Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.


Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 16 srpen 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah


Jak nás vidí veřejnost
Vítězství bez pozlátka
Pohodové odpoledne
Umělá čočka bude měkká
Můj život s brýlemi
Chcete oči na míru a ještě si vybrat barvu?
V Domově důchodců v Bystřanech
Nevidomí používají vodicí koně
Smutná vzpomínka na požár
Přečíslování telefonních stanic
Závažné sdělení
Z historie lázní Studánka
Jak jsme konečně vyhráli železniční rallye
Paní, přišlo vám psaní, aneb Jak se rodí "naše dítě"


Vítězství bez pozlátka


Okřídlené přísloví praví, že nejkrásnější pohled na svět
je z koňského hřbetu. Loňská mistryně České republiky v
paradrezúře, Pavla Handšuhová, však pravdivost tohoto rčení
potvrdit nemůže. Je totiž téměř nevidomá. Vzdor těžkému
zrakovému postižení ale tráví v sedle velkou část svého
volného času. A dokazuje, že i s takovýmto handicapem lze
vyhrávat.
Její život byl spojen s koňmi od útlého dětství - mnohem
dřív, než se sama začala jezdectví věnovat. Tatínek Ladislav
Richter byl trenérem dostihových koní. "Ve třech letech mě
posadil na koně a já řvala jako tur. Moje sestra, které bylo
čtyři a půl, nebrečela, a tím to vyhrála. Táta usoudil, že ze
mne nic nebude a dal mě na závodní plavání. Sestra jezdila
dostihy a já s mámou jsme se na ně směly jenom dívat," říká
Pavla Handšuhová.
"Když mi bylo třináct, srazil si táta při pádu vaz a já
na koně zanevřela. Můj dětský rozum v nich viděl ty, kteří mi
ho vzali. Sestra jezdila dál, ale rok nato na ni při tréninku
spadl kůň a dost těžce ji zranil. Tak naše rodina s koňmi
skončila. Já jsem si udělala střední školu, během níž jsem
přestala vidět."
Asi v šesti letech našli lékaři Pavle v oku podivnou
skvrnku. Jejím rodičům tehdy řekli, že rozhodne puberta - buď
se skvrnka ztratí a všechno bude v pořádku, nebo se nemoc
rozjede a ona přijde o zrak. Ve dvanácti začala ztrácet
barvocit a být šeroslepá. "Byla jsem hodně živé dítě, takže
jsem domů věčně chodila s rozbitým nosem, jak jsem bourala do
stromů a procházela plotem nebo zavřenými dveřmi. Během prváku
se mi oči zhoršily do takového stadia, v jakém jsou dnes."
Pětadvacetiletá Pavla se v prostředí, které zná, pohybuje
s naprostou samozřejmostí a nikdo by neuvěřil, že je téměř
nevidomá. Na otázku, co vlastně zbytkem zraku rozlišuje,
odpovídá: "Vidím všechno a nic. Rozlišuju světlo a stín. Vím,
že naproti mně sedíte, ale už nepoznám, co a jaké barvy máte
na sobě. Tam, kde to znám, se pohybuju naprosto suverénně, ale
jakmile byste mi postavila do cesty třeba auto, tak se o ně
přizabiju."
Dodělala střední ekonomickou školu pro zrakově postižené,
i když věděla, že se tímto oborem nikdy živit nebude. "To, že
slepci dělají ekonomku, je absurdní, protože vás stejně nikde
do kanceláře nevezmou. Věčně jsem se hádala s profesory, že je
sice pěkné, že nám účetní doklad zvětší třeba na A4 nebo
přepíšou do Braillova písma, ale kdo nám to bude dělat v
životě? Školu jsem dokončila, ale bylo mi jasné, že takhle
ne."
Nakonec si Pavla udělala masérskou školu a rehabilitační
kurz a začala pracovat. Jedna z basketbalistek, jejichž
družstvu se Pavla věnovala, se někde dočetla o kurzech
jezdectví a rozhodla se je zkusit. Pavla šla jen tak ze
zvědavosti s ní a už byla polapena.
Mamince vydržela celé dva roky tajit, že jezdí. Nakonec
musela s pravdou ven. Dnes patří už čtyři roky do jezdeckého
oddílu v Kovárech kousek za Prahou. Největší zásluhu na tom,
že závodí, má její trenérka Radka Bozděchová.
Drezúra je na první pohled jednou z nejlíbivějších
disciplín jezdectví, ale ve skutečnosti je to dřina. Asi jako
balet, který je tím těžší, čím má působit ladněji a lehčeji.
Drezúrní úlohy různých stupňů obtížnosti se jezdí na
obdélníku, na němž jsou vyznačena písmena. Podle nich se
předvádějí jednotlivé cviky, u nichž se hodnotí dokonalost
provedení, souhra jezdce s koněm a celkový estetický dojem.
Pavla všechny potřebné cviky ovládá, ale nevidí písmena, podle
nichž je třeba se orientovat. Proto v písmenech stojí její
kolegové z klubu a navádějí ji hlasem, kdy má začít předvádět
příslušný cvik. Při paradrezúře jsou jezdci rozděleni do
kategorií podle stupně a typu postižení. Jezdí se buď jenom v
kroku, v kroku a klusu, nebo ve všech třech chodech, to
znamená v kroku, klusu a ve cvalu. Pavla patří do třetí
kategorie, která zahrnuje všechny koňské chody.
Ve světě je jezdectví handicapovaných lidí velmi
rozšířené. U nás je tento sport zatím v začátcích. Je to dáno
nedostatkem kvalifikovaných trenérů, vhodných koní a v
neposlední řadě peněz. Nevidomý jezdec k sobě potřebuje
početný tým lidí, který mu pomáhá. Když je Pavla na drezúrním
obdélníku, stojí kolem něj minimálně osm pomocníků. "Měla jsem
ohromné štěstí na lidi. Jednak na trenérku Radku Bozděchovou a
na Radku Seidlovou, která mi koně připravuje, ale i na holky v
oddíle. Když jedeme na závody, je to velká akce a hromadná
výprava. Všichni se na to těší a fandí mi, moje úspěchy jsou z
velké části také dílem týmu lidí kolem mne."
Mistrovstvím, které Pavla vloni vyhrála, splnila jednu z
podmínek kvalifikace pro účast na olympiádě handicapovaných
jezdců. Kromě toho by však potřebovala také získat umístění na
mezinárodních závodech, což je vzhledem k podmínkám, v nichž
se u nás jezdecký sport postižených dělá, složité. Zatím tedy
objíždí klasické závody a své síly měří se zdravými jezdci.
Nedávno si z podobné soutěže přivezla vítězství, které, jak
přiznává, jí udělalo větší radost než první místo na
mistrovství v paradrezúře.
Mrzí ji jenom, že se může účastnit pouze závodů pro
neregistrované jezdce, neboť sama nemá jezdeckou licenci - k
jejímu získání je totiž potřeba složit zkoušky, které mají
nejen drezúrní, ale také skokovou část. "Někdy si zkusím
skočit, ale jen tak z legrace, že mi kamarádi postaví na louce
překážku a napovídají mi, jak jsem od ní daleko a kdy kůň
odskočí. Ale překonat parkur, kde je překážek víc a jsou tam
složitější obraty, bych nedokázala, to by bylo příliš
nebezpečné."
Pavla je s ostatními jezdci z oddílu dokonale sehraná.
Když jezdí společně do terénu, upozorňují ji na nástrahy,
které se po cestě vyskytnou, na pařezy, kameny či větve. "Když
náhodou zapomenu na nějakou větev, tak holt dostanu přes
obličej. Ale zase - nejsme z cukru, ne?" komentuje věcně.
Na jízdárnu dojíždí z nedaleké vesnice, kde bydlí, vlakem
a pak musí kus pěšky polní cestou. Občas ji někdo popoveze
autem. U koní bývá od rána do odpoledne, zbytek dne se věnuje
své práci - masérství a rehabilitaci. Času rozhodně nemá
nadbytek, ale nestěžuje si. Vlastně si nestěžuje vůbec na nic.
Měla jen jedinou starost: "Hlavně bych byla nerada, aby článek
o mě vyzněl, jak je ta chudinka slepá šikovná. To by mi tedy
fakt vadilo."
Jsou sportovci, jejichž sláva hvězd se dotýká. Plní
stránky prestižních novin a časopisů, sponzoři si považují za
čest mít své logo na jejich dresech a kluby je draftují za
milionové částky. Pak jsou ti, kteří se sportu věnují se
stejným nasazením, s pokorou a skromností, a zná je jen okruh
zasvěcených. Jejich vítězství nenesou příchuť závratné slávy a
zlatých trofejí. Zato mají příchuť radosti, která je na
medaile nezměřitelná.
Zuzana
Ptáčková


Obsah

Jak nás vidí veřejnost
Vítězství bez pozlátka
Pohodové odpoledne
Umělá čočka bude měkká
Můj život s brýlemi
Chcete oči na míru a ještě si vybrat barvu?
V Domově důchodců v Bystřanech
Nevidomí používají vodicí koně
Smutná vzpomínka na požár
Přečíslování telefonních stanic
Závažné sdělení
Z historie lázní Studánka
Jak jsme konečně vyhráli železniční rallye
Paní, přišlo vám psaní, aneb Jak se rodí "naše dítě"


Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 16 srpen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
Jak nás vidí veřejnost
Vítězství bez pozlátka
Pohodové odpoledne
Umělá čočka bude měkká
Můj život s brýlemi
Chcete oči na míru a ještě si vybrat barvu?
V Domově důchodců v Bystřanech
Nevidomí používají vodicí koně
Smutná vzpomínka na požár
Přečíslování telefonních stanic
Závažné sdělení
Z historie Lázní Studánka
Jak jsme konečně vyhráli železniční rallye
Paní, přišlo vám psaní, aneb jak se rodí "naše dítě"



V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.

K jakémukoliv užití textů a obrázků, uvedených na tomto serveru, je třeba souhlas provozovatele.
Copyright © 2002 - 2015 SONS ČR