Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 12 Červen 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

úvodem: Pojďme se nebrat příliš vážně
STALO SE: Pětadvacátý ročník národní abilympiády zná své vítěze
Byli jsme v „SEMiTAM“
S bílou holí pro Bílou pastelku
Tisková konference Milionový pes
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Festivalu Porozumění v Mariánských Lázních se zúčastnili také zástupci SONS
Do České Lípy S bílou holí pro bílou pastelku
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Pavel Diblík
ZORA RADÍ: Nad zlato – jsem jeden velký mindrák
HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ: Cheb – Po stopách císaře Karla IV.
Kronika medicíny - část první, umění léčitelů staré Číny
ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK - Nešťastný osud krále Oidipa, (III. dokončení), Konečné vysvobození
SPORT: V Ratíškovicích o tituly
Trofej z turnaje v Qardu si znovu odvezlo Slovensko
INZERCE

LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Pavel Diblík

Seznámili jsme se na rekondici držitelů vodicích psů. Společné klábosení o psech i věcech kolem nás bylo povšechně zajímavé. Sedíte se sedmadvacetiletým klukem, kterému evidentně chutná a který (oproti vám) ještě o světě nic neví. Pak jsem ho slyšela hrát a také zpívat v pražském divadle Kámen, doprovázel šansony znamenitě zpívané Evou Horkou. Tehdy jsem užasla, protože takovou bravuru a schopnost improvizace bych nečekala. O to větší jsem dostala chuť na rozhovor pro Zoru.

Kde jsi, Pavle, žil a kde žiješ?
„Od narození žiju v Holicích. Je to nedaleko Pardubic, a tak jsem tam i navštěvoval základní školu Svítání, kam chodí děti s různým zdravotním postižením. Naši to se mnou zkusili na Hradčanech, ale mně se tam strašně stýskalo a nechtěl jsem být na internátě. Ve Svítání jsem dobře zapadl, dokonce mě tam i na doporučení SPC v Hradci Králové učili Braillovo písmo. Naučil jsem se chodit s holí, a to díky péči v SPC a později díky paní Morávkové z Tyfloservisu Hradec Králové.
Střední školu jsem navštěvoval v Praze, samozřejmě jsem žil na internátě a vracel se domů jen na víkend. Od malička jsem byl dost muzikální, vychodil jsem Základní uměleckou školu, obor klavír. Paní profesorka, která mě tam učila, mi dala i základy braillského notopisu. Myslím, že se ho učila kvůli mně... Naši i já jsme konzultovali s odborníky z hudebního prostředí, jestli se hodím pro dráhu muzikanta. Vyšlo z toho, že ano, a tak jsem úspěšně absolvoval Deylovu konzervatoř, obor klavír, klarinet, varhany a zpěv. Už tam jsem se věnoval hudbě jak na všelijakých pódiích, tak později i jako korepetitor. Neumím si představit, že bych chtěl a dělal něco jiného než hudbu,“ šťastně se usmívá Pavel Diblík.

Často vzpomínáš na lidi ze základní školy Svítání. Máš tam i nyní nějaké kontakty?
„Ve Svítání jsem byl ve své době jediný, kdo neviděl. Přesto jsem si tam získal spoustu přátel, s kterými jsem celou dobu v kontaktu. Pracuji tam i jako dobrovolník, jsem v týmu muzikoterapeutického souboru Milima džua, což je svahilsky. Znamená to Slunce nad horou. Pracuji zde jako korepetitor, společně i vystupujeme pro veřejnost.“

Pavle, když ses musel rozhodovat, kam půjdeš na školu nebo i do práce, pomáhal ti někdo?
„Kromě zmíněných hudebních odborníků mi pomáhala výchovná poradkyně neboli psycholožka ve Svítání. Vlastně i v současné době využívám občas psychologickou podporu ve Svítání, i když už je tam jiná psycholožka. Jsem rád, že se mám na koho obrátit, když nastane nějaký problém.“

Když jsi skončil školu, pomáhal ti někdo s hledáním práce?
„Obrátil jsem se hned po škole na Tyfloservis v Hradci Králové, kde se mnou probrali všechny moje možnosti i nabídky. Naučili mě psát životopis a další praktické věci pro hledání práce. Já chtěl především spolupracovat jako korepetitor s nějakou taneční skupinou. Zkušenost už jsem měl, léta spolupracuji s Oázou, což je taneční skupina lidí s mentálním postižením, a moc mě to baví. V Tyfloservisu se mi hodně věnovali, nakonec mě oslovil bývalý profesor z Deylovy konzervatoře a já přijal částečný úvazek v ZUŠ a nyní v jednom tanečním studiu. Hodně mi pomohlo, že jsem měl zkušenosti s Oázou a v souboru Milima džua.“

Takhle to vypadá, že na tebe práce přímo čekala. Opravdu to šlo tak snadno a rychle?
„Ale kdepak, já jsem práci hledal dost dlouho. Ale musím říct, že lidé jsou ke mně velmi vstřícní. Jednou jsem si šel jen tak zahrát na Hlavní nádraží v Praze, kde je v hale piáno jako součást veřejného prostoru. Šla kolem zpěvačka a herečka Eva Horká z divadla Kámen. Zastavila se, hodila něco do klobouku, o kterém jsem ani pořádně nevěděl, neboť patří provozovateli. Paní Horká chvíli poslouchala a pak řekla – hledám pianistu, chcete se mnou hrát při recitálech a koncertech? Já byl tak nadšený, že jsem na celé kolo radostně halekal, že chci. Doufám, že se Eva Horká moc nevyděsila,“ trochu zbytečně se obává Pavel Diblík.

Koncerty v divadle Kámen jsou oblíbené pro svou neformálnost a komorní prostředí. Občas s vámi také vystupují herci z divadla Ujeto a též tvůj vodicí pes Cody, který zde provádí nečekané tanečky s cizí botou v tlamě. Musím podotknout, že k nádherné atmosféře těchto představení přispíváš i svým zpěvem. Ty prostě dovedeš člověka překvapit a přišpendlit k židli… Někdy i ke kostelní lavici, protože máš nějaké úvazky jako varhaník.
„Ano, jsem věřící, a tak je mi kostel jako pracoviště též blízký. Hraju na varhany v kostele Československé církve husitské u nás v Holicích, a také v Praze v téže církvi v kostele u sv. Václava na Zderaze. Rád hraju i na jiné varhany, nejenže příležitosti nevynechávám, ale jak to jen jde, jdu jim naproti. A pokud jde o církev, ještě hrávám u adventistů, ti mají bohoslužby v sobotu, takže se mi to nekříží,“ libuje si Pavel. „Tam hrávám na klávesy a klavír. Také rád navštěvuji jejich Klub zdraví, kde jsem se dozvěděl, že se dá jíst i něco jiného než vepřoknedlozelo a jiné lahůdky naší rodinné kuchyně.“

Kromě svých pracovních úvazků máš i další zájmy, takže se docela určitě nenudíš. Lidé ti pomáhají a na tobě je poznat, že to dělají docela rádi. Kdybys neměl zázemí na konzervatoři, v Tyfloservisu a v TyfloCentru, uvítal bys nějakou agenturu, případně koučink, aby se ti lépe hledala práce?
Pavel chvíli přemýšlí a pak jednoznačně souhlasí: „Určitě bych něco takového viděl jako důstojnou a praktickou pomoc při hledání práce. Uvažoval jsem chvíli i o registraci na Úřadu práce, ale fakt nemám důvěru. Co by mi tam tak asi nabídli...?“

Když přijdeš na místo, kde máš hrát, a vůbec to tam neznáš, míváš problémy?
Pavel hodnotí svou situaci spokojeně, až nadšeně: „Žádné problémy nemám. Lidi mi sami nabízejí pomoc, případně se ptají, co konkrétně potřebuji. Když někam cestuji, tak mi přijdou naproti, pokud to tam neznám. V Praze mi mnohokrát pomohl Tyfloservis, když jsem se potřeboval naučit nové trasy. Vždy si musím tu cestu projít třikrát, čtyřikrát, pak už se pohybuji samostatně. Od doby, co mám vodicího psa, jsem úplně v pohodě. Jen když se dostanu do časového stresu, tak mě to rozhodí, takže na tohle si musím dávat pozor, aby mi neujel dopravní spoj a tak.“

Z toho, co si spolu povídáme, vyplývá, že nemáš jedno zaměstnání na plný úvazek, ale spíš menší úvazky. Máš živnostenský list, neboli, jsi osoba samostatně výdělečně činná?
„Zatím pracuji jen na dohody nebo za honorář. Účty mi vedou rodiče, u kterých bydlím. Možná, že si živnosťák časem pořídím, musím se o tom s někým poradit. Také mám invalidní důchod, takže při troše skromnosti se uživím s tím, že rodičům přispívám na domácnost a beru si od nich jen kapesné na běžné výdaje. Přemýšlím i o nějakém vhodném spoření, protože jednou budu chtít mít vlastní byt. Také bych si rád vydělal na nějaké hudební programy pro PC, a přitom uvažuji, že budu muset věnovat čas i úsilí, abych se to naučil. Na počítači mě naučili v TyfloCentru v Pardubicích, ale ty hudební programy jsou dost speciální a budu muset hledat lektora.
Také bych si někdy rád vyzkoušel, jaké to je učit děti na hudební nástroj. Ve Svítání jsem s dětmi v kontaktu pořád a dost mě to baví. Takže, budu-li mít příležitost, zkusím i dělat učitele hudby.“

Pavle, máš-li nějaký volný čas, co děláš nejraději, kromě hudby?
„Nejraději si čtu. Čtu rád křesťanskou literaturu, ale i české klasiky. V poslední době zkouším i psát, zatím je to jedna pohádka a povídka, ale hodlám v tom pokračovat,“ plánuje Pavel Diblík svou další budoucnost.

A když zrovna nesedíš u počítače nebo u varhan, kde jsi rád?
„Mám rád společnost. Kromě toho, že si jen tak pro radost muzicírujeme s bývalými kolegy z Deyláku, pohybuji se rád i v partě držitelů vodicích psů. Je to trochu jiná parketa, ale taky mě to moc zajímá a cítím se tu dobře. A když je vhodná příležitost, posedím i na kávě v pardubickém TyfloCentru, kde se scházejí moji dobří známí.“

Říkáváš, že ti kontakt s lidmi a povídání s nimi pomáhá i získávat užitečné informace. Dnes jsme si povídali spolu, samozřejmě i nad rámec článku, který bude otištěn v Zoře. Pomohl ti náš rozhovor třeba i v orientaci ve věcech souvisejících s hledáním pracovního uplatnění?
„Určitě jsem si zas uvědomil nové okolnosti a směry, kterými se budu ubírat. Byl bych rád, kdyby každý, kdo hledá práci, mohl to s někým probrat a hledat další možnosti, o kterých třeba ani nepřemýšlel,“ končí Pavel Diblík náš rozhovor.

Rozmlouvala Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 12 Červen 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých České republiky
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce zodpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 120 korun českých
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Nevyžádané příspěvky redakce nevrací, při jejich výběru a použití si vyhrazuje právo redakční úpravy textu.
Flash disk, prosíme, vraťte do deseti dnů po obdržení na přiloženou adresu.
Nahrávku vyrobilo zvukové studio Knihovny a tiskárny pro nevidomé v Praze.
OBSAH:
ÚVODEM
Pojďme se nebrat příliš vážně
STALO SE
Pětadvacátý ročník národní abilympiády zná své vítěze
Byli jsme v „SEMiTAM“
S bílou holí pro Bílou pastelku
Tisková konference Milionový pes
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Festivalu Porozumění v Mariánských Lázních se zúčastnili také zástupci SONS
Do České Lípy S bílou holí pro Bílou pastelku
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Pavel Diblík
ZORA RADÍ
Nad zlato – jsem jeden velký mindrák
HISTORICKÁ OHLÉDNUTÍ
Cheb – Po stopách císaře Karla IV.
Kronika medicíny, část první: umění léčitelů staré Číny
ZE STRÁNEK DÁVNÝCH KRONIK: NEŠŤASTNÝ OSUD KRÁLE OIDIPA, pokračování (III.) KONEČNÉ VYSVOBOZENÍ
SPORT
V Ratíškovicích o tituly
Trofej z turnaje v QARDU si znovu odvezlo Slovensko
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.