Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 18 září 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

PhDr. Josef Smýkal pětasedmdesátníkem
Jaroslav Ježek, jakého vlastně neznáme
Rozloučení s MUDr. Stanislavem Rodným
Jsme tady
Právník vám radí - Úprava vztahů po rozvodu
Dům pro nevidomé
Kontaktní čočky pro zdraví
Zkoušejí nový přístroj
Novinky ze železnice
Práva leteckých pasažérů s omezenou pohyblivostí
Snadněji na univerzitu
Počítačová grafika i pro nevidomé
Máte 130 dolarů?
Letos už podruhé a zdá se, že ne naposled
Kuželkáři zahájili

Letos už podruhé a zdá se, že ne naposled

Během letošního letního pobytu zrakově postižených učitelů
hudby a jejich přátel v rekreačním středisku TJ Zora v Libři,
někdo z nás oživil myšlenku znovu uspořádat dálkovou jízdu na
tandemu z Libře do Opavy. Je příznačné, že pan učitel Jožka
Stiborský, neúnavný to propagátor tandemové cyklistiky u nás,
který před dvěma lety tuto trasu se svým synovcem Edou již sám
absolvoval, nadšeně tento nápad přivítal.
Vyvstal však problém, s kým jet. Synovec Eda to rezolutně
odmítl a tak se naskytla příležitost pro další cyklistické
nadšence. Okamžitě reagoval pan Zdeněk Krbec."Jožko, já to s
tebou klidně pojedu". Vzali jsme to všichni včetně Jožky,
spíše jako humorný hec, neboť to bylo řečeno u piva. Jožka
nicméně ještě dodal:"Zdeňku, rozmysli si to! Je to téměř 400
kilometrů dlouhá štreka s docela slušnými kopečky a musí se to
ujet za sobotu a neděli".
Vnímali jsme to jako takový varovný signál. Zdeněk však
nikoliv. Měl jsem však tehdy opravdu dojem, že sám Zdeněk to
původně jako hec asi myslel. Víme sice o něm, že je sportovec,
hraje fotbal, že je houževnatý, ale že by nějak intenzivně
jezdil na kole a konkrétně na tandemu, to se říci nedá. Spíš
nás vozí autem. O to více překvapilo, že slovo dodržel, od své
nabídky neustoupil a bez jakékoliv předchozí přípravy, bez
tréninku, s Jožkou v sobotu 4. srpna na jeho kolo nasedl.
Funkce pilota tandemu se ovšem ujal až po přibližně 73
kilometrech v Poděbradech. Tam výpravu autem krátce po 13.
hodině dojel. Do té doby musel totiž pracovat. Pro tento
počáteční úsek ho nahradil Petr Slavík, který je už zvyklý s
Jožkou jezdit a nebyl pro něj tedy žádný problém v Libři
přibližně v 10 hodin dopoledne nasednout a přes Prahu, směrem
na Poděbrady a případně i dál, Jožkův tandem řídit. Zkrátka
byl odhodlán jet tak dlouho, dokud Zdeněk výpravu nedojede.
Letošní novinkou bylo i to, že na cestu se nevydala jen
jedna posádka, ale dvě. Tu druhou tvořili mladíci - vodič
Martin Plšek ( 23 let) a Radek Štýber (16 let). Oba Moraváci,
ale každý odjinud. Spolu však už jezdí déle. Jediným z těchto
čtyř, kdo si tuto trasu už vyzkoušel, byl Jožka. Ostatní jeli
téměř do neznáma. Zejména Zdeněk netušil, co ho čeká. Věděl
pouze, že někde v půlce cesty přespí, že do Opavy pojedou přes
Jeseníky a že v cíli musí být nejdéle v neděli večer. Ovšem
tak brzy, aby se ještě během noci stačil vrátit zpět do Prahy,
neboť v pondělí v 7 ráno musí být už zase v práci. Okolnost
velmi důležitá a limitující.
Při takovýchto akcích je ovšem důležité i počasí. Nutno
říci, že nebylo tentokrát zrovna nejlepší. Po předcházejících
vedrech bylo jistě dobře, že se ochladilo, ale občas i vydatný
déšť a vítr poměrně hodně jízdu ovlivňovaly.
Jak jsem již řekl, letos jely dvě posádky, přesto nelze
říci, že by mezi nimi šlo o nějaký závod nebo dokonce
prestižní souboj. Tato jízda je zatím brána jako sice náročná,
nicméně cykloturistická akce. Jde v ní především o to, do
Opavy během soboty a neděle vůbec dojet a samozřejmě bez
nějakých větších zdravotních či technických problémů. Jde
rovněž o to, zjistit, jakou roli při tak namáhavé cestě hraje
věk, trénovanost, ale i vzájemná solidarita celé skupiny. Jak
to probíhalo a nakonec dopadlo, se dozvíte dále.
S tím, že nepůjde všechno až zas tak hladce, se musí při
takovýchto akcích počítat. Je to opravdu nutné. Potvrdilo se
to i tentokrát. O vlivu počasí jsem se už zmínil. Nastaly však
i další nepříjemnosti. V Hradci Králové naši mladíci nějak
špatně odbočili a zabloudili. Díky mobilnímu telefonu se však
obě posádky šťastně našly a pokračovaly dále v cestě zase
společně.
Předpokládaný konec první etapy měl být stejně jako před
dvěma lety v Žamberku. Letos se však jelo přece jen trochu
rychleji, takže i přes zdržení při opravě světlometu a brzd
dojely oba tandemy téměř už za tmy až do kempu zvaného Na
pastvinách, což je asi 196 km od Prahy, lépe řečeno od Libře.
Jistě úctyhodná vzdálenost. Zde však nastalo první nepříjemné
překvapení. Na místo totiž dorazili kolem 21,30 hod. Ubytování
nebyl problém, ale horší bylo, že zde nebyla možnost koupit si
v tuto hodinu něco k jídlu a hlavně k pití. Zdejší kiosek
otvírali zas až ráno. Představa, že půjdou po tak namáhavé
cestě spát hladoví a žízniví, nebyla pro nikoho z nich příliš
povzbuzující.
Mladíci se zdáli být ještě docela svěží, navíc na svém
tachometru chtěli mít po prvním dnu dvoustovku, tak se rozjeli
někam ještě něco pro všechny k jídlu a pití sehnat. Podařilo
se jim obojí. Sehnali nějaké sušenky i pití a tu dvoustovku
také dotáhli. Hlavně však dokázali, že jedou jako parta.
Druhý den, tedy neděle, začala zase deštěm, proto místo v
devět vyjeli až v deset. Snídani tedy v klidu stihli. Nejvíc
koukal po hodinkách ovšem Zdeněk. Ten jediný potřeboval být v
cíli včas. Poslední vlak z Opavy, kterým měl šanci se ještě do
Prahy dostat, odjížděl v 23,05. Relativně dost času. Jenomže
ta náročnější část cesty, Jeseníky a Zlaté Hory, je teprve
čekala. Když si uvědomíme, že v sobotu seděli v sedlech
přibližně 12 hodin a teď byli něco málo za polovinou a dalo se
předpokládat, že pojedou díky kopcům spíše pomaleji, tak toho
času příliš mnoho nezbývalo. Rozhodně nešlo se někde dlouho
zdržovat.
Komplikace však pokračovaly dál. Už po druhé se do zápisu o
jízdě Libeř - Opava zapíše město Králíky. Před dvěma lety zde
cesta Jožky s Edou málem skončila. Praskly jim dráty v kole,
to se pak ještě pochopitelně zkřivilo, zkrátka už šli na vlak.
Náhodou potkali pána, kterého se zeptali na cestu a ten jim
kolo spravil tak, že na něm do Opavy bez problémů dojeli.
Letos, opět v Králíkách, museli měnit plášť na zadním kole
mladíků. Servis našli. Byla však neděle a to bývá obyčejně
zavřeno. Samozřejmě bylo! Na dveřích však bylo nějaké
telefonní číslo. Vytočili ho a objevil se kouzelný dědeček,
který jim prodal vše, co potřebovali. Prostě neuvěřitelné.
Začínám si myslet, že v Králíkách žijí samí kouzelní
cyklodědečci.
Laskavost a ochota, kterou jim projevil, dodala všem čtyřem
znovu energii na další putování, nicméně to bylo zase určité a
neplánované zdržení. Zdeněk zase kouknul na hodinky.
Blížily se Jeseníky a s nimi i obávané kopce. Posádka
našich - a prosím bez urážky - "staříků" se drží stále
výborně, mladíci jsou také docela svěží, na nějakou velkou
únavu si žádný z nich zatím nestěžoval. Vím to všechno proto,
že jsem celou jejich cestu monitoroval pomocí mobilu, takže
jsem kolikrát zachytil to tak typické funění, když se jede do
kopce. Průběh cesty jsem však nesledoval jen já. Několik
našich společných kamarádů čekalo ode mne každou novou
informaci. Z mého obýváku byla rázem telefonní ústředna.
Dokonce volal i Jožka Hubinák ze Slovenska.
Ve Zlatých Horách jsem se však dozvěděl, že Jožka musí
jízdu vzdát. Smutně mně oznámil, že má zřejmě nataženou
achilovku a že si ji nechce utrhnout, že bude muset pokračovat
autobusem. Zesmutněli jsme všichni. Nepříjemná zpráva to však
byla zejména pro Zdeňka. Zbývajících necelých 70 km bude muset
jet na tandemu totiž sám. Jistě velmi nemilá situace. Znovu
zdržení a čas neúprosně běžel dál.
Jak mně Zdeněk potom řekl, měl sto chutí v této chvíli kolo
zahodit do příkopu a sám si tam také lehnout a spát. Pomohli
však mladíci. Přesedli na Jožkovo kolo, které má přehazovačku
jen vzadu, Zdeňkovi přenechali své, aby si mohl převody
regulovat sám a pokračovali v těsné spolupráci dál. Jak Zdeněk
později řekl, hlavně psychicky ho nyní podrželi. V jednom
okamžiku, asi 20 km před Opavou, zrovna když jsem jim
telefonoval, jsem se Radka zeptal: "Co dělá Zdeněk?" - "Jede
teď zrovna vedle nás." -" Tak ho pozdravuj," říkám. Odpověď
jsem zaslechl sám a byla víc než výmluvná: "Ještě jsem živej!"
Do školy v Opavě dorazili kolem 22,15. Měli jsme původně
domluveno, že na závěr uskutečníme telefonický rozhovor o
jejich bezprostředních dojmech z cesty, který nahraji na
magnetofon a zařadím do zvukového časopisu Náš sport. Všechno
bylo samozřejmě jinak, na nějaké telefonování nezbyl vůbec
čas. Tím, že přijeli poměrně pozdě, museli pak docela spěchat.
Osprchovat se, uklidit kola a utíkat na trolejbus směr
nádraží. Odcestovat z Opavy vlakem ve 23,05 potřebovali
všichni čtyři, proto také všichni čtyři běželi na zastávku,
ovšem až na Jožku, ten spíš poskakoval a skučel. Noha bolela.
Ale na zastávce ouha! Na nádraží už žádný trolejbus nejede. Co
teď? Museli tedy v běhu pokračovat. Po těch téměř dvakrát dvě
stě našlapaných kilometrech jistě nemilé.
Na nádraží doběhli v okamžiku, kdy výpravčí už pískal a
dával pokyn k odjezdu. Ani si nestačili koupit jízdenky,
zkrátka byli rádi, že ten vlak měl, jak se říká, poslední
vagón. Domluvený rozhovor jsme tedy uskutečnili až za jízdy z
vlaku.
V úvodu jsem napsal, že možná ne naposled. S Jožkou
Stiborským jsme se totiž domluvili, že by se tato jízda mohla
stát jízdou tradiční, při které by si zrakově postižení
cyklističtí nadšenci staří i mladí mohli vždycky po roce
vyzkoušet svoji sílu a odolnost a kdo ví, zda by se z původně
turistické vyjížďky časem nestal opravdový etapový závod. Pro
začátek se tedy pokusíme na příští léto zorganizovat akci
Libeř - Opava s větším počtem tandemů. Bude samozřejmě záležet
na počtu zájemců. Bude-li velký, vynasnažíme se vytvořit pro
tuto akci optimální technické podmínky. Během ledna nebo února
zájemce zřejmě zde v ZOŘE a ve sportovním časopise Náš sport
vyzveme,
dokdy a kam se můžete hlásit. Příprava každé takové akce
zabere totiž hodně času, proto tak brzy. Tak už se začněte
ponenáhlu zamýšlet.
Doufám, že jsem tímto článkem případné zájemce o tuto
chystanou akci a o cyklistiku vůbec neodradil. Právě naopak si
myslím, že jste postřehli, jak pohodová parta se mezi těmito
čtyřmi vytvořila, jak zkušenost a rozvaha Jožky a Zdeňka se
doplňovala s mladickou energií Martina a Radka, a že věkový
rozdíl nehrál v tomto případě žádnou roli. Tito borci
dokázali, že nemají sílu jen v rukou a nohou, ale že mají také
silnou vůli chtít něco dokázat, prostě dojet až do cíle.
Luboš
Slavík

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 18 září 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
O b s a h :
PhDr.Josef Smýkal pětasedmdesátníkem
Jaroslav Ježek, jakého vlastně neznáme
Rozloučení s MUDr.Stanislavem Rodným
Jsme tady
Právník vám radí
Dům pro nevidomé
Kontaktní čočky pro zdraví
Zkoušejí nový přístroj
Novinky ze železnice
Práva leteckých pasažérů s omezenou pohyblivostí
Snadněji na univerzitu
Počítačová grafika i pro nevidomé
Máte 130 dolarů?
Letos už podruhé a zdá se, že ne naposled
Kuželkáři zahájili

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.