Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 85. Číslo 19 říjen 2001 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: (02) 21 46 21 76 Fax: (02) 21 46 21 75 e-mail: zora@braillnet.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- korun českých Obsah: Ze 6.zasedání republikové rady SONS ČR Malé měsíční zauvažování říjnové, po jedenáctém září Věrnost vodicího psa Překážky v práci Užitečná digitální technika Jaké dioptrické čočky Z fanouška masérem Mé dětství ve tmě BLUDOV není od slova bloudění Na Čeřínku Úpravy pro ZP na železnici Zpřístupňování výrobků pro všechny TYFLOART Showdown mezinárodně a vítězně Na Seči se vždy nedaří Informace KTN # ZE 6. ZASEDÁNÍ REPUBLIKOVÉ RADY SONS ČR Šesté zasedání Republikové rady Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých se uskutečnilo v sobotu 15.září 2001 v Praze. Při úvodní kontrole úkolů z předchozích zasedání byla větší diskuze k návrhu směrů dalšího rozvoje služeb Knihovny a tiskárny pro nevidomé. Rada schválila teze, zpracované skupinou pod vedením Jiřího Mayera a k jejich projednání s vedením KTN určila čtveřici Francová, Mayer, Pešák a Volejník. Doporučila rovněž zařadit spokojenost se službami KTN mezi otázky druhé fáze průzkumu firmy DfK, která bude směřovat mezi zrakově postižené občany. Ostatní úkoly byly splněny. V dalším jednání Rada podpořila stanovisko k materiálu MPSV "Systém pomoci lidem se zrakovým postižením", který kriticky hodnotí klady i slabiny dosavadní praxe celé škály poskytovatelů těchto služeb v ČR, ale nedefinuje dostatečně komplexně tyto služby tak, aby mohly být zařazeny do připravovaného zákona o některých podmínkách poskytování sociálních služeb, jehož nejnovější verze byla Ministerstvem práce a sociálních věcí předložena k připomínkovému řízení. Sociální služby pro zrakově postižené občany tak stále zůstávají ve své většině mimo státem uznávaný okruh sociálních služeb. Úsilí o legislativní zakotvení postavení zdravotně a především zrakově postižených občanů tak bylo přiřazeno k již dříve definovaným prioritám SONS. Další prioritou je pak oblast vzdělávání zrakově postižených dospělých i mládeže. Při diskuzi o perspektivách finančního zabezpečení činnosti SONS byla cesta tvorby obecně prospěšných společností hodnocena jako správná a doposud úspěšná, i když jasná a jednoznačná pravidla ze strany státu dosud nejsou. Rada schválila založení Tyflocentra v Hradci Králové. Bylo rozhodnuto i o provedení kritické analýzy činnosti odboček tak, aby mohly být zobecněny silné stránky a odstraňovány slabiny. Mimořádným bodem programu byla návštěva hraběnky Nosticové, předsedkyně Čestné rady SONS, se kterou Rada diskutovala o dalších směrech její pomoci v činnosti SONS. Po polední přestávce byla projednána akce "Bílá pastelka 2001", která proběhne 15.října jako akce Nadačního fondu Českého rozhlasu. Český rozhlas poskytne masivní mediální podporu, technické provedení zůstává v rukou Tyfloservisu, o.p.s. Informace lze získat na internetových stránkách www.bilapastelka.cz. Rada dále schválila znění projektů pro státní dotace na rok 2002, jejichž sestava zůstává prakticky shodná s letošním rokem. V závěru Rada vyslechla informaci o jednání Republikového výboru Národní rady zdravotně postižených a o situaci Sdružení zdravotně postižených v ČR. Návrhy na transformaci Stacionáře, Center služeb (dříve Střediska poradenství a sociální rehabilitace) i varianty další možné existence smíšených organizací jsou připraveny a budou předloženy Výboru SZdP v ČR 20.září t.r. Situaci však zkomplikovala telefonická zpráva výkonného ředitele SZdP ing.Slobodníka o demisi doc.Jesenského z funkce předsedy SZdP v ČR. Pro jednání v tomto směru ponechala Rada ing.Císařovi, který je místopředseda SZdP, volnou ruku. Sedmé zasedání Republikové rady SONS ČR bylo stanoveno na sobotu 24.listopadu 2001 v Praze. -cs- # Malé měsíční zauvažování říjnové, po jedenáctém září "Tak pozdravujte v té Americe," začal rozhovor náhodně zaslechnutý na ulici odpoledne 11.září 2001. Na otázku nejspíš kolegy nebo souseda odpověděla příjemná paní: "No, teď tam ještě letíme my, příště se sem snad dostanou oni." Hlavou mi prolétlo - jak to je teď jednoduché. Nemohu-li letět, aspoň pošlu e-mail a víme o sobě. A v pět večer doma? Exkluzivně pro stanici Praha informoval se svým známým přehledem pan Petránek. Už se vědělo všechno, popisovat snad nemusím. "Bez těchto dvou mrakodrapů bude svět architektonicky, psychologicky i civilizačně jiný," slyšeli jsme 12.září od pravidelného komentátora Radiožurnálu Ivana Hofmanna. Jiný? Jaký jiný? Člověk má chuť se proti této myšlence bouřit. Podobné pocity jistě lidé prožívali na začátcích obou světových válek. Bude méně důvěry, že ve zdraví dojedu či dojdu, méně svobody cestování. Ač samozřejmě ledacos časem nebude tak horké... Inu, a co na to ten, kdo se aspoň snaží být slušný? Měl by v tom pokračovat, naopak se snažit ještě víc. Nic jiného nezbývá. Tohle si přečtete v říjnu. Školáci i ostatní si už zvykli, že se zas, chtě nechtě, musí něco dělat. Skončil čas rozletů i výletů, snad kromě víkendové turistiky. I čas květů. Sušené, které jsem si nedávno prohlížela v jednom květinářství, mi přece jen připadají smutné, takové ustrašeně křehké. Lidé jim při správném zacházení ponechali téměř skutečné barvy, ale na dotek přece jen působí uschle. Samozřejmě jiné je to jistě na pohled, vkusně aranžované v pěkné váze. Prodá prý se jich dost. Slaměnky, ty jako by suché už narostly, ty jsme mívali doma na zahradě a naopak je považuji za jedny z nejpříjemnějších květin na zimu. Zkrátka každý chce mít kousek vzpomínky na slunce doma, třeba i v umělých květech. Některé z nich, aspoň já si myslím, nevypadají nejhůř. A navíc je občas možné potkat na keři růži. Jednu z posledních, ale o to příjemněji vonící. Tož nám všem přeji radost z růží, těch prvních i posledních, zkrátka ze všech darů života, z nichž pokoj mezi lidmi, jak lze poznat právě teď, je ten nejcennější. Eva Budzáková # Věrnost vodicího psa V situaci, kdy tisíce lidí umíraly v panice a prožívaly nesmírné zoufalství uprostřed newyorského Světového obchodního centra po útoku teroristů 11.září, prokázal věrnost vodicí pes svému nevidomému pánu. Muž hned po nárazu letadla do budovy pustil svého labradora z vodítka, aby se zvíře mohlo zachránit. Jeho věrný společník, ač zpočátku značně vyděšený z prchajících lidí a z bořícího se skla, zůstal u boku svého pána. "Klepal se strachem, kňučel, ale neopustil mě," říká kolumbijský programátor Omar Eduard Rivera. "Lidé kolem křičeli, slyšel jsem strašné nárazy, ale stále jsem se držel svého psa a šéfové. Byla to nekonečná cesta," dodává Rivera. Po hodině sestupu se mu podařilo dostat bez zranění ven. Krátce poté se budova sesula. Svého labradora by měl krmit do konce života jen lahůdkami. ČTK # Právník vám radí - Překážky v práci V následujících řádcích se budeme věnovat důležité oblasti pracovně právních vztahů, která se dotýká každého účastníka těchto vztahů, a sice překážkám v práci. Toto téma upravují ustanovení § 124-130 zákoníku práce. Překážky v práci jsou zde rozlišeny na překážky na straně zaměstnance a překážky na straně zaměstnavatele. Překážky na straně zaměstnance lze potom dále rozlišovat na překážky z důvodů veřejného zájmu a důležité osobní překážky v práci. Překážkami z důvodů obecného zájmu zákon rozumí výkon veřejných funkcí občanských povinností a jiných úkonů v obecném zájmu, které nelze vykonat mimo pracovní dobu. Zaměstnanci, který je krátkodobě uvolněn z výkonu veřejné funkce či občanské povinnosti, poskytne zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. V případě že je zaměstnanec uvolněn pro výkon veřejné funkce dlouhodobě, poskytuje přiměřenou odměnu ten zaměstnavatel, pro kterého byl zaměstnanec uvolněn. Konkrétní podmínky, při kterých je zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy zaměstnavatelem, pro kterého byl uvolněn, výčet úkonů, konaných v obecném zájmu a poskytování náhradní mzdy stanoví ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou. K překážkám v práci náleží rovněž účast zaměstnanců na školení a studium při zaměstnání. Bližší podmínky týkající se pracovních úlev a hmotného zabezpečení zaměstnanců stanoví rovněž vyhlášky ministerstva práce a sociálních věcí po dohodě s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Důležitými osobními překážkami v práci se zabývá ustanovení § 127 a § 128. Těmito překážkami může být: pracovní neschopnost zaměstnance pro úraz, pro nemoc, z důvodu poskytování lázeňské péče či pobytu ve zdravotnickém zařízení. Dalšími překážkami v tomto smyslu je mateřská dovolená, ošetřování nemocného člena rodiny, a také péče o dítě mladší deseti let, které nemůže být z důležitých důvodů umístěno v dětském výchovném zařízení nebo škole, ve které plní povinnou školní docházku. Nepřítomnost zaměstnance je omluvena rovněž tehdy, jestliže osoba, která jinak o dítě pečuje, onemocněla nebo se podrobila vyšetření, které nebylo možno vykonat mimo pracovní dobu. Takovému zaměstnanci však nepřísluší náhrada mzdy. Jeho hmotné zabezpečení v tomto případě upravují předpisy v nemocenském pojištění. Zákon dále stanoví, že zaměstnavatel omluví také nepřítomnost v práci. Pro muže, který pečuje o dítě ve věku do tří let, po tuto dobu také náleží náhrada mzdy. Nemůže-li zaměstnanec konat práci z jiných důvodů, které nejsou uvedeny výše, poskytne mu zaměstnavatel pracovní volno. Konkrétní výčet případů a rozsah tohoto volna stanoví opět nařízení vlády. Kromě překážek na straně zaměstnance rozlišuje zákon také překážky na straně zaměstnavatele, jak už bylo uvedeno výše. K těmto patří, podle ustanovení § 129, situace, kdy zaměstnanec nemůže konat práci po přechodnou dobu kvůli závadě způsobené poruchou na strojním zařízení, chybnou dodávkou surovin či chybnými podklady pro práci apod. Náhrada mzdy přísluší zaměstnanci v rozsahu stanoveném mzdovými předpisy, popř. kolektivní smlouvou. JUDr.Ivana Marešová # Užitečná digitální technika Díky moderní digitální technice budou moci lékaři odhalit zrakové potíže už u velmi malých dětí. Američtí vědci totiž vyvinuli metodu fotografování dětského oka a analýzu světla odraženého oční sítnicí, jak informovala britská rozhlasová stanice BBC. Jen v samotných USA postihuje přibližně 100 000 dětí ztráta zraku pouze proto, že se nepodařilo jejich zrakové problémy včas odhalit a léčit. Největší těžkosti jsou s nejmladšími pacienty, kojenci a malými dětmi, které ještě neumí odečítat oční testy. Pro lékaře je tedy velmi těžké správně vyhodnotit zrak dítěte. Vědci z kalifornské univerzity v San Diegu se domnívají, že se jim tento problém podařilo vyřešit. S použitím digitální kamery, která je napojená na počítač, vyfotografují oko dítěte. Počítač potom analyzuje obraz tzv.červeného oka, což je jev, který se často objevuje na fotografiích, kdy se světlo odráží od sítnice v očním pozadí. Tvar a barva tohoto světelného odrazu mohou lékaři prozradit, zda dítě má nějaké problémy s očima. V případě potřeby jde potom malý pacient ke specialistovi na oční testy. Vědci, kteří tuto novou metodu vyvinuli, tvrdí, že tyto testy v porovnání se současným stavem mohou odhalit už malé zrakové problémy a umožní nasadit léčbu, která zabrání mnohým pozdějším potížím se zrakem. # Jaké dioptrické čočky Na výrobu čoček se používají tři typy materiálů - minerální skla, organické čočky a polykarbonát. Minerální skla, neboli "skla ze skla" jsou extrémně odolná proti poškrábání a otírání. Velmi dobře "stárnou". Jejich jedinou nevýhodou je, že jsou rozbitná a v některých případech příliš těžká. Organické čočky, neboli čočky ze syntetické pryskyřice naprosto ovládly optický obor díky výjimečným kvalitám. Jsou jednak velmi odolné proti nárazům a velmi lehké, a zároveň poskytují naprosté pohodlí pro kvalitní vidění. Více než polovina brýlových čoček je vyrobena z tohoto materiálu. Tyto čočky jsou nutností do brýlí pro děti a mládež do 16 let. Čočky z polykarbonátu jsou poslední novinkou na trhu. Ačkoliv jsou ještě ve fázi vývoje, nabízejí hned dvojí výhodu - jsou ještě pevnější a lehčí než čočky organické. Jednotlivé typy optických čoček lze ještě speciálně zpracovat, a tím podstatně vylepšit kvalitu. Tvrzené čočky zvyšují odolnost proti poškrábání. Ztenčené čočky zajišťují osobám s vyšším počtem dioptrií pohodlné nošení brýlí a potřebný estetický vzhled. Antireflexní čočky odstraňují odlesk a dosáhneme pomocí nich optimálního stupně přenosu světla. mw # Z fanouška masérem Nevidomému Polákovi Marcinu Kaczorowskému, velkému fanouškovi fotbalistů Widzewu Lodž, se splnil dávný sen. Se svým milovaným mužstvem bude moci strávit doslova každou hodinu. "Marcin Kaczorowski bude druhým masérem našeho družstva," informoval prezident Widzewu Andrzej Pawelec. Příběh dvaadvacetiletého Kaczorowského, který chodil na zápasy svého klubu na domácím stadionu i na střetnutí u soupeřů, dojal celé Polsko. Když se o jeho handicapu dozvěděl prezident Widzewu, neváhal a Kaczorowského okamžitě v klubu zaměstnal. "Nebylo to jen gesto pro veřejnost. Maséra potřebujeme. Co však potřebujeme především, to jsou silné a poctivé charaktery v klubu. Marcin jej má," dodal Pawelec. V polovině června Marcin Kaczorowski ukončil v Krakově certifikátem masérský kurz. Pár hodin po jeho převzetí už byl na stadioně v Lodži, kde povzbuzoval svoje mužstvo v zápase proti Katowicím. Nový masér Widzewu je příkladem toho, že zdánlivě nereálné sny se mohou splnit. "Dívám se však na celou věc střízlivě. Především mě čeká spousta práce, budu se muset mnoho naučit. Ale zároveň vím, že svou funkci budu vykonávat s radostí," řekl Marcin Kaczorowski. Možná se dočká splnění ještě lepšího snu. Fanoušci Widzewu v celém Polsku organizují finanční sbírku, která by Marcinovi uhradila náklady na náročnou oční operaci. "Nevím, co na to říci. Dopředu ale děkuji. Před pěti lety mi sice lékaři řekli, že už nikdy nebudu vidět, od té doby však věda pokročila. Chtěl bych vidět fotbalový zápas na vlastní oči, ne jenom poslouchat od lidí okolo, co se na hřišti děje," neskrýval dojetí nový masér Widzewu. (tasr) # Mé dětství ve tmě I když jsem přestala vidět už v šestém týdnu života, dětství jsem měla stejné, jako každé jiné dítě. Teď tím myslím moji generaci. Když jsem měla tři roky, netušila jsem, co mě v životě čeká. Z maminčina vyprávění si pamatuji, že jsem se musela vše učit jako zdravé dítě, bez ohledu na to, jestli vidím nebo ne. V pěti letech jsem nastoupila do speciální mateřské školy pro nevidomé v Brně, kde jsem pak chodila na "základku" až do 8. třídy. Od šesti let mě rodiče učili utírat prach, skládat prádlo a umývat nádobí. O dva roky později i vysávat a umývat zem. V deseti prát i věšet prádlo, žehlit a ve dvanácti vařit. Toto vše měla mamka rozplánované. Pracovat od malička je u nás generační tradice. Za to jsem dnes rodičům vděčná. Můj život nebyl jen pracovní, ale byly to také chvilky hezkého prožívání všedních dnů, o nichž bych ráda napsala. Od tří let se mnou chodili rodiče na pískoviště mezi děti a také na různé dětské akce, které město pořádalo. Tyto akce mně pomohly k tomu, abych se začlenila mezi zdravé děti. Moji první vidící kamarádi byli z našeho domu a bydleli přímo nad námi. Chodili k nám s tatínkem, který byl malířem a natěračem. Se sousedy se moji rodiče přátelili. Tři děti se se mnou skamarádily a pořád si vymýšlely takové hry, abych si mohla hrát s nimi. Když jsme byli starší - v mých osmi letech - brali si mě ven. Mamka jim řekla, jak mě mají vést, říkat schodky, vyhýbat se překážkám a vše to, co nevidomým pomáhá. Brzy si zvykli. Chodili jsme na procházky, běhali a dováděli. Byli jsme středem pozornosti ostatních dětí. Ptaly se, proč nevidím, jak se mi to stalo a mých věrných tří přátel, proč se se mnou kamarádí, když nevidím. Řekli: "Nevidí, ale je jako my všichni. Umí si hrát, také se smát, a když ji držíme za ruky, i běhat." Větším překvapením pro všechny bylo, že jsem se naučila vylézt na strom, že jsem hrála na klavír a uměla i více věcí. To je překvapilo a postupně se k nám přidávaly ostatní děti. Za rok jsme byli velká parta v počtu deseti a řekli si, že budeme pořád spolu a já s nimi. Mohu hrát hry i dovádět, což se stalo a mě to moc potěšilo. Hry většinou přizpůsobili tak, abych je mohla hrát a nebo vždycky jeden soutěžil se mnou. Říkali jsme tomu výjimečná dvojka. Byli jsme parta divokých dětí. Chodili jsme na kukuřici, třešně a jahody. To jsem vždy hlídala a děti trhaly. Ani na mě nezapomněly a vždy nasbíraly, kolik jsem chtěla. Můj vyvinutý sluch byl k těmto účelům užitečný. Parta si domluvila znamení, které jim dám, když někdo půjde. Někdy se stalo, že nás někdo viděl, ale my vždy utekli. Dvě děti mě chytly za ruce a pak se utíkalo jako o závod. Také jsme si dělali z jedné paní legraci, když jsme si hráli v průchodu domu a ona to neměla ráda. Vždycky na nás vzala smeták nebo koště a honila nás. A také mnoho dalších dětských radovánek si parta užívala. Vždy pro mě přišli a pak mě zase domů přivedli. Asi tak v jedenácti letech jsem se naučila, kde kdo z mých přátel bydlí a pak jsem pro ně chodila sama. Byly i zlé děti, které se mi posmívaly, házely na mě písek a ubližovaly mi. Byla jsem z toho moc smutná a trápilo mě to. Ale pokud byli kolem mne ti milí přátelé, vždy mě ochránili. O prázdninách jsme byli spolu každý den, tedy pokud někdo nejel na dovolenou nebo na prázdniny. Ve školním roce byly se mnou děti jen o víkendech a jarních prázdninách každý den. Vždy v pondělí mě mamka vezla do školy a v pátek pro mne přijela. Bylo to pro mne štěstí a radost, hlavně o víkendech a prázdninách s rodiči a partou malých přátel. Na prázdniny jsem jezdila na vesnici k tetě, kde se mně také podařilo skamarádit se s dětmi, díky mé sestřence. Tam jsem se naučila hlídat děti, starat se o ně a to díky mé tetě a bratránkovi, kterého jsem měla na starost. Také jsem se učila hospodařit. Babička mě posílala pást husy, s kterými jsem šla do pole. Nejprve tři dny chodila se mnou, aby si na mě husy zvykly a pak to už byla pohoda. Na dece jsem si hrála a čekala, až se husy napasou. Přišly za mnou samy a "šibi-šibi", šlo se domů. Pást kuřátka jsem si dovolila jen před našimi vraty. No a postarat se o prase a králíky byla pro mne zábava. To vše se mi teď v životě hodí. Za to jsem vděčná všem vidícím přátelům a mamce. I dnes ráda chodím do společnosti vidících, ale i zrakově postižených a to je to nejdůležitější. Irena Kratochvílová # BLUDOV není od slova bloudění V podhůří Hrubého Jeseníku nedaleko Šumperka jsou větší či menší vrcholy a na jednom z nich, tam, kde se dnes říká Chocholík, se kdysi hodně dávno usadil rytíř jménem Blud. Vystavěl si podle tehdejšího zvyku kamenný hrad se vším, co k němu patřilo - věže, brány, příkopy, sklepení... A jak čas odvíjel dny, měsíce a roky, v otevřeném údolí pod Chocholíkem započala výstavba podhradí, také se vším, co k němu patřilo - domy, ulice, kostel... A jak to dopadlo do dnešních dnů? Z veškeré té hradní krásy jsou jen sem tam náznaky, že zde bývala moc a sláva. Zato podhradí se rozvinulo do pohledného a milého městečka, které ve svém zeměpisném označení Bludov alespoň tak trochu stále připomíná svého zakladatele. Na západním okraji jsou sice malé, ale čisté a tiché lázně, pomáhající k redukci váhy a vylepšení funkce ledvin dětem i dospělým. Od lázní kus dále k severu je - představte si - dokonce i Vlčí Důl. V dostupné literatuře jsme nenašli bližší ujasnění tohoto názvu, ale ani to není snad tolik důležité, protože vlci tu žádní nebyli a jinak ten Důl se stal desetidenním domovem víc jak padesátce rekreantů ozdravné akce odbočky SONS Praha 4. Vlčí Důl je totiž název hotelu uprostřed zeleně a dost daleko od jakékoliv silnice, po které by svištěla auta tam a zpět. K pohodově libé náladě přispěl i veliký přírodní bazén před budovou hotelu, který byl v parných srpnových dnech vítaným útočištěm pro každého z nás. Paní Mouchová na sebe vzala nelehký úkol a kdo využil jejího pozvání i z našeho časopisu ZORA, myslím že nelitoval a že bude ještě často ve vzpomínkách oživovat příjemné zážitky z tohoto pobytu. Rekreace to byla v pravém slova smyslu - tedy se vlastně nic moc o nic nestarat, hotelové služby standardně fungovaly, konzumované jídlo bylo chutné a komu hodně šmakovalo, nebylo zábran, aby se přihlásil o nášup, a kdyby náhodou měl někdo pocit dlouhé chvíle, bylo postaráno i o to, že ve zdravém těle zdravý duch a tak většinou vždy dopoledne se vyšláplo volnějším krokem k poznání městečka samého, oněch výše uvedených lázní, ale i bližšího a vzdálenějšího okolí. Zážitkem byl pro mnohé i vlakový výlet na Ramzovou - nejmenší a nejvyšší rychlíkovou zastávku v celé naší republice - a odtud lanovkový výjezd na vrchol Šeráku v délce více jak tři kilometry a s převýšením zhruba šest set metrů. U mnohých byly velké obavy a asi i malý strášek z jejího zvládnutí, ale o to větší radost v závěru při poznání, že se dokázala překonat další nástraha něčeho nového a výjimečného. Ono vyjet si lanovkou, to je mnohdy příležitost na dlouhá léta. A což teprve to pyšné vědomí, kolik koukavých se ještě na Šerák nedostalo, zatímco já.. Mocný byl také zážitek z dalšího, tentokrát polodenního autobusového výletu na Dlouhé Stráně - naši českou raritu - přečerpávací vodní elektrárnu, citlivě zbudovanou ve skalách Chráněné krajinné oblasti Hrubého Jeseníku. Něco tak velikého není již kromě Argentiny nikde jinde na celém světě. Pro svou funkci využívá přebytku elektrické energie zpravidla v nočních hodinách a mezi špičkami přečerpává vodu z dolní do horní nádrže. V době zvýšené spotřeby se potom v turbínovém režimu vyrábí elektrická energie. A tak taky tam zahřálo vědomí, že tahle stavba posledního desetiletí minulého století byla od začátku až do konce v režii jen českých hlav i rukou. Ve výčtu toho, na co se jen tak nedá zapomenout, je další celodenní autobusový zájezd, který se vydařil právě proto, že sluníčko mělo toho ohřívání světa asi dost a tak si zachumlalo nebe peřinami mraků a odpočívalo. To nám přišlo právě vhod při prohlídce pohádkového hradu Bouzova, kouzelné podzemní krásy javořických krasových jeskyní i barokního zámku v Úsově se zajímavou zoologickou sbírkou. Nemyslete si, že na nic víc čas nebyl - opak je pravdou. Poseděli jsme, popovídali o mnohém, zavzpomínali a také si z plna hrdla zazpívali za doprovodu harmoniky několikrát jen tak se soumrakem, ale i u táboráku při opékání buřtů. Paní Soně jistě ve vlaku cestou domů spadl ze srdce kámen tíhy toho, aby všechno dobře dopadlo, nikomu se nic nepříjemného nepřihodilo a aby spokojenost všech byla ta nejvyšší. Za sebe mohu říci - nemělo to chybu a děkuji. Ale tím nechci končit. Ráda bych ještě citovala spokojená slova nevidomé paní Jarky: "Tohle byl moc pěkný pobyt. Mně se líbil mnohem víc než rekondice. Tam má člověk pocit, že prostě musí, i lidé jsou jaksi strnulejší ve snaze, aby se splnilo, co se má. Tady jsem musela také zvládnout orientaci v prostoru, ale vzala jsem to nějak přirozeněji. A dozvěděla jsem se tady i pro sebe hodně nového a užitečného..." K tomu se již nic víc dodat nedá. Eva Beránková # Na Čeřínku Okresní odbočka SONS Jihlava pořádala od 18. do 25.srpna v chatě Klubu českých turistů na Čeřínku rekondiční pobyt s náplní výuky používání náročných digitálních pomůcek pro zrakově postižené, doplněný masážemi, turistikou a večer kulturními programy. Krásná a malebná krajina Českomoravské vysočiny nás okouzlila svou rozmanitostí. Protože jsme dopoledne bojovali s náročnou technikou počítačů, při čemž nám pomáhalo pět trpělivých instruktorů s bohatými zkušenostmi s výukou zrakově postižených, odvezli jsme si domů mnoho nových znalostí o práci s počítačem. Po náročném dopoledním programu jsme se těšili na odpolední vycházky po okolí i na večerní soutěže a posezení při harmonice Járy Karmazína. Týden tak uběhl v pohodě a vzájemné soudržnosti všech účastníků. Děkuji členům Okresní odbočky SONS Jihlava a hlavně jejímu předsedovi Pavlu Hegnerovi za uspořádaní tohoto velmi prospěšného a též příjemného týdne. Věřím, že nejsem sama, komu tato rekondice obohatila život, a že vzpomínky na nově navázaná přátelství nás budou provázet životem jako světélka ve tmě. Eva Brejchová # ÚPRAVY PRO ZP NA ŽELEZNICI České dráhy, s.o. v současné době modernizují I. a II. vnitrostátní železniční koridor. I. koridor vede v trase Děčín - Ústí nad Labem - Praha - Pardubice - Brno - Břeclav a je součástí IV. transevropského železničního koridoru Berlin - Praha - Bratislava/Wien - Budapest - Constanta/Istanbul/Thessaloniki. Modernizace I. koridoru bude dokončena v srpnu 2002. II.vnitrostátní koridor vede v trase Petrovice u Karviné - Ostrava - Přerov - Otrokovice - Břeclav a je součástí VI. transevropského železničního koridoru Gdaňsk - Katowice - Břeclav. Modernizace II. koridoru bude dokončena v únoru 2003. V souvislosti s modernizací těchto tratí ČD rekonstruují i stanice a zastávky, které podle stavebně technického řádu drah musí být upraveny pro samostatný a bezpečný pohyb zrakově postižených. Ve vzdálenosti 800 mm od peronní hrany se zřizuje hmatný varovný pás o šířce 400 mm. Prostor ohraničený varovným pásem je veřejnosti nepřístupný s výjimkou období mezi příjezdem a odjezdem každého vlaku. Tento pás má též funkci vodicí. Pokud nevidomý varovného pásu využije jako vodicí linie, musí se pohybovat podél jeho strany uvnitř nástupiště, aby nevstoupil do zakázaného prostoru, podle výše zmíněné podmínky. Na peronech se dále zřizují signální pásy, které s pásem varovným běžně svírají pravý úhel. Signální pás je zvláštní druh umělé vodicí linie, která vede od pásu varovného ke schodišti nebo výtahu, popř. ke staniční budově nebo k východu/příchodu z nádraží. Vstupy z peronů do podchodu se osazují digitálními hlasovými majáčky. První fráze obsahuje trylek "BRLM", název stanice a číslo peronu. Případná druhá fráze obsahuje další nutné sdělení. Tato fráze většinou není nutná, proto majáčky obvykle mají jen frázi první. S orientačními úpravami se můžeme setkat především na menších stanicích a zastávkách. K modernizaci větších uzlových stanic dosud nedošlo. Hmatné prvky se zřizují ve všech modernizovaných stanicích i zastávkách. Majáčky se instalují jen ve stanicích a ve vybraných zastávkách. V případě místních specifik zvláštní opatření pro nevidomé musí iniciovat místní odbočky SONS. Kromě modernizovaných stanic se s majáčky můžeme setkat v ŽST Olomouc, hl.n. a Ústí nad Labem, hl.n. Dále stanice Olomouc, hl.n., Praha, hl. n. a Plzeň, hl. n. nevidomým nabízejí asistenční službu, kterou lze objednat na níže uvedených telefonech. Kontakt na stanice : Olomouc, hl.n.: 068 /472 21 75, 068 /472 21 70, 068 /472 54 90 Plzeň, hl. n.: 019 /701 41 12, 0607 716 442 Praha, hl. n.: 02 /24 61 56 33 Bariéry - Petr Novák # Zpřístupňování výrobků pro všechny Technologové ve Spojených státech musí nyní přizpůsobovat různé výrobky - od kopírek až po softwarové produkty - novým požadavkům jednoho z jejich největších zákazníků - federální vlády. Sama vláda totiž musí splňovat nové standardy. Podle zákonných opatření, která vstoupila v platnost 21. června 2001, všechna technologie zakoupená federálními úřady musí být přístupná pro zdravotně postižené. Existuje pouze několik málo výjimek. Tato opatření se dotýkají mnoha zařízení a služeb, počínaje federálními webovými stránkami pro veřejnost přes vybavení kanceláří, které používají vládní zaměstnanci. Opatření, která byla vydána v souladu s § 508 zákona o rehabilitaci (Rehabilitation Act) z roku 1973, se sice nevztahují na některé sektory, např. na část armády, zato však mají širokou platnost v jiných oblastech, platí např. i ve správě sociálního zabezpečení, u pobřežní hlídky a v dalších úřadech. Některé ze změn, které se postupně více projeví, je např. vládní vysílání po internetu přístupné i pro neslyšící, kopírky přístupné pro vozíčkáře apod. Poštovní úřad nyní používá 37 000 automatů na prodej poštovních známek a bude nakupovat pouze prodejní přístroje přístupné pro nevidomé. Nicméně stále ještě zůstává nejasných mnoho detailů a dopadů, které uvedená opatření budou mít. Vláda stále pořádá semináře, informační kampaně a vydává prohlášení určená federálním zaměstnancům a technologickým podnikům, kde vysvětluje požadavky na přístupnost výrobků a služeb. Kvůli stále se měnícím technologiím byly některé pokyny záměrně formulovány velice obecně - spíše byly popsány cíle, než způsob, jak je naplnit. Vládní orgány tedy mají prostor na interpretaci těchto opatření. Výjimku lze povolit, pokud by splnění určitého požadavku vyžadovalo základní změny nebo by bylo nepřiměřeným zatížením - ovšem tyto termíny lze vyložit různě. Současný vedoucí informačního oddělení Federální dodávací služby Don Heffernan přiznal, že již došlo k určitým zmatkům. "Toto není jasný soubor pokynů," řekl. "Není jednoduché všechny správně zaškolit, když si sami v některých případech nejste jisti." V dubnu došlo k omylu, když jeden zaměstnanec poslal e-mailem vzkaz tvůrcům vládních internetových stránek s následujícím varováním: "Všechny webové stránky, které nesplňují opatření podle § 508 přestanou být aktivní." Na existující internetové stránky se však zákonné opatření nevztahuje ihned, ale tyto stránky budou aktualizovány jako součást vládní politiky na přizpůsobování se zdravotně postiženým. Podle nových norem musí být webové stránky přístupné pomocí softwaru, který pro nevidomé převádí slova na zvuky, což znamená, že všechny obrázky musí mít textový popisek. V současnosti představují webové stránky bez těchto textových popisků pro nevidomé velkou překážku. Také vozíčkáři budou mít snadnější přístup k různým zařízením, např. ke kopírkám. Kopírku totiž nemohou ovládat, je-li horizontální kontrolní panel příliš vysoko. Paragraf 508 bude mít dopad nejen na internetové stránky a federální zaměstnance, ale také na technologický průmysl. Opatření se sice vztahují jen na koupě uskutečněné federálními orgány, nicméně vláda každý rok věnuje na nákup informační technologie více než 45 miliard dolarů, a tato částka je dostatečnou motivací k tomu, aby průmyslové podniky začaly uvažovat o změně svých výrobků. Například společnost Hewlett Packard se snaží zakomponovat normy na přístupnost do svých stávajících výrobních programů, nechce vyvíjet zvláštní programy, jelikož poptávka po přístupných výrobcích stále roste. Podobné kroky učinily i další firmy, např. I.B.M., Canon či Adobe Systems. Většina velkých podniků si plně uvědomuje dopad opatření § 508, mnoho malých a středních firem na ně však ještě není připraveno. V roce 1986 byl k zákonu o rehabilitaci (Rehabilitation Act) z roku 1973 přidán § 508, který nařizuje federální vládě nakupovat pouze výrobky přizpůsobené pro zdravotně postižené. V roce 1998 přijal Kongres legislativní opatření, která zpřísňují tyto požadavky a posilují daná opatření. Jednotlivci mohou na vládní orgány podat stížnost v případě, že tato opatření neplní. Některá opatření jsou velice specifická, jiná jsou spíše obecná. Např. pokud zařízení vyžaduje biometrický způsob identifikace uživatele - otisk prstů či sítnice - musí existovat také alternativní způsob identifikace pro lidi, kteří nemohou použít ruce či oči. Tento způsob však není blíže definován. Předpokládá se, že přístupnost výrobků se brzy stane standardní záležitostí. Nyní se USA nacházejí v přechodném období a současné problémy se snad brzy vyřeší. Podle článku Jennifer Lee, z The New York Times, z 21. června 2001 zpracovala Kateřina Šnajdrová # TYFLOART Devátý ročník Tyfloartu se konal ve dnech 7. až 9.září, a to opět v Ústí nad Labem, odpoledne pak v Litoměřicích. Účastníci i účinkující většinou přijeli do Ústí společným autobusem z Karlínského náměstí v Praze. Zahájení proběhlo 7.září dopoledne v Kulturním domě v Ústí nad Labem. Úvodem promluvil JUDr.Pavel Ptáčník z Vládního výboru pro zdravotně postižené. Poté hovořil prezident SONS Milan Pešák a tematicky navázal na úvod dr.Ptáčníka. Zdůraznil, že veřejná přehlídka zájmové a umělecké činnosti zrakově postižených je jedním z nejlepších způsobů, jak bořit izolační bariéry mezi světem zrakově postižených a veřejností. Jako první vystoupila na pódium Iva Mojžíšková, která hrála na klavír a zpívala. Iva si hudbu skládá už léta sama a texty jí většinou dodávají přátelé. Zazpívala také jednu píseň, jejíž text složila společně s manželem, s nímž je krátce vdaná. Její duchaplné texty, které oslovily většinu posluchačů, zpěv a dokonalá hra na klavír sklidily velký úspěch. Stejně tak se s úspěchem podařilo druhé vystoupení, a to členů divadla VERVA, Jitky Nedvědové a Pavla Procházky. Jitka Nedvědová hrála budoucí tchýni ze hry "Jak je důležité míti Filipa". Den předtím ochraptěla a tím se role staré anglické lady stala ještě zajímavější. Pavel Procházka hrál budoucího ženicha její dcery. Hlasem i profesionalitou připomínal herce Vladimíra Javorského. Jitka i Pavel se postarali divákům o skutečně umělecký zážitek. Pavel vystoupil pak ještě odpoledne v Litoměřicích v ukázce z Plautovy antické komedie "Lišák Pseudolus" v roli opilce. Přítomný vodicí pejsek, který nemá rád opilé lidi, se na něj rozštěkal a dal tím najevo, že Pavel hraje naprosto věrně. V kulturním domě v Ústí se představilo celkem patnáct účinkujících. Mezi jinými přednesla své verše i paní Božena Kavanová, která píše poezii téměř šedesát let. Na závěr dopoledního představení si zazpívali i lidé v hledišti spolu se zpěvákem Pavlem Pachmanem za doprovodu harmoniky. S dobrou náladou se pak všichni odebrali do restaurace na oběd, po němž odjeli účinkující společně s diváky autobusem do Kulturního domu v Litoměřicích. Umělecké vystoupení zahájil svým podmanivým zpěvem Pavel Pachman. V sále opět panovala vesele jiskřící atmosféra. Bylo velmi obdivuhodné, že žádného účinkujícího nedostala tréma a nikdo neměl sebemenší výpadek textu, stejně tak všichni zpěváci přesně intonovali. Takže umělecké vystoupení, ač amatérů, působilo profesionálně a všichni se pak shodli na názoru, že letošní akce dopadla ze všech předchozích nejlépe. Počasí sice nepřálo a tak v důsledku deště a zimy se neuskutečnil plánovaný sobotní koncert na náměstí Míru v Ústí. Zato si všichni příjemně užili společenské večery v pohodlném a pěkném klubu. Zpívalo se u kláves i kytary a povídalo až do pozdních hodin. V sobotu odpoledne si mohli účastníci Tyfloartu prohlédnout zámky Střekov a Velké Březno. Milovníci kultury si jistě přišli na své v mnoha směrech. Na vernisáži ve čtvrtek bylo možno zhlédnout výrobky našich zrakově postižených, jako například dřevořezby, keramické výrobky, ubrusy a háčkované dečky, pletené svetry i obrazy. # Něco o účinkujících Iva Mojžíšková zahájila letošní festival Tyfloart v Ústí nad Labem zpěvem a hrou na klavír. Iva je krátce vdaná, jako zpěvačka je mnohým lidem pohybujícím se v okruhu zrakově postižených už známá. Vystupujete pravidelně? "Nevystupuji pravidelně, čas od času jezdívám do Olomouce na festival Vivat vita, což je festival zdravotně postižených písničkářů. Zpívávala jsem v programech pořádaných křesťanskou církví. Mívala jsem vlastní celovečerní koncerty, při kterých mě slovem provázel konferenciér." Doprovázíte se vždy jen s pianem, nebo také s kytarou? "Ne, jen s pianem, i když jsem kytaru studovala. Je však pro mě dost obtížné, abych si skládala doprovody pro kytaru." Od kdy zpíváte? "Zpívám od první třídy. Jakmile jsem uměla trochu brnkat na klavír, tak jsem se doprovázela a zpívala." Vy jste studovala konzervatoř, učila jste někdy hře na klavír nebo na jiný nástroj? "Je pravda, že mám muziku moc ráda, ale učit jsem nikdy moc nechtěla. Jenže v určité době nebyla jiná možnost." Ivo, o vás je známo, že jste natočila několik kazet, skládáte si hudbu a na jevišti jste prozradila, že texty vám dodávají přátelé. "Poslední píseň jsme otextovali s manželem společně a říkáme že je to naše dítě." Prozradíte nám, kam vaši hudbu můžeme zařadit? "Já mám hrozně ráda hudbu z šedesátých let a mám pocit, že se v mých písničkách hodně ozývá. Líbí se mi moderní country s popovými prvky, ne úplně čistá s banjem, popcountry, jak se tomu říká." Jak jste se dostala k hudbě? "Pamatuji si, že jsem byla ve třech letech s rodiči na návštěvě, kde měli piano. Zkoušela jsem si tam jedním prstíčkem vybrnkávat písničku, asi "Kočka leze dírou". Fascinovalo mě, že si na tom může člověk ty tóny hledat a hrát melodii jakou chce. Jelikož od narození nevidím, chodila jsem v Brně do speciální školy pro nevidomé, kde se počítalo v rámci vzdělávání, že děti dostanou i hudební vzdělání. V první třídě, když jsme se už začali učit na klavír, zjistili, že mám absolutní sluch a tím to bylo více méně rozhodnuto. Za nějakou dobu jsem přišla na to, že mě baví sem tam něco vymýšlet a tak jsem svoji první skladbičku hrála na besídce v deseti letech." Co plánujete, Ivo, do budoucna? "No, já nic neplánuju, teď se s manželem chystáme stěhovat z menšího bytu do většího a tím bude domácnost naruby. Jinak zaměstnaná nejsem a jsem ráda, že mi to okolnosti dovolují. Přihlásila jsem se na angličtinu, chodím cvičit a chystám se na školení Windows. Někdy pomáhám manželovi s jeho zakázkami, starám se o domácnost a těší mě to. Prostě užívám si to." Božena Kavanová se narodila v Praze na Malé Straně, v rodině úspěšného stavitele. Studovala na konzervatoři herectví a zpěv. Když měla vážnou známost s operním zpěvákem Blachutem, její otec jí zakázal studovat a postaral se o zničení jejího vztahu. Tenorista Beno Blachut ve své knize píše o dívence, které rodiče zakázali, aby s ním chodila. V době, kdy v Praze Božena nesměla jít ani na krok a když, tak ji rodiče špehovali, odjela na vesnici, kde prožívala dětské prázdniny. Trávila tam svůj čas u letité kamarádky, kde se setkala také s jejich společným známým kantorem, který byl rovněž v nepříjemné životní situaci. Oba se dali dohromady a brzy se vzali. Odstěhovali se do Tanvaldu, odkud je pak vyhnal Henlein. Boženin manžel pocházel z vesnice od Kutné Hory, kde posléze našli své útočiště. Božena v obci režírovala a hrála divadelní hry, získala si přátele a obdiv. Také chodila do Sokola cvičit děti a pomáhala lidem na poli. "Mně voněla zemědělská práce," říká Božena Kavanová. "Když manžel dostal nabídku učit na střední škole, přestěhovali jsme se do Kutné Hory a tam žijeme dodnes. Narodily se nám dvě dcery, dnes už mám i vnoučata a pravnoučata. O oči jsem přišla po tom, co mi zemřel manžel a krátce nato dcera. Dostala rakovinu a ozařovali ji zrovna v době, když byla všude kolem nás radioaktivita z Černobylu. Bohužel své nemoci podlehla. Ve stejném měsíci, v krásném červnu, jsem zažila dvě kremace. Pár dnů nato se ráno probudím a vidím na okně černou látku. Říkám si, kdo tam co pověsil? Na okně nic neviselo, černá sraženina ale byla v mém oku. Praskla mi céva do sítnice a za měsíc do druhého oka. To však bylo mnohem jemnější. Takže nejsem úplně slepá," říká vyrovnaně Božena Kavanová. Dokáže o všech svých životních tragédiích mluvit klidně, aniž by ji to zraňovalo. "Jsem připravena bojovat se vším. Když jsem dovedla odejít z Prahy, kde jsem byla zvyklá na společnost a žít na vesnici, kde jsem chodila div ne pást kozy... Do Prahy jezdím k dceři. Jezdím metrem a nemám problémy s orientací, i když na vás teď dobře nevidím," řekla mi paní Kavanová. "Jednou jsem v metru potkala člověka, který mě políbil na tvář a já jej nepoznala. Dodnes nevím, kdo to byl. No, a když se ptáte na mou poezii, s tou jsem se v životě potýkala pořád. Když jsem psala dopisy, psala jsem ve verších, nebo když měl někdo svátek či narozeniny, napsala jsem mu báseň. Pak už za mnou chodili přátelé a známí, abych jim na určitá slova napsala verše." Na Tyfloartu sdělila paní Božena obecenstvu, že si posílala básničky se svým vnukem, který podědil umělecké nadání. "Dnes si už s vnukem nepíši, v poslední době si posíláme verše s pravnučkou." Na otázku, zdali něco paní Kavanová vydala, odpověděla: "V novinách v Hradci Králové mi vycházely básně, jako například "Veselý pohřeb." Knižně jsem nic nevydala, ani mě to nenapadlo, protože vím, co těch knih všude leží a nikdo je nekupuje. Jinak jsem mnoho svých básní rozdala, jen něco málo jsem si ponechala." Na 9. Tyfloartu v Ústí nad Labem zazpíval tři písně s vlastním kytarovým doprovodem také Václav Polívka. Padesátiletý kytarista a pianista působí jako veselý a optimistický člověk. Texty písní, které smíchem rozburácely sál, si Václav napsal sám. V mezihře zarecitoval verše, které stejně tak nedovolily obecenstvu, aby zvážnělo. Václav Polívka o sobě nerad mluví. Je příliš skromný a myslí si, že je jeho zpěv a hra průměrná. Obecenstvo v sále však dalo najevo, že opak je pravdou. Václav Polívka mi prozradil, že je ženat a má šest dětí, čtyři syny a dvě dcery. Léta vyučuje hře na klavír a housle, stejně tak se v hudbě věnoval i svým dětem. Všech šest se stalo profesionálními hudebníky. Jedna z dcer si však poranila ruku a tak si musela najít jinou profesi. Druhá z dcer momentálně pracuje v New Yorku. Když jsem Václavovi zavolala a žádala ho o rozhovor, měl právě starosti, protože se druhý den po teroristické katastrofě na Manhattanu nemohl k dceři dovolat. Pak však spojení navázal a zjistil, že dcera je v pořádku. Pan Polívka studoval Deylovu konzervatoř v Praze a rád si zahraje doma při zatemněném okně vážnou hudbu z not. Má sítnicovou vadu a při zatemnění ještě trochu vidí na noty a tak toho někdy využije. Kromě hry miluje Krkonoše, kam léta jezdil s dětmi na běžky. O tom, že svou hudbou rozdává lidem radost, řekl Václav Polívka, že si není vůbec jist. Olga Valentová, varhanice a dobrovolná pracovnice SONS (40let), říká: "Nikdy není pozdě začít." Olga pochází ze Strážnice na Moravě. "Narodila jsem se rodičům až po šesti letech," říká Olga. "Měli velkou radost, že se konečně dočkali holčičky, avšak za půl roku se zjistilo, že zřejmě nevidím. Pak jsem šla na oční operaci, kde mi odoperovali šedý zákal a během dětských let jsem ještě prodělala několik operací, dnes už ani nevím kolik. Moje vidění se ustálilo a myslím si, že se nemění, vidím pořád stejně špatně." Kam jste chodila do základní školy, vzhledem k vaší zrakové vadě? "Chodila jsem do školy ve Strážnici a když jsem měla pocit, že to nezvládám, přešla jsem do školy pro slabozraké v Litovli. Tam jsem chodila tři roky, pak mi kantoři řekli, že pokud se mi budou v běžné základní škole malinko věnovat, tak jsem schopná ji absolvovat. A tak jsem vyšla z devítky ve Strážnici. Po škole jsem zakotvila v národním podniku Šohaj, v žehlírně, kde jsem věšela košile na ramínka, nebo je skládala. V šestadvaceti letech jsem šla do plného invalidního důchodu. Pár let nato jsem odešla do Levoče na kurz pro telefonisty, kde jsem potkala nynějšího manžela. Po kurzu jsem se vdala a odstěhovala do Rychnova u Jablonce nad Nisou." Od kolika let jste se věnovala hudbě? "Od malička, hned jak jsem se naučila mluvit. Babička mě učila písničky, zpívala jsem moc ráda. Ve třetí třídě jsem začala chodit do hudební školy na klavír. Můj starší nervózní učitel těžko chápal, že nevidím na noty a že se mi učí lépe podle sluchu. Po třech letech jsem tam přestala chodit. Začala jsem zpívat v kostelním sboru a později se seznámila s varhaníkem, který mě k varhaničení dovedl. A tak jsem díky němu varhanicí." Olgo, o vás je známo, že jste si v libereckém studiu sama nazpívala a natočila dvě kazety, které můžeme občas zaslechnout na rádiu Proglas. Zpíváte ještě někde? "Bohužel ne, vystoupila jsem na Tyfloartu a jinak nemám moc příležitostí, ale ráda bych někde zpívala, moc ráda." Na festivalu Tyfloart jste poprvé vystoupila s četbou povídky. Publiku jste řekla, že začínáte pracovat s mluveným slovem. "Ano, začala jsem spolupracovat s rádiem Proglas, vlastně jsem se tam tak trošku vnutila, napadlo mě to, když Proglas začal vysílat z Ještědu. Pracuji v kulturní rubrice, kde poskytuji nabídky kulturní činnosti ze svého regionu. Nabídla jsem se jim, že sice nejsem redaktorka, ale že mám do této práce velkou chuť a rádio Proglas mi tu příležitost dalo." Čemu se teď budete věnovat více, zpěvu a hře na klávesy, nebo mluvenému slovu? "Já vlastně ani nevím, ale zjistila jsem, že mluvené slovo je jistější, protože tam nenastává tak velký problém, když vám selže hlas." Pavel Pachman nemá a nechce mít prázdný život. Když se dostal do těžké životní situace, začal zpívat. Po mnoha letech přišla další nepřízeň osudu a Pavel Pachman se naučil pracovat s keramikou a pustil se do malování obrazů. Sklidil jste na letošním Tyfloartu velký potlesk a váš hlas nejen že pohladil na duši, ale zněl školeně. Vy jste studoval konzervatoř? "Ne, nestudoval jsem konzervatoř. Po úrazu jsem nejprve úplně oslepnul a později jsem malinko prohlédl a od té doby vidím špatně. Říkal jsem si tehdy, co bych asi tak mohl dělat, kde bych nepotřeboval zrak. Nakoupil jsem si různé gramofonové desky jako například Rudolfa Cortéze, Karla Hálu, Milana Chladila a jiných tehdy populárních zpěváků a učil jsem se zpívat podle desek. Pak jsem se dozvěděl o možnosti vyučit se čalouníkem v učňovské škole pro zrakově postiženou mládež v Praze Krči, kde jsem také nastoupil. Měl jsem tam možnost trénovat zpěv a dostalo se mi i odborného vedení hlasu. Později mě vychovatelka vzala do divadla za Milanem Chladilem a ten mi řekl, že mám talent a doporučil mi, abych si zajistil aprobaci. Háček byl však v tom, že aprobaci jsem mohl získat v baru, který měl vyhlášené jméno a moje maminka mi to zatrhla. Řekla tehdy, že až budu vyučen, můžu si jít kam chci. Po vyučení jsem dostal nabídku udělat si masérský kurz s chiropraxí ve Vinohradské nemocnici v Praze. Nastoupil jsem jako masér nejdříve v Praze na Václavském náměstí a pak jsem přešel do lázní Mšené, kde jsem pracoval až do roku 1998. Když jsem přišel o práci, hledal jsem si další činnost a tak jsem začal pracovat s keramikou. Později jsem se pustil do malování obrazů." Jak je možné, že malujete se zrakovým hendikepem? "Nevidím na detaily a tak je nemaluju. Přátelé mi mé obrazy nechávají zapaspartovat. No a pokud mám příležitost, tak si rád ještě někde zazpívám, jako dnes. Mám oblíbené italské písně, stejně jako se mi líbí země, odkud pocházejí a moc bych každému přál, aby se tam podíval. Myslím si, že se pořád dokážu radovat ze života," řekl redakci Zora na závěr Pavel Pachman. Připravila Ilona Fryčová # Showdown mezinárodně a vítězně Uprostřed měsíce srpna - přesně ve dnech 17. až 19.tohoto měsíce uspořádal oddíl showdownu SK SIGMA Olomouc již II.ročník mezinárodního turnaje v tomto sportu, opět ve velmi pěkném a účelném areálu Střední zemědělské školy a odborného učiliště v Krnově. Prezentovalo se na něm celkem 29 hráčů a hráček, z toho devět Holanďanů, čtyři Slováci a šestnáct hráčů z našich oddílů. Obě zahraniční výpravy se této významné sportovní akce zúčastnily v téměř nejsilnějších sestavách, což je možno říci i o našich hráčích. Chyběl pouze dvojnásobný mistr ČR Jan Hegr. Po bojích v základních a čtvrtfinálových skupinách postoupila do semifinále čtveřice těch, kteří skutečně prezentovali špičkový showdown té nejvyšší kvality a zároveň podávali i velice vyrovnané výkony. V prvním zápase to byli Luboš Zajíc - Petr Bayer a druhý zápas byl "holandským derby": Eric Buld - Jack van Oosterhout. Z těchto dvou "národních derby" vyšli vítězně Luboš Zajíc a Eric Buld. Poražení semifinalisté mezi sebou svedli boj o konečné třetí místo. Úspěšnějším byl dvojnásobný mistr z Nizozemí Jack van Oosterhout, který porazil Petra Bayera ve třech setech. Vrcholem soutěže jednotlivců lze bez nadsázky označit finálový duel mezi Ericem Buldem a naším Lubošem Zajícem. Oba hráči se předvedli i v tomto zápase ve skvělé formě a jejich boj musel nadchnout každého z přítomných. Poté, co každý zvítězil v jedné sadě, ve třetí a rozhodující sadě měl náš hráč skvělý začátek, když dosáhl vedení až 8:3 ve svůj prospěch. Hned nato využil výhody svého podání jeho soupeř a dokázal otočit skóre na stav 9:8. Následně si při svém podání náš reprezentant vyžádal oddechový čas a po poradě se svým koučem (v tomto zápase jím byl Jiří Trnečka) dokázal dovést tento třetí set do vítězného konce. K tomuto prvnímu "velkému" vítězství lze poznamenat - konečně! Luboš Zajíc již delší čas odvádí vynikající výkony, velmi často mu ovšem nevycházely koncovky. Na této akci se naopak koncovky setů staly jeho silnou zbraní a můžeme si jen přát, aby tomu tak bylo i nadále. Kromě toho, že se jedná o naprosto špičkového hráče, získává si příznivce i svým velmi slušným chováním a smyslem pro spravedlnost a fair play. My mu z těchto důvodů můžeme popřát mnoho dalších úspěchů, ať již domácích či mezinárodních za showdownovými stoly na malých i velkých turnajích. Stejně jako loňského roku se coby "neoficiální utkání reprezentací zúčastněných států" odehrál "vložený turnaj", kde výrazným způsobem dominovali naši muži a tato akce skončila obrovským úspěchem našich barev. Bojovalo se tradičním systémem "každý s každým" a po skončení těchto bojů bylo pořadí: 1. Česká republika "A" (Zajíc, Bayer, Vospěl) 2. Česká republika "B" (Ďurko, Hájek, Barlok) 3. Holandsko "A" 4. Slovensko 5. Holandsko "B" Rovněž i ženy z Holandska změřily své síly s našimi ženami; v tomto měření však byly úspěšnější zahraniční sportovkyně, utkání vyhrály v poměru zápasů 2:1. Celkově lze hodnotit vystoupení našich zástupců jako opravdu velice úspěšné - jak v soutěži jednotlivců, tak, a to zejména, v soutěži družstev mužů. Zde jsme měli možnost se opět přesvědčit o vynikající úrovni našeho showdownu v porovnání se světem. Nesmíme zapomenout ani na naše ženy - Květu Trnečkovou, Helenu Křiváčkovou a Hanu Vrtkovou, které svedly vyrovnané boje se svými mezinárodně ostřílenějšími soupeřkami. Milan Kipeť # Na Seči se vždy nedaří Poslední prázdninový víkend uspořádal Klub českých turistů při TJ Zora již tradiční setkání turistů pražských klubů. Jednalo se v pořadí už o 19. ročník, místo jeho konání bylo na Seči, ve velmi nádherném a romantickém prostředí chráněné krajinné oblasti Železné hory. Naše účast v počtu 37 členů byla obohacena i hostujícími kluby z Lovosic, Karviné a Břeclavi. Proč se na Seči nedařilo? Ač bylo letos velmi pěkné léto, tak tentokrát se počasí na nás přímo vyřádilo. Velmi deštivo a chladno nás do nutilo přece jen k některým úpravám v našich plánech. Ale i tak jsme stihli, leč promočeni až na kost, zvládnout jak výlety za historií, tak i mnohé zajímavé přírodní lokality. Při cestě z Prahy na Seč vystoupila část naší výpravy ve Třemošnici, kde se nachází barokní zámek z 18. století, zámecká kaple postavená podle plánů J. Santiniho, obnovená v roce 1929. Odtud vedla cesta dál přes Peklo, Podhradí a Lichnici do místa konání našeho pobytu - Juniorcentrum na Seči. Poblíž obce Studánka se v Obůrce vyskytuje vzácný druh u nás chráněného plže žebrovitého. V obci Podhradí jsme obdivovali Žižkův dub. Jeho stáří je odhadováno na 700 let, obvod činí neuvěřitelných 13 metrů. Aby mohl takto vydržet, musely být v dutině stromu provedeny konzervační práce. Další zastávkou byla Lichnice, kde se nachází zřícenina hradu z poloviny 13. století. Hrad byl později goticky přestavěn, během třicetileté války dobyt Švédy, posléze však vyhořel, dnes je z něj zachovalá jen válcovitá věž. Druhý den jsme se vydali na Horní Bradlo, v 19. století zde byla vybudována sklárna dutého skla, tzv. Vilemínova huť. Dnes se zde vyrábí vánoční ozdoby. Naše trasa vedla dál k obci Přemylov, kde jsme mohli obdivovat nádherně urostlý jilm hrubolistý, jehož obvod měřil 440 cm a jeho stáří je odhadováno na 220 let. V nedalekém Klokočově nás upoutal nový druh turistického značení: délková míra k nejbližšímu občerstvení byla uvedena v krocích. Přestože jsme nebyli vybavení krokoměrem, rozhodli jsme se k němu podívat. Našli jsme tu restauraci Na Pilce, před ní starý vodní náhon s ještě hezčím vyřezávaným vodníkem v životní velikosti i v příslušném barevném provedení. Recesisté si tu přijdou na své, neboť tu najdete i turistický směrník jak na Moskvu či New York, tak i směrník ke zmrzlině, vzdálené 2 minuty. Dokonce při vstupu do zdejší restaurace najdete cedulku s nápisem "Pomalá obsluha". Musím potvrdit, že pomalá opravdu byla. Poté jsme se ubírali zpět směrem k Seči. Dalším zastavením byla zřícenina hradu Oheb, pocházející ze 14. století. Mimo jiné se v této oblasti vyskytují vzácné druhy plžů a měkkýšů. Odtud už není daleko ke hrázi sečské přehradní nádrže. Na jejím počátku, avšak na protějším skalnatém ostrohu se nalézá zřícenina hradu Vildštejn z 15. století. Pro doplnění uvádím, že kamenná hráz sečské přehrady je dlouhá 165 metrů a její výška je 42 metry, objem nádrže činí 220 miliónů m3. V těsné blízkosti se nachází vyrovnávací nádrž Seč II., je tvořena sypanou hrází o délce 111 m, a výšce 10,5 m. Zajímavostí by mohlo být i to, že s vodní elektrárnou je spojena povrchovým dřevěným potrubím. Poslední den se vydali někteří účastníci na procházku podél přehrady, jiní se věnovali prohlídce městečka. Historie města Seč se datuje od roku 1499; v jeho centru stojí kostel sv. Vavřince, renesanční zámek s portálem z roku 1610 a hřbitovní kaple sv. Štěpána. Dnes je Seč velice známým a vyhledávaným rekreačním střediskem naší vlasti. Rád bych ještě za všechny zúčastněné poděkoval organizátorům, vedoucímu celé akce ing. Černému, Pavlu Hejdovi, který si vždy pečlivě prostuduje nejen všechny trasy, ale připraví si k nim i různé zajímavosti, rovněž tak paní Odehnalové, která se citlivě věnuje našim seniorům. Emil Miklóš # Informace Knihovny a tiskárny pro nevidomé, Ve Smečkách 15. Praha 1 # Nové zvukové knihy Steel, Daniele: Osudy čte: H.Čočková - 10 kazet, Z 2942 Román pro ženy o životní krizi populární televizní moderátorky. Wenig, Adolf: Staré pověsti pražské čte: H.Makovičková - 7 kazet, Z 2943 Wicker, Tom: V aréně se lvy čte: R.Pellar - 19 kazet, Z 2944 Román o ambiciozním senátorovi a prezidentském kandidátovi je zamyšlením nad vnějšími i vnitřními pohnutkami, které vedou člověka k politické kariéře. Nové bodové knihy Erben, Karel Jaromír: Kytice - 2 svazky - 50 Kč Doplňková četba pro školy. Nöstlingerová, Christine: Zmatek v hlavě - 3 sv. - 75 Kč Pro děti. Karafiát, Jan: Broučci - 2 sv. - 50 Kč Pro nejmenší čtenáře. Formánková, Eva - Mašek, Miroslav: Novinky v německém pravopisu - Přehled nových pravidel platných od 1.8.1998 - 1 sv. - 10 Kč Höppnerová, Věra - Chromečka, Julius - Kremzerová, Anna: Němčina pro jazykové školy 1 - s novým německým pravopisem 8 sv. - 250 Kč (Žákovské sešity - 4 sv. budou vytištěny v roce 2002) Höppnerová, Věra - Kremzerová Anna: Němčina pro jazykové školy 2 - s novým německým pravopisem - 9 sv. - 250 Kč (Žákovské sešity - 4 sv. budou vytištěny v roce 2002)