Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 85. Číslo 18 září 2001 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: (02) 21 46 21 76 Fax: (02) 21 46 21 75 e-mail:zora@braillnet.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- korun českých O b s a h : PhDr.Josef Smýkal pětasedmdesátníkem Jaroslav Ježek, jakého vlastně neznáme Rozloučení s MUDr.Stanislavem Rodným Jsme tady Právník vám radí Dům pro nevidomé Kontaktní čočky pro zdraví Zkoušejí nový přístroj Novinky ze železnice Práva leteckých pasažérů s omezenou pohyblivostí Snadněji na univerzitu Počítačová grafika i pro nevidomé Máte 130 dolarů? Letos už podruhé a zdá se, že ne naposled Kuželkáři zahájili # PhDr. Josef Smýkal pětasedmdesátníkem S PhDr. Josefem Smýkalem jsem se poprvé setkala v r. 1972. Tehdy si přišel do 1. ročníku pro tři nevidomé žákyně, mezi nimiž jsem byla také já. Když si nás odváděl do "hudebny", netušila jsem, že jednou spolu budeme trvale pracovat. Narodil se 19. září 1926 ve Vlčnově na Moravském Slovácku. Již v dětství se u něho projevila těžká zraková vada, přesto pět let navštěvoval obecnou školu ve svém rodišti. V roce 1937 byl přijat do brněnského ústavu pro nevidomé. Po dokončení základního vzdělání byl povinen vyučit se, jako ostatní chovanci, některému z řemesel (košikářskému). Hře na klavír se učil u Rudolfa Krchňáka, později u prof. Vladimíra Hawlíka, na housle a klarinet u Otakara Pejši a na varhany u Stanislava Kyseláka. Ladění klavírů se vyučil u Františka Podluckého. Po vykonání státní zkoušky z hudby na brněnské konzervatoři v r. 1947 z ústavu odešel. Ve zdokonalování svých interpretačních dovedností pokračoval potom ještě (v letech 1949-1950) na brněnské konzervatoři u prof. Emila Šotoly ve hře na klavír. Celý život se aktivně věnuje nevidomým a slabozrakým. Pracoval ve Svazu invalidů, do něhož přešel jako člen Podpůrného spolku samostatných slepců. Spolu s Františkem Novozámským, později osleplým učitelem, vybudoval v Brně první klub nevidomých. Prostory pro kulturní a zájmovou činnost získali v Bayerově ul. č. 42. Klub je zde v provozu dosud. Před nástupem na Základní školu pro nevidomé v Brně vyučoval na hudebních školách a působil dlouhá léta jako funkcionář společenských organizací Lidových škol umění v Brně. Na Základní škole pro nevidomé vyučoval hře na klavír, akordeon a zobcovou flénu. Dále pak hudební nauku a hudební výchovu. Za dobu svého působení zde připravil mnoho žáků ke studiu na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. Pro zvýšení výuky hudební výchovy nevidomých žáků navrhl a vyrobil tři pomůcky. Byl členem České pedagogické společnosti a České hudební společnosti. V r. 1959 začal natáčet zvukovou knihu pro nevidomé. S herci brněnských divadel, studenty JAMU a také Igorem Barvičem, který byl prvním spíkrem, načítali na magnetofonový pás tituly, o které byl mezi nevidomými velký zájem. J. Smýkal se později podílel i na rozšiřování samizdatové literatury mezi nevidomé, kterou soukromě se svými přáteli natáčel na magnetofonové pásky nevidomý Klement Lukeš. V rámci kulturní činnosti brněnské organizace nevidomých a slabozrakých se organizačně podílel na pořádání koncertů posluchačů konzervatoře pro těžce zrakově postižené studenty. V r. 1993 tuto tradici obnovil. 3. prosince roku 1989 se jako jediný z Moravy zúčastnil prvního zasedání přípravného výboru pro založení České unie nevidomých a slabozrakých. V dubnu r. 1990 založil a také do konce roku 1991 vedl její první odbočku v Brně. V té době (1990) začal z vlastní iniciativy vydávat pro nevidomé Brněnský občasník, první a dosud jediný regionální časopis na Moravě. Do r. 2000 byl jeho vedoucím redaktorem. Ještě však stále pomáhá s redakčními pracemi, přispívá články a významnou měrou se podílí na jeho výrobě. V témže roce se stal členem prezidia Nadace pro pomoc nevidomým dětem, kde působil do r. 1998. V roce 1977 byl jmenován ředitelem Základní školy pro nevidomé a slabozraké v Brně. Toto období mu přineslo nemalé starosti s budovou a školní zahradou, které byly v dezolátním stavu. Soustředil se na úpravy školního a internátního prostředí rozsáhlými stavebními adaptacemi. Velké úsilí věnoval zavedení ústředního vytápění budovy i stavebním úpravám směřujícím k rozšíření učeben, kabinetů i k zlepšení zanedbaných hygienických podmínek. V r. 1979 při budování hřiště pro mateřskou školu se mu jeho zrak dramaticky zhoršil. V této době také zobecnil a publikoval své poznatky z oboru hudebního vzdělávání nevidomých a slabozrakých i některých specifických psychologických výzkumů. Mnohé práce potom dokončil až v důchodu. V červenci r. 1982 se pro neporozumění spolupracovníků a na nátlak stranických i školských orgánů vzdává funkce ředitele a zůstal na škole jako učitel hudby. PhDr. J. Smýkal - tyfloped Když byly při pedagogických fakultách v r. 1962 otevřeny katedry speciální pedagogiky, ihned se už jako učitel Lidové školy umění o studium zajímal a po dohodě s ředitelstvím ZDŠI pro nevidomé v Brně se zapsal na katedru speciální pedagogiky v Olomouci. V r. 1966 studia dokončil. V r. 1973 byl po úspěšných rigorozních zkouškách na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze promován na doktora filozofie. Od r. 1974 do r. 1987 externě vyučoval na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Po dva roky (1991-1993) byl smluvním učitelem na katedře pedagogiky Masarykovy univerzity v Brně. I v současné době, pokud je zájem, poskytuje odborné konzultace studentům obou kateder i jiným odborným pracovištím. Byl členem redakční rady časopisu Psychológia a patopsychológia dieťaťa v Bratislavě. Pro každý rok zpracovával do časopisu Otázky defektologie (nyní do časopisu Speciální pedagogika) tyflopedický kalendář. Zavedl dosud neexistující soustavnou evidenci předškolních těžce zrakově postižených dětí. Při základní škole pro nevidomé a slabozraké v Brně založil (1977) u nás první tyflopedickou poradnu pro rodiče nevidomých a těžce slabozrakých dětí raného věku, kterou vedl do r. 1993. V r. 1978 založil (vlastně obnovil v r. 1950 zrušenou) Mateřskou školu pro nevidomé. Pro uplatňování některých specifických výchovných hledisek navrhl a ve spolupráci s Františkem Ficiánem vyrobil několik pomůcek. Své celoživotní sbírky věnoval Slepeckému muzeu, které založil v r. 1992 a vedl do listopadu r. 1997. Dodnes s Oddělením pro slepeckou historii Technického muzea v Brně aktivně spolupracuje. PhDr. Josef Smýkal - publicista Jeho odborná i jiná publikační činnost je mimořádně bohatá. Ve svých pracech popisuje a zobecňuje nejen vlastní zkušenosti, nýbrž vždy usiloval také o hledání v naší i zahraniční literatuře řešení podobných témat, která zpracovával. Je autorem několika pedagogických čtení, z nichž jedno bylo ohodnoceno jako nejlepší v oboru a předneseno na Dnech J. A. Komenského ve Fulneku. Je také autorem několika speciálních učebnic pro hudební výchovu a první učebnice Braillovy bodové hudební notace pro žáky základních škol pro nevidomé. Mimo více než 120 příspěvků do odborných časopisů s hudebně pedagogickou, tyflopedickou a historickou tematikou je to několik desítek zásadních článků ke společenské situaci v tzv. slepeckém hnutí. V dalších pracech řeší problematiku výchovy nevidomého dítěte raného věku. Pročítáme-li je pozorně, zjistíme, že v nich rozebírá a uplatňuje dosud opomíjenou psychiku hmatového vnímání, specifika klasifikace výchovných a vyučovacích metod aj. Objevil a zpracovává trojí funkci ruky nevidomého v kompenzačním procesu. Zpracoval také životopisy několika významných tyflopedů. Známé jsou jeho Tyflopedické kalendáře. Ze samostatných a rozsáhlejších prací to jsou: Těžce zrakově postižené dítě v rodině, Výchova nevidomého dítěte, Hovory s rodiči o výchově nevidomého dítěte, 150 let výchovně vzdělávací instituce pro nevidomé v Brně, Vznik a vývoj písma pro nevidomé, Pohled do dějin slepeckého písma, Tyflopedické kalendárium, Vznik slepeckého muzea v Brně, Katalog Slepeckého muzea, Hudební tradice školy pro nevidomé a slabozraké v Brně, Čtyři brněnská zastavení, Tyflopedický lexikon a Pohled do dějin slepeckých spolků. V rukopisech má dvě rozsáhlé práce: Hudební výchova nevidomých dětí a Gnóze nevidomých v umění. Osobně si vážím jeho citlivého přístupu k veškeré práci, kterou stále ještě v plné síle zastává. Milý pane učiteli, za všechny, kdo Vás znají, přeji stálé zdraví, osobní pohodu a ještě mnoho vykonané práce, kterou s obrovským nadšením děláte pro nevidomé a těžce slabozraké. Eliška Hluší # Jaroslav Ježek, jakého vlastně neznáme "Co to je?" zeptal se klasik jazzové hudby Benny Goodman Voskovce a Wericha v americkém rozhlase, kde během druhé světové války vysílali pro posluchače v Protektorátě Čechy a Morava. Pouštěli si Ježkovu muziku a Goodman ji zaslechl z vedlejšího studia. "Písničky našeho kamaráda." "Jak se jmenuje?" zeptal se Goodman. "Ježek. To je české jméno." "Já bych ho rád viděl," řekl Goodman. "To nepůjde. On umřel." "To je škoda," řekl Goodman. "To je moc dobrá hudba." Vyhrnul výmluvně obočí a pak zamyšleně dodal: "Škoda že neměl více času." Tak tuto historku zachytil Jiří Janoušek ve svých "Rozhovorech s Janem Werichem". Jaroslav Ježek, tento umělec mimořádné invence a mimořádného osudu, je nadále vnímán především jako skladatel a dirigent Osvobozeného a od roku 1935 Spoutaného divadla, jako autor hudby k písničkám legendární dvojice V+W. Na dubnové výstavě, která zahajovala sérii akcí připravených k letošnímu 30.výročí vzniku a činnosti Jazzové sekce, byla Ježkova osobnost ukázána v širších, dosud neznámých souvislostech jako skladatele, člena spolku Devětsil, od počátku člena Surrealistické skupiny, aktivního účastníka společenských hnutí ve třicátých letech. Od tří let viděl jen na jedno oko Jaroslav Ježek se narodil 25.září 1906, otec Adolf byl dámský krejčí, matka se jmenovala Františka a rodina bydlela v Praze na Žižkově ve Všehrdově ulici č.983. Jaké bylo asi maminčino zděšení, když zjistila, že se syn bez mrknutí rád díval do prudkého světla a až těsně k obličeji si dával věci, které si chtěl prohlédnout. Už v necelém roce jeho života se lékaři pokusili o záchranu pravého oka postiženého šedým zákalem. V roce 1908 se nepovedl druhý pokus o jeho operaci. Navíc malý Ježek onemocněl spálou a trvalým následkem byla nedoslýchavost. Po roce se nezdařila ani třetí operace a on na pravé oko definitivně oslepl, levé zákal napadl také. Od 16.října 1914 dali rodiče syna, jemuž dva roky po narození přibyla sestra Jarmila, do Hradčanského ústavu pro výchovu a léčení slepých a na oči chorých dětí. Tam se učil číst hmatem, také hře na klavír, klarinet, na kytaru a violoncello. Seznamoval se i se základy harmonie a sborového zpěvu. Po šesti letech a šesti měsících se pak Ježek vrátil z ústavu k rodičům. Všichni bydleli v Kaprově ulici č.10, kde jeho osobnost připomíná nejen pamětní deska, ale i malé muzeum. V roce 1922 byl přijat na konzervatoř v hudební škole Dvořákeum, kde ho učila dcera ředitele Zdeňka Heřmanová. Po dvou letech postoupil do klavírního oddělení, nakonec se však stal posluchačem kompozičního oddělení prof.Karla B.Jiráka a docházel také k prof.Karlu Hábovi. Po roce přesto začal studovat ještě v klavírním oddělení u prof.Albína Šímy. Jako devatenáctiletý hrál v rámci Večera moderních skladeb spolu s Václavem Holzknechtem "Sonátu pro klavír na čtyři ruce" od Fr.Poulence. V srpnu 1926 mu zemřel otec a rodina tak ztratila živitele. V červnu 1927 v rámci výstupního koncertu absolventů Státní konzervatoře v jejím sále Na Slovanech poprvé veřejně zazněly Ježkovy písně komponované na texty básníků: "Ujedu lidem do Afriky či Píšťalka" (podle Vítězslava Nezvala), "O rose, you are sick" (W.Blake), "Meine kleine Puppe" (K.Schwitters), "Náhrobek Donu Juanovi" (podle Jeana Cocteaua). Zpíval E.F.Burian, Ježek hrál na klavír. V červnu onoho roku, kdy pak v říjnu 1927 podepsal smlouvu s Osvobozeným divadlem, absolvoval kompoziční oddělení vlastní skladbou "Koncert pro klavír a orchestr" (v první větě byl foxtrot, v druhé tango, ve třetí charleston). Českou filharmonii řídil ve velkém sále Radiopaláce na Vinohradech jeho učitel prof.K.B.Jirák, na klavír hrál opět Václav Holzknecht, na jazzový buben E.F.Burian. V tomto roce také začíná jeho spolupráce s Devětsilem, avantgardním společenstvím umělců vzniklým pod vedením Karla Teigeho v roce 1920. Jeho činnost významně ovlivňovali Nezval, Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert, František Halas, E.F.Burian, Josef Šíma, Jindřich Štyrský, Toyen, jeden čas i Jiří Wolker či Jiří Voskovec. Devětsil, na jehož půdě vznikl poetismus jako hnutí i tvůrčí směr, zakončil v Praze svou činnost v roce 1930, za jeho pokračovatele se pak prohlásila Surrealistická skupina. Jazz, skládání a divadlo Osvobozené i Národní "Patřil jsem jazzu dřív, než jsem se stal skladatelem a než jsem věděl, co to vlastně jazz je. Jako školák a později jako konzervatorista jsem sháněl kdejaká taneční alba a hrál je nejenom pro sebe, nýbrž pro každého, kdo se mi naskytl jako posluchač, sklízeje na jedné straně vděk, pokud bylo mé obecenstvo naivní, a na druhé straně div ne fyzické násilí, pokud jsem se produkoval svým příbuzným nebo učitelům," napsal Ježek k vydání své hudby k revui Osvobozeného "Osel a stín" (1933). Bylo to jen pár let předtím, než 8.ledna 1939 spolu s Janem Werichem odletěl přes Brusel do Paříže a pak lodí do USA. Jeho první otázka v New Yorku prý zněla: "Nevíš, kde hraje Benny Goodman?" V roce 1928 složil předehru ke hře V+W "Premiéra Skafandr" s písničkami "Tři strážníci", "Skafandr-fox" a "Zasu", následovalo první uvedení komorní skladby "Dechový kvartet pro flétnu, dva klarinety a fagot" ve Spolku pro moderní hudbu v Umělecké besedě, písně ke hře "Sever proti Jihu". V roce 1930 uvedla Česká filharmonie za řízení Václava Talicha Ježkův "Koncert pro housle a dechový orchestr", on svou hudbou doprovázel hry "Don Juan & Comp." a "Golem", složil hudbu k filmům "Ze soboty na neděli" režiséra Gustava Machatého a pro "Pudr a benzin" Jindřicha Honzla. Národní divadlo uvedlo ve Stavovském komedii Carla Goldoniho "Zpívající Benátky", kterou přebásnil Adolf Hoffmeister a hudbu pro ni složil Ježek. Režii měl Karel Dostal, u klavíru seděl Václav Holzknecht. Hráli mj. Jiřina Šejbalová, Olga Scheinpflugová, Hugo Haas, Eduard Kohout a Ladislav Pešek. V říjnu 1932 zahrál Ježek v Mánesu na vernisáži přehlídky tří desítek československých a zahraničních umělců své "Capriccio", které se bohužel nedochovalo. Do Mánesa chodil dále, spolu s Išou Krejčím, Pavlem Bořkovcem a Františkem Bartošem tam až do roku 1937 vystupovali jako hudební skupina Mánesa. Surrealismus barvou doby "Jsme si vědomi, že surrealismus je dnes jediné umělecké hnutí, které vyjádřilo barvu dneška a atmosféru přítomné chvíle a vyprovokovalo obecenstvo, o němž se již leckdo domníval, že se nedá probudit z netečnosti ničím na světě, k projevům zběsilého nesouhlasu nebo nadšeného souhlasu," napsal Ježek v roce 1936 v příspěvku "Surrealismus a hudba" do sborníku tohoto hnutí. "Je málo pravděpodobné, že by hudba neprodělala týž proces, jímž prošla před ní umění ostatní. Lze-li připustitit, že surrealismem je vyjádřen stav dnešního lidského ducha, je nepředstavitelno, že by jím nebyla konečně prostoupena i hudba, nebo lépe řečeno, právě hudba jakožto umění nadrealistické v ideální míře, uzpůsobené k metodám tohoto směru snad spíše než kterékoli umění jiné. Kdo měl příležitost poznati blíže černošskou hudbu, nezfalšovanou pro potřeby amerických dancistů, kdo měl možnost se zabývati její podivuhodnou atmosférou, přeplněnou úzkostí a děsem, musil pocítit, že se k němu blíží vlna téže fantastické a prudké emoce, která je vlastní dílům surrealistickým." Ježkův podpis spolu s Nezvalem, Bieblem, jeho největším kamarádem Bohuslavem Babkou, Imre Forbathem, Jindřichem Honzlem, Katy King, Josefem Kunstadtem, Vincencem Makovským, Jindřichem Štyrským a Toyen navěky zůstal pod dopisem určeným Ústřednímu agitpropu KSČ z 19.března 1934, kde ho informovali o rozhodnutí "založiti v ČSR surrealistickou skupinu". "Máme předky a jsme-li jimi teď my sami, naše nejsvětlejší, tj.úplně do stínu pohroužené cesty náhodami, omylem pokládané za okliky, vstupujeme pod jeden a týž strop, na němž vyčetl André Breton s družinou prvotních surrealistů přesnou věštbu," praví se v dopise. "V předponě n a d budeme tedy viděti onen vnímající subjekt, jenž má býti rozluštěn realitou a jenž jí bude objevovati zvláštní emocionelní cenu, nikoli dávati povšechnou definici - a zanechá nás lhostejným, jsme-li příliš vysoko či příliš nízko, toto n a d budeme bez pobouření nazírati podle potřeby p o d, poněvadž nemínilo a nemíní označovati ten či onen stupněm v hierarchii povšechného poznávání reality. Nýbrž poznávání zcela zvláštní, poznávání poznavatele," napsal Ježek se svými přáteli. Jazykem oné doby mluvili také o tom, že revoluční Evropou pobíhá strašidlo fašismu, které vykrmeno penězi kapitalistických imperialistů má rozdrtit revoluční proletariát, zatančit kankán imperialistických válek, dát lidstvu injekci idiota a nastolit předhistorii. V březnu 1936 hrála Česká filharmonie na abonentním vystoupení Ježkův "Koncert pro housle s průvodem dechového orchestru". Jak je vidět, umělec neustále experimentoval a s úspěchem. Následovaly hry "Nebe na zemi", "Rub a líc", "Těžká Barbora", hudba k filmu "Svět patří nám" (1937). Druhého února 1938 skončila výstava Štyrského a Toyen v Topičově salónu na Národní třídě v Praze. Herci D38, divadla E.F.Buriana, přednesli Nezvalovy a Bieblovy verše, poznámky o umění vyslovili básníci Halas a Ladislav Novomeský, na klavír zahráli své skladby E.F.Burian a Ježek. Devátého března oznámil Nezval rozpuštění Surrealistické skupiny. Je po obsazení Rakouska fašistickým Německem, v Moskvě vrcholí procesy s "nepřáteli". Teige a další k nim nemlčí, odsuzují je. Nezval s kritikou Moskvy nesouhlasí. Čtrnáctého se sešli jeho kolegové, kteří zase odmítli rozpuštění skupiny. Pod názorem jsou podepsáni Toyen, Brouk, Štyrský a Teige. Ježek se omluvil kvůli generálce v Osvobozeném divadle. Přítomní odeslali telegram Bretonovi o nejednotnosti pražských surrealistů z důvodů uměleckých i politických a o Nezvalově vyloučení ze skupiny. Nezval publikoval potom v Rudém právu prohlášení, že se nerozchází se surrealismem, ale se čtyřlístkem Teige, Štyrský, Brouk a Toyen, a že ze sporu vyjímá Jaroslava Ježka. V dubnu 1938 uvedlo Spoutané divadlo poslední premiéru "Pěst na oko" s Ježkovými skladbami "Komedianti jedou", "Večerka", "Záleží na nás", "Píseň o Čehonovi" ad. A Teige se dále vyjadřoval k rozporům surrealistické skupiny: "Pokud jde o J.Ježka, respektujeme jeho přání nezasahovat do průběhu sporu, jehož příčiny neměl možnost sledovat. Zásadní stanovisko Ježkovo je nicméně jasné: na letáku, který je vložen do katalogu brněnské výstavy Štyrského a Toyen, je uveden i jeho podpis mezi podpisy členů skupiny. Jaroslav Ježek je a zůstává členem surrealistické skupiny." Devátého května hrál ve Smetanově muzeu Václav Holzknecht Ježkovu "Rapsodii pro klavír". Čas běžel jako o závod. Agresivita hitlerovského Německa na Československo se stupňovala. Ježek opět nemlčel. Spolu s V+W, Josefem Čapkem, Adolfem Hoffmeistrem, Vladimírem Holanem, Eduardem Kohoutem, Nezvalem i Teigem, Seifertem, Talichem, Vladislavem Vančurou a dalšími podepsal Manifest představitelů čs.kulturního života na obranu země vyjadřující vůli bojovat za celistvost a svrchovanost republiky. "Přes všechny politické, stavovské a třídní rozdíly semkněme se u víře v demokracii a svobodu, v úctě k právu a sociální spravedlnosti! Stůjme do všech důsledků za těmito zásadami vlastními našemu národu a společnými všemu vzdělanému lidstvu! Nedopusťme, aby v naší vlasti byly ohrožovány mravní základy kultury a lidských práv! Nedopusťme, aby věrný občan republiky byl utiskován nebo vylučován z národa pro své přesvědčení, pro svůj původ nebo vyznání. Rádi a spravedlivě se dělíme a chceme dělit se svými spoluobčany všech národností o všechna práva a životní podmínky, které nám dává náš jednotný a nedělitelný stát. V rovnoprávné součinnosti a v pevné obraně společných práv stojíme proti každému, kdo by se u nás pokoušel pod jakoukoli záminkou sloužit cizím zájmům. Jsme a zůstaneme svrchovaným státem, jemuž nikdo zvenčí nesmí vnucovat své požadavky... Poslušni výzvy presidenta Eduarda Beneše nad rakví T.G.Masaryka jdeme za ním, abychom splnili odkaz obnovitele naší samostatnosti." Nebylo to poprvé, kdy se objevil Ježkův podpis na prohlášení proti ohrožení svobody a republiky. Na podzim 1934, v době tzv. "insigniády", kdy fašizující bojůvky vyprovokovaly pouliční rvačky a demonstrace namířené proti spoluobčanům jiné rasy a národnosti, reagovala Obec čs.spisovatelů: "Podepsaní odsuzují události, k nimž došlo v pražských ulicích a násilné skutky proti spoluobčanům jiného jazyka a náboženského a politického přesvědčení. Vyzýváme k obraně proti organizovanému útoku fašistů na svobodu ducha, proti útoku, který přejímá metody nejreakčnějších protidemokratických a povaze našeho národa hluboce cizích hnutí." Ježkovy melodie měly zaznít i v poslední hře V+W "Hlava proti mihuli". Úřady však před premiérou vzaly 9.listopadu 1938 divadlu koncesi. Zachovaly se jen texty písní "Dědeček Nezmar" a "My všichni to víme". Po domově se mu stýskalo Před odletem se rozloučil s přáteli v Mánesu, večer byl ve vinárně Bulgaria a do šesti ráno v baru Broadway, kam chodil léta s Nezvalem. Zapomněl doma noty Smetanových "Českých tanců" a sestra je jela rychle koupit k vydavateli Urbánkovi. Ježek nebyl v Americe šťasten, nazpaměť naučené cesty ulicemi mu byly k ničemu. Pomáhala mu hudba. Devátého března 1939 hrál v sále Sokolovny v New Yorku v pořadu "Take it easy". První část byla věnována V+W, druhá jeho hudbě. Udivoval už v Praze známými improvizacemi, jak by co zahrál Mozart, Strauss, Wagner, Smetana i slečna domácí. V říjnu 1939 dopsal druhou větu "Klavírní sonáty". Poslední roky života nejlépe vystihují na modrém papíře napsané dopisy V+W (je jich 10), manželce Jana Wericha Zdeňce (42) a dalším přátelům. Podepisoval se Ježura nebo s nadsázkou pro kamarády "váš Vůl". Nelze číst jeho řádky bez dojetí. Žil s obavou, co se děje doma. O tom všem výstava podávala svědectví. Po každém dopise, který dostal od maminky, čekal na další. Začal ale učit na hudební škole a podařilo se mu sestavit Čs.pěvecký sbor v New Yorku, který 6.dubna 1941 oslavil roční výročí činnosti. V prosinci přibyl Ježkovi ženský pěvecký sbor Zpěvokol. Zdravotní stav se nemilosrdně zhoršoval. Prosinec byl jeho měsícem posledním. Na Štědrý den byl hospitalizován v Cornellově nemocnici v New Yorku, 25.zcela oslepl. O tři dny později dostal zápal plic. Svou dobrou duši, českou exulantku Františku - Frances Bečákovou, si bere za ženu takřka na smrtelné posteli 29.prosince. Prvního ledna 1942 Jaroslav Ježek vydechl naposledy. Do milované Prahy se vrátila žena Frances s jeho urnou, která byla po pietním aktu v Rudolfinu, na němž 5.ledna 1947 mj.promluvil ministr Zdeněk Nejedlý, Václav Holzknecht a Nezval přečetl svou báseň, uložena do rodinné hrobky v Praze na Olšanech. Smuteční projev tehdy pronesl Jiří Voskovec. František Cinger # Rozloučení s MUDr. Stanislavem Rodným Smrt zvítězila nad životem. Opustil nás MUDr. Stanislav Rodný, člověk, který dlouhá léta s nasazením všech svých znalostí, s pochopením, nesmírným úsilím a citem se snažil lidem se zrakovým postižením pomoci zmírnit jeho důsledky. MUDr.Stanislav Rodný se narodil 4.dubna 1946 v Litoměřicích. Právě skončená válka však poznamenala jeho život. Nepoznal své dva sourozence, kteří zahynuli před jeho narozením v Osvětimi. Zahynuli tam téměř všichni jeho příbuzní. Stal se milovaným dítětem svých rodičů, kteří navzdory nacistickému běsnění válku přežili. Vystudoval všeobecné lékařství na UK v Praze, kde promoval v r. 1970. Jeho cesta vedla do příbramské nemocnice, tam čtyři roky pracoval na očním oddělení a sbíral první cenné zkušenosti. V té době se také oženil a založil rodinu. Jeho žena a dva synové - to bylo jeho rodinné zázemí. Další pracovní uplatnění ho přivedlo do Prahy. Pracoval na 2. oční klinice Všeobecné fakultní nemocnice, na Dětské oční klinice motolské nemocnice a v r. 1981 se stal primářem Centra zrakových vad motolské nemocnice. V té době jsem ho poznala osobně. Dlouhá léta jsme měli společné pracoviště v ZŠ pro slabozraké v Koperníkově ul. v Praze 2, kde Centrum sídlilo. Byl to vždy laskavý, přátelský a velkorysý člověk. Měl rád své kolegy i pacienty a trpělivě jim vysvětloval důvody zvoleného léčebného postupu. Mnoha zrakově postiženým pomohl kompenzovat zrakovou nedostatečnost, mnoha mladým pomohl při hledání cesty k vhodnému pracovnímu uplatnění a při řešení dalších životních situací. Byl to zkrátka skvělý "očař", kterého budou zrakově postižení i ti, co s nimi žijí a pracují, velmi postrádat. V posledních letech vedle spolupráce se SONS, speciálně pedagogickými centry a školami pro zrakově postižené se výrazně zapojil do spolupráce s Českým svazem zrakově postižených sportovců. Byl členem Mezinárodní organizace zrakově postižených sportovců a členem Českého paralympijského výboru. Zabýval se kategorizací zrakově postižených sportovců. Věnoval se též činnosti pedagogické na 2. lékařské fakultě, na katedře Speciální pedagogiky PedF UK, přednášel rovněž optikům. Jeho nemoc nás všechny zaskočila a žili jsme s ním nadějí v návrat do práce. Do posledních dnů života žil ruchem svého pracoviště, sledoval se zájmem všechno dění. Všichni jeho přátelé i kolegové ho podporovali v jeho nevýslovném optimismu. Statečně bojoval se svou chorobou a nevzdával se. Ale osud ho předešel. Zemřel dne 11.srpna 20O1 ve věku 55 let. V našich srdcích však zůstává trvalá vzpomínka, on sám bude žít ve svých dětech. Poslední rozloučení s MUDr. Stanislavem Rodným se konalo dne 15.srpna 2O01 na židovském hřbitově v Praze. Mgr. Marie Schifferová # Jsme tady U příležitosti Mezinárodního dne bíle hole, který vyhlásila Světová unie nevidomých na 15. října, proběhne i letos celostátní sbírková akce "Bílá pastelka". Oproti minulému roku dochází ke změně v pořádání sbírky. Pořadatelem už není Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, ale Nadační fond Českého rozhlasu. Akce se uskuteční ve 135 městech po celém území naší vlasti. Je připraveno 200 000 kusů pastelek, které bude nabízet 950 dvojic. V letošním roce budou dvojice ještě více transparentnější. Budou mít na sobě vyčnívající velkou papírovou bílou pastelku. Stejně jako vloni budou pastelku kolemjdoucím nabízet studenti. Opět ředitelé oslovených škol vyšli pořadatelům maximálně vstříc. Také spolupráce se studenty je příjemná. Jsou rádi, že se mohou do takové akce aktivně zapojit a podílet se na jejím výsledku. Pastelka se bude prodávat za minimální cenu 20 korun. Ten, kdo si zakoupí pastelku, obdrží i záložku do knihy, z níž se dozví, co je smyslem této sbírkové akce. Součástí záložky je také malý kalendářík, který lze odstřihnout a používat jej samostatně. Na podporu tohoto projektu připravuje Český rozhlas na 15.října čtyřiadvacetihodinový radiomaraton "Umění žít ve tmě." Výtěžek z "Bílé pastelky" rozdělí Nadační fond Českého rozhlasu mezi ta sdružení, která poskytují služby zrakově postiženým občanům a svými projekty obstojí ve veřejném grantovém řízení. "Sbírka se pořádá ze dvou důvodů," uvedl Luboš Krapka, vedoucí získávání zdrojů SONS "Ten první je ekonomický. Poskytované dotace na činnost se rok od roku snižují a kromě toho i pro schválené projekty je nutno získat peníze na tzv. spoluúčast. Druhým cílem je zviditelňování problematiky plynoucí ze slepoty, že tady jsme, že máme problémy - zkrátka, aby o nás veřejnost věděla." Jiří Reichel # Právník vám radí - Úprava vztahů po rozvodu "Jsem prakticky nevidomý, je mi 39 let, před pěti lety jsme se s mojí ženou rozvedli. Mám dvě děti (17 a 12 let). Ty jsou v péči své matky. Slyšel jsem, že nový zákon umožňuje, aby se rodiče při výchově dětí střídali. Chtěl bych o tom vědět víc." M.B., Praha 9 Z vašeho dotazu vyplývá, že máte na mysli takzvanou společnou výchovu rodičů po rozvodu. Jde o nový institut, který upravuje nový zákon o rodině, zákon číslo 210/1998 Sb. Tento zákon v ustanovení § 26 odst. (2) uvádí: "Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popř. střídavé péče obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby." Z dikce ustanovení je patrné, že při uvádění této nové možnosti do praxe soud velmi pečlivě zkoumá poměry v rodině s ohledem na zájem dítěte, na jeho osobnost, dbá o to, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů, přihlíží rovněž k citové orientaci dítěte, k výchovným schopnostem rodičů, ke stabilitě budoucího výchovného prostředí, k citovým vazbám na sourozence a další příbuzné a samozřejmě k hmotnému zabezpečení obou rodičů včetně bytových poměrů. Je tedy nepochybné, že aby mohlo být dítě svěřeno do společné, případně střídavé péče obou rodičů, musí být na obou stranách zajištěny stejně kvalitní životní podmínky z materiálního hlediska a také např. dostupnost školy, kterou dítě navštěvuje, musí být stejně dobrá. Především však se musí rodiče na této formě výchovy dohodnout, což zajistí, aby dítě bylo vychováváno ve stabilním citově vyrovnaném prostředí. Podle mého názoru tedy tato možnost přichází v úvahu pouze tam, kde jsou vztahy mezi bývalými manžely i po rozvodu kvalitní a nenarušené "rozvodovým traumatem". V této souvislosti ještě připomínám ustanovení § 27, které uvádí, že dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu. Toto ustanovení platí obdobně i v případě společné, resp. střídavé péče. "Jsem prakticky nevidomá, pobírám invalidní důchod. Od roku 1994 jsem rozvedená. Můj bývalý manžel v současné době podniká. Říká, že má finanční problémy a neplatí výživné. Děti už jsou velké a mně se nedostává prostředků na zajištění péče o ně. Ráda bych věděla, jak postupovat při vymáhání výživného. Bývalý muž své příjmy tají." T.S., Buštěhrad Problematika výživného je řešena v ustanovení §§ 85 - 87. Jde samozřejmě o otázku velice důležitou, které je potřeba věnovat velkou pozornost, proto se jí v následujících řádcích budeme věnovat trochu podrobněji. Zákon ve zmíněných ustanoveních uvádí, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do doby, dokud děti nejsou samy schopny se živit. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností a majetkových poměrů. Dítě má přitom právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, jinak řečeno, přispívat na domácnost. Při určení rozsahu vyživovací schopnosti rodičů se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče i po rozvodu spolu, přihlédne se také k péči rodičů o společnou domácnost. Přijetím novely zákona o rodině došlo k tomu, že se součástí právní úpravy výživného stal velmi důležitý nový paragraf 85a, který stanovuje rodiči, který má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmu, tedy jinak řečeno rodiči, který podniká, povinnost prokázat soudu své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů jinak chráněných. Nesplní-li rodič svou povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí patnáctinásobek částky životního minima potřebného k zajištění výživy a ostatních základních potřeb podle zákona o životním minimu. Nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu, upraví rozsah jejich vyživovací povinnosti soud. Jsou-li rodiče schopni se na výživném dohodnout, soud pouze tuto dohodu schválí. Stejným způsobem postupuje soud i v případě, žijí-li rodiče spolu ve společném bytě, avšak jeden z nich vyživovací povinnost dobrovolně neplní. Z uvedého vyplývá, že v případě, že váš bývalý manžel neplní svou vyživovací povinnost, máte právo se obrátit na příslušný soud, aby tuto vyživovací povinnost stanovil. Připomínám ještě skutečnost, že soud může v případech hodných zvláštního zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému. Právo na výživné se nepromlčuje. Lze je však přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení. U výživného pro nezletilé děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. V případě, že váš bývalý manžel neplní vyživovací povinnost ke svým dětem již déle než půl roku, je namístě zvážit zahájení trestně právního řízení. "Jsem postižená roztroušenou sklerózou, můj stav se v poslední době velmi zhoršil. Můj manžel se mnou již delší dobu nežije ve společné domácnosti. Jsem odkázána na invalidní důchod. Žádost o rozvod jsme ještě nepodali. Mám právo na to, aby mi manžel dával nějaké peníze?" M.S., Zdice Vyživovací povinnost mezi manžely stanoví zákon o rodině v ustanovení § 91. V tomto ustanovení se také praví, že neplní-li jeden z manželů tuto povinnost, určí soud její rozsah. Přihlédne přitom k péči o společnou domácnost. Výši výživného stanoví s ohledem na to, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla stejná. Vyživovací povinnost manžela přitom vždy předchází vyživovací povinnosti dětí. Obraťte se tedy s návrhem na ustanovení uvedené vyživovací povinnosti na příslušný soud. Příslušným soudem je v tomto případě obvodní soud podle místa vašeho trvalého bydliště. Doporučuji vám obrátit se na některou advokátní kancelář, kde vám pomohou návrh vypracovat. Zpracovala JUDr.Ivana Marešová # Dům pro nevidomé Po Praze a Brně chystají také ve Veselí nad Lužnicí domov pro smyslově postižené občany, zaměřený především na nevidomé. Kapacita by měla být nejméně 40 lůžek a náklady jsou odhadovány na 50 milionů korun. "Hlavní finanční podíl ponese ministerstvo, radnice ještě letos počítá s vlastní investicí do šesti milionů korun," řekl začátkem srpna zástupce starosty Jaromír Novák (ČSSD). (čer) # Kontaktní čočky pro zdraví "Vady, jako je krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus, jsou stavy, které kvůli tvaru nebo lomivosti oka znemožňují vytvoření dokonalého obrazu pozorovaného předmětu," sdělil novinářům oční lékař primář MUDr. Karel Blažek. Jako možné řešení očních vad uvedl Blažek použití brýlí, kontaktních čoček a nebo podstoupení chirurgického zákroku. Brýle podle něj neřeší všechny oční vady, jako je např. nepravidelný astigmatismus. Nelze je užívat ani v některých povoláních. Kontaktní čočky jsou prakticky schopné působit na zneškodnění oční vady, ale mohou dráždit citlivé oči, a navíc působit jako alergen ovlivňující okysličování rohovky. Chirurgický zákrok na jinak zdravém oku může způsobit řadu komplikací a dovede řešit jen některé oční vady. "Okysličování povrchu oka, rohovky, je z 80% závislé na přívodu atmosférického kyslíku a každá kontaktní čočka je v podstatě překážkou tohoto procesu. Ideální je kontaktní čočka s co nejlepší propustností pro kyslík," upozornil Blažek. Dodal, že ke korekci vad, jako je krátkozrakost, astigmatismus, slouží měkké kontaktní čočky sférické, torické a multifokální. U některých vzácných vad, jako je nepravidelný astigmatismus, jsou vhodnější tvrdé kontaktní čočky. Ke kosmetickým účelům se většinou používají barevné a krycí kontaktní čočky. U očních chorob vyžadujících trvalou aplikaci léků, např. u glaukomu, u pacientů s chronickým zánětem spojivek, rohovky i okrajů víček a u jednookosti, jsou kontaktní čočky nevhodné, upozornil Blažek. # Zkoušejí nový přístroj Lékaři z očního oddělení Městské nemocnice v Ostravě zkoušejí v těchto dnech přístroj v hodnotě 1,8 milionu korun - takzvanou digitální fungus kameru. Toto zařízení pořizuje digitální obraz očního pozadí a dokáže zrychlit vyšetření pacientů. Usnadňuje také léčbu lidí s vadou zraku, kteří trpí cukrovkou. Právě u nich hrozí poškození zraku až jeho ztráta nejvíce. # Novinky ze železnice České dráhy, s. o. (dále jen ČD) oficiálně od 1. října 2001 (neoficiálně se hovoří o posunutí termínu na 1. ledna 2002) zavádějí rozsáhlé změny ve svých tarifech. ČD se bude orientovat na pravidelné zákazníky a na hromadné skupiny. Pro tyto kategorie cestujících je připravena velká nabídka komerčních slev. Některé z nich bude možné kombinovat i se zvláštním jízdným, mezi které patří i průkazka ZTP a ZTP-P. Sleva na průkazy ZTP a ZTP-P stále zůstane ve výši 75 %. Cenu za jízdné bude možné dále snížit při použití některé z následujících komerčních slev: V textu pouze uvádím průkazku ZTP, ale vše plně platí i pro držitele průkazů ZTP-P, kteří mají navíc nárok na bezplatnou přepravu průvodce nebo vodicího psa. Zpáteční jízdné ZTP Zpáteční sleva se poskytuje při zakoupení zpáteční jízdenky ve 2. vozové třídě všem cestujícím, kteří neuplatňují jinou komerční slevu. Zpáteční jízdenka je jen o málo dražší než jízdné jedním směrem a dokonce zpáteční jízdné je i výhodnější než zákaznické jízdné. Zpáteční jízdenku lze použít i bez Karty Z. Tato sleva je jednoznačně nejvýhodnější nabídka ČD, která je platná po celý rok. ČD Tip ZTP Jízdenky ČD Tip ZTP jsou určeny pro společné cesty malých skupin cestujících tvořených minimálně 2, maximálně 5 platícími účastníky odbavenými zásadně na jeden jízdní doklad ze stejné nástupní do stejné cílové stanice na síti ČD a zpět ve 2. vozové třídě. Tato jízdenka se vydává pouze s prvním dnem platnosti v pátek nebo v sobotu, nebo každodenně v období od 15.6. do 15.9. každého roku, nebo v dalších dnech vyjmenovaných v jízdním řádu. Platnost této jízdenky je proti platnosti obyčejné zpáteční jízdenky prodloužena do 24.00 hodin druhého dne následujícího až po prvním dnu platnosti, takže jízdenka ČD TIP s prvním dnem platnosti v pátek platí i na návrat v neděli. Stejně tak jízdenka ČD Tip s prvním dnem platnosti v sobotu platí i na návrat v pondělí. ČD Tip je o tolik zvýhodněná nabídka, že je výhodnější si ji koupit i pro cestu jedním směrem, pokud však nepoužíváte Kartu Z. Zákaznické jízdné ZTP Nárok na přiznání zákaznického jízdného ZTP mají držitelé Karty Z s cennou známkou za 100 Kč na rok. To znamená, že zakoupit si cennou známku za 100 Kč a pak jezdit na zákaznické jízdné je výhodnější než jezdit za obyčejné jízdné ZTP v případě, kdy za rok platnosti známky držitel průkazu ZTP najezdí 850 a více kilometrů při cestách, na nichž nelze využít jinou komerční slevu (zpáteční nebo ČD TIP). Tedy při cestách jedním směrem (nebo je-li zpáteční cesta až po několika dnech). Jestliže na všechny vaše cesty můžete použít jinou slevu, tedy například zpáteční (jezdíte-li vždy tentýž nebo nejpozději následující den zpátky), ČD TIP (jezdíte-li na víkend nejméně dva platící se zpáteční cestou), pak se bez Karty Z můžete obejít. Důležitým faktem je, že od změny tarifů 1. října 2001 nebo 1. ledna 2002 dojde k celoplošnému zdražení jízdného cca o 40 %. Toto zdražení se týká všech kategorií platících cestujících. Zákaznické jízdné bude mít slevu cca 40 % neboli jízdné pro držitele karty Z zůstane na původních cenách. Pro lepší pochopení tarifního systému ČD v následující tabulce uvádím konkrétní částky za zvláštní jízdné ZTP a za jízdné při kombinaci průkazu ZTP s komerčními slevami: ÚÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ Äż ł Tarifní ł Obyčejné ł Zpáteční ł ł Zákaznickéł ł vzdálenostł jízdné ł jízdné ł CD Tip ł jízdné ł ł (v km) ł ZTP (v Kč) ł ZTP (v Kč) ł ZTP (v Kč) ł ZTP (v Kč)ł ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ Ä´ ł 91 až 100 ł 30 ł 30 ł 26 ł 17 ł ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ Ä´ ł226 až 250 ł 68 ł 73 ł 64 ł 40 ł ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ Ä´ ł351 až 400 ł 106 ł 115 ł 94 ł 62 ł ĂÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄĹÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ Ä´ ł701 a více ł 210 ł 229 ł 186 ł 124 ł ŔÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÁÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÁÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÁÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄÁÄÄÄÄÄÄÄÄÄÄ ÄŮ Následující komerční slevy jsou nabízeny již několik let. Jsou nasmlouvány na základě dvoustranné dohody ČD, s. o. a Deutsche Bahn AG. Níže uvedené slevy je výhodné použít při cestách do Spolkové republiky Německo. Jízdenka přátelství - víkendová příhraniční sleva Čeští občané tak mohou každou sobotu a neděli výhodně cestovat po německých železničních tratích, které jsou ohraničeny městy Görlitz (Zhořelec), Bautzen (Budyšín), Dresden (Drážďany), Chemnitz (Saská Kamenice), Zwickau (Cvikov), Plauen (Plavno), Hof, Bayreuth, Schwandorf, Regensburg (Řezno) a Passau (Pasov). Jízdenku je nutno zakoupit v pokladně vybavené systémem AVOS (počítačové jízdenky) v den cesty, její platnost končí ve 3 hod. následujícího dne. Jízdenka může být vystavena na jakoukoliv slevu, tedy je možné do pohraničního bodu využít slevy ZTP a dále jet zdarma. V Německu lze víkendovou příhraniční slevu využít ve všech vlacích kategorií RegionalExpress (RE), RegionalBahn (RB), v tzv. meziměstských expresech (StadtExpress) či ve vlacích předměstské dopravy, tzv. S - Bahn. Jízdenka musí být vystavena do pohraničního bodu (jako cílová stanice je uvedena pohraniční stanice, doplněná zkratkou Gr - Grenze., resp. st. hr. - hranice) a tím je jí možno použít jako tzv. jízdenku přátelství. Tato jízdenka se nesmí zakoupit v předprodeji. Doba platnosti je v den vystavení od 0.00 hodin do 3.00 hodin následujícího dne. Což znamená, že platí buď celou sobotu, nebo celou neděli. Pokud se zájemce bude chtít vracet vlakem přes jiný pohraniční přechod, musí si nechat vystavit od tohoto přechodu jízdenku pro cestu zpět na svou cestu po síti Českých drah. Egroticket Nabídka jednodenních jízdenek pro Euroregion Egrensis, který tvoří příhraniční oblasti Čech, Saska, Duryňska a Bavorska. Zatímco konkurenční německo-česká Jízdenka přátelství platí o víkendu, Egroticket mohou cestovatelé využít v průběhu celého týdne. Čeští občané mohou po zakoupení tzv. Egroticketu využít služeb všech zúčastněných železničních, autobusových a městských dopravců v regionu, v němž jsou zahrnuta například německá města Aue, Zwickau, Plauen, Gera a od 10. 6. 2001 také opět Hof a tratě v jeho okolí. Do systému se totiž znovu zapojila i dceřiná společnost německých železnic DB Regio. Cena denní jízdenky je 100 Kč, rodinná jízdenka pro dva dospělé a maximálně tři děti do 17 let přijde na 250 Kč, v pracovní dny platí od 8 hodin do 3 hodin následujícího dne, o víkendu není začátek platnosti omezen. Jízdenka "EGROTICKET" není jen zvláštní jízdenkou, ale stává se klíčem k regionu, který otevře návštěvníkům obou zemí mnoho dveří. Po předložení jízdenky nabízí cenové zvýhodnění vstupného pro cestujícího při návštěvě určeného zábavního zařízení, různých kulturních akcí, historických míst, muzeí apod. Více podrobností lze získat v ČD centru v železniční stanici Cheb, které slouží zároveň jako informační středisko projektu Egronet a také prodejní místo denních a rodinných jízdenek. Informace je možné získat i na telefonním čísle sítě Telecom 0166/413 501 či 413 505 nebo ČD 997/3501. Vlakové spoje lze pohodlně vyhledat na internetové adrese: www.dbregio.de. Schönes-Wochenende-Ticket Víkendová celosíťová jízdenka Německých železnic platí buďto v sobotu, nebo v neděli vždy od 0.00 do 3.00 hodin následujícího dne a cestu může podniknout jedna osoba, nebo až pět osob, cestují-li společně. Jízdenka umožňuje neomezené cestování vlaky RE (RegionalExpress), RB (RegionalBahn), SE (StadtExpress) a S-Bahn. Jízdenka platí i v některých německých městech v MHD (autobusy, metro, tramvaje) a v některých spojích Českých drah na části území Jihočeského, Plzeňského, Karlovarského, Ústeckého a Libereckého kraje. V Německu ji lze koupit v automatech na nádražích, v pokladně či ve vlaku za 40,- DEM. Jízdenku je též možné zakoupit i v cestovních kancelářích Českých drah za cca 760,- Kč. Jízdenka neumožňuje použít vlaky D (rychlík), IR (InterRegio), IC/EC, EN (EuroNight), ICE (InterCityExpress) a vyšších kategorií. Závěrem je nutné konstatovat, že cestovní rychlost RegionalExpressů a StadtExpressů je srovnatelná s cestovní rychlostí českých rychlíků. Schöneswochenende je především vhodná pro cesty do německého vnitrozemí. Podrobnější informace o všech výše zmíněných produktech je možné získat telefonicky i osobně ve všech cestovních kancelářích Českých drah. Oficiální internetovou adresu Českých drah www.cdrail.cz doporučuji pouze pro získání orientačních informací, protože zde jsou zveřejněny staré a již neplatné údaje. Petr Novák # Práva leteckých pasažérů s omezenou pohyblivostí Evropská komise vydala komuniké o právech leteckých pasažérů. Byla ustavena pracovní skupina, jíž se aktivně účastnila i Evropská unie nevidomých, aby se navázala úzká spolupráce s leteckými společnostmi, letišti, organizacemi spotřebitelů a zdravotně postižených. Cílem skupiny bylo přispět ke vzniku dobrovolných závazků ze strany provozovatelů leteckých služeb. V květnu 2001 se v Lisabonu uskutečnila diskuse Evropské konference civilního letectva a Evropské unie s evropskými společnostmi letecké přepravy. Lisabonské schůzky se zúčastnilo asi 200 zástupců vlád, průmyslu letecké přepravy, spotřebitelských organizací a organizací zdravotně postižených. Všichni přivítali závazky leteckých a letištních organizací ke zlepšení úrovně služeb zákazníkům, nicméně zdůraznili potřebu dodržování těchto závazků. Obecně se má za to, že nejlepším způsobem, jak zajistit kvalitní služby leteckým pasažérům, je konkurenční boj. Zástupci zdravotně postižených vyjádřili obavy z některých současných nepřijatelných praktik, které znevýhodňují pasažéry s omezenou pohyblivostí. Komise byla vyzvána, aby přijala zákonná opatření, podle kterých by pasažéři s omezenou pohyblivostí nemuseli platit za asistenční služby. Závazky musí být přijaty do 14. února 2002. Dále se bude uvažovat o zavedení symbolu kvality, který by byl určitou pobídkou pro operátory a pomohl by leteckým pasažérům identifikovat ty operátory, kteří závazky podepsali. Mokrane Boussaid Ředitel kanceláře EBU EBU Newsletter č. 32, červen 2001 # Snadněji na univerzitu V pátek 13.července byly zprovozněny digitální hlasové majáčky na obou vstupech do objektu rektorátu Univerzity Karlovy v Praze. Jeden vstup je z Ovocného trhu č.5. V této budově sídlí studijní oddělení, rektor a prorektoři. Druhý vstup je z Celetné ulice č.20, kde jsou dislokovaná pracoviště Filozofické fakulty a Fakulty sociálních věd. Majáčky jsou umístěny nad středem vstupních dveří ve výšce 2,5 m. Oba majáčky mají krátkou frázi (povel č.1) i frázi doplňkovou (povel č.2). # Počítačová grafika i pro nevidomé Od začátku března tohoto roku využívají v izraelské Ariel Gamliel nevidomí a slabozrací lidé ke studiu mapy Starého města Jeruzaléma speciální počítačovou myš. Ta nevidomému pomáhá vnímat grafické prvky v počítači. Nevidomý položí prsty na tři polštářky, které reagují, pokud se kurzor myši na obrazovce dotkne grafického objektu nebo písmene. Virtuální dotykový systém tak umožní nevidomým "vidět" grafické prostředí počítače, obrázky, hrát počítačové dotykové hry a číst běžné nebo Braillovo písmo. CJJ # Máte 130 dolarů? Jestliže ano, můžete si v Japonsku zakoupit exkluzivní mluvící hodinky pro nevidomé, které vyrábí firma Seiko. (Stejně jako u těch levnějších oznámí elektronický hlas po stisknutí tlačítka přesný čas.) Náramkové hodinky nesou označení SBJS001 a přijdou na "pouhých" 130 dolarů. # Letos už podruhé a zdá se, že ne naposled Během letošního letního pobytu zrakově postižených učitelů hudby a jejich přátel v rekreačním středisku TJ Zora v Libři, někdo z nás oživil myšlenku znovu uspořádat dálkovou jízdu na tandemu z Libře do Opavy. Je příznačné, že pan učitel Jožka Stiborský, neúnavný to propagátor tandemové cyklistiky u nás, který před dvěma lety tuto trasu se svým synovcem Edou již sám absolvoval, nadšeně tento nápad přivítal. Vyvstal však problém, s kým jet. Synovec Eda to rezolutně odmítl a tak se naskytla příležitost pro další cyklistické nadšence. Okamžitě reagoval pan Zdeněk Krbec."Jožko, já to s tebou klidně pojedu". Vzali jsme to všichni včetně Jožky, spíše jako humorný hec, neboť to bylo řečeno u piva. Jožka nicméně ještě dodal:"Zdeňku, rozmysli si to! Je to téměř 400 kilometrů dlouhá štreka s docela slušnými kopečky a musí se to ujet za sobotu a neděli". Vnímali jsme to jako takový varovný signál. Zdeněk však nikoliv. Měl jsem však tehdy opravdu dojem, že sám Zdeněk to původně jako hec asi myslel. Víme sice o něm, že je sportovec, hraje fotbal, že je houževnatý, ale že by nějak intenzivně jezdil na kole a konkrétně na tandemu, to se říci nedá. Spíš nás vozí autem. O to více překvapilo, že slovo dodržel, od své nabídky neustoupil a bez jakékoliv předchozí přípravy, bez tréninku, s Jožkou v sobotu 4. srpna na jeho kolo nasedl. Funkce pilota tandemu se ovšem ujal až po přibližně 73 kilometrech v Poděbradech. Tam výpravu autem krátce po 13. hodině dojel. Do té doby musel totiž pracovat. Pro tento počáteční úsek ho nahradil Petr Slavík, který je už zvyklý s Jožkou jezdit a nebyl pro něj tedy žádný problém v Libři přibližně v 10 hodin dopoledne nasednout a přes Prahu, směrem na Poděbrady a případně i dál, Jožkův tandem řídit. Zkrátka byl odhodlán jet tak dlouho, dokud Zdeněk výpravu nedojede. Letošní novinkou bylo i to, že na cestu se nevydala jen jedna posádka, ale dvě. Tu druhou tvořili mladíci - vodič Martin Plšek ( 23 let) a Radek Štýber (16 let). Oba Moraváci, ale každý odjinud. Spolu však už jezdí déle. Jediným z těchto čtyř, kdo si tuto trasu už vyzkoušel, byl Jožka. Ostatní jeli téměř do neznáma. Zejména Zdeněk netušil, co ho čeká. Věděl pouze, že někde v půlce cesty přespí, že do Opavy pojedou přes Jeseníky a že v cíli musí být nejdéle v neděli večer. Ovšem tak brzy, aby se ještě během noci stačil vrátit zpět do Prahy, neboť v pondělí v 7 ráno musí být už zase v práci. Okolnost velmi důležitá a limitující. Při takovýchto akcích je ovšem důležité i počasí. Nutno říci, že nebylo tentokrát zrovna nejlepší. Po předcházejících vedrech bylo jistě dobře, že se ochladilo, ale občas i vydatný déšť a vítr poměrně hodně jízdu ovlivňovaly. Jak jsem již řekl, letos jely dvě posádky, přesto nelze říci, že by mezi nimi šlo o nějaký závod nebo dokonce prestižní souboj. Tato jízda je zatím brána jako sice náročná, nicméně cykloturistická akce. Jde v ní především o to, do Opavy během soboty a neděle vůbec dojet a samozřejmě bez nějakých větších zdravotních či technických problémů. Jde rovněž o to, zjistit, jakou roli při tak namáhavé cestě hraje věk, trénovanost, ale i vzájemná solidarita celé skupiny. Jak to probíhalo a nakonec dopadlo, se dozvíte dále. S tím, že nepůjde všechno až zas tak hladce, se musí při takovýchto akcích počítat. Je to opravdu nutné. Potvrdilo se to i tentokrát. O vlivu počasí jsem se už zmínil. Nastaly však i další nepříjemnosti. V Hradci Králové naši mladíci nějak špatně odbočili a zabloudili. Díky mobilnímu telefonu se však obě posádky šťastně našly a pokračovaly dále v cestě zase společně. Předpokládaný konec první etapy měl být stejně jako před dvěma lety v Žamberku. Letos se však jelo přece jen trochu rychleji, takže i přes zdržení při opravě světlometu a brzd dojely oba tandemy téměř už za tmy až do kempu zvaného Na pastvinách, což je asi 196 km od Prahy, lépe řečeno od Libře. Jistě úctyhodná vzdálenost. Zde však nastalo první nepříjemné překvapení. Na místo totiž dorazili kolem 21,30 hod. Ubytování nebyl problém, ale horší bylo, že zde nebyla možnost koupit si v tuto hodinu něco k jídlu a hlavně k pití. Zdejší kiosek otvírali zas až ráno. Představa, že půjdou po tak namáhavé cestě spát hladoví a žízniví, nebyla pro nikoho z nich příliš povzbuzující. Mladíci se zdáli být ještě docela svěží, navíc na svém tachometru chtěli mít po prvním dnu dvoustovku, tak se rozjeli někam ještě něco pro všechny k jídlu a pití sehnat. Podařilo se jim obojí. Sehnali nějaké sušenky i pití a tu dvoustovku také dotáhli. Hlavně však dokázali, že jedou jako parta. Druhý den, tedy neděle, začala zase deštěm, proto místo v devět vyjeli až v deset. Snídani tedy v klidu stihli. Nejvíc koukal po hodinkách ovšem Zdeněk. Ten jediný potřeboval být v cíli včas. Poslední vlak z Opavy, kterým měl šanci se ještě do Prahy dostat, odjížděl v 23,05. Relativně dost času. Jenomže ta náročnější část cesty, Jeseníky a Zlaté Hory, je teprve čekala. Když si uvědomíme, že v sobotu seděli v sedlech přibližně 12 hodin a teď byli něco málo za polovinou a dalo se předpokládat, že pojedou díky kopcům spíše pomaleji, tak toho času příliš mnoho nezbývalo. Rozhodně nešlo se někde dlouho zdržovat. Komplikace však pokračovaly dál. Už po druhé se do zápisu o jízdě Libeř - Opava zapíše město Králíky. Před dvěma lety zde cesta Jožky s Edou málem skončila. Praskly jim dráty v kole, to se pak ještě pochopitelně zkřivilo, zkrátka už šli na vlak. Náhodou potkali pána, kterého se zeptali na cestu a ten jim kolo spravil tak, že na něm do Opavy bez problémů dojeli. Letos, opět v Králíkách, museli měnit plášť na zadním kole mladíků. Servis našli. Byla však neděle a to bývá obyčejně zavřeno. Samozřejmě bylo! Na dveřích však bylo nějaké telefonní číslo. Vytočili ho a objevil se kouzelný dědeček, který jim prodal vše, co potřebovali. Prostě neuvěřitelné. Začínám si myslet, že v Králíkách žijí samí kouzelní cyklodědečci. Laskavost a ochota, kterou jim projevil, dodala všem čtyřem znovu energii na další putování, nicméně to bylo zase určité a neplánované zdržení. Zdeněk zase kouknul na hodinky. Blížily se Jeseníky a s nimi i obávané kopce. Posádka našich - a prosím bez urážky - "staříků" se drží stále výborně, mladíci jsou také docela svěží, na nějakou velkou únavu si žádný z nich zatím nestěžoval. Vím to všechno proto, že jsem celou jejich cestu monitoroval pomocí mobilu, takže jsem kolikrát zachytil to tak typické funění, když se jede do kopce. Průběh cesty jsem však nesledoval jen já. Několik našich společných kamarádů čekalo ode mne každou novou informaci. Z mého obýváku byla rázem telefonní ústředna. Dokonce volal i Jožka Hubinák ze Slovenska. Ve Zlatých Horách jsem se však dozvěděl, že Jožka musí jízdu vzdát. Smutně mně oznámil, že má zřejmě nataženou achilovku a že si ji nechce utrhnout, že bude muset pokračovat autobusem. Zesmutněli jsme všichni. Nepříjemná zpráva to však byla zejména pro Zdeňka. Zbývajících necelých 70 km bude muset jet na tandemu totiž sám. Jistě velmi nemilá situace. Znovu zdržení a čas neúprosně běžel dál. Jak mně Zdeněk potom řekl, měl sto chutí v této chvíli kolo zahodit do příkopu a sám si tam také lehnout a spát. Pomohli však mladíci. Přesedli na Jožkovo kolo, které má přehazovačku jen vzadu, Zdeňkovi přenechali své, aby si mohl převody regulovat sám a pokračovali v těsné spolupráci dál. Jak Zdeněk později řekl, hlavně psychicky ho nyní podrželi. V jednom okamžiku, asi 20 km před Opavou, zrovna když jsem jim telefonoval, jsem se Radka zeptal: "Co dělá Zdeněk?" - "Jede teď zrovna vedle nás." -" Tak ho pozdravuj," říkám. Odpověď jsem zaslechl sám a byla víc než výmluvná: "Ještě jsem živej!" Do školy v Opavě dorazili kolem 22,15. Měli jsme původně domluveno, že na závěr uskutečníme telefonický rozhovor o jejich bezprostředních dojmech z cesty, který nahraji na magnetofon a zařadím do zvukového časopisu Náš sport. Všechno bylo samozřejmě jinak, na nějaké telefonování nezbyl vůbec čas. Tím, že přijeli poměrně pozdě, museli pak docela spěchat. Osprchovat se, uklidit kola a utíkat na trolejbus směr nádraží. Odcestovat z Opavy vlakem ve 23,05 potřebovali všichni čtyři, proto také všichni čtyři běželi na zastávku, ovšem až na Jožku, ten spíš poskakoval a skučel. Noha bolela. Ale na zastávce ouha! Na nádraží už žádný trolejbus nejede. Co teď? Museli tedy v běhu pokračovat. Po těch téměř dvakrát dvě stě našlapaných kilometrech jistě nemilé. Na nádraží doběhli v okamžiku, kdy výpravčí už pískal a dával pokyn k odjezdu. Ani si nestačili koupit jízdenky, zkrátka byli rádi, že ten vlak měl, jak se říká, poslední vagón. Domluvený rozhovor jsme tedy uskutečnili až za jízdy z vlaku. V úvodu jsem napsal, že možná ne naposled. S Jožkou Stiborským jsme se totiž domluvili, že by se tato jízda mohla stát jízdou tradiční, při které by si zrakově postižení cyklističtí nadšenci staří i mladí mohli vždycky po roce vyzkoušet svoji sílu a odolnost a kdo ví, zda by se z původně turistické vyjížďky časem nestal opravdový etapový závod. Pro začátek se tedy pokusíme na příští léto zorganizovat akci Libeř - Opava s větším počtem tandemů. Bude samozřejmě záležet na počtu zájemců. Bude-li velký, vynasnažíme se vytvořit pro tuto akci optimální technické podmínky. Během ledna nebo února zájemce zřejmě zde v ZOŘE a ve sportovním časopise Náš sport vyzveme, dokdy a kam se můžete hlásit. Příprava každé takové akce zabere totiž hodně času, proto tak brzy. Tak už se začněte ponenáhlu zamýšlet. Doufám, že jsem tímto článkem případné zájemce o tuto chystanou akci a o cyklistiku vůbec neodradil. Právě naopak si myslím, že jste postřehli, jak pohodová parta se mezi těmito čtyřmi vytvořila, jak zkušenost a rozvaha Jožky a Zdeňka se doplňovala s mladickou energií Martina a Radka, a že věkový rozdíl nehrál v tomto případě žádnou roli. Tito borci dokázali, že nemají sílu jen v rukou a nohou, ale že mají také silnou vůli chtít něco dokázat, prostě dojet až do cíle. Luboš Slavík # Kuželkáři zahájili Zrakově postižení kuželkáři zahájili novou sezonu Brněnským turnajem. Uspořádala jej Lokomotiva Ingstav Brno v sobotu 18.srpna na čtyřdráhové kuželně Moravské Slavie. Pozvání mistra republiky přijalo šest oddílů. Celkem soutěžilo 11 čtyřčlenných družstev a 33 jednotlivců. Škoda, že se na poslední chvíli omluvily Spoje Bratislava, několikanásobný mistr Slovenska. V soutěži družstev zvítězila pořádající Lokomotiva Ingstav - "muži" v sestavě Kačírek, Pařil a Pánek výkonem 1 657 bodů. Také druhé místo zůstalo v Brně. Zasloužilo se o to trio žen (Krychtálková, Vlachová a Kulhánková), které docílilo také hodnotných 1 635 bodů. Třetí místo vybojovalo "áčko" rokycanského SKK (Auinger, Hrabák a Fair) výkonem 1 565 bodů. V soutěži jednotlivců potvrdil své hráčské kvality Blahoslav Kačírek z TJ Lokomotiva Ingstav Brno a úctyhodným "číslem" 575 bodů vybojoval první místo. Jen o pouhé dva body zpět zůstal stále se lepšící Jaroslav Auinger z SKK Rokycany (573 body); oba z kategorie prakticky nevidomých. Jako třetí se umístil slabozraký Josef Paulus z Michálkovic, který v posledním roce prodělal také velký výkonnostní růst. Výsledkem 564 poražených kuželek se mu opět podařilo zvítězit nad velice silným hráčem, mistrem Evropy v kategorii slabozrakých z minulého roku, Karlem Pařilem z Lokomotivy Ingstav Brno (557 bodů). Stejného počtu bodů dosáhla i brněnská Radka Krychtálková (kategorie B2), avšak menší počet devítek ji odsunul na pátou příčku celkového pořadí. Na šestém místě skončil rovněž prakticky nevidomý Vojta Pálka z Handicapu Zlín - 548 bodů. Jistě příjemným zjištěním je skutečnost, že na začátku nové kuželkářské sezony se ještě dalších deset hráčů dostalo přes kýženou "pětistovku". Svědčí to o vysoké úrovni tohoto sportu u nás! Jiří Reichel