Z O R A časopis pro zrakově postižené Ročník 85. Číslo 16 srpen 2001 Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel Redaktoři: Dana Kudlová, Jiří Mayer Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1 Telefon: (02) 21 46 21 76 Fax: (02) 21 46 21 75 e-mail:zora@braillnet.cz Vydává: SONS ČR Tiskne: KTN v Praze Vychází dvakrát měsíčně Roční předplatné činí 72,- korun českých Obsah: Jak nás vidí veřejnost Vítězství bez pozlátka Pohodové odpoledne Umělá čočka bude měkká Můj život s brýlemi Chcete oči na míru a ještě si vybrat barvu? V Domově důchodců v Bystřanech Nevidomí používají vodicí koně Smutná vzpomínka na požár Přečíslování telefonních stanic Závažné sdělení Z historie Lázní Studánka Jak jsme konečně vyhráli železniční rallye Paní, přišlo vám psaní, aneb jak se rodí "naše dítě" # Jak nás vidí veřejnost Na základě objednávky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky zpracoval GfK-Praha, spol.s r.o. - Institut pro výzkum trhu, v našem státě ojedinělou studii na téma "Postavení zrakově postižených lidí v České republice". Terénní část průzkumu proběhla od 19. do 29.ledna letošního roku prostřednictvím 1 041 rozhovorů s obyvateli ČR ve věku 15 - 79 let. Cílem bylo zmapovat povědomí veřejnosti o postavení zrakově postižených lidí v naší společnosti, jak vnímá nevidomé a slabozraké občany. Otázky byly formulovány tak, aby zjistily: - činnosti, jejichž výkon způsobuje podle názorů běžné populace zrakově postiženým lidem nejvíce potíží - zrakové postižení je při výkonu této činnosti nejvíce omezuje, - okruh činností, které může zrakově postižený člověk sám vykonávat, - názory populace na společnost zrakově postižených lidí, postoj společnosti k této sociální skupině, aktivity státu, - motivace k získání zaměstnání ze strany zrakově postižených občanů, - motivace zaměstnavatelů zaměstnávat nevidomé a slabozraké, - znalost organizací na pomoc nevidomým a slabozrakým občanům působících v ČR, - počet zrakově postižených lidí v České republice. A co tedy průzkum ukázal? V jakých činnostech zrakové postižení člověka nejvíce omezuje? Téměř dvě třetiny (62%) respondentů se shodly na tom, že zrakové postižení omezuje člověka nejvíce při uplatnění v zaměstnání. Jako druhý největší problém pro zrakově postižené označili lidé samostatný pohyb a chůzi (59%). Přibližně čtvrtina dotázaných se domnívá, že zrakové postižení omezuje zejména při přípravě pokrmů (27%), při získávání, zpracování a využívání informací (26%) a při péči o domácnost (23%). Za velký problém považuje 17% respondentů navazování nových vztahů a založení rodiny. Více než desetina dotázaných (15%) je toho názoru, že zrakové postižení brání lidem ve vzdělání a vlastním seberozvoji, omezuje je při řešení osobních a rodinných problémů (13%). Shodně 12% respondentů jmenovalo "kulturní aktivity" a "zahájení komunikace". Celá desetina populace vidí problém u slabozrakých a nevidomých občanů i při výchově dětí. Jaké činnosti může zrakově postižený člověk sám, bez pomoci dalších osob vykonávat? Nejčastěji se respondenti shodli na tom, že nejméně problémů budou mít zrakově postižení lidé při provádění osobní hygieny a v komunikaci s jinými lidmi. Naopak největším problémem podle nich bude pravděpodobně příprava pokrmů, získávání, zpracování a využití informací a uplatnění v zaměstnání. Většina dotázaných (71%) je toho názoru, že v České republice nejsou vytvořeny dostačující podmínky pro začlenění zrakově postižených osob do běžného života. Každý devátý dotázaný je přesvědčen, že člověk se zrakovým postižením potřebuje na jedné straně pomoc, ale na straně druhé je schopen se samostatně rozhodovat o svých záležitostech a sám si řídit svůj život. Necelé tři čtvrtiny dotázaných (74%) se domnívají, že veřejnost není schopna objektivně posoudit problémy lidí se zrakovým postižením. Podle názoru více než poloviny respondentů (56%) jsou lidé k nevidomým občanům nevšímaví. Téměř 90% dotázaných se shodlo, že zaměstnavatelé by měli více podporovat zaměstnanost zrakově postižených občanů. Naprostá většina respondentů se domnívá, že snaha nevidomých o získání zaměstnání je oprávněná. S výrokem "člověk, který přišel v průběhu svého života o zrak, by se měl pokoušet o návrat do života běžného občana" souhlasilo 93% dotázaných. Naprostá většina lidí (95%) zastává názor, že stát by měl podporovat organizace zaměřené na řešení problémů zrakově postižených lidí. Necelé dvě pětiny respondentů jsou přesvědčeny o tom, že v uplynulých letech se postavení zrakově postižených občanů díky zásahům státu i jeho aktivitám významně zlepšilo. Polovina dotázaných si nemyslí, že by stát byl k nevidomým občanům nevšímavý. S názorem, že problematika nevidomých a těžce zrakově postižených občanů by měla být jednou z hlavních priorit státu o péči o zdravotně znevýhodněné skupiny, souhlasilo 77% dotázaných. Úroveň opatření pro začleňování zrakově postižených lidí do života společnosti odpovídá reálným možnostem našeho státu podle názoru 46% respondentů. Téměř dvě třetiny dotázaných (61%) se domnívají, že těžce zrakově postižení občané mají i přes svůj handicap motivaci k získání zaměstnání. Záporné stanovisko zaujalo 28% respondentů a přibližně desetina (11%) odpověděla "nevím". Na druhé straně pouze 6% dotázaných se domnívá, že jsou zaměstnavatelé dostatečně motivováni k zaměstnávání těžce zrakově postižených lidí. Naprostá většina respondentů (80%) je názoru zcela opačného. Více než pětina dotázaných (21%) má ve svém okolí zrakově postiženého člověka. Představy o počtu zrakově postižených lidí v České republice jsou velmi různé. Nejvíce rspondentů (19%) uvedlo odhad, že je v ČR 20 - 50 tisíc zrakově postižených občanů. # Vítězství bez pozlátka Okřídlené přísloví praví, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Loňská mistryně České republiky v paradrezúře, Pavla Handšuhová, však pravdivost tohoto rčení potvrdit nemůže. Je totiž téměř nevidomá. Vzdor těžkému zrakovému postižení ale tráví v sedle velkou část svého volného času. A dokazuje, že i s takovýmto handicapem lze vyhrávat. Její život byl spojen s koňmi od útlého dětství - mnohem dřív, než se sama začala jezdectví věnovat. Tatínek Ladislav Richter byl trenérem dostihových koní. "Ve třech letech mě posadil na koně a já řvala jako tur. Moje sestra, které bylo čtyři a půl, nebrečela, a tím to vyhrála. Táta usoudil, že ze mne nic nebude a dal mě na závodní plavání. Sestra jezdila dostihy a já s mámou jsme se na ně směly jenom dívat," říká Pavla Handšuhová. "Když mi bylo třináct, srazil si táta při pádu vaz a já na koně zanevřela. Můj dětský rozum v nich viděl ty, kteří mi ho vzali. Sestra jezdila dál, ale rok nato na ni při tréninku spadl kůň a dost těžce ji zranil. Tak naše rodina s koňmi skončila. Já jsem si udělala střední školu, během níž jsem přestala vidět." Asi v šesti letech našli lékaři Pavle v oku podivnou skvrnku. Jejím rodičům tehdy řekli, že rozhodne puberta - buď se skvrnka ztratí a všechno bude v pořádku, nebo se nemoc rozjede a ona přijde o zrak. Ve dvanácti začala ztrácet barvocit a být šeroslepá. "Byla jsem hodně živé dítě, takže jsem domů věčně chodila s rozbitým nosem, jak jsem bourala do stromů a procházela plotem nebo zavřenými dveřmi. Během prváku se mi oči zhoršily do takového stadia, v jakém jsou dnes." Pětadvacetiletá Pavla se v prostředí, které zná, pohybuje s naprostou samozřejmostí a nikdo by neuvěřil, že je téměř nevidomá. Na otázku, co vlastně zbytkem zraku rozlišuje, odpovídá: "Vidím všechno a nic. Rozlišuju světlo a stín. Vím, že naproti mně sedíte, ale už nepoznám, co a jaké barvy máte na sobě. Tam, kde to znám, se pohybuju naprosto suverénně, ale jakmile byste mi postavila do cesty třeba auto, tak se o ně přizabiju." Dodělala střední ekonomickou školu pro zrakově postižené, i když věděla, že se tímto oborem nikdy živit nebude. "To, že slepci dělají ekonomku, je absurdní, protože vás stejně nikde do kanceláře nevezmou. Věčně jsem se hádala s profesory, že je sice pěkné, že nám účetní doklad zvětší třeba na A4 nebo přepíšou do Braillova písma, ale kdo nám to bude dělat v životě? Školu jsem dokončila, ale bylo mi jasné, že takhle ne." Nakonec si Pavla udělala masérskou školu a rehabilitační kurz a začala pracovat. Jedna z basketbalistek, jejichž družstvu se Pavla věnovala, se někde dočetla o kurzech jezdectví a rozhodla se je zkusit. Pavla šla jen tak ze zvědavosti s ní a už byla polapena. Mamince vydržela celé dva roky tajit, že jezdí. Nakonec musela s pravdou ven. Dnes patří už čtyři roky do jezdeckého oddílu v Kovárech kousek za Prahou. Největší zásluhu na tom, že závodí, má její trenérka Radka Bozděchová. Drezúra je na první pohled jednou z nejlíbivějších disciplín jezdectví, ale ve skutečnosti je to dřina. Asi jako balet, který je tím těžší, čím má působit ladněji a lehčeji. Drezúrní úlohy různých stupňů obtížnosti se jezdí na obdélníku, na němž jsou vyznačena písmena. Podle nich se předvádějí jednotlivé cviky, u nichž se hodnotí dokonalost provedení, souhra jezdce s koněm a celkový estetický dojem. Pavla všechny potřebné cviky ovládá, ale nevidí písmena, podle nichž je třeba se orientovat. Proto v písmenech stojí její kolegové z klubu a navádějí ji hlasem, kdy má začít předvádět příslušný cvik. Při paradrezúře jsou jezdci rozděleni do kategorií podle stupně a typu postižení. Jezdí se buď jenom v kroku, v kroku a klusu, nebo ve všech třech chodech, to znamená v kroku, klusu a ve cvalu. Pavla patří do třetí kategorie, která zahrnuje všechny koňské chody. Ve světě je jezdectví handicapovaných lidí velmi rozšířené. U nás je tento sport zatím v začátcích. Je to dáno nedostatkem kvalifikovaných trenérů, vhodných koní a v neposlední řadě peněz. Nevidomý jezdec k sobě potřebuje početný tým lidí, který mu pomáhá. Když je Pavla na drezúrním obdélníku, stojí kolem něj minimálně osm pomocníků. "Měla jsem ohromné štěstí na lidi. Jednak na trenérku Radku Bozděchovou a na Radku Seidlovou, která mi koně připravuje, ale i na holky v oddíle. Když jedeme na závody, je to velká akce a hromadná výprava. Všichni se na to těší a fandí mi, moje úspěchy jsou z velké části také dílem týmu lidí kolem mne." Mistrovstvím, které Pavla vloni vyhrála, splnila jednu z podmínek kvalifikace pro účast na olympiádě handicapovaných jezdců. Kromě toho by však potřebovala také získat umístění na mezinárodních závodech, což je vzhledem k podmínkám, v nichž se u nás jezdecký sport postižených dělá, složité. Zatím tedy objíždí klasické závody a své síly měří se zdravými jezdci. Nedávno si z podobné soutěže přivezla vítězství, které, jak přiznává, jí udělalo větší radost než první místo na mistrovství v paradrezúře. Mrzí ji jenom, že se může účastnit pouze závodů pro neregistrované jezdce, neboť sama nemá jezdeckou licenci - k jejímu získání je totiž potřeba složit zkoušky, které mají nejen drezúrní, ale také skokovou část. "Někdy si zkusím skočit, ale jen tak z legrace, že mi kamarádi postaví na louce překážku a napovídají mi, jak jsem od ní daleko a kdy kůň odskočí. Ale překonat parkur, kde je překážek víc a jsou tam složitější obraty, bych nedokázala, to by bylo příliš nebezpečné." Pavla je s ostatními jezdci z oddílu dokonale sehraná. Když jezdí společně do terénu, upozorňují ji na nástrahy, které se po cestě vyskytnou, na pařezy, kameny či větve. "Když náhodou zapomenu na nějakou větev, tak holt dostanu přes obličej. Ale zase - nejsme z cukru, ne?" komentuje věcně. Na jízdárnu dojíždí z nedaleké vesnice, kde bydlí, vlakem a pak musí kus pěšky polní cestou. Občas ji někdo popoveze autem. U koní bývá od rána do odpoledne, zbytek dne se věnuje své práci - masérství a rehabilitaci. Času rozhodně nemá nadbytek, ale nestěžuje si. Vlastně si nestěžuje vůbec na nic. Měla jen jedinou starost: "Hlavně bych byla nerada, aby článek o mě vyzněl, jak je ta chudinka slepá šikovná. To by mi tedy fakt vadilo." Jsou sportovci, jejichž sláva hvězd se dotýká. Plní stránky prestižních novin a časopisů, sponzoři si považují za čest mít své logo na jejich dresech a kluby je draftují za milionové částky. Pak jsou ti, kteří se sportu věnují se stejným nasazením, s pokorou a skromností, a zná je jen okruh zasvěcených. Jejich vítězství nenesou příchuť závratné slávy a zlatých trofejí. Zato mají příchuť radosti, která je na medaile nezměřitelná. Zuzana Ptáčková # Pohodové odpoledne "Takto ten článek můžete nazvat," řekl mi pan Drahoš Kouřil, dlouholetý učitel hudby z Havířova, když jsme se setkali po takzvaném monstrkoncertě dechových kapel v našem městě. Tato akce, nazvaná "Pravečkův Lanškroun" se letos třetího června konala po čtyřiadvacáté. Než dirigent a skladatel pan Jindřich Praveček, rodák z nedalekých Výprachtic, zemřel, býval téměř do své devadesátky pravidelným hostem tohoto festivalu. Jeho skladby se však hrají stále. Na festivalu zahrají jednotlivé kapely nejdříve každá zvlášť, vše pak vrcholí kolektivním vystoupením, oním "monstrkoncertem". Tentokrát jsme slyšeli dechové orchestry AutoŠkody Mladá Boleslav, města Ústí nad Orlicí a Základní umělecké školy z Habrmanovy ulice v Hradci Králové. Na závěr vytvořily orchestry mohutné těleso, čítající sto šedesát muzikantů. Součástí "Pravečkova Lanškrouna" je už po osmé soutěž autorů původních skladeb pro dechovku, instrumentálních i vokálních. Obesílají ji autoři renomovaní, třeba léta populární brněnský Bohuslav Sedláček, ale také mnozí zatím neznámí, ač stejně dobří, například pan Jiří Bajer z Chebu. Ten získal od odborné poroty první místo za důvtipně složený instrumentální kousek "Něco pro jazyky", pro tři trubky s doprovodem orchestru. Všechny soutěžní skladby zahrála Posádková hudba Brno. Skoro vždy se této soutěže účastní již zmíněný pan Drahoslav Kouřil. Skladba "Léčivá polka", kterou složil na slova dechovkářům známého textaře a moderátora řady festivalů a rozhlasových pořadů Vladimíra Salčáka, se mi líbila natolik, že jsem jí dala hlas v divácké soutěži. A potěšilo mne, že nemám tak špatný vkus. Odborná porota jí dala rovnou stříbrné ocenění. S Posádkovou hudbou Brno zazpívali Karel Hegner a Hanka Šupíková. Karel Hegner byl také příjemným konferenciérem celého programu. S Drahoslavem Kouřilem jsem pak měla možnost trošku popovídat. V doprovodu syna si přijel pro cenu osobně. Dověděla jsem se od něj, že učil od roku 1956 až do března letošního roku, že má rád počítače a fernet. Rád si popovídá s přáteli vysílačkou, na počítači hodlá rozeslat kamarádům kalendář na rok 2002, na němž už pracuje. Z muziky pak, samozřejmě kromě dechovky, nejraději poslouchá baroko i některé romantické skladatele, a také Antonína Dvořáka. V Lanškrouně se festivalové soutěže zúčastnil už sedmkrát, dvakrát získal druhé místo, třikrát cenu diváka. Tak vidíte, milí čtenáři, v čem všem může být "našinec", když se umí zbavit ostychu, úspěšný. Eva Budzáková # Umělá čočka bude měkká Slunečná krajina v pastelových barvách, dovolená u tyrkysově modrého oceánu s barevnými čilými rybkami, pohled do krajiny z vrcholu ledovce... Kdo má zdravý zrak, může si toto všechno do sytosti užít. Pro milion lidí na zemi však tyto zážitky zblednou a pohasnou, zbydou jen potemnělé vzpomínky na domy, ulice a krajiny. Nakonec přichází temnota a s ní často beznaděj. "Jasný případ," diagnostikuje oční lékař, "máte šedý zákal - kataraktu." Pomalé oslepnutí nelze bohužel zastavit. Šedý zákal není neobvyklý, stejně jako jiné části těla, stárnou také oči. Oční čočky ztratí u starých lidí svou pružnost a zakalí se, a ačkoli jinak oči plně slouží, člověk ztratí schopnost vidět ostře jak na dálku, tak na blízko. Všechno se mění v mléčnou mlhu, bledne a splývá. Naštěstí lze oční čočky jednoduše "vyměnit" za nové - umělé. V Německu tato operace trvá kolem deseti minut a stojí 4 500 marek. Od jednoho do čtyř týdnů je pacient už v pořádku. V roce 1999 se tam uskutečnilo okolo 500 000 operací šedého zákalu, v minulém roce to bylo okolo 560 tisíc. Tento zákrok se v Německu provádí už rutinně; zároveň je to důvod k četným obchodům. Světová zdravotnická organizace (WHO) vyčíslila počet nevidomých v celém světě na 45 milionů. K tomuto číslu se musí přidat ještě 135 milionů zrakově postižených, kteří musí nosit brýle nebo kontaktní čočky. Ze 180 milionů zrakově postižených jich žije 90% v zemích třetího světa, kde je nedostatečná zdravotnická péče a téměř žádná šance na léčbu. Světová zdravotnická organizace předvídá, že počet osleplých bude přibývat kolem dvou milionů ročně, pokud k léčbě nedojde včas. Podle ní bylo k roku 1997 evidováno okolo 20 milionů lidí, kteří nemohou být operováni. Sama situace se již podle vzrůstu světové populace může vyhrocovat. Podle prognóz stoupne v roce 2020 počet obyvatel ze 6 miliard na 8. Čtvrtina světové populace se bude dožívat 45 a více let a tím bude náchylnější k tomuto projevu stáří - šedému zákalu. Rovněž nepřehlédnutelné je číslo, které propočetli odborníci zdravotnické organizace - v roce 2010 dosáhne počet operací katarakty dvaceti milionů, a v roce 2020 dvaatřiceti milionů. Dosud se při výměně oční čočky používá umělá čočka tuhá, kterou oční sval nemůže zdeformovat a to je rozhodující, proč se přechází k čočkám měkkým. Lze to srovnat s fotoaparátem, který má také tvrdou čočku, jejíž ostrost se musí seřizovat podle vzdálenosti. Oko na pevnou vzdálenost mění ostrost obrazu. Pružný oční sval přitom průhlednou čočku zploští nebo roztáhne, aniž si to člověk uvědomí. Tuhá čočka může být v oku nastavena pouze na určitou vzdálenost, pro všechny ostatní vzdálenosti je třeba brýlí. Před časem byly v Německu na erlangenské univerzitní klinice profesora Michaela Kuchla s velkým úspěchem implantovány první měkké čočky, které vyvinula skupina mladých vědců Start-up-Unternehmen Human-Optics AG z Erlangenu ve spolupráci s francouzským očním specialistou Khalilem Hannou. "Proč by nebylo možné vytvořit oční čočky, které by byly jako ty přírodní, měkké a poddajné?" ptali se Hana a Karl Klamanovi, kteří chtěli tuto myšlenku uvést na trh. Při hledání vhodného materiálu našli akrylát, který se snese s kapalinou, je elastický a zůstává dlouho vlhký a vláčný. Díky těmto vlastnostem by měl podmínkám v oku vyhovovat. Specialisté z univerzity v Erlangenu přizvou tyto techniky ke spolupráci, aby tak bylo možno produkovat větší množství měkkých čoček. U umělých čoček sama měkkost nestačí, oční sval musí čočku uchopit, když je třeba změnit při pohledu vzdálenost. Proto Human-Optics vyvinul rafinovaný "věšáček", který může vytvořit 50-60 typů použitelných čoček. Tuto malou pružinku můžeme přirovnat ke spirále, která bude součástí materiálu při výrobě čočky. A jak bude sloužit? Stará zakalená čočka těsně přiléhá k pouzdru v oku, které bude jemně proděravělé. Chirurg rozdrobí zkalenou čočku slabým laserovým paprskem a tyto drobty vysaje. Pouzdro zůstane v oku, kam se vloží nová čočka, pružinka se rozprostře, pouzdro se napne a oční sval může měnit tvar čočky jako té původní. Nová čočka ihned drží tam, kde má. Klaman a jeho kolektiv mají vše vyřešeno do posledních detailů. Human-Optics chce začít s výrobou nových čoček již v letošním roce. Je ovšem sporné, kdo z rozsáhlého týmu dvaceti spolupracovníků se bude zabývat odbytem. Jeden podnikatel ve Frankfurtu zkonstatoval, že se v Německu koná kolem 330 tisíc operací ročně, což je výzva především pro mladé podnikatele. Od prosince roku 1999 financuje akciová společnost Human-Optics více než sedmi miliony marek velkou část vývoje a výzkumu, především v investiční společnosti 3i Technologieholding v Mnichově a také kolektiv Klamanových. Počítá, že v prvním roce bude obrat z nových čoček činit jeden milion marek a během pěti následujících let vzroste na 15 milionů. Z Frankfurter Allgemeine Zeitung přel. Edita Valtová # Můj život s brýlemi Po mamince jsem zdědil vrozenou krátkozrakost a od osmi let jsem začal nosit brýle. Byly kulaté s kovovými obroučkami a držely dobře zahnuté za ušima. Kluci se mi smáli a poznámky jako "brejlovec", "cvikroň", "čtyry oči má a ještě nevidí" a jim podobné jsem slyšel skoro pořád. Brýlí jsem se už nezbavil. Zatímco mamince se visus zastavil na minus 7 dioptriích, mé vidění se zvolna, ale pořád horšilo. Rád jsem hrál kopanou a přitom mi brýle dost vadily. Ani nevím, kolikrát se mi obruba rozletěla po nárazu míče do obličeje. Kopanou jsem skončil v bráně, protože tam jsem si obličej mohl chránit rukou. Když jsem končil gymnázium, měl jsem už minus 13 dioptrií, ale s plnou korekcí jsem učení a různé záliby docela dobře zvládal. Dojížděl jsem denně z Rosic do Brna do gymnázia a v zatemněném vagoně jsem stál pod plynovou lampou s Auerovou punčoškou a v úzkém kuželu světla jsem četl rodokapsy. Později, při ještě větší korekci mi začala vadit velká hmotnost rozptylek, a ta byla tím větší, čím bylo větší zorné pole. Po maturitě jsem chtěl studovat přírodní vědy, konkrétně botaniku, ale rozmluvili mi to s tím, že můj slabý zrak mi nedovolí častou práci s mikroskopem. Tak jsem vystudoval chemii a vstoupil do zaměstnání ve sklárně. Práce technologa však kladla na moje oči nároky zcela mimořádné. Musel jsem často nahlížet do pecí a sledovat tavení, které probíhalo vždy nejméně při 1400 stupních Celsia. Nebo jsem musel zkoumat vady skla, a to často pod mikroskopem. Mohl jsem od toho samozřejmě odejít, ale mně se ta práce velice líbila. Tlustá skla mých brýlí, která měla už přes minus 20 dioptrií, mi dost vadila. Začal jsem nosit tzv.lentikulární skla, u kterých byly tlusté okraje zbroušeny na tenko a správnou korekci tvořil jen střed o malém průměru, a to mi značně omezovalo zorné pole. Hledal jsem tedy něco vhodnějšího. Za výlohou Optiky na Václaváku jsem uviděl skla, která měla zbroušené jen okraje, přesně podle zakřivení obruby. Jmenovalo se to dia-lenti, vypadalo to velmi efektně a zorné pole bylo mnohem větší. Hned jsem si ta skla pořídil a u nás, daleko od Prahy, jsem s nimi budil u očních lékařů a optiků značnou pozornost. Ale zařízení na to speciální broušení se opotřebovalo a pro nezájem Optiky tento zlepšovák skončil. To už se ale k nám dostala skla o vysokém indexu lomu. Hned jsem je začal shánět, ale všude mne odbyli, že to by byl dovoz a ten že se v takové korekci přes minus 20 dioptrií nedá zajistit. Navštívil jsem tedy celostátní ředitelství Optiky v Holešovicích. Tam jsem vyslechl mnoho důvodů, proč mi tak silná skla nemohou dovézt. Nejvíce se mi líbil argument, že takových krátkozrakých lidí je v celé republice tak málo, že to nestojí za to. Nakonec jsem je umluvil s tím, že mi to umožní naplno pracovat, jinak že půjdu do invalidního důchodu a svedu to na ně. Asi za dva měsíce jsem dostal z pražské Optiky v Revoluční ulici lístek, abych si přišel pro ty organické brýle. Později se skla s vysokým indexem lomu dovážela běžně a mně to velice usnadnilo práci. Mohl jsem dál pozorovat přes modré sklo žhavou sklovinu a posuzovat průběh tavení. S brýlemi jsem to dotáhl až na minus 32 dioptrií a docela to šlo, kdyby se nedostavily jiné komplikace. Jednou jsem přišel do práce a za chvilku jsem přestal vidět na pravé oko. Zorné pole bylo celé úplně černé a tak jsem letěl do nemocnice. Tam si s tím nevěděli rady a poslali mne domů, že se uvidí. Během pár dní začalo to zatmění blednout a objevily se velice drobné tečky. Ty se změnily v různá háďata a pavouky, a mezi nimi se vznášely mlhavé klky. Na to jsem si po čase zvykl, ale aspoň jsem viděl. Asi za měsíc se mi totéž stalo i na levém oku, ale to už jsem věděl, jak to za týden skončí. Pak mi začala degenerovat sítnice a přestal jsem rozeznávat sloupce čísel na počítačových sjetinách, a odešel jsem do invalidního důchodu, ale jen o jeden a půl roku dříve. Pak přišel šedý zákal a brýle mi byly a dodnes jsou nanic. Nebudu ale vypisovat další moje oční neduhy, protože jsem chtěl psát o brýlích. Zmíním se jen ještě o kontaktních čočkách, které jsem také nosil. Tuto čočkovou éru jsem jednoho odpoledne rázně ukončil. Přišel jsem z práce, vyndal čočky z očí a dal jsem je v teflonové bombičce sterilizovat. Vtom zazvonil telefon. Po skončení hovoru jsem vzal s věšáku vodítko a šel se psem na procházku. Za hodinu jsem se vrátil a našel v rozpáleném kastrolku upečené čočky. Stejně jsem je nemohl nikdy najít a už na moje dioptrie nestačily. Poučení je takové: Kdybych se sám nepokoušel sehnat to nejlepší, co se v oční optice sehnat dalo, nikdo by mi neporadil a mám dojem, že v tom směru se toho moc nezměnilo. JH # Chcete oči na míru a ještě si vybrat barvu? Přejete si mít oko modré, zelené nebo čokoládově hnědé? Žádný problém, jablonečtí skláři Jindřich Pokorný a Petr Adamovský jich vyrábějí ročně stovky. Jablonecká provozovna, kam už od třicátých let minulého století přicházejí lidé, kteří vinou nemoci či úrazu přišli o zrak, je jedinou firmou v republice vyrábějící oční skleněné protézy na míru. Sklářští mistři dokážou vyrobit protézu od zdravého oka k nerozeznání. "Oční bulvu vyfoukneme nad kahanem z čiré skleněné trubičky. Sklo musí být absolutně čisté, bez přísad olova. Na ni pak pokládáme stáčivým pohybem barevné skleněné nitě a vytvoříme tak drobné čárky, které jsou na skutečném živém oku. Je to fajnová a velmi přesná práce. Někdy oko pasuje hned, někdy se povede až na třetí i čtvrtý pokus," přibližuje svou práci Petr Adamovský, který se foukáním očních protéz živí již patnáct let. Jako vyučený sklář začínal s foukanými skleněnými figurkami. Když ale dostal nabídku vykonávat takovouto neobvyklou práci, neváhal. "Lákal mě fakt, že budu pomáhat lidem. Je to hezký pocit, když vidíte, jak se našim zákazníkům vrací chuť do života," říká Adamovský. Nejraději dělá oči tmavohnědé, nejvíc práce dají oči světle modré či šedozelené, kde je každá chybička hned patrná. Klienti jablonecké probozovny přicházejí s receptem od lékaře a na plně hrazenou skleněnou oční protézu za 760 korun mají nárok dvakrát do roka. První návštěva se obvykle neobejde bez pláče a pesimismu. Nejnešťastnější jsou podle Jindřicha Pokorného dívky kolem patnácti až dvaceti let. "Ale brečí tady i chlapi. Ztráta oka přináší problémy, ale většinou si každý na svůj handicap zvykne. Musí," konstatuje Pokorný, který oční protézy vyrábí již dvacet let a má své stálé zákazníky. Například tříletá Veronika dostala své první skleněné oko, když jí bylo půl roku. Od té doby každých šest měsíců dostává nové, vždy o kousek větší. "Já jsem s jabloneckými skláři spokojený. Jezdím sem od roku 1949 a zažil jsem jich tady několik," říká starší muž z Hlinska, který ztratil oko při úrazu. Při pečlivém pohledu jsou jeho světle modré oči k nerozeznání, jen jedno je mírně přivřené. "Trochu jej otevřeme, uděláme nepatrně větší bulvu a hotovo," říká s profesionální samozřejmostí Jindřich Pokorný. Jaroslava Kočárková # V Domově důchodců v Bystřanech Budova nynějšího domova důchodců v Bystřanech u Teplic byla původně postavena jako Výcvikové středisko učňů pro povrchové doly. Přestavba byla provedena tak, že vyhovuje současným představám a požadavkům i možnostem pro potřeby starších lidí. I když se do budovy dá vstoupit pohodlným schodištěm, je mimo budovu přistavěn prosklený výtah, kterým je možné se dopravit do všech podlaží. Televizní lupa zapůjčená Okresní odbočkou SONS nebyla dlouho jen předmětem obdivu. Ředitelka domova Miroslava Barešová pověřila terapeutku Michaelu Koželuhovou, aby se ujala role instruktorky a postupně zaučila všechny zájemce obsluhovat TV lupu. Tu si také při své návštěvě vyzkoušel pan Jan Tůma, jeden ze zakládajících členů teplického Lions klubu, který vznikl před deseti lety a pro Okresní odbočku SONS lupu zakoupil. Mezi prvními obyvateli domova, kteří si odzkoušeli užitečnost nového zařízení, byla i paní Jiřina Jedličková, bývalá učitelka, která trpí glaukomem - zeleným zákalem. Ani velmi silné brýle jí neumožňovaly rozeznávat písmena. S pomocí TV lupy četla text z novin bez problémů. Většina zájemců měla zpočátku těžkosti s vedením kamery po řádku a vracením se na řádek následující. To je však jen otázka praxe. Spolupráce bystřanského domova a Okresní odbočky SONS je tak dobrá proto, že u jejího vedení našli funkcionáři pro svoje záměry pochopení. V současné době je situace jiná a i ostatní domovy mají o podobnou spolupráci zájem. Pro Okresní odbočku to bude nemalá úloha a nebude snadné ji zvládnout. Do domova docházejí také dobrovolnice pod vedením Bc.Milana Priesola a bylo by potřeba dalších. Podobně, jak o tom v rozhlase v relaci "O nevidomých nejen pro nevidomé" hovořil ing.Mirek Michálek 18.června. Někteří členové Okresní odbočky se už před touto relací rozhodli, že budou do domova občas docházet za konkrétními obyvateli ve svém volném čase. Jeden z členů Rady bude celou skupinu sledovat a bude ve spojení s vedením domova. Obyvatelé domova také projevili zájem o besedy na různá témata. Jako první si vybrali "Jak žít se zeleným zákalem" a pozvali si na ni patrona Okresní odbočky, o kterém se dozvěděli, že sám s glaukomem žije řadu let. Beseda byla živá, a protože při ní "vypluly na povrch" některé praktické kompenzační pomůcky, bylo dohodnuto uspořádat v prostorách domova ve spolupráci s ústeckým Tyflocentrem výstavku kompenzačních pomůcek pro obyvatele. Je zřejmé, že dobře směrovaná spolupráce bude oboustranně prospěšná. Růža a Jaromír # Nevidomí používají vodicí koně Dan Shaw z amerického Elsworthu ve státě Massachusetts kráčí po ulici bostonského finančního centra. Jelikož je nevidomý, v chůzi mu pomáhá vodicí kůň. Jde o plně vzrostlého miniaturního koně, který se jmenuje Cuddles. Shaw patří mezi první, kdo využívají vodicí koně. Ačkoliv koně neumí tolik věcí jako vodicí psi, jsou naopak zvláště vhodní k dlouhodobějším úkolům. ČTK # Smutná vzpomínka na požár Byl dusný večer 12.srpna 1881. Bylo asi půl šesté odpoledne, když pozorovalo obecenstvo, po mostě řetězovém se ubírající, vystupovati z budovy divadelní kouř. Nikdo však si toho blíže nepovšiml. Krátce po té přiběhlo k divadlu několik dělníků, zaměstnaných v blízké továrně smíchovské, kteří odtamtud pozorovali nebezpečí a opustivše okamžitě práci spěchali, aby přispěli k zachránění drahocenného klenotu národního. Jaké bylo podivení jejich, když zjevil se jim kolem divadla obraz zcela všední. Obecenstvo nemělo ani tušení, že pod střechou Národního divadla již zuří oheň. Dělníci učinili ihned pokřik, vnikli dovnitř budovy a chtěli oheň uhasit, shledali však vše uzavřeno a museli se vrátiti. Mezi tím shromáždil se již před divadlem zástup lidí. Asi o šesté hodině vyšlehly ze střechy již plameny. Byl to hrozný okamžik. Výkřik zděšení rozlehl se zástupem, jenž stále a stále rostl. Oheň podporován vichrem, zachvátil střechu v celém jejím rozsahu. Marné bylo všechno úsilí hasičstva. Slabé paprsky vody, jež chrlily stříkačky do plamenného moře, nemohly zkrotit více rozkacený, zuřivý živel. Byl to strašný okamžik. Slzící lid stál kolem hořící budovy, v níž národ náš, v několika málo týdnech, zaplesati měl svou píseň nejvyšší, píseň svého plného života, stál tu němě pohroužen v myšlenkách, jež rozrývaly mu hruď. Krytba střechy zmizela a mezi žhavými železnými krovy vyšlehovalo celé moře plamenů a sršely oblaky krvavě rudého kouře a žlutých jisker. Začalo drobně pršet a tím houstl dým nad divadlem tak, že nebylo vidět než zlobně, jako pekelný netvor, spodní věnec plamenů. Tu zadul vítr, dým se pozvedl a z tisíců hrdel zazněl srdcelomný výkřik. Spousta plamenů byla se tím časem ztrojnásobila a bylo vidět, že hoří již čtvrtá galerie, tedy již vnitřek divadla. Ve tři čtvrtě na osm vyšlehl z moře rudých plamenných jazyků k obloze obrovský jasně bílý sloup ohně a zástupem rozleho se volání: "Plynoměr praskl!" Shořel však jen plyn za hlavním kohoutem, plyn byl již uzavřen. Zatím se již úplně setmělo a celá okolní část města zarděla se hrůznou krvavou záplavou. Vltava plynula rudě, jako veletok žhavého kovu a okna domů čelem k požáru obrácených byla plameny jasně ozářená. Pojednou rozlehla se uvnitř ohně ohromná rána, jako výstřel z děla nebo výbuch parního kotle a kolem se ozývalo volání: "Obrovský nádherný lustr zřítil se do hlediště!" Hořící divadlo zaplavilo se opět dýmem a množstvím jisker. Již klesala a lámala se majestátní vazba, železné krovy praskaly, kusy rozpálených želez a hořících dřev lítaly do houstnoucího deště a plameny vyšlehovaly již z hořejších oken budovy. Hořela již druhá a třetí galerie. Nová ohromná rána zvěstovala, že zřítil se strop. Na nábřežní straně divadla panoval rozčilený ruch. Davy vynášely ven obrazy, vázy, uzly s kostýmy, zbraně, knihy a zanášely vše na Žofínský ostrov. Zatím sestupoval děsný živel vždy níže do budovy. Požár dokončoval své hrůzné dílo. Po zmizení vysoko šlehajících plamenů, jež barvily pozdě do noci oblohu rudou září, skýtal shořelý pomník hrůzostrašný pohled. K nebi pnula se hrdá silueta monumentální stavby, zlatá koruna její však zmizela... A kdo odvážil se dovnitř budovy, ten zachvěti se musel hrůzou nad spoustou, která zjevila se zarosenému oku. Tam, kde se předtím skvěla nádhera hlediště, nic než hromada zohýbaného železa a ohořelých trámů, z nichž se valily oblaky dýmu. Místo mramoru trčely k nebi čtyři holé, oprýskané zdi. Jeviště a hlediště bylo úplně zničeno. Toliko vedlejší místnosti byly do jisté míry zachráněny. Vše se stalo obětí rozkaceného živlu. Ztráta, kterou utpěl celý národ, byla hrozná. (Z knihy "Památník hasičského sboru královského hlavního města Prahy 1853 - 1903". Sestavil Fr.Vejdělek, Praha, nákladem spisovatele, tiskem "Politiky", závodu tiskařského a vydavatelského, v Praze 1903.) A ze vzpomínek mého dědečka, který byl členem dobrovolného sboru hasičů na Smíchově, později i velitelem. Bylo mu 27 let, když bojoval spolu s ostatními s požárem Národního divadla. Marně. Při zhoubném požáru Trnkových mlýnů 9.října 1878 se dokonce musel zachránit tím, že skočil do řeky. I tento požár skončil úplným zničením budov. Z.Š. # Přečíslování telefonních stanic ČESKÝ TELECOM, a.s., zahajuje přípravu na celostátní přečíslování telefonních stanic, které proběhne v září roku 2002 na základě Číslovacího plánu veřejných telefonních sítí, zveřejněného Českým telekomunikačním úřadem (ČTÚ) v Telekomunikačním věstníku. Přečíslování se bude týkat všech telefonních stanic v ČR. Přečíslování provádí ČESKÝ TELECOM na základě rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů a má dva hlavní důvody. Prvním je nutnost uvolnit číslovací prostor pro další konkurenční operátory, kteří vstoupí na trh hlasových služeb po liberalizaci telekomunikačních služeb. Druhým důvodem je potřeba harmonizace českého číslovacího plánu dle mezinárodních doporučení a se systémem Evropské unie. V průběhu let 2001-2002 bude probíhat příprava a technické zabezpečení akce ze strany ČESKÉHO TELECOMU a dalších telekomunikačních společností v ČR. Samotné přečíslování se uskuteční celostátně v ČTÚ stanoveném termínu z 21.září 2002 na 22.září 2002. K 1. červnu 2000 již proběhlo přečíslování doplňkových služeb ČESKÉHO TELECOMU, například informace o telefonních číslech - nově 1180, nebo ohlašovna poruch - nově 13129. Nejpozději v září roku 2001 bude zahájena rozsáhlá informativní kampaň, která umožní zákazníkům ČESKÉHO TELECOMU co nejsnazší přechod a orientaci v nových číslech. V blízké době zprovozní ČESKÝ TELECOM celostátně dostupnou informační linku, která bude zákazníkům poskytovat informace o všech uskutečněných přečíslováních v síti ČESKÉHO TELECOMU. ČESKÝ TELECOM, a.s., je vedoucí telekomunikační společností v České republice. V oblasti poskytování hlasových služeb se počet jeho zákazníků blíží již čtyřem milionům. Prostřednictvím své dceřiné společnosti EuroTel Praha, spol. s r.o., se významně podílí také na trhu mobilních služeb. Díky zásadní modernizaci sítě uskutečněné zejména ve druhé polovině 90. let rozšiřuje nabídku o nejmodernější telekomunikační produkty. Zmodernizovaná přenosová kapacita společnosti je také stále intenzivněji využívána ostatními operátory. Trvalý nárůst výnosů z datových služeb, ISDN, internetu a ostatních telefonních služeb (o celých 40% v roce 1999) odráží zlepšující se úroveň digitalizace sítě (nyní 80%), důraz kladený na zavádění moderních technologií a další inovace v oblasti služeb s přidanou hodnotou. Restrukturalizace cen datových služeb spolu s rozšířením spektra nabízených produktů a vyšší kvalitou přináší zvyšování zákaznické poptávky. VLADAN CRHA tiskový mluvčí ČESKÉHO TELECOMU # Závažné sdělení Toto sdělení je důležité především pro nevidomé, kteří chodí do Krakovské ulice do Knihovny a tiskárny pro nevidomé a na ústředí SONS. Na pravém, ale i na levém chodníku ve směru chůze od Václavského náměstí k ulici Žitné často stojí nákladní auta pro zásobování firem sídlících v této ulici. Protože Krakovská ulice je jednosměrná a chodníky jsou velmi úzké, nákladní auta, aby nebránila plynulému provozu, musí při nezbytném zastavení částečně zasahovat i do chodníku. Pro nevidomé chodce je tato situace velmi nebezpečná, protože stojící nákladní automobil se bílou holí prakticky nedá identifikovat. Oddělení bariér se v této věci pokusí s příslušnými orgány projednat nějaké řešení. Zatím je nutné důsledně chodit podél stěn domů a to při chůzi oběma směry, protože průchozí profil mezi domem a automobilem často bývá pouze půl metru. Navíc na levém chodníku Václavského náměstí ve směru od Muzea do Krakovské ulice je oplocené staveniště. Celkový přístup na pracoviště pro zrakově postižené v Krakovské ulici je v současné době bohužel orientačně velmi složitý. Petr Novák Bariéry SONS # Z historie lázní Studánka Je až překvapivé, kolik malých "lázní" bylo rozeseto po východočeském venkově. Zlatou érou jejich prosperity bylo osmnácté a první polovina devatenáctého století. Rozšiřující se osvěta a vzdělání však vedly k jejich postupnému zániku. V naprosté většině voda v nich, považovaná za léčivou až zázračnou, žádné léčivé účinky neměla a ani mít nemohla. Jednalo se sice o kvalitní pitnou vodu, ale bez jakýchkoliv dalších látek, které by mohly mít léčivé účinky. Velkou roli v těchto "lázních", které neměly dlouhou dobu existence, hrála sugesce nemocných. Ti byli silně ovlivněni tradovaným zázračným uzdravením někoho před nimi. To mohlo ovlivnit průběh některých dějů v jejich organismu a ty pak vyvolaly dočasný pocit zlepšení zdravotního stavu. Zřejmě nejobávanějším a nejčastěji zázračně léčeným zdravotním postižením byla slepota. Případy jejího "zázračného" vyléčení jdou do desítek. Tak vlastně začínaly i "lázně" Studánka u Chábor poblíž Dobrušky. Impulsem k jejich vzniku bylo zázračné uzdravení slepého dobrušského sládka Jana Tmeje. Zápis o tom nám zanechal Josef Spiroh, kaplan v Dobrušce v polovině 18. století. Sládek se prý nechal manželkou dovést do lesa u Chábor a od zdejšího hajného ke studánce, o které se mu zdálo. Pouhé tři dny omývání očí mu stačily na vrácení zraku. To se pochopitelně neutajilo a ke studánce začali docházet další nemocní. Do roku 1749 bylo prý svědecky doloženo asi pětadvacet podobných uzdravení. Lidí přicházelo tolik, že musel být v okolí studánky vykácen les. Došlo i ke stavbě hostince, lázeňské budovy i několika dalších chalup. V roce 1755 byla postavena kaple. Nad studánkou byl udělán kamenný oblouk a dřevěným potrubím se z ní odváděla voda do lázeňské budovy. Uvnitř byly kamenné vany, pece na ohřívání vody a další zařízení. Majetnější, kteří si mohli zaplatit pobyt v hostinci, se tak mohli zdržet i více dnů. S postupujícím časem se přece jen ukazuje, že léčebné výsledky nejsou takové, jak se zpočátku zdálo a lázně pomalu skomírají. Od 19. století se stala Studánka již jen místem slavných poutí, na které sem faráři přiváděli své věřící. Po církevním obřadu v kapli si lidé nakoupili drobné památeční předměty ve stáncích kramářů, známí si vyměnili novinky, a někdy si i zatancovali. Jaroslav Duchoň # Jak jsme konečně vyhráli železniční rallye Už to bude jistě přes deset let, kdy jsem se poznal s Klubem železničních cestovatelů. Přivedli mě do něj dva moji nevidomí kamarádi, Vláďa a Petr, kteří už tenkrát byli jeho členy. Tento v podstatě turistický klub se dodnes zaměřuje na tzv. železniční turistiku: projíždění a poznávání železničních tratí nejen u nás, ale i v celém světě, s tím spojené pěší nebo jiné typy turistiky (například procházení zrušených tratí a podobně), dále i sběratelské burzy a další "železničně" zaměřené akce. Od samotného počátku našeho působení v KŽC jsme se zúčastňovali "železniční rallye". Pravidla této soutěže, v které jde o to, kdo projede více kilometrů během 24 hodin, se vyvíjela. V současné době se jezdí třikrát ročně, jednou ze soboty na neděli, jindy z pátku na sobotu, a také velká třídenní mezinárodní železniční rallye po železnicích Čech, Slovenska a Rakouska. Na startu jsou rozdány účastnické listy, v kterých jsou uvedeny bonifikované stanice. Za projetí každé stanice se počítá například 300 bodů. Vaším úkolem je najít si takové spojení, abyste projeli co nejvíce ze sedmi určených stanic vlakem, který v těchto stanicích zastavuje (musíte projet minimálně jednu stanici), a abyste nasbírali co nejvíce bodů za ujeté kilometry. Zohledňuje se totiž cesta osobním (6 bodů za kilometr) nebo spěšným vlakem (5 bodů za kilometr), cesta rychlíky, expresy a dalšími rychlovlaky se boduje 4 body za kilometr. Teprve na startu je také určen cíl, do něhož musíte dojet do stanovené hodiny. Pokud přijedete vlakem s pravidelným příjezdem po této době, jste citelně penalizováni stržením bodů. Případné zpoždění vlaku s pravidelným příjezdem do 40 minut po vyhlášené hodině ukončení soutěže se toleruje. Možná se vám to zdá jako recesní akce, což svým způsobem také je, ale od účastníků to vyžaduje několik věcí: znalost pohotového vyhledání spojení - nejlépe podle tištěného jízdního řádu, znalost železničního zeměpisu, rychlé reagování na změny (zpoždění vlaků, zaspání a přejetí a podobně), rychlá orientace na různých nádražích a také výdrž v bdění, protože se soutěž jezdí i přes noc. Tato poslední rallye, o které vám chci napsat, byla už v pořadí patnáctá. My jsme se zúčastnili tuším devětkrát. Snad až na jedno zaváhání jsme vždy patřili k horkým favoritům soutěže s dobrými výsledky. Leč nikdy se mi osobně nepodařilo vyhrát ani v kategorii B ani celkově. Jediným zrakově postiženým, který kdy soutěž v kategorii B před lety vyhrál, byl Petr Novák. Soutěž jezdí jednotlivci (mohou však jet s někým) a ve dvou kategoriích: "režistů", tedy těch, kteří mají režijní slevy a ostatních, tzv. "amatérů". Nyní už k samotnému průběhu soutěže, která se konala ze soboty 2. června na neděli 3. června 2001. Start byl stanoven na 11.50 hod. na nádraží v Praze-Libni. Cíl byl určen do Hradce Králové na 11.25 hod. Povinnými stanicemi byly Mělník, Cheb, České Budějovice, Jíčín, Náchod, Uherské Hradiště a Hranice na Moravě. Akce se ze zrakově postižených zúčastnili: autor článku s Josefem Zemanem jako jedna skupina a Mirek Stacho s Vláďou Vodičkou jako skupina druhá. Naši skupinu přišel na část cesty podpořit i vystudovaný dopravní inženýr Petr Novák, známý spíše jako paralympijský stříbrný atlet. Abych na vás přenesl něco z atmosféry rallye, napíšu průběh soutěže jako takovou malou kroniku: Týden před akcí: Sháníme "starý" jízdní řád (vystačili jsme si po celý minulý rok s počítačovým) - je týden před ukončením jeho platnosti. Nakonec se nám podaří sehnat v bývalém Nadasu i poslední tištěné změny. Příprava spočívá i v tom, že jsem si vypsal odjezdy vlaků z Prahy-Libně, všechny noční vlaky a našel několik okruhů. Samozřejmě, že více se nedá pro úspěch udělat, protože nevíme, jaké dostaneme stanice a kde bude cíl. Nádraží Praha-Libeň, sobota 2. června 10.30: Scházíme se. Vlaky od Ostravy mají hrozná zpoždění. Prý tam vykolejil nákladní vlak. Máme se na co těšit - zpoždění jsou postrachem všech cestujících a účastníků železniční rallye dvojnásob. Nakonec se sejde deset jednotlivců nebo skupin a jsou předávány účastnické listy s povinnými stanicemi a určen cíl v Hradci Králové v 11.25 hod. Moji skupinu tvoří Pepa, Petr a já. Jak jsme si už před lety vymysleli: bavič, radič a hledač v jízdním řádu. Našimi hlavními soupeři jsou Vláďa a Mirek. Odcházíme si sednout na schody před nádraží, abychom se poradili a během asi 30 minut vymysleli strategii na 24 hodiny ve vlaku. Díky dobré přípravě to máme vcelku za chvíli nalezené a vymyšlené. Detaily se musí dotáhnout vždy až při cestě. Stále nádraží Praha-Libeň, 11.45 hod.: Odcházíme si koupit první jízdenky do Kolína a čekáme na osobní vlak, který přijede po hodině H, kterou je start soutěže v 11.50 hod. V 11.50 hod. odcházíme na nástupiště. Rozhlížíme se, kde jsou všichni naši soupeři. Nikde je na nástupišti nevidíme. Čekají na vlak do Prahy - někteří odjíždějí Slovenskou strelou (Vláďa s Mirkem), ostatní čekají na mírně zpožděný osobák od Kolína. Jinak se odjet nedá - všichni musí ze startu odjet vlakem. Co asi mají za trasy - nebudou nakonec výhodnější než ta naše? Nic, vlak už je tady - jedeme ... 12.08 - 13.11: Cesta pantografem probíhá nepohodlně, protože v něm nejsou stolečky a je potřeba ještě "dotáhnout" trasu podle jízdního řádu. Přijíždíme do Kolína a těšíme se už do spěšňáku, kde se chceme konečně naobědvat. Ještě koupit jízdenky. Ale kam? Nejlépe by bylo až do Starého Města u Uherského Hradiště, ale vysvětlujte u pokladny, že nejdřív jedete přes Ústí-západ do Chebu. Nakonec kupujeme jen do toho Chebu. Kolín 13.31: Sedíme a obědváme ve spěšňáku na pátém a vlak neodjíždí. Čekáme na nějaký rychlík od Třebové. Tak už to začalo - zpoždění jsou tady. Naštěstí asi po deseti minutách vyrážíme směrem na Lysou, Mělník, Litoměřice a Ústí- západ. V Nymburce ještě pokukujeme po nastupujících, zda někdo ze soupeřů si nevybral variantu dojet do Prahy a odjet osobákem do Nymburka, což - jak jsme si dodatečně spočítali - mohlo být výhodnější, ale také riskantnější pro přestup (přestup do protisměru s minimální dobou je vždy velké riziko, protože se neočekává, že by takhle někdo jel a vlaky na sebe zpravidla v tom případě nečekají). Spěšný vlak 15.21: už jsme měli být na západě (tedy v Ústí- západ), ale jsme teprve na Střekově. Zpoždění se podařilo stáhnout na pět minut. Osobák do Chomutova, na který musíme přestoupit, na nás snad počká. V 15.30 v Ústí-západ se nám podařilo přestoupit a už zase jedeme stále zahloubáni v jízdním řádu. Promýšlíme další výhodnější varianty naší cesty. Taky se koukáme, kudy asi mohli jet naši soupeři - především Mirek s Vláďou. Ve vlaku jsme se také pozdravili s dalším našim obávaným soupeřem, panem Hrbáčkem z Brna. Asi jede taky do Chebu. Poprvé se spojujeme mobilem s Vláďou. Opatrné vyzvídání, kde jsou: podle našeho odhadu směřují ze Zdic k Protivínu a pak na České Budějovice. Chomutov 17.00: I další vlak na nás čeká, protože jsme už zpoždění dotáhli a jedeme k prvnímu rizikovému bodu, do Chebu. Cesta probíhá poklidně. Vlak je trochu více plný, ale jede dobře. Poohří, které sleduji z okna, láká k pěšímu výletu. Blížíme se k Chebu. Na přestup máme jen sedm minut. Pokud bude mít náš statečný osobáček zpoždění, může nám ujet rychlík Casovia do Prahy a je konec nadějím na jakýkoli úspěch v soutěži. Prostě končíme. Z Chebu pak už nic rozumného, co by nás vrátilo do soutěže, nejede. Pak si už můžeme vybrat jen místo, kde přespat pod širákem: Cheb, Karlovy Vary, možná ještě Plzeň. Počasí je přeháňkové a teploty v noci hlásí okolo deseti. Průvodčí však ubezpečuje, že na nás rychlík musí počkat. Jenže my nemáme ty jízdenky a chceme také do účastnického listu razítko z pokladny (to sice už nemusí být, ale je to otázka prestiže). Nakonec do Chebu přijíždíme na čas a běžíme k pokladně. Cheb 19.25: u pokladny se dívají na hodinky, jestli nám ještě stihnou vydat jízdenku do Břeclavi. Otiskují razítko do účastnického listu a my běžíme na první nástupiště. Tam však vlak není. Ptám se nejbližší osoby, kde je vlak. Jsou to Vietnamci. "Vlak ještě nepřijel, pane." To mě uklidnilo. Casovia totiž právě přijížděla od Františkových Lázní. Nasedáme, máme volné kupé - první krizový bod za námi, uf. Rychlík Casovia 22.30: jsme před Prahou. Už dávno není z okénka nic vidět. Domluvili jsme se s kamarády Vláďou a Mirkem, že naše další část cesty bude společná. Taky asi jedou někam na Moravu. Trochu se pak hledáme na Hlavním nádraží, ale do odjezdu vlaku je času dost. Nastupujeme do mezinárodního rychlíku Panonia a uvelebujeme se v druhé třídě rumunských drah. Docela pohodlné. Loučí se s námi Petr Novák. Děkuji mu za pomoc. Navrhuje, že se ještě po příchodu domů podívá do počítače, zda nebudeme muset udělat na naší další naplánované trase úpravu, protože nemáme do jízdního řádu zaneseny změny, které byly vydány v průběhu platnosti jízdního řádu, ale má je Petr updatované doma v počítači. Rychlík Panonia 00.00: jsme v Kolíně. I když probíhá všechno podle plánu, nějak se nechce spát. Až když si dáme půlnoční oběd, tělo se skácí a my spíme do dalších stanic. Před Břeclaví 3.30: Budíček! Vstáváme, balíme, vystupujeme ... Jsme v Břeclavi. Obě skupiny a kde se vzali tu se vzali, další účastníci rallye běží k pokladně. Razítka, my i jízdenky do Starého Města, kluci ještě dál. Ranní spěšňák z Břeclavi už čeká. V 3.35 hod. odjíždíme. Na mobilu máme zprávu od Petra Nováka: mam variantu s moznosti projet i ctvrtou povinnou, ale je to riziko. nedoporucuju. Petr. Po této zprávě se už spát rozhodně nechce. Opět vytahuji jízdní řád. Nejdříve zapisuji do účastnického listu projeté kilometry a přemýšlím, jak to asi Petr myslel. Dívám se i na mapu. Vždyť jsme snad už všechny varianty probrali. Zbývá jediná. Nejede náhodou z Uherského Hradiště hned zpátky vlak do Starého Města a pak na Přerov a do Hranic? To se sice už do kilometrů nepočítá a jsou to pro nás tedy mrtvé minuty, ale teď se to hodí. Jede, ale...prověřuju ještě, zda bychom jako Vláďa s Mirkem nestihli Vsacana přes Hulín ve Valmezu, ale poslední vlak, kterým to jde udělat, je ten, kterým kluci jedou. Náš spěšňák se blíží do Starého Města, kde vystupujeme. Máme už promyšlenou trasu přes Kunovice, Veselí na Moravě do Brna, kde je 6 minut na Dvořáka, a pak s rezervou z Pardubic na Hradec. Je to skoro jistý - až na to Brno... a pak těch 60 Kč příplatku za EC. Jenže bodově to vychází s těmi Hranicemi výhodněji. Pokud bude mít v Přerově Beskyd od Brna zpoždění a Vsacan z Hranic ne, může se stát, že jej pustí z Hranic na jednokolejný úsek mezi Lipníkem a Hranicemi dříve a můžeme to celé zabalit. Vsacan může nabrat zpoždění i před Pardubicemi, kde se také od Kostěnic dělá koridor. Rozhodnout se musíme teď. Jdeme do toho ... Staré Město u Uherského Hradiště 4.30 - 5.27: Už se rozednilo a tak se ani nechce spát. Stojíme u vlaku, do kterého se už může nastoupit, ale už jsme si užili a ještě užijeme vlaku dost a tak jsme vděčni za chvilku, kterou můžeme prožít v tak příjemném ránu na peroně. Tenhle motoráček nás doveze do Uherského Hradiště, kam si jedeme jen pro razítko a pak zase hned sem zpět, abychom to zkrátka riskli na ty Hranice. Kluci pokračovali po stejné trati více bodovaným osobákem do Hulína a na Vsacan do Valmezu. Snad se s nimi v něm potkáme. Staré Město 6.16 hod.: tak jsme zase zpátky ve Starém Městě a čekáme na rychlík od Břeclavi. Přijel naštěstí na čas. Čím více se blížíme Přerovu, tím častěji se díváme po hodinkách. Ještě je možné počkat si na Vsacana v Přerově, ale to bychom na tom byli hůř než kdybychom jeli přes Brno a soupeři mají určitě ještě lepší trasy. Proč jsme také nikoho jiného neviděli jet s námi do Uherského Hradiště? Katastrofický plán se začíná mírně naplňovat, když náš vlak před Přerovem přibrzdí a na chvilku i zastaví. Strategie je jasná: Pokud v Přerově rychle najdeme rychlík Beskyd, zavoláme klukům, kteří by v té době měli být už ve Valmezu, kolik tam má Vsacan zpoždění, a podle toho, zda odjedeme na čas nebo ne, nastoupíme nebo zůstaneme v Přerově. Nakonec dojedeme rychlíkem ze Starého Města do Přerova na čas. Beskyd v Přerově ještě není, jeho zpoždění na odjezdové tabuli také nevidíme vypsané. Kluci ještě ve Vsacanu nesedí, ale zpoždění nemá. Nastupujeme do Beskydu a kupodivu ten vyjíždí na čas. Tak a teď jet bez zastavení až do Hranic. Ouha - za Lipníkem stojíme. Čekáme, že něco pojede v protisměru, protože dále díky výstavbě železničního koridoru je jen jedna kolej. Snad to odjede a pustí nás dál. Právě nám "tečou nervy". Pokud tu budeme čekat až do té doby než okolo nás profrčí Vsacan, můžeme to celé zabalit a zamávat klukům, že do cíle ani nemá cenu jezdit. Nakonec projel nějaký zpožděný rychlík od Ostravy a my jedeme dál. Už tu jsou mosty před Hranicemi. A už jsme v Hranicích. Taky na čas. S touto jízdní dobou, prodlouženou o nějaké to čekání na trati, se zřejmě počítá. Tak rychle, odkud jede Vsacan? Hranice na Moravě 7.43: Nastupujeme do Vsacanu a litujeme, že jsme si nedošli pro razítko k pokladně. Nakonec by se to všechno během těch čtyř minut stihlo, protože jsme na příjezd Vsacana ještě čekali. Scházíme se s kluky v jednom kupéčku a já i přesto, že vagon na neopravených kolejích děsně hází, vyplňuju další ujeté kilometry. Dělám si legraci, že budou mít podle roztřepaného písma na vyplněném účastnickém listu alespoň důkaz toho, že jsme byli opravdu v Hranicích, čtvrtém z povinných míst. Vsacan se drží bez zpoždění. Z Kostěnic před Pardubicemi však jedeme pomalu a dokonce zase chvilku stojíme. Teď jde do tuhého i klukům, Vláďovi a Mirkovi. Nakonec do Pardubic přijíždíme s minimálním zpožděním, snad 5 minut. Na hodinky se nestíháme ani podívat, protože běžíme na první nástupiště, kde čeká na náš opožděný rychlík osobák do Hradce. Ten ať už má klidně do 40 minut zpoždění! Hradec Králové 11.20: Vystupujeme z osobáku spolu s některými ostatními soupeři. V hale na nás čeká organizátor celé akce, Robert Babilon a vybírá si vyplněné účastnické listy a jízdenky. Ostatní účastníci do nich zvědavě nahlížejí přes Robertovo rameno. Máme rozchod. Vyhlášení výsledků bude ve 12.10 hod. v čekárně. Jdeme na oběd a plánujeme cestu domů. Hala nádraží Hradec Králové 12.15 hod.: V pravém křídle haly stojí hlouček lidí, co jezdí rádi vlakem. Uprostřed stojí organizátor celé železniční rallye, který čte pořadí. A znáte to, jak to u podobných příležitostí s pocity chodí. Postupně se čtou jednotliví účastníci a vy čekáte, kdy zazní vaše jméno. A pořád nic. Že by to třetí, nebo vlastně to druhé místo? Že by pan Hrbáček letos zaváhal? Už je to tak - jsme první! Konečně jsme se také dočkali! Takže s těmi Hranicemi se to vyplatilo. Kdo neriskuje - nevyhraje. Pokud vás moje reportáž zaujala a cítíte se na to, že byste se také chtěli zúčastnit a zkusit si své orientační a vyhledávací schopnosti, podívejte se na http://www.volny.cz/kzc/kzc01.html nebo si napište o propozice a pravidla soutěže panu Robertu Babilonovi do Bystřice 559, PSČ 739 95 nebo babilon@email.cz a můžete jet s námi. Další dvě letošní soutěže se jedou už brzy: 22. až 24. června III. mezinárodní železniční rallye se startem v 13.40 ve Veselí nad Moravou a další, které se pravděpodobně také zúčastníme, v pátek 17. srpna v 10.55 hod. v žst. Brno hl. n. Těšíme se na vaši spoluúčast. Nevidomým a prakticky nevidomým doporučuji koukavého průvodce, který umí hledat v jízdním řádu. Na závěr ještě trochu snad zajímavé statistiky ze soutěže a z naší cesty. Soutěž trvala 23 hodin a 35 minut, to je celkem 1 415 minut. Mimo vlak jsme strávili v této době pouze 177 tzv. mrtvých minut, naopak ve vlacích 21 hodin a tři minuty. Ujeli jsme přitom 1 260 km (soutěžních však 1 169 km), osobními vlaky (265 km), pak vlaky spěšnými (180 km) a nakonec rychlíky a expresy (724 km). Miloš Šmíd # Paní, přišlo vám psaní, aneb Jak se rodí "naše dítě" Mnoho pošty ve schránce nemívám. Většinou jsou to jen účty a reklamní letáky. Ale ke konci každého čtvrtletí zpozorním a sleduji obsah schránky. Konečně větší objemnější obálka s adresou psanou známým rukopisem - mnou. Těch adres je okolo stopadesáti. Nevadí - píši je ráda. Řada je jich pro mne známá, některé adresy jsou nové, někdo ubyl. Ale snad všichni očekávají tuto obálku s netrpělivostí a zájmem. Vím, co je v obálce, přesto mi zásilka udělá vždy radost. Obsahuje "Program akcí Klubu českých turistů TJ Zora zrakově postižených sportovců", jehož akce jsme probírali opakovaně a pečlivě, v konečné fázi i na výboru turistiky. Jednotlivé akce programu jsou řazeny podle dat, tištěny větším písmem, důležité údaje jsou ještě zvýrazněny. V druhé části programu jsou statistické údaje, které jsou zajímavé zejména pro účastníky - kolik akcí, kolik kilometrů jsme zvládli? Tento přehled je pro někoho pobídkou k další turistice, pro někoho potěšením z prožitých akcí. Jak program vzniká? O nápady není nouze, u nás je mnoho krásných míst, která stojí za poznání. Akce navrhují turisté většinou sami, starostí výboru je vybrat ty vhodné tak, aby např. při delší trase pro zdatnější turisty bylo možno jít i kratší a méně náročnou trasu pro starší či méně výkonné turisty. Každá trasa má zodpovědného vedoucího, protože je třeba vyřešit dopravu tam i zpět, najít spoje tak, aby navazovaly, aby časově vyhovovaly turistům. Při dnešních možnostech, kdy je omezen vlakový provoz a autobusový silně zredukován, to není jednoduché. V programu jsou akce jednodenní i vícedenní, nejen víkendové, ale i pro všední dny. Akce všedních dnů jsou zejména pro turisty, kteří nejsou zaměstnaní, a soudě podle účasti, se těší oblibě. Když jsou všechny akce dopracovány v rukopisu, přichází na řadu počítačové zpracování a doplnění o trochu zábavy a události z minulých akcí, což je osvěžením programu. Mimo černotisk vychází program zvukově a chystají se i další formy. Programy jsou rozesílány zdarma. To neznamená, že nic nestojí. Stojí mnoho času, nervů, pečlivosti, znalostí a dobré vůle těch, kteří na programech pracují - samozřejmě bez nároku na odměnu. ZORA platí rozmnožování programů pro všechny účastníky. Po rozmnožení ještě práce nekončí. Znamená to programy složit, srovnat, založit do obálek s nadepsanými adresami, zalepit, odnést na poštu. Nejedná se jen o pár kousků, ale o 150 až 200 kusů programů. Přestože jsou programy zdarma, pokládám je za cenný materiál. Věřím, že všichni adresáti se na program těší, vyberou si podle svých možností turistické akce, vezmou s sebou své známé a přátele, mají radost z turistických možností, které mají před sebou. Přeji všem turistům pěkné zážitky. Hana Odehnalová