Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 10 Květen 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Jak jsme se mohli zakuklit
Tactus.cz a soutěž hmatově ilustrovaných knih pro děti
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Tábor – na haptické výstavě o restaurování
Kyjov – putování Prahou
Pozvánka: Tradiční soutěž v sebeobsluze „A je to!“
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Petr Novák
ZORA RADÍ: Nad zlato – Máme doma puberťáka
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Jak funguje roztroušená skleróza
Karlovarské muzeum vychází vstříc nevidomým návštěvníkům
Hmat pomůže s make-upem, sluch vyhrát
SPORT: Nevidím, přesto nemusím být obětí
Karlovice 2017 – nelítostný boj

LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Petr Novák

Petr Novák je syn Karla Nováka, známého organizátora turistických akcí pro osoby se zrakovým postižením. Petr se narodil před dvaačtyřiceti lety. Za tu dobu si pořídil rodinu s dvěma holčičkami a šikovnou manželkou, několik významných medailí za lehkoatletické výkony, zajímavé povolání a navrch ještě spoustu všelijakých zálib a koníčků. Sedíme v Petrově kanceláři, která by se měla tvářit jako kancelář ministerského úředníka. Je tu však pouze psací stůl, na něm počítač s braillským řádkem, diktafon, sklenice na vodu a kávová lžička. A pak ještě kancelářské křeslo a pár židlí, skříň na šanony a skříň na sako. Toť vše. Představa kožených klubovek a křišťálových popelníků sem opravdu nezapadá.
Jak praktická je v praxi praktická slepota? – zní moje první otázka k ministerskému úředníkovi.
Pokud jde o terminologii, nezdá se mi výstižná. Já byl prakticky nevidomý do deseti let věku. Co to přineslo do praxe, si netroufám odhadnout. Od té doby jsem nevidomý se zachováním světlocitu. V praxi jsem rád i za to světlo. Už jako dítě jsem měl oční vady všeho druhu, ale ve škole – tzv. „Šporkárně“ – jsem ještě viděl na čtení a orientaci. Postupně jsem se ale naučil chodit s bílou holí a zvládnul jsem i Braillovo písmo, což mi umožnilo připravit se na to, že jednou nejspíš nebudu vidět.
Prozradil jste na sebe, že jste měl od dětství rád železnici. Podnikal jste různé akce a soutěže, které souvisely s turistikou a orientací ve světě vlaků a kolejí. Měla tahle záliba nějaký vliv na výběr vašeho studijního oboru?
Ano, od dětství jsem miloval železnici a vlastně je to láska na celý život. Za střední školu jsem si vybral Obchodní akademii pro zrakově postižené v Butovicích. Ovšem líbilo se mi povolání strojvedoucího a ve volném čase jsem studoval návěstní předpisy. Také jsem si k osmnáctinám nadělil cestu kolem republiky v partě dalších železničních „šotoušů“. Zúčastňoval jsem se železniční rallye a některá kola jsem vyhrál. Komunita zrakově postižených zde byla docela početná a dodnes se železničních soutěží zrakově postižení účastní. Dnes je favoritem „zbytkař“ Jirka Sedláček.
Také jsem závodně běhal krátké tratě na 100 a 200 m a dostal jsem se do národní reprezentace. Měl jsem radost především proto, že se otvírala perspektiva cestovat – pokud možno vlakem (úsměv) – i do zahraničí. Z železnice jsem nakonec moc neměl – obvyklé schéma bylo letiště – hotel – stadion – hotel – letiště. Tak jsem do svého portfolia zájmů přidal leteckou dopravu.
Na vysokou se mi nechtělo, můj život byl naplněný vším možným, co mě tehdy zajímalo, a jasně, že sport a železnice byly to nejdůležitější. Naši si ale mysleli, že bych měl vysokou zkusit. Přihlásil jsem se tedy na fakultu dopravní v Praze i v Pardubicích. Nakonec jsem studoval tu pražskou na ČVUT. První dva ročníky byly obtížné. Každý semestr jsem byl připravený na to, že mě vyhodí od zkoušek. Motivační ale bylo, že jsem se zde potkával se studenty stejné krevní skupiny, jako mám já, tedy zapálenými pro dopravu. Nakonec jsem tam zůstal celou dobu studia, tedy pět let. Ono mě to totiž od třetího ročníku vážně zaujalo, až pohltilo. Skončily obecné technické předměty a ty dopravní i ekonomické mě vyloženě bavily. Vždycky jsem měl rád železniční technologie, jízdní řády a to, co se kolem železniční dopravy dělo, aby vůbec mohla fungovat. A na fakultě jsem se k tomu přiblížil, jak nejvíc to šlo. Pochopil jsem a naučil jsem se třeba, jak vytvořit grafikon, ale co hlavně – rozšířil jsem si obzory. Poznal jsem, že železnice je pouze součást celého systému veřejné dopravy. Nyní se mi znalosti z oblasti dopravního inženýrství docela hodí. K tomu patří i architektonické bariéry, a to jak třeba ve veřejných budovách, tak v dopravě.
Jak jste se dostal k těm bariérám? Není to přece jen skok od věcí, které vás vždy zajímaly?
Není to tak daleko od sebe. Já se o architektonické bariéry začal zajímat ještě na vysoké, dokonce moje diplomka byla na téma Analýza a perspektivy rozvoje přepravy zrakově postižených osob v dopravní soustavě České republiky. Později jsem dělal brigádu v SONS u Viktora Dudra. Tam jsem se hodně naučil. Časem jsem tam získal částečný úvazek.
Po absolvování vysoké v r. 1999 jsem ale zaměstnání nijak intenzivně nehledal. Usiloval jsem o nominaci na paralympiádu, která byla v Sydney v r. 2000. Potřeboval jsem pětkrát týdně trénovat, někdy dokonce dvoufázově. Proto mi tento způsob zaměstnání plně vyhovoval.
Má očekávání se splnila, resp. splnil jsem kvalifikační limit typu „A“. Když jsem se vrátil z paralympiády, hned jsem nastoupil do SONSu do Oddělení architektonických bariér.
Teď je to ale asi třináct let, co pracujete na Ministerstvu pro místní rozvoj. Jak jste se zde ocitl?
Myslím, že tehdy jsem byl ve správný čas na správném místě. V SONSu jsem pracoval zhruba čtyři roky a tehdy přišla nabídka z Ministerstva pro místní rozvoj, abych vystřídal referentské místo, které do té doby zastával Ing. Jan Skopec, odborník na bezbariérovou vyhlášku. Ministerstvo tenkrát hledalo zaměstnance s vysokoškolským vzděláním technického směru a praxí v oboru. Já jsem mohl nabídnout též vlastní uživatelskou zkušenost.
Mým prvním úkolem bylo připravit k novému stavebnímu zákonu novou bezbariérovou vyhlášku. Nyní se zaměřuji na metodickou činnost, což znamená zpracovávat osvědčené postupy k aplikaci vyhlášky v praxi a podílet se na vzdělávání stavebních úředníků z hlediska této legislativy. Jde o mezioborovou problematiku zasahující směrem k hasičům, hygieně, školství a dopravě. Je to velmi pestré. Právě proto mě to baví i naplňuje.
Z vašich dosavadních snů a cílů stát se odborníkem v oboru dopravy jste se ale dostal tak trochu mimo své původní kolejiště, nebo ne?
Ano, přesně vzato strojvedoucí ze mě není. Nicméně moje kolejiště se jen stále rozšiřovalo. Na úplném začátku to byla pouze bezbariérovost železnice pro osoby se zrakovým postižením. Později na fakultě to byla již celá dopravní soustava pro osoby se zrakovým postižením. Na SONS došlo k dalšímu rozšíření na úplně všechny typy staveb, včetně obchodů, služeb, zdravotnických zařízení, úřadů a škol. Když jsem přešel ze SONS na ministerstvo, tak už jsem měl kompletní záběr, co se týče typů staveb, ale došlo ještě k rozšíření na další uživatelské skupiny. Dnes jsou akceptovány všechny osoby se sníženou pohyblivostí nebo ztíženou orientací, konkrétně těhotné ženy, osoby doprovázející dítě v kočárku, děti do tří let, osoby se zdravotním postižením a senioři. Nyní umím nabídnout kompletní portfolio jak z hlediska typů staveb, tak z hlediska potřeb jednotlivých skupin uživatelů.
Jak při úřednické práci na ministerstvu zvládáte úskalí způsobená absencí zraku?
Člověk musí stále zdokonalovat své dovednosti a kompetence. Nicméně některé situace bez vizuální kontroly nemáte šanci vyřešit.
Mám štěstí, že jako technik si poměrně dobře rozumím s počítačem, což je pro moji práci stěžejní. K běžné kancelářské práci mi stačí počítač s odečítačem obrazovky a braillským řádkem. Je fajn, že umím Brailla a tuhle znalost si aktivně udržuju. Při zpracování oficiální korespondence na formálně vyšší úrovni je však nutné, aby grafickou podobu zkontrolovaly a upravily něčí oči.
Dále mám štěstí, že jako bývalý atlet se rád pohybuju, což se pozitivně promítá do mé relativně dobré prostorové orientace. Pro mě není problém samostatně dojet na jakoukoli adresu v Praze nebo i jinde. Navíc pokud druhá strana potřebuje mé znalosti, ráda spolupracuje. Podobně je tomu se schůzkami v rámci jednání s jinými rezorty nebo institucemi. Ovšem v několika případech ročně je lepší spoléhat se na svého člověka než na náhodnou pomoc. Jde spíše o řešení specifických situací na místě. Napadá mě třeba konferenční způsob vypořádání zásadních připomínek s velkým počtem účastníků. Zde je dobré mít zrak s sebou, a to alespoň v externí formě (úsměv).
Určitě si však hlídám, abych své okolí zbytečně nezatěžoval. Dále je vhodné umět si sám vymyslet efektivní způsob spolupráce. Důležité samozřejmě je, že mám skvělé kolegyně, kolegu i vedení.
Jak vás vaši spolupracovníci přijímají?
Řekl bych, že normálně. Já jsem od vysoké zvyklý žít nejen v komunitě zrakově postižených, ale i mezi vidícími. Myslím, že dovedu říct, co potřebuji a stejně tak to dovedou moji kolegové. Já se snažím bariéry odstraňovat, ať jsou to ty technické nebo lidské.
Podotkl jste, že jste byl ve správnou dobu na správném místě, když se rozdávaly zajímavé koníčky, správná studia a také ta zaměstnání. Jak byste v současné době řešil, kdybyste o svou práci přišel? Chtěl byste třeba využít nějakou agenturní službu nebo speciální koučing, abyste si s jeho pomocí našel novou práci?
Mně vždycky prospělo, když jsem se mohl o své věci samostatně postarat, ať to bylo ve škole, v atletice, při cestování anebo v práci. Hledat si nové zaměstnání určitě vyžaduje aktivní přístup. Vytvořil bych si vlastní seznam institucí či firem a pro každou z nich bych zpracoval individuální nabídku. Služeb nějaké agentury bych využil jen z důvodu pečlivosti s ohledem na svůj specifický obor.
Jakou radu máte pro lidi, kteří oslepli v dospělosti a přišli o svou kvalifikaci?
Taková situace je určitě zcela odlišná, než jak jsem ji prožil já. Povšechně vím, že výhodou je lepší vizuální představivost a nevýhodou je, že není tak procvičen hmat a sluch. Samozřejmě výhodu lze vždy využít ve svůj prospěch a nevýhody alespoň částečně eliminovat. Po určité době z těchto lidí mohou být borci v nějakém nově aplikovaném oboru. Kruhem se vracím k Viktorovi Dudrovi. Původně matematik a fyzik, po ztrátě zraku otec celého systému úprav pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých osob.
Máte, Petře, spoustu volnočasových aktivit. Rekreačně běháte, věnujete se pěší turistice, plavete, pořádáte různé akce na kolejích nebo dříve i na tandemovém kole. Nikdy nepotřebujete asistenci?
Volím zlatou střední cestu. Je to takový mix. Při plánování rodinných akcí se absence mého zraku tak nějak ztratí. Moje tři blondýny neboli žena i starší dcera Eliška a mladší dcera Maruška vidí dobře. Ovšem doufám, že nečekají na můj návrh na návštěvu galerie. Nicméně naposledy jsem přišel s nápadem navštívit s dětmi bludiště na Větruši, na které mám hezké vzpomínky ze svého dětství. Záliby pak sdílím s přáteli. Někteří jsou slabozrací a spolužáci z dopravky mají zrak jako ostříž.
Dále využívám služby Okamžiku. Přes jejich dobrovolnické centrum jsem našel několik parťáků na běhání a plavání. Jsou to skvělí lidé. Jejich dobrovolnických aktivit si vážím. Okamžik je umí perfektně připravit a prokombinovat dvojice pro pravidelnou spolupráci. V minulosti jsem několik trasérů našel přes spolek Konečně společně. Některé spoluběžce jsem si našel sám.
Vrátím-li se k vašim snům – toho mašinfíru už asi nikdy dělat nebudete. Prožíváte tuhle okolnost jako zklamání?
Vůbec žádné zklamání neprožívám. Prostě jsem přistoupil na to, že nebudu řídit lokomotivu ani jiný dopravní prostředek, jakkoliv o dopravě vím hodně. Ale je přece spousta jiných věcí, které dělám strašně rád a pracuji v oboru, ke kterému mám osobní vztah. Tak z čeho bych měl být zklamaný?
Rozmlouvala Jaroslava Novotná

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 10 Květen 2017
Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
ÚVODEM
STALO SE
Jak jsme se mohli zakuklit
Tactus.cz a soutěž hmatově ilustrovaných knih pro děti
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Tábor – na haptické výstavě o restaurování
Kyjov – putování Prahou
Pozvánka: Tradiční soutěž v sebeobsluze „A je to!“
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Petr Novák
ZORA RADÍ
Nad zlato – Máme doma puberťáka
BUDE VÁS ZAJÍMAT
Jak funguje roztroušená skleróza
Karlovarské muzeum vychází vstříc nevidomým návštěvníkům
Hmat pomůže s make-upem, sluch vyhrát
SPORT
Nevidím, přesto nemusím být obětí
Karlovice 2017 – nelítostný boj

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.