Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA Číslo 1 leden 2017

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM
STALO SE: Z republikové rady SONS
Američtí veteráni se omluvili indiánům v Dakotě
LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Martina
Nevidí? Nevadí!
Plánuješ jít na vysokou? Co zkusit UHK?
ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 01/2017
MAJÁČEK EXTRA LINE, PROSINEC 2016 - MPSV vydalo aktualizovanou „Příručku pro osoby se zdravotním postižením v roce 2016“.
LHON – nebezpečná diagnóza
Novoroční předsevzetí, která se většinou nevyplatí
KULTURA: Pastva pro obě ruce: z výstavy HAPESTETIKA VI
Hlasy našich knížek – dnes trochu jinak
Ve stopách Homérových: BENITO PÉREZ GALDÓS
Opožděný dopis Ježíškovi, aneb Kam se to řítíš, hromadná dopravo!?
SPORT – Černobílé problémy
PRO ZASMÁNÍ… POZDĚ, ALE PŘECE

LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Martina

Slečna Martina, se kterou popíjíme čaj a rozmlouváme o životě, patří nesporně k zajímavým osobnostem, které by mnozí z nás chtěli blíže poznat. Já ji znám jako talentovanou pianistku, zpěvačku i skladatelku chytrých, romantických i rozpustilých písniček. Dnešní společné odpoledne ale chceme věnovat cestám, po kterých se Martina ubírá, aby našla svou profesi a snad také radost z naplněných snů. Martině je dvacet osm let, je nevidomá, a přesto maturovala na gymnáziu běžného typu. Asistentku jí dělala maminka, která také podle všeho podporuje svou dceru v uplatňování jejího hudebního i literárního talentu.

Martino, jak to bylo, když jsi složila maturitu spolu s vidícími studenty? Co ti studium na gymnáziu dalo a co vzalo?
Já jsem absolvovala základní školu pro nevidomé v Brně. Tam mi bylo moc dobře. Měla jsem spoustu přátel a také jsem cítila určitou solidárnost a podporu od tehdejších učitelů. Gymnázium, kam jsem chodila mezi vidící, a byla jsem tam jediná nevidomá, mi dalo šanci osamostatnit se trochu z komunity nevidomých a zkusit si, jak se žije v obyčejném světě. Učila jsem se dobře, ale nenašla jsem nikoho, s kým bych se sblížila. Nikdo mi ve škole neubližoval, ale ani o mě nikdo nestál. Prostě mě tolerovali, ale žádné vztahy se nekonaly. Přežila jsem to díky telefonování, sociálním sítím a skypování s bývalými spolužáky. Ani v našem městě, kde odmalička žiju, jsem si žádné přátelské vztahy nevybudovala, protože asi žiju moc izolovaně.

Jaké plány týkající se tvého budoucího vzdělání jsi měla na gymnáziu?
Neměla jsem vůbec žádné plány. Ze všeho nejvíc mě bavila muzika, vlastně už od nejútlejšího věku jsem hrála na klavír a i jiné nástroje. Někdy po devátém roce svého života jsem začala vymýšlet písničky a psát k nim texty. No a také různé příběhy a básničky. Nikde jsem to ale neprezentovala, vlastně dodneška se pořád nějak bojím nebo stydím. Mám stálé obavy, že se ztrapním nebo selžu. A tak se ukázalo, že ideální řešení by mohla být Deylova konzervatoř. Tam jsem byla hned po maturitě přijata.

Zmínila jsi ses, že jsi tu konzervatoř nedokončila. Jaká byla příčina?
Řekla bych, že nejsem dost cílevědomá, abych překonala svůj odpor k hudební teorii – všechna ta témata, jako harmonie, stupnice... Je to pro mě horší než matematika. Nejsem dost pilná a dost motivovaná studovat vážnou hudbu, jakkoli mě občas baví ji poslouchat. Nehodím se na konzervatoř tohoto typu. Měla jsem spoustu dobré vůle, ale málo píle. Takže jsme se, já a Deylova konzervatoř, rozloučily. Možná smůla je i to, že vůbec nemám chuť studovat nějakou vysokou, nějak jsem u nás v Česku zatím nenašla tu správnou oblast svého zájmu.
Na Deylově konzervatoři mě ale bavilo, že jsem tam zase měla nevidomé přátele, s kterými jsem sdílela spoustu společných věcí. Ti mi také většinou zůstali, pořád se mám s kým vykecávat, s kým si mailovat, probírat důležité věci. Nicméně, stejně se cítím dost osaměle, a nejhorší je, že mi ani moc nevadí, že půlka mého života se jeví tak trochu virtuální.

Jak to myslíš – virtuální. Copak nic neděláš?
Ano, pokud pracuji nebo jsem v kontaktu se svou komunitou, žiju zcela reálně. Ale pracovní příležitosti pokaždé nemám, a tak se pak musím vrátit domů, tedy do svého rodiště, kde prakticky nikoho neznám a o práci zde také nezavadím. Takže žiju na sociálních sítích, portálech počítačových her, na mobilu a skypu. Kdybych dodělala konzervatoř, teoreticky bych mohla učit na hudební nástroje, jenže problém je, že jsem v sobě neobjevila ani pedagogické vlohy.

Vystudovala jsi skoro dvě střední školy a studijní výsledky nebyly nejhorší. Není pro tebe zklamání, že nemáš vystudovaný žádný obor, který by ti zajistil další profesní uplatnění?
„Myslím,“ uvažuje Martina nahlas, „že největší zklamání nad mou nerozhodností a nedostatečnými ambicemi prožívají spíš rodiče a asi i bývalí profesoři. Vypadalo to nejdřív docela dobře, přece jen jsem obstála mezi vidícími středoškoláky, ale ve finále nemám žádné konkrétní povolání a k tomu ještě nejsem moc kurážná, abych se někde prosadila jak s muzikou, tak třeba s těmi texty.

Jaký byl tvůj další osud po odchodu z konzervatoře?
Chvíli jsem byla doma, posléze mě přijali do rehabilitačního střediska pro zrakově postižené na pražské Dědině. Byla jsem tam rok a půl. Vylepšila jsem si prostorovku, něco na počítači a podobné věci. Chodila jsem také do dílen, ještě mám doma výrobky z keramiky. Také jsem se učila tkaní, drátování a košíkářství. Něco mě bavilo, něco méně, ale ani pro jeden obor bych se nedokázala rozhodnout, že bych jako zkusila rekvalifikaci. Co mě ale hodně zaujalo, že jsem na Dědině mohla pokračovat ve studiu němčiny, která mě už na gymplu hodně bavila. Dokonce, když jsem jako klientka na Dědině byla, založili tam výuku německého jazyka, protože nás bylo víc, kdo měli zájem. Mě to hodně nakoplo, když jsem na Dědině skončila, přihlásila jsem se na jazykovku a nějakou dobu tam studovala. Bylo to ale finančně tak náročné, že jsem si to nemohla dovolit. Vrátila jsem se tedy domů a studovala soukromě. Získala jsem certifikát C1 a chtěla bych ve studiu pokračovat v Německu, konkrétně na Univerzitě v Lipsku. To, o co bych měla velký zájem, jsou německá nářečí. Takže se zkusím hlásit na germanistiku, ale s mojí průrazností to není úplně jednoduché. Potřebovala bych nějakého agenta, který by mi pomáhal. Zejména na německém internetu to vůbec není přívětivé pro člověka, který nevidí. A já bych se přece jen potřebovala spoustu věcí o té škole dozvědět, abych měla alespoň základní jistotu, že jsem schopná se připravit na přijímačky i pobyt v Lipsku.

Čím ses živila, když jsi zrovna nechodila do školy nebo na Dědinu?
Martina přiznává: „To je právě zas ten problém s mými nejistotami a nedostatkem asertivity nebo něčeho takového. Já musím mít někoho, kdo mě postrčí, povzbudí, přesvědčí. Díky kamarádce jsem získala velmi slušné živobytí – hrála jsem v jednom dost luxusním pražském hotelu v restauraci. Jenže jsem nějak neměla odvahu požádat o řádnou smlouvu, a tak mi peníze vypláceli v hotovosti, bez dalšího zajištění. A pak mi je párkrát nevyplatili, ten manažer, který to měl na starost, nějak zmizel, prostě se vypařil. Já ale musela z něčeho platit nájem. Zjistila jsem si, jak to chodí s pouliční hrou, vytipovala jsem si místa v Praze, kde to znám a kde se cítím bezpečně, a hrála jsem na klávesy a zpívala k tomu. Svoje písničky, ale i takové, co je mají rádi Pražané i turisté. Docela to šlo, i když mi párkrát někdo ukradl peníze, které mi lidé dávali do klobouku. Ale neodradilo mě to, naopak, hrála bych klidně na ulici dál a u toho třeba dál studovala němčinu. Jenže jsem přišla o bydlení, a tak jsem zase skončila doma, jako za starých časů,“ popisuje Martina tak trochu melancholicky svou profesní peripetii.

Co tě ještě baví a co umíš? Kdybys předstoupila před nějakého rozdavače zaměstnání, o co by sis ráda řekla?
Teď zrovna jedu na druhý konec republiky za svou tetou. Budeme společně pracovat na projektu, který má za cíl seznámit veřejnost a především žáky škol s problematikou nevidomých. Já nemám ráda slovo „osvěta“, ale dá se říct, že tohle mě zrovna hodně baví. Jenže to je zcela ojedinělý projekt a není to zaměstnání, jen tak trochu hobby a tak trochu za peníze. Baví mě skládat hudbu s jednoduchou instrumentací a třeba i vtipné texty. Takže bych možná mohla být prospěšná v reklamě, ale to bych musela být trochu dravější. A to nejsem. Baví mě stříhat muziku nebo i texty, míchat to, udělat třeba nějaké hudebně literární pásmo. Jednou jsem se zeptala ve slepecké tiskárně, jestli nemají místo v nahrávacím studiu. Neměli. Mě to natolik odradilo, že jsem se už nikdy víc nezeptala. Miluju počítačové hry, ani ne tak úplně kvůli hraní, ale spíš kvůli té komunikaci, která je na sítích kolem her. Nejvíc mě baví německé portály, ti lidé tam, kterým se říká Letśs Playeři, mi připadají zajímaví, bezprostřední a chytří. Možná je to jen iluze, ale kdybych viděla, určitě bych se snažila o vymýšlení počítačových her na nějaké hodně dobré úrovni. Nebo alespoň k nim vymýšlet příběhy a scénáře... Tak to je sen, který se mi asi také nepodaří uskutečnit,“ povzdychne si upřímně Martina. „Na tenhle obor musíte mít hodně kontaktů a přehled, a to já nemám. A také se obávám, že i tady funguje nějaká „mafie“, která se snaží vydělat na důvěřivosti a hlouposti uživatelů. A to by mě děsilo a nebavilo.“

Martino, jsi evidovaná na Úřadu práce? Nebo máš třeba živnostenský list? Víš, kdo ti platí pojištění a sociální zabezpečení?
Moje návštěvnice vrtí hlavou: „Vím, že bych se asi o tyhle věci měla zajímat, ale připadají mi tak odtažité a vzdálené... Když o tom teď přemýšlím, doufám jen, že moje máma, která dohlíží na mé účty, tyhle záležitosti sleduje a že by mne nenechala něco zanedbat. Jistá si tím ale nejsem...“

Jako plnoletá jsi vlastně už dvakrát ukončila studium. Pomohlo by ti, kdyby v systému sociálních nebo školských služeb byl pro absolventy nebo i neabsolventy s handicapem zaveden koučink nebo nějaká agenturní podpora, aby si zájemci mohli urovnat své představy a cíle? Někdo, kdo by pomohl nejen vyhledat zaměstnání, ale třeba i doporučil další studium nebo rekvalifikaci? Někdo, kdo by třeba tobě konkrétně pomohl s hledáním školy, bytu a práce?
Martina ani okamžik neváhá s odpovědí: „Já bych za tohle byla fakt strašně vděčná. Byla bych ochotna si i takové služby platit, pokud by to nebylo dražší než třeba nějaké běžné kurzy, za které zájemci zcela běžně platí. Jenže – nikdo mi nic podobného nenabídl, ani ve škole, a pokud vím, ani na Úřadu práce nic takového není. Vím, existují JOB CLUBY, které se zabývají tím, jak se mají lidé prezentovat na novém pracovišti a jak mají napsat životopis, ale o tohle nejde. Já bych potřebovala opravdického kouče, který by to všechno se mnou probíral, dával mi zpětnou vazbu, když se mýlím nebo když něco je dobře. Prostě takového doprovázeče. Ale o žádném nevím,“ končí Martina s povzdechem.

Martino, já ti moc děkuju za upřímnost a otevřenost. Jsem ráda, že jsi mimo nahrávání zmínila, že i tento rozhovor ti pomohl k určitému ujasnění si problémů. Všichni ti držíme palce a přejeme, abys do nového roku vykročila nejen s dobrými předsevzetími, ale i se silnějším sebevědomím a nadějí, že se i tvé sny mohou uskutečnit.

Rozmlouvala Jaroslava Novotná
***

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 101 Číslo 1 leden 2017
Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk
Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR.
Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost.
Vychází dvakrát měsíčně.
Roční předplatné činí 72 Kč.
OBSAH
ÚVODEM
A je to tady!
STALO SE
Z Republikové rady netradičně
Američtí veteráni se omluvili indiánům v Dakotě
LIDÉ KOLEM NÁS
Devatero řemesel – Martina
Nevidí? Nevadí!
Plánuješ jít na vysokou? Co zkusit UHK?
ZORA RADÍ
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 1/2017
Příručka Ministerstva práce a sociálních věcí pro OZP
LHON – nebezpečná diagnóza
Novoroční předsevzetí, která se většinou nevyplatí
KULTURA
Pastva pro obě ruce: z výstavy HAPESTETIKA VI.
Hlasy našich knížek – tentokrát trochu jinak
Ve stopách Homérových
(SKORO)FEJETON POVÝTCE REÁLNÝ
Petr Mašek
SPORT
Černobílé problémy
PRO ZASMÁNÍ… POZDĚ, ALE PŘECE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.