Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 19 říjen 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ZE 6. ZASEDÁNÍ REPUBLIKOVÉ RADY SONS ČR
Malé měsíční zauvažování říjnové, po jedenáctém září
Věrnost vodicího psa
Právník vám radí - Překážky v práci
Užitečná digitální technika
Jaké dioptrické čočky
Z fanouška masérem
Mé dětství ve tmě
BLUDOV není od slova bloudění
Na Čeřínku
ÚPRAVY PRO ZP NA ŽELEZNICI
Zpřístupňování výrobků pro všechny
TYFLOART
Něco o účinkujících
Showdown mezinárodně a vítězně
Na Seči se vždy nedaří
Informace Knihovny a tiskárny pro nevidomé,
Nové zvukové knihy

Něco o účinkujících

Iva Mojžíšková zahájila letošní festival Tyfloart v Ústí
nad Labem zpěvem a hrou na klavír. Iva je krátce vdaná, jako
zpěvačka je mnohým lidem pohybujícím se v okruhu zrakově
postižených už známá.

Vystupujete pravidelně?
"Nevystupuji pravidelně, čas od času jezdívám do Olomouce
na festival Vivat vita, což je festival zdravotně postižených
písničkářů. Zpívávala jsem v programech pořádaných křesťanskou
církví. Mívala jsem vlastní celovečerní koncerty, při kterých
mě slovem provázel konferenciér."

Doprovázíte se vždy jen s pianem, nebo také s kytarou?
"Ne, jen s pianem, i když jsem kytaru studovala. Je však
pro mě dost obtížné, abych si skládala doprovody pro kytaru."

Od kdy zpíváte?
"Zpívám od první třídy. Jakmile jsem uměla trochu brnkat na
klavír, tak jsem se doprovázela a zpívala."

Vy jste studovala konzervatoř, učila jste někdy hře na klavír
nebo na jiný nástroj?
"Je pravda, že mám muziku moc ráda, ale učit jsem nikdy moc
nechtěla. Jenže v určité době nebyla jiná možnost."

Ivo, o vás je známo, že jste natočila několik kazet, skládáte
si hudbu a na jevišti jste prozradila, že texty vám dodávají
přátelé.
"Poslední píseň jsme otextovali s manželem společně a
říkáme že je to naše dítě."

Prozradíte nám, kam vaši hudbu můžeme zařadit?
"Já mám hrozně ráda hudbu z šedesátých let a mám pocit, že
se v mých písničkách hodně ozývá. Líbí se mi moderní country s
popovými prvky, ne úplně čistá s banjem, popcountry, jak se
tomu říká."

Jak jste se dostala k hudbě?
"Pamatuji si, že jsem byla ve třech letech s rodiči na
návštěvě, kde měli piano. Zkoušela jsem si tam jedním
prstíčkem vybrnkávat písničku, asi "Kočka leze dírou".
Fascinovalo mě, že si na tom může člověk ty tóny hledat a hrát
melodii jakou chce. Jelikož od narození nevidím, chodila jsem
v Brně do speciální školy pro nevidomé, kde se počítalo v
rámci vzdělávání, že děti dostanou i hudební vzdělání. V první
třídě, když jsme se už začali učit na klavír, zjistili, že mám
absolutní sluch a tím to bylo více méně rozhodnuto. Za nějakou
dobu jsem přišla na to, že mě baví sem tam něco vymýšlet a tak
jsem svoji první skladbičku hrála na besídce v deseti letech."

Co plánujete, Ivo, do budoucna?
"No, já nic neplánuju, teď se s manželem chystáme stěhovat
z menšího bytu do většího a tím bude domácnost naruby. Jinak
zaměstnaná nejsem a jsem ráda, že mi to okolnosti dovolují.
Přihlásila jsem se na angličtinu, chodím cvičit a chystám se
na školení Windows. Někdy pomáhám manželovi s jeho zakázkami,
starám se o domácnost a těší mě to. Prostě užívám si to."

Božena Kavanová se narodila v Praze na Malé Straně, v
rodině úspěšného stavitele. Studovala na konzervatoři herectví
a zpěv. Když měla vážnou známost s operním zpěvákem Blachutem,
její otec jí zakázal studovat a postaral se o zničení jejího
vztahu. Tenorista Beno Blachut ve své knize píše o dívence,
které rodiče zakázali, aby s ním chodila.
V době, kdy v Praze Božena nesměla jít ani na krok a když,
tak ji rodiče špehovali, odjela na vesnici, kde prožívala
dětské prázdniny. Trávila tam svůj čas u letité kamarádky, kde
se setkala také s jejich společným známým kantorem, který byl
rovněž v nepříjemné životní situaci. Oba se dali dohromady a
brzy se vzali. Odstěhovali se do Tanvaldu, odkud je pak vyhnal
Henlein. Boženin manžel pocházel z vesnice od Kutné Hory, kde
posléze našli své útočiště. Božena v obci režírovala a hrála
divadelní hry, získala si přátele a obdiv. Také chodila do
Sokola cvičit děti a pomáhala lidem na poli.
"Mně voněla zemědělská práce," říká Božena Kavanová. "Když
manžel dostal nabídku učit na střední škole, přestěhovali jsme
se do Kutné Hory a tam žijeme dodnes. Narodily se nám dvě
dcery, dnes už mám i vnoučata a pravnoučata.
O oči jsem přišla po tom, co mi zemřel manžel a krátce nato
dcera. Dostala rakovinu a ozařovali ji zrovna v době, když
byla všude kolem nás radioaktivita z Černobylu. Bohužel své
nemoci podlehla. Ve stejném měsíci, v krásném červnu, jsem
zažila dvě kremace. Pár dnů nato se ráno probudím a vidím na
okně černou látku. Říkám si, kdo tam co pověsil? Na okně nic
neviselo, černá sraženina ale byla v mém oku. Praskla mi céva
do sítnice a za měsíc do druhého oka. To však bylo mnohem
jemnější. Takže nejsem úplně slepá," říká vyrovnaně Božena
Kavanová. Dokáže o všech svých životních tragédiích mluvit
klidně, aniž by ji to zraňovalo.
"Jsem připravena bojovat se vším. Když jsem dovedla odejít
z Prahy, kde jsem byla zvyklá na společnost a žít na vesnici,
kde jsem chodila div ne pást kozy...
Do Prahy jezdím k dceři. Jezdím metrem a nemám problémy s
orientací, i když na vás teď dobře nevidím," řekla mi paní
Kavanová. "Jednou jsem v metru potkala člověka, který mě
políbil na tvář a já jej nepoznala. Dodnes nevím, kdo to byl.
No, a když se ptáte na mou poezii, s tou jsem se v životě
potýkala pořád. Když jsem psala dopisy, psala jsem ve verších,
nebo když měl někdo svátek či narozeniny, napsala jsem mu
báseň. Pak už za mnou chodili přátelé a známí, abych jim na
určitá slova napsala verše."
Na Tyfloartu sdělila paní Božena obecenstvu, že si posílala
básničky se svým vnukem, který podědil umělecké nadání.
"Dnes si už s vnukem nepíši, v poslední době si posíláme
verše s pravnučkou." Na otázku, zdali něco paní Kavanová
vydala, odpověděla:
"V novinách v Hradci Králové mi vycházely básně, jako
například "Veselý pohřeb." Knižně jsem nic nevydala, ani mě to
nenapadlo, protože vím, co těch knih všude leží a nikdo je
nekupuje. Jinak jsem mnoho svých básní rozdala, jen něco málo
jsem si ponechala."

Na 9. Tyfloartu v Ústí nad Labem zazpíval tři písně s
vlastním kytarovým doprovodem také Václav Polívka.
Padesátiletý
kytarista a pianista působí jako veselý a optimistický člověk.
Texty písní, které smíchem rozburácely sál, si Václav
napsal sám. V mezihře zarecitoval verše, které stejně tak
nedovolily obecenstvu, aby zvážnělo.
Václav Polívka o sobě nerad mluví. Je příliš skromný a
myslí si, že je jeho zpěv a hra průměrná. Obecenstvo v sále
však dalo najevo, že opak je pravdou.
Václav Polívka mi prozradil, že je ženat a má šest dětí,
čtyři syny a dvě dcery. Léta vyučuje hře na klavír a housle,
stejně tak se v hudbě věnoval i svým dětem. Všech šest se
stalo profesionálními hudebníky. Jedna z dcer si však poranila
ruku a tak si musela najít jinou profesi. Druhá z dcer
momentálně pracuje v New Yorku. Když jsem Václavovi zavolala a
žádala ho o rozhovor, měl právě starosti, protože se druhý den
po teroristické katastrofě na Manhattanu nemohl k dceři
dovolat. Pak však spojení navázal a zjistil, že dcera je v
pořádku.
Pan Polívka studoval Deylovu konzervatoř v Praze a rád si
zahraje doma při zatemněném okně vážnou hudbu z not. Má
sítnicovou vadu a při zatemnění ještě trochu vidí na noty a
tak toho někdy využije. Kromě hry miluje Krkonoše, kam léta
jezdil s dětmi na běžky.
O tom, že svou hudbou rozdává lidem radost, řekl Václav
Polívka, že si není vůbec jist.

Olga Valentová, varhanice a dobrovolná pracovnice SONS
(40let), říká: "Nikdy není pozdě začít."
Olga pochází ze Strážnice na Moravě. "Narodila jsem se
rodičům až po šesti letech," říká Olga. "Měli velkou radost,
že se konečně dočkali holčičky, avšak za půl roku se zjistilo,
že zřejmě nevidím. Pak jsem šla na oční operaci, kde mi
odoperovali šedý zákal a během dětských let jsem ještě
prodělala několik operací, dnes už ani nevím kolik. Moje
vidění se ustálilo a myslím si, že se nemění, vidím pořád
stejně špatně."

Kam jste chodila do základní školy, vzhledem k vaší zrakové
vadě?
"Chodila jsem do školy ve Strážnici a když jsem měla pocit,
že to nezvládám, přešla jsem do školy pro slabozraké v
Litovli. Tam jsem chodila tři roky, pak mi kantoři řekli, že
pokud se mi budou v běžné základní škole malinko věnovat, tak
jsem schopná ji absolvovat. A tak jsem vyšla z devítky ve
Strážnici. Po škole jsem zakotvila v národním podniku Šohaj, v
žehlírně, kde jsem věšela košile na ramínka, nebo je skládala.
V šestadvaceti letech jsem šla do plného invalidního důchodu.
Pár let nato jsem odešla do Levoče na kurz pro telefonisty,
kde jsem potkala nynějšího manžela. Po kurzu jsem se vdala a
odstěhovala do Rychnova u Jablonce nad Nisou."

Od kolika let jste se věnovala hudbě?
"Od malička, hned jak jsem se naučila mluvit. Babička mě
učila písničky, zpívala jsem moc ráda. Ve třetí třídě jsem
začala chodit do hudební školy na klavír. Můj starší nervózní
učitel těžko chápal, že nevidím na noty a že se mi učí lépe
podle sluchu. Po třech letech jsem tam přestala chodit. Začala
jsem zpívat v kostelním sboru a později se seznámila s
varhaníkem, který mě k varhaničení dovedl. A tak jsem díky
němu varhanicí."

Olgo, o vás je známo, že jste si v libereckém studiu sama
nazpívala a natočila dvě kazety, které můžeme občas
zaslechnout na rádiu Proglas. Zpíváte ještě někde?
"Bohužel ne, vystoupila jsem na Tyfloartu a jinak nemám moc

příležitostí, ale ráda bych někde zpívala, moc ráda."

Na festivalu Tyfloart jste poprvé vystoupila s četbou povídky.
Publiku jste řekla, že začínáte pracovat s mluveným slovem.
"Ano, začala jsem spolupracovat s rádiem Proglas, vlastně
jsem se tam tak trošku vnutila, napadlo mě to, když Proglas
začal vysílat z Ještědu. Pracuji v kulturní rubrice, kde
poskytuji nabídky kulturní činnosti ze svého regionu. Nabídla
jsem se jim, že sice nejsem redaktorka, ale že mám do této
práce velkou chuť a rádio Proglas mi tu příležitost dalo."

Čemu se teď budete věnovat více, zpěvu a hře na klávesy, nebo
mluvenému slovu?
"Já vlastně ani nevím, ale zjistila jsem, že mluvené slovo
je jistější, protože tam nenastává tak velký problém, když vám
selže hlas."

Pavel Pachman nemá a nechce mít prázdný život. Když se
dostal do těžké životní situace, začal zpívat. Po mnoha letech
přišla další nepřízeň osudu a Pavel Pachman se naučil pracovat
s keramikou a pustil se do malování obrazů.

Sklidil jste na letošním Tyfloartu velký potlesk a váš hlas
nejen že pohladil na duši, ale zněl školeně. Vy jste studoval
konzervatoř?
"Ne, nestudoval jsem konzervatoř. Po úrazu jsem nejprve
úplně oslepnul a později jsem malinko prohlédl a od té doby
vidím špatně. Říkal jsem si tehdy, co bych asi tak mohl dělat,
kde bych nepotřeboval zrak. Nakoupil jsem si různé gramofonové
desky jako například Rudolfa Cortéze, Karla Hálu, Milana
Chladila a jiných tehdy populárních zpěváků a učil jsem se
zpívat podle desek. Pak jsem se dozvěděl o možnosti vyučit se
čalouníkem v učňovské škole pro zrakově postiženou mládež v
Praze Krči, kde jsem také nastoupil. Měl jsem tam možnost
trénovat zpěv a dostalo se mi i odborného vedení hlasu.
Později mě vychovatelka vzala do divadla za Milanem
Chladilem a ten mi řekl, že mám talent a doporučil mi, abych
si zajistil aprobaci. Háček byl však v tom, že aprobaci jsem
mohl získat v baru, který měl vyhlášené jméno a moje maminka
mi to zatrhla. Řekla tehdy, že až budu vyučen, můžu si jít kam
chci.
Po vyučení jsem dostal nabídku udělat si masérský kurz s
chiropraxí ve Vinohradské nemocnici v Praze. Nastoupil jsem
jako masér nejdříve v Praze na Václavském náměstí a pak jsem
přešel do lázní Mšené, kde jsem pracoval až do roku 1998. Když
jsem přišel o práci, hledal jsem si další činnost a tak jsem
začal pracovat s keramikou. Později jsem se pustil do malování
obrazů."

Jak je možné, že malujete se zrakovým hendikepem?
"Nevidím na detaily a tak je nemaluju. Přátelé mi mé obrazy
nechávají zapaspartovat. No a pokud mám příležitost, tak si
rád ještě někde zazpívám, jako dnes. Mám oblíbené italské
písně, stejně jako se mi líbí země, odkud pocházejí a moc bych
každému přál, aby se tam podíval. Myslím si, že se pořád
dokážu radovat ze života," řekl redakci Zora na závěr Pavel
Pachman.

Připravila Ilona
Fryčová

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 19 říjen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail: zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Ze 6.zasedání republikové rady SONS ČR
Malé měsíční zauvažování říjnové, po jedenáctém září
Věrnost vodicího psa
Překážky v práci
Užitečná digitální technika
Jaké dioptrické čočky
Z fanouška masérem
Mé dětství ve tmě
BLUDOV není od slova bloudění
Na Čeřínku
Úpravy pro ZP na železnici
Zpřístupňování výrobků pro všechny
TYFLOART
Showdown mezinárodně a vítězně
Na Seči se vždy nedaří
Informace KTN

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.