ZORA časopis pro zrakově postižené Ročník 101 Číslo 1 leden 2017 Zastupující šéfredaktor: PhDr. Václav Senjuk Redaktoři: Bc. Jiří Hubáček, Mgr. Jarmila Hanková, Petr Mašek, Ilona Ozimková, Mgr. Marie Zemanová Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: 221 462 472 e-mail: zora@sons.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Časopis je dotován Ministerstvem zdravotnictví ČR. Za vyjadřované názory dopisovatelů nepřejímá redakce odpovědnost. Vychází dvakrát měsíčně. Roční předplatné činí 72 Kč. OBSAH ÚVODEM A je to tady! STALO SE Z Republikové rady netradičně Američtí veteráni se omluvili indiánům v Dakotě LIDÉ KOLEM NÁS Devatero řemesel – Martina Nevidí? Nevadí! Plánuješ jít na vysokou? Co zkusit UHK? ZORA RADÍ Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS – 1/2017 Příručka Ministerstva práce a sociálních věcí pro OZP LHON – nebezpečná diagnóza Novoroční předsevzetí, která se většinou nevyplatí KULTURA Pastva pro obě ruce: z výstavy HAPESTETIKA VI. Hlasy našich knížek – tentokrát trochu jinak Ve stopách Homérových (SKORO)FEJETON POVÝTCE REÁLNÝ Petr Mašek SPORT Černobílé problémy PRO ZASMÁNÍ… POZDĚ, ALE PŘECE # ÚVODEM A je to tady! Ještě jsme ani nesetřásli silné dojmy ze Silvestra a bilancování konce roku sotva doznívá, předsevzetí se zatím nezadřela pod kůži (a dá Bůh ani nezadřou – co bychom si dávali zas příští rok?!) a už je tady potvrzení toho, co jsem psal v úplně prvním, a pak ještě v minulém úvodníku. Pamatujete? Práce kvapná… Myslím to na poslední chvíli, a také to o chybách, však víte. Nuže – v posledním loňském čísle bodové a zvukové ZORY se vloudil ne snad redakční šotek, ale rovnou snad troll nebo kdo. Do zprávy z koncertu na Hradě se mi dostala informace přesně rok stará, a tak jste si mohli přečíst jména oceněných sice pravdivá, ale oceněná vloni. Kaji se a uvádím věci na pravou míru: Letos 3. prosince byly před zahájením koncertu oceněny následující osobnosti: Doc. Ing. Jaroslav Hrubý, CSc., in memoriam – Výroční cena za práci ve prospěch zdravotně postižených za rok 2016, Mgr. Jana Drexlerová – Výroční cena za práci ve prospěch zdravotně postižených za rok 2016 a PaedDr. Blanka Veškrnová – Výroční cena za rozvoj zdravotně sociální péče za rok 2016. Chtěl jsem ještě lehce pohovořit o tom, co se mi dostává do mailové pošty jako vaše názory a připomínky, ale pak jsem si uvědomil, že je ještě příliš brzy na jakékoli zobecňování. Tak jen že žádný z vašich dopisů – ani z těch odmítavých, a samozřejmě ne ty pochvalné – nezapadne do zapomnění, každou připomínku bereme a zvažujeme, jak by nám mohla pomoci vylepšit naše společné dílo. Tentokrát třeba nebylo co dát do rubriky ZE ŽIVOTA ODBOČEK A KLUBŮ ani do CEST ZA POZNÁNÍM, takže se těšíme na další měsíc – po Vánocích a Novém roce bude jistě o čem psát. Tak příjemné zážitky u letošní první ZORY. Václav Senjuk # STALO SE: Z republikové rady SONS Milí čtenáři, Jako redaktora, který se vám většinou snaží přibližovat věci zajímavé, mě viceprezident Rudolf Volejník pověřil úkolem sestavit zprávu z nedávno proběhnuvšího zasedání republikové rady. To se konalo dne 2. 12. 2016 a věru nevím, jestli se po přečtení tohoto příspěvku viceprezident nerozhodne vrátit jako osvědčený informátor... Nyní však k republikové radě. Zasedání předsedal PhDr. Josef Cerha. Schůzi vedl velmi hospodárně a šetrně. Ptáte se, čím šetřil? Spíše co: Naše nervy i náš čas. S nonšalancí sobě vlastní uváděl jednotlivé body jednání, uděloval slovo, ale také velmi správně chod jednání usměrňoval tam, kde by se mohlo zbytečně protáhnout, nebo nebylo dost věcné. Navíc – bodů na programu nebylo mnoho, a tak se celé zasedání neslo v duchu předvánoční pohody a nikdo se nebál, že nestihne vlak. Po formalitách nutných pro všechna jednání (nejen) republikové rady jsme si vyslechli zprávu prezidenta. Z té zmíním velmi kladné hodnocení akce Bílá pastelka a prezidentovo opětovné poděkování všem, kteří se na akci jakkoli podíleli. V rámci běžících projektů prezident informoval členy RR o proběhnuvších kontrolách a konstatoval, že při kontrolách nebyla shledána žádná pochybení. Vedoucí oddělení správy odboček Jan Pakoš ve svém vystoupení upozornil na nezbytnost dobré komunikace mezi předsedy odboček a ústředím prostřednictvím dobře fungujících krajských koordinačních rad. Vinou nepružné komunikace může docházet k problémům na některých odbočkách SONS, kterým by se dalo velmi dobře předejít. Dobře fungující krajské koordinační rady zajišťují nejen informace o práci odboček v krajích, ale mohou pomoci tam, kde je pomoci zapotřebí. Projednávala se samozřejmě spousta bodů souvisejících s majetkem či financováním organizace. Viceprezident Volejník nás seznámil hned s několika novými informacemi vzešlými z jednání s Českou televizí, ale o tom bude jistě chtít v pravý čas čtenáře Zory informovat sám. S republikovou radou a obsahem jejího jednání se dnes rozloučíme tak trochu neoficiálně. Těsně před koncem zasedání nám pan předsedající prozradil, že se náš pan viceprezident v den konání republikové rady chystá oslavit jisté polokulaté jubileum. Zasedání tak skončilo všeobecným přáním veselých a klidných svátků a gratulací oslavenci. Pokud se vám zdá, že výčet událostí je poněkud hubený, nemusíte se ničeho obávat. Pokud jsem něco přeskočil či opomněl, budeme vás jistě v dalších číslech časopisu informovat. A určitě budeme jednotlivě probírat to, co je podstatné pro chod celé organizace i jednotlivých odboček a dalších součástí. Petr Mašek *** # Američtí veteráni se omluvili indiánům v Dakotě Omluva má mimořádnou symboliku – a když se omlouvá někdo, kdo inkriminované události přímo nezpůsobil, jde o mimořádnou událost. Právě taková omluva se odehrála v indiánské rezervaci Standing Rock ležící v amerických státech Severní a Jižní Dakota. Tam se v posledních měsících odehrávaly protesty proti stavbě ropovodu firem Energy Transfers Partners a Sunoco Logistics Partners, který měl vést přes posvátná pohřebiště původních obyvatel Severní Ameriky a který by – jak varovali protestující – ohrozil tamní zdroje pitné vody. Protesty skončily v neděli úspěchem, byť zatím bez definitivního rozhodnutí: federální úřady v neděli oznámily, že stavbu ropovodu jen pozastavují, nikoliv ruší. Developeři projektu se navíc nechali slyšet, že boj o dokončení „trubky“ nevzdávají a doufají, že s novou administrativou se situace změní. Než se věc rozhodne, odehrála se v rezervaci – přesněji v tamním kasinu – událost, která vstoupí do dějin. Skupina veteránů americké armády v čele Wesem Clarkem mladším, synem někdejšího velitele NATO, poklekli před vůdce indiánských kmenů a požádali o odpuštění. Clark u toho zopakoval výčet zločinů napáchaných během mnoha let „také jednotkami, k nimž někteří z nás patří“. „Přišli jsme, bojovali s vámi, vzali jsme vám vaši zem. Podepisovali jsme dohody a vzápětí je porušovali,“ prohlásil a dále zmiňuje hmotné statky, o něž Indiáni přišli (nerostné bohatství), ale i zničené kulturní dědictví (jazyky) a rodiny („vzali jsme vám vaše děti“). Indiánští vůdci omluvu během ceremonie přijali a vyzvali k všeobecnému smíření. Silvie Lauder Převzato z týdeníku RESPEKT # LIDÉ KOLEM NÁS: Devatero řemesel – Martina Slečna Martina, se kterou popíjíme čaj a rozmlouváme o životě, patří nesporně k zajímavým osobnostem, které by mnozí z nás chtěli blíže poznat. Já ji znám jako talentovanou pianistku, zpěvačku i skladatelku chytrých, romantických i rozpustilých písniček. Dnešní společné odpoledne ale chceme věnovat cestám, po kterých se Martina ubírá, aby našla svou profesi a snad také radost z naplněných snů. Martině je dvacet osm let, je nevidomá, a přesto maturovala na gymnáziu běžného typu. Asistentku jí dělala maminka, která také podle všeho podporuje svou dceru v uplatňování jejího hudebního i literárního talentu. Martino, jak to bylo, když jsi složila maturitu spolu s vidícími studenty? Co ti studium na gymnáziu dalo a co vzalo? Já jsem absolvovala základní školu pro nevidomé v Brně. Tam mi bylo moc dobře. Měla jsem spoustu přátel a také jsem cítila určitou solidárnost a podporu od tehdejších učitelů. Gymnázium, kam jsem chodila mezi vidící, a byla jsem tam jediná nevidomá, mi dalo šanci osamostatnit se trochu z komunity nevidomých a zkusit si, jak se žije v obyčejném světě. Učila jsem se dobře, ale nenašla jsem nikoho, s kým bych se sblížila. Nikdo mi ve škole neubližoval, ale ani o mě nikdo nestál. Prostě mě tolerovali, ale žádné vztahy se nekonaly. Přežila jsem to díky telefonování, sociálním sítím a skypování s bývalými spolužáky. Ani v našem městě, kde odmalička žiju, jsem si žádné přátelské vztahy nevybudovala, protože asi žiju moc izolovaně. Jaké plány týkající se tvého budoucího vzdělání jsi měla na gymnáziu? Neměla jsem vůbec žádné plány. Ze všeho nejvíc mě bavila muzika, vlastně už od nejútlejšího věku jsem hrála na klavír a i jiné nástroje. Někdy po devátém roce svého života jsem začala vymýšlet písničky a psát k nim texty. No a také různé příběhy a básničky. Nikde jsem to ale neprezentovala, vlastně dodneška se pořád nějak bojím nebo stydím. Mám stálé obavy, že se ztrapním nebo selžu. A tak se ukázalo, že ideální řešení by mohla být Deylova konzervatoř. Tam jsem byla hned po maturitě přijata. Zmínila jsi ses, že jsi tu konzervatoř nedokončila. Jaká byla příčina? Řekla bych, že nejsem dost cílevědomá, abych překonala svůj odpor k hudební teorii – všechna ta témata, jako harmonie, stupnice... Je to pro mě horší než matematika. Nejsem dost pilná a dost motivovaná studovat vážnou hudbu, jakkoli mě občas baví ji poslouchat. Nehodím se na konzervatoř tohoto typu. Měla jsem spoustu dobré vůle, ale málo píle. Takže jsme se, já a Deylova konzervatoř, rozloučily. Možná smůla je i to, že vůbec nemám chuť studovat nějakou vysokou, nějak jsem u nás v Česku zatím nenašla tu správnou oblast svého zájmu. Na Deylově konzervatoři mě ale bavilo, že jsem tam zase měla nevidomé přátele, s kterými jsem sdílela spoustu společných věcí. Ti mi také většinou zůstali, pořád se mám s kým vykecávat, s kým si mailovat, probírat důležité věci. Nicméně, stejně se cítím dost osaměle, a nejhorší je, že mi ani moc nevadí, že půlka mého života se jeví tak trochu virtuální. Jak to myslíš – virtuální. Copak nic neděláš? Ano, pokud pracuji nebo jsem v kontaktu se svou komunitou, žiju zcela reálně. Ale pracovní příležitosti pokaždé nemám, a tak se pak musím vrátit domů, tedy do svého rodiště, kde prakticky nikoho neznám a o práci zde také nezavadím. Takže žiju na sociálních sítích, portálech počítačových her, na mobilu a skypu. Kdybych dodělala konzervatoř, teoreticky bych mohla učit na hudební nástroje, jenže problém je, že jsem v sobě neobjevila ani pedagogické vlohy. Vystudovala jsi skoro dvě střední školy a studijní výsledky nebyly nejhorší. Není pro tebe zklamání, že nemáš vystudovaný žádný obor, který by ti zajistil další profesní uplatnění? „Myslím,“ uvažuje Martina nahlas, „že největší zklamání nad mou nerozhodností a nedostatečnými ambicemi prožívají spíš rodiče a asi i bývalí profesoři. Vypadalo to nejdřív docela dobře, přece jen jsem obstála mezi vidícími středoškoláky, ale ve finále nemám žádné konkrétní povolání a k tomu ještě nejsem moc kurážná, abych se někde prosadila jak s muzikou, tak třeba s těmi texty. Jaký byl tvůj další osud po odchodu z konzervatoře? Chvíli jsem byla doma, posléze mě přijali do rehabilitačního střediska pro zrakově postižené na pražské Dědině. Byla jsem tam rok a půl. Vylepšila jsem si prostorovku, něco na počítači a podobné věci. Chodila jsem také do dílen, ještě mám doma výrobky z keramiky. Také jsem se učila tkaní, drátování a košíkářství. Něco mě bavilo, něco méně, ale ani pro jeden obor bych se nedokázala rozhodnout, že bych jako zkusila rekvalifikaci. Co mě ale hodně zaujalo, že jsem na Dědině mohla pokračovat ve studiu němčiny, která mě už na gymplu hodně bavila. Dokonce, když jsem jako klientka na Dědině byla, založili tam výuku německého jazyka, protože nás bylo víc, kdo měli zájem. Mě to hodně nakoplo, když jsem na Dědině skončila, přihlásila jsem se na jazykovku a nějakou dobu tam studovala. Bylo to ale finančně tak náročné, že jsem si to nemohla dovolit. Vrátila jsem se tedy domů a studovala soukromě. Získala jsem certifikát C1 a chtěla bych ve studiu pokračovat v Německu, konkrétně na Univerzitě v Lipsku. To, o co bych měla velký zájem, jsou německá nářečí. Takže se zkusím hlásit na germanistiku, ale s mojí průrazností to není úplně jednoduché. Potřebovala bych nějakého agenta, který by mi pomáhal. Zejména na německém internetu to vůbec není přívětivé pro člověka, který nevidí. A já bych se přece jen potřebovala spoustu věcí o té škole dozvědět, abych měla alespoň základní jistotu, že jsem schopná se připravit na přijímačky i pobyt v Lipsku. Čím ses živila, když jsi zrovna nechodila do školy nebo na Dědinu? Martina přiznává: „To je právě zas ten problém s mými nejistotami a nedostatkem asertivity nebo něčeho takového. Já musím mít někoho, kdo mě postrčí, povzbudí, přesvědčí. Díky kamarádce jsem získala velmi slušné živobytí – hrála jsem v jednom dost luxusním pražském hotelu v restauraci. Jenže jsem nějak neměla odvahu požádat o řádnou smlouvu, a tak mi peníze vypláceli v hotovosti, bez dalšího zajištění. A pak mi je párkrát nevyplatili, ten manažer, který to měl na starost, nějak zmizel, prostě se vypařil. Já ale musela z něčeho platit nájem. Zjistila jsem si, jak to chodí s pouliční hrou, vytipovala jsem si místa v Praze, kde to znám a kde se cítím bezpečně, a hrála jsem na klávesy a zpívala k tomu. Svoje písničky, ale i takové, co je mají rádi Pražané i turisté. Docela to šlo, i když mi párkrát někdo ukradl peníze, které mi lidé dávali do klobouku. Ale neodradilo mě to, naopak, hrála bych klidně na ulici dál a u toho třeba dál studovala němčinu. Jenže jsem přišla o bydlení, a tak jsem zase skončila doma, jako za starých časů,“ popisuje Martina tak trochu melancholicky svou profesní peripetii. Co tě ještě baví a co umíš? Kdybys předstoupila před nějakého rozdavače zaměstnání, o co by sis ráda řekla? Teď zrovna jedu na druhý konec republiky za svou tetou. Budeme společně pracovat na projektu, který má za cíl seznámit veřejnost a především žáky škol s problematikou nevidomých. Já nemám ráda slovo „osvěta“, ale dá se říct, že tohle mě zrovna hodně baví. Jenže to je zcela ojedinělý projekt a není to zaměstnání, jen tak trochu hobby a tak trochu za peníze. Baví mě skládat hudbu s jednoduchou instrumentací a třeba i vtipné texty. Takže bych možná mohla být prospěšná v reklamě, ale to bych musela být trochu dravější. A to nejsem. Baví mě stříhat muziku nebo i texty, míchat to, udělat třeba nějaké hudebně literární pásmo. Jednou jsem se zeptala ve slepecké tiskárně, jestli nemají místo v nahrávacím studiu. Neměli. Mě to natolik odradilo, že jsem se už nikdy víc nezeptala. Miluju počítačové hry, ani ne tak úplně kvůli hraní, ale spíš kvůli té komunikaci, která je na sítích kolem her. Nejvíc mě baví německé portály, ti lidé tam, kterým se říká Letśs Playeři, mi připadají zajímaví, bezprostřední a chytří. Možná je to jen iluze, ale kdybych viděla, určitě bych se snažila o vymýšlení počítačových her na nějaké hodně dobré úrovni. Nebo alespoň k nim vymýšlet příběhy a scénáře... Tak to je sen, který se mi asi také nepodaří uskutečnit,“ povzdychne si upřímně Martina. „Na tenhle obor musíte mít hodně kontaktů a přehled, a to já nemám. A také se obávám, že i tady funguje nějaká „mafie“, která se snaží vydělat na důvěřivosti a hlouposti uživatelů. A to by mě děsilo a nebavilo.“ Martino, jsi evidovaná na Úřadu práce? Nebo máš třeba živnostenský list? Víš, kdo ti platí pojištění a sociální zabezpečení? Moje návštěvnice vrtí hlavou: „Vím, že bych se asi o tyhle věci měla zajímat, ale připadají mi tak odtažité a vzdálené... Když o tom teď přemýšlím, doufám jen, že moje máma, která dohlíží na mé účty, tyhle záležitosti sleduje a že by mne nenechala něco zanedbat. Jistá si tím ale nejsem...“ Jako plnoletá jsi vlastně už dvakrát ukončila studium. Pomohlo by ti, kdyby v systému sociálních nebo školských služeb byl pro absolventy nebo i neabsolventy s handicapem zaveden koučink nebo nějaká agenturní podpora, aby si zájemci mohli urovnat své představy a cíle? Někdo, kdo by pomohl nejen vyhledat zaměstnání, ale třeba i doporučil další studium nebo rekvalifikaci? Někdo, kdo by třeba tobě konkrétně pomohl s hledáním školy, bytu a práce? Martina ani okamžik neváhá s odpovědí: „Já bych za tohle byla fakt strašně vděčná. Byla bych ochotna si i takové služby platit, pokud by to nebylo dražší než třeba nějaké běžné kurzy, za které zájemci zcela běžně platí. Jenže – nikdo mi nic podobného nenabídl, ani ve škole, a pokud vím, ani na Úřadu práce nic takového není. Vím, existují JOB CLUBY, které se zabývají tím, jak se mají lidé prezentovat na novém pracovišti a jak mají napsat životopis, ale o tohle nejde. Já bych potřebovala opravdického kouče, který by to všechno se mnou probíral, dával mi zpětnou vazbu, když se mýlím nebo když něco je dobře. Prostě takového doprovázeče. Ale o žádném nevím,“ končí Martina s povzdechem. Martino, já ti moc děkuju za upřímnost a otevřenost. Jsem ráda, že jsi mimo nahrávání zmínila, že i tento rozhovor ti pomohl k určitému ujasnění si problémů. Všichni ti držíme palce a přejeme, abys do nového roku vykročila nejen s dobrými předsevzetími, ale i se silnějším sebevědomím a nadějí, že se i tvé sny mohou uskutečnit. Rozmlouvala Jaroslava Novotná *** # Nevidí? Nevadí! Stále více firem si uvědomuje, že i postižený člověk může být velkým přínosem. Mnoho společností rozběhlo speciální programy určené na nábor a zaškolování handicapovaných pracovníků. Firmy najímají slabozraké, autisty i jinak postižené a přizpůsobují se jejich handicapu. Na první pohled by na ní člověk nic nepoznal. Pohledná blondýna s modrýma očima už od vchodu zdraví a vede návštěvníky centrálou Komerční banky v pražských Stodůlkách sebejistým krokem. Slepeckou hůl, kterou má v ruce, už tu skoro ani nepoužívá. „Protože tady už to dobře znám,“ usmívá se přes rameno a usazuje hosty. Ve skutečnosti je devětadvacetiletá Tereza Moravová téměř nevidomá, její zrak je velmi omezený. „To, co normálně člověk vidí na 60 metrů, já vidím na jeden metr. Všechno musí být mnohonásobně zvětšené a kontrastní, abych rozeznala třeba čísla či symboly. V cizím prostředí se příliš dobře neorientuji,“ vysvětluje Moravová. Když se narodila, viděla téměř normálně, byla jen lehce šeroslepá. Před pěti lety se jí ale zrak začal zhoršovat, až se stala téměř nevidomou. Moravová má dvě vysoké školy – na Univerzitě Karlově vystudovala andragogiku a speciální pedagogiku. Se svým handicapem měla ale na pracovním trhu poměrně omezený výběr. Nakonec se rozhodla, že absolvuje stáž v Komerční bance zaměřenou právě na handicapované. „Přemýšlela jsem o svojí budoucí práci. Měla jsem v hlavě myšlenku, že bych ráda prosazovala téma zaměstnávání postižených,“ vzpomíná Moravová. V Komerční bance má nyní na starosti nábor lidí, pracuje v oddělení lidských zdrojů a pomáhá s výběrovými řízeními. Dost často pracuje s životopisy uchazečů, které jí kandidáti posílají e-mailem. A to je také téměř jediná situace, kdy je zřejmé, že má zrakový handicap. Speciální software, který jí banka pořídila, mnohonásobně zvětšuje písmena na monitoru a Tereze se objevují žlutá na černém podkladu, aby byla co nejvíce kontrastní. „S tímhle sotfwarem jsem stejně rychlá jako moje kolegyně. Dostávám přiděleno stejně práce jako ostatní,“ říká Moravová. Jediné, v čem se jí dostává speciálního zacházení, je výprava na oběd. „Kolegové mě doprovází, abych nemusela být pořád ve střehu,“ usmívá se Moravová. Mladí s postižením jsou už více cenění Sama se zevrubně věnuje problematice zaměstnávání postižených, a jak říká, lidé s handicapem začínají být na trhu „ceněným zbožím“. Především s tím, jak podniky začínají nabírat lidi a vyostřuje se boj o talenty. „Situace je určitě lepší než třeba před pěti lety. Firmám nedělá problém se postiženému člověku přizpůsobit, vytvořit mu vhodné pracovní prostředí. V mém případě to znamenalo nakoupit právě speciální software,“ podotýká Moravová. Dodává však, že problém pro mladé lidi s handicapem je získat po škole praxi. „Udělat si brigádu při studiu je téměř nemožné,“ krčí rameny. V současnosti už Komerční banka zaměstnává 74 handicapovaných lidí, kteří zastávají nejrůznější pozice: pokladník, bankovní poradce, poradce pro hypotéční úvěry, obchodní analytik, systémový inženýr, specialista talesales a další. O Tereze Moravové: Devětadvacetiletá vystudovaná andragožka a speciální pedagožka přišla do Komerční banky, která se tak stala jejím prvním a zatím jediným zaměstnavatelem. Do banky se dostala díky stáži pro handicapované a místo získala na stálo. Jejím úkolem je číst a třídit životopisy uchazečů o práci. Rozdíl mezi jejím a běžným pracovištěm je vidět hlavně na monitoru počítače. Speciální software, který jí banka pořídila, písmena textu zvětšuje až do velikosti poloviny monitoru a zvyšuje jejich kontrast. V soukromí se zajímá hlavně o zaměstnávání handicapovaných. VZP postižené záměrně vyhledává Do zaměstnávání lidí s handicapem se pustila i Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP). Na začátku bylo potřeba dodržet zákonem stanovený podíl zdravotně postižených zaměstnanců. „V roce 2012 jsme se rozhodli spustit nové programy Handicap a Trainee, které byly úzce propojeny. Na vybrané agendy jsme začali vyhledávat kolegy s postižením,“ říká mluvčí VZP Oldřich Tichý. Handicap programem prošlo v letech 2013 až 2016 celkem 114 lidí a z toho 22 je dnes v pojišťovně trvale zaměstnaných. „Účastníky programu směrujeme do útvarů, kde mohou v případě potřeby plnohodnotně nastoupit za zaměstnance v důchodovém věku nebo za nastávající maminky. Zdravotně znevýhodnění kolegové jsou ale samozřejmě přijímáni i v běžných výběrových řízeních, není pravidlem, že prochází vždy programem Handicap,“ dodává Tichý. A tak se z původních dvou procent zdravotně postižených zaměstnanců v roce 2012 dostali až na dnešní 3,45 procenta a chtějí dosáhnout až na procenta čtyři. Jednou z takových zaměstnankyň je ve VZP i čtyřiadvacetiletá Zuzana Grunová. Od dětství má zrakovou vadu a vidí velmi špatně na dálku i na blízko. V jihlavské pobočce VZP dělá administrativní práci, její místo je u informačního pultu, kde klientům pomáhá s obsluhou vyvolávacího systému a směruje je ke specializovaným pracovníkům. „Do VZP jsem se dostala náhodou díky inzerátu, který byl vyvěšen na webových stránkách pracovního úřadu, a tak jsem zkusila napsat,“ líčí Grunová. „Následně si mě pozvali na pohovor, který vyšel. Můj handicap nebyl problém, poněvadž se jednalo o stáž pro lidi s postižením, které VZP takto podporuje,“ dodala Grunová. O Zuzaně Grunové Je jí 24 let, má středoškolské vzdělání a pochází z Práčů u Znojma. Kvůli práci na jihlavské pobočce VZP se ale přestěhovala do Olešné u Pelhřimova. Grunová je silně slabozraká, zrak se jí horší od jejích pěti let. Pracuje u informačního pultu, kde klientům radí, které tlačítko zvolit podle toho, co potřebují řešit. Do VZP se dostala na inzerát, který nabízel pozici postiženému uchazeči. Až na jednu drobnou výjimku se nesetkala se žádnými problémy kvůli svému handicapu. U svého pracoviště má cedulku s krátkým sdělením, že patří do programu Handicap. Hlavně mluvit na rovinu Organizace, které pomáhají zdravotně postiženým začlenit se do pracovního života, potvrzují, že situace se v posledních letech lepší. „Zejména velké firmy, které se cíleně snaží o rozmanitost pracovníků, velmi často nabízejí juniorské pozice a pozice na zkrácené úvazky, jež často využívají právě lidi se zdravotním postižením,“ hodnotí Hana Potměšilová, ředitelka Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (NFOZP). „Z naší zkušenosti ovšem těchto míst stále není dostatek. V současné době je v Česku nejnižší nezaměstnanost, ale paradoxně počty nezaměstnaných lidí se zdravotním postižením hlášených na úřadech práce neklesají stejným tempem jako celková nezaměstnanost zdravých obyvatel,“ vysvětluje Potměšilová. Podle její zkušenosti jsou největší překážkou zejména tajnosti. Tedy když člověk se zdravotním postižením nepřizná na pohovoru, že mu něco dělá problémy, že třeba nemůže zvedat nic nad pět kilogramů. „V provozu už pak těžko může říci kolegovi, že mu nepomůže. To pak vede buď k tomu, že kolegové či nadřízený jeho chování interpretují špatně, nebo ještě hůř, daný člověk bude tak dlouho dělat něco proti svému zdraví, až danou práci přestane zvládat úplně. Prostě je nutné mluvit na rovinu o tom, co potřebují obě strany,“ podtrhuje Potměšilová. Zuzana Keményová Zdroj: Hospodářské noviny – Magazín Probyznys (redakčně kráceno) *** # Plánuješ jít na vysokou? Co zkusit UHK? Na Univerzitu Hradec Králové se každý rok hlásí i studenti se zrakovým postižením, kterým je díky Středisku Augustin poskytována odpovídající podpora. Nejčastěji se jedná o zpřístupnění studijních materiálů. I tento akademický rok na UHK úspěšně studují studenti se zrakovým postižením, a to konkrétně na Pedagogické fakultě, Filozofické fakultě a Fakultě informatiky a managementu. Při studiu využívají již zmíněné zpřístupnění studijní literatury, kompenzační pomůcky (vlastní či od nás zapůjčené), nácvik prostorové orientace nebo možnost navýšení časového limitu na vykonání zkoušky. Elektronické dokumenty Střediska Augustin jsou mj. přístupné skrze online katalog Knihovní brány pro zrakově postižené. Mnoho dalších publikací máme přístupných ve formátu PDF. Podporu studentům neposkytujeme pouze na seminářích a přednáškách, ale také při zápočtech, zkouškách, přijímacím řízení apod. Pokud vás zajímá, v čem tato podpora spočívá a jaké obory je možné na UHK studovat, přijďte 13. – 14. ledna 2017 na Den otevřených dveří. Budeme se ho účastnit i my. Budete tak mít příležitost zkonzultovat s námi vhodnost oboru vzhledem k vašim specifickým potřebám. Těšíme se na vás. Více o Středisku Augustin a jeho činnosti naleznete na www.uhk.cz/augustin. # ZORA RADÍ: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 01/2017 Rubriku z naší poradny v roce 2017 zahájíme článkem přinášejícím rady a informace ze dvou oblastí: • důchodový věk a důchodové kalkulačky • mimosoudní řešení spotřebitelských sporů Důchodový věk a odhad výše důchodu Dotaz: „Je mi 62 let a začínám uvažovat o žádosti o starobní důchod. Lze nějak předběžně zjistit, jak vysoký důchod mám šanci získat?“ Odpověď na tuto otázku si rozdělme do dvou částí; v té první se podíváme na důchodový věk a v té druhé budeme informovat o možnostech, jak a kde lze orientační výši důchodu zjistit. Důchodový věk Dožití se důchodového věku je jednou ze dvou základních podmínek nároku na starobní důchod dle zákona o důchodovém pojištění (z. č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jak nás informuje ustanovení § 32 odst. 2 tohoto zákona, „U pojištěnců narozených v období let 1936 až 1977 se důchodový věk stanoví podle přílohy k tomuto zákonu.“ Protože právě pojištěnci narození v uvedeném období budou těmi, které bude důchodový věk nejčastěji zajímat, uveďme jako příklad důchodový věk pojištěnců narozených v r. 1954. Takovíto muži se důchodového věku dočkají v šedesáti třech letech a dvou měsících, bezdětné ženy v šedesáti dvou letech a čtyřech měsících, ženy s jedním dítětem při dosažení věku šedesát jedna let, ženy se dvěma dětmi při dosažení padesáti devíti let a osmi měsíců. Přílohu, v níž si můžete váš důchodový věk zjistit, v přístupné formě naleznete např. zde: http://zakony.kurzy.cz/155-1995-zakon-o-duchodovem-pojisteni/priloha-1/ Z uvedeného příkladu plyne, že muž, který se narodil v lednu r. 1954, dosáhne důchodového věku v březnu roku 2017. Po jeho dosažení bude mít při splnění dalších podmínek, zejména splnění příslušné doby pojištění, jež mimochodem v tomto případě činí třicet tři let, nárok na starobní důchod. Pro jistotu připomínám, že zde mluvíme o nároku na tzv. řádný starobní důchod, protože existují různé výjimky, např. v podobě důchodů tzv. předčasných, kdy může pojištěnec získat nárok na starobní důchod i tehdy, kdy ještě důchodového věku nedosáhl. Zde však obvykle dochází k určitému „sankčnímu“ snížení výše procentní výměry důchodu. Důchodová kalkulačka na portálu České správy sociálního zabezpečení Již dříve bylo možné – a je tomu tak i nadále – zjistit si orientační výši důchodu s pomocí tzv. důchodové kalkulačky na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení (dále ČSSZ), a to na této adrese: http://www.cssz.cz/cz/duchodove-pojisteni/duchodova-kalkulacka/kalkulacka-pro-orientacni-vypocet-starobniho-duchodu.htm Při výpočtu orientační výše starobního důchodu budete však potřebovat údaje, které málokdo z nás má k dispozici, půjde zejména o osobní vyměřovací základy za jednotlivé kalendářní roky od r. 1986, o tzv. vyloučené doby, tedy takové, kdy jste byli např. dočasně práce neschopní, atd. Tyto údaje můžete získat, požádáte-li ČSSZ o informativní osobní list důchodového pojištění. O tento dokument je možné jednou za kalendářní rok ČSSZ písemně požádat a po jeho zaslání budete schopni do kalkulačky vyplnit požadované údaje, na jejichž základě můžete získat hrubou představu o tom, kolik by mohl činit váš starobní důchod. Novinkou, která funguje od listopadu roku 2016, je pro uživatele datových schránek možnost získat orientační výpočet starobního důchodu s tou výhodou, že oproti výše popsané kalkulačce zde již systém sám vyplní údaje, které o vás ČSSZ ve věcech důchodového pojištění eviduje. Předpokládám, že tento postup bude o něco snazší; „bohužel“ jsem ani jeden z popsaných způsobů zatím nemohl vyzkoušet; je totiž určen těm pojištěncům, kteří očekávají dosažení svého důchodového věku v horizontu pěti let od data, kdy výpočet na důchodové kalkulačce provádějí. Proto přivítám případné čtenářské zkušenosti vás, které tento článek nebo jiné okolnosti přimějí důchodové kalkulačky vyzkoušet. Užitečný kontakt A na konec pasáže, v níž jsme se zabývali důchody a tudíž institucí, jež v této oblasti hraje klíčovou roli, přidám snad pro mnohé užitečný kontakt na informační call centrum ČSSZ pro dotazy týkající se důchodového pojištění. Jde o pražský telefon: 257 062 860. Nejen že zde můžeme získat odpovědi na všeliké všetečné dotazy, ale sám jsem užitečnost tohoto centra ocenil zejména tehdy, když jsem potřeboval potvrzení o tom, že pobírám, popř. v jaké výši pobírám invalidní důchod. Po sdělení rodného čísla totiž operátor call centra zajistí velmi rychlé zaslání takovéhoto potvrzení. To můžete potřebovat při mnoha příležitostech, jako doklad pro svého zaměstnavatele pro uplatnění slevy z daně, při potvrzování příjmů pro účely žádosti o příspěvek na zvláštní pomůcku atp. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů V létě roku 2016 se v Knihovně digitálních dokumentů SONS objevila co do objemu dat malá, nicméně zajímavá publikace vydaná Sdružením českých spotřebitelů, jejíž název zní: „Mimosoudní vyrovnání spotřebitelských sporů“. Kdokoli, tedy i nepřihlášený čtenář ji nalezne na adrese: http://kdd.cz./index.php?page=detail&id=32723 V této stručné publikaci se dozvíme o novém institutu, který přibyl do zákona o ochraně spotřebitele (z. č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) Jde o právo spotřebitele domáhat se svých práv z kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytování služeb též mimosoudní cestou. Orgánem, který řešení spotřebitelských sporů zprostředkovává, je obvykle Česká obchodní inspekce (dále též „ČOI“). Jde-li o spory týkající se oblasti elektronických komunikačních a poštovních služeb, pak Český telekomunikační úřad, pokud jde o elektroenergetiku, plynárenství nebo teplárenství, je příslušný Energetický regulační úřad a konečně v oblasti finančních služeb je pověřen mimosoudním řešením spotřebitelských sporů finanční arbitr. Na výše uvedené orgány se můžete obrátit tehdy, když neuspějete s uplatněním svých práv u prodejce či poskytovatele služeb. Orgán, na který se obrátíte, pak zprostředkuje jednání obou stran, při němž se snaží přimět účastníky sporu ke smírnému mimosoudnímu řešení, spor tedy v ideálním případě končí občanskoprávní dohodou obsahující způsob vyřešení sporu. Řízení se zahajuje na návrh spotřebitele. Co musí návrh na zahájení řízení mimosoudního sporu obsahovat, najdeme v ustanovení § 20n odst. 2, které cituji: a) identifikační údaje stran sporu, b) úplné a srozumitelné vylíčení rozhodných skutečností, c) označení, čeho se navrhovatel domáhá, d) datum, kdy navrhovatel uplatnil své právo, které je předmětem sporu, u prodávajícího poprvé, e) prohlášení, že ve věci nerozhodl soud, nebyl vydán rozhodčí nález a nebyla uzavřena dohoda stran v rámci mimosoudního řešení spotřebitelského sporu a ani nebylo zahájeno řízení před soudem, rozhodčí řízení nebo mimosoudní řešení spotřebitelského sporu, f) datum a podpis navrhovatele. Elektronický formulář návrhu na zahájení řízení najdete na této adrese: https://adr.coi.cz/cs/form Návrh lze podat i méně formálně (ústně do protokolu, telefonicky, e-mailem), pokud jej poté do 15 dnů potvrdíte podepsaným prohlášením. Spolu s vyplněným formulářem je třeba zaslat též dokumenty, které prokazují vaše tvrzení (např. kopii kupní smlouvy, reklamačního protokolu apod.) Výhodou je, že toto řízení probíhá bezplatně, každá ze stran hradí pouze své náklady. Lhůta pro podání návrhu činí maximálně jeden rok ode dne, kdy jste své právo, o které vám jde, uplatnili poprvé u prodávajícího či poskytovatele služby. ČOI, která pro mimosoudní řešení sporu zřídila oddělení s názvem ADR (zkratka z anglického „alternative dispute resolution“), by se pak měla aktivně pokusit o nalezení a doporučení rozumného a nezávislého řešení. Prodávající, resp. subjekt poskytující službu je povinen s ČOI spolupracovat. Řízení by nemělo přesáhnout dobu 90 dnů, ačkoliv je možné ji ve výjimečných případech prodloužit. Spotřebitel může kdykoliv v průběhu řízení svou účast ukončit, což druhá strana sporu učinit nemůže. Není-li návrh ČOI potažmo jiným pověřeným orgánem, viz výše, odmítnut, má skončit dohodou obou stran. Pokud není dohody dosaženo, končí spor marným uplynutím devadesátidenní lhůty, eventuálně lhůty prodloužené. V tomto případě nezbude straně, která se bude cítit na svých právech zkrácena, než obrátit se na soud. Na základě prvních zkušeností, které jsme skrze klienty Sociálně právní poradny získali, se zdá, že by se skutečně mohlo z hlediska spotřebitelů jednat o velmi užitečný, na formality co nejméně náročný způsob řešení spotřebitelských sporů. Kupní smlouvy a smlouvy o poskytování služeb, při nichž nebudete mít důvod pouštět se do spotřebitelských sporů, vám za Sociálně právní poradnu SONS v Praze přeje Luboš Zajíc *** # MAJÁČEK EXTRA LINE, PROSINEC 2016 - MPSV vydalo aktualizovanou „Příručku pro osoby se zdravotním postižením v roce 2016“. Příručka si klade za cíl usnadnit lidem s handicapem orientaci v mnohdy složitém sociálním systému. Aktualizovaná verze obsahuje mimo jiné informace o tom, že letos se poprvé od jeho zavedení zvýšil příspěvek na péči. Obsahuje ale také řadu dalších důležitých informací, tipů a rad. Jsou tu popsány jednotlivé druhy sociálních služeb, které může osoba se zdravotním postižením využít. Dále se čtenáři dozvědí, kdy, proč a jak se změnilo posuzování zdravotního stavu, či jak resort chrání a podporuje zaměstnávání lidí se zdravotním handicapem. Nechybí zde ani informace o průkazu osoby se zdravotním postižením, invalidních důchodech nebo dávkách pomoci v hmotné nouzi. Publikace, která má 32 stran, vyšla v nákladu 90 tisíc výtisků. Příručka je k dispozici ve vestibulech budov MPSV, na kontaktních pracovištích Úřadu práce ČR a na okresních správách sociálního zabezpečení (OSSZ). Kromě toho je možné si ji stáhnout ve formátu PDF ze stránek MPSV na http://www.mpsv.cz/files/clanky/28768/Prirucka_pro_OZP_v_roce_2016.pdf *** # LHON – nebezpečná diagnóza Leberova hereditární optická neuropatie (LHON) Čtenáři ZORY, kteří si předplácejí černotiskovou verzi, převážně disponují alespoň zbytky zraku. Věříme a přejeme jim, aby byli opravdu v těch nejlepších rukou svých lékařů, kteří nepochybně dělají vše pro to, aby jim zrak udrželi co nejdéle, když už jim ho většinou nemohou vrátit. Bohužel však, byť se jedná o zlomky procent případů, ne vždycky je včas rozpoznána a přesně identifikována diagnóza. A to může být problém. Jedním z takových problémů může být Leberova hereditární optická neuropatie (LHON). Nejenže vás připraví o zrak. Jde navíc o dědičnou nemoc, LHON je proto nutné konzultovat s celou rodinou. LHON nebylo možné léčit – a zůstalo tomu tak až do nedávné doby. Dnes už je vše jednodušší. Znalosti o nemoci pokročily a i v naší zemi už fungují místa, kde se provádí genetické vyšetření schopné Leberovu hereditární optickou neuropatii diagnostikovat – a pak i navést pacienty k těm správným specialistům, jichž rozhodně není přebytek. Ale jsou! Svoje o tom ví MUDr. Alexandra Křížová z Vojenská nemocnice Olomouc: „Psal se rok 1994. Na oční ambulanci za námi přišel pacient krátce po čtyřicítce a oznámil nám, že náhle ztratil zrak na obou očích. Když jsme se ho zeptali, jak se ztráta zraku začala projevovat a jak postupovala, zjistili jsme, že nejprve přestal vidět na jedno oko a po měsíci i na to druhé. Při ztrátě zraku necítil žádnou bolest. Nyní ovšem vidí pouze hrubé obrysy. Zjistili jsme také to, že jeho o dva roky starší bratr také před několika lety oslepl na obě oči. Náš pacient nato podstoupil celou řadu vyšetření. Nic ovšem neprokázala – s výjimkou poruchy srdečního rytmu. Vyloučili jsme také většinu očních diagnóz, které by mohly vysvětlit tuto nebolestivou a rychlou ztrátu zraku.“ Diagnóza LHON „Vzhledem k tomu, jak se nemoc projevovala, jsme vzali v úvahu i diagnózu Leberova hereditární optická neuropatie (LHON). Potvrdit svou domněnku jsme ale bohužel nemohli. Bylo zapotřebí speciálního genetického vyšetření, které se v tehdejší době v České republice neprovádělo. Poslali jsme proto krevní vzorky obou bratrů do specializované laboratoře v Amsterdamu. Ta skutečně prokázala mutaci v mitochondriální DNA, která způsobuje Leberovu hereditární optickou neuropatii.“ Dědičná choroba „Pacient, jehož příběh jsem zde popsala, uvedl, že má ještě o čtyři roky starší sestru. I ta později přichází do ambulance na vyšetření a uvádí, že v roce 1985 došlo ke ztrátě zraku i u ní. Anamnéza nám prozradila, že se pacientka léčí s vysokým tlakem a poruchou srdečního rytmu. Problémy se zrakem, které nám popsala, se nápadně podobaly projevům jako u jejích bratrů. Leberova hereditární optická neuropatie (LHON) je dědičné onemocnění – dědičnost se však projevuje jen po matčině straně. Pacientka proto byla následně informována o možné ztrátě zraku u svých synů. V této rodině se nám prozatím podařilo prokázat genetickou mutaci způsobující Leberovu hereditární optickou neuropatii (LHON) u šesti dalších osob. Přestože specializovaná oční vyšetření prokázala určité odchylky oproti normálu, ke ztrátě zraku u žádné z těchto osob doposud nedošlo. V této rodině se objevil ještě jeden případ náhlé ztráty zraku na obou očích. Opět se jednalo o muže po čtyřicátém roce věku. Pacient prozatím neabsolvoval genetické vyšetření, ale s největší pravděpodobností jde právě o diagnózu Leberovy hereditární optické neuropatie (LHON).“ Informovanost o nemoci Leberova hereditární optická neuropatie (LHON) představuje onemocnění, které se vždy týká celé rodiny. Naším cílem je proto informovat všechny její příslušníky o tom, jak nemoc vzniká, projevuje se a jakými způsoby ji lze zdědit. A jsme rádi za to, že v současné době jim můžeme sdělit také i možnosti, jak lze nemoc léčit. Toto onemocnění tehdy nebylo možné léčit – a zůstalo tomu tak až do nedávné doby. Dnes už je vše jednodušší. Znalosti o nemoci pokročily a i v naší zemi už fungují místa, kde se provádí genetické vyšetření schopné Leberovu hereditární optickou neuropatii (LHON) potvrdit. MUDr. Alexandra Křížová, Vojenská nemocnice Olomouc *** Zpočátku nenápadná nemoc LHON může vést až ke slepotě Určitě znáte pocit zatmění před očima. Může přijít po ráně do hlavy nebo při obyčejném prudkém pohybu, pokud trpíte nízkým tlakem. Také se ale může začít objevovat spontánně. Pokud mladý člověk začne trpět takovouto poruchou, nebo dokonce ztrátou zraku, jedná se o alarmující příznak a výzvu pro spolupráci dvou lékařů – neurologa a oftalmologa, tedy očního lékaře. Příčiny zhoršeného vidění Zhoršené vidění může mít řadu příčin. Patří mezi ně zejména různá onemocnění zrakového nervu nebo mozku. Pokud z ničeho nic začnete trpět výpadky obrazu v zorném poli, budou na vině nejčastěji záněty mající původ v tzv. demyelinizačních chorobách. Mezi ně patří například roztroušená skleróza, která se může projevit optickou neuritidou. Příčinou může být také neuromyelitis optica neboli Devicova nemoc. Oba záněty, tedy jak optická neuritida, tak Devicova nemoc, vznikají jako projev autoimunitních chorob, při nichž lidský imunitní systém napadá vlastní mozek a míchu. Tyto záněty mohou zmizet, ale také skončit ztrátou zraku. Vznik LHON LHON má podobné projevy, vzniká ale docela jinak – představuje totiž vzácné dědičné postižení zraku. Leberovu hereditární optickou neuropatii způsobují mutace v DNA a patří mezi nejčastější mitochondriální onemocnění. Výskyt přesně neznáme, ale odhaduje se zhruba na jednoho člověka z pětadvaceti tisíc. Toto onemocnění poprvé popsal německý oftalmolog Theodor Leber už v roce 1871 – trvalo však přes sto let, než americký biolog Douglas C. Wallace se studenty odhalil první konkrétní mutaci v DNA, která nemoc způsobuje. Dnes už víme, že nemoc se dědí po matce. Matka přenašečka tuto mutaci přenáší na všechny své děti, zatímco nemocný muž ji žádnému z potomků nepředává. I když jste nositelem jedné z těchto mutací, nemusí se u vás LHON vůbec projevit. Pokud se ale už projeví, statistika ukazuje, že mnohem častěji postihuje muže. Spekuluje se rovněž o tom – není to ovšem lékaři definitivně potvrzeno – že mutace se má schopnost projevit i pod vlivem různých faktorů životního stylu. Svou vinu tedy může nést například kouření, alkohol, chudá a nevhodná strava, stres nebo prodělané akutní onemocnění. Projevy LHON Porucha zraku jako projev Leberovy hereditární optické neuropatie (LHON) se objevuje nejčastěji mezi patnáctým a pětatřicátým rokem. Postižení zraku začíná nejprve na jednom oku, a to zpravidla bezbolestně. Během několika týdnů nebo měsíců, přičemž v průměru to vychází na osm týdnů, se rozvine i na druhém oku. Může se také objevit i na obou očích současně, to ale není tak běžné. Pak se začne porucha projevovat, a to charakteristickým způsobem – výpadkem zraku ve středu a v okolí středu zorného pole. To už degenerují nervová vlákna na sítnici a postupně dochází i k oslabení zrakového nervu. Intenzita tohoto postižení se velmi liší u konkrétních případů – může se pohybovat od normálního vidění až k nerozeznávání světla od tmy. U většiny pacientů se ovšem projevuje minimálně jako těžká slabozrakost. Takoví lidé nejsou schopní na tabuli u očního lékaře přečíst ani největší písmeno. Doc. MUDr. Aleš Bartoš, Ph.D, UK 3. LF a FNKV, Neurologická klinika Praha Oba materiály byly převzaty z webu Lidovky.cz, http://www.vsechnoozdravi.cz/ *** # Novoroční předsevzetí, která se většinou nevyplatí Už jste je učinili? Tak pozastavte proces a nejprve si přečtěte naše dobré rady. Než se rozhodnete do nového roku vstoupit s nějakým předsevzetím, ujistěte se, že to spíše než posun k lepšímu nebude krok zpět. Některá unáhlená usnesení totiž můžete vydržet maximálně do února. Zkuste se například vyvarovat těch následujících, které většinou vůbec nefungují. Ta nejhorší novoroční předsevzetí zveřejnil server CNN a některá z nich jsou doopravdy zajímavá. Patří k nim klasicky hubnutí, hledání životního partnera, ale například i touha po otěhotnění anebo změna v ranním vstávání. Co udělat pro to, aby vás novoroční sliby nezradily? Nehledejte mermomocí lásku Pokud si chcete v novém roce najít lásku a hodláte si to dát jako novoroční předsevzetí, zřejmě uděláte chybu. Samozřejmě to neplatí na každého, ale pokud si dáte sami sobě takovýto slib, vaše mysl se začne ubírat jen tímto směrem a vy nebudete schopni normálně uvažovat. Za každým člověkem budete fantazírovat o vztahu a společné budoucnosti. Mermomocí si najít partnera dost často nefunguje, lidé jsou pod tlakem, a to hlavně psychickým. Proto je daleko lepší dát si předsevzetí, že se budete více vídat s přáteli, věnovat se oblíbené aktivitě, kam dochází spousta lidí, zkrátka budete více chodit do společnosti. Zkuste se například zapsat na internetovou seznamku, jít na oběd s kolegou nebo se přihlásit do zábavného kurzu. Pravděpodobnost, že potkáte partnera právě tímto, vesměs náhodným způsobem, je mnohem vyšší a v mnoha ohledech i příjemnější. S váhou jděte dolů postupně Většina lidí si do nového roku dává předsevzetí, že by chtěla zhubnout, a to alespoň o dvě až pět kilo. A to hlavně proto, že s cukrovím, které většina z nás o Vánocích s radostí mlsá, jde nahoru bohužel i naše váha. To, že chcete jednoduše zhubnout, není úplně nejšťastnější rozhodnutí. Zkuste na to jít rafinovaně a věřte, že tento dlouhodobý proces přinese své ovoce. Vyplatí se tedy zvolit konkrétnější cíle. Kupte si krokoměr a začněte více chodit pěšky, pořiďte si kuchařku se zdravými a nízkokalorickými recepty nebo s kamarádkou začněte chodit na hodiny jógy. Když si okamžitě upřete jídlo a nebudete cvičit, je téměř stoprocentní, že se vám shozená kila brzy vrátí zpět. Touha po zasnoubení a svatbě Spousta lidí potřebuje čas, než se vysloví a svého partnera požádá o ruku. Pokud na to marně čekáte, vyvarujte se představy, že byste se pokoušeli partnera k zásnubám přesvědčit. Člověk, který se rozhodne žádat o ruku, musí být o vztahu, ale i sám o sobě absolutně přesvědčen, než se rozhodne udělat tak velký životní krok. Jestliže ale cítíte, že se vztah nikam dál nevyvíjí, možná by nemusel vyjít ani nucený sňatek. Častokrát se také stává, že osoba, od níž čekáte vyznání, není ta pravá. Otěhotnět lusknutím prstu Těhotenství je na seznamu přání do nového roku také velmi obvyklé. Jenomže to není jen tak. Pokud na sebe budete vyvolávat velký tlak a uděláte vše možné i nemožné pro dosažení vašeho cíle, může být vše naopak a s početím mohou být problémy. Proto rozlište plánování dítěte a podnikání přirozených kroků k rodičovství, a spíše než na zplození potomka se zaměřte na šetření peněz a vytvoření příjemného zázemí pro budoucího člena vaší rodiny. Pročtěte si literaturu, která vás zajímá, zkuste klidně i akupunkturu a pokuste se na rodičovství jít přirozeně a pomalu. Dejte výpověď v práci, ale musíte mít jinou Už dlouho přemýšlíte o tom, že dáte výpověď v práci a nový rok vás k tomu čím dál více svádí? Nejdříve je dobré zamyslet se nad tím, jestli se nedá něco změnit nebo udělat lépe, abyste se na svém místě cítili komfortněji. Pokud vám ale tato myšlenka v hlavě vrtá už příliš dlouho, pamatujte na to, že práci byste měli opustit až ve chvíli, kdy máte jisté jiné místo. Být nezaměstnaný hned po Novém roce a zoufale se shánět po práci není úplně šťastný start. Navíc to v běžném životě nefunguje jako v amerických filmech. Tam když člověk dá výpověď, téměř okamžitě pracuje jinde nebo se jen tak věnuje drobným pracím v domácnosti. To v běžném životě ale nefunguje. Starého psa novým kouskům lehko nenaučíš Trápí vás ráno nedostatek času a málokdy se vám podaří přijít včas? Pak se následující předsevzetí může týkat právě vás. Jestliže chcete vstávat každé ráno o třicet minut dříve, než jste byli doposavad zvyklí, zbystřete. Je to totiž v podstatě stejné, jako kdyby se člověk snažil uběhnout patnáct kilometrů, aniž by celý rok trénoval. Pokud chcete dosáhnout toho, že se ráno budete dříve probouzet, začínejte na pěti minutách. A pokud ani to nevyjde, může vás uspokojit to, že spánek je pro naše zdraví stejně dobrý jako například meditace. Zdroj: Novinky.cz # KULTURA: Pastva pro obě ruce: z výstavy HAPESTETIKA VI Rád navštěvuji hrady, zámky i výstavy. Zvlášť vyhledávám ty expozice, kde vedle výkladu průvodce se mohu seznámit hmatem s vystavovanými objekty. Tato příležitost se mi opět naskytla v Českém centru Praha v Rytířské ulici, kde u příležitosti 25. výročí založení TyfloServisu, o. p. s., se ve dnech 24. listopadu až do 30. prosince 2016 konala zdařilá hmatová výstava pod názvem Hapestetila VI. Expozice vystavených děl umožňovala samostatný pohyb návštěvníků, dotýkat se všech vystavených trojrozměrných uměleckých objektů z bronzu, oceli, plastu, skla, kamene i mramoru bylo dokonce žádáno. Pochopitelně nechyběly popisky jak v Braillově písmu, tak i ve zvětšeném typu písma, s názvem díla a jeho autorem. Byla to velká pastva pro obě ruce. A výtvory 25 uznávaných umělců stály za to. Taková bronzová sova od Vincence Vinglera zaujala můj hmat charakteristickými oblými, hladkými a vypjatými formami. Zato bronzová Hlava muže od Emila Filly kladla zvýšené nároky na detail. Nejpříjemnější doteky jsem zažíval při prohlížení abstraktního objektu ze dřeva pod názvem Hugo od Stefana Milkova. Příznivá hlasitá reakce dětí i dospělých mě zavedla k hravým Duralovým činkám na ose v chromovaném rámu, jejichž autorem je Radoslav Kratina. Úsměv vyvolával Sedící, kterého Karel Nepraš zhotovil, jak má často ve zvyku, z instalatérského materiálu a trubek. Také se sklem se mohli návštěvníci setkat. Třebaže vystavený Kaktus si ponechával svou charakteristiku, přesto byl pro hmat přijatelný. Mnohé své prožitky jsem bezděčně konfrontoval se zaujatými komentáři spolunávštěvníků. A těch dojmů a prožitků bylo opravdu dost. Jiří Reichel *** # Hlasy našich knížek – dnes trochu jinak Při přepisování rozhovorů, které jsem pořídil před lety, do textu mě vždy znovu překvapuje, jak rychle běží čas. Co bylo aktuální před rokem, je dnes jinak, co jsme si ještě před měsícem ukládali jako úkol s tím, že je čas a ono se to udělá, může dopadnout přímo katastrofou. Tohle se tak trochu mou vinou, částečně vinou osudu a konečně souhrou nejen obého uvedeného, stalo mně při nezdařené realizaci jedné z kapitol Hlasů našich knížek. Chtěl jsem vám nabídnout povídání s paní Hedou Čechovou, ale svůj dnešní článek musím věnovat svému neúspěchu při pokusech najít chvilku společného času pro natočení rozhovoru s panem Vladimírem Čechem mladším. Paní Heda byla, a právem je, na svého syna velmi hrdá a její první otázka patřila právě tomu, zda již mám také rozhovor s Vladimírem. Přiznal jsem, že zatím nemám, protože jsem na něj nesehnal kontakt. Telefon mi dala a na schůzce jsme se rychle dohodli. Zasáhl však osud. Jednou natáčení zrušil pan Čech z důvodu pracovního vytížení v daný den, další schůzky se už domlouvaly jen velmi mlhavě – a pak mě jednoho dne překvapila zpráva o jeho skonu po vážné nemoci. Nesleduji bulvár, nevěnuji pozornost televizním zprávám, a tak mě to velmi zasáhlo. Bohužel jsem asi příliš málo důsledný v uhánění svých cílů pro rozhovory, a proto se občas stalo, že jsem s klidem čekal na příležitost, která však už nepřišla. Zejména vůči Vladimíru Čechovi mě to velmi mrzí, protože pro nás načetl svým jedinečným způsobem mnoho knih snad všech žánrů. A proč jsem se o tom rozepsal právě nyní? Cítím totiž toto své pochybení jako dluh vůči Hedě Čechové, které jsem slíbil, že s Vladimírem určitě povídání také natočím. To už se mi nepovede. Já však věřím tomu, že se časem najde někdo, s nímž bych mohl na Vladimíra Čecha zavzpomínat. Mohl bych jistě čerpat z knížky, jež Heda Čechová o svém synovi napsala, a také ji nazvala Můj syn Vladimír Čech. Já bych však velmi rád získal rozhovor s někým jemu blízkým. Nepovažuji za vhodné, z pochopitelných důvodů, obtěžovat právě paní Hedu. Ve fondu knihovny lze najít mnoho titulů načtených nejen Vladimírem Čechem mladším, ale také jeho otcem. Hlasy obou jsou velmi příjemné a oba si zaslouží nejen pozornost a místo ve sbírce, již připravuji, ale také naši velkou vděčnost za nezapomenutelný přednes knih, které pro naši knihovnu načetli. Při natáčení rozhovoru se mi občas stane, že mi host uteče od otázky někam úplně jinam. A jak tak koukám, utekl jsem si dneska od tématu sám. Sliboval jsem vám, že se o Vladimíru Čechovi rozepíši jen úvodem svého dnešního příspěvku, ale nějak jsem nedokázal vyjádřit své pocity stručněji. Tak trochu ale doufám, že tímto svým vysvětlením jednoho neúspěchu odpovídám na četné dotazy vás, kteří jste se mě ptali, zda Vladimíra Čecha uslyšíte, nebo zda si o něm v mém seriálu budete číst. Zatím tedy jen takto, ale slibuji, že dokud tento dluh nesplatím, sbírku – nebo snad knížku? – neuzavřu. Slibované povídání s Hedou Čechovou ale jistě napíši hned! A do Zory je zařadíme v dalším čísle. Tak tedy děkuji vám všem za ohlasy a na shledanou v další Zoře. Petr Mašek *** # Ve stopách Homérových: BENITO PÉREZ GALDÓS (10. 5. 1843, Las Palmas de Gran Canaria, Kanárské ostrovy – 4. 1. 1920, Madrid, Španělsko) Jen někteří z mnoha spisovatelů, se kterými se na své pouti setkáváme, se jako nevidomí narodili, mnozí z nich oslepli až během svého života, někdy ve značně pokročilém věku. Přesto podle našeho názoru i oni patří do škály nevidomých spisovatelů, i s jejich životem byla tak či onak ztráta zraku svázána. Jedním z nich je i jeden z nejslavnějších španělských realistických romanopisců a dramatiků, Benito Pérez Galdós. Publikovat začal v roce 1865 v časopise Nación; v té době se nadchl pro romány Charlese Dickense, a právě překladem jeho Kroniky Pickwickova klubu v roce 1868 začala jeho vlastní spisovatelská dráha. Brzy získal svými romány a povídkami takový úspěch, že si mohl dovolit pustit se do ambiciózního projektu – cyklu Episodios nacionales (Národní epizody), v němž by románově vylíčil významné epizody španělských dějin od Bitvy u Trafalgaru v roce 1805 až do svých dní. V letech 1879 - 1912 napsal celkem čtyřicet jedna románů a povídek tohoto cyklu; práce to nebyla nikterak jednoduchá, vyžadovala mnoho práce s historickými prameny, vyhledávání očitých svědků jednotlivých událostí atd. Galdós si na ni později často stěžoval a ve stáří po svém oslepnutí odmítl dále v ohromném cyklu pokračovat. Kromě tohoto cyklu velkou pozornost vzbudily některé jeho realistické romány – jsou to zejména Do?a Perfecta (1876, česky poprvé v překladu Milady Novákové r. 1936), vypravující o realistickém a skeptickém mladíku, přišedším do přísně katolického městečka, nebo Fortunata y Jacinta (1886 -1887), obrovský románový cyklus, dlouhý zhruba jako Tolstého Vojna a mír. Pro nás má však největší zajímavost snad román Marianela (1878), vypravující o nevidomém mladíku, jemuž se náhle navrátil zrak a který poté od sebe zapudil svou přítelkyni a lásku Marianelu pro její ošklivost, již předtím neviděl. (Mimochodem, román je vůbec nejpřekládanějším Galdósovým dílem do češtiny – poprvé ho k nám uvedl již Josef Václav Sládek v roce 1904, poté znovu Kamila Nováková r. 1936 a nakonec ještě Hana Posseltová r. 1979.) Na výsluní slávy se ale Galdós dostal teprve v roce 1901 svou divadelní hrou Élektra (ještě téhož roku i v českém překladu). Použil tu starý motiv z Eurípida, aby ostře vystoupil proti španělskému katolicismu a klerikalismu. Hra vyvolala již po třech reprízách takové pobouření, že došlo k pouličním potyčkám a výtržnostem. Spisovateli to nicméně přineslo slávu, a proto se specializoval od té doby převážně na divadelní tvorbu. Roku 1907 vstoupil také jako radikální demokrat do kruhů tehdejší vysoké španělské politiky. Vše se náhle změnilo v roce 1912, kdy slavný spisovatel náhle oslepl. Opustil tehdy politickou scénu, prý proto, že se mu zhnusily intriky republikánských politiků, myslících jenom na svůj prospěch. V roce 1914 již nevidomý sice kandidoval jako poslanec za své rodiště, město las Palmas, to však byla spíše jen lokální úlitba jeho dřívější slávě. O dva roky později, v roce 1916, po audienci u krále Alfonse XIII., přestal rovněž vystupovat proti monarchii a stal se královým přítelem. Možná to bylo i tím, že od něj očekával finanční pomoc; se ztrátou zraku totiž začal trpět nouzí, z níž si hodlal pomoci, jak jen to šlo. Tak v letech 1912 - 1916 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu, aby se tím jeho finanční situace zlepšila – mezi těmi, kdo jej navrhli, byl i nobelista z roku 1904 a Galdósův krajan, básník José Echegaray. Nominace byla ovšem vždy neúspěšná, takoví velikáni jako Gerhart Hauptmann, Rabíndranáth Thákur nebo Romain Rolland španělského realistu vždy předstihli. Tehdy založil právě král Alfonso se svým prvním ministrem Romanonesem celonárodní nadaci, která měla zajistit nemocnému spisovateli poklidné stáří v dostatku. Tehdy se mu ale katolíci a klerikálové začali krutě mstít; psali o spisovateli jako o „sprostém slepém žebrákovi“ a docílili tak toho, že v roce 1916 musela být nadace ukončena, aniž by se vybrala třeba jen polovina toho, co bylo očekáváno. Problém nakonec alespoň částečně vyřešilo Ministerstvo národní kultury; to téhož roku formálně nabídlo Galdósovi, že když uspořádá cervantesovský literární večer, bude mu měsíčně vyplácena doživotní renta tisíc peset; ačkoli se pak večer nikdy nekonal, peníze po celých pět let umírající spisovatel dostával. Již v roce 1897 se Pérez Galdós stal také členem Královské španělské akademie (Roal Academía Espańola). Jejím členem zůstal i po ztrátě zraku a své literární práce diktoval; jsou to hlavně věci vydané teprve posmrtně, především Vzpomínky (Memorías, 1930). Ještě za jeho života byly provozovány četné divadelní hry, z nichž pozornost si zaslouží hlavně Svatá Juana Castillská (Santa Juana de la Castilla, 1918), Pekelné polibky (Celia in los infiernos, 1913) nebo další slavná variace eurípidovského motivu, Alkéstis (Alceste, 1914). Pérez Galdós zemřel nakonec v prvních lednových dnech roku 1920 ve věku sedmdesáti šesti let. Krátce před jeho smrtí mu byla ještě vztyčena socha v nadživotní velikosti v jednom z nejpopulárnějších madridských parků, Parque del buen retiro. To, že její plán i financování byly dílem jeho nadšených čtenářů, snad mohlo být umírajícímu autorovi útěchou, že ve své zemi je stále čten a milován... Jiří Hubáček # Opožděný dopis Ježíškovi, aneb Kam se to řítíš, hromadná dopravo!? Věřte tomu, nebo ne, ale napadlo mě napsat letos, vlastně již vloni, Ježíškovi. Pěkných pár let už jsem to neudělal, ale každoroční změny jízdních řádů mě přivádějí pomalu ale jistě k šílenství. Že by to už přicházelo? Asi jsem se zbláznil, ale nějak už nevidím možnost jiné instance, na kterou by se bylo možno obrátit. Neustále se zhoršující dopravní obslužnost obce, kde žiji, mě přinutila vyzkoušet úplně všechno. Ježíšek je tedy už poslední možnost, jak řešit situaci člověka bydlícího ve vsi, kterou protíná celkem vytížená výpadová tepna mezi Čechy a Moravou, autobus tam však potkáte pouze, veze-li turisty či fotbalisty. Abyste pochopili, co mě to vlastně žere, dopis níže přeposílám: Milý Ježíšku Jako miliony lidí po celém světě, obracím se na tebe i já se svým přáním. Neboj se, mám jen jedno. A dokonce ani nechci, abys mi to, co si přeji, donesl hned pod letošní stromeček. Spíš bych hodně stál o to, abys osvítil nějaké ty vynálezce, kteří zdokonalují autonomní vozidla tak, abych mohl mít jedno pod stromečkem už o příštích Vánocích. Tohle moje přání vůbec nepramení z nějaké pýchy, rozežranosti, nebo touhy předvést sousedovi něco, co jen tak nikdo nemá, ale bohužel je to pro mě dnes už denní potřeba. Před 8 lety jsem se zabydlel v celkem malebné vesničce pod Vysočinou. Co bych ti ale o ní psal, však tam rozdáváš dárky každý rok. Při svých toulkách ale naštěstí nemusíš využívat krajem objednanou hromadnou dopravu, protože kdybys musel, trvalo by ti obdarovat lidi jen u nás v České republice celý rok. S příchodem prosince a změnou jízdních řádů už několik let očekávám zlepšení. Třeba nám přidají autobus od nejbližší železniční stanice, snad se dostanu domů, když přijedu z práce, atd. Opak se stává pravdou. Autobusy z naší vesnice pomalu mizí, vlak jede jen na jaře a v úterý, o víkendu se do nejbližšího městečka na nákup bez auta už nikdo nedostane. Dopisy, které jsme napsali a odeslali snad všem instancím v kraji, by zajistily pionýrům výhru v soutěži ve sběru starého papíru v rámci republiky. Setkali jsme se však s nulovým ohlasem. Krajští úředníci nám radí obrátit se na dopravní společnost, ta nám zase poradila obrátit se na kraj, ani táta železničářů Dušek nedokázal nic. Vlastně ano, abych mu nekřivdil. Za jeho působení v kraji doprava téměř vyhynula na úbytě. Tak tu sedím a přemýšlím, jak odvezu v případě nouze děti k doktorovi, psa na veterinu, nebo jen přivezu nákup z Tesca. Dokonce jsem se setkal s názorem, že na vsi žiji zcela svobodně a mohl jsem si koupit byt ve městě. Kdo však zná změny v autobusové MHD v Praze, dovede si představit, jak si může člověk připadat odříznutý od světa třeba uprostřed republiky. Proto bych si moc přál možnost usednout do auta, zadat mu jen souřadnice, kam chci dojet a v klidu a pohodě pracovat, obstarat nákupy, vědět, že když se doma něco stane, mohu si dojet pro pomoc a nebudu závislý na dobrotivých kamarádech, které nyní proti své vůli čím dál tím častěji obtěžuji s prosbou o odvezení, či přivezení něčeho někam, či odněkud… Ministerským ouřadou, ani činitelem dopravní společnosti se služebním autem a šoférem se asi v dohledné době nestanu. Zrak se mi taky nechce nějak zlepšit a dost mě štve, že v téhle době pokroku je člověk odkázán právě na výše zmíněné ouřady, které bych jednou opravdu rád viděl jezdit do práce dopravními prostředky, jež nám ubohým smrtelníkům tak obětavě zajišťují z bohatých krajských dotací. A tak, milý Ježíšku, než mě z těch vysypaných makovic na kraji trefí šlak, učiň prosím zázrak a sešli do nějaké osvícené hlavy nápad, jak sem ta bezobslužná auta co nejdříve dostat. S pevnou vírou alespoň v tebe, redaktor na cestách Petr Mašek # SPORT – Černobílé problémy Řídí kandidát mistra šachu Stanislav Juříček (Vsetín) Hladík František (Československo) Bílý: Ka1, Df5, Jg4, Jh5 (4) Černý: Kh4, Sh3, Pg5 (3) Mat 3. tahem (C+) 1.cena, The Problemist 1933 Jihočeský autor František Hladík (*1901 Plzeň – †1971 Písek) patřil v 1. polovině minulého století mezi naše nejlepší skladatele trojtažek, zejména miniaturek. Prvotinu mu publikovaly noviny České slovo 22. 10. 1922 a přehled svých prací vydal roku 1940 společně s V. Císařem a J. Berkovcem pod názvem „Sbírka úloh plzeňských autorů“. Vytvořil asi 300 skladeb, z toho 60 miniatur, a také dnešní trojtažka ukazuje, že byl mistrem svého oboru. S minimálním počtem kamenů totiž vytvořil dílo obsahující klasické tři varianty oceněné nejvyšším vyznamenáním v prestižním anglickém časopise. Řešení úlohy č. 11 z listopadového čísla (Juříček): Pokud jste hledali tzv. „přímou hrozbu“, nedošli jste asi k ničemu. Svůdností bylo 1.Dc5?, které vyvracelo hezké 1.-Je5! a řešením pak 1.Db4! [tempo] s následujícími osmi variantami 1.-b6/b5 2.Sxc6#, 1.-c5 2.Dxb7#, 1.-g6/g5 2.Jf6#, 1.-h6 2.Sg6#, 1.-J1xb2/c3 2.J(x)c3#, 1.-J3=libovolně 2.J(x)c5#, 1.-Sd2/c1 2.Dxd4#, 1.-Vxh4/ g3/h2/h1 2.J(x)g3#. Další body za správné řešení v soutěži získali: Ondrej Čanecký z Doks, Miloš Černý z Brna, Jan Horák z Děčína, Josef Lachman z Mladé Boleslavi, Antonín Maňák z Louky nad Veličkou, Rostislav Miller z Bludova, Jan Olejník z Málkova, Kostas Zisopulos ze Dvora Králové, # PRO ZASMÁNÍ… POZDĚ, ALE PŘECE Čeština a chlast O tom, že čeština je nejkrásnější a nejbohatší jazyk na světě netřeba polemizovat. Zvláště dá-li se dohromady s největším koníčkem Čechů – alkoholem. A tak – jak říkáme hezky česky těm, kdo si poněkud více přihnuli? Elektrikář může být nadrátovanej a soudce jak zákon káže. Klempíř byl na šrot. Metař byl nametenej a sládek nachmelenej. Akademický malíř byl pod obraz a malíř pokojů zmalovanej. Loutkoherec byl zpumprlíkovanej. Zpěvák, a že jich bylo, byl zhulákanej. Letec byl jako bomba, pyrotechnik jako puma a kanonýr jako dělo. Pracovník pneuservisu byl gumovej. Truhlář byl jako prkno. Kněz byl jako slovo boží, funebrák tuhej. Meteorologa nebylo potřeba, ale byl by na mraky. Veterináře potřeba bylo, a když se vracel z akce, byl jako zvíře. Boxer byl ztřískanej, kropič zlitej. Zemědělci ji měli jako vidle. Zootechnik v JZD byl jako dobytek, řezník jako prase. Kovář byl zbušenej, kuchař na kaši a myslivec piclej. Písmomalíř byl často zlinkovanej, lakýrník zlakovanej. Kominík byl zčazenej. Sklenář měl okno. Koukám teď na televizní zprávy. Je tam nějaký poslanec. Ten kdyby přijel do Vísky, tak by byl odhlasovanej. Uklízečka bude na prach. Zaměstnanec autobazaru je jetej. Dopravář má špičku a pumpař je total. Zahrádkář by mohl být nakropenej, dřevorubec zrubanej. Karbaník je zkárovanej. Ortopéd bude zlámanej, dermatolog koženej a anesteziolog v bezvědomí. Pedagog bývá vyškolenej. Hudebník na moll a entomolog na mol. Chmelař je jako žok. Ajznboňák i tramvaják je vykolejenej. A výhybkář namazanej. Zoolog má opici. Logicky. Kynolog je jako doga. Zákazník má nakoupeno. Řidič je zřízenej a ocelář zkalenej. Flétnista zhvízdanej. Profesím, které se ve výčtu neobjevily, se srdečně omlouváme.