kvetoucími rostlinami. Lípa, růže, třezalka zahradní, levandule, jasmín,... Poznáváme hlavně hmatem, čichem si spíš užíváme nádhernou kombinaci vůní.
Od úlů už nás dělí jen krůček, je tedy na čase jeden pomalu otevřít. To je pro včely samozřejmě signálem k tomu, aby se rozletěly zjistit, co že se venku děje. V úlu je udrží dým z kuřáku naplněného troudem a opatřeného malým měchem. Paní Hinge jím občas zadýmá, takže kolem nás krouží včeliček jen pár. A už teď prozradím, že naši návštěvu všechny ve zdraví přežily, což znamená, že žihadlo nedostal ani jeden z nás.
Opatrně a ohleduplně vyjímá paní Hinge z úlu plástev v obdélníkovém dřevěném rámečku. Je obsypaná včelami a nádherně voní. Několik zájemců si rámeček mohlo podržet v ruce, poslouchat včelí hemžení a vdechovat vůni, medově sladkou a zároveň mírně ostrou. Žádné poplašeně poletující dělnice, včelky se spořádaně drží na plástvi, která putuje z ruky do ruky. Jen opatrně, držet za ouška v rozích rámečku, a v žádném případě neupustit.
Aby toho na včelí společenství nebylo moc, plástev je vrácena zpět do úlu. Vidící návštěvníci se ještě kochají výhledem, který z tohoto místa opravdu stojí za to. Jistě bude zachycen i na fotografiích pořízených dronem, jehož bzučení se po celou dobu mísilo s tím včelím. A mimochodem se také dozvídáme, že slovo „dron“ pochází z angličtiny a jeho původní význam je „trubec“.
Naše setkání se pomalu chýlí ke konci. Vracíme rukavice, rozepínáme kombinézy a přesouváme se dovnitř, kde ještě dostaneme kousek medové plástve jako sladkou tečku. Vybaví se mi nejistý pocit nad dlouhým seznamem účastníků a uvědomuji si, jak jsem nás všechny podceňovala. Vedle zajímavých informací a zážitku pro všechny smysly bylo toto dopoledne plné pohody, a řekla bych dokonce harmonie. Buď se sešla výjimečně spořádaná skupina lidí, nebo ono rčení o pozitivním a uklidňujícím vlivu včel na člověka není žádný mýtus. A v nejlepším případě je správně obojí.
Velký dík patří paní Jindřišce Hinge, která pro nás tento program připravila, všem pracovníkům Národního zemědělského muzea, a také všem zúčastněným, lidem i včelám.

Daniela Thampy

#
LIDÉ KOLEM NÁS: I kdybych kurz neměl, od varhan by mě stejně nedostali

„Tak jako jiný vytlouká hospody, já vytloukám kostely. To znamená, že vlezu do každého, kde mohu hrát na varhany, a také zkoumat zvony.“ Za dnešním rozhovorem jsme vyrazili k muzikantovi a učiteli hudby Pavlovi Peknému do Dobřichovic u Berouna. Přivítal nás ale nejen on. Jeho žena Jitka připravila výborný oběd a náš rozhovor se nejednou stočil k tématu jejich společného života a spolupráce. Mimochodem, velmi inspirativní. S jejich souhlasem o něm pohovoříme v některém z příštích vydání našeho časopisu. Dnes tedy s Pavlem.
Pocházím ze slovenského Rajce nad Rajčiankou. Myslím, že rodiče byli docela vděční, když dostali dobrý tip na to, jak vzdělávat nevidomé dítě. Mateřskou i základní školu jsem navštěvoval v Levoči. Občas slýchávám, že dříve jsme byli od ostatních izolováni v ústavech. Já nic takového nepociťoval. Pěvecký sbor i šachový kroužek se pravidelně účastnil akcí, kde byly i vidící děti. Navštěvovali jsme i společné výchovné koncerty. Vzpomínám, že když vidící děti zjistily, že jsme na koncert dorazili my, začali tleskat. Tleskali jsme také, neboť jsme si mysleli, že umělci už dorazili na pódium. Ony nás ale jen oklamaly, roztleskaly, a pak si z nás dělaly legraci.
K hudbě mám přátelský vztah odmalička. Uslyšel jsem ji, a „byla moje“. Začínal jsem s ní už od 2. třídy, u paní učitelky Grichové. Se spolužákem Jožkou Budzákem jsme pak od 3. třídy hráli na klavír, i čtyřručně. Mnoho dětí nemělo rádo hudební nauku, ale my ji milovali. Její učitelka byla vynalézavá a pořádala různé soutěže. S Jožkou jsme se ve hře bili o první místa, další byli daleko za námi. Už na 1. stupni jsme navštěvovali starší spolužáky, kteří hráli lidovky i jednodušší klasiku, a byli fascinováni jejich hrou. Roku 1980 jsem skládal přijímačky z klavíru na Konzervatoř Jana Deyla. Ptali se mě, jaký druhý nástroj bych chtěl studovat. Chtěl jsem další klávesový, tak co třeba varhany? „Co byste s nimi dělal?“ zeptal se jeden z profesorů. Tehdy tu vychovávali učitele hudby a použiji „slabé slovo“, když řeknu, že varhany v kurzu prostě nebyly. Na mnohých lidových školách umění je vůbec nebylo možné studovat. Na konzervatoři se vyučovaly, ale v minimálním rozsahu a nikdo vám je nedoporučil. Jako klávesový nástroj připadal v úvahu klavír a akordeon. Já si jako hlavní obor vybral flétnu, vedlejší kytaru a studoval i obligátní klavír.
V roce 1987 jsem přišel do Dobřichovic na Berounsku. V oblasti vzdělávání hry na hudební nástroje tu bylo pole neorané. Jen Osvětová beseda, starší učitel klavíru a plno dětí, které se chtěly učit. Jenže kde? U kytary a flétny žádný problém, oba nástroje si nosíte k žákům s sebou. S klavírem jsem pak vystřídal několik míst. Další otázkou bylo kde bydlet. Navštívil jsem tehdejší Místní národní výbor, kde mi nabídli místnost nad kinem a restaurací. V pokojíku, do kterého zatékalo a byla tu kamna na uhlí, pro které bych musel chodit do sklepa. Ředitel kina se mi takový prostor styděl nabídnout. Ale ve výboru pracovala i jistá paní Doležalová. Slyšela naše dohadování, a prý že se zeptá doma. Syn odchází na vojnu a pokoj po něm je volný. A skutečně se dohodli, že to se mnou zkusí. Bydlení bezvadné, ač ti lidé neměli zkušenost s nevidomým. Byli přirozeně k dispozici a nevysvětlovali, jak bych měl být vděčný. Já se naopak snažil nepřidělávat práci, aby se o mě nemuseli starat více, než bylo nutné. Bydlel jsem u nich do srpna 1991, kdy byla dostavěna moje bytovka. Byt jsem měl dostat sice až v té další, ale někdo, komu měl být přidělen tento byt, si raději počkal na větší. Mně se byt líbil a dispozice 1+kk mi stačila.
V Osvětové besedě jsem učil všechny tři nástroje. Byla to ale trochu džungle. Žák se často učil pár hodin a poté už nepřišel. Byl jsem na úrovni lektora a nemohl se domluvit na lepším platu. V ZUŠ je to „zmáknutější“, placené jsou i prázdniny a já jsem na úrovni učitele. Dnes vyučuji kytaře, 17 žáků, 4 dny v týdnu. Kytaru jsem původně ani učit nechtěl, a tak mám odříkaného chleba největší krajíc. Na druhou stranu, nemusím si pořizovat a skladovat tolik braillských not. Potřebuji je totiž doma i ve škole. Jak učím vidoucí žáky? U malých dětí chci, aby na výuku alespoň jednou přišli i jejich rodiče, aby viděli, že když na dítě sáhnu, jde jen o součást výuky. Jednou jsem přišel k malé slečně, abych hmatem zkontroloval její prstoklad, a babička mě okřikla. Vysvětloval jsem, že jí prstoklad musím ukázat a zkontrolovat. A ona že holčička chodila přede mnou k jinému učiteli, a ten na ni sahat nemusel, jen poslouchal. Byl jsem trpělivý, ale ona trvala na svém. Ač mi to bylo líto, musel jsem nakonec odvětit: „Milá paní, jestli mi do toho nepřestanete kecat, dělejte, co umíte, ale já přestávám učit!“ Babička ustala a matka holčičky se mi za její chování dokonce omluvila. Za svou matku prý neustále něco žehlí, neboť ona se ráda hádá.
Hrát v hudebních skupinách? Už v Levoči jsem hrál v jedné školní, ale ne vždy mě to bavilo. Potřeboval jsem se spíše připravovat do hodin a cvičit hru na nástroj. Často k nelibosti vychovatelů. I na konzervatoři bylo práce dost a příliš hraní ve skupině jsem nezažil. V Dobřichovicích jsem tu touhu měl, a také nějaký čas hrál. Nejlepší zkušenost mám s hraním na klávesy v kapele „Smutná hlava“. Jirka Mayer tu hrál na basu, Dan Černý na bonga, malé bicí, Honza Tomaštík na kytaru a Ivoš Plhák na flétnu. Hráli jsme jakousi směs rocku, folku i jazzu, ve vlastních úpravách, s texty Miloše Pechara. Proč „Smutná hlava“? Nevím. Jednou se na to Honzy zeptala i televizní redaktorka. On odvětil: „Proč ne?“
Působil jsem i ve Vokál klubu SONS. Ondrej Čanecký se hodně zasloužil o to, že jsem si znovu oblíbil zpěv. V roce 2003 mi navrhl, abych do sboru vstoupil, a já odpověděl, že „to mě ani nenapadne“. Pak, v lednu 2004, jsem ve středisku Dědina navštívil jejich zkoušku a zůstal s nimi. Ve sboru jsem zpíval i hrál na piano, varhany a flétnu. Naše koncerty tak nebyly jen o zpívání. Využili jsme klarinet, housle, kytaru i trubku. V klubu jsem působil až do Ondrejova odchodu v roce 2009. Uvažovalo se i o tom, že převezmu jeho vedení. To by ovšem bylo složité. Chtěl bych totiž, aby každý sborista perfektně zvládal svůj part a aby mi ho sólově zpíval. To by vyžadovalo spoustu času, který v té době pro mě byl stále vzácnější. A pak, kdo ví, zda by se můj přístup setkal u členů klubu s pochopením.
Hrál jsem i v dalších skupinách, ale to už bylo na můj vkus řekněme povrchní hraní. Jakmile to muzikantům jednou „klaplo“, už to podle nich bylo dobré, a honem si zahrát v restauraci, na zábavě, a přitom popít. To mi v zásadě nevadí, ale od hudby, hraní v kapele i od sebe očekávám více. Hudbu potřebuji prožít, řádně nacvičit, odzkoušet i vytvářet vlastní skladby. Ano, myslím, že jsem řekněme hudební perfekcionista. Potřebuji hru a svůj projev dotáhnout do jisté dokonalosti. To býval v kapelách často problém, neboť ostatní takovým pocitem zpravidla „netrpí“. Lidí, kteří věci dotahují, je mnohem méně než těch, kteří jedou jen po povrchu. Ač si tedy myslím, že jsem schopen i ochoten spolupracovat, jsem přece jen spíše solitér. Nebo možná nemám štěstí na lidi pro společné projekty, jak se to dnes prezentuje. Každopádně, po těchto zkušenostech jsem se spíše „zatáhl“ a začal hrát sám za sebe. Po čem jsem opravdu toužil a co se mi vyplnilo, bylo hrát na klavír v dobrém podniku. Přijít, otevřít klavír a hrát. Bez velkého uvádění a představování. Tak jsem prožil zvláštní a úžasná 90. léta. Možná jsem chvilku vedl i trochu nevázaný život. Chtěl jsem s někým být, a byl jsem sám. V restauraci partnerku pro život prostě nenajdete. Když jsem si to uvědomil, ještě více jsem přilnul k hudbě. Zcela mě pohltila a tu dobu jsem si spolu s ní dokázal skvěle užít. Týdně jsem učil i 27 žáků a k tomu čtyřikrát hrál v Praze. Vůbec přitom nešlo o to mít více peněz. Na svou ženu jsem si musel ještě několik let počkat.
Na skvělý nástroj jsem si zahrál v hotelu Ambassador. Jak jsem se tam dostal? Vracím se ze zkoušky se „Smutnou hlavou“, s nástrojem ve futrálu, a ve vlaku potkám jistého pana Mikulčáka. Hrával v různých podnicích i na lodích. Oslovím ho, zda bych nemohl, třeba jen na moment, někde někoho zastoupit. Pak jednoho večera smažím vajíčka a zvoní telefon. Odejdu od plotny a chvíli debatuji. Pánev je zničená, ale mám kontakt. Když jsem tam s bílou holí dorazil a pozdravil, jen se udiveně zeptali, co pro mě mohou udělat, a já odvětil, ať mě dovedou k pianu. Jednou se k němu vracím z přestávky a slyším, že v lokále nikdo není. Ptám se číšníka, zda mám hrát, a on že právě dorazil host. Zasednu a hraji. A ten člověk ke mně přistoupil, podal mi bankovku a pravil: „Něigraj! Ja ustalyj.“ Nehraj, jsem unavený. V Ambassadoru jsem hrál celý srpen roku 94. A pak mě tam příležitostně, na kratší či delší dobu, zvali znovu. Později mi volali i lidé, kteří o mně někde slyšeli, a ač jsem s nimi nikdy nespolupracoval, také agentury. Ne vždy jsem mohl vyhovět, protože jsem učil v ZUŠ. Zahrál jsem si také ve vinárně Makarská v Malostranském podloubí, v kavárně Slavia nebo v Grill opera v ulici Karoliny Světlé. Tam to bylo tak malinké, že jsem si připadal, jako kdybych hrál v obýváku. Hrát jsem musel tišeji, a potichu byli i hosté. Jen si při hudbě šeptali.
Mám rád kvalitní klavíry i klávesy, ale mým nejoblíbenějším nástrojem jsou varhany. Klávesy zpravidla stejné, rozdíl je v úhozu a způsobu vyluzování zvuku. U klavíru tón vzniká úderem kladívka do struny, u varhan rozeznívám píšťaly. Úhozem stlačuji vzduch, který píšťalu rozevře a vehnaným vzduchem ji rozezní. A celou druhou klaviaturu mám pro nohy. V pražských chrámech jsem v letech 2000 až 2002 absolvoval kurz liturgického varhaníka, jenž hraje v kostele při bohoslužbách. Nabídka od katolické církve mě velmi zaujala, tak proč ji nezkusit? Podmínkou byla jen zkušenost s hrou na klavír. Na varhany jsem už hrál, chtěl se něčemu novému přiučit, a považuji to za skvělé rozhodnutí. Nikomu jsem ani nesdělil, že jsem nevidomý. Myslím, že to bylo všem jedno. U přijímacího pohovoru jsem zahrál píseň s vlastní úpravou, a byl přijat. Kurz vedl Mgr. Pavel Černý, varhaník a hudební pedagog. Rozvrh pro jednotlivce byl upřesněn vždy krátce před výukou, a ta probíhala na různých místech. Někdy pro mě poslali na zastávku doprovod, jindy jsem se na určené místo musel dostat sám. Tedy i velká škola prostorové orientace. Na přelomu tisíciletí ještě bez navigační techniky. Ale zda by mi dokázala pomoci, nevím. Kurz jsem však hodně chtěl a rád jsem si poradil. Jen jednou jsem nevěděl, kam se dostavit. Volám, a pan Černý je doma s chřipkou. Tak jsem šel na pivo. Díky kurzu jsem poznal i kus Prahy, spoustu varhan a chrámů, katolických i husitských. Později jsem docházel už jen do kostela svaté Ludmily na Náměstí Míru a cestu se lépe naučil. U závěrečné zkoušky jsem odehrál koncert a složil písemnou zkoušku. Týkala se harmonie, dějin hudby, varhan v technickém smyslu i toho, jaké skladby hrát, či naopak nehrát v různých obdobích liturgického roku. Pikantní bylo, že jsem zkoušku psal na Pichťáku v Braillu. Pan Černý ho samozřejmě neznal. Kdyby mu někdo vytkl, že ode mě nemá zápis, musel by mu předložit braillský. Pokud by ho chtěl zkoumat, přišel bych a přečetl mu ho. Kvalifikoval jsem se k tomu hrát na varhany v podstatě v jakémkoliv kostele. Ale to už jsem hrál i před ním. I kdybych kurz neměl, „od varhan by mě stejně nedostali“. Není nikde dáno, kdo na ně v kostele může hrát. A kněží? Ti jsou většinou rádi, když někdo zahraje a poradí si s nástrojem.
Další zajímavé varhany? Kamarád Ladislav Ballay mi zprostředkoval hru v Dómu svätej Alžbety v Košicích. Na mši, kterou sloužil zdejší emeritní biskup Alois Tkáč, jsem hrál z hlavy, neboť chyběl čas na přípravu. Tento biskup nás nedávno, ve věku 89 let, opustil. Kněz z naší farnosti je původem Polák a do Polska zorganizoval poutní zájezd. Potíž byla v tom, že nás v témže čase navštívil arcibiskup Graubner. Žehnal novému oltáři, a já měl hrát na varhany. Sháněl jsem za sebe náhradu, neboť by bylo trapné, kdyby u návštěvy arcibiskupa nebyl varhaník, ale nakonec mě zastoupili kytaristé. V Polsku jsme navštívili Kalwariu Zebrzydowsku nebo Krakov se zámkem Wawel a Mariánskou věží, kde jsme si poslechli troubení do čtyř světových stran. Na varhany jsem hrál všude, kde to bylo možné. Každý nástroj je jiný, proto jako nevidomý potřebuji asistenci. Zjistit, kde je zdroj elektřiny, zapnout nástroj a nastavit rejstříky, to je někdy adrenalin. Mým „technickým zázemím“ je má žena Jitka. Rozumí základním typům nástrojů i jejich technickým specifikacím. Na mě je posoudit vhodnost rejstříku, nastavit hlasitost pro různé typy hraní a hrát, jak nejlépe dovedu. Rejstřík je zvukový odstín či barva zvuku. Některé jsou označeny i nástrojově, flétna, smyčce, cimbál apod. A hlasitost? Například při zpěvu žalmu musí být zvuk slabší, a u odpovědi sboru zase silnější.
Za možnost zahrát si jsem vždy velmi vděčný, ovšem abych se s nástrojem blíže seznámil, musím mít alespoň půl dne času. Mohl bych putovat jen k varhanám, denně k jedněm. Podobně jako lidé navštěvují kostely, města nebo muzea. Ale obrazy nebo zdobené komnaty pro mě mnoho neznamenají. Vymyslet takový zájezd? Dobrý nápad, ale nesmělo by být mnoho varhaníků. Užít bych si ho chtěl hlavně sám. A v rámci něho bych se chtěl dostat třeba i ke zvonům. Hmatem je prozkoumat i vyzkoušet, jak znějí.

Antonín Vraný

#
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace ze Sociálně-právní poradny

Úvodem se opět dotkneme citlivého tématu dluhů, nejdříve v souvislosti s dalším milostivým létem a poté z hlediska důvěry mezi manžely. Potom se zaměříme na nevidomého chodce a na závěr si lze vyluštit kvíz z vybraných dopravních pravidel.
Milostivé léto 3 
bude od 1. 7. 2023 do 30. 11. 2023. Předmětem jsou dluhy na sociálním pojištění u České správy sociálního zabezpečení, na daních u Finančního úřadu a na pokutách a obdobných platbách u Celní správy. Tyto dluhy uvedené instituce vymáhaly přímo, bez exekutorských úřadů. Protože jde o dluhy zejména podnikatelů, naší cílové skupiny se příliš týkat nebudou.
I u tohoto milostivého léta platí, že bude-li uhrazena jistina neboli původní dluh samotný, bude odpuštěno dosud neuhrazené příslušenství dluhu, tedy úroky, penále, pokuty a náklady vymáhání.
Podmínkou pro odpuštění je, že dluh vznikl do 30. 9. 2022. Dále je třeba, aby dlužník požádal o odpuštění dluhu a také tento původní dluh splatil v rozhodném období, tedy mezi 1. 7. a 30. 11. 2023.
Jistinu dluhu vyšší než 5000 Kč bude možné zaplatit ve splátkách. Daňový dluh musí dlužník splatit nejpozději do sedmnácti měsíců. Dluh na sociálním pojištění do 50 000 Kč musí dlužník splatit do dvanácti měsíců, nad 50 000 Kč do pěti let. První splátku však musí dlužník uhradit nejpozději do 31. 12. 2023.
Některé nízké nedoplatky zcela zaniknou automaticky bez žádosti dnem účinnosti zákona 1. 7. 2023. Půjde o nedoplatky na dani z nemovitých věcí a jejím příslušenství do 30 Kč nebo jiné nedoplatky do 200 Kč. Má-li dlužník více nedoplatků, nesmí celková hodnota nedoplatků u jednoho správce daně překročit 1000 Kč. 
S dluhy souvisí i další téma:
Manželé jako majetkové spojené nádoby

Nedávno Česká televize vysílala dokumentární seriál V exekuci. Nechci se teď zabývat vyvážeností pohledu autorů, který se podle mne již tradičně soustředil jen na pozici dlužníků z nebankovních půjček. Nejvíce ohlasů v diskusích pod články o pořadu bylo k paní, kterou i po rozvodu deptají dluhy jejího již bývalého manžela, o kterých nevěděla, natož aby s nimi souhlasila a aby z půjčených peněz něco měla. Jak to tedy v těchto případech je?

Podle § 36 odst. 2 exekučního řádu je účastníkem exekučního řízení také manžel povinného, je-li exekucí postihován jeho majetek nebo majetek ve společném jmění manželů. Podle § 731 občanského zákoníku vznikl-li dluh jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z toho, co je ve společném jmění. Podle § 710 písm. b) OZ součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství s výjimkou těch, které převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Podle § 714 odst. 2 OZ jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

Výše uvedené platí pro společné jmění manželů podléhající zákonnému režimu, nikoliv smluvenému režimu nebo režimu založenému rozhodnutím soudu. Důležité v onom případu tedy je:

Za prvé, že i když rozvodem ze zákona společné jmění zaniká a manželé už si takříkajíc jedou každý po svém, zaniklé, ale dosud nevypořádané společné jmění stále právně existuje a exekutor je může postihnout. Typicky je to společná nemovitost takto stále evidovaná v katastru nemovitostí.

Za druhé, že jakmile se neinformovaný manžel o existenci nestandardního dluhu dozví a nesouhlasí s ním, musí začít rychle jednat a tzv. dovolat se jeho neplatnosti. Právní jednání jen jednoho manžela týkající se společného jmění a postrádající souhlas druhého manžela je totiž sice neplatné, ale jen tzv. relativně podle § 586 odst. 2 OZ: „Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.“ Dovolat se neplatnosti znamená alespoň informovat věřitele, případně rovnou podat žalobu na určení neplatnosti závazku. Je třeba ovšem dodat, že neplatnost závazku znamená také povinnost dlužníka vrátit věřiteli přijaté plnění, například u peněžité půjčky vrátit půjčené peníze. Jestliže je půjčující si manžel utratil a půjčku řádně nesplatil, jediným bonusem dovolání se neplatnosti je pro neinformovaného manžela pravidlo stanovené v § 732 OZ:

„Vznikl-li dluh jen jednoho z manželů proti vůli druhého manžela, který nesouhlas projevil vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl, může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742.“ Jednoduše řečeno, společný majetek lze pak postihnout jen do jedné poloviny a výlučný majetek nesouhlasícího manžela samozřejmě vůbec.

Bohužel běžnou a nepochopitelnou praxí také tradičních bank je, že při sjednávání i vyššího úvěru v řádech statisíců nezjišťují rodinný stav žadatele a ke smlouvě nevyžadují spolupodpis manžela žadatele. Je-li však následně dluh vymáhán, na opomenutého manžela si rychle vzpomenou. Stejně zarážející je obdobný postup katastrálního úřadu, který „nema problema“ zapsat výlučné vlastnické právo k nemovitosti pro nabyvatele, který je ženatý / vdaná, kupní cenu hradí ze společného jmění a přitom smluvní stranou a zapsaným vlastníkem je jen on sám. V případě sporu lze takový zápis změnit jen žalobou opomenutého manžela či exmanžela na určení, že nemovitost je ve společném jmění manželů.

A jak je to s exekucí výplaty či jiného příjmu z výdělečné činnosti? Podle § 711 odst. 2 OZ „částky výdělku, platu, mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění v okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost s nimi nakládat.“ V praxi jde zejména o moment připsání mzdy na bankovní účet. Není tedy možné nařídit srážky ze mzdy manžela povinného, ale exekučně postihnout jeho účet ano. Naproti tomu se dá jednoznačně prokázat, že jiné než z výplaty pocházející peníze na účtu, například z dědictví, jsou výlučným majetkem manžela povinného a tato část zůstatku na účtu potom postižena být nemůže.

Nevidomý chodec
Ustanovení § 54 odst. 3 věta druhá zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích neboli zákon o silničním provozu říká, že „nevidomý chodec signalizuje úmysl přejít vozovku mávnutím bílou slepeckou holí ve směru přecházení.“ Povinnost dát řidičům na vědomí úmysl přecházet je tedy přímo zakotvena v zákoně. Každý řidič dopravního prostředku by měl z autoškoly vědět, co mávnutí bílou holí znamená. Je však potřeba na straně přecházejícího s bílou holí dodržovat další pravidla. Při přecházení je zásadní myslet na to, že vás může zastiňovat nějaká překážka, přes kterou nemusíte být z auta dobře vidět, překážkou mohou být například zaparkovaná auta, pouliční stránky či sloupy, v takovém případě je nutné velmi pomalu vstupovat na vozovku, mávnout klidně i několikrát bílou holí a pokud je to možné, tak se sluchem přesvědčit, že skutečně žádné vozidlo nejede, teprve potom začít přecházet. Špatné je si myslet, že má chodec s bílou holí absolutní přednost před vozidly bez dalšího. Ujištění o bezpečnosti je vždy na prvním místě. Pokud přecházíte vozovku, kde jezdí vozidla z obou stran, je zásadní začít přecházet až ve chvíli, kdy jste přesvědčen/a o tom, že obě vozidla stojí a dávají vám přednost. V žádném případě nespoléhejte na to, že když vstupujete na přechod, vozidla automaticky ihned zastaví; vždy je nutné se na začátku přechodu zastavit, důrazně mávnout, počkat až auta zastaví a teprve potom začít přecházet.
Lidé bez zrakového postižení jsou často zvyklí navázat oční kontakt s řidičem a přecházet silnici třeba i v situaci, kdy auto zcela nezastaví, ale jen zpomalí a přibližuje se k přechodu, tohoto se však s bílou holí vždy vyvarujte, přecházejte až v okamžiku, kdy slyšíte (pokud je to s ohledem na okolnosti možné), že automobil zcela zastavil.
Pokud je to možné, přecházejte pouze na místech k tomu určených, s ohledem na vlastní bezpečnost se vyhněte zkracování si cesty v místech, která k tomu nejsou určena.
Náš kolega Mgr. Viktor Dudr, který dlouhá léta působil jako vedoucí Centra odstraňování bariér, natočil krátké video pro řidiče motorových vozidel o přecházení nevidomých a slabozrakých přes vozovku. Video můžete zhlédnout pod následujícím odkazem: Jak se chovat k nevidomým v silničním provozu, Youtube.com.

Závěrem nabízíme kvíz z některých testovacích otázek Asociace autoškol:
1. Jaký úmysl signalizuje nevidomý chodec, který mávne bílou slepeckou holí směrem k vozovce?

a) přejít vozovku.
b) zastavit vozidlo taxislužby.
c) zastavit vozidlo MHD mimo vyznačenou zastávku.

2. Smí chodec vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy?

a) nesmí, nachází-li se již na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel.
b) nesmí pouze v případě, kdy vozidlo s právem přednostní jízdy užije zvláštní výstražné světlo modré nebo modré a červené barvy a zároveň i povinné zvukové výstražné znamení.
c) smí.

3. Smí osoba pohybující se pomocí ručního nebo motorového vozíku pro invalidy užít k jízdě chodník?

a) ano, jen neohrozí-li ostatní chodce.
b) ne.
c) ano, ale pouze v obytné nebo pěší zóně.

4. Řidič vozidla autobusu by měl s ohledem na nevidomé osoby zastavit:

a) u označníku zastávky, protože nevidomé osoby ho naleznou pomocí slepecké hole.
b) před nápisem BUS na vozovce, aby bylo vidět označení zastávky
c) u signálního pásu z reliéfní dlažby tak, aby nevidomé osoby bezpečně poznaly místo nástupu do autobusu.

5. Osoba na přechodu pro chodce označená holí s bílými a červenými pruhy:

a) je osobou se zraněním dolní končetiny.
b) je osobou hluchoslepou.
c) je osobou nevidomou.

6. V jednotlivých případech a je-li to naléhavě nutné, mohou vozidla označená parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením vjíždět i do oblasti označené dopravní značkou:

a) zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech.
b) emisní zóna.
c) pěší zóna.

7. Řidiči motorového vozidla označeného parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením nemusí v jednotlivých případech a je-li to naléhavě nutné, po dobu nezbytně potřebnou:

a) dodržovat zákaz zastavení vyplývající z dopravní značky „Zákaz zastavení“, přitom nesmí být ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích.
b) dodržovat zákaz stání a zákaz stání vyplývající se značky „Zákaz stání“, přitom nesmí být ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích.
c) nemusí dodržovat zákaz zastavení a stání, které jsou stanoveny zákonem.

(Správné řešení: 1a, 2a, 3a, 4c, 5b, 6c, 7b)

Vážení čtenáři, za sociálně-právní poradnu vám přejí krásné a klidné léto

Václava Baudišová a Nicole Fryčová 

#
NAPSALI JSTE NÁM: Anička nás měla ráda! 

Tedy onou Aničkou se pro mne stala na školení nevidomých žen v Praze-Krči, kterého jsem se zúčastnila jako dvacetiletá v roce 1972. Nabídla mi tykání stejně jako všem účastnicím. Měla jsem obavy, že si nezvyknu, ale už při tom zůstalo. 
Léta učila v té naší brněnské Základní devítileté škole pro mládež s vadami zraku. Snad název nepletu?
Anička Kovářová by se 18. července 2023 dožila sta deseti let. Nebyla jí však dopřána ani ta devadesátka. Podzim roku 1997 byl její poslední, stala se obětí autonehody kousek od svého bydliště v Brně. Bylo to neuvěřitelné, naprosto nečekané!
Ovšem přece jen před tím zde byla s námi. Prvně jsem ji potkala u nás doma. S dobrou kamarádkou a spolupracovnicí ze školy, paní učitelkou Marií Soukeníkovou, tehdy byly na dovolené v Luhačovicích. Maminka je potkala ve městě a pozvala na jedno letní odpoledne k nám domů. Dámy tedy přišly, byly usazeny v obýváku, já ulovena někde v naší velké zahradě, přinucena se umýt a převléct, byla tam hlína ke hraní. Tož jsem vstoupila a pozdravila ty dvě návštěvnice. Ne že bych je předtím někde letmo nezaslechla na chodbě, ale žádná z nich nás ještě neučila. Po prázdninách jsem měla jít do čtvrté třídy. Dokonce i vím, co se tehdy v tom obýváku povídalo. Brzy dospěl hovor k tomu, že soudružka učitelka bude ta, kdo mne zasvětí do tajů „řeči nejpřátelštější“. „Já bych sa rusky nenaučila. To budú mět těžké,“ pravila maminka, možná psula tu krásnou řeč ještě víc. Celé moje dětství a ranné mládí se snažila krotit moji nespokojenost s lecčíms v naší zemi, ale ruština, „nedávno sa mosela učit němčina“, jí jaksi neseděla. Tož jí naše milá učitelka Kovářová zkoušela vysvětlit, že je to jazyk slovanský, patřící našim osvoboditelům. Asi příliš neuspěla, ale vím, že to odpoledne jsem dostala v překrásném šálečku první opravdovou černou kávu. Nu, kafař na první ochutnání se ze mne nestal, ale bylo to zvláštně slavnostní.
Ruština mi pak od prvního dne asi šla, měla jsem skoro vždy jedničku. Ale Anna Kovářová uvedla mnoho žáků i do tajů němčiny, esperanta, angličtiny. A když se ve škole ocitl nový žák, jehož bylo třeba seznámit s bodovým písmem, byla to zase jen ona, kdo to dokázal. Učila také Češtinu, dějepis, občanskou výchovu. Jeden rok na ni připadla matematika, zrovna dostala nás v šesté třídě, ale z toho neměla zvláštní radost. Rok před tím, než se pro naši třídu našla pionýrská vedoucí, s námi mívala velice podnětné a veselé schůzky, při nichž jsme se naučili lecjakou společenskou hru. Pro zájemce vedla i kroužky němčiny a esperanta.
V Brněnském ústavu, později Základní devítileté škole, učila v letech 1946 až 1970. Po odchodu do důchodu byla domácí dělnicí v brněnské Drutěvě, ale za žáky chodila stále ráda. Po roce 1990 vyučovala na střední škole sociálně právní v Brně v Kotlářské ulici. Předmět se nazýval Problematika zrakově postižených. O svých zdravých studentech mluvila vždycky s láskou, jistě leckdo z nich si vzpomene, dokáže projevit sociální citlivost a laskavost. Bezpečně vín, že je k obojímu vedla. Jeden žák utrpěl úraz, měla tedy možnost poradit, na koho se může rodina obrátit, když už vzniklo vážné postižení. A v Brně, v klubovně v Bayerově ulici, naučila řadu později osleplých bodové písmo. 
Aničku znali mnozí zrakově i jinak postižení z různých funkcí v organizacích invalidů. Zvlášť jí ležela na srdci problematika nevidomých žen, v komisi pro ně do devadesátých let pracovala. 
Nám, žákům brněnské školy, byla příkladem samostatně žijícího nevidomého člověka, mnozí ji navštívili i doma. Umožňovala nám kontakty s už pracujícími zrakově postiženými. Byli jsme s ní jakožto deváťáci v Jihomoravských plynárnách na telefonní ústředně u paní Milušky Tourkové. Nemám to slovo ráda, ale upřímně jsem tu dámu obdivovala, jak si šikovně počíná, rychle, beze stop nervozity spojuje spousty hovorů. Později, při práci telefonistky, se mi nejednou vybavila ona podnětná návštěva, zprostředkovaná právě Aničkou. Nejen u Milušky, ale i v brněnské Drutěvě jsme si mohli drobně kousnout do “pracovního chlebíčka“. Zjistit, že když nevíte, co z vás jednou bude, lze nejen spojit hovor, ale i ty kartáče se při troše píle naučit dělat. Možná někdy někdo zkusí hodnotit, co se povedlo (či nepovedlo) funkcionářům Svazu invalidů od let padesátých do devadesátých, a jistě přijde na to, že snahy mnohých vedly dobrým směrem.
Já jsem znala Aničku více jako učitelku, dokonce starší kamarádku a rádkyni mnoha zrakově postižených a končím tam, kde článek začal: Anička nás měla ráda!

Eva Budzáková 

#
SPORT: Tři cenné kovy z Târgu-Mureş

Ty přivezly české nevidomé kuželkářky z evropského šampionátu! Od 29. května do 4. června 2023 se v rumunském Târgu-Mureş uskutečnilo již 22. mistrovství Evropy v kuželkách nevidomých a slabozrakých. Letošního evropského šampionátu se zúčastnilo celkem 76 sportovců (30 žen a 46 mužů) z osmi států – Česka, Chorvatska, Německa, Polska, Rumunska, Slovenska, Srbska a Slovinska. Mezi nabitou evropskou konkurencí se neztratily ani naše reprezentantky, které dosáhly hned na 3 medaile.
Dění na místě nám popíše přímo z místa vedoucí výpravy Marie Gutová.

Druhý den po příjezdu nás čekala oční klasifikace na panelu A (bývají dva panely). Vše probíhalo dobře až do doby, kdy přišla na řadu naše reprezentantka Anna Paulusová. Tu nám přeřadili do kategorie B1, ve které nikdy nehrála. Podali jsme odvolání i s taxou 100 Euro, ale bylo nám sděleno, že lékaři z panelu B již nejsou přítomni a že musí hrát v kategorií B1. Všechno zlé je však k něčemu dobré.

Třetí den začaly hrát ženy. Od kategorie B1 po kategorii B3. Nejdříve nastupovala naše reprezentantka Eliška Čermáková s podavačem Josefem Grunclem, která porazila 509 kuželek. Protože B1 žen bylo 10, ve druhé vlně šla na řadu Anička Paulusová (v kategorii B2 obhajovala bronzovou medaili z loňského mistrovství Evropy ze srbského Apatinu) s podavačkou Marií Gutovou. Domluvily jsme se spolu, jak bude hrát, že bude v klidu, aby se nestresovala – zkrátka aby zkusila tuto kategorii, že nemá co ztratit. A ejhle. Osud se k nám otočil přívětivou tváří. Anička se do toho opřela a konečný výsledek byl 587 kuželek. Nejlepší ze všech.

Eliška nám postoupila z třetího místa, což bylo pro ni konečně vytoužené finále. Jako další hráčka nastupovala Stanislava Řehořová z kategorie B2. I zde byla podavačka Marie Gutová. Stáňa si sáhla na finále z pátého místa s výkonem 611 kuželek.
Jako poslední z našich hráček nastupovala Irena Vrbová v kategorii B3. Snažila se o co nejlepší výsledek, ale psychika udělala své. S výkonem 453 poražených kuželek skončila na posledním, jedenáctém místě. Nic nevadí, bude intenzivněji trénovat, změní trochu styl a určitě vylepší své výkony.

Čtvrtý den nám nastupoval náš jediný mužský zástupce Josef Gruncl v kategorii B3. Zde se nám stalo, že nebyl vůbec na startovací listině. Až po našem upozornění byl připsán na listinu. Chtěl si zkusit atmosféru mistrovství Evropy, když už byl jako podavač Elišky Čermákové. Jeho výkon 612 kuželek stačil pouze na patnácté místo ze sedmnácti startujících. Tato mužská kategorie je velice silná a na první místo bylo poražených 743 kuželek od domácího, rumunského kuželkáře.

Pátý den byl spíše odpočinkový, protože zde jsme měli jednu dvojici v kategorii B3 Irena Vrbová – Josef Gruncl. Zde startovalo celkem 11 dvojic a tři dvojice s nejnižším počtem kuželek se dalšího klání neúčastnily. Toto potkalo i naši dvojici, kdy skončila na posledním místě výkonem 186 kuželek.

A nastal den D. Věděli jsme, že první budou do finále nastupovat ženy B1. Aspoň bylo v hale přijatelno. U Aničky byla smůla na dráhy, kdy dráha 1 a 2 zahýbaly – jedna doleva, druhá doprava.
Kdo to zná, tak ví, jak je důležité najít styl, aby kuželky padaly a koule nešla do kanálu nebo na
sedláky.
Anička začala na dráze číslo 1, pokračovala dráhou číslo 2. Zde se s Majkou domlouvaly, jaká bude taktika, aby byla ztráta co nejmenší. To se celkem podařilo, ale vedle nich Němka Urschula Schoffer zde uhrála neuvěřitelných 165 kuželek. Nejvíce ze všech. Takže v celkovém součtu jsme uhrály 551 a Němka 569 kuželek. Tím nás odsoudila k druhému místu z finále, ale i tak z toho byla radost. Celkově vyhrála Anička výkonem 1138 kuželek a za námi Němka 1044 kuželek. Eliška Čermáková se drahám 1 a 2 naštěstí vyhnula, uhrála podobný výsledek jako při kvalifikaci, a to 506 kuželek. Sice ve finále to na třetí místo nestačilo, skončila pátá, ale výkonem 1015 kuželek si udržela a získala bronzovou medaili. Oběma děvčatům všichni kuželkáři i ostatní blahopřejí.

Poslední finalistkou byla Stáňa Řehořová. Tu také potkaly obávané dráhy číslo 1 a 2. Po vzájemné domluvě s podavačkou Majkou klopýtly právě na obávané dvojce, ale výkon 608 byl téměř podobný jako při kvalifikaci (611). Páté místo si udržela. Stáňa je bojovnice a určitě se další rok posune zase výše, ne-li na jednu z medailových pozic.

Příští rok se uskuteční 23. mistrovství Evropy na Slovensku v Bratislavě.

Martin Fejfar, Marie Gutová

#
Na počest průkopníka

Je tomu letos právě 30 let, co jistí manželé Hejnovi zakoupili od vojenského střediska E-COM Slavkov u Brna střelecký trenažér pro svoji střelnici v Karlových Varech. Nejdříve ho tam používala městská a státní policie pro úspornější trénink střelby. To víte, střílet ostrou municí je dodnes hodně nákladná záležitost...
Brzy se ukázalo, že vývoj malých počítačů, laserových technologií a malá úprava softwaru umožní i něco z oblasti science fiction – Hejnovi nabídli nevidomým lidem možnost střelby pistolí na jejich trenažéru. Členové karlovarské organizace nevidomých a slabozrakých, potažmo zrakově postižení sportovci z TJ Lokomotiva Karlovy Vary začali pravidelně docházet na tréninky – a jejich zájem byl takový, až Pavel Rogaczewski opatřil další vybavení pro simulovanou zvukovou střelbu. Poté doplnil zavedený kuželkářský turnaj o soutěž ve střelbě a nový sport se začal v řadách zrakově postižených šířit dál...

A jak dopadl v pátek 28. dubna 2023 již 28. ročník "Lázeňského poháru", jenž dostal přídomek "1. ročník memoriálu Pavla Rogaczewského"?
Ve střelbě z pistolí s laserovým naváděním na 2 krát 10 ran Karel Macháček ze Slavie Praha nasbíral stejně jako Petr Vaculík z ASK Lovosice 181 bod (i série měli shodné: 94 + 87 bodů). Jenže Petr předčasně odjel domů v domnění, že nebude "na bedně", a nenastoupil tak do dodatečného rozstřelu o celkové vítězství. O pouhý bod za nimi pak zaostal Pavel Klim z Tandemu Brno.
Stejně jako on nastřílela i nejlepší z žen – Irena Šourková z ASK Lovosice.
Kvalifikační limit pro postup na mistrovství republiky za ní splnila už jediná další žena – Eva Pechová ze Zory Praha. Ze třetího místa se tedy moc neradovala lovosická Kamila Šamajová, která navíc s Vladimírem Krajíčkem nesplnila limit ani ve dvojicích, byť skončili druzí. Z osmi smíšených párů se zadařilo pouze Evě Pechové a Karlovi Novotnému ze Zory Praha.
Specifikou karlovarského turnaje bývá soutěž trojic, přičemž nemusí jít jen o registrované členy ČSZPS, ba ani o střelce a střelkyně z jednoho klubu či města. Tentokrát si mezi dvanácti týmy nejlépe vedli Severočeši: Irena Šourková (Děčín), Josef Lendvay (Ústí nad Labem), Petr Vaculík (Chomutov).
Nasbírali dohromady 534 body.

Vladimír Krajíček

#
SOUTĚŽ: Vyhlášení výsledků soutěže

Minule jste soutěžili o 3x vyživující a hydratační krém na ruce Slunečné olivy a osvěžující pleťovou masku s okurkou. Ceny do soutěže věnovala společnost TianDe, jejíž kosmetika vychází z léčivých receptur Altaje, Tibetu a Číny.
A jaké byly správné odpovědi na soutěžní otázky?
OTÁZKA 1: Jak se jmenuje psací stroj na psaní textů v bodovém písmu?
b) Pichtův psací stroj
OTÁZKA 2: Jak se jmenuje zvukový časopis pro milovníky pejsků, který naše redakce také vydává?
b) Azor
OTÁZKA 3: Jak se jmenuje soutěž interpretů a autorů se zrakovým postižením, kterou tento rok vyhrál Radek Žalud?
d) Nevídaná píseň
OTÁZKA 4: Které z následujících psích plemen nepatří mezi plemena vhodná pro práci vodicího psa?
d) Afgánský chrt
Z došlých odpovědí jsme vylosovali 3 výherce. Jsou jimi: Koupil Milan (Vilémov), Hrtúsová Zdeňka (Otrokovice), Šourková Irena (Děčín).
Všem výhercům gratulujeme! Ceny zašleme poštou.

#
Nová soutěž

OTÁZKA 1
Na který den připadá světový den Braillova písma?
a) 4. 1.
b) 4. 10.
c) 14. 1.
d) 14. 10.
OTÁZKA 2
Kdy vyšla první kniha v Braillově písmu?
a) 1819
b) 1918
c) 1829
d) 1929
OTÁZKA 3
Jak se jmenuje bodový dvouměsíčník zábavy a luštění, který naše redakce také vydává?
a) Kratochvíle
b) Luštění
c) Koření
d) Zábava
OTÁZKA 4
Jak se jmenuje italský nevidomý tenorista, interpret populární i klasické hudby?
a) Stevie Wonder
b) Andrea Bocelli
c) José Carreras
d) Eros Ramazzotti

Své odpovědi posílejte do 10. 7. 2023 na adresu: redakce Zora, Krakovská 21, 110 00, Praha 1 nebo na e-mail: zora-objednavky@sons.cz. Při zaslání odpovědí, prosím, uveďte, že se jedná o odpovědi ze soutěže časopisu ZORA.
Pokud správně odpovíte alespoň na tři ze čtyř soutěžních otázek, budete zařazeni do slosování o ponožky s veselými motivy od společnosti Dedoles (velikost ponožek 39-42) a cestovní balení zubní pasty Sensodyne 15 ml, Paradontax 15 ml, které do soutěže věnovala dentální hygienistka Mgr. Petra Křížová z Polikliniky Budějovická.
A ještě upozornění. Pokud se soutěže chce zúčastnit kdokoli, kdo není předplatitelem Zory (například si časopis půjčuje), může odpovědi poslat, ale do slosování jeho jméno nebude zařazeno. Výhry v soutěžích jsou formou benefitů pro čtenáře, kteří si časopis předplatili.

Kateřina Rovenská