Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 16 srpen 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


Jak nás vidí veřejnost
Vítězství bez pozlátka
Pohodové odpoledne
Umělá čočka bude měkká
Můj život s brýlemi
Chcete oči na míru a ještě si vybrat barvu?
V Domově důchodců v Bystřanech
Nevidomí používají vodicí koně
Smutná vzpomínka na požár
Přečíslování telefonních stanic
Závažné sdělení
Z historie lázní Studánka
Jak jsme konečně vyhráli železniční rallye
Paní, přišlo vám psaní, aneb Jak se rodí "naše dítě"


Můj život s brýlemi


Po mamince jsem zdědil vrozenou krátkozrakost a od osmi
let jsem začal nosit brýle. Byly kulaté s kovovými obroučkami
a držely dobře zahnuté za ušima. Kluci se mi smáli a poznámky
jako "brejlovec", "cvikroň", "čtyry oči má a ještě nevidí" a
jim podobné jsem slyšel skoro pořád.
Brýlí jsem se už nezbavil. Zatímco mamince se visus
zastavil na minus 7 dioptriích, mé vidění se zvolna, ale pořád
horšilo. Rád jsem hrál kopanou a přitom mi brýle dost vadily.
Ani nevím, kolikrát se mi obruba rozletěla po nárazu míče do
obličeje. Kopanou jsem skončil v bráně, protože tam jsem si
obličej mohl chránit rukou.
Když jsem končil gymnázium, měl jsem už minus 13
dioptrií, ale s plnou korekcí jsem učení a různé záliby docela
dobře zvládal. Dojížděl jsem denně z Rosic do Brna do gymnázia
a v zatemněném vagoně jsem stál pod plynovou lampou s Auerovou
punčoškou a v úzkém kuželu světla jsem četl rodokapsy.
Později, při ještě větší korekci mi začala vadit velká
hmotnost rozptylek,
a ta byla tím větší, čím bylo větší zorné pole.
Po maturitě jsem chtěl studovat přírodní vědy, konkrétně
botaniku, ale rozmluvili mi to s tím, že můj slabý zrak mi
nedovolí častou práci s mikroskopem. Tak jsem vystudoval
chemii a vstoupil do zaměstnání ve sklárně.
Práce technologa však kladla na moje oči nároky zcela
mimořádné. Musel jsem často nahlížet do pecí a sledovat
tavení, které probíhalo vždy nejméně při 1400 stupních Celsia.
Nebo jsem musel zkoumat vady skla, a to často pod mikroskopem.
Mohl jsem od toho samozřejmě odejít, ale mně se ta práce
velice líbila.
Tlustá skla mých brýlí, která měla už přes minus 20
dioptrií, mi dost vadila. Začal jsem nosit tzv.lentikulární
skla, u kterých byly tlusté okraje zbroušeny na tenko a
správnou korekci tvořil jen střed o malém průměru, a to mi
značně omezovalo zorné pole.
Hledal jsem tedy něco vhodnějšího. Za výlohou Optiky na
Václaváku jsem uviděl skla, která měla zbroušené jen okraje,
přesně podle zakřivení obruby. Jmenovalo se to dia-lenti,
vypadalo to velmi efektně a zorné pole bylo mnohem větší. Hned
jsem si ta skla pořídil a u nás, daleko od Prahy, jsem s nimi
budil u očních lékařů a optiků značnou pozornost.
Ale zařízení na to speciální broušení se opotřebovalo a
pro nezájem Optiky tento zlepšovák skončil.
To už se ale k nám dostala skla o vysokém indexu lomu.
Hned jsem je začal shánět, ale všude mne odbyli, že to by byl
dovoz a ten že se v takové korekci přes minus 20 dioptrií nedá
zajistit.
Navštívil jsem tedy celostátní ředitelství Optiky v
Holešovicích. Tam jsem vyslechl mnoho důvodů, proč mi tak
silná skla nemohou dovézt. Nejvíce se mi líbil argument, že
takových krátkozrakých lidí je v celé republice tak málo, že
to nestojí za to.
Nakonec jsem je umluvil s tím, že mi to umožní naplno
pracovat, jinak že půjdu do invalidního důchodu a svedu to na
ně. Asi za dva měsíce jsem dostal z pražské Optiky v Revoluční
ulici lístek, abych si přišel pro ty organické brýle. Později
se skla s vysokým indexem lomu dovážela běžně a mně to velice
usnadnilo práci. Mohl jsem dál pozorovat přes modré sklo
žhavou sklovinu a posuzovat průběh tavení.
S brýlemi jsem to dotáhl až na minus 32 dioptrií a docela
to šlo, kdyby se nedostavily jiné komplikace.
Jednou jsem přišel do práce a za chvilku jsem přestal
vidět na pravé oko. Zorné pole bylo celé úplně černé a tak
jsem letěl do nemocnice. Tam si s tím nevěděli rady a poslali
mne domů, že se uvidí. Během pár dní začalo to zatmění
blednout a objevily se velice drobné tečky. Ty se změnily v
různá háďata a pavouky, a mezi nimi se vznášely mlhavé klky.
Na to jsem si po čase zvykl, ale aspoň jsem viděl. Asi za
měsíc se mi totéž stalo i na levém oku, ale to už jsem věděl,
jak to za týden skončí.
Pak mi začala degenerovat sítnice a přestal jsem
rozeznávat sloupce čísel na počítačových sjetinách, a odešel
jsem do invalidního důchodu, ale jen o jeden a půl roku dříve.
Pak přišel šedý zákal a brýle mi byly a dodnes jsou nanic.
Nebudu ale vypisovat další moje oční neduhy, protože jsem
chtěl psát o brýlích. Zmíním se jen ještě o kontaktních
čočkách, které jsem také nosil. Tuto čočkovou éru jsem jednoho
odpoledne rázně ukončil. Přišel jsem z práce, vyndal čočky z
očí a dal jsem je v teflonové bombičce sterilizovat. Vtom
zazvonil telefon. Po skončení hovoru jsem vzal s věšáku
vodítko a šel se psem na procházku. Za hodinu jsem se vrátil a
našel v rozpáleném kastrolku upečené čočky. Stejně jsem je
nemohl nikdy najít a už na moje dioptrie nestačily.
Poučení je takové: Kdybych se sám nepokoušel sehnat to
nejlepší, co se v oční optice sehnat dalo, nikdo by mi
neporadil a mám dojem, že v tom směru se toho moc nezměnilo.

JH


Obsah

Jak nás vidí veřejnost
Vítězství bez pozlátka
Pohodové odpoledne
Umělá čočka bude měkká
Můj život s brýlemi
Chcete oči na míru a ještě si vybrat barvu?
V Domově důchodců v Bystřanech
Nevidomí používají vodicí koně
Smutná vzpomínka na požár
Přečíslování telefonních stanic
Závažné sdělení
Z historie lázní Studánka
Jak jsme konečně vyhráli železniční rallye
Paní, přišlo vám psaní, aneb Jak se rodí "naše dítě"


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 16 srpen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Jak nás vidí veřejnost
Vítězství bez pozlátka
Pohodové odpoledne
Umělá čočka bude měkká
Můj život s brýlemi
Chcete oči na míru a ještě si vybrat barvu?
V Domově důchodců v Bystřanech
Nevidomí používají vodicí koně
Smutná vzpomínka na požár
Přečíslování telefonních stanic
Závažné sdělení
Z historie Lázní Studánka
Jak jsme konečně vyhráli železniční rallye
Paní, přišlo vám psaní, aneb jak se rodí "naše dítě"



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR