ZORA
časopis pro zrakově postižené

Ročník 101 Číslo 10 Květen 2017

Šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Mgr. Jarmila Hanková, Bc. Jiří Hubáček, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová

Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail:zora@sons.cz

Vydává: SONS ČR.
Tiskne: KTN v Praze.
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.

OBSAH

ÚVODEM
STALO SE
Jak jsme se mohli zakuklit
Tactus.cz a soutěž hmatově ilustrovaných knih pro děti

ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ
Tábor – na haptické výstavě o restaurování
Kyjov – putování Prahou
Pozvánka: Tradiční soutěž v sebeobsluze „A je to!“

LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Petr Novák

ZORA RADÍ
Nad zlato – Máme doma puberťáka

BUDE VÁS ZAJÍMAT
Jak funguje roztroušená skleróza
Karlovarské muzeum vychází vstříc nevidomým návštěvníkům
Hmat pomůže s make-upem, sluch vyhrát

SPORT
Nevidím, přesto nemusím být obětí
Karlovice 2017 – nelítostný boj

#
ÚVODEM

Také jste to slýchávali, že méně je více? Samozřejmě, že to platí. Třeba v umění nebo u projevů nejrůznějších VIP, politiků, celebrit a vím já koho ještě. Ale u výplaty mzdy by to už byl asi hloupý vtip, kdyby vám zaměstnavatel s tímto sloganem v ústech dával měsíc co měsíc méně. Jen si říkám, zda by přesto erár – přece méně je více – nechtěl vyšší odvody daní a pojistného…? No dobře, absurdní hry už tak neletí, co já vím. Kde ale tohle platí beze zbytku a kde šetření je nejvyšší ctností, to je i psaní článků a vůbec přístup redakcí k obsahům periodik. Vydavatelské domy by se měly dohodnout, že přestanou zaplevelovat tento typ veřejného prostoru hloupým a zhola zbytečným blábolením. A teď nemířím jen na odevšad otloukaný bulvár. I tzv. seriózní média jsou plná balastu, protože málo platné, autoři jsou placeni za plochu, kterou svými výtvory pokryjí.
Proč jsem si tentokrát vybral toto téma, je nabíledni. S potěšením sleduji přece jen stále častější pochvaly a uznalá hodnocení naší práce od čtenářů Zory. To ale také znamená zvyšující se zájem různých dopisovatelů, i těch v uvozovkách, takzvaně být u toho. Být součástí, protože to znamená být čten a to zas člověku hladí jeho Ego. A máme problém. My totiž nevíme dopředu, kolik takových dopisů a nabídek v podobě článků přijde, přesto musíme mít náplň každého čísla víceméně kompletní už pár dní před odesláním do tiskárny nebo do studia. Nevíme dokonce ani kolik bude opravdu dobrých a schopných otištění z těch s nadšením – nebo z vypočítavosti zaslaných (nedělejme si iluze, statistika je exaktní věda a procento grafomanů je mezi menšinou nevidomých přinejmenším stejné, jako ve zbytku populace – a není nízké). A co kvůli nim vyřadit?
Milé čtenářky a laskaví čtenáři, píšu tohle všechno ne proto, abych také zvýšil entropii balastu, ale abych dopředu upozornil, co se dřív pravidelně tisklo do tiráže všech časopisů: redakce nevrací nevyžádané příspěvky a není ani povinna sdělovat důvod, proč nebyly otištěny. Naopak jsme rádi za každý takový text, který je psán s láskou ke slovu a k jazyku. A pokud přesto nebude otištěn, třeba proto, že o návštěvě lokálního muzea, které se po letech tuposti probudilo a najednou se veze na trendu haptických výstav, máme již celou záplavu článků a poděkování a ten další by už jen znemožnil otisknout něco opravdu užitečného.
Děkujeme za přízeň a přejeme hezké chvíle se Zorou v měsíci Karla Hynka Máchy
Václav Senjuk

#
STALO SE: Jak jsme se mohli zakuklit

Od roku 1996 pořádá Botanická zahrada hl. m. Prahy pravidelně hmatové výstavy (v rámci výstav pro všechny smysly). Ta letošní se věnovala křehkým motýlům. Od poloviny dubna do začátku května přicházeli návštěvníci, aby zhlédli expozici Zakuklete se, prosím, aneb Co nevíte o motýlech v komorním prostředí výstavního sálku v Ornamentální zahradě. Samotná výstava byla dobře vymezena hranami demonstračních stolů, každý exponát pak byl označen braillskou popiskou. Nevidomí si mohli zapůjčit sluchátka a poslechnout si profesionálně namluvený komentář z přehrávače.
Hned první stůl evokoval českou louku – v osení či květinách byly zapíchány věrné papírové makety baboček, otakárků a modrásků. Již tady se návštěvníci mohli seznámit s tvarovou různorodostí tohoto hmyzu. 
Další zastavení patřilo bourci morušovému, jedinému motýlu, který se ekonomicky využívá. K osahání tu byla maketa bource, kukly, hedvábí a dva tvary listů moruše – včetně suchých plodů, které se mohly ochutnat, připomínají rozinky. Dozvěděli jsme se zde mnoho zajímavého – například že se tento motýl již ve volné přírodě nevyskytuje, šlechtěním pozbyl schopnosti létat a z jedné kukly se dá odmotat až kilometr hedvábného vlákna. 
Následovalo zastavení u méně populárních zástupců motýlích druhů, a to mola šatního a zavíječe moučného. Kdo chtěl, mohl si sáhnout na maketu pavučiny zavíječe v mouce. Tato část expozice byla vtipně nainstalována ve staré kredenci. 
Hmat si přišel na své u dalšího stolu, kde bylo k osahání devět různých maket vajíček motýlů. Příroda opravdu nápady nešetřila – například ta pestrokřídlece petrklíčového jsou kulatá a hladká, babočka síťkovaná má vajíčka podlouhlá jako doutník a článkovaná, bělásek horský zase kuželovitá se zrnitým povrchem, okáč rosičkový kulatá a vroubkovaná a vajíčko hranostajníka bílého připomíná sametový klobouček. 
Následující část expozice se věnovala motýlům cizokrajným. Zmíněna byla jejich schopnost ochrany před predátory. Jeden z rodu Caligo předstírá, že je sova, a jiný má na křídlech kresbu, která imituje hlavu hada. Také kukly a kokony, které byly v hojném zastoupení k osahání – ať již originály či modely – umně napodobují něco jiného – list, větvičku nebo kůru. K osahání zde byl velký látkový model motýla se složenýma očima, díky nimž vidí pod úhlem takřka 360°. 
Další zastavení bylo opravdu pozoruhodné a průvodce je uvedl slovy: každý květ má svého opylovače. K hmatovému seznámení zde byl totiž papírový model květu orchideje Angraecum sesqupidale, který má až 25 cm dlouhý kalich – ostruhu, v níž je uložen nektar. Jím se živí noční motýl Xanthopan morgani se stejně dlouhým sosákem. Ten, když nesaje, je stočený. Motýl byl zastoupen maketou.
Nejednou se návštěvníci přesvědčili, že motýli pro ně představují tak trochu záhadu. Pro mne byla novum informace, že chuťové buňky mají umístěné na chodidlech. Zajímavé bylo i povídání o čichovém ústrojí, které je na špičkách tykadel. Osahat jsme si mohli jejich čtyři modely denních a jeden nočního motýla. Ten má mnohem více receptorů, protože tykadla mu nahrazují i oči. Jak máme dobrý čich, jsme si mohli ověřit při očichání různě koncentrovaných roztoků levandulové silice – od té málo naředěné až po čirou vodu.
Následovalo zastavení u pozoruhodného poutníka, monarchy stěhovavého, který na zimu odlétá z Kanady do Mexika a urazí tak v obrovských mračnech až 7000 kilometrů.
Poslední stůl byl věnován motýlím křídlům, která pokrývají jakési barevné šupiny, poskládané na křídle jako došky na střeše. Dobře to demonstroval velký model. Barevné vzory motýlích křídel pak slouží nejen k vzájemné identifikaci, ale velmi často i jako mimikry. Pomáhají při zamaskování jejich nositelů v přírodním prostředí nebo výstražným zbarvením při zastrašení nepřátel. 
Akce Zakuklete se, prosím… doplňovala výstavu tropických motýlů ve skleníku Fata Morgana a nápaditým způsobem seznámila s jejich vývojem od vajíčka po dospělce. Také u nevidomých se setkala s velkým zájmem a byla hojně navštěvována i mimopražskými skupinami.
Jarmila Hanková
#
Tactus.cz a soutěž hmatově ilustrovaných knih pro děti

Začátkem dubna jsme se v Praze-Karlíně zúčastnili velice zajímavé akce – vyhlášení výsledků 6. ročníku české soutěže hmatově ilustrovaných knih pro nevidomé. Pořádá ji jednou za dva roky Asociace rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR, reprezentovaná tyflopedkou PaedDr. Terezií Kochovou, v programu na podporu hmatově ilustrovaných dětských knížek pro nevidomé Tactus.cz. 
Proč je tolik třeba nových dětských hmatových knížek a aktivit kolem nich? Je jich ve srovnání s tištěnými velice málo, přitom je hmat potřeba od nejútlejšího věku učit děti využívat. V mnoha zemích se navíc v současné době díky rychlému pokroku dostala do popředí technika založená na sluchovém poznávání (zvukové nahrávky, hlasový výstup) a úroveň schopností hmatového rozlišování a používání Braillova písma povážlivě klesá. Tyto tendence se začínají projevovat také v českém prostředí. Projekt podpory tvorby knížek s hmatovými ilustracemi a prvními texty v Braillově písmu si klade za cíl nejen připravit dětem hodnotnou zábavu, ale také motivovat je k používání hmatu jako takového a Braillova písma, základu gramotnosti.
Program Tactus.cz byl oficiálně zahájen v roce 2005, kdy se ČR připojila k mezinárodnímu sdružení Typhlo&Tactus, které se tématu věnuje v evropském měřítku. Tactus.cz vedle pořádání zmíněné akce zahrnuje pořádání českých soutěží, účast na mezinárodních soutěžích Typhlo&Tactus, podporu vzniku nových knížek a jejich prodej, vedení Knihovny hmatových knížek a výpůjčky knih do rodin a škol (jsou nejen velmi vzácné, ale i drahé). 
Celý projekt získal v roce 2007 záštitu Společnosti Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Zapojil se do kampaně na podporu čtení Rosteme s knihou a dostal možnost opakovaně prezentovat a vystavovat hmatové knížky na knižním veletrhu Svět knihy. Je potěšitelné, že díky projektu Tactus.cz zaujímá Česká republika v těchto aktivitách jedno z nejpřednějších míst na světě. 
Pohádky s předměty a hmatové knihy
Jednodušší než přímo knihy, ale neméně potřebnou variantou jsou pro nevidomé dítě pohádky s předměty. Ještě nejsou hmatovými knihami, ale představují díla velice žádaná pro předknižní fázi. Dítě totiž nejdříve potřebuje porozumět tomu, že příběh vůbec může být něčím doprovázen. Prvním stupněm k pochopení dvourozměrného obrázku je pohádka, kterou dospělý dítěti vypráví, k tomu dítě dostává do ruky doprovodné předměty (např. při pohádce O červené Karkulce malinký košíček, malinké víno, malinkého plyšového vlka). Přes tyto postupné kroky se dítě nakonec propracuje ke knížce s hmatovými obrázky. 
Taktilní ilustrace musí být především srozumitelná a rozeznatelná, zejména pro menší čtenáře nesmí obsahovat příliš detailů, zobrazený objekt musí dostatečně kontrastovat s pozadím, nesmí být příliš velký – musí být „uhmatatelný“ pro dětské ruce, jeho kvalita se nesmí posuzovat zrakem, ale materiál má vždy přednost před tvarem… Při tvorbě hmatové ilustrace lze použít nejrůznější suroviny, např. karton, textilie, pryž, igelit, umělé tkaniny, kůži, plech, dřevo, přírodniny, šňůrky, korálky, ale i skutečné předměty. Vynalézavosti se meze nekladou. Důležitým kritériem je i trvanlivost provedení, s ním souvisí kvalitní připevnění materiálů (např. přilepení a přišití). Vítaným prvkem hlavně u knih pro malé děti jsou snímatelné manipulační prvky – přichycení pomocí magnetů a suchých zipů. Ilustrace totiž nemá jen plnit poznávací funkci, ale má čtenáře také pobavit a dobře naladit. Čtenáři rovněž ocení nejrůznější zvuky (pískání, přesýpání, drnkání atd.). U textové stránky knížky potom odborníci doporučují použít soutisku Braillova písma a černotisku. V rodině či třídě tak mohou knihu číst nejen nevidomí, ale i vidící čtenáři. 
Oceněné knihy
Zpět ke zmíněné soutěži. Letos odborná sedmičlenná porota, zahrnující vidomé tyfpopedy a výtvarníky, ale i zrakově postižené hodnotitele, včetně studentky gymnázia, jež se svým věkem nejvíc přiblížila ideálu mít zastoupeny i nevidomé děti, hodnotila 23 děl. Svá díla přihlásili jednotlivci i skupiny, zapojili se i děti a studenti z osmi škol. Mnohá díla vznikla právě na základě studentských seminářů. 
Soutěžilo se již tradičně ve třech kategoriích: předmětová pohádka, didaktická literatura a dětská beletrie, která představovala hlavní kategorii. 
Na 1. místě v kategorii Předmětové pohádky se umístil projekt O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu (autor: Petra Benedíková) – porota ocenila, že se podařilo přiblížit reálné téma, které lze v běžném životě nevidomým těžko zprostředkovat. Další cena nebyla udělena a 3. místo patří pohádce O třech prasátkách (autoři: studenti Matyáš Drda, František Štindl a Krištof Janeček, Lauderovy školy Praha) – porota vyzdvihla ukázkovou práci se symboly. 
V kategorii Didaktická kniha 1. místo patřilo čtyřdílné encyklopedii Psí plemena (autoři: Helena Formánková a Klára Novotná) – jde o ucelené dílo encyklopedického typu, které prvně představuje tuto tématiku nevidomým. Porota vysoce hodnotila vynikající text a tvarovou výstižnost psů, na které bylo použito množství rozmanitých materiálů. Na 2. místě se umístila kniha Alberto Giacometti (autorka: kolektiv studentů, SPdgŠ a SZŠ sv. Anežky České Odry) – porota ocenila, že se autoři nebáli pustit do nového tématu, které navíc ve hmatovém zpracování není dosud k dispozici. Dílo srozumitelně představuje Giacomettiho sochařskou tvorbu. Třetí místo porotci neudělili. 
V hlavní kategorii Dětská beletrie 1. místo obsadila Pohádka o ztracené prdelce (autoři: Vlasta Šedivá a Ivo Rek) – porotci vyzdvihli řemeslně velmi čistou práci, vč. dopracovaných detailů, krásný veselý text – navíc namluvený, interaktivní, manipulativní prvky. 2. místo patřilo Zatoulaným botkám (autoři: Kateřina Kubánková, Kateřina Zemanová a Marek Valiček, Jiné Laně, z. s.) – jde o řemeslně bezchybnou práci. Obdivuhodný je malý objem knihy obsahující tolik stran. Ilustrace obsahují hravé, pohyblivé prvky a jsou provedeny ve vynikajícím barevném kontrastu. Převratný, prvně použitý je způsob tisku Braillova písma - 3D technologií UV lakem. Na společném 3. až 4. místě skončila Cesta (autor: studentka Kateřina Janišová, SUPŠ Uherské Hradiště) – porota ocenila to, že obrázky jsou vytvořeny s velikým porozuměním potřebám hmatového vnímání, a Hledej, bav se, počítej (autor: studentka Michaela Rokačová, SUPŠ Uherské Hradiště) – jde o jednoduché čisté dílo pro nejmenší a v tom právě spočívá jeho síla. 
Byla také udělena mimořádná uznání poroty, a to Davidu Linkovi za dlouholetou tvorbu v oboru reliéfní grafiky a několika pedagogům za vedení studentů při tvorbě soutěžních děl. 
Knihovna hmatových knížek 
Také letošní soutěžní díla obohatí fundus Knihovny hmatových knížek, provozované Asociací rodičů a přátel dětí nevidomých a slabozrakých v ČR, o. s. Knihovna se nachází v budově Dvouleté katolické střední školy (Vítkova 15/12, 186 00 Praha 8-Karlín, telefon: 728 945 537, mailová adresa tereziekochova@seznam.cz.). Knihy si mohou zájemci vybrat na webu asociace. Poté je jim titul zaslán poštou. K dispozici je více než sto hmatových knížek a předmětových pohádek. Několik titulů hmatových knížek lze zapůjčit také v Knihovně pro nevidomé K. E. Macana v Praze.
Asociace se věnuje i výrobě knížek v malých sériích (po 40-50 kusech), aby je mohli rodiče nevidomých koupit a dítě je mělo doma trvale. Tyto sériově vyráběné knihy jsou velice žádané a potřebné, přestože nejsou levné. V současné době se nabízí ke koupi za dotované ceny osm titulů. Jejich cena (asi 600 Kč) představuje přibližně čtvrtinu výrobních nákladů na knihu, tj. vzhledem k velkému množství ruční práce od 2000 do 3000 Kč. Bez štědré pomoci sponzorů se tedy výroba taktilních knih neobejde. 
Jarmila Hanková 
(Zpracováno na základě materiálů poskytnutých PaedDr. Terezií Kochovou.)

#
ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ: Tábor – na haptické výstavě o restaurování 

Podle plánu akcí naší odbočky SONS jsem letos v únoru navštívila městskou táborskou Galerii 140. Konkrétně expozici Restaurování a zábava Václav a Dušan Veřtávovi. Na výstavách se běžně setkáváme s upozorněním „Nedotýkejte se!“, zde jsme však měli dovoleno vše osahat. A protože poslední dobou věci vnímám hmatem, nikoliv zbytky zraku, mé ruce si přišly opravdu na své. 
Lakované dřevo je totiž velmi příjemné na dotek. Byly zde vystaveny exponáty: mísy různých velikostí a tvarů, ozdobné sloupy, lavice a vyřezávaná čela z kostelů, židle, rámy obrazů, plastické reliéfy, busty, madonky, nádoby, ale i Panna Marie s Ježíškem, kmen stromu s rukama, soudek s broukem, gramofon s velkou troubou, vyřezávaná truhla vykládaná slonovinou a perletí a další starobylé krásy. Nádhera! Před mnoha staletími k tomu stačily šikovné ruce, dřevo a fortel s několika druhy nářadí a velká chuť něco uměleckého vytvořit. Zanechat stopu své doby. A nyní současní umělci se vrací k poškozeným předmětům, aby obnovili jejich minulou podobu.  Proto se vystavují, aby připomněly minulé časy. 
Při prohlídce exponátů mne pozoroval jeden pán a obdivoval, co všechno dokážu hmatem rozpoznat. Mou obavu vystřídal údiv. Nebyl to nikdo jiný než sám autor vystavovaných předmětů. Ano, pan restaurátor: Václav Veřtát je zkušený umělec, který se této činnosti věnuje od roku 1992. Loni získal jeho tým cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro v kategorii obnova památky a restaurování za obnovu renesančních vrat a nástěnných maleb v průčelí hlavní brány kláštera ve Vyšším Brodě. 
Po celou prohlídku mě provázela Kristýnka Voborská a okem bedlivým dávala pozor, abych nic neshodila. Navíc poslouchala má slova o pocitech z poznaných věcí. Do knihy návštěv napsala poděkování. I bez zraku jsem měla silný zážitek z celé výstavy. Hřejivé sluníčko umocnilo úžasné dojmy toho dne. 
A proč o tom píšu? Vždyť o podobných výstavách čteme v Zoře často. Tato expozice byla určena především koukavým návštěvníkům. Nemusely být ani žádné speciální úpravy. 
Děkuji mé šikovné průvodkyni za hezké odpoledne. Děkuji za skvělý nápad této výstavy. Ať není poslední!
Emilka Kumherová

#
Kyjov – putování Prahou

Naše první cesta mířila do Troje. V Botanické zahradě jsme využili možnosti haptické výstavy nejen pro nevidomé Zakuklete se, prosím a dále jsme pokračovali prohlídkou skleníku Fata Morgana mezi právě vykuklené exotické motýly.
Další den jsme brzo ráno odjeli kousek za Benešov na zámek Konopiště. Jelikož jsme vyšetřili čas, zatoulali jsme se pražskými uličkami do Boršova (patrně je to nejkratší ulice v Praze, měří jen asi 40 metrů – pozn. red.) a Betlémské kaple, kde jsme měli velké štěstí na úžasnou pracovnici, která nám věnovala velmi zasvěcenou prohlídku. Také jsme vyzkoušeli akustiku této kaple.
V následujícím dnu jsme si prohlédli pracoviště KTN K. E. Macana, někteří z nás využili možnosti registrace digitálního čtenáře. Odtud jsme procházkou pražskými pasážemi poznali Františkánskou zahradu, oázu klidu v rušném velkoměstě, a kostel Panny Marie Sněžné.
Letos jsme vyšli do pražských ulic i večer – do Stavovského divadla nabažit se nejen historie, ale také kultury.
Poslední den nám sice počasí moc nepřálo, ale mezi kapkami deště jsme poznávali místa, kterými jsme již několikrát prošli, ale tentokrát nás slovem provázela průvodkyně. Prošli jsme si mimo jiné i pražské ostrovy.
Život netropí jen hlouposti, ale také příjemnosti – naše průvodkyně dělala několik let dobrovolnici nevidomé sestře našeho nevidomého expředsedy. Děkujeme za podobná setkání!
z webu SONS

#
Pozvánka: Tradiční soutěž v sebeobsluze „A je to!“

K názvu soutěže v sebeobslužných dovednostech „A je to!“ jsme se nechali inspirovat oblíbeným stejnojmenným večerníčkem o dvou kutilech Patovi a Matovi, kteří s obrovským nadšením pořád něco kutí. Poradí si v každé situaci, ať už je to otevírání konzervy, tapetování, nebo nastražení pastičky na myš. Občas se jim něco nepovede, ale hledají další a další řešení.
Cílem soutěže v sebeobsluze je nabídnout nevidomým a slabozrakým příležitost poradit si v nějaké životní situaci, se kterou se můžeme běžně setkat. Většinou se soutěží ve čtyřech disciplínách, které dopředu neprozrazujeme. V minulých ročnících soutěžící např. rozdělávali oheň, dobývali se do trezoru, počítali peníze, třídili odpady, prostírali stůl, poznávali značku piva, dělali jednohubku.
Letos připravujeme další disciplíny.
Přijďte si poměřit síly s ostatními, zúročit svou zručnost a nápaditost, třeba i životní zkušenost. Jsou připraveny skromné odměny a drobné občerstvení.
Srdečně Vás zveme.
Kdy: 15. 5. 2017 v čase od 9.00 do 15.00 hodin
(Počítejte s časovou rezervou, abychom nemuseli konec soutěže uspěchat kvůli dopravním spojům, narušuje to celkovou atmosféru soutěže.)
Kde: Prostory Tyfloservisu, o. p. s., – areál Jalty, I. P. Pavlova 69, 779 00 Olomouc
Zájemci o účast v soutěži, nahlaste se, prosím, do 12. 5. 2017 prostřednictvím emailu: olomouc@tyfloservis.cz, tel.: 585 428 111, 776 212 342
Těší se na Vás pracovníci Tyfloservisu, o .p. s., – krajské ambulantní středisko Olomouc
Vezměte s sebou dobrou náladu a můžete přispět malým občerstvením z domova.

#
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Petr Novák

Petr Novák je syn Karla Nováka, známého organizátora turistických akcí pro osoby se zrakovým postižením. Petr se narodil před dvaačtyřiceti lety. Za tu dobu si pořídil rodinu s dvěma holčičkami a šikovnou manželkou, několik významných medailí za lehkoatletické výkony, zajímavé povolání a navrch ještě spoustu všelijakých zálib a koníčků. Sedíme v Petrově kanceláři, která by se měla tvářit jako kancelář ministerského úředníka. Je tu však pouze psací stůl, na něm počítač s braillským řádkem, diktafon, sklenice na vodu a kávová lžička. A pak ještě kancelářské křeslo a pár židlí, skříň na šanony a skříň na sako. Toť vše. Představa kožených klubovek a křišťálových popelníků sem opravdu nezapadá.
Jak praktická je v praxi praktická slepota? – zní moje první otázka k ministerskému úředníkovi.
Pokud jde o terminologii, nezdá se mi výstižná. Já byl prakticky nevidomý do deseti let věku. Co to přineslo do praxe, si netroufám odhadnout. Od té doby jsem nevidomý se zachováním světlocitu. V praxi jsem rád i za to světlo. Už jako dítě jsem měl oční vady všeho druhu, ale ve škole – tzv. „Šporkárně“ – jsem ještě viděl na čtení a orientaci. Postupně jsem se ale naučil chodit s bílou holí a zvládnul jsem i Braillovo písmo, což mi umožnilo připravit se na to, že jednou nejspíš nebudu vidět.
Prozradil jste na sebe, že jste měl od dětství rád železnici. Podnikal jste různé akce a soutěže, které souvisely s turistikou a orientací ve světě vlaků a kolejí. Měla tahle záliba nějaký vliv na výběr vašeho studijního oboru?
Ano, od dětství jsem miloval železnici a vlastně je to láska na celý život. Za střední školu jsem si vybral Obchodní akademii pro zrakově postižené v Butovicích. Ovšem líbilo se mi povolání strojvedoucího a ve volném čase jsem studoval návěstní předpisy. Také jsem si k osmnáctinám nadělil cestu kolem republiky v partě dalších železničních „šotoušů“. Zúčastňoval jsem se železniční rallye a některá kola jsem vyhrál. Komunita zrakově postižených zde byla docela početná a dodnes se železničních soutěží zrakově postižení účastní. Dnes je favoritem „zbytkař“ Jirka Sedláček.
Také jsem závodně běhal krátké tratě na 100 a 200 m a dostal jsem se do národní reprezentace. Měl jsem radost především proto, že se otvírala perspektiva cestovat – pokud možno vlakem (úsměv) – i do zahraničí. Z železnice jsem nakonec moc neměl – obvyklé schéma bylo letiště – hotel – stadion – hotel – letiště. Tak jsem do svého portfolia zájmů přidal leteckou dopravu.
Na vysokou se mi nechtělo, můj život byl naplněný vším možným, co mě tehdy zajímalo, a jasně, že sport a železnice byly to nejdůležitější. Naši si ale mysleli, že bych měl vysokou zkusit. Přihlásil jsem se tedy na fakultu dopravní v Praze i v Pardubicích. Nakonec jsem studoval tu pražskou na ČVUT. První dva ročníky byly obtížné. Každý semestr jsem byl připravený na to, že mě vyhodí od zkoušek. Motivační ale bylo, že jsem se zde potkával se studenty stejné krevní skupiny, jako mám já, tedy zapálenými pro dopravu. Nakonec jsem tam zůstal celou dobu studia, tedy pět let. Ono mě to totiž od třetího ročníku vážně zaujalo, až pohltilo. Skončily obecné technické předměty a ty dopravní i ekonomické mě vyloženě bavily. Vždycky jsem měl rád železniční technologie, jízdní řády a to, co se kolem železniční dopravy dělo, aby vůbec mohla fungovat. A na fakultě jsem se k tomu přiblížil, jak nejvíc to šlo. Pochopil jsem a naučil jsem se třeba, jak vytvořit grafikon, ale co hlavně – rozšířil jsem si obzory. Poznal jsem, že železnice je pouze součást celého systému veřejné dopravy. Nyní se mi znalosti z oblasti dopravního inženýrství docela hodí. K tomu patří i architektonické bariéry, a to jak třeba ve veřejných budovách, tak v dopravě.
Jak jste se dostal k těm bariérám? Není to přece jen skok od věcí, které vás vždy zajímaly?
Není to tak daleko od sebe. Já se o architektonické bariéry začal zajímat ještě na vysoké, dokonce moje diplomka byla na téma Analýza a perspektivy rozvoje přepravy zrakově postižených osob v dopravní soustavě České republiky. Později jsem dělal brigádu v SONS u Viktora Dudra. Tam jsem se hodně naučil. Časem jsem tam získal částečný úvazek.
Po absolvování vysoké v r. 1999 jsem ale zaměstnání nijak intenzivně nehledal. Usiloval jsem o nominaci na paralympiádu, která byla v Sydney v r. 2000. Potřeboval jsem pětkrát týdně trénovat, někdy dokonce dvoufázově. Proto mi tento způsob zaměstnání plně vyhovoval.
Má očekávání se splnila, resp. splnil jsem kvalifikační limit typu „A“. Když jsem se vrátil z paralympiády, hned jsem nastoupil do SONSu do Oddělení architektonických bariér.
Teď je to ale asi třináct let, co pracujete na Ministerstvu pro místní rozvoj. Jak jste se zde ocitl?
Myslím, že tehdy jsem byl ve správný čas na správném místě. V SONSu jsem pracoval zhruba čtyři roky a tehdy přišla nabídka z Ministerstva pro místní rozvoj, abych vystřídal referentské místo, které do té doby zastával Ing. Jan Skopec, odborník na bezbariérovou vyhlášku. Ministerstvo tenkrát hledalo zaměstnance s vysokoškolským vzděláním technického směru a praxí v oboru. Já jsem mohl nabídnout též vlastní uživatelskou zkušenost.
Mým prvním úkolem bylo připravit k novému stavebnímu zákonu novou bezbariérovou vyhlášku. Nyní se zaměřuji na metodickou činnost, což znamená zpracovávat osvědčené postupy k aplikaci vyhlášky v praxi a podílet se na vzdělávání stavebních úředníků z hlediska této legislativy. Jde o mezioborovou problematiku zasahující směrem k hasičům, hygieně, školství a dopravě. Je to velmi pestré. Právě proto mě to baví i naplňuje.
Z vašich dosavadních snů a cílů stát se odborníkem v oboru dopravy jste se ale dostal tak trochu mimo své původní kolejiště, nebo ne?
Ano, přesně vzato strojvedoucí ze mě není. Nicméně moje kolejiště se jen stále rozšiřovalo. Na úplném začátku to byla pouze bezbariérovost železnice pro osoby se zrakovým postižením. Později na fakultě to byla již celá dopravní soustava pro osoby se zrakovým postižením. Na SONS došlo k dalšímu rozšíření na úplně všechny typy staveb, včetně obchodů, služeb, zdravotnických zařízení, úřadů a škol. Když jsem přešel ze SONS na ministerstvo, tak už jsem měl kompletní záběr, co se týče typů staveb, ale došlo ještě k rozšíření na další uživatelské skupiny. Dnes jsou akceptovány všechny osoby se sníženou pohyblivostí nebo ztíženou orientací, konkrétně těhotné ženy, osoby doprovázející dítě v kočárku, děti do tří let, osoby se zdravotním postižením a senioři. Nyní umím nabídnout kompletní portfolio jak z hlediska typů staveb, tak z hlediska potřeb jednotlivých skupin uživatelů.
Jak při úřednické práci na ministerstvu zvládáte úskalí způsobená absencí zraku?
Člověk musí stále zdokonalovat své dovednosti a kompetence. Nicméně některé situace bez vizuální kontroly nemáte šanci vyřešit.
Mám štěstí, že jako technik si poměrně dobře rozumím s počítačem, což je pro moji práci stěžejní. K běžné kancelářské práci mi stačí počítač s odečítačem obrazovky a braillským řádkem. Je fajn, že umím Brailla a tuhle znalost si aktivně udržuju. Při zpracování oficiální korespondence na formálně vyšší úrovni je však nutné, aby grafickou podobu zkontrolovaly a upravily něčí oči.
Dále mám štěstí, že jako bývalý atlet se rád pohybuju, což se pozitivně promítá do mé relativně dobré prostorové orientace. Pro mě není problém samostatně dojet na jakoukoli adresu v Praze nebo i jinde. Navíc pokud druhá strana potřebuje mé znalosti, ráda spolupracuje. Podobně je tomu se schůzkami v rámci jednání s jinými rezorty nebo institucemi. Ovšem v několika případech ročně je lepší spoléhat se na svého člověka než na náhodnou pomoc. Jde spíše o řešení specifických situací na místě. Napadá mě třeba konferenční způsob vypořádání zásadních připomínek s velkým počtem účastníků. Zde je dobré mít zrak s sebou, a to alespoň v externí formě (úsměv).
Určitě si však hlídám, abych své okolí zbytečně nezatěžoval. Dále je vhodné umět si sám vymyslet efektivní způsob spolupráce. Důležité samozřejmě je, že mám skvělé kolegyně, kolegu i vedení.
Jak vás vaši spolupracovníci přijímají?
Řekl bych, že normálně. Já jsem od vysoké zvyklý žít nejen v komunitě zrakově postižených, ale i mezi vidícími. Myslím, že dovedu říct, co potřebuji a stejně tak to dovedou moji kolegové. Já se snažím bariéry odstraňovat, ať jsou to ty technické nebo lidské.
Podotkl jste, že jste byl ve správnou dobu na správném místě, když se rozdávaly zajímavé koníčky, správná studia a také ta zaměstnání. Jak byste v současné době řešil, kdybyste o svou práci přišel? Chtěl byste třeba využít nějakou agenturní službu nebo speciální koučing, abyste si s jeho pomocí našel novou práci?
Mně vždycky prospělo, když jsem se mohl o své věci samostatně postarat, ať to bylo ve škole, v atletice, při cestování anebo v práci. Hledat si nové zaměstnání určitě vyžaduje aktivní přístup. Vytvořil bych si vlastní seznam institucí či firem a pro každou z nich bych zpracoval individuální nabídku. Služeb nějaké agentury bych využil jen z důvodu pečlivosti s ohledem na svůj specifický obor.
Jakou radu máte pro lidi, kteří oslepli v dospělosti a přišli o svou kvalifikaci?
Taková situace je určitě zcela odlišná, než jak jsem ji prožil já. Povšechně vím, že výhodou je lepší vizuální představivost a nevýhodou je, že není tak procvičen hmat a sluch. Samozřejmě výhodu lze vždy využít ve svůj prospěch a nevýhody alespoň částečně eliminovat. Po určité době z těchto lidí mohou být borci v nějakém nově aplikovaném oboru. Kruhem se vracím k Viktorovi Dudrovi. Původně matematik a fyzik, po ztrátě zraku otec celého systému úprav pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých osob.
Máte, Petře, spoustu volnočasových aktivit. Rekreačně běháte, věnujete se pěší turistice, plavete, pořádáte různé akce na kolejích nebo dříve i na tandemovém kole. Nikdy nepotřebujete asistenci?
Volím zlatou střední cestu. Je to takový mix. Při plánování rodinných akcí se absence mého zraku tak nějak ztratí. Moje tři blondýny neboli žena i starší dcera Eliška a mladší dcera Maruška vidí dobře. Ovšem doufám, že nečekají na můj návrh na návštěvu galerie. Nicméně naposledy jsem přišel s nápadem navštívit s dětmi bludiště na Větruši, na které mám hezké vzpomínky ze svého dětství. Záliby pak sdílím s přáteli. Někteří jsou slabozrací a spolužáci z dopravky mají zrak jako ostříž.
Dále využívám služby Okamžiku. Přes jejich dobrovolnické centrum jsem našel několik parťáků na běhání a plavání. Jsou to skvělí lidé. Jejich dobrovolnických aktivit si vážím. Okamžik je umí perfektně připravit a prokombinovat dvojice pro pravidelnou spolupráci. V minulosti jsem několik trasérů našel přes spolek Konečně společně. Některé spoluběžce jsem si našel sám.
Vrátím-li se k vašim snům – toho mašinfíru už asi nikdy dělat nebudete. Prožíváte tuhle okolnost jako zklamání?
Vůbec žádné zklamání neprožívám. Prostě jsem přistoupil na to, že nebudu řídit lokomotivu ani jiný dopravní prostředek, jakkoliv o dopravě vím hodně. Ale je přece spousta jiných věcí, které dělám strašně rád a pracuji v oboru, ke kterému mám osobní vztah. Tak z čeho bych měl být zklamaný?
Rozmlouvala Jaroslava Novotná

#
ZORA RADÍ: Nad zlato – Máme doma puberťáka

Do naší poradny přišla mladá žena, nikdy byste jí nehádali víc než třicet. Překvapilo mě, že takhle mladá matka, která je navíc ženou v domácnosti, řeší se svou dospívající dcerou úplně stejné konflikty jako starší matky, které jsou navíc stále zaneprázdněny. Pavla vypráví svůj příběh:
„Když se nám narodil mladší chlapec, usoudili jsme s manželem, že bych měla být co nejdéle doma s dětmi a maximálně se jim věnovat. Byla to tehdy voda na můj mlýn. Po obou porodech se mi dramaticky zhoršil zrak a já na všechno potřebovala mnohem víc energie a času. Vidina, že bych od dvou dětí a stále neuklizené kuchyně měla jít zpátky do práce, kterou bych navíc asi nezvládla, byla pro mě úděsná. Manžel vydělává slušné peníze, já mám invalidní důchod a nějaké další dávky, takže finanční nouze nám nehrozí. Jenže život se starší dcerou se pro mne stává tak nesnesitelný, že bych raději chodila do práce a na údržbu domácnosti třeba našla nějakou pomocnici.
Dnes a denně mě moje dcera napadá, její ponižující slovní výpady jsou k nesnesení. Má neskonalé nároky, všechny holky ve třídě přece mají... Prostě od značkových bot ke značkovým mobilům naprosto všechno. Snažili jsme se jí s manželem vysvětlit, že nám nic nechybí, že nemáme dluhy, jezdíme na dovolené a ještě můžeme občas přispět na nějakou dobrou věc. Ona tyhle argumenty nesnáší. Když je manžel doma, snaží se svou hysterii ovládat, ale když jsme spolu samy, a to je většinou, řve jak pominutá, práská dveřmi a dělá naschvály. Beru antidepresiva, protože tohle se nedá vydržet. K tomu ještě vyhrožuje, že se nastěhuje k manželově matce a všem řekne, jak jsem děsná matka. A také neschopná a zamindrákovaná. Nic z toho není pravda, nebýt těch hádek, žádné mindráky nemám. Existuje nějaká rada, jak těm hádkám, které nikam nevedou, předejít nebo je utnout? Chci to nejen kvůli dceři a kvůli sobě, ale především kvůli ostatním členům rodiny, kteří za nic nemohou a snaží se, jak můžou, aby bylo u nás všechno v pořádku.“

Poradna
Problémy s puberťáky byly, jsou a budou. Někdo to svaluje na finanční nouzi, jiný na zbytečný nadbytek. Jedni mají na své děti málo času, druzí jsou jim zas stále za patami, což je také špatně. Ještě horší situace je tam, kde jsou rodiče rozvedeni, protože obvykle je příčinou rozvodu jeden z nich a dostává to od svého dospívajícího dítěte pěkně od plic. Jiní zase mají ten problém, že „lepší rodič“ je za horami a chudáček dospívající dítě musí žít s nemožnou matkou, případně otcem či jiným zástupcem.
Jean Jacques Rousseau ve svých pojednáních o výchově již v 19. století nadchl pedagogy myšlenkou, že osobnost člověka je hotová ještě v předškolním věku. Mnozí pedagogové s ním souzněli a já musím říct, že je na tom hodně pravdy. Osobnost dítěte se vyvíjí v rodinných vztazích. Jsou-li dobré, pak o své dítě nemusíme mít strach ani v jeho pubertě. Konflikty sice budou, ale naši lásku, která se začala vyvíjet od kojeneckého věku, neohrozí, pokud se nestane nějaká fatální příhoda. To ale v tuhle chvíli nebudeme rozebírat, protože by se z rady nad zlato stala nejspíš pěkně buclatá kniha.
Mindráky neboli komplexy méněcennosti, z kterých viní dcera svou matku, jsou zástupně její vlastní. Dívce se zdá, že všechny ostatní matky jsou krásné, bohaté, úspěšné, a jen ona musí mít doma slepou matku, za kterou se před ostatními stydí. Myslím si, že takovému postoji nelze zabránit. Můžeme jen dítě vlastním životem přesvědčit, že jeho pocity jsou zcestné a zbytečné. Umí-li se nevidomá matka postarat o domácnost a rodinu, nemusí si s komplexy méněcennosti lámat hlavu. Je ale třeba reflektovat, co se nám snaží teenager svými záchvaty vzteku a lítosti sdělit, a na to reagovat. Nikdy nemávat opovržlivě rukou, ale ani nevést nějaký sebelítostný monolog.
Pokud to jen trochu jde, zabraňte konfliktu ještě v zárodku. Důležité to je zejména tehdy, jste-li vy nebo dítě na odchodu. Veďte je k tomu, že konstruktivní řešení lze dosáhnout pouze v klidu a bez předpojatosti. Váš klid a smířlivý tón by měly dát každému výbuchu otěže.
Když na vás potomek vystartuje, nechte ho domluvit, jde-li o konkrétní problém. Pozorně naslouchejte, všímejte si i pojmů, které používá, abyste mu pak mohli srozumitelně odpovědět. Rozhovor není snůška argumentů, ale spíš otázek a názorů. Naučte se svého potomka respektovat, jakkoli se s jeho problémy neztotožňujete. Totéž pak můžete žádat pro sebe.
Máte-li pocit, že jste něčemu špatně porozuměli nebo že váš potomek špatně porozuměl vám, řekněte si o upřesnění. Někdy už jen forma nebo slovník mohou zamlžit důležité sdělení a hned je tu problém!
Někdy se snažíme „být za parťáky“, ale není to vždy efektivní. Naopak se stane, že si nás dítě přeprojektuje za vrstevníky, a je mnohem drzejší, než bychom očekávali. Nikdy nedopustíme to, aby součástí našeho dialogu bylo vzájemné pohrdání nebo ponižování. V takovém případě přerušíme rozhovor s tím, že by bylo dobré vychladnout a pak pokračovat. Nebudeme vyhrožovat ani žádat omluvu ve chvíli, kdy druhému „bouchly saze“.
Známý nevidomý psycholog PhDr. Oldřich Čálek kdysi řekl: kontrolujte tón svého hlasu. Hlas je bytost. Můžete přeznačkovat slova i řeč těla, ale hlas ne. 
Snažte se tedy, aby váš hlas umocnil důležitost vašich slov. Neusmívejte se, když chcete říct něco vážného, bylo by to i na vašem hlase slyšet a vypadalo by to jako posměšek nebo zlehčování. Dítě chce, abychom sice byli free a happy, ale zároveň nutně potřebuje, abychom přemýšleli o věcech, které považuje za důležité, a abychom si „na nic nehráli“. V tom vás hlas může zradit, ale i naopak velmi pomoci.
Přemýšlejte o svých slovech a také motivujte své dítě, aby o nich přemýšlelo. Někdy se bude cítit ve vzpouře, takže z něho budou vypadávat nehoráznosti, se kterými si nevíme rady. Naše slova by ale měla znít rozumně, logicky a hlavně smířlivě. Nepatlat se zbytečně v tom, co jsme si museli vyslechnout, ale dát najevo, že už jsme od svého dítěte slýchali příjemnější a rozumnější slova.
Jestli se vám nepodaří usmířit se během dne, zkuste to ještě před spaním. Nespoléhejte se na přísloví „jitro je moudřejší večera“, protože nikomu neprospěje, když se bude v posteli převalovat a přehrávat si všechno, co mezi vámi bylo. Lépe je přidržet se přísloví „ať nad vaším hněvem slunce nezapadne“.
Buďte fér. Teenageři jsou velmi citliví na lež a přetvářku. Sami jste si možná všimli výstupů některých politických reprezentantů, kteří dávají přednost emoční kritice nad čestným soupeřením. Jste-li čestní, nemůžete prohrát, a v očích svého dítěte spíš obstojíte.
Naučte své dítě kompromisu. Jasně a zřetelně zopakujte jeho i svoje podmínky a spolu s ním hledejte řešení. Kompromis není příjemný pro nikoho, ale můžete naučit své dítě, že i cena za nepříjemnou variantu může být pro jeho budoucnost příznivá. Z kompromisu nesmí mít nikdo z vás pocit, že druhého dostal, že ho přelstil. Fígl, jak druhého přitlačit ke zdi, nemá s kompromisem nic společného.
A to nejlepší nakonec: Zkuste najít vhodnou chvíli, kdy budete vy i váš teenager v pohodě. Řekněte narovinu, že on i vy už jste z těch válek docela vyřízení a že to chcete změnit. Pokud uslyšíte něco jako souhlas, vyzvěte ho, ať zapne počítač a nastaví čistou stránku, že budete spolu sepisovat pravidla společných rozhovorů. Nechte ho, ať první vymyslí co nejvíc pravidel, omezte se na to, že si je necháte vysvětlit a zkorigujete je. Pak teprve přidejte ta svá pravidla a umožněte protějšku, aby je též pochopil. Ať je tím, kdo iniciuje zásady, které pak společně vytvoříte. Stačí pro začátek třeba jen pět bodů, později můžete pokračovat. Když se vám do této hry podaří zapojit i další členy rodiny, máte v podstatě všichni vyhráno. Nezapomeňte ale na základní pravidlo fair play – nikdo neprohrává a nikdo nevyhrává.
Dr. Jaroslava Novotná

#
BUDE VÁS ZAJÍMAT: Jak funguje roztroušená skleróza

Mozek a mícha spolu komunikují prostřednictvím vysílání vzruchů přes dlouhé výběžky buněk zvané axony. Aby bylo vedení vzruchu co možná nejrychlejší a zároveň bylo zabráněno jeho přenosu na okolní vlákna a struktury, jsou axony obaleny bílou izolační hmotou zvanou myelin. Ten je také hlavním médiem pro převádění nervových vzruchů na povely do svalů a vjemů ze smyslových orgánů na nervové vzruchy. Je tedy bezpodmínečně nutný ke správnému fungování centrální nervové soustavy.
Pokud však takto zdravě fungující systém napadne vlastní imunita a způsobí zánět a postupný rozpad myelinových obalů, axony již nadále nejsou schopny účinně přenášet vzruchy. Nervové buňky spolu komunikují nesprávně, mluvíme o autoimunitní chorobě roztroušená skleróza, zkráceně RS, latinsky sclerosis multiplex.
Mezi zajímavosti určitě patří skutečnost, že RS postihuje zejména mladé dospělé od 20 do 40 let a její výskyt je obdobně jako u ostatních autoimunitních chorob téměř dvakrát častější u žen. Častěji onemocní lidé, kteří žijí dále od rovníku. S tímto vyšším rizikem je spojováno snížené vystavení slunečnímu záření a produkce vitamínu D.
Antonín Vraný

#
Karlovarské muzeum vychází vstříc nevidomým návštěvníkům

Vznik Karlových Varů je datován od roku 1349, jeho první muzeum vzniklo již v roce 1867. K jeho 150. výročí proběhla i velmi důležitá a významná rekonstrukce, která trvala celé dva roky a kraj přišla téměř na 40 milionů korun. Poslední třicetiletá expozice byla nahrazena novou. Pracovníci muzea, architekti i restaurátoři měli nelehký úkol najít tu správnou rovnováhu mezi atraktivními sbírkami muzea a moderními interaktivními prvky. Muzeum bylo slavnostně otevřeno ve čtvrtek 20. dubna. Vstup do muzea i jeho prostory jsou bezbariérové, připravena je i „dotyková stezka“ pro nevidomé, pamatovalo se na interaktivní zážitky pro děti i dospělé. Muzeum se stále věnuje dějinám a přírodě regionu, mnohé atraktivní sbírky i jednotlivé expozice jsou uspořádány do časové osy, a to od raného středověku až po dnešní současnost. 
Při vstupu do prvního sálu vás přivítá skvostně oděná postava Karla IV. (ve vitríně). Zrakově postižení návštěvníci si mohou hmatem prohlédnout alespoň kovovou plastiku obličeje Karla IV. s císařskou korunou na hlavě. Pod ní najdete i popisek v Braillově písmu, tak jako je tomu i u mnoha dalších exponátů na pomyslné „dotykové stezce“. V expozici historie lázeňství si můžete hmatem prohlédnout nejen původní dřevěnou lázeňskou vanu, ale i starodávné koflíky na pití z pramenů, sáhnout si můžete i na speciální mosaznou měrku, potvrzující množství vypité minerální vody. Zcela jistě vás překvapí informace o tzv. pyramidové léčbě, kdy se množství vypitého pramene extrémně vystupňovalo až k neuvěřitelným šedesáti koflíkům za den, což představovalo 6-9 litrů vody z pramene! Prohlédnout si zde můžete i speciální klešťovou formu na spékání lázeňských oplatek z roku 1760. Po roce 1780 byly tyto oplatky dodávány i na císařský dvůr. Zajímavý byl pro mne i hráčský karetní stolek, jehož nohy údajně vysoustružil sám ruský car Petr Veliký při své návštěvě v roce 1711. Kromě jiného si můžete osahat i papírovou maketu hradu Loket, reliéfní mapu Slavkovského lesa i jeho okolí, a to včetně hmatového rozlišení určitých druhů nerostů, vyskytujících se v tomto regionu. Uprostřed jednoho ze sálů můžete svými prsty obdivovat i jelena lesního v životní velikosti, který je majestátním obyvatelem karlovarských lesů již po tisíce let.
Osahat jsme si mohli i dřevořezbu madony s Ježíškem nebo kamennou plastiku sv. Petra a Pavla. V expozici věnované dlouholeté výrobě skla a porcelánu si můžete hapticky porovnat rozdíl mezi talířem po přežahu s talířem po vypálení – tedy s glazovaným povrchem. Našim zvídavým prstům neunikly ani tři typy palných zbraní. Velmi mne zaujala i úřední deska z roku 1885, zakazující žebrání v okresech celého Karlovarska. Žebrání bylo trestáno vězením od 8 dnů až po 3 měsíce, naopak chudým práci hledajícím pocestným byly doporučeny stanice, kde se mohou zdarma najíst.
Když se vysloví Karlovy Vary, nesmí tu chybět ani expozice věnovaná světoznámé likérce, založené Janem Becherem. Této expozici dominuje 80 cm vysoká láhev Becherovky. Určitá pozornost je věnována Henrichu von Mattoni, proslulému výrobou a distribucí této minerální vody do celého světa. Své místo, i když jen ve vitríně, mají dobové hudební nástroje, vážící se k dlouholeté historii lázeňského symfonického orchestru. Ke Karlovým Varům neodbytně patří i dostihový sport, v jedné z vitrín můžete spatřit sochu jezdce na dostihovém koni z roku 1924, vystavena je tu i dostihová cena včetně plakety pro jezdecký klub z r. 1928. Časovou osu završuje i expozice věnovaná golfu, vystavena je tu i sada osmi typů golfových míčků ze 30. let 20. století. Své čestné místo tu má i nádherný křišťálový globus, jenž je hlavní cenou každoročního MFF; jeho první ročník probíhal v Mariánských Lázních v roce 1946.
Jak můžete sami posoudit, je tu opravdu mnoho zajímavého i poučného, takže vám návštěvu mohu jen vřele doporučit! Nevidomým návštěvníkům může muzeum zprostředkovat i komentovanou prohlídku.
Emil Miklóš

#
Hmat pomůže s make-upem, sluch vyhrát

Mnozí nevidomí posouvají při svých koníčcích hranice toho, co jsou lidé bez zraku schopni dokázat. Skvělým příkladem je slepý hráč videoher, který soupeří na turnaji s těmi nejlepšími – anebo nevidomá mladá youtuberka, která ukazuje dívkám, jak se líčit.
Třicetiletý Nizozemec Sven van der Wege je důkazem toho, že se oblíbeného hobby nemusíte vzdát ani s velmi vážným postižením. Sven v dětství onemocněl rakovinou, a přestože se vyléčil, je od šesti let slepý. Vypadalo to, že kromě mnoha ostatních věcí se bude muset vzdát i videoher. Jenže pak zjistil, že se v jedné hře dokáže orientovat pouze podle zvuků, které digitální postavy při souboji vydávají. Od té doby nedá na bojovky dopustit. Nejraději má sérii Street Fighter. V této videohře jsou pouze dva soupeři a jednotlivé zápasy jsou záležitostí několika minut. Velice náročné tam jsou hlavně sériové a speciální útoky.
Nejenže se Sven van der Wege, který pátý díl hry posledních sedm měsíců intenzivně trénoval, musel naučit dokonale ovládat alespoň jednoho bojovníka (v jeho případě to byl Ken), ale naposlouchal si i všechny ostatní. Podle zvuku pozná, k jakému pohybu se soupeř chystá a odpovídajícím způsobem na něj reaguje. S pomocí stereo sluchátek dokáže přesně odhadovat vzdálenosti a správně načasovat jednotlivé kroky a protiúdery. O jeho umění se na nedávném madridském turnaji přesvědčil zaskočený soupeř, kterého dokázal porazit. „Vím, že nejsem nejlepší, k tomu mám opravdu daleko, ale je fajn být tady a hrát s ostatními,“ shrnul v následném rozhovoru svůj přístup a dodal, že ve Španělsku nebyl naposled. 
Před čtyřmi lety přišla o zrak i – dnes 21letá – Lucy Edwardsová z anglického Birminghamu. O dva roky později, v roce 2015, se stala internetovou hvězdou poté, co natočila video, které umístila na svůj Youtube kanál. V něm ukazuje a radí, jak se nalíčit. Lucy trpí vzácným onemocněním, kvůli kterému přestala v 11 letech vidět na pravé oko a o šest let později oslepla i na to druhé. Její video blog vznikl z osobní frustrace, když se rozhodla ukázat zdravým lidem, že i nevidomí a jinak znevýhodnění mohou vést kvalitní život stejně jako ostatní, napsal předloni v květnu list Daily Mail. Lucy Edwardsová tvrdí, že to, že si sama dokáže udělat make-up, je pro ni určitou známkou nezávislosti. „Jste velmi závislí na ostatních lidech. A make-up je pro mě osobně hodně důležitý v tom smyslu, že se nemusím ptát, jak vypadám. Vím, že vypadám dobře i bez pohledu do zrcadla,“ řekla mladá žena.
Sestra Alice vymyslela a Lucy si zautomatizovala denní rutinu, při níž postupuje po klíčových bodech obličeje. Říká, že pohmatem pozná, pokud se jí na tváři udělají nerovnosti, a v tom případě vsadí například na více krycího korektoru.
Videa Yesterdays Wishes jsou inspirací pro všechny, ale pomáhají i zrakově postiženým. Jsou k nim totiž namluvena i kvalitní audia a kosmetická videa obsahující tipy, jak se vyhnout trapasům. Lucy například doporučuje místo rtěnky používat tekutý lesk na rty. K práci se rtěnkou totiž zpravidla potřebujete dalšího člověka, který rty orámuje.
Lucy, která si pomocí hmatu dokáže perfektně namalovat tekuté linky, řasy i stínované kouřové líčení, má statisíce fanoušků. Například video s názvem Blind Girl Does Her Own Make-Up (Slepá dívka si dělá make-up) již vidělo přes 750 000 lidí. Na svém kanálu ale neřeší jen kosmetiku. Vysvětluje také, jak se žije s vodicím psem, a diskutuje i jiné problémy.
Marie Zemanová
S využitím iDNES.cz a Novinky.cz

#
SPORT: Nevidím, přesto nemusím být obětí 

Tuto zkušenost jsem si do života odnesla jako jedna z jedenácti účastníků Kurzu sebeobrany pro nevidomé, který se uskutečnil letos 11. Března a který uspořádal Jiří Šťovíček ve spolupráci s Fakultou sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. 
„Již delší dobu mě lákala představa účastnit se takové akce. Považuji za důležité, mít možnost si vyzkoušet vlastní schopnosti a reakce při potenciální krizové situaci. Jelikož jsem neobjevil žádný probíhající kurz, rozhodl jsem se zorganizovat jej sám,“ říká slabozraký Jiří Šťovíček a dodává: „Na začátku jsem měl představu, že jednoduše oslovím organizaci, která sdružuje zrakově postižené, a je to. Tak snadné to nebylo. Organizace příliš zájmu nejevily, až na Deylovu konzervatoř, která měla těsně před kurzem, který si zorganizovali sami studenti. Taky jsem zjistil, že neexistuje někdo, kdo by sebeobranu zrakově postižených zastřešoval centrálně. V minulosti proběhly kurzy v různých regionech ČR, pořádaly je různé skupiny a spolky. Po několika pokusech sehnat lektory a komunikačních slepých uličkách jsem se dostal k informacím o kurzu, který proběhl v Brně před asi dvěma lety. Tak jsem se dostal k paní Skotákové z brněnské Masarykovy univerzity, která mi s organizací kurzu pomohla. Propagaci zajistilo Rádio ZK a sami účastníci kurzu mi dodávali svým zájmem energii dotáhnout organizaci do konce.“
Kurz se skládal z teoretické a praktické části. V teoretické části jsme byli seznámeni s právními pojmy, jako je nutná a přiměřená sebeobrana. Lektorka nám osvětlila základy psychologie sebeobrany, jak předcházet nebezpečným situacím, jaké strategie použít k odvrácení pozornosti a hlavně, jak již dopředu nepůsobit jako vhodná oběť pro potencionálního útočníka. 
V praktické části jsme nacvičovali komunikaci s útočníkem, což vidím jako jednu ze zásadních zkušeností. Učili jsme se, jak agresora odradit a jak ho naopak nevyprovokovat k ráznější akci. Následovala průpravná cvičení, pádová technika, nácvik střehů, úchopů, přetahy, přetlaky a aktivní obrana s komunikací. Dále úderové techniky, reakční cvičení, obrany z úchopů a využití osobního alarmu.
Z kurzu si odnáším poznání, že nemusím být obětí, že i já, přestože téměř nevidím, mám šanci překvapit potencionálního útočníka nečekanou reakcí, upoutat pozornost okolí a co nejvíce se chránit v nebezpečné situaci. Abych si však dostatečně zafixovala vyzkoušené techniky, bylo by třeba je aktivně trénovat. Jednoznačným závěrem z kurzu pro mě je utvrzení v tom, že nejlepší sebeobranou je těmto nebezpečným situacím obezřetně předcházet. 
Jiří Šťovíček kurz nejen pořádal, ale také se jej aktivně účastnil. Na otázku, jaké jsou jeho bezprostřední dojmy z kurzu, odpověděl: „Z pozice pořadatele jsem se cítil lehce ve stresu, hlavně ráno, kdy se mi úplně nedařilo koordinovat doprovod účastníků a nákup občerstvení, nakonec vše dobře dopadlo. Pokud bude další zájem, je na čem stavět, což je dobře. Některé věci bych udělal lépe, takhle to je ale vždycky. Z pozice účastníka jsem s kurzem spokojený. Za sebe mohu říct, že jsem dostal, co jsem chtěl. Zjistil jsem, že se mi hodí každodenní pohyb a že skoro vždy jsou možnosti, jak se zachovat v různých situacích. A ukázalo se, že samotné povědomí nestačí, že je potřeba být i aktivní a znalosti oprašovat.“
Pozitivní dojmy vyjádřilo všech jedenáct účastníků kurzu. Na otázku lektorky, co si z kurzu odnášejí, zazněly odpovědi jako „odvahu, strategie pro slovní odvrácení útoku, techniky, jak útočníka překvapit nečekanou fyzickou reakcí, a především vědomí, že ačkoliv nevidím, nemusím být jen bezmocnou obětí a mohu se aktivně bránit a ubránit“. Všichni účastníci se také shodli, že by přivítali pokračování takovýchto kurzů, a zájem projevili i další zrakově postižení, kteří z kapacitních důvodů tento kurz absolvovat nemohli. Věřme tedy, že kurzy sebeobrany pro zrakově postižené proběhnou i v budoucnosti.
Hana Petrová

#
Karlovice 2017 – nelítostný boj

Náročné tažení bylo na dosah od konečného vítězství. Útok po levém křídle, těsnější a přesnější uzavření prostoru nabízelo definitivní konec. Jenže potom přišlo malé zaváhání v rozhodování velitele, jedna skulina, nepřítel ji využil, rychle přeskupil své bojové šiky a neuvěřitelně rychle ovládl bitevní pole a záhy vše dotáhl k absolutnímu vítězství. Překvapivé, rychlé, takové jsou partie v Rapid šachu.
Takto nějak mi vyprávěl příběh z jedné či dvou šachovnic rozhodčí Rosťa Miler. Setkali jsme se první sobotu po velikonocích letošního roku v Karlovicích. Řídil zde tento turnaj. Vysvětlil, jak hrají někteří jednu partii na dvou šachovnicích. Každý si tahá i figurky soupeře, aby hmatem mohl kontrolovat pozice své i soupeřovy. Čtyři ruce by bylo na těch 64 polí moc. Políčka jsou hmatem rozlišitelná a figurky poznáte hmatem taky bez problémů, a to jak jejich postavení na bojišti, tak jejich barvu. Jo, já vám nenapsal, že to byl turnaj nevidomých a ostatních zrakově znevýhodněných? Inu byl. Korektní boje, kdy rozhodčí musí zasahovat, pokud se vlivem nervozity, zamyšlení či přehmatu zjistí, že soupeři nemají stejné postavení na svých šachovnicích a další hra je nemožná. Musí si to pohlídat rozhodčí, upozorní hráči anebo i diváci. Jinak si Rosťa liboval, že letošní ročník byl v naprosté korektnosti, bez rušivých vlivů a se zajímavými souboji.
Hlavní organizátor, vedoucí turnaje a předseda oddílu šachu Sigma Olomouc Zdeněk Pavlíček mi mezi úkoly stihl říci, že hraje šest žen a 13 mužů. Jsou z celé ČR od Děčína po Hodonín, ze Slovenska z Košic i Bratislavy a dokonce i pět účastníků z Polska. Dopočítal se, že je to letos již 22. ročník memoriálu Vladimíra Trávníčka, hráče a propagátora šachu mezi zrakově znevýhodněnými. Koná se pravidelně zde, v rekreačním středisku UKV Karlovice na Bruntálsku. Navíc jejich oddíl zde pořádá každý podzim i velký šachový turnaj týdenní. Stihl dodat, že díky sponzorům je dostatek cen pro každého účastníka, že i přes čtvrteční sníh, mráz a vítr dorazili všichni… a spěchal dál za svými úkoly.
Od Zuzky Bajerové jsem si nechal vysvětlit, jak nevidomý může dělat zápis šachové partie (diktafon či tabulka s bodátkem), že na rapid šachu se zápis nedělá pro kritický nedostatek času, radostně vyprávěla o setkání s dávnými přáteli a už zase spěchala k další partii.
Vítězkou turnaje se pro rok 2017 stala nejmladší hráčka, 28letá Kateřina Skočková. Ta mi hned v úvodu smutně vysvětlila, že má pocit, že úroveň hry šachu nevidomých jde dolů, přesto ztratila jeden a půl bodu a neví, co s tím, že nejsou mladí zájemci nejen o tento sport. Sama studuje speciální pedagogiku a informační a komunikační technologie, tak snad do budoucna svým entuziasmem zapálí pár mladých, se kterými bude pracovat. Vím, že tu nebyla poprvé, pokud to jen trochu půjde ráda se sem, na skvěle organizovaný turnaj v rapid šachu zrakově znevýhodněných bude vracet.
Tak, a z toho podstatného je to vše. Vím, že Rapid šach není šach pro majitele aut této značky, ale… Viz výše.
Jaroslav Čajka