Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis Zora Číslo 10 květen 2001

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

I pro nás kvetou růže
Tlumočník Milan Dvořák
Slepecké muzeum v nových prostorách
Právní poradna
Léčba katarakty v Nepálu
Zdařilá prezentace
Orientační úpravy pro nevidomé na místech přístupných veřejnosti
Izrael vyvinul myš pro slepce
Věnujte tabulky!
Když prsty potkají hlínu,
Moje zlá zkušenost
Skončila liga družstev v showdownu
Byli jsme pěšky, chtělo to však běžky
Trautenberkova velikonoční nadílka
Hozená rukavice

I pro nás kvetou růže

Byl červen v roce 1947 a v tom suchém horkém létě právě
burácela nad Prahou velká bouřka, když do těch hromů citoval
své krédo umělce hudební skladatel a básník Rudolf Krchňák: "I
pro nás kvetou růže..."
Ano, byla to konference nevidomých učitelů hudby v hudební
škole na Maltézském náměstí, ale to není podstatné. To zvolání
platí obecně, snad poněkud nadneseně řečeno - všelidsky
řečeno. I pro člověka v nejtěžší životní situaci to platí.
A podíl nebo oboustranný vztah - společnost a těžce
zdravotně postižený člověk - je to stále živá a palčivá
otázka. Pasivita, aktivita? Ústraní, azyl, nečinnost nebo
snaha po životě, po životním ruchu (o výsluní těžko mluvit),
alespoň o zdravém, čiperném ovzduší života všude okolo nás...
Snad by se daly uplatnit složité a opravdu reálné a
opodstatněné myšlenky sociální psychologie, speciální
pedagogiky, ekonomiky a celé řady vědních oborů - a výsledek
by byl stejný, jako výsledek věcné, objektivní a zcela prosté
lidské úvahy. Platí to stále, i když se v současné době
situace opět poněkud komplikuje a postižených lidí s
nastavenou dlaní v ulicích našich měst zase poněkud, ale
jistě, přibývá.
Pomalu vstupujeme do třetího tisíciletí a zmíněné
oboustranné vztahy, ne právě slavné jako za uplynulých nám
nejbližších dvě stě let. Stále platí skutečnost, že společnost
už celkem běžně a normálně chápe a bere podíl těžce zdravotně
postižených v oblasti jejich manuálního, dejme tomu průmyslně
efektivního uplatnění. Ovšem trochu s rozpaky bere takové
uplatnění v oblasti práce a činnosti intelektuální. A přece je
zcela neoddiskutovatelné, že člověk těžce zdravotně postižený
- ať již smyslově nebo tělesně - může své síly uplatnit právě
v oblasti práce a činnosti duševního charakteru. S tím souvisí
i myšlenka, že nejdůležitější, nejlepší a nejefektivnější
cestou rehabilitace každé vady je vzdělání, a to co možno
podle daných podmínek, to nejvyšší.
A tady se zase dostáváme k těm kvetoucím růžím. Kolik lidí
z naší i zdravé veřejnosti zná podíl těžce zdravotně
postižených, těžce tělesně postižených, neslyšících a
nevidomých v oblasti umění, literatury, hudby? Snad jen ještě
dva hudební velikány - Smetanu a Beethovena, ohluchlé geniální
skladatele.
Nelze ovšem připomenout všechny naše i částečně světové
příklady spisovatelů, básníků, žurnalistů a malířů, kteří se
přes své veliké životní zdravotní postižení zapsali do dění ve
společnosti, často aniž by svět o jejich životní situaci a
problémech věděl.
U každého člověka a tím více u člověka postiženého se
projevují prvky v jeho životním postavení: pocit bezpečí,
láska a přátelství, poznávání nových dojmů a znalostí, a
především pocit seberealizace. Jedním z charakteristických
projevů oné seberealizace je oblast literatury.
Na celém světě znají dospělí i děti Marshallovu knihu "Už
zase skáču přes kaluže". Kdo však ví, že autor sám je těžce
tělesně postižený, v mládí upoutaný na invalidní vozík? Kdo
ví, že na bádání o životě Inků a Aztéků se významně podílel
svými vědeckými spisy téměř nevidomý americký historik William
H.Prescott? Nemnozí vědí o těžkém tělesném postižení i Karla
Čapka. Dílo Jiřího Wolkra je většině dosti známo, ale kdo ví,
že krásné básně o české krajině psal také neslyšící Antonín
Macek?
Ti, o kterých je řeč, jistě svou snahu po společenském
uplatnění nerozebírali, jistě ji v tomto smyslu
neprogramovali. Emocionálně i rozumově pociťovali, prožívali a
také literárním způsobem sobě vlastním projevili, vyjádřili
svou snahu podílet se na všem kladném v rozvoji společnosti.
Nelze snad ani vyčíslit onu velkou řadu těch, kteří přes
své - někdy zdánlivě nepřekonatelné potíže - přece jen
přinesli veliký vklad do rozvoje společnosti, do její kultury
a literárního odkazu.
Jsou autoři v našem smyslu slova, u nichž se jejich
postižení neprojeví vůbec. Jsou i tací, u kterých se projevuje
silně nebo alespoň částečně. Často až v jejich
autobiografických poznámkách. Jsou to některé drobnější části
díla lorda Byrona nebo pozdní verše Heinricha Heineho.
Mimořádně zajímavou postavou v obou polohách je náš Jiří
Wolker. Jeho těžká, smrtí končící tuberkulóza ovlivnila jeho
dílo jen zčásti, a to v samém závěru jeho osobní lyriky. První
část jeho díla se vyznačuje celospolečenskými zájmy bojovníka
za sociální spravedlnost na počátku dvacátých let dvacátého
století.
Běžné materiály literární historie většinou neuvádějí
(někdy jen v podrobnějším životopise autorově) jeho tak
významnou životní potíž, jakou byla invalidita či těžké
zdravotní postižení. Proč? Jaké jsou k tomu důvody? Sám tento
fakt by zasloužil vlastní podrobnější rozbor. Ani jediná
příručka, studie, ani jediný literární slovník neuvádí, že
slavná švédská spisovatelka Selma Lagerlöfová byla v dětství
postižena dětskou obrnou a dlouhá léta trávila na vozíku.
Těžké zdravotní postižení může mít různý charakter - jsou
literáti, kteří trpí svou vadou od narození nebo z raného
dětství a postižení se v jejich díle téměř neprojevuje. Na
druhé straně jsou autoři, jejichž postižení se projevuje až ke
konci života. A stejně je tomu tak v projevu jejich díla,
jejich tvorby.
Lord George Gordon Byron (poč.19.stol.) se se svou vadou
(dnes bychom řekli DMO) narodil a po celý život těžce kulhal.
Nejenom svým básnickým dílem, ale i fyzicky bojoval za
osvobození Řecka z turecké nadvlády. Bojoval i sám se svojí
vadou, přeplaval bájný Hellespont (Dardanely), a jen v závěru
jeho lyrického osobního díla se objevuje stesk na vlastní
tělesnou vadu.
Poněkud méně typickou postavou je německý básník Heinrich
Heine (první polovina 19.stol.), který část svého života
prožil po léta připoután na lůžko a slepý. V jeho kriticky
sžíravém díle, poezii, v bojových kritikách společnosti se to
nikde neprojevilo. Až v hořkých osobních verších na sklonku
života "Z matracové hrobky".
Již byla zmínka o hluchém básníkovi Antonínu Mackovi, který
ovšem kromě své přírodní lyriky byl i velkým bojovníkem za
sociální spravedlnost v ČSR po první světové válce.
Velmi zajímavé jsou postavy a osudy spisovatelů, básníků,
společenských osobností úplně nevidomých, a to často od
dětství.
Takřka legendární postavou ruské literatury, publicistiky a
pedagogických esejí je Vasil Ivanovič Jerošenko, který s
odvahou sobě vlastní na počátku 20.století procestoval velký
kus světa. Škoda jen, že v překladech je prakticky neznámý.
Téměř pohádkovým vyprávěním z Orientu, jak z chudého
chlapce od dětství nevidomého, jehož svět byl ohraničen
rákosovým plotem na břehu Nilu vyrostl univerzitní profesor v
Káhiře, ministr školství Egyptské republiky, je příběh Taha
Huseina.
Ve dvanácti letech oslepl plzeňský rodák Oskar Baum, který
po pobytu ve vídeňském židovském ústavu přichází do Prahy a
věnuje se hudbě i velmi bohaté literární činnosti. Byl váženým
členem skupiny pražských německy píšících autorů. Svou bohatou
hudební a literární aktivitou nám trochu připomíná osobnost
Rudolfa Krchňáka. Smrt v roce 1941 jej uchránila před řáděním
nacistických okupantů.
Jako úplně slepý a ochrnutý, upoután na lůžko po těžkém
zranění, podal svědectví o svém bouřlivém revolučním životě za
intervenčních bojů v mladé sovětské republice Nikolaj
Alexandrovič Ostrovskij (zemřel před 65 lety, v prosinci
1936). Svůj román "Jak se kalila ocel" s velkým úsilím celý
diktoval.
Podobné historické svědectví, daleko mladší, z doby
2.světové války podal Jacques Luseyranne, který oslepl po
úrazu jako malý školák. Za války se ve Francii zapojil do
odbojového hnutí, byl zatčen a jako slepý tedy prožil hrůzy
nacistického koncentračního tábora. A nejenom o tom, ale i o
své nelehké cestě k postavení univerzitního profesora na
pařížské Sorbonně píše ve své knize "Nalezené světlo".
Skoro dojemnou vzpomínkou na dávno zašlé časy je postava
nevidomého ruského básníka z doby A.S.Puškina, který jej
velice cenil - Ivana Ivanoviče Kozlova. Některé texty jeho
písní zlidověly, např. známá nostalgická píseň "Večerní zvon".
Uplynulo již pět let, kdy jsme se rozloučili s autorem
procítěného citátu "I pro nás kvetou růže" - s Rudolfem
Krchňákem. Celý jeho život nevidomého hudebníka, hudebního
pedagoga a spisovatele byl od dětství naplněním snahy po
vzdělání, po cestě do pokrokového života společnosti i po
seberealizaci v rozsáhlém literárním díle.
Nebyla to díla světoborná, rozsáhlá a celospolečenské
závažnosti, a přece nemůžeme také opomenout snahu a projevy
literárního uplatnění představitelů našeho hnutí nevidomých v
meziválečném období, ať již to byli hudebníci, činitelé spolků
či představitelé různých povolání - Emilie Suchardová,
František Bohuslav, František Síla, Josef Škoda, František a
Anna Prášilovi, Jaroslav Lacina a mnozí další. Někteří
neviděli od dětství, někteří ztratili zrak později.
U všech těchto starších představitelů literárního dění u
nás nalezneme zdravou snahu, veliké úsilí vyrovnat se se svou
vadou a přinést svůj třeba malý vklad do společenského dění.
A co říci o naší současné mladé a střední generaci, o
autorech, jejichž jména se objevují na stránkách našich
časopisů, v mnoha soutěžích interních i obecných? Jejich
snažení po seberealizaci se naplnilo a naplňuje v různých
povoláních, ve studiu až k vysokoškolskému, k vědecké práci a
přece...
Přece se v nich neztratila touha vyjádřit své city, své
představy, touhy po plném životě, někdy hořkou skepsi, jindy
radost. Ony základní pocity každého z nás - přátelství, láska,
pocit bezpečí, snaha poznávat svět, obohatit se novými dojmy -
to vše v umělecké transformaci předat svému okolí. Alespoň
několik z nich: Eva Budzáková, Oldřich Čálek, Pavel Dvořák,
Petr Haken, Jiřina Holeňová, Josef Horák, Miroslav Michálek,
Lenka Nagyová, Jaroslava Novotná, Eva Reinwaldová, Radomír
Řehořek, Radek Seifert, Milada Šumanová a Pavla Šuranská.
Nyní již úplně na závěr: Vrátíme se k Rudolfu Krchňákovi.
Ano, pro každého kvetou růže, i když je třeba nevidí nebo si
je nemůže utrhnout. Pro každého kvetou, pro každého voní
nesmírnou bohatostí obklopující nás přírody, obklopujícího nás
světa. A každý prožitek krásy na druhé straně zavazuje. To
není dluh. Snad opravdu závazek. Komu? Přírodě? To je snad
pojem příliš abstraktní. Zcela jistě společnosti, především té
nové, která si svou, kdysi tvrdou cestu, teprve razila,
společnosti, která svou světlou perspektivu ukazuje i těm,
kteří ji vidí jen svým vnitřním zrakem, i těm, kteří se k ní
doslovně nemohou rozeběhnout.
Nejenom hodnoty přijímat, ale hodnoty také tvořit a vracet
je společnosti.

Z.Š.

Obsah

Hlavička časopisu

časopis pro zrakově postižené
Ročník 85. Číslo 10 květen 2001
Šéfredaktor: PhDr. Jiří Reichel
Redaktoři: Dana Kudlová a Jiří Mayer
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: (02) 21 46 21 76
Fax: (02) 21 46 21 75
e-mail:zora@braillnet.cz
Vydává: SONS ČR
Tiskne: KTN v Praze
Vychází dvakrát měsíčně
Roční předplatné činí 72,- korun českých
Obsah:
I pro nás kvetou růže
Tlumočník Milan Dvořák
Slepecké muzeum v nových prostorách
Právní poradna
Léčba katarakty v Nepálu
Zdařilá prezentace
Orientační úpravy pro nevidomé na místech přístupných
veřejnosti
Izrael vyvinul myš pro slepce
Věnujte tabulky
Když prsty potkají hlínu
Moje zlá zkušenost
Skončila liga družstev v showdownu
Byli jsme pěšky, chtělo to však běžky
Trautenberkova velikonoční nadílka
Hozená rukavice

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.