Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 12 Červen 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

úvodem: Pojďme se nebrat příliš vážně
STALO SE: Pětadvacátý ročník národní abilympiády zná své vítěze
Byli jsme v „SEMiTAM“
S bílou holí pro Bílou pastelku
Tisková konference Milionový pes
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Festivalu Porozumění v Mariánských Lázních se zúčastnili také zástupci SONS
Do České Lípy S bílou holí pro bílou pastelku
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Pavel Diblík
ZORA RADÍ: Nad zlato – jsem jeden velký mindrák
HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ: Cheb – Po stopách císaře Karla IV.
Kronika medicíny - část první, umění léčitelů staré Číny
ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK - Nešťastný osud krále Oidipa, (III. dokončení), Konečné vysvobození
SPORT: V Ratíškovicích o tituly
Trofej z turnaje v Qardu si znovu odvezlo Slovensko
INZERCE

ZORA RADÍ: Nad zlato – jsem jeden velký mindrák

Veronika pochází z dvojčat. Její stejně starý bratr nevidí. Veronika má pocit, že tento fakt poznamenal celý její život. Přišla do poradny sama, že prý si potřebuje vyjasnit svůj vztah k bratrovi. Ukázalo se ale, že si musí nejdříve vyjasnit svůj vztah k sobě samé.
„Můj bratr Arnošt byl už jako mimino osobnost. Narodil se sice stejně jako já nedonošený, ale už od doby, co nás máma kojila, se prý dovedl o sebe postarat. Oba jsme strávili nějaký čas v inkubátoru, on o něco déle. Snad proto, že neviděl, dovedl už jako kojenec napnout všechny síly, aby se dostal k mléku. Na mě až co zbylo, říkávala máma.
Na základní školu jsme chodili spolu. Dovedl si to zařídit tak, aby on věděl už ze školy všechno a já nic, protože jsem mu pomáhala při vyučování, jak se dalo. Doma jsem pak doháněla, co jsem ve škole nestihla. Brácha seděl u přehrávače se sluchátky na uších a v pohodě poslouchal muziku, já si dopisovala sešity a učila se. On nemusel. Už tehdy se říkalo, že Arnošt je silná osobnost. Mně si nikdo nevšímal. On bez viditelných problémů vystudoval střední školu pro zrakově postižené a potom vysokou. Bez viditelných problémů si zvolil a vykonává práci, která ho baví.
Já osobnost nebyla. Byla jsem tlustá, pihatá a mrzutá. Nikdy jsem nepatřila do žádné party, připadala jsem si trpěná. Jo, taky mám vysokou, taky mám práci. Ale jakmile se octnu s bráchou pohromadě, jakmile na něho jen pomyslím, jsem ještě tlustší, pihovatější a mrzutější než obvykle. Tedy, alespoň si tak připadám. Někdy si říkám, že bych byla raději slepá, aby všichni obdivovali, co všechno umím a jak jsem soběstačná.“

Poradna
Veronika patří k lidem, kteří trpí tzv. komplexem méněcennosti. Není to žádný exotický stav mysli. Člověk, u kterého lze komplex méněcennosti diagnostikovat, říkává, že má mindráky. Mindrák je zlidovělá podoba německého pojmu užívaného pro komplex méněcennosti. Jak se projevuje?
U dětí přichází jako pocit nejistoty, vlastní nedostatečnosti. Nezáleží tolik na tom, jestli je dítě dokonalé nebo méně dokonalé, ať již po stránce fyzické nebo po stránce duševní. Existují jedinci, kteří by mohli vnímat svoji nedokonalost velice dramaticky (třeba kvůli viditelnému fyzickému postižení), ale přesto komplexem méněcennosti netrpí. Na druhou stranu – vezměme si příběhy krásných a úspěšných modelek nebo sportovců, kteří celý život prožívají úzkost z toho, že někdo jiný bude lepší.

Často bývá důležité, co rodina udělala pro sebepřijetí dítěte. To se může odvíjet v několika rovinách. Například rodiče dávají dítěti najevo – jsi sice chudáček, ale to nevadí, my tě stejně máme rádi a nikomu tě nedáme. Dále se může výchova ubírat směrem – to nevadí, že nejsi úplně fit, ale ty jim to všem pěkně ukaž a dej jim, co proto. Nebo – podívej, já neměl podmínky, abych byl mistr světa, ale ty to prostě musíš zvládnout, máš všechny předpoklady a naši podporu (rozuměj, rodičovské ambice).
Moudrý přístup bývá – každý může v něčem vyniknout a v něčem totálně selhat. Nauč se odpouštět sobě i druhým chyby, které se prostě někdy stávají. Člověk, který prošel silnou ochranitelskou výchovou, bude celý život očekávat ochranu od druhých. Nepleťme si to ale s respektem nebo ohleduplností. Ta je namístě u každého a pro všechny. Chudáček, kterého mají rodiče vždycky rádi, se může vyvinout v egocentrického sobce, který ne vždy vlastní vinou postrádá empatii vůči druhým, i soucit a touhu pomáhat. Má to v životě velmi složité, protože vyhovovat jeho očekáváním a nárokům je pro rodinu i okolí těžké břemeno. Výsledek? Komplex méněcennosti ve smyslu – nikdo mě nemá rád, a já jsem přitom takový chudák!

Lidem, kteří jsou rodiči např. s ohledem na svůj handicap vysoko hodnoceni a usilují o stále větší a kvalitnější výkony, se snadno může stát, že místo kompenzace svého nedostatku dojdou k překompenzování. Ztrácejí reálnou sebereflexi, ignorují negativní zpětné vazby okolí a ze všeho nejvíc baží po odměně výkonu. Pokud se jim tato odměna nedostane zvnějšku, začnou ve velké míře odměňovat sami sebe, protože odmalička mají zato, že si odměnu zaslouží víc než kdokoliv jiný. Najdou-li partnera nebo přátele, kteří jeho přeceňování neakceptují nebo přímo odsuzují, komplex méněcennosti se dostaví, a to velmi brutálně. Má-li takový jedinec sklony k agresi, může si to ve společnosti pěkně zavařit, aniž kdo bude zkoumat, proč se jeho mindrák vyvinul a kdo za to může.
Veronika, která nás navštívila, vyrostla jako šikovné děvče, schopné již od útlého věku poskytnout praktickou pomoc a podporu svému dvojčeti, nevidomému bratrovi, kterého má velmi ráda. Ale ouha! Bratra jí dávali celý život za příklad, jako kdyby jeho slepota byla jakýmsi atributem silné a talentované osobnosti. Třebaže Veronika dosáhla stejných úspěchů jako její bratr, má pocit, že on je nedostižný vzor a model, protože jeho úspěchy jsou navýšeny okolností, že nevidí.
Přestože Veronice v jejím rozvoji žádný handicap nebránil, není spokojená se svým vzhledem, má záchvaty sebeobviňování, že zapomíná věci, protože je roztržitá, neumí vařit, v partnerských vztazích je nejistá a dokonce žárlivá. Touží po uznání rodičů i bratra, ale toho se jí nedostává. Na svém pracovišti patří do týmu, kde je jednou z mnoha, od kterých se samozřejmě očekává bezchybný výkon, ale uznání se nijak nemanifestuje. Kde tedy najít nějaký pevný bod, aby neustále hyperkriticky nepozorovala vlastní počínání?
Veronika se musí naučit vážit si sebe a mít se ráda. Je silně citově závislá na své biologické rodině, zvláště na bratrovi. Jejich uznání je pro ni důležité, dá se říct, že životně důležité. Toto očekávání v ní působí nejistotu, přímo rozpaky nad vlastním životem.
Veronice jsme doporučili dočasnou psychoterapeutickou podporu se zaměřením na zbavení se citové závislosti na biologické rodině a hledání smyslu nejen svého života, ale i určitou analýzu vlastního počínání. Začne tím, že se nebude srovnávat ani se svým bratrem, ani s kýmkoliv na světě. Veronika je Veronika a má právo se takto přijmout. Cílem není zbavit se chyb a dosáhnout pochvaly. Cílem je přijmout chyby, vyznat se v jejich příčině i následku. Udělat chybu, na tom není nic osudového a nezvratného. Chyba je zkušenost, která nám může být k užitku, pokud ji správně vyhodnotíme a místo paniky zkusíme najít cestu k nápravě.
Každý může mít strach pouštět se opakovaně do úkolu, o kterém ví, že není jeho parketou. Tady musíme vzít rozum do hrsti a zamyslet se, jak moc je nutné, abychom tento úkol opakovaně řešili, co nám jeho řešení přinese, a co přinese našemu okolí.
Jestliže zjistíme, že je potřeba se do tohoto kyselého jablka znovu zakousnout, můžeme určitě doplnit své pochybné dovednosti o nějakou další informaci nebo přijmout radu či zkušenost někoho druhého. Zde opravdu není namístě se uzavírat do svého mindráku a blokovat pomoc „zvenku“.
Pokud uděláme chybu, kterou se nám podaří následně napravit, měli bychom být na sebe hrdí a uložit si tuto zkušenost jako pozitivní sebehodnocení. Není až takový kumšt se vyhnout chybám, ale když chybu napravíme, určitě je dobré radovat se a pustit se do dalšího díla.
Jsou ovšem věci, které napravit nejdou. Zde by se zdálo, že tohle je konečně důvod k pořádnému mindráku. Při trošce soudnosti a samozřejmě s vědomím, že i chybující člověk může být přijatelný, musíme se co nejdříve pustit do práce na svém odpuštění. Nezvládneme-li to sami – a věřte, bývá to těžké – je dobré co nejdříve najít odbornou pomoc. Někdy se opravdu můžeme dostat do situace, kdy už nevíme kudy kam, abychom svůj život pozitivně zhodnotili a mohli jít dál. Komplexy méněcennosti jsou však na naší cestě jako hluboké hradní příkopy. Přejít je můžeme jen tehdy, spustíme-li padací most na stranu, kde nás čeká přátelská budoucnost.

Dr. Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 12 Červen 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 120 korun českých
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Flash disk, prosíme, vraťte do deseti dnů po obdržení na přiloženou adresu.
Nahrávku vyrobilo zvukové studio Knihovny a tiskárny pro nevidomé v Praze.
OBSAH:
ÚVODEM
Pojďme se nebrat příliš vážně
STALO SE
Pětadvacátý ročník národní abilympiády zná své vítěze
Byli jsme v „SEMiTAM“
S bílou holí pro Bílou pastelku
Tisková konference Milionový pes
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Festivalu Porozumění v Mariánských Lázních se zúčastnili také zástupci SONS
Do České Lípy S bílou holí pro Bílou pastelku
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Pavel Diblík
ZORA RADÍ
Nad zlato – jsem jeden velký mindrák
HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ
Cheb – Po stopách císaře Karla IV.
Kronika medicíny, část první: umění léčitelů staré Číny
ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK: NEŠŤASTNÝ OSUD KRÁLE OIDIPA, pokračování (III.) KONEČNÉ VYSVOBOZENÍ
SPORT
V Ratíškovicích o tituly
Trofej z turnaje v QARDU si znovu odvezlo Slovensko
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.