Webový Archiv časopisu Zora a jejich příloh

Šéfredaktorka Daniela Thampy
Redaktoři: Petr Mašek, Ilona Ozimková, Bc. Jiří Hubáček, Daniela Thampy, Mgr. Ing. Antonín Vraný, PhDr. Václav Senjuk
Adresa redakce: Krakovská 21, 110 00 Praha 1
Telefon: 221 462 472
e-mail: zora@sons.cz
Roční předplatné činí 330 Kč
Vydává: SONS ČR
Projekt je realizován za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví.

Internetový komplet obsahuje časopisy ZORA, EMA, Azor, Obzor, Kontakty a Světluška (přílohy pro žáky ZŠ) a časopis Téčko.

Periodika z minulých let bez nutnosti přihlášení

Pro aktuální periodika z tohoto roku použijte přihlášení pro předplatitele

Časopis ZORA, časopis pro zrakově postižené , číslo 23, prosinec 2021

zpět na seznam časopisů | textový soubor časopisu [nové okno] | zip soubor časopisu
článek se po vybrání zobrazí pod obsahem

Obsah

ÚVODEM: Každý má, co si přeje
STALO SE: Přehledně
Koncert v Kostele U Salvátora byl více než úspěšný
Den otevřených dveří? Nejlepší, co pamatuji!
RETRO: Pozvolné loučení se stoletou Zorou
LIDÉ KOLEM NÁS: Muzikou žiji, ale vnímám ji i jako druh podnikání
Hudba a hory jsou pro mě nepostradatelné
ZORA RADÍ A INFORMUJE: Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 12/2021
ZDRAVÍ: Jak na svalové křeče v nohách?
SPORT: Šampionáty v benchpressu
QARDO bodovalo ve Zlíně
INZERCE
# Tiráž

Hudba a hory jsou pro mě nepostradatelné

Rozhovor s nevidomou pěvkyní Pavlou Flámovou vznikal nějakou dobu. I když se známe a základ textu se jí líbil, dolaďování pomocí mailů chvíli trvá. Jsem ale ráda, že vám ji mohu představit.
Tato velmi nadaná, inteligentní a energická žena se narodila v Ostravě, vystudovala klasický zpěv na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a poté Právnickou fakultu MU v Brně.
V roce 2013 byla přijata ke studiu na světově známou a vyhledávanou Scholu Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, kde se plně věnovala dílům barokních mistrů, ale i odlišnostem všech stylových epoch. Má za sebou úspěchy v několika významných mezinárodních soutěžích, za všechny uveďme finále mezinárodní pěvecké soutěže Händel singing competition v Londýně 2016, odkud si odnesla cenu Selma D and Leon Fishbach Memorial Prize. Je vdaná, s manželem nyní žije v Basileji a věnuje se především koncertní činnosti. Vystupuje na evropských pódiích ve Švýcarsku, Německu, Anglii či Maďarsku. Je vyhledávanou sólistkou pro svůj jedinečný hlasový témbr, stylovou interpretaci a precizní techniku. Ráda volí méně známá a obtížná díla.
V ČR Pavla naposledy vystupovala na letošním festivalu staré hudby Musica ad confluentem v Českých Budějovicích.

Mohla bys na úvod říct, jak se tvůj vztah k hudbě projevoval a rozvíjel v dětství?
Jako malá jsem si ráda zpívala a jednou jsem dostala klávesy, na ty jsem hrála a snažila se nacházet tóny, vymýšlet různé souzvuky. Hlavně mě ale ovlivnila babička z tátovy strany. Měla barevný alt. Já jsem tehdy samozřejmě nevěděla, že je to alt, ale měla krásný hlas a velký rozsah. Znala spoustu lidových písní, především moravských, a ty mě učila.
Později se při mém studiu na konzervatoři ukázalo, že třeba mnoho z Janáčkových písní znám právě od babičky. Navíc u nás se mluvilo slezským nářečím, takže jsem rozuměla i slovům.
Babička mě také brávala na mše, i tam se zpívalo. Nutno ale říct, že neměla hudební vzdělání. Měla hudbu ráda a to bylo to hlavní, co mi mohla dát.
Co tě přivedlo právě ke staré hudbě?
Na ostravské konzervatoři jsem studovala klasický zpěv a belcanto. Jednou mě slyšela zpívat paní Václava Smetáčková a pozvala mě na Letní školu staré hudby ve Valticích. Tam jsem se seznámila s Jiřím Kotoučem, který mi začal vysvětlovat, jak se stará hudba zpívá. Docházela jsem pak k němu na soukromé hodiny zpěvu do Prahy. Ale jestli jsem si tehdy myslela, že vím, co to stará hudba je, šeredně jsem se pletla. A jestli jsem si myslela, že vím něco málo o interpretaci, tak jsem se pletla ještě víc. Na to ale člověk přijde až později.
Která období máš tedy coby interpret nejradši?
Miluju baroko, ale mám zrovna tak ráda další období. Miluju třeba Mozartova díla a myslím si, že si snad i vím rady s tím, jak je zpívat. Mám nesmírně ráda díla Mendelssohnova. A taky si myslím, že Mendelssohna můžu obstojně zpívat, byť je to romantismus.
Nezpívám opery a nejde o to, že by se mi operní tvorba nelíbila, ale prostě mě umělecký život vede určitým směrem. Nemůžu říct, že bych měla nastudováno málo světských děl, ale oratorní, mešní a kantátová tvorba pro mě patří ke stěžejním. A ze skladatelů je to jednoznačně Bach. Bach je pro mě alfa-omega. Je nepochopitelné, jak někdo mohl něco takového vytvořit, s takovou samozřejmostí. Je nesmírně těžké Bachova díla zazpívat dobře, to skoro ani nejde.
Co se týká studií je tvůj život opravdu pestrý, mohla bys říct, jak ses dostala až na prestižní školu ve Švýcarsku?
Spolupracovala jsem s jedním barokním ansámblem a jedna cembalistka se mě tehdy zeptala, jestli bych nechtěla zkusit studium mimo Česko. Vyprávěla mi o svých studiích a mně se to zdálo zajímavé, tak jsem si zkrátka řekla, proč to nezkusit. A právě ona mě tam pak i přihlásila. Původně jsem se hlásila na bakaláře a přijímačky jsem udělala. Ale řekli mi, že výkon odpovídá magisterskému studiu. Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo. Člověk si i říká, že to nezvládne, ale potom mu už nic jiného nezbývá.
Jaké bylo studium ve Švýcarsku ve srovnání s Českem?
Švýcarsko je velice bohatá, rozvinutá země, ale v mnoha ohledech je Česko na nevidomé studenty připravenější. Řekla bych, že Česko je více blind friendly. Samozřejmě Schola cantorum je specifický institut, má i zvláštní zařazení v systému škol. Nestudují zde nevidomí lidé a ani si nemyslím, že by tu v budoucnu běžně studovali. Když jsem tam v r. 2013 nastoupila, účastnila jsem se workshopu o studiu postižených a bylo to tam teprve v plenkách.
Myslím, že co se týče hudebně teoretické části, nemohla bych dostat nikde v republice lepší vzdělání než právě na konzervatoři v Ostravě. Díky handicapu jsem brala individuální hodiny a taky jsem chtěla studovat a naučila jsem se toho asi o něco víc. To se pak ukázalo právě na Schole, kde jsou studenti rozdělení do skupin od A pro začátečníky po E pro nejpokročilejší, kam chodili jen cembalisté a varhaníci, kteří by měli teorii znát komplexně. Ti, kdo se zabývají pouze jednou melodickou linií, nemusí jít tak do šířky. Sem obvykle patří i zpěváci. Já jsem začala chodit do skupiny D a pak jsem se dostala do té nejlepší skupiny. Tím se nechci chlubit, ale chci tím říct, že se mi v Česku dostalo teoretického vzdělání na velice dobré úrovni.
Na Schole mi všichni vyšli vstříc, dělali, co mohli, i když spousta z nich vůbec netušila, co je dobré nebo zrovna vhodné. Bylo to někdy těžké. A snazší to zase bylo v tom, že nevěděli, co očekávat, takže je člověk mohl překvapit.
Pedagogové učili systematicky a výborně a snažili se předat mi co nejvíc. Nebrali na mě žádné přehnané ohledy. A celková atmosféra byla lidsky mnohem, mnohem přátelštější než na konzervatoři. Třeba jedna moje učitelka, která mě obrovským způsobem ovlivnila, mě přihlásila na soutěž do Londýna. Ta soutěž stála hodně peněz, cesty a vše s tím spojené bylo hodně nákladné. Zavolala mi tehdy a řekla, přijď si do školy vyzvednout něco, co potřebuješ do Londýna. Byla tam obálka a v ní přání a sto liber. Bylo tam napsáno, ať tato cesta není jen zpívání a stres, ale ať si užiju Londýn, koupím si pravý anglický čaj, pravý cake a vzpomenu si na ni. Tehdy mě to dojalo až k slzám a doteď to tak cítím. Nešlo o to, že by si myslela, že potřebuji peníze, ale bylo to nádherné přátelské gesto.
A jak je Švýcarsko vstřícné vůči nevidomým v běžném životě?
Žije se tady hezky, i když je tu všechno mnohonásobně dražší. Ale když se člověk rozhodne, že bude vařit třeba maso na estragonu, všechno sežene hned a třeba i v malém obchodě, a tak je to se vším. V neděli jsou tady obchody zavřené, otevřené jsou jen menší potraviny. Švýcaři jsou velice milí a pořád se usmívají. Jsou to horalé a mají rádi svůj klid. Jazykově jsou velice dobře vybavení, v drtivé většině se domluví anglicky, francouzsky, německy. Říká se, že jsou uzavření a nikoho si nepustí k tělu, já tu zkušenost nemám. Ke mně se chovali vždycky hezky, takže nemůžu říct křivého slova.
Někdy mám pocit, že očekávají méně, než jim člověk může nabídnout. I třeba ve vzdělání. České vzdělání není vůbec špatná věc. Já jsem se, na rozdíl od mnoha studentů, zajímala o svoje okolí, chodila jsem běhat a poznala tak spoustu Švýcarů, naučila jsem se vařit švýcarské fondue, a vůbec. Když zjistí, že tohle člověk chce, moc si toho váží. Úžasné mi na nich přijde i to, že ocení lidskou práci. A to i finančně.
Ale jak se tady nevidomému chodí, to je menší katastrofa. Není tu moc pravých úhlů a je tu obrovský provoz. Když je na přechodu zelená, tak to sice pípá, ale velmi potichu, tady musí být všechno potichu. (úsměv) Pod tlačítkem na semaforu je kovový obdélníček, který vibruje, když je zelená. Je to pro hluchoslepé, ale já ho používám taky, abych si byla jistá na dvě stě procent.
Zastávky jsou často v rámci kruhového objezdu, v zatáčkách. Tramvaje jsou dlouhé, nezastavují vždy vepředu a nehlásí číslo. Prostě tramvaj ujede a je pryč. Když jsem přebírala vodicího psa, cvičitelka měla lehčí depresi, protože ani pes nepoznal, kde zastávka je. Označníky často nejsou na začátku, ale někdy uprostřed, na konci, někdy deset metrů za zastávkou.
Všechno je tady užší a pořád se staví a bourá. Třeba jsem pravidelně chodila kolem hotelu Hilton a jednou jsem šla – a hotel tam nebyl.
Co je tady ale dobré, to jsou nádraží. Ve vlaku hlásí kromě zastávky i na kterou stranu je výstup. A jsou slyšet jen hlášení vztahující se k danému nástupišti, takže se do toho neplete hlášení všech ostatních vlaků.
Basel (Basilej) má historické centrum, ale jinak je to poměrně moderní město. Protože ale Švýcaři nejsou v EU, nemusí splňovat žádné normy. Kantony jsou samostatné, takže tramvaje vypadají jinak, pytle na odpadky vypadají jinak, chodníky vypadají jinak. Školní docházka má svůj systém, ale jednotlivé stupně trvají v některých kantonech déle. Nebo mají v jednom kantonu prázdniny týden a v druhém dva. Tak si z legrace říkám, že kdybych mohla, zavedla bych v každém kantonu jiný čas, protože by to hezky korespondovalo s tím, jaký je to chaos.
Abych se ještě vrátila k hudbě: dobře se připravit a podat dobrý výkon je velmi náročné, jak po vystoupení relaxuješ?
Hlavní je zachovat si kontrolu nad emocemi, a přesto ty emoce lidem sdělit. To je hrozně těžké skoro vždy, když jde o více než hodinový sólový koncert nebo když zpívám v rámci oratoria, které trvá tři hodiny. Bývá náročné po celou dobu udržet koncentraci, a se zrakovým handicapem o to víc.
Je důležité se dobře vyspat, před koncertem se dobře najíst – ne moc, ani ne málo. A hlavně je dobré si to vystoupení užít, když to člověk myslí opravdu vážně, publikum si to taky užije. Podle mě to jinak nejde. A na tom pracuju pořád, i těsně před koncertem. Bývám pak někdy úplně vyčerpaná.
Nejlepší relaxace jsou pro mě hory. Bez hor nemůžu žít. Když jsem v nějakém stresu nebo nepohodě, je to lepší než jakýkoliv jiný lék. Tam si dovedu utříbit myšlenky. I když jsem nevyspaná – po koncertě často nemůžu spát, protože ještě doznívají emoce a adrenalin – hory mě úplně občerství a je mi najednou opravdu krásně.
A na závěr možná ne úplně originální otázka, ale opravdu by mě to zajímalo: Kdyby sis v životě mohla něco přát, co by to bylo?
Chtěla bych umět vlastně všechno: lépe umět jazyk, mít víc síly se učit, ale také si umět lépe zorganizovat čas. Naučit se italsky, umět krásně zpívat, dobře sportovat, rychleji běhat, lépe plavat. Chtěla bych mít víc času na svoje koníčky, na svoje bližní, taky bych ale chtěla mít trochu víc práce.
Nechci, aby to vyznělo, že mám všeho málo, ale já to tak někdy trochu mám, že chci pořád víc.
A v rovině abstraktní, já mám docela bohatou fantazii, chtěla bych létající koberec. To mi přijde jako vynikající prostředek pro přemísťování se z bodu A do bodu B, C a D atd., atd.
A když se ještě vrátím k uměleckému životu: Opravdu bych chtěla, aby posluchači po mém koncertu mohli říct, že to s nimi pohnulo, že je to občerstvilo a jdou z koncertu v úplně jiném rozpoložení, než přišli. A aby můj handicap nehrál vůbec žádnou roli. Buď člověk umí zpívat, nebo neumí zpívat. Je jasné, že nějaká omezení tady jsou, ale aby bez ohledu na to někdo řekl, to není špatné.
A pak bych si přála ještě jednu věc. Až to jednou přijde (i když doufám, že to ještě nějakou dobu počká), až tedy budu stát v té frontě, protože na Bacha se určitě stojí fronta, aby mi řekl, nebylo to špatné, Flámová. Tak to bych opravdu chtěla.
A pak samozřejmě věci, které chce snad každý. Jsem mírumilovný člověk a dala bych téměř všechno za to, aby byl všude mír. A taky – žít dobře je docela umění, člověk dělá různé chyby a kopance, ale abych si jednou nemusela něco moc velkého vyčítat. Když udělám chybu, aby mi to vždycky ukázalo cestu, kudy jít dál, jak to zlepšit a jak se z toho poučit.
Daniela Thampy

Obsah

Hlavička časopisu

Ročník 105, číslo 23, prosinec 2021
OBSAH:
ÚVODEM
Každý má, co si přeje
STALO SE
Přehledně
Koncert v Kostele U Salvátora byl více než úspěšný
Den otevřených dveří? Nejlepší, co pamatuji!
RETRO
Pozvolné loučení se stoletou Zorou
LIDÉ KOLEM NÁS
Muzikou žiji, ale vnímám ji i jako druh podnikání (Jan Čajan)
Hudba a hory jsou pro mě nepostradatelné (Pavla Flámová)
ZORA RADÍ A INFORMUJE
Informace a odpovědi na dotazy ze Sociálně právní poradny SONS 12/2021
ZDRAVÍ
Jak na svalové křeče v nohách?
SPORT
Šampionáty v benchpressu
QARDO bodovalo ve Zlíně
INZERCE

V případě zájmu o předplatné volejte na 221 462 472 nebo pište na zora-objednavky@sons.cz. Můžete též využít online objednávkový formulář. V případě technických problémů či problémů s přihlášením pište na zora-webarchiv@sons.cz.