ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 12 Červen 2017 Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail:zora@sons.cz Vydává Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost. Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 120 korun českých Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu. Flash disk, prosíme, vraťte do deseti dnů po obdržení na přiloženou adresu. Nahrávku vyrobilo zvukové studio Knihovny a tiskárny pro nevidomé v Praze. OBSAH: ÚVODEM Pojďme se nebrat příliš vážně STALO SE Pětadvacátý ročník národní abilympiády zná své vítěze Byli jsme v „SEMiTAM“ S bílou holí pro Bílou pastelku Tisková konference Milionový pes ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ Festivalu Porozumění v Mariánských Lázních se zúčastnili také zástupci SONS Do České Lípy S bílou holí pro Bílou pastelku LIDÉ KOLEM NÁS Devatero řemesel – Pavel Diblík ZORA RADÍ Nad zlato – jsem jeden velký mindrák HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ Cheb – Po stopách císaře Karla IV. Kronika medicíny, část první: umění léčitelů staré Číny ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK: NEŠŤASTNÝ OSUD KRÁLE OIDIPA, pokračování (III.) KONEČNÉ VYSVOBOZENÍ SPORT V Ratíškovicích o tituly Trofej z turnaje v QARDU si znovu odvezlo Slovensko INZERCE # úvodem: Pojďme se nebrat příliš vážně Milé čtenářky, laskaví čtenáři, tenhle úvod je hlavně pro ty, kteří odebírají jen Zoru. Protože předplatitelé Obzoru dostanou prakticky souběžně Obzor – H číslo dvě, které se z valné většiny zabývá tím, jak snadné je být šťastný. Když jsem ho dočetl a poopravil pár drobností, došlo mi, že štěstí je nejen nenárokovou položkou lidského života, ale také poměrně snadno dostupným artiklem – pro ty, kdož chtějí. Podle Alberta Einsteina stačí, když se každé ráno rozhodnete, zda svět kolem vás je přátelským místem k žití, nebo je pro vás nepřátelským prostředím plným nástrah. To první nese s sebou jistotu, že žijete v podstatě úžasný život a občasné patálie, i ty nejtěžší, brzy přejdou a jako v počasí – objeví se zas Slunce a sklene se duha na obloze vaší existence. Rázem je snazší i podívat se na sebe tak trochu z výšky, a pokud už jste se nechali vlákat do klece spílání a „nepřijetí“, stačí se nad sebou pousmát a prohodit něco jako „nonono, tak zase negativní? – ale to přejde“ a obrátit pohled k něčemu pozitivnímu. Nabrat se vážně ale také znamená připustit, že i když jsem, (jak kdekdo bezpečně ví), skoro dokonalý, i přesto se mohu mýlit. Jsem-li ovšem silná osobnost, umím to i přiznat. Nepřiznávat slabost je rolí slabocha stejně jako začínat každou větu slovem „já“, a ještě lépe „já potřebuji!“ Kolik lidí již zjistilo, že se lze obejít i bez toho nej nej nejdůležitějšího. Ale pokud jste pro sebe tou nejdůležitější bytostí vy, nejspíš vaše Ego bude trvat i na zhola zbytečných věcech, postupech a rituálech. A máte problém. To pochopil už princ Gautama, později nazvaný Buddha neboli Probuzený: cokoli považujete za svoje a jste od toho odděleni, znamená strast. Stačí tedy na ničem nelpět a strast zmizí – nemá z čeho vzniknout. Proč se tedy brát vážně!? Právě lpění na vlastní vážnosti vyvolává pocity křivdy, nezdaru, nepochopení, každý kolem vás rázem ohrožuje, usiluje vám o postavení, o úctu jíž vám je okolí povinováno… Nic z toho ale není k životu skutečně zapotřebí a trvat na tom znamená zaměstnávat se většinu času sebou. Přitom je na světě tolik zajímavějších objektů k poznávání, námětů k přemýšlení, zajímavých osob i míst. Neberte vážně sebe, berte vážně svůj život. Reparát se totiž nekonává, žít se musí na první dobrou. Příjemné chvíle se Zorou přeje Václav Senjuk # STALO SE: Pětadvacátý ročník národní abilympiády zná své vítěze Perníkové medaile se zřejmě nestihly napéct, ale i tak abilympionici se zrakovým postižením posbírali letos v Pardubicích několik dřevěných. Od pátku 19. do soboty 20. května se zde pořádal jubilejní 25. ročník národní abilympiády pracovních schopností, dovedností a volnočasových aktivit. Její účastníci jsou si nejen soupeři, ale také si vzájemně vyměňují zkušenosti, navazují přátelství a dobře se baví. Nepleťte si abilympiádu s paralympiádou, která je určena sportovcům se zdravotním postižením. Myšlenka abilympiády vznikla v roce 1972 v Japonsku, kde se v témže roce uskutečnila její první národní přehlídka. Stala se tradicí, a tak již v roce 1981 se v Tokiu konala první mezinárodní soutěž abilympijského hnutí. V srpnu roku 2000 pak pověřila Mezinárodní abilympijská federace (IAF) Českou republiku, aby se mezinárodní a zároveň první evropská soutěž konala v Praze. Od roku 1992 hostí každoročně národní abilympijský turnaj město Pardubice. V pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina probíhají tradičně rekvalifikace v rukodělných oborech, jako je keramika, košíkářství, tkalcovství, drátování a kartonáž. A řada klientů, kteří rekvalifikaci úspěšně dokončí, je následně zaměstnána ve zdejších chráněných dílnách. Právě tito současní nebo bývalí zaměstnanci a klienti rádi přijíždějí na abilympiádu prezentovat své umění. Redaktor Abilympijského zpravodaje Miloš Kajzrlík poskytl několik informací o letošním ročníku. Kolik soutěžících s postižením zraku se národní abilympiády zúčastnilo? „Počty abilympioniků se zrakovým postižením se dlouhodobě pohybují okolo čísla pět a většina z nich přichází ze střediska pro nevidomé Dědina. Letos to byli čtyři její současní nebo bývalí zaměstnanci. K nim přibyly ještě dvě soutěžící s kombinovaným postižením.“ Jak se jim dařilo? Kolik medailí vybojovali? „Jasnou jedničkou byl Vladimír Zrna. Získal první místo v disciplíně drátování, druhé v elektromechanické montáži a čtvrté ve fotografování. V košíkářství obsadili první tři místa Edita Komárková, Anton Kozák a Jan Výlet. Vítězka byla jedinou ženou mezi pěti soutěžícími, získala plný počet bodů a nebylo to její první košíkářské abilympijské vítězství.“ Existuje podle vašeho názoru nějaká disciplína, kterou byste doporučil pro soutěžící se zrakovým postižením a které se zatím nikdo nezúčastnil? „Toť těžká otázka. V roce 2013 přijel poprvé soutěžit Vladimír Zrna a o rok později skončil druhý v elektromechanické montáži. Když byl loni nominován na 9. mezinárodní abilympiádu do francouzského Bordeaux, uvažoval dokonce o přihlášce do soutěže údržba letadel. Nedokážu objektivně posoudit, kterou disciplínu, v níž se zatím žádný soutěžící s těžkým zrakovým postižením nezúčastnil, bych jim doporučil. V minulém čísle zpravodaje jsem ale na poslední stránce psal o Axmanově technice modelování. Do této doby ji ale nikdo v keramice nepoužil.“ Pro slabozraké čtenáře redaktor Miloš Kajzrlík posílá odkaz na fotografie z abilympiády, který uvádíme v závěru článku. A jakou disciplínu by autor doporučil osobně? Zřejmě počítačovou editaci textu, pletení, háčkování nebo výrobu studené kuchyně. A v úvahu by mohlo přicházet také rozšíření nabídky. Mezi námi je jistě mnoho zručných masérů, počítačových odborníků, knihařů, zvukařů nebo čalouníků. Je jistě škoda, že tak zajímavé akce se neúčastní více šikovných lidí s postižením zraku. Šanci však budeme mít i příští rok. Antonín Vraný Použité zdroje: caaos.cz/abilympiada-2017; caaos.cz/nase-aktivity/zpravodaj-2/ # Byli jsme v „SEMiTAM“ Po jednání Oblastní rady 3. dubna jsme se za mírného deště vydali na exkurzi do knihvazačské dílny se zajímavým názvem SEMiTAM v Havlíčkově Brodě. V přízemí rekonstruované vily v ulici Na Valech nás přivítala dcera paní majitelky a mladé zaměstnankyně, včetně roztomilého, sotva dvouletého klučiny, který se nás vůbec nebál. A to se nás do dílny nahrnulo dvanáct! Obstoupili jsme velký pracovní stůl, který zabíral většinu místnosti. Různé nástroje a zařízení, kusy lepenky a archy papíru, zvláštní vůně lepidel a ostatních používaných látek. Okukovali jsme a osahávali jednotlivé části a polotovary výrobků – dárkových krabiček na medaile a plakety, jaké dostávají například vítězové novinářské ankety, každoročně vyhlašované v Havlíčkově Brodě, zápisníků a bloků atd. Postupně jsme si předávali a prohlíželi, jak výrobky vznikají, pohladili jsme jemný samet na polepování krabiček, ocenili klasické, praktické textilní záložky, které dříve byly samozřejmou součástí každé knihy. Dokáží tu vyrobit a svázat kroniku, opravit knihu, přešít vazbu, zhotovit desky. Na objednání dodají například reklamní firemní zápisníky a bloky. Ve vedlejší místnosti jsme obdivovali různé originální zápisníky v několika provedeních, s krásnými obrázky na titulní straně. Šikovné ruce zdejších zaměstnanců opravdu dokáží ze zdánlivě jednoduchých věcí stvořit krásné a praktické předměty. Úžasné je i to, že v této dílně dostávají možnost zaměstnání a výdělku lidé, kteří jinak práci těžko shánějí – maminky na mateřské dovolené mohou chodit pouze na zkrácený úvazek, šanci mají i lidé se zdravotním postižením či v obtížné sociální a společenské situaci. Z toho vyplývá i název dílny, SEMiTAM. Občas se tito lidé dostávají do složitých problémů a tato dílna jim pomůže je řešit. Zaměstnankyně se s námi přibližně po hodině rozloučily a nám se popravdě z toho zajímavého místa ani moc nechtělo odcházet, mírný deštík se venku zatím změnil v opravdový liják. Je možné a pravděpodobné, že se do dílny ještě někdy vrátíme a zkusíme si sami vlastnoručně něco vyrobit. Až ulicí Na Valech půjdete, všimněte si nenápadného označení s názvem firmy. Možná tam naleznete inspiraci na originální dárek… Marie Heilandová # S bílou holí pro Bílou pastelku To byl název akce, kterou po dva dny organizovalo pražské ústředí SONS ČR, z. s., a která měla společný cíl – co nejvíc zviditelnit organizaci u co nejširší veřejnosti. První podpůrná událost proběhla v Praze 17. května od 10 do 18 hodin Na Můstku, v dolní části Václavského náměstí. Díky sponzorům zde bylo připraveno pódium, na kterém se vystřídali zajímaví hosté. Ve 13 hodin to byl viceprezident organizace PhDr. Rudolf Volejník a o hodinu později herec Václav Jílek, který namluvil loňský spot pro Bílou pastelku. Oba pohovořili o poslání a činnosti SONS, z. s., a přiblížili život se zrakovým postižením. V informačním stánku se zájemci mohli seznámit s vybranými kompenzačními pomůckami, vyzkoušet si deset různých brýlí simulujících zraková postižení a zkusit chůzi s klapkami na očích a bílou holí v simulovaných podmínkách. Dráha postavená z umělých překážek nebyla nejlehčí. Bariér bylo jako v běžném životě dost, ale vždy byla k dispozici pomocná ruka průvodců. Pořadatele potěšil zájem účastníků všech věkových kategorií. Pro děti zde byly připraveny také hry, například luštění nápisů v Braillově písmu. Zajímavý byl i bohatý doprovodný program, který se setkal s velkou pozorností veřejnosti. Na pódiu postupně vystoupili studentky oddělení populárního zpěvu Mezinárodní konzervatoře Praha, žáci Základní umělecké školy pro zrakově postižené v Praze, tanečnice flamenca ze školy paní Lucie Bevaláqua, taneční skupina irských tanců Coisceim, flétnový soubor a Malý taneční orchestr ze ZUŠ v Praze 5 – Stodůlkách. V Praze celým dnem provázela moderátorka Ilona Vozníčková, zpěvačka v Divadle Studio DVA, která také uváděla loňský Koncert pro Bílou pastelku na Václavském náměstí. Na tento den navázala neděle 21. května v Poděbradech. Akce S bílou holí pro Bílou pastelku se uskutečnila jako doprovodný program Evropského poháru v chůzi Poděbrady 2017. Také zde byl informační stánek s kompenzačními pomůckami a simulačními brýlemi. Protože program byl cílen na rodiny s dětmi, o chůzi s bílou holí byl velký zájem. Po potomcích si hůlku přece museli vyzkoušet i rodiče. Ti se ostatně hojně zapojovali i do další činnosti – šlapání na rotopedu – oranžovém kole Nadace ČEZ. Minuta co nejostřejší „jízdy“ vygenerovala prostředky, které sečtené byly věnovány na nákup počítače a vybavení pro pracovníky Navigačního centra pro nevidomé a Knihovny digitálních dokumentů. Díky nadšení a úsilí dobrovolníků byl SONS ČR, z. s., předán šek na 50 282 Kč. Po oba dny se konala také finanční sbírka. Ten, kdo přispěl, si odnesl bílou pastelku. Vybralo se takřka 20 000 Kč. Záštitu nad oběma akcemi převzala reprezentantka ČR ve sportovní chůzi, juniorská mistryně Evropy a světa na 10 km a účastnice Olympijských her 2016 Anežka Drahotová. S bílou holí pro Bílou pastelku se chodilo také v květnu v Zábřehu na Moravě, Šumperku a České Lípě. V červnu potom v Příbrami. Jarmila Hanková # Tisková konference Milionový pes V úterý 30. května proběhla v hotelu Hilton – bohužel za minimálního zájmu novinářů – tisková konference k zahájení kampaně za zrovnoprávnění psů. Zní to podivně, ale přinejmenším držitelé vodicích psů jistě vědí, oč jde. Pestrá – psí asistence (donedávna Pestrá společnost) spouští kampaň Milionový pes, která upozorňuje na nerovnoprávnost asistenčních a vodicích psů. Tato kampaň deklaruje, že jeden asistenční pes ušetří během své činnosti částku 1 000 000 Kč, která by jinak musela být vynaložena na osobní asistenci. „Člověk s postižením, jako já, je závislý na pomoci druhých lidí 24 hodin denně. Průměrně asistenční nebo vodicí pes nahradí svou pomocí člověka po dobu 4 hodin denně. Hodina osobní asistence stojí průměrně 130 Kč. Asistenční pes aktivně pomáhá okolo 8 let. To znamená, že asistenční pes ušetří za dobu 8 let finanční částku přes 1 milion Kč. Ve světě je asistenční pes běžně uznávanou ,kompenzační pomůckou‘, kterou stát proplácí, a my chceme, aby tomu tak bylo i u nás v České republice “, říká ředitel Pestré – psí asistence, Michal Prager. Pestrá – psí asistence prosazuje, aby byl asistenční pes zakotven v zákoně, byl státem financován a měl stejná práva jako vodicí pes. Vodicí pes ovšem patří mezi „kompenzační pomůcky“, které proplácí stát dospělým lidem se zrakovým postižením. Asistenční pes, který pomáhá dětem i dospělým s tělesným, sluchovým, záchvatovým a kombinovaným postižením nebo dětem s poruchami autistického spektra, mezi kompenzační pomůcky ale nepatří a stát na tyto psy nepřispívá. To je jeden aspekt problému. Druhým je, že asistenční pes také nemá výjimky, které náležejí psům vodicím, tj. zákonem daný přístup i tam, kam je z nejrůznějších důvodů vstup se psy zakázán. Ministerstvo práce a sociálních věcí udělilo pro rok 2017 organizacím cvičícím psy mimořádnou dotaci. Ovšem dobrat se stavu, kdy – jako v některých jiných zemích – je obrazně řečeno kategorie „asistenční“ nadřazená kategoriím „vodicí“ a dalším (což je jen zdánlivě slovíčkaření, ale už jen poctivý rozbor by vydal možná i na publikaci), bude nejspíš během na hodně dlouhou trať. Již proto, že psí asistence pro vozíčkáře vyžaduje jiný přístup k výcviku než při asistenci pro neslyšícího, diabetika či pro jiná záchvatová onemocnění a navíc by bylo třeba stanovit míru handicapu, od níž právo na asistenčního psa vzniká, také věkové hranice a ještě mnoho dalšího. Asi málokdo bude zpochybňovat užitečnost psích asistentů, ale ve srovnání s poměrně kompaktní skupinou „vodicích psů“ ti asistenční pracují, jak výše uvedeno, v mnohem specifičtějších a tedy i různících se podmínkách. Iluzorní je i požadavek jednoho z řečníků, aby kampaň „naučila širokou veřejnost rozlišovat různá postižení a tím i práci toho kterého asistenčního psa“. Principiálně jde o složitou, komplexní problematiku zasahující do gesce hned několika ministerstev, jak také poznamenala na tiskové konferenci přítomná ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. I jí se proto řešení jejího ministerstva, totiž jít cestou speciálních dotací, jeví zatím jako nejschůdnější. sj # ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Festivalu Porozumění v Mariánských Lázních se zúčastnili také zástupci SONS Za 200 let své existence patří k nejznámějším lázním světa. Jsou městem překrásných staveb, parků a místem nabitým zvláštní pozitivní atmosférou. Vždy hostily slavné osobnosti své doby a vítaly je vínem a lázeňskými prameny. Anglický král Edward VII si Mariánské Lázně vybral jako místo svého letního odpočinku v letech 1897 – 1909 hned devětkrát. Třetí květnový týden hostily Mariánské Lázně již 17. ročník kulturního a uměleckého festivalu s názvem Porozumění. Jeho organizátoři správně uchopili myšlenku, že v oblasti umění jsou lidé s postižením nejméně handicapováni, a mají tak co nabídnout i ostatnímu světu. Ve středu 17. května se v Anglikánském kostele představil také Vokál Klub, aby reprezentoval svou mateřskou organizaci SONS. Akci moderovala Bára Štěpánová. Úvodem prohlásila, že je mnohem důležitější vzájemně si naslouchat a sdílet zážitky než jeden druhého pochopit: „Nejde o to, aby všichni měli stejný názor jako já, ale jde o to se vzájemně vyslechnout a uznat právo druhého na krásný život.“ Poté ještě podotkla: „Tím, že dobře vidíme a slyšíme, tak možná vše bereme jen tak napůl a neumíme využívat naše smysly na 100 %. Mottem Vokál klubu je, že každá píseň je malý drahokam, ale třpyt mu vdechne až citlivý lidský hlas. Vokál klub má sbormistra, ale ne dirigenta. Když zpívají, musejí se nesmírně poslouchat a cítit.“ Těsně před koncertem sboristů Vokál Klubu proběhlo v kostele ještě zahájení výstavy reliéfních obrázků postav svatých od autorky Jarmily Haldové. Představil ji Václav Fanta a záštitu nad ní převzal biskup plzeňské diecéze Tomáš Holub. Oba dva si moderátorka pozvala na pódium, aby o výstavě krátce pohovořili. Biskupa Tomáše Holuba stále udivuje to, jak jsou lidé vynalézaví. „Tato výstava jistě přispěje k tomu, aby si lidé vidoucí lépe porozuměli s nevidomými. Lidé jsou velmi rozdílní a je potřeba si vzájemně naslouchat. To není nic jednoduchého a samozřejmého. A v okamžiku, kdy někde někdo podporuje situaci, aby si lidé naslouchali, tak já chci být u toho. Proto jsem převzal nad výstavou záštitu.“ Poté se moderátorka obrátila s otázkou na Václava Fantu: Jak se vám vlastně žije bez zraku? Vy máte stále nápady, zpíváte, co vás vlastně žene dál? „Je to trošku složité, ale člověk má rád své přátele,“ uvedl Václav svou odpověď. „Když jim chci něco sdělit, pak je to o tom, že něco dělám. Dokud jsem byl výtvarník, sděloval jsem to obrazem. Nyní se o totéž snažím zpěvem a tím, co zvládnu.“ O zmíněných obrázcích a důvodech jejich vzniku pravidelný čtenář ZORY ví snad vše, tak raději více o dojmech z vystoupení Vokál Klubu SONS. „Olga Valentová zastupující sbormistra udala první tón, soprány spolu s alty zajásaly Aleluja a mocné basy s melodickými tenory podbarvily celý zvuk tak, až leckterému posluchači proběhlo příjemné chvění celým tělem,“ píše Jiří Sálus z Tábora, jeden ze členů sboru. „Dále už se střídaly skladby latinského původu s krásnými českými lidovkami a sbor sklízel jeden potlesk za druhým. Akustika samotného kostela společně s panující atmosférou sklenuly pěkný večer pro všechny přítomné.“ Na druhý den členové sboru za zajímavého výkladu Emila Miklóše prošli historickým centrem lázní, popíjeli místní léčivou vodu a směřovali na kolonádu, kde čekalo další vystoupení. Při prohlídce se dozvěděli zajímavosti třeba o lázeňském symfonickém orchestru nebo o Ambrožově prameni. Když se z něho prý napije žena, zrůžoví v obličeji. Proto se prameni říká pramen lásky. Jiný příběh zase vypráví, že Johann Wolfgang von Goethe v době pobytu zde prožíval svou poslední životní lásku s Ulrike von Levetzow. Právě díky kyselce z Ambrožova pramene byl prý plný sil. Každopádně jeho voda obsahuje vysoký podíl železa. To je důležitý prvek, který se v lidském těle účastní tvorby červených krvinek. A ty zase rozvádějí do těla kyslík. „Abychom přilákali i ty, co o našem zpívání nevěděli,“ pokračuje Jiří Sálus, „zahájili jsme písní Ondráš, která má ten správný svolávací potenciál.“ A přišli i lázeňští hosté z Rakouska či Německa. Během bezmála hodinového vystoupení se okolo sboristů shromáždilo na 200 procházejících se lázeňských hostů, kteří byli nečekaným koncertem nadšeni. „Asi po patnácti písničkách jsme se již chystali rozloučit, avšak natěšení posluchači si ještě vyžádali čtyři přídavky, což jsme jim rádi splnili,“ dodává Sálus. Do svých domovů se všichni vydali s dobrým pocitem, „že jsme se dobře bavili a nejedno srdéčko zpěvem potěšili. A proto máte-li chuť a trochu hlas, přijďte mezi nás! Rádi si s Vámi zazpíváme,“ končí svůj příspěvek Jiří Sálus. Ano, klub je otevřen i novým členům. Pokud si i vy chcete zazpívat s námi, rádi vás uvítáme. Antonín Vraný, Jiří Sálus # Do České Lípy S bílou holí pro bílou pastelku Vystupuji z autobusu českolipské MHD na stanici Sokolská. Roman, Míra, Blanka s manželem a tři psi – ano, jsme všichni. Ani se nemusím ptát, kde se akce „S bílou holí pro Bílou pastelku“ koná. Až sem zaznívá z amplionu moderátorovo vysvětlování, jak se chovat ke zrakově postiženým, ať už jsou sami, s lidským průvodcem nebo s vodicím psem. Poslouchá ho skupinka dětí z nějaké českolipské školy, ale když se blížíme, stávají se náhle středem pozornosti naši bílí labradoři. Říkám „naši“, i když nevlastním ani jednoho z nich. Ale jsme tu za Klub držitelů vodicích psů SONS, a tak jsou naši jak Nabík a Nelson z Varnsdorfu a Mína z Loun, tak Kody z Holic nebo pražský Rufík. Je tu samozřejmě i místní černá labradoří kráska – Kája Zuzky Duchoňové. Ta ale celou dobu hlídá paničku ve stánku, kde se návštěvníci seznamují s jinými způsoby čtení a psaní, než které dosud znali. Zuzka trpělivě odpovídá a na pichťáku vyťukává jména jednotlivých zájemců. A věřte nebo nevěřte, těch kartiček za celý den napsala 186! U vedlejšího stánku mohou návštěvníci pomocí tzv. simulačních brýlí zjistit, jak vidí člověk se šedým zákalem, s výpadky zorného pole či s dalšími poruchami zraku. Uvědomují si tu, že „špatně vidět“ může mít řadu podob. Nejvíc živo je u třetího stánku, umístěného u překážkové dráhy. Devatenáct studentů z místní Střední odborné školy a Středního odborného učiliště v bílých tričkách s emblémem Bílé pastelky mají plné ruce práce a oči na stopkách. Každý zájemce dostává klapky na oči, do ruky bílou hůl a pak prochází osmnáctimetrovou dráhou. Samozřejmě za bedlivého dohledu někoho ze studentů. V cíli je každý rád, když si může klapky zase sundat. A snad si většina z těch 284 odvážlivců, kteří dráhou prošli, uvědomí, jak těžké to mají lidé, pro něž je každá cesta překážkovou dráhou, v jejímž cíli si ale klapky z očí sundat nemohou. Připomene jim to malý suvenýr, který stejně jako klapky ze starých bodových časopisů vyrobili členové a pomocníci v českolipské odbočce SONS. A co se zatím děje na pódiu? Moderátora vystřídal nevidomý Pavel Diblík. S věrným psem Kodym u nohou hraje a zpívá písničky nejrůznějších žánrů. Po chvíli ho vystřídá Blanka Janečková, známá především těm, kdo sledovali televizní soutěž Hlas Česko Slovenska. Návštěvníci poslouchají, okukují stánky i vodicí psy, ti odvážnější se ptají. Zpěv pak střídá trocha nenásilného poučení. Ludmila Chalupová čte z mé knížky příběh o tom, jak děti odlákaly vodicího psa z odložení. Poté se přítomní chlupáči představí tak, jak se má správný pes ve službě chovat, předvedou pár cviků, ale když jim pak páníčci sundají postroje, je vidět, že to jsou hraví a mazliví hafíci. Školní třídy se střídají, s malými obměnami se střídá i program na pódiu a pod ním. Procházím se kolem, povídám si s návštěvníky i kamarády, obdivuji, jak šikovně a pohodově je tu vše zorganizováno. A ráda přijímám i pozvání do zázemí. Členky českolipské odbočky navařily do termosek několik litrů kávy, napekly koláče a záviny, v poledne každý pomocník dostal balíček s obědem. Je příjemné vědět, že má organizátor uznání pro všechny, kdo mu při akci přišli pomoci. Věřím, milí Českolipáci, že vaše snažení nevyznělo naprázdno. Že si řada lidí zapamatuje, jak se ke zrakově postiženým chovat, a pokud už se stane, že někoho potkají problémy s viděním, bude vaše odbočka prvním místem, kam takový člověk pro radu zamíří. A samozřejmě doufám, že kasičky na podporu vaší činnosti jste si odnášeli o hodně těžší, než byly na začátku. Stáňa Krajíčková, Lovosice # LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Pavel Diblík Seznámili jsme se na rekondici držitelů vodicích psů. Společné klábosení o psech i věcech kolem nás bylo povšechně zajímavé. Sedíte se sedmadvacetiletým klukem, kterému evidentně chutná a který (oproti vám) ještě o světě nic neví. Pak jsem ho slyšela hrát a také zpívat v pražském divadle Kámen, doprovázel šansony znamenitě zpívané Evou Horkou. Tehdy jsem užasla, protože takovou bravuru a schopnost improvizace bych nečekala. O to větší jsem dostala chuť na rozhovor pro Zoru. Kde jsi, Pavle, žil a kde žiješ? „Od narození žiju v Holicích. Je to nedaleko Pardubic, a tak jsem tam i navštěvoval základní školu Svítání, kam chodí děti s různým zdravotním postižením. Naši to se mnou zkusili na Hradčanech, ale mně se tam strašně stýskalo a nechtěl jsem být na internátě. Ve Svítání jsem dobře zapadl, dokonce mě tam i na doporučení SPC v Hradci Králové učili Braillovo písmo. Naučil jsem se chodit s holí, a to díky péči v SPC a později díky paní Morávkové z Tyfloservisu Hradec Králové. Střední školu jsem navštěvoval v Praze, samozřejmě jsem žil na internátě a vracel se domů jen na víkend. Od malička jsem byl dost muzikální, vychodil jsem Základní uměleckou školu, obor klavír. Paní profesorka, která mě tam učila, mi dala i základy braillského notopisu. Myslím, že se ho učila kvůli mně... Naši i já jsme konzultovali s odborníky z hudebního prostředí, jestli se hodím pro dráhu muzikanta. Vyšlo z toho, že ano, a tak jsem úspěšně absolvoval Deylovu konzervatoř, obor klavír, klarinet, varhany a zpěv. Už tam jsem se věnoval hudbě jak na všelijakých pódiích, tak později i jako korepetitor. Neumím si představit, že bych chtěl a dělal něco jiného než hudbu,“ šťastně se usmívá Pavel Diblík. Často vzpomínáš na lidi ze základní školy Svítání. Máš tam i nyní nějaké kontakty? „Ve Svítání jsem byl ve své době jediný, kdo neviděl. Přesto jsem si tam získal spoustu přátel, s kterými jsem celou dobu v kontaktu. Pracuji tam i jako dobrovolník, jsem v týmu muzikoterapeutického souboru Milima džua, což je svahilsky. Znamená to Slunce nad horou. Pracuji zde jako korepetitor, společně i vystupujeme pro veřejnost.“ Pavle, když ses musel rozhodovat, kam půjdeš na školu nebo i do práce, pomáhal ti někdo? „Kromě zmíněných hudebních odborníků mi pomáhala výchovná poradkyně neboli psycholožka ve Svítání. Vlastně i v současné době využívám občas psychologickou podporu ve Svítání, i když už je tam jiná psycholožka. Jsem rád, že se mám na koho obrátit, když nastane nějaký problém.“ Když jsi skončil školu, pomáhal ti někdo s hledáním práce? „Obrátil jsem se hned po škole na Tyfloservis v Hradci Králové, kde se mnou probrali všechny moje možnosti i nabídky. Naučili mě psát životopis a další praktické věci pro hledání práce. Já chtěl především spolupracovat jako korepetitor s nějakou taneční skupinou. Zkušenost už jsem měl, léta spolupracuji s Oázou, což je taneční skupina lidí s mentálním postižením, a moc mě to baví. V Tyfloservisu se mi hodně věnovali, nakonec mě oslovil bývalý profesor z Deylovy konzervatoře a já přijal částečný úvazek v ZUŠ a nyní v jednom tanečním studiu. Hodně mi pomohlo, že jsem měl zkušenosti s Oázou a v souboru Milima džua.“ Takhle to vypadá, že na tebe práce přímo čekala. Opravdu to šlo tak snadno a rychle? „Ale kdepak, já jsem práci hledal dost dlouho. Ale musím říct, že lidé jsou ke mně velmi vstřícní. Jednou jsem si šel jen tak zahrát na Hlavní nádraží v Praze, kde je v hale piáno jako součást veřejného prostoru. Šla kolem zpěvačka a herečka Eva Horká z divadla Kámen. Zastavila se, hodila něco do klobouku, o kterém jsem ani pořádně nevěděl, neboť patří provozovateli. Paní Horká chvíli poslouchala a pak řekla – hledám pianistu, chcete se mnou hrát při recitálech a koncertech? Já byl tak nadšený, že jsem na celé kolo radostně halekal, že chci. Doufám, že se Eva Horká moc nevyděsila,“ trochu zbytečně se obává Pavel Diblík. Koncerty v divadle Kámen jsou oblíbené pro svou neformálnost a komorní prostředí. Občas s vámi také vystupují herci z divadla Ujeto a též tvůj vodicí pes Cody, který zde provádí nečekané tanečky s cizí botou v tlamě. Musím podotknout, že k nádherné atmosféře těchto představení přispíváš i svým zpěvem. Ty prostě dovedeš člověka překvapit a přišpendlit k židli… Někdy i ke kostelní lavici, protože máš nějaké úvazky jako varhaník. „Ano, jsem věřící, a tak je mi kostel jako pracoviště též blízký. Hraju na varhany v kostele Československé církve husitské u nás v Holicích, a také v Praze v téže církvi v kostele u sv. Václava na Zderaze. Rád hraju i na jiné varhany, nejenže příležitosti nevynechávám, ale jak to jen jde, jdu jim naproti. A pokud jde o církev, ještě hrávám u adventistů, ti mají bohoslužby v sobotu, takže se mi to nekříží,“ libuje si Pavel. „Tam hrávám na klávesy a klavír. Také rád navštěvuji jejich Klub zdraví, kde jsem se dozvěděl, že se dá jíst i něco jiného než vepřoknedlozelo a jiné lahůdky naší rodinné kuchyně.“ Kromě svých pracovních úvazků máš i další zájmy, takže se docela určitě nenudíš. Lidé ti pomáhají a na tobě je poznat, že to dělají docela rádi. Kdybys neměl zázemí na konzervatoři, v Tyfloservisu a v TyfloCentru, uvítal bys nějakou agenturu, případně koučink, aby se ti lépe hledala práce? Pavel chvíli přemýšlí a pak jednoznačně souhlasí: „Určitě bych něco takového viděl jako důstojnou a praktickou pomoc při hledání práce. Uvažoval jsem chvíli i o registraci na Úřadu práce, ale fakt nemám důvěru. Co by mi tam tak asi nabídli...?“ Když přijdeš na místo, kde máš hrát, a vůbec to tam neznáš, míváš problémy? Pavel hodnotí svou situaci spokojeně, až nadšeně: „Žádné problémy nemám. Lidi mi sami nabízejí pomoc, případně se ptají, co konkrétně potřebuji. Když někam cestuji, tak mi přijdou naproti, pokud to tam neznám. V Praze mi mnohokrát pomohl Tyfloservis, když jsem se potřeboval naučit nové trasy. Vždy si musím tu cestu projít třikrát, čtyřikrát, pak už se pohybuji samostatně. Od doby, co mám vodicího psa, jsem úplně v pohodě. Jen když se dostanu do časového stresu, tak mě to rozhodí, takže na tohle si musím dávat pozor, aby mi neujel dopravní spoj a tak.“ Z toho, co si spolu povídáme, vyplývá, že nemáš jedno zaměstnání na plný úvazek, ale spíš menší úvazky. Máš živnostenský list, neboli, jsi osoba samostatně výdělečně činná? „Zatím pracuji jen na dohody nebo za honorář. Účty mi vedou rodiče, u kterých bydlím. Možná, že si živnosťák časem pořídím, musím se o tom s někým poradit. Také mám invalidní důchod, takže při troše skromnosti se uživím s tím, že rodičům přispívám na domácnost a beru si od nich jen kapesné na běžné výdaje. Přemýšlím i o nějakém vhodném spoření, protože jednou budu chtít mít vlastní byt. Také bych si rád vydělal na nějaké hudební programy pro PC, a přitom uvažuji, že budu muset věnovat čas i úsilí, abych se to naučil. Na počítači mě naučili v TyfloCentru v Pardubicích, ale ty hudební programy jsou dost speciální a budu muset hledat lektora. Také bych si někdy rád vyzkoušel, jaké to je učit děti na hudební nástroj. Ve Svítání jsem s dětmi v kontaktu pořád a dost mě to baví. Takže, budu-li mít příležitost, zkusím i dělat učitele hudby.“ Pavle, máš-li nějaký volný čas, co děláš nejraději, kromě hudby? „Nejraději si čtu. Čtu rád křesťanskou literaturu, ale i české klasiky. V poslední době zkouším i psát, zatím je to jedna pohádka a povídka, ale hodlám v tom pokračovat,“ plánuje Pavel Diblík svou další budoucnost. A když zrovna nesedíš u počítače nebo u varhan, kde jsi rád? „Mám rád společnost. Kromě toho, že si jen tak pro radost muzicírujeme s bývalými kolegy z Deyláku, pohybuji se rád i v partě držitelů vodicích psů. Je to trochu jiná parketa, ale taky mě to moc zajímá a cítím se tu dobře. A když je vhodná příležitost, posedím i na kávě v pardubickém TyfloCentru, kde se scházejí moji dobří známí.“ Říkáváš, že ti kontakt s lidmi a povídání s nimi pomáhá i získávat užitečné informace. Dnes jsme si povídali spolu, samozřejmě i nad rámec článku, který bude otištěn v Zoře. Pomohl ti náš rozhovor třeba i v orientaci ve věcech souvisejících s hledáním pracovního uplatnění? „Určitě jsem si zas uvědomil nové okolnosti a směry, kterými se budu ubírat. Byl bych rád, kdyby každý, kdo hledá práci, mohl to s někým probrat a hledat další možnosti, o kterých třeba ani nepřemýšlel,“ končí Pavel Diblík náš rozhovor. Rozmlouvala Jaroslava Novotná # ZORA RADÍ: Nad zlato – jsem jeden velký mindrák Veronika pochází z dvojčat. Její stejně starý bratr nevidí. Veronika má pocit, že tento fakt poznamenal celý její život. Přišla do poradny sama, že prý si potřebuje vyjasnit svůj vztah k bratrovi. Ukázalo se ale, že si musí nejdříve vyjasnit svůj vztah k sobě samé. „Můj bratr Arnošt byl už jako mimino osobnost. Narodil se sice stejně jako já nedonošený, ale už od doby, co nás máma kojila, se prý dovedl o sebe postarat. Oba jsme strávili nějaký čas v inkubátoru, on o něco déle. Snad proto, že neviděl, dovedl už jako kojenec napnout všechny síly, aby se dostal k mléku. Na mě až co zbylo, říkávala máma. Na základní školu jsme chodili spolu. Dovedl si to zařídit tak, aby on věděl už ze školy všechno a já nic, protože jsem mu pomáhala při vyučování, jak se dalo. Doma jsem pak doháněla, co jsem ve škole nestihla. Brácha seděl u přehrávače se sluchátky na uších a v pohodě poslouchal muziku, já si dopisovala sešity a učila se. On nemusel. Už tehdy se říkalo, že Arnošt je silná osobnost. Mně si nikdo nevšímal. On bez viditelných problémů vystudoval střední školu pro zrakově postižené a potom vysokou. Bez viditelných problémů si zvolil a vykonává práci, která ho baví. Já osobnost nebyla. Byla jsem tlustá, pihatá a mrzutá. Nikdy jsem nepatřila do žádné party, připadala jsem si trpěná. Jo, taky mám vysokou, taky mám práci. Ale jakmile se octnu s bráchou pohromadě, jakmile na něho jen pomyslím, jsem ještě tlustší, pihovatější a mrzutější než obvykle. Tedy, alespoň si tak připadám. Někdy si říkám, že bych byla raději slepá, aby všichni obdivovali, co všechno umím a jak jsem soběstačná.“ Poradna Veronika patří k lidem, kteří trpí tzv. komplexem méněcennosti. Není to žádný exotický stav mysli. Člověk, u kterého lze komplex méněcennosti diagnostikovat, říkává, že má mindráky. Mindrák je zlidovělá podoba německého pojmu užívaného pro komplex méněcennosti. Jak se projevuje? U dětí přichází jako pocit nejistoty, vlastní nedostatečnosti. Nezáleží tolik na tom, jestli je dítě dokonalé nebo méně dokonalé, ať již po stránce fyzické nebo po stránce duševní. Existují jedinci, kteří by mohli vnímat svoji nedokonalost velice dramaticky (třeba kvůli viditelnému fyzickému postižení), ale přesto komplexem méněcennosti netrpí. Na druhou stranu – vezměme si příběhy krásných a úspěšných modelek nebo sportovců, kteří celý život prožívají úzkost z toho, že někdo jiný bude lepší. Často bývá důležité, co rodina udělala pro sebepřijetí dítěte. To se může odvíjet v několika rovinách. Například rodiče dávají dítěti najevo – jsi sice chudáček, ale to nevadí, my tě stejně máme rádi a nikomu tě nedáme. Dále se může výchova ubírat směrem – to nevadí, že nejsi úplně fit, ale ty jim to všem pěkně ukaž a dej jim, co proto. Nebo – podívej, já neměl podmínky, abych byl mistr světa, ale ty to prostě musíš zvládnout, máš všechny předpoklady a naši podporu (rozuměj, rodičovské ambice). Moudrý přístup bývá – každý může v něčem vyniknout a v něčem totálně selhat. Nauč se odpouštět sobě i druhým chyby, které se prostě někdy stávají. Člověk, který prošel silnou ochranitelskou výchovou, bude celý život očekávat ochranu od druhých. Nepleťme si to ale s respektem nebo ohleduplností. Ta je namístě u každého a pro všechny. Chudáček, kterého mají rodiče vždycky rádi, se může vyvinout v egocentrického sobce, který ne vždy vlastní vinou postrádá empatii vůči druhým, i soucit a touhu pomáhat. Má to v životě velmi složité, protože vyhovovat jeho očekáváním a nárokům je pro rodinu i okolí těžké břemeno. Výsledek? Komplex méněcennosti ve smyslu – nikdo mě nemá rád, a já jsem přitom takový chudák! Lidem, kteří jsou rodiči např. s ohledem na svůj handicap vysoko hodnoceni a usilují o stále větší a kvalitnější výkony, se snadno může stát, že místo kompenzace svého nedostatku dojdou k překompenzování. Ztrácejí reálnou sebereflexi, ignorují negativní zpětné vazby okolí a ze všeho nejvíc baží po odměně výkonu. Pokud se jim tato odměna nedostane zvnějšku, začnou ve velké míře odměňovat sami sebe, protože odmalička mají zato, že si odměnu zaslouží víc než kdokoliv jiný. Najdou-li partnera nebo přátele, kteří jeho přeceňování neakceptují nebo přímo odsuzují, komplex méněcennosti se dostaví, a to velmi brutálně. Má-li takový jedinec sklony k agresi, může si to ve společnosti pěkně zavařit, aniž kdo bude zkoumat, proč se jeho mindrák vyvinul a kdo za to může. Veronika, která nás navštívila, vyrostla jako šikovné děvče, schopné již od útlého věku poskytnout praktickou pomoc a podporu svému dvojčeti, nevidomému bratrovi, kterého má velmi ráda. Ale ouha! Bratra jí dávali celý život za příklad, jako kdyby jeho slepota byla jakýmsi atributem silné a talentované osobnosti. Třebaže Veronika dosáhla stejných úspěchů jako její bratr, má pocit, že on je nedostižný vzor a model, protože jeho úspěchy jsou navýšeny okolností, že nevidí. Přestože Veronice v jejím rozvoji žádný handicap nebránil, není spokojená se svým vzhledem, má záchvaty sebeobviňování, že zapomíná věci, protože je roztržitá, neumí vařit, v partnerských vztazích je nejistá a dokonce žárlivá. Touží po uznání rodičů i bratra, ale toho se jí nedostává. Na svém pracovišti patří do týmu, kde je jednou z mnoha, od kterých se samozřejmě očekává bezchybný výkon, ale uznání se nijak nemanifestuje. Kde tedy najít nějaký pevný bod, aby neustále hyperkriticky nepozorovala vlastní počínání? Veronika se musí naučit vážit si sebe a mít se ráda. Je silně citově závislá na své biologické rodině, zvláště na bratrovi. Jejich uznání je pro ni důležité, dá se říct, že životně důležité. Toto očekávání v ní působí nejistotu, přímo rozpaky nad vlastním životem. Veronice jsme doporučili dočasnou psychoterapeutickou podporu se zaměřením na zbavení se citové závislosti na biologické rodině a hledání smyslu nejen svého života, ale i určitou analýzu vlastního počínání. Začne tím, že se nebude srovnávat ani se svým bratrem, ani s kýmkoliv na světě. Veronika je Veronika a má právo se takto přijmout. Cílem není zbavit se chyb a dosáhnout pochvaly. Cílem je přijmout chyby, vyznat se v jejich příčině i následku. Udělat chybu, na tom není nic osudového a nezvratného. Chyba je zkušenost, která nám může být k užitku, pokud ji správně vyhodnotíme a místo paniky zkusíme najít cestu k nápravě. Každý může mít strach pouštět se opakovaně do úkolu, o kterém ví, že není jeho parketou. Tady musíme vzít rozum do hrsti a zamyslet se, jak moc je nutné, abychom tento úkol opakovaně řešili, co nám jeho řešení přinese, a co přinese našemu okolí. Jestliže zjistíme, že je potřeba se do tohoto kyselého jablka znovu zakousnout, můžeme určitě doplnit své pochybné dovednosti o nějakou další informaci nebo přijmout radu či zkušenost někoho druhého. Zde opravdu není namístě se uzavírat do svého mindráku a blokovat pomoc „zvenku“. Pokud uděláme chybu, kterou se nám podaří následně napravit, měli bychom být na sebe hrdí a uložit si tuto zkušenost jako pozitivní sebehodnocení. Není až takový kumšt se vyhnout chybám, ale když chybu napravíme, určitě je dobré radovat se a pustit se do dalšího díla. Jsou ovšem věci, které napravit nejdou. Zde by se zdálo, že tohle je konečně důvod k pořádnému mindráku. Při trošce soudnosti a samozřejmě s vědomím, že i chybující člověk může být přijatelný, musíme se co nejdříve pustit do práce na svém odpuštění. Nezvládneme-li to sami – a věřte, bývá to těžké – je dobré co nejdříve najít odbornou pomoc. Někdy se opravdu můžeme dostat do situace, kdy už nevíme kudy kam, abychom svůj život pozitivně zhodnotili a mohli jít dál. Komplexy méněcennosti jsou však na naší cestě jako hluboké hradní příkopy. Přejít je můžeme jen tehdy, spustíme-li padací most na stranu, kde nás čeká přátelská budoucnost. Dr. Jaroslava Novotná # HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ: Cheb – Po stopách císaře Karla IV. V rámci spolupráce s Městskou knihovnou v Chebu jsme využili lákavé nabídky k účasti na dvoudenním poznávacím zájezdu s názvem „Po stopách císaře Karla IV.“ ve dnech 6. a 7. května. Zájezd byl zaměřen na významné stavby či kulturní památky vážící se k době Karla IV. Nejprve jsme zavítali do Lukové u Manětína. První zmínka o ní je v zakládací listině kladrubského kláštera z roku 1115. Této malé obci dominuje kostel sv. Jiří z roku 1352. Chátrající stavbu však nedávno vzkřísil neobvyklý nápad studenta stavební fakulty z Plzně, který do interiéru vsadil zahalené figury věřících. V dřevěných lavicích tiše sedí tři desítky bíle oděných postav, nemluví a se skloněnými hlavami se tiše modlí k Bohu. Tato nevšední podívaná vzbuzuje stále více zájem mnoha turistů z domova i ze zahraničí. My jsme přivítali možnost hmatové prohlídky těchto neobvyklých lidských duší. Další navštívený byl nedaleký Rabštejn nad Střelou. První zmínky o hradu pocházejí z roku 1269. Karel IV. zde často pobýval a výnosy z něj daroval roku 1370 své ženě Elišce Pomořanské. Roku 1375 udělil městečku právo vybírat clo na významné obchodní cestě. V průběhu staletí pak prošel hrad rukama mnoha majitelů, v roce 1705 byl přestavěn na barokní zámek. Postupem doby však sláva a věhlas Rabštejna zaniká, průřez bohatou a pestrou historií města dokumentuje zdejší muzeum. Ke Karlu IV. neodmyslitelně patří hrad Křivoklát, kde byl dokonce od svých čtyř let dočasně vězněm svého otce Jana Lucemburského. Přesto na hrad nezanevřel, po návratu z Paříže jej vykoupil, a dokonce zde ubytoval svou první ženu Blanku z Valois. Hrad s bohatou historií je chloubou historického stavitelství. Díky svému vzhledu i majestátnosti se stal kulisou několika filmů i pohádek, například to byly Slasti otce Vlasti, Noc na Karlštejně, Tři veteráni, Anděl Páně či velkofilm Báthory a další. Průvodce k nám byl velice vstřícný, a tak jsme si mohli hmatem prohlédnout vybrané expozice včetně různých druhů mučidel, železné panny apod. Před ubytováním jsme se ještě zastavili v malé obci Mešno. Zdejší kostel Nejsvětější Trojice z roku 1352 byl vystavěn v novogotickém stylu, ale z původní stavby je zachována pouze křtitelnice. Zvláštností jsou okna s figurálními vitrážemi několika světců. Kostel je však také úzce spjat s chrámem svatého Víta na Pražském hradě, důkazem toho jsou tři okenní vitráže z roku 1863 s vyobrazením Karla IV. a jeho ženy Elišky Pomořanské, které byly původně určeny pro tento chrám. Druhý den dopoledne jsme navštívili Orlík. Jeho počátky jsou datovány mezi roky 1230-1251. Nejdříve šlo o celodřevěný hrádek s názvem Orlí hnízdo, vystavěný na strmé skále. Odtud název Orlík. Na přelomu 13. a 14. století byl na jeho místě postaven kamenný gotický hrad, který sloužil jako opěrný bod a správní centrum královské moci. V průběhu staletí došlo k mnoha změnám v držbě, a také k přestavbám. V roce 1822 se stal sídlem sekundogenitury. Následovaly převratné stavební změny a panské sídlo se změnilo v reprezentativní zámek. Interiér získal nový nábytek, plastiky, vzácný porcelán, obrazy, posléze i lovecké zbraně a trofeje ze zdejších lesů. Našim všímavým prstům neunikla ani nádherně zdobená kachlová kamna, tepané hodiny či různé typy loveckých zbraní. Nedaleko odtud, přesněji 16 km, stojí další skvost našich kulturních památek – hrad Zvíkov. Vystavěn byl na skalnatém ostrohu na soutoku dvou řek, Otavy a Vltavy. Jeho historie je spojená s královským rodem Přemyslovců. V době od 1226 do 1250 byl vybudován Královský palác a opevnění. Karel IV. zde rád pobýval, do dostavby Karlštejna mu sloužil Zvíkov jako dočasné úložiště korunovačních klenotů. V průběhu let proběhly mnohé přestavby, od 1790 rozsáhlé opravy, v královském paláci byly zachráněny pozdně gotické malby. Součástí hradu je kaple svatého Václava, nacházejí se zde fresky s biblickými příběhy a postavami, kaple má zachovanou podobu ze 13. století. Dominantou hradu je tzv. Hlízová věž (také Markomanka, Hláska) čtvercového půdorysu, vystavěná byla v roce 1230. Vysoká je 20 m, síla zdiva činí 3,5 m. Věž tvoří 44 vrstev opracovaných (bosovaných) kvádrů – hlíz, což představuje ojedinělou architekturu. Předposlední zastávkou byly Mirotice a rodný dům Mikoláše Alše, který se zde narodil v roce 1852. Jeho dům dnes slouží jako památník tohoto věhlasného malíře, druhá část památníku je věnována známému loutkoherci Matěji Kopeckému, který s Alšem úzce spolupracoval. Posledním cílem našeho poznávacího zájezdu byl Nepomuk. V místním muzeu se kromě jiného nachází expozice věnovaná cisterciáckému klášteru Pomuk, jehož vznik je datován od roku 1145. Na jeho založení měla klíčový podíl vládnoucí Přemyslovská dynastie. Karel IV. podporoval cisterciáky pro jejich, na tehdejší dobu moderní přístup k hospodaření a správě majetku. V muzeu můžete také zhlédnout expozici věnovanou „Černým baronům“, trávícím nelehkou službu na nedaleké Zelené Hoře. Mužské návštěvníky zde zaujala i výstava přibližující pád amerického bombardéru v květnu 1944. Nehodu přežil jen jeden člen z jedenáctičlenné posádky, ten se stal v r. 2004 čestným občanem města. Co dodat na závěr? Poděkování zcela jistě náleží nejen paní Mudrové z Městské knihovny v Chebu za uspořádání velmi zajímavého poznávacího zájezdu, potěšitelný je i kladný přístup průvodců na hradech a zámcích, kteří nám tak stále častěji umožňují hmatovou prohlídku vystavených exponátů. Emil Miklóš # Kronika medicíny - část první, umění léčitelů staré Číny Drobné neduhy, zranění, ale také vážné choroby jako tuberkulóza, malomocenství či syfilis sužovaly lidstvo odpradávna. A postupem věků se také měnil přístup okolí k nemocnému. Pravěcí lidé léčili své blízké způsobem, jakým to dělají zvířata, tedy ofoukáváním, olizováním, hlazením, hnětením a utěšováním. Dodnes působí v mnoha zemích šamani, kteří tvrdí, že mají schopnost léčit pomocí nadpřirozených sil. A také probíhají silně emocionální náboženská setkávání, při kterých se stává, že nemocní prohlédnou, odhodí berle a prohlásí, že byli uzdraveni. Počátky vědění o lidském těle, nemocech a jejich léčení se utvářely už v raných civilizacích. Čína byla již ve třetím tisíciletí před naším letopočtem vyspělou společností. Přibližně z této doby pochází první učebnice léčivých bylin. Později přibyla i lékařská kniha o sedmdesáti svazcích, která obsahovala jedenáct tisíc receptů. Navzdory skutečnosti, že se z etických důvodů nekonaly pitvy, znali staří Číňané již funkci krevního oběhu, jednotlivých orgánů a věřili, že v přírodě i lidském těle fungují dva principy, a sice jin a jang. Jin je symbol ženskosti, tmy, měkkosti, slabosti, zimy a také smrti. Jang je naproti tomu mužský princip, představující teplo, sucho, tvrdost a život. Protože se oba principy navzájem doplňují a jeden bez druhého nemůže existovat, přirovnávali je staří Číňané k horám. Při pohledu z dálky nebo výšky působí celistvě, ovšem v údolích nalezneme stín a vlhko, naopak na náhorních plošinách zase sucho a teplo. Také lidské tělo považovali za celistvé, ovšem jeho orgány dělili na plné, představující princip jin, kam patřilo srdce, plíce, ledviny, játra, slezina, slinivka břišní a obal srdce, zřejmě obíhající krev. Do druhé skupiny patřil žlučník, žaludek, střeva, močový měchýř a trojí ohřívač, záhadné ústrojí, jež mělo za úkol střádat a rozdělovat tepelnou energii v těle. To byly orgány duté, někdy nazývané dílny a představovaly princip jang. Orgány a ústrojí v těle spolupracují ve vzájemném souladu a vytvářejí harmonii, jež se projevuje ve zdraví a kráse člověka. Nemoci vznikají při nesouladu těchto dvou principů. Pokud převládl jang, vznikla nemoc ze zvýšené funkce orgánu. Při převaze jin choroba z jeho snížené funkce. Důležitou vyšetřovací metodou byla palpace (nahmatání) tepu. Číňané znali a rozpoznávali více než 150 druhů tepu, každý byl specifický pro určité onemocnění. Pro stanovení správné diagnózy byl důležitý též jazyk, uši a ostatní tělesné otvory. V roce 221 před naším letopočtem byla země poprvé v historii sjednocena pod vládou jediného panovníka Čchin Š’-chuang-ti. Mocný císař se snažil shromáždit také všechnu dosud známou nauku o lidském těle a léčení. Tato snaha byla vedena i jeho touhou stát se nesmrtelným. Pátral proto po prostředku, jak se věčného života domoci, až díky své posedlosti nalezl smrt. Jistá skupina lékařů mu podala lék, o kterém tvrdili, že mu umožní žít věčně, a který v sobě obsahoval jedovatou rtuť. V té době znala již Čína akupunkturu, znamenitou metodu, kterou prověřily věky. Nálezy, které jednoznačně potvrzují její existenci, pocházejí z prvního století před naším letopočtem. Ovšem kostěné jehly, které byly nalezeny v hrobkách a mohly být použity k tomuto účelu, jsou mnohem starší. Generace čínských léčitelů vypozorovaly, že některá onemocnění vnitřních orgánů a duše se projevují bolestí nebo nepříjemnými pocity na přesně ohraničených místech na kůži. Ta místa začali dráždit nejprve masážemi, teplem a později jehlami. Bolest mizela a společně s ní se zmírňovaly i příznaky choroby. Největší rozkvět akupunktury nastal v Číně v 7. století, kdy se stala samostatným oborem léčitelství. V té době bylo již známo, že mechanismus jejího účinku souvisí s životní energií zvanou čchi. Ta proudí ve zdravém těle rovnoměrně a bez překážek dráhami pod kůží, tzv. meridiány. Na těchto drahách existují akupunkturní body, které životní energii buď volně propouštějí, nebo zadržují, a zároveň souvisejí s nějakým konkrétním orgánem. Pokud je takový akupunkturní bod ucpaný, brání rovnoměrnému toku energie a vznikají zdravotní problémy. Akupunkturista může pomocí vpichu velmi jemných jehel do ucpaných akupunkturních bodů stimulovat uzdravovací reakci těla a napomoci tak obnovení vnitřní rovnováhy. Od šestého století začala akupunktura společně s rozšiřováním obchodních styků Číny s ostatními zeměmi pronikat do Japonska, Koreje, Vietnamu, Mongolska a Indie. Do Evropy ji přivezli lékaři Východoindické společnosti a Jezuité v 17. století, ovšem především pro neodbornost tehdejších lékařů upadla v zapomenutí. Zasloužené pozornosti se jí dostalo až ve druhé polovině 20. století, přičemž k jejímu rozšíření přispěly nemalým dílem dobré vztahy Číny se zeměmi východní Evropy. Za použití zdrojů: galenus.cz, czech-press.cz; wikiskripta.eu; wikipedia.org/wiki/Akupunktura; wol.jw.org/cs zpracoval Antonín Vraný # ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK - Nešťastný osud krále Oidipa, (III. dokončení), Konečné vysvobození Když jsme ho opustili, mohl se král Oidipús z řeckého města Théb považovat skutečně za nejnešťastnějšího z lidí. Díky své vlastní snaze o záchranu města se dověděl, že právě on a jeho zlý osud jsou strůjci všeho jeho zla. Nevydržel toto kruté poznání, vlastní rukou se sám oslepil a veden věrnou dcerou Antigoné opustil své rodné město... Jak Oidipův osud skončil, o tom nás nejlépe informuje opět Sofoklés ve svém dalším (a vůbec posledním) dramatu – tragédii Oidipús na Kolóně (řecky Oidipús hó epi Kolónó). Napsal ji někdy v roce 405 před naším letopočtem, těsně před svou smrtí, a k jejímu provozování došlo až asi pět let poté z iniciativy jeho vnuka – shodou okolností taktéž Sofoklea. Oidipús veden Antigoné přichází do Kolónu, vsi nedaleko slavného města Athén, v nichž právě v té době kraluje slavný Théseus, vítěz nad krétským Mínotaurem. Usadí se zde v posvátném háji, aby si odpočinul. Tu ale přicházejí místní vesničané, aby jej upozornili, že háj je zasvěcen bohyním pomsty, Erýniím, že by ho tedy měl opustit. Oidipús však na to odpovídá, že jej Erýnie pro krutý čin, jehož se dopustil na svém otci, stejně pronásledují, a že tedy snad právě v háji jim zasvěceném najde klid. Navíc si vzpomene ještě na cosi dalšího: Vy s hrozným zrakem bohyně, když v tomto háji zde jsem na sedadlo vaše nejdřív usedl, kéž nejste k Foibovi ni ke mně ukrutné! Vždyť on, když zvěstoval mi spoustu oněch běd, též tento konec slíbil po průběhu let: až v posled přijdu do země, kde útulek jak host pak získám v sídle bohyň vznešených, svůj strastiplný život tam že dokončím, mým ochráncům že bude ziskem pobyt můj, však zhoubou těm, co z vlasti mé mě vyhnali. Místní lidé sice s Oidipem cítí soustrast a chápou, že by si zde přál nalézt konečný odpočinek, zároveň je ale přece děsí to, že je pro své činy nečistý. I když se nešťastník hájí, že ničím z toho není vinen on, ale jedině a pouze osud (vždyť přece nehřešil nikdy z vlastní viny), Athéňany stejně příliš nezviklá, takže se nakonec rozhodnou vyčkat příchodu svého krále, aby rozhodl, co se slepým starcem. Mezitím přijíždí na koni Isméné, Oidipova dcera, a podává zprávu o tom, co se děje v Thébách. Kreón, Oidipův tchán, si tu sice zatím formálně udržel postavení vladaře, skutečné vlády se ale de facto zmocnil Oidipův syn Eteoklés, když vyhnal svého bratra Polyneika z města. Isméné Oidipovi sděluje, že Kreón se doslechl o věštbě, podle níž má místo, kde bude Oidipús pohřben, být svaté a navždy požehnané, a že ho tedy prosí, aby se vrátil do Théb, než tam vypukne bratrovražedný boj. Oidipús ale odmítá – zlořečí své syny za to, že nedovedou být svorní, chválí pouze obě své dcery pro jejich opravdovou lásku k němu... Po nějaké chvíli konečně přichází athénský král Théseus – vzor práva a spravedlnosti – a slibuje Oidipovi, že v jeho městě vždy a před každým nalezne ochranu. Navíc to dokládá tím, že Athéňané s Thébany přece vždycky žili v míru a přátelství. Oidipús nad tím jen pokyvuje hlavou a sděluje králi, že právě místo jeho hrobu se později stane příčinou nepřátelství obou měst; a právě počátek této jeho řeči patří k jedněm z nejslavnějších míst celé tragédie: Ó drahý Thésee, jen bohům dáno je, že nezmírají nikdy ani nestárnou; vše ostatní však maří Čas, jenž vládne všem. I zemská síla hyne, hyne tělesná, i věrnost zmítá, pučí volně nevěra; tak také svorný duch ni mezi přáteli vždy nevládne, ni ve dvou městech sousedních, vždyť jedněm teď a druhým zase později se přízeň mění v odpor, pak zas v přátelství. Tu náhle přichází z Théb sám Kreón a začíná lichotit Oidipovi medovými slovy; tolik prý lituje všeho, co se stalo... Oidipús ale své rozhodnutí nezmění – do Théb s ním neodejde. Tu Kreóntovi dojde trpělivost, poručí Isméné, aby se s ním ihned vrátila do města, a chce k tomu přimět i Antigoné, aby tak spíš přinutil Oidipa k poslušnosti. Tu náhle zakročí Théseus a dojde k prudké hádce: KREÓN: Já myslel, že ten muž, jenž jako otcovrah byl usvědčen, že vítán tady nebude, když s matkou kdysi žil v tak hrozném manželství. Já věděl též, že u vás soud je nejvyšší, soud rozvážný, jenž takovýmto tulákům přec nedovolí bydlet s vámi ve městě. Oidipús se naříkavě brání, zastane se jej i Théseus – a Kreón, jenž touto zpupnou řečí dokázal, že mu vůbec nezáleží na bývalém thébském králi, nýbrž jen na tom, aby jeho městu přinesl štěstí jeho hrob, rozlícen odchází. – Podobně se pak vede i vyhnanému Polyneikovi, který se vydá Oidipa prosit, aby mu pomohl dobýt zpátky Théby a bratra Eteokla zabít. Oidipús je již unaven vším, co se kolem něj děje; jediný Théseus se mu ukazuje jako přítel, jako ochránce. Jinak všichni ostatní se jen rvou o jeho ještě živé tělo – jedině proto, že jim má po smrti přinést štěstí... Zhnusen celou svou rodinou odchází Oidipús, aby vykonal posvátnou oběť... A jak už to v řeckých dramatech bývá, vrací se pak již jen posel, který vypráví o jeho smrti... A nedoved‘ by nikdo z lidí vylíčit, jen Théseus, jakou smrtí skonal onen muž. Vždyť nezasáhl ho blesk boží ohnivý, ni mořská vichřice ho neuchvátila, jež právě by se strhla, spíše nějaký ho posel boží odvedl, či pod zemí dům mrtvých klidný se mu vlídně otevřel. Vždyť muž ten bez nemoci bolné, bez nářku tak zvláštně skonal, jako z lidí nikdo již. Je to smrt? Nebo spíše apoteóza? Těžko říci, ale je to velké Boží odpuštění, velké osvobození ode všech vin, ať zaviněných či nikoli... Vždyť právě v tomto duchu se celá Sofokleova hra nese. Právě problém viny a odpuštění je tím, co dělá z Oidipa na Kolónu tak velké drama, které důstojně stojí po boku a doplňuje slavnějšího Krále Oidipa... Loučíme se tu tedy s Oidipem, jehož osud jsme sledovali od kolébky až ke hrobu. Ten snad Athéňanům slíbené štěstí opravdu přinesl, alespoň nevídaný rozkvět a sláva řeckého města by tomu nasvědčovala... A Théby? Jejich neštěstí Oidipovou smrtí zdaleka nekončí. Bratrovražedné válce se nepodaří zabránit, oba bratři, Eteoklés a Polyneikés, padnou, a ani Antigoné ani Kreón se nedočkají šťastnějšího osudu... To už však odkazujeme čtenáře na další z děl největších řeckých tragédů – Aischylových Sedm proti Thébám, Sofokleovu Antigoné nebo Eurípidovy Foiničanky... Neboť právě tam se může poučit o tom, že Oidipova veliká oběť Théby nemohla vykoupit... Jiří Hubáček # SPORT: V Ratíškovicích o tituly Zahájení 38. ročníku Mistrovství ČR v kuželkách zrakově postižených, které se konalo 5. a 6. května v Ratíškovicích, bylo nevšední. Česká hymna zazněla v podání živé kapely Veselá muzika. Všichni účastníci byli překvapeni a chválili toto pojetí. Předseda Sekce kuželek Pavel Gut uvítal všechny přítomné a předal slovo zastupiteli a kuželkáři Ratíškovic Václavu Koplíkovi. Ten seznámil přítomné s novou kuželnou, která má ocenění nejvyšší kategorie a je otevřena od podzimu minulého roku. Zástupce místních kuželkářů Viktor Výleta popřál všem 31 kvalifikovaným hráčům a hráčkám co nejlepší výkony. První měla odehráno kategorie B1, kterou přišli natáčet pracovníci z televize Slovácko. S přehledem mistrovský titul vybojovala výsledkem 673 body Daniela Hladíková z TJ Sokol Brno IV. ZP. Na druhém místě se umístila Eliška Čermáková z BSC Praha (591 bodů). Třetí místo obsadil překvapivě hráč z pořádající TJ Jiskra Kyjov a rodák z Ratíškovic František Koplík (521 bodů) před loňským mistrem Josefem Borýskem z Brna. V kategorii B2 byl napínavý boj mezi Annou Paulusovou z SK Michálkovice ZPS a Janem Kemenym z oddílu SKK ZP Rokycany. Při shodném výsledku 704 body zvítězil Jan Kemeny, který měl více poražených devítek. Zde bylo od obhajoby kousek. Oba dosažené výsledky nádherné! Na třetím místě skončil Miroslav Srníček z Rokycan se 668 body. V kategorii B3 vybojoval titul Karel Pařil z Brna výkonem 696 poražených kuželek. Na druhém místě se umístil loňský mistr Josef Paulus výkonem 667 poražených kuželek a třetí místo obsadila Františka Špačková z SK Handicap Zlín, které stříbrná medaile utekla o 5 kuželek. Poslední kategorie byla vložená – OPEN. Nejlepší byl David Maška z Brna výkonem 709 kuželek, druhý Jan Ungr z Rokycan výkonem 648 kuželek a o dvě kuželky méně měl třetí Zdeněk Paulus z Michálkovic. Na vyhlašování se dostavila starostka Ratíškovic Anna Hubáčková a poslanec, bývalý starosta Jožka Uhlík. Ti předávali medaile nejlepším ze skončeného mistrovství, dále předali medaile k 1. MČR dvojic a poháry v Českém poháru jednotlivců. O poháry se zasloužil Jaroslav Komárek, který sehnal sponzory, a poháry na turnaj dvojic Walter Graphtek, kde mají zásluhu Václav Webr a rodina Vlasákova. Turnaj můžeme považovat za velice vydařený. Marie Gutová # Trofej z turnaje v Qardu si znovu odvezlo Slovensko „Jsem velmi potěšen, že mám tu čest opět uvítat Qardo klub a jeho příznivce, přátele a hráče na dalším ročníku tohoto mezinárodního turnaje. Tvůrce hry pan Václav Fanta mi neprozradil, kolikátý je to ročník, patrně proto, že nechtěl prozradit svůj věk. Qardo klub SONS je velmi aktivní klub z naší pětice a je schopen velmi šikovnými způsoby dát dohromady sponzorství. Váš turnaj je sponzorován hned třemi subjekty, kterými jsou Agrofert, Výbor dobré vůle a kanadská společnost Creation Audiace.“ Těmito slovy zahájil viceprezident SONS Rudolf Volejník sedmý národní a zároveň třetí mezinárodní turnaj ve společenské hře pro nevidomé Qardo. Ten se konal v sobotu 3. června v pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina, samozřejmě s laskavým svolením a všestrannou podporou jeho ředitelky Naděždy Modráčkové. Zúčastnilo se ho 24 hráčů z Česka, Slovenska a Německa. Ředitelem turnaje byl jmenován šéfredaktor časopisu Zora Václav Senjuk a předsedou sboru rozhodčích Oskar Navrátil. „Slovenská výprava nikdy neodešla s prázdnou. Minulý rok obsadila dokonce všechna tři vítězná místa a doufám, že se nám to podaří i letošní ročník.“ Takto burcoval své spoluhráče slovenský reprezentant Štefan Šabík, čímž ukončil oficiální zahájení. Poté se již začalo hrát. V prvním vyřazovacím kole muselo turnaj opustit 8 hráčů. Zbylých 16 hrálo čtvrtfinále, 8 úspěšných semifinále a 4 nejlepší finále, vždy po třech hrách. Jako čtvrtý se umístil Ladislav Šimral z Opavy Vlaštoviček. Třetí místo obsadil Jan Mica z Prahy a stříbrný byl Břetislav Maša z Bystřice pod Pernštejnem. Třetí mezinárodní turnaj vyhrála Olga Fusková z Nitry a odnesla si pohár pro vítěze, zlatou medaili, diplom a rovněž poukaz na odběr zboží v hodnotě 2000 Kč v prodejně Tyflopomůcek Praha. Turnaj se ukázal být vydařenou akcí a rádi bychom touto cestou poděkovali všem jeho účastníkům a organizátorům. Akci pořádá Qardo klub každým rokem a o dalším ročníku budeme určitě včas informovat. avra # INZERCE Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina, o. p. s., přijme od 1. 9. 2017 na vymezená chráněná pracovní místa 2 osoby se zrakovým postižením. Jedná se o práci na částečný pracovní úvazek v keramické dílně a dílně drátování. Požadavky na uchazeče o místo: - držitel průkazu ZTP nebo ZTP/P se zbytkem zraku, - manuální zručnost. Benefity: - pro mimopražské zájemce o práci možnost ubytování v průběhu týdne, - možnost stravování v průběhu týdne, - čerpání 5 dnů náhradního volna a neplacené dovolené v době letních prázdnin. Zájemci, hlaste se na tel.: 233 310 040 nebo emailem – dedina@dedina.cz u pí ředitelky Modráčkové.